Zpackaná odplata za Heydricha: Atentát na Edvarda Beneše 1945 (2)

21.08.2018 - Jiří Plachý

Příběh atentátu na prezidenta Beneše, který „zorganizovala“ nacistická tajná služba Sicherheitsdienst, je zcela absurdní. Šestice mladíků, tří Čechů a tří Slováků v německých službách, se minutu po dvanácté snažila zabránit obnově ČSR a vyvolat tak krizi nejen v české a slovenské společnosti, ale i mezi západními Spojenci a Sovětským svazem

<p>Edvard Beneš se měl při svém návratu do osvobozené vlasti stát terčem smrtícího útoku</p>

Edvard Beneš se měl při svém návratu do osvobozené vlasti stát terčem smrtícího útoku


Reklama

Atentát na Edvarda Beneše a Klementa Gottwalda neměl být jen „českou“ záležitostí. Počátkem dubna 1945 se u MUDr. Františka Teunera ohlásil jistý Vladimír Morávek, zbrojník (důstojnická hodnost zhruba odpovídající poručíkovi) Hlinkových gard a redaktor původem z Piešťan. Před postupující Rudou armádou uprchl ještě s několika dalšími druhy do Prahy. Tam chtěli vstoupit do právě vzniknuvší Svatováclavské roty, jejíž existenci počátkem března 1945 posvětil K. H. Frank. Již 21. března byl k výcviku odeslán první transport zhruba 50 mladíků z Kuratoria a v polovině dubna je následovalo ještě asi 30 dalších českých adeptů boje proti bolševismu. 

Předchozí část: Zpackaná odplata za Heydricha: Atentát na Edvarda Beneše 1945 (1)

Slovenské posily

Vedení Kuratoria však mělo zájem na uchování českého rázu Svatováclavské roty (údajně se obávali i toho, že by je Němci mohli podezřívat z budování „československé“ jednotky), takže redaktora a jeho druhy odmítli. Nicméně Morávek byl již na Slovensku spolupracovníkem SD. Nebyl tedy poslán do Lešan, ležících ve vysídleném území SS-Truppenübungsplatz Böhmen, kde se znovu formovaly poslední zbytky Pohotovostních oddílů Hlinkových gard, ale za Dr. Krannichem, který jej dále předal pražské SD. Morávek totiž tvrdil, že před svým odchodem ze Slovenska vybudoval ilegální organizaci mající několik desítek členů.

Navrhl nacistům, že by zpět na Slovensko vyslal své emisary, kteří by skupinu zaktivizovali. On sám by zůstal v Praze a řídil by její činnost pomocí vysílačky. Zásobování zbraněmi mělo být později provedeno letecky. Sicherheitsdienst se rozhodl obě akce spojit, přičemž atentátu na Beneše dal prioritu. Mělo to být symbolické – odpor k obnovení Československa by tak svorně vyjádřili Češi i Slováci, kteří navíc mohli pomoci českým záškodníkům pohybovat se nenápadněji ve slovenském prostředí.

Někdy okolo 22. dubna 1945 se Svoboda seznámil s Morávkem a následně i s jeho kurýry. Byli také tři – mladý gardista a spolupracovník bratislavského SD Jozef Belan, Ladislav Depta a později i jistý Daniel P. (někdy uváděný také jako Danihel). Depta narukoval v roce 1943 do slovenské armády a sloužil v Bratislavě. Koncem srpna 1944 se mu podařilo dostat na povstalecké území, avšak v září padl během bojů v okolí Turčianského Svätého Martina do německého zajetí. Byl převezen do Bratislavy, kde jej údajně čekal soud. Ve chvíli, kdy se přiblížila fronta, se mu podařilo uprchnout. Na útěku pak vyhledal Morávka, s nímž se znal, a ten jej vzal s sebou do Prahy. 

Odjezd do akce 

Na řádný výcvik skupiny, který by zajistil úspěch akce, však už bylo příliš pozdě – obrazně i ve skutečnosti. Dva slovenští účastníci, Jozef Belan a Ladislav Depta sice krátce po výše zmíněné schůzce odjeli do záškodnické školy Werwolfu v Chebu, dorazili tam však právě ve chvíli, kdy se začalo schylovat k boji o město. Druhý den po jejich příjezdu tak musela být celá škola evakuována do Mariánských Lázní. Cheb nakonec Američané osvobodili ve dnech 25.–26. dubna 1945. Oba muži se pak nevyškolení vrátili ze Sudet do Prahy.

Právě v té době získali do sestavy i Daniela P., rodáka ze Záhorské Bystrice. Další výcvik již probíhal v Praze na Štvanici, kde sídlila jednotka Werwolfu. Šlo v podstatě o jednodenní kurs v používání výbušnin, k němuž došlo 27. dubna 1945. Velká pozornost se věnovala těm anglické provenience. Jistě ne náhodou – SD předpokládalo, že by akce po třech letech mohla se vším všudy vyznít jako poněkud opožděná, ale o to pádnější odpověď na atentát na Heydricha! V závěru kursu všichni frekventanti obdrželi 20 m bleskovice, rozbušky, tři kilogramy výbušniny Donarit na osobu a pistoli ráže 7,65 mm.

