Zimní zápas ocelových šelem (2): Duel M18 Hellcat vs. PzKpfw VI Tiger
Na jedné straně slabý pancíř, ale výtečná pohyblivost, zatímco na straně druhé nadprůměrná pasivní ochrana, jenže malá rychlost. Řeč je o střetech amerických stíhačů tanků s těžkými obrněnci třetí říše, které se odehrávaly také během bitvy v Ardenách. Která konstrukční a taktická koncepce byla úspěšnější?
Vznik a vývoj proslulého německého obrněnce PzKpfw VI Tiger jsme popisovali vícekrát, a proto jen shrňme, že firma Henschel na jaře 1942 se svým projektem zvítězila nad návrhem společnosti Porsche a že nový tank se dostal do sériové výroby v červenci téhož roku, aby již v září absolvoval první křest ohněm na východní frontě. Vývoj obrněnce silně ovlivnily požadavky Adolfa Hitlera, který chtěl, aby tank chránila ocel silná až 100 mm a aby obdržel kanon, jenž na 1 000 m dokáže překonat pancéřování o síle 100 mm.
Předchozí část: Zimní zápas ocelových šelem (1): Duel M18 Hellcat vs. PzKpfw VI Tiger
Tiger za každým rohem
Specifikacím průbojnosti ale plně vyhověl až pozdější Tiger II, jelikož nesl výkonnější podobu 88mm kanonu. Tiger bezpochyby představoval impozantní vozidlo, ačkoliv je třeba zdůraznit, že konstrukčně šlo v podstatě dosud o „předválečný“ tank, jelikož společnost Henschel nechtěla riskovat a vytvořila poměrně konzervativní design. To se jí ostatně vyplatilo, protože konkurenční Porscheho tank neuspěl především kvůli řadě progresivních, ale nevyzrálých a problematických technologií. Tiger tedy při letmém pohledu vyhlížel spíše jako zvětšená podoba středního PzKpfw IV, takže je spojenečtí vojáci zpočátku zaměňovali, což mělo leckdy fatální důsledky.
Zvláště u amerických vojáků se pak stalo zvykem hovořit o takřka všech německých tancích jako o „tigrech“, z čehož vycházela i mnohá nedorozumění, v každém případě to však ukazuje, že těžké obrněnce vzbuzovaly obavy, někdy přímo paniku.
V arzenálu Spojenců se nacházelo jen málo zbraní, které mohly proti PzKpfw VI efektivně bojovat, a proto i menší skupinky německých těžkých tanků dokázaly vítězit nad přesilou amerických, britských či sovětských obrněnců. S tím ostatně těsně souvisí i jeden nepříliš často zmiňovaný paradox, který se týká strategické a taktické situace.
Německé taktické postupy
Němečtí generálové Wehrmacht budovali coby lehkou kompaktní armádu pro rychlé průlomové operace, a proto před válkou a v její první fázi sázeli především na rychlé manévry. Tomu odpovídaly také taktické příručky, které obraně věnovaly opravdu minimální prostor. Tankové prapory a pluky nacvičovaly zejména tři druhy útočných akcí. Standardní taktika neboli Vorbut představovala v podstatě útok z chodu, protože se jednalo o postup tankové jednotky (nejméně čety) s podporou pěchoty, dělostřelectva a dalších sil proti nepříteli, jenž se právě pokouší zaujmout pozice.
Jestliže ony podpůrné síly nebyly k dispozici, sáhlo se k metodě Sofortangriff („rychlý útok“), jež měla obvykle podobu širokého klínu, kdy dvě roty tankového praporu postupovaly vpřed, zatímco třetí zajišťovala krytí boků. Konečně takzvaný Angriff nach Vorbereitung („útok po přípravě“) představoval nasazení celého praporu proti nepříteli, který už zaujal obranné pozice.
Poslední šance
Je také velice příznačné, že se tyto metody shodovaly u jednotek středních i těžkých obrněnců. V době příchodu tigerů se ale již obracela strategická situace a Hitlerova říše přecházela do obrany, pro niž se těžké tanky hodily daleko více. Na bázi praktických zkušeností osádek a velitelů se tak tvořily nové postupy. Tanky měly zaujmout pozice, jejich osádky si rozdělily palebná pole a poté vyčkávaly, než se útočící protivník přiblíží, aby jej pak překvapily palbou na relativně krátkou vzdálenost, byť kvalitní německé kanony a zaměřovače umožňovaly střílet i na velkou dálku.
Poslední šancí pro uplatnění útočných taktických metod na západní frontě se proto stala právě ofenziva v Ardenách, které se ve velké míře zúčastnily i tanky Tiger a Tiger II. Významný podíl na zastavení jejich útoku měly i americké stíhače tanků.
PzKpfw VI Ausf. E Tiger
- OSÁDKA: 5 mužů
- BOJOVÁ HMOTNOST: 57 t
- DÉLKA: 8,45 m
- DÉLKA KORBY: 6,20 m
- ŠÍŘKA: 3,70 m
- VÝŠKA: 3,00 m
- MOTOR: Maybach HL 210 P45 o výkonu 522 kW (700 koní)
- MAX. RYCHLOST: 45 km/h
- MAX. DOJEZD: 100 km
- MAX. SÍLA PANCÍŘE: 100 mm
- VÝZBROJ: 88mm kanon KwK 36 (92 nábojů), 2× 7,92mm kulomet MG 34 (3 920 nábojů)
Předpoklady a skutečnost
V počáteční fázi bitvy v Ardenách se intenzivních bojů účastnil pouze jeden útvar stíhačů tanků M18 Hellcat, a sice 705. prapor, který byl přičleněný k 101. výsadkové divizi při obraně obleženého Bastogne. Tam se odehrálo i vůbec největší střetnutí hellcatů s německými tanky, ačkoliv se nejednalo o tigery, nýbrž převážně o PzKpfw IV ze sestavy 15. divize tankových granátníků. K boji došlo na Štědrý den a vozidla M18 tehdy zásadně přispěla k odražení německého útoku proti americkým pozicím. Celkem si 705. prapor za tento den nárokoval zničení 27 panzerů, za což zaplatil ztrátou šesti M18. Další střety proběhly na počátku ledna a během celé operace v Ardenách si zmíněná jednotka připsala 43 zničených německých tanků.
TIP: Těžké váhy v Ardenách: Americký vs. německý tankista 1944
Do bojů se potom zapojily i další útvary s hellcaty, například 704. prapor 4. obrněné divize a 603. prapor 6. obrněné divize. Již z toho je ale patrné, že se stíhače tanků nakonec v praxi používaly jinak, než generál Bruce plánoval. Obvykle se prostě přičleňovaly k tankovým a pěším jednotkám, kterým poskytovaly palebnou podporu. Boje u Bastogne proto představovaly vzácný případ „ryzí“ protitankové obrany, ve které se navíc uplatnila i rychlost hellcatů, které se mohly přesouvat mezi ohroženými úseky. Jinak tuto jejich výhodu dokázali Američané využít jen sporadicky, přestože došlo k řadě případů, kdy (společně s rychlým otáčením věží) pomohla hellcatům vést palbu na méně odolné boky tigerů.
Dosud se vedou debaty o tom, zda měl generál Bruce se svou sázkou na rychlost pravdu, ale nesporné je, že poměr zničených německých tanků vůči vlastním ztrátám měl M18 Hellcat vůbec nejvyšší ze všech bojových vozidel US Army druhé světové války.
