Australský bandikut běloocasý: Rekviem za všežravého vačnatce

04.07.2018 - Zuzana Teličková

Bandikut běloocasý byl poprvé popsán v roce 1887 podle jediného exempláře mladé samice ze sbírky savců v Britském muzeu. Původně obýval střední část australského kontinentu a od padesátých let je považován za vyhynulého.

<p>Bandikut králíkovitý (Macrotis lagotis) poskytuje dobrou představu o tom, jak vypadal živý bandikut běloocasý – jeho menší příbuzný.</p>

Bandikut králíkovitý (Macrotis lagotis) poskytuje dobrou představu o tom, jak vypadal živý bandikut běloocasý – jeho menší příbuzný.


Reklama

O životě tohoto králíkovi podobného vačnatce se toho ví jen velmi málo a u většiny dochovaných exemplářů dokonce chybí přesnější údaje o původu.

Houževnatý a agresivní

Asi 300–450 gramů vážící živočich měl hebkou srst zbarