Život bez slunce: Vědci objevili podivný ekosystém na dně Arktidy
V hlubinách Severního ledového oceánu objevili vědci dynamické „hydrátové pahorky“ z metanu, které fungují jako zamrzlé útesy a poskytují domov pro unikátní chemosyntetické organismy.
Vědci objevili v hlubinách Severního ledového oceánu pozoruhodný ekosystém, který opět posouvá naše představy o tom, kde všude může prosperovat život. Bezmála čtyři kilometry pod hladinou, v naprosté tmě a ledovém chladu u pobřeží Grónska, se totiž nacházejí mohutné útvary tvořené zkrystalizovaným metanem a dalších plynů. Tyto struktury, známé jako hydrátové pahorky Freya, fungují jako jakési „zamrzlé útesy“ – pevná útočiště pro podivuhodné hlubinné organismy, které se dokázaly přizpůsobit místním extrémním podmínkám.
Zamrzlé útesy
Objev, popsaný v časopise Nature Communications, pochází z expedice Ocean Census Arctic Deep–EXTREME24, jejímž cílem bylo zmapovat málo prozkoumané oblasti arktického oceánského dna pomocí podmořských robotů.
Vědcům se podařilo zdokumentovat nejhlouběji položené hydrátové pahorky, jaké kdy byly nalezeny – v hloubce 3 640 metrů. Z těchto útvarů navíc unikají mohutné sloupce metanu, které vystupují až do 3 300 metrů vysokého do vodního sloupce, což z nich činí nejvyšší zaznamenané metanové „fontány“ svého druhu.
Hydrátové pahorky nepředstavují fosilní struktury, v průběhu času rozpadají a znovu vytvářejí, což z nich činí dynamické geologické útvary citlivé na tektonické pohyby, tok tepla z hlubin Země i proměny prostředí. Podle spoluautorky studie Giuliany Panieriové z Arktické univerzity v Norsku jsou tyto pahorky „živými geologickými prvky“, které nabízejí cenný vhled do fungování arktických ekosystémů.
Extrémofilové z arktických hlubin
Ještě pozoruhodnější je však život, který se v jejich bezprostředním okolí vyskytuje. Místní organismy nevyužívají energii ze slunečního světla, jež se do těchto hloubek vůbec nedostává, ale spoléhají na chemosyntézu – získávání energie z chemických reakcí, často souvisejících právě s metanem.
Vědci zde zaznamenali druhy, které jsou známé také z okolí hydrotermálních průduchů, tedy míst, kde z mořského dna tryská horká voda bohatá na chemické látky. To naznačuje, že tyto na první pohled odlišné hlubokomořské ekosystémy mohou být propojenější, než se dosud předpokládalo.
Právě tato provázanost dělá z hydrátových pahorků klíčové „ostrovy života“ na jinak pustém oceánském dně. Podle Jonathana Copleyho z Univerzity v Southamptonu by měly být tyto oblasti chráněny před budoucími zásahy, zejména před hlubinnou těžbou, která by mohla křehké arktické ekosystémy nenávratně poškodit. Objev tak nejen rozšiřuje naše znalosti o životě v extrémech, ale zároveň otevírá otázku, jak s těmito dosud skrytými světy naložíme.
