Žuloví strážci Ameriky: Dvě tváře slavného monumentu Mount Rushmore
Měl povzbudit turistický ruch, a místo toho americký památník Mount Rushmore už bezmála sto let vyvolává kontroverze. Tesání gigantických podobizen čtyř nejvýznamnějších prezidentů USA totiž znamenalo razantní zásah do života domorodých indiánů, kteří přišli o svoje území.
Osmnáctimetrové tváře George Washingtona, Thomase Jeffersona, Abrahama Lincolna a Theodora Roosevelta vytesané do žulové hory patří k ikonám Jižní Dakoty a místní jsou na ně právem hrdí – ostatně na své vlajce přímo uvádějí, že jsou státem Mount Rushmore. Mají se však opravdu čím pyšnit? Záleží na tom, koho se zeptáte. Vybudování památníku, o němž jeho autoři mluví jako o „svatyni demokracie“, totiž předcházely události, kterými by se žádná demokratická společnost patrně nechlubila.
Poté, co se v 70. letech 19. století v oblasti dnešní Jižní Dakoty a Wyomingu podařilo objevit zlato, ocitla se do té doby bezvýznamná lokalita obývaná indiány v hledáčku federální vlády. V roce 1876 pak Spojené státy nezákonně zabavily pohoří Black Hills, které patřilo domorodým Siouxům. Navíc se tak stalo jen několik let poté, co jim vláda přislíbila na území nárok, „dokud se na něm budou bizoni prohánět v takovém množství, které ospravedlní jejich pronásledování“. Siouxové se teritoria odmítli vzdát, protože má pro ně zásadní význam: Okolí hory coby posvátná půda sloužilo po staletí k modlitbám i k získávání potravy, stavebních materiálů a léčivých látek. Odpor byl však nakonec marný.
Triumf nad přírodou
Záhy po objevení drahých kovů se na lokalitu zaměřily těžební společnosti a proměnila se v cíl prospektorů. Patřil k nim i právník a bohatý investor Charles E. Rushmore, který oblast pravidelně navštěvoval kvůli potvrzení územních nároků pro důlní firmy svého přítele. Při jedné z cest mezi roky 1884 a 1885 se dostal do blízkosti hory a zeptal se svého průvodce Williama Challise, jak se vrchol jmenuje. Dotyčný mu odpověděl, že žádné jméno nemá – a že odteď se mu bude říkat Mount Rushmore. Název se vžil a začátkem 20. století jej oficiálně schválila Rada Spojených států pro zeměpisná jména.
Uvádí se však, že s nápadem vytvořit unikátní památník pro povzbuzení turistického ruchu přišel historik Doane Robinson, tajemník Státní historické společnosti Jižní Dakoty. Doslechl se totiž o projektu nazvaném Svatyně Konfederace, v jehož rámci se do úbočí Stone Mountain v Georgii tesaly podobizny konfederačních generálů – a nechal se jím inspirovat. Ve svém státě se ovšem rozhodl zhotovit pomník podtrhující „nejen divokou velkolepost místní krajiny, ale také triumf západní civilizace nad ní“.
Změna plánů
Pro svůj plán zahájil Robinson veřejnou kampaň, podpořenou i senátorem Peterem Norbeckem. V roce 1924 oslovil autora zmíněné Svatyně Konfederace, syna dánských přistěhovalců Gutzona Borgluma, a pozval ho do Jižní Dakoty. Původně uvažoval, že by se tváře hrdinů americké historie mohly vytesat do 150metrových žulových sloupů zvaných Jehly. Útvary se však ukázaly jako nevhodné, protože nebyly příliš odolné vůči erozi. Volba tak padla na horu Mount Rushmore, která se Borglumovi zdála velkolepější – navíc směřuje k jihovýchodu, takže na ni sluneční paprsky dopadají v „esteticky ideálním“ úhlu.
