Židovské rituální vraždy: Stále živá pověra probudila temné vášně v Kolíně

14.03.2021 - Tomáš Novák

Konec 19. století bývá považován za poklidnou dobu. Přinejmenším z hlediska Židů ale takovou nebyla. Právě tehdy došlo k zesílení protižidovských nálad, které eskalovaly celonárodní aférou Leopolda Hilsnera v roce 1899. Předcházel jí méně známý, zato v mezích rozumu řešený případ v Kolíně v roce 1893

<p>Kolín bylo na konci 19. století okresní město s 15 000 obyvateli. Ve městě žila početná židovská komunita – přes tisíc obyvatel.</p>

Kolín bylo na konci 19. století okresní město s 15 000 obyvateli. Ve městě žila početná židovská komunita – přes tisíc obyvatel.


Reklama

Už od středověku byli Židé obviňováni z rituálních vražd křesťanů, jejichž krev měli o Velikonocích přidávat do nekvašeného chleba. Velmi známý je případ Simona z Tridentu z roku 1485, dvou či tříletého křesťanského chlapce, kterého údajně Židé rituálně zabili právě z takového důvodu. Tuto kauzu, která skončila popravou 14 Židů, zaznamenává také slavná Norimberská kronika z roku 1493. 

Český antisemitismus

V českých zemích druhé poloviny 19. století nebyl antisemitismus a spory kolem údajných rituálních vražd ničím novým. Ostatně podívejme se, co píše Jan Neruda v pamfletu Pro strach židovský z roku 1869: „My podrobujeme se těžké práci, on, Žid, se jí vyhýbá, my s malým výtěžkem jsme již spokojeni, on rozmnožuje své jmění do smrti, my milujme požitek, jemu je požitkem výdělek, my jsme lehkověrní, on stále nedůvěřivý.“ Ano, autorem je náš národní básník.

V Národních listech o něco později a po svém vítal vznik sionistického hnutí. Psal o „dobrodiní všeobecného vyhazovu“, kdy si Evropa „od všech těch nemakačenků oddychne“, jelikož „zmizí v Palestině“. Problém podle něj spočíval v tom, že pak bude země pro Židy zaslíbená „potřebovat přísun několika milionů křesťanských otroků“. 

Protižidovskou náladu rozjitřily spisy profesora pražské teologické fakulty Augusta Rohlinga (Der Talmudjude, 1871, Moje odpovědi rabinům, 1883), v nichž se do značné míry zabýval právě rituálními vraždami. Velké vášně pak vyvolal první závažný případ obvinění z rituální vraždy v druhé polovině 19. století. Souvisel se zmizením čtrnáctileté Uherky Esther Solymosiové v roce 1882 a značně aktivizoval antisemitské hnutí v celé střední Evropě. V neposlední řadě měl sílící antisemitismus u nás co do činění s narůstající sociální nespokojeností. Obojího využívali ve svém politickém boji radikální mladočeši, jak ukazuje i kolínský případ.

Smrt Marie Havlínové

Kolín bylo na konci 19. století okresní město s 15 000 obyvateli. Ve městě ale žila početná židovská komunita – přes tisíc obyvatel. Náboženská obec měla vlastní školu, kde se vyučovalo v němčině. Co o tom soudili čeští nacionalisté, si lze domyslet. Židé zaměstnávali mnoho křesťanů. Patřila k nim i slečna Marie Havlínová, služka v židovské rodině Brettlerových. Večer 1. března 1893 odešla a nevrátila se. Zaměstnavatelé se hned druhý den ráno obrátili na policii. Uvedli, že Marie má v místě tetu. Příbuzná vypověděla, že se dívka trápila, snad kvůli marné lásce, a že na zaměstnavatele si děvče nikdy nestěžovalo.

Kolínský lumpenproletariát měl ale jasno. Přidala se i střední třída, ba i špičky místních mladočechů. Blíží se Velikonoce, a Židé přece chtějí krev! Roli bulvárního tisku převzal mladočeský plátek Polaban. Už léta tepal komplot místního (rozuměj německého) cukrovaru a židovské menšiny. Obecní volby prý vyhrály jejich špinavé, z českých chudáků vydřené peníze. Za ně si „němčouři a židé v jedno jsoucí“ koupili hlasy chudých pomýlených Čechů. Polaban propagoval heslo antisemitské organizace Národní obrana „Svůj k svému“. Ostatně jak jinak, vždyť i Jan Neruda v již citovaném dílku radí: „Zbohatne-li židovský obchodník v dosti malé vesničce, proč by nemohla vesnička ta podržet svých peněz pro sebe, proč sobě nezřídit svůj obchod v tom zboží, které od cizího obchodníka bere.“ 

Utonulou Marii nalezli 11. dubna v Labi. Úřední ohledání a pitva měly jasný závěr. Nešlo o vraždu, tím méně pak o vraždu rituální, ale o sebevraždu. Šeptanda mezi lidmi ovšem šířila opak. Objevovaly se náznaky srocení davu k pogromu. Městská policie zasáhla a situaci toho dne večer zklidnila. Nazítří Polaban otiskl, že „na těle utonulé byly zaznamenány bodné rány“, a čtenářstvu nabídl své důvodné pochybnosti o sebevraždě. Inkriminované číslo Polabanu bylo sice zabaveno, ale lepší reklamu si list nemohl přát. Navíc se značný počet výtisků prodal před úředním zásahem.

Situace eskaluje

Situace se vyhrotila v den pohřbu. Ve smutečním průvodu zazněla antisemitská hesla a zvláště školní mládež Židy napadala. Ze hřbitova šli lidé na náměstí – sešly se jich tam asi dvě tisícovky. Uráželi Židy, vyhrožovali jim a zapřísahali se, že do jejich obchodů už nevkročí. Policie zasáhla a jménem zákona se pokusila náměstí vyklidit. Demonstranti neposlechli. Na strážníky křičeli urážlivé výroky a házeli kamení. Poté se rozdělili do skupin a napadali židovské domy. Rozbíjeli okna a vyhrožovali. 

Pod tlakem okolností požádal okresní hejtman o vojenskou pomoc. Obratem, 13. dubna, dorazila do Kolína rota vojáků a v Kolíně nastal klid. Horší byla situace v okolních městech a vesnicích. Rozbíjení oken, bojkot obchodů, nadávky i pokusy o lynč židovských podomních obchodníků byly zaznamenány v Kutné Hoře, v Kladně a ve Slaném. Razantním přístupem orgánů se zhruba po dvou týdnech podařilo situaci zpacifikovat.

Soudní dohra se zaměřila na malé ryby, nikoli na iniciátory. Tresty za výtržnost byly poměrně nízké, v řádu týdnů maximálně měsíců. Autor vymyšlené zprávy v Polabanu byl osvobozen. Národní listy si zahrály na objektivního arbitra. Nejprve psaly o tom, že pogrom není řešení, neboť křivdy nelze napravit křivdou. Posléze opakovaně vyzývaly Židy k zamyšlení nad jejich chováním i nekalými obchody. A nakonec přitvrdily úvahami o židovských pošklebcích za hradbou bodáků urážejících křesťany.

TIP: Před 100 lety vypuklo v Holešově ostudné rabování a židovský pogrom

Opačné stanovisko zastávaly Polabské noviny řízené staročechy. Nešlo jim ale o ochranu židovstva, jen o politický boj s mladočechy, považovanými za ideové iniciátory akce. Klerikální listy pověsti o vraždě odsoudily. Nabízely však poněkud farizejské vysvětlení nepokojů: Židé tyjí z potu křesťanů. Nelze se divit, že ti mají dojem, že co Žid, to upír. Odtud prý pochází podezření o používání krve nevinných k rituálním účelům. 

Obvinění z rituálních vražd se na sklonku 19. století opakovalo. Nejde jen o nejznámější případ Anežky Hrůzové z Polné, kde šlo o prachsprostou kriminální záležitost (viz Hilsneriáda). Podobná obvinění se v té době objevila například v Ústí nad Orlicí a v Náchodě.

Hilsneriáda: Celonárodní aféra s mezinárodní pozorností

Nejznámější případ obvinění z rituální vraždy křesťana u nás je spojen se smrtí Anežky Hrůzové. Ta byla 29. března 1899 zavražděna cestou z Polné do rodné vsi Věžničky. Z činu byl obviněn Leopold Hilsner, Žid s nevalnou pověstí, ale bez konfliktů se zákonem. Bez důkazů, a především proto, že tomu tak chtěla elita Polné a vyšetřovatelé případu.

TIP: Vražda Anežky Hrůzové: Co rozpoutalo drama zvané hilsneriáda?

Proces přitáhl nejen celorakouskou, ale i mezinárodní pozornost a vstoupil do něj také T. G. Masaryk jako univerzitní profesor. Hájil nesmyslnost obvinění, za což byl v tisku pranýřován. Hilsner dostal provaz, ale trest mu císař změnil na doživotní žalář. Opustil jej v roce 1918. Přestože Izraelitská unie ve Vídni vypsala odměnu 20 000 korun za vypátrání vraha, aby očistila pověst Židů, pachatel zůstává dodnes neznámý. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Obsahy izotopů stroncia a kyslíku v pozůstatcích padlých v bitvě u Himéry prozrazují, že většinou nešlo o sicilské bojovníky, ale žoldáky ze vzdálených míst.

Věda
Vesmír

Z rybníka na talíř

skokan zelený | výskyt: Evropa

Tento hybrid skokana skřehotavého a krátkonohého dorůstá 5–11 cm a jeho obvykle hnědé oči mění v době páření barvu: U samců přecházejí do zelenožluté, zatímco samicím žloutnou nebo získávají žlutohnědý odstín. Díky svému jasně zelenému zbarvení skokani na svou hmyzí oběť rádi číhají například v záplavě lístků okřehku menšího, lidově zvaného žabinec. K jejich nejurputnějším predátorům přitom patří člověk – zmíněný žabí druh se totiž považuje za delikatesu. (foto: Profimedia)

Zajímavosti

Na malou plachetnici Sundowner se nacpalo na 130 vojáků. Za jejím kormidlem stál Charles Lightoller, někdejší druhý důstojník Titanicu.

Válka
Revue

V napjaté atmosféře na počátku 17. století se rozbuškou k rozpoutání násilí mezi katolíky a nekatolíky mohla stát i zdánlivá drobnost. 

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907