Zlatníci Rudolfa II.: Proč byli stále jednou nohou v šatlavě?

20.10.2019 - Roman Malach

Nad běžnými kovotepci a kovolijci, kteří se utkávali se železem, mědí, cínem a olovem, vynikali zlatníci, kteří pracovali se zlatem a stříbrem. Jejich nejpočetnější komunitu bychom v Praze našli za vlády uměnímilovného Rudolfa II.

<p>Pro císaře pracovalo asi 50 zlatníků</p>

Pro císaře pracovalo asi 50 zlatníků


Reklama

V raném středověku měli zlatníci své dílny v hlavních sídlech Velkomoravské říše, po jejím zániku se centrum řemesla přesunulo do Čech. Jeho velký rozmach nastal za vlády Karla IV. Zlatníci v Praze ale zorganizovali cech již roku 1324 a jejich počet ve městě stoupal. Mezi lety 1436 a 1526 jich zde žilo přes sedmdesát a za prvních Habsburků (v letech 1526–1620) dokonce přes 300. Uvážíme-li, kolik lidí si mohlo dovolit nosit vzácné šperky, je to opravdu hodně. Vedle Prahy bychom zlatníky našli v Kutné Hoře, Brně, Olomouci, Jihlavě, Plzni nebo Opavě. Pro malý počet se ale zpravidla spolčovali v cechu s malíři, konváři a dalšími kovozpracujícími nebo uměleckými řemeslníky. V jiných městech býval zlatník jediný nebo vůbec žádný, podle bohatství vrchnosti a měšťanstva.

Zlaté časy 

Zlatnictví výjimečně vzkvétalo za vlády Rudolfa II. (1576–1611), který přenesl císařský dvůr z Vídně do Prahy. Umělecké mistry z celé Evropy přitahoval jako magnet. Nejvíce zlatníků přicházelo z Německa a počtem převýšili i tuzemské řemeslníky v oboru. Našli bychom mezi nimi ale také Italy, Francouze, Nizozemce či Poláky. Někteří přišli sami, jiné císař sám pozval, jako Jana Vermeyena z Antverp. Známý zlatník a medailér Paulus van Vianen, původem z Utrechtu, zhotovil pro Rudolfa II. množství medailí, plaket a stolního nádobí nejčastěji s reliéfními scénami z bible nebo antické mytologie. Z dalších dvorních zlatníků proslul Zacharias Glockner, Erasmus Hornick, Georg Lencker či medailéři Antonio a jeho syn Alessandro Abondiové

Přímo pro císařský dvůr pracovalo asi padesát mistrů tohoto řemesla. Ti, kteří přišli na panovníkovo pozvání, dostali dekret, že mohou s vlastními tovaryši a učni u dvora pracovat. Pokud by se ale dvůr přestěhoval, museli by i oni Prahu opustit, aby neubírali práci místnímu zlatnickému cechu. Přesně to se stalo po nástupu Matyáše II. na český trůn, kdy se sídelním městem císaře stala opět Vídeň. Pro zlatnictví u nás nastal soumrak. Nejlepší mistři z Prahy odešli. Ti, kteří zůstali, zaměřili svou výrobu spíše na jednodušší zboží pro šlechtu a bohaté měšťany. Ale nepředbíhejme a vraťme se do umělecky rozkvetlé rudolfinské Prahy.

Třpytivé umění

Zlatníci byli do velké míry umělci, nestačilo pouze kov zpracovat do podoby žádaného šperku či nádoby, na zboží bylo vždy ceněno jeho umělecké ztvárnění. Vedle základních kovů – zlata a stříbra – používali také bronz, cín a měď. Zlato neutvářeli čisté, ale tavili je a slévali do směsi s jinými kovy. Odedávna pracovali i s drahokamy, které leštili, vyrývali do nich různé znaky a ornamenty a zasazovali je do klenotů. Z drahokamů se velké obliby dočkaly především smaragdy, rubíny, ametysty, polodrahokamy (acháty a chalcedony), perly, jantary, topasy nebo beryly.

Před započetím práce zlatník promyslel, jakou by měl mít šperk podobu, následně si nakreslil návrh, detail ornamentu či kompozici. Kresby předloh šperků se pomocí dřevorytu a tisku šířily a umělci si tak snadno mohli osvojit vzory tuzemských i zahraničních umělců. Mezi nejběžnější zlatnické výrobky patřily monstrance, koflíky, číše, pečetě, prsteny, náramky, pásy, oblíbené bývaly řetězy a řetízky, honosné spony a knoflíky. Zlatem a stříbrem se zdobila také zbroj, koňská sedla a nábytek, především stoly. Mnoho zlatníků vyrábělo hodiny.

Kdopak to šidí?

Přestože měli zlatníci jasně daná pravidla, vidina snadného přivýdělku prostřednictvím nekalých obchodů a šizení zákazníků nebyla nijak výjimečná a přivedla nejednoho před soud. Například mistr Václav z pražského Nového Města byl hnán k soudu za to, že přijal 12 tolarů od zákazníka, za což měl vyrobit 12 lžic, zboží však nedodal. V roce 1606 se před soudem objevil dokonce samotný staroměstský cechmistr Jan Prunar, který přijal od svijanského úředníka prsten s drahokamem k opravě, zákazník se však opravy nedočkal ani po pěti letech. Dvorský zlatník Mates Rormeyster byl zase stíhán, protože při opravě zlaté zápony vyňal vsazené drahokamy a nahradil je obyčejným sklem.

TIP: Melancholik nebo šílenec? Rozporuplný císař Rudolf II.

Nejeden zlatník byl usvědčen, že namísto zlatého zboží prodával jen pozlacené mosazné a měděné. Neobvyklé nebyly ani případy, kdy zlatníci nahradili cenný kov falešným nebo méně kvalitním. Staroměstský zlatník Mikuláš Smolík byl usvědčen, že v krámě, který měl u své dílny, prodával lžíce z falešného stříbra. Podobně se prohřešil malostranský zlatník Hanuš Hannusperger, který dostal 50 uherských dukátů, aby z nich udělal řetěz, uherské zlato si nechal a namísto něj použil na řetěz méně kvalitní „korunové zlato“. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

To, že člověk využívá pouze 10 % kapacity svého mozku, je dávno vyvráceným mýtem. Smysly jsou však stále trochu záhadou…

Zajímavosti
Revue

Sametová revoluce

Historie

Přistávací modul mise Apollo 12

Vesmír

V okolí Arnhemu odpočívali vojáci II. tankového sboru SS, kteří postupně britské výsadkáře odrazili

 

Válka

Ptačí mumie byly nabízeny jako obětiny pro boha Thovta.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907