Dle původního Robinsonova plánu se měly do skály vytesat podobizny stěžejních postav americké historie: Jednalo se například o dobrodruhy Meriwethera Lewise a Williama Clarka, průvodkyni a tlumočnici jejich objevitelské výpravy napříč severoamerickým kontinentem indiánku Sacagaweu nebo o některé významné domorodé náčelníky. Borglum dal nicméně přednost jinému výjevu – čtyři prezidentské tváře měly údajně symbolizovat „úspěch, který se zrodil, byl naplánován a vytvořen v myslích a rukama Američanů pro Američany“.
Koho zvolit?
Počátkem roku 1925 předložili senátor Norbeck a kongresman William Williamson návrh zákona o využití federální půdy v Black Hills. Podařilo se jim získat podporu tehdejšího prezidenta Calvina Coolidge, který přislíbil financování ve výši čtvrt milionu dolarů, což představovalo asi čtvrtinu celkových nákladů. Stavba tak mohla začít.
Borglum najal čtyři stovky horníků, horolezců, řezbářů i sochařů a uměleckým šéfem jmenoval italského imigranta Luigiho Del Bianca. Čtveřici prezidentů zvolili pro jejich roli při budování USA: Thomas Jefferson roku 1803 koupí Louisiany téměř zdvojnásobil rozlohu federace, zatímco Roosevelta navrhl sám Coolidge mimo jiné proto, že se zasloužil o založení Správy národních parků.
Monumentální projekt odstartoval 4. října 1927. Pracovníci nejprve vybudovali schodiště na vrchol hory a připevnili k němu lana, načež je čekal mimořádně obtížný úkol – vytesat čtyři hlavy vysoké průměrně 18 metrů. Každé oko je tudíž široké zhruba 3,4 metru a ústa měří 5,5 metru. Původně se počítalo s podobiznami až do pasu, ale Velká hospodářská krize z roku 1929 popsaný záměr zhatila. Výsledek přesto zůstává impozantní: Dělníci museli odstřelit 410 tisíc tun materiálu, k hrubé práci používali dynamit a detaily tvořili pomocí sbíječek a dlát. Ke slovu se dostala také metoda vyvrtání několika otvorů blízko u sebe, aby se daly menší kousky skály vyjmout ručně. Oční duhovky pak tvůrci pojali jako prohlubně, v nichž ponechali kvádry žuly znázorňující odraz světla, takže oči působí realističtěji.
První byl Washington
Nejprve se začalo pracovat na tváři George Washingtona, ale kvůli hospodářské nestabilitě ve 30. letech vznikal jeho kamenný portrét dlouhých sedm roků. Slavnostní odhalení se konalo v Den nezávislosti, 4. července 1934. Napravo od Washingtonovy hlavy měla následovat tvář Thomase Jeffersona, záhy však vyšlo najevo, že je hornina v daném místě příliš nestabilní. Borglum ji proto nařídil odstřelit a práce zahájil znovu na levé straně. Jefferson byl nakonec hotový za pouhé dva roky, načež následovala největší výzva ze všech – obličej Abrahama Lincolna měly totiž zdobit vousy s komplikovanou strukturou. Přesto se dílo podařilo dokončit v rekordním čase a jeho odhalení naplánoval Borglum na 17. září 1937, tedy přesně 150 let od podpisu první americké ústavy.
Jako poslední přišel na řadu Roosevelt a jeho podobizna byla hotová 2. července 1939. Paralelně se také stavělo zázemí pro turisty, nicméně Borglum už se proměny národního památníku v jednu z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí ve Spojených státech nedožil. Zemřel v roce 1941 na embolii, a nestihl tak dokončit ani další ze svých záměrů – masivní panel s více než dvoumetrovými nápisy, jež měly připomínat klíčové události a místa v americké historii.
Z realizace se upustilo i kvůli nestabilnímu žulovému podkladu a místo toho se do stěny malého kaňonu přímo za Lincolnovou hlavou začala tesat tzv. Síň záznamů.
Schod za schodem
Podle Borglumova návrhu mělo do zmíněného muzea vést 800 schodů, zatímco interiér by měl podobu klenutého prostoru, kde by byly k vidění originály Deklarace nezávislosti a Ústavy Spojených států amerických. V roce 1938 se započalo s výkopy, ale i tentokrát se proti tvůrcům postavily nepříznivé okolnosti. V Evropě se schylovalo ke druhé světové válce a finance na projekt se tenčily. Dělníci se sice stihli prokopat do hloubky 21 metrů, ale kvůli náhlému úmrtí duchovního otce projektu se práce zastavily, a to na více než 50 let. I díky neutuchající snaze Borglumových potomků se však nakonec přece jen podařilo záměr završit: V roce 1998 nechala Správa národních parků do žulové podlahy v Síni záznamů instalovat titanovou konstrukci se schránkou pro 16 desek, které zachycují americkou ústavu a další důležité historické dokumenty.
Prakticky ihned po dokončení se památník Mount Rushmore zařadil mezi nejnavštěvovanější v USA. Stal se také suverénně nejpopulárnější dominantou Jižní Dakoty a zásadně přispěl k tomu, že dnes cestovní ruch představuje druhé nejsilnější odvětví tamní ekonomiky. Prohlídka žulového sousoší totiž zahrnuje víc než jen „pohled vzhůru“. V roce 1957 vzniklo při jeho úpatí rozlehlé turistické centrum, tvořící neodmyslitelnou součást komplexu. Po rekonstrukci z roku 1998 pak zahrnuje mimo jiné muzeum Borglumova syna Lincolna nebo naučnou Prezidentskou stezku.
Svatyně pokrytectví
Atrakcí se stala rovněž bronzová deska s vytesanou esejí o 500 slovech, kterou v roce 1934 sepsal nebraský student William A. Burkett a zvítězil s ní v univerzitní soutěži. Patrně největší zážitek si ovšem z návštěvy Mount Rushmore odváželi turisté v 50. a 60. letech. Tehdy všechny překvapil siouxský stařešina Benjamin Černý los, který coby příslušník poškozeného národa na zmíněné místo nezanevřel, ba právě naopak: Po několik let téměř každý den pózoval na pozadí ikonické památky návštěvníkům, a vysloužil si tak přezdívku „Pátá tvář Mount Rushmore“.
Situaci nezměnil ani fakt, že spor se Siouxy dospěl v roce 1980 k soudnímu přelíčení, při němž soudce rozhodl ve prospěch indiánů a přiřkl jim kompenzaci ve výši 102 milionů dolarů. Oni ovšem peníze dodnes odmítají, i když se aktuální suma v důsledku postupného hromadění úroků blíží dvěma miliardám. Trvají totiž na tom, že dávnou křivdu odčiní jedině navrácení jejich posvátné půdy. Konflikt se tudíž táhne dál a z Mount Rushmore se pro mnohé stal symbol arogance federální vlády, jemuž říkají „svatyně pokrytectví“.
Nefotit, prosím!
Jako jistá forma „odboje“ pak začal roku 1948 rovněž v pohoří Black Hills vznikat monument zasvěcený slavnému lakotskému válečníkovi Šílenému koni. Jeden z nejvýznamnějších indiánských náčelníků se mimo jiné přičinil o porážku amerických vojsk v bitvách u Rosebudu a Little Bighornu. Dílo však zůstává nekompletní a k dokončení má velmi daleko.
Zakázku na skulpturu zadal stařešina Henry Stojící medvěd a její realizaci svěřil Korczakovi Ziolkowskému. Po smrti americko-polského umělce převzala projekt jeho žena Ruth a na ni navázala jejich dcera Monique. Kritiku si přitom dílo nevysloužilo jen od běžných Američanů, ale také od samotných Siouxů. Šílený kůň se totiž odmítal nechat fotografovat a je pohřbený v záměrně zapomenutém hrobě. Podle mnohých jde tudíž masivní podobizna proti jeho životní filozofii, a navíc narušuje krajinný ráz. Ani popsaný monument se tak neobešel bez kontroverzí…
