Život mezi bombami: Jak vypadaly civilní válečné kryty v Británii

Druhá světová válka postavila mnohé Brity před otázku – ustelu si dnes v bunkru na zahradě, nebo zalehnu do „klecového lůžka“ ve vlastní ložnici?

30.03.2017 - Darina Lukášová



Ve Velké Británii se otázka ochrany občanů před případným vzdušným útokem řešila už dlouho před vypuknutím druhé světové války. V roce 1924 vznikla komise, která měla na starosti vývoj prostředků k ochraně civilistů i vojáků, nicméně do poloviny 30. let došlo jen k malému pokroku. Důvodem bylo nejspíš to, že se střetly dva protichůdné záměry – jednak ochránit lidi před leteckým úderem, a proto je ukrýt do bunkrů pod zem, jednak je držet nad zemí kvůli ochraně před plynovým útokem (většina bojových plynů se drží nízko u země). 

S rostoucími bezpečnostními hrozbami v Evropě rostly i snahy britské vlády dobrat se řešení. V roce 1936 byla na pokyn ministra vnitra ustavena technická komise, která měla navrhnout konkrétní podobu krytů, konstruktéři ale postrádali data, z nichž by mohli vycházet, a proto ani nyní nedošlo k výraznějšímu posunu. Věci se daly do pohybu až v souvislosti s mnichovskou krizí. Během ní úřady nechaly kopat zákopy, aby obyvatelům zajistily bezpečný úkryt v případě útoku. Hned v listopadu 1938 byl potom sir John Anderson, člen vlády Nevilla Chamberlaina, pověřen úkolem vytvořit systém protivzdušné obrany. 

Chybějící sklepy

Jako kryty před bombardováním měly sloužit (a posléze také sloužily) suterény budov, jejich sklepy, stanice metra i veřejné kryty v ulicích. Tam se mohli schovat chodci a řidiči automobilů, které bombardování zastihlo mimo jejich domov či pracoviště (firmy musely zajistit kryty pro své zaměstnance). 

Co se týká ochrany Britů v jejich domovech, stáli Anderson a jeho lidé před nesnadným úkolem. V Evropě, především v Německu, hrály při vzdušném útoku zásadní roli sklepy, které bylo zvykem stavět jak u rodinných, tak u bytových domů. Organizace obrany proti vzdušnému útoku proto byla v kontinentální Evropě snazší, stačilo jen zajistit, aby se do sklepa vešli všichni obyvatelé domu, aby byl do něj snadný, ale zároveň bezpečný přístup a také aby se z něj v případě potřeby dalo bez problémů uniknout. Nicméně právě poslední požadavek se ne vždy podařilo splnit – došlo-li potom ke zhroucení budovy nebo k jejímu vzplanutí (během zápalných útoků na centra německých měst mohla teplota dosáhnout až 800 °C), zůstali lidé v krytu uvězněni.

Na Britských ostrovech se sklepy nacházely především ve větších domech a také v domech postavených do první světové války. V domcích a dvojdomcích z meziválečného období už ale – ve snaze snížit stavební náklady – sklepy mnohdy chyběly. Zároveň v té době došlo k výraznému nárůstu výstavby, což vedlo k tomu, že se nedostatek sklepů v novějších obydlích stal zásadním problémem v programech protiletecké ochrany. 

Původně proto úřady Britům doporučovaly, aby si ve svých domech vybudovali úkryt pod schody, později dodávaly materiál na výstavbu uličních krytů a také Andersonových a Morrisonových krytů určených pro domácnosti.

Andersonův kryt 

Andersonův kryt navrhli v roce 1938 William Paterson a Oscar Carl Kerrison, jméno získal po výše zmíněném Johnu Andersonovi, který jeho vývoj inicioval. Kryt měl 1,8 m na výšku, 1,4 m na šířku a 2 m na délku. Skládal se ze 14 panelů z pozinkovaného ocelového vlnitého plechu. Šest zaoblených panelů bylo sešroubováno v horní části tak, aby tvořily kostru přístřešku, rovné plechy byly využity především na konstrukci čelní a zadní stěny (v jedné z nich byly vstupní dveře). Pod podlahou se obvykle nacházela drenážní jímka, jejímž úkolem bylo odvádět dešťovou vodu, která do krytu prosákla. Lidé si kryty sami sestavovali podle přehledného návodu.

Vnitřní vybavení krytu záviselo na majitelích, proto mezi nimi byly, co se komfortu týká, velké rozdíly. Roli také hrálo to, kolik osob mělo v krytu nalézt útočiště. Andersonův kryt byl určen maximálně pro šest osob. (foto: Getty Images)

Morrisonův kryt 

Lidé měli tendenci riskovat své bezpečí a raději trávit noci v pohodlí ložnice než v provlhlém krytu. V důsledku toho se britské úřady rozhodly iniciovat vývoj krytu umístěného přímo v domě.Výsledek jejich snahy ve svých pamětech popisuje Madeleine Albrightová, budoucí americká ministryně zahraničí, která s rodiči prožila válečná léta na předměstí Londýna: „Pořídili jsme si ocelový stůl, zvaný Morrisonův kryt podle Churchillova ministra vnitra Herberta Morrisona. Byl to nejnovější vynález, jenž měl podle reklam zachránit před smrtí rodinu, která se pod něj ukryje při bombardování. Jedli jsme na něm, hráli jsme si kolem něj i na něm, a když zazněly sirény, stáhli jsme zatemňovací rolety a spali jsme pod ním. Z mé tehdejší perspektivy to byl normální život a nebránil mi v tom, abych se přes den bavila anebo se učila, jak chodit s našimi anglickými přáteli na čaj o páté.“

TIP: Pro případ katastrofy: Podzemní nemocnice Na Bulovce pojme až 1 000 lidí

Ačkoliv se na první pohled jedná o nepříliš pevnou kovovou krabici, v praxi se Morrisonův kryt osvědčil. Je doloženo, že ve 44 domech (vybavených tímto krytem), které byly vážně poškozeny bombardováním, ze 136 osob pouze tři zemřely (v domě, který utrpěl přímý zásah) a 13 bylo těžce zraněno (přičemž u některých z nich bylo na vině chybné umístění krytu v domě).

Ačkoliv se na první pohled jedná o nepříliš pevnou kovovou krabici, v praxi se Morrisonův kryt osvědčil. (foto: Wikimedia Commons, Imperial War Museum, CC0)


Další články v sekci