Následujícího dne, tedy 28. dubna, pak atentátníci v bubenečské vile SD dostali potraviny, čokoládu, cigarety, koňak, letáky slovenského „odboje“, falešné osobní doklady a každý 10 000 slovenských korun. Ve 20.40 téhož dne nasedli do rychlíku a odjeli z Prahy přes Českou Třebovou do Přerova. Již v té chvíli však bylo o úspěchu, nebo spíš o neúspěchu akce rozhodnuto. Bývalý skaut Jiří Málek totiž svým českým přátelům před odjezdem naznačil, že jediným možným řešením vzniklé situace je po příchodu na Slovensko vše ohlásit čs. bezpečnostním složkám.

Rychlý rozpad

V Přerově, v němž se již schylovalo k povstání, se o skupinu postaral bývalý vedoucí důstojník SD v Bratislavě Dr. Lehmann. Nazítří pak atentátníci odjeli do Lipníku nad Bečvou, kde se ubytovali v německém lazaretu, a 1. května se na německém nákladním automobilu dostali do Hranic. Tam už je však nikdo nečekal a do pohraničního Hrozenkova museli 2. května 1945 dojet vlakem. Náhodně našli převaděče, kterému řekli, že utíkají do čs. armády. Měl je vyzvednout na nádraží v Karlově Huti (nyní Karolinka).

V té chvíli však došlo k zásadnímu zlomu. Frontová linie byla nedaleko a kolem sebe viděli zánik třetí říše, které se upsali ke službě. Skupina se tak v podstatě rozpadla. Ladislav Depta, Vladimír Koucký a Daniel P. odmítli pokračovat dál a místo toho se rozhodli „ztratit“ v území dosud ovládaném Němci. Zatímco Danielovi P. se to zřejmě podařilo a nebyl dopaden (jeho „kamarád“ Depta jej naposledy spatřil za Přerovem), Koucký utrpěl střelné zranění v blízkosti fronty a musel být dopraven do nemocnice v Mohelnici.

Alibi na poslední chvíli

S falešnými doklady se po skončení války dokonce vetřel k partyzánům a pak do čs. armády. Koncem května dostal dvoudenní dovolenku do Prahy, kde byl poznán a zatčen. Deptu zastihl konec války v České Třebové. Po několika dnech odjel do Bratislavy a také jej bezpečnostní orgány následně zatkly. Zbylí tři atentátníci, tedy Jan Svoboda, Jiří Málek a Jozef Belan, pokračovali 3. května 1945 z Karlovy Hutě na Slovensko.

V Dolné Marikové, která již ležela na osvobozeném území, se přihlásili na národním výboru. Uvedli, že utíkají z protektorátu a chtějí do čs. armády. Dostali potvrzení a jízdenku do Turčianského Svätého Martina, kde se měli hlásit u doplňovací jednotky. V Žilině se jim pak naskytla jedinečná příležitost – ve stejné době, kdy tam jejich vlak zastavil, měl do města přijet i Edvard Beneš, takže mohli splnit svůj úkol. Na to však již v dané chvíli zřejmě nikdo z nich nemyslel. Všichni tři uvažovali o jediném – záchraně vlastního krku.

Milost od oběti

Aniž by příjezdu prezidenta vyčkali, odjeli tři mladíci do Martina a hned po příchodu do kasáren vše obratem udali tamnímu důstojníkovi Obranného zpravodajství. V této souvislosti jsou ne zcela jasné jejich další poválečné osudy. Většina z nich však nakonec skončila před soudem. Jan Svoboda měl být nějakou dobu ponechán na svobodě. Díky své inteligenci se mu zřejmě podařilo přesvědčit orgány OBZ o vlastní nevině. V Praze se měl v uniformě zúčastnit výslechů svého bývalého kolegy z Kuratoria Jaromíra Victorina, jehož údajně doživotně zmrzačil.

Teprve později vyšla najevo pravé míra jeho viny, načež byl zatčen a spolu s dalšími funkcionáři Kuratoria 3. května 1947 odsouzen v jednom z posledních procesů první retribuce k trestu smrti. Edvard Beneš, o jehož život téměř přesně dva roky předtím usiloval, mu však udělil milost. V roce 1963 se jako jeden z posledních retribučních vězňů dostal na svobodu. Do přízně lidí se lživě vetřel jako účastník třetího odboje a oběť komunistické justiční zvůle. Zemřel ve věku nedožitých 91 let dne 6. prosince 2011.

  • Zdroj textu:

    II. světová

  • Zdroj fotografií: Wikipedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Velryby se potápějí za potravou a z hlubin stoupají zpět, pouze když se potřebují nadechnout. U hladiny pak vypouštějí výměšky bohaté na železo a dusík, jež slouží fytoplanktonu k růstu. 

Zajímavosti

Zmrzlý skřivan ze severovýchodní Sibiře

Věda

Šílený Mike s raketou na parní pohon

Vesmír

 Rozbíjení zvonů v rámci jejich rekvizice, Čechy 1915

 

Válka

Dvojbarevné oko

Sibiřský husky se pyšní zářivýma modrýma nebo hnědýma očima, přičemž se občas stává, že každé oko má jinou barvu. Dokonce dochází i ke křížení přímo v jednom oku, kdy je část modrá a zbytek hnědý. Psi jsou částečně barvoslepí a vidí některé odstíny žluté a modré. Ostatní barvy se jim jeví jako odstíny šedi.  

Zajímavosti

Brusinky s citrusy fungují jako účinná dezinfekce

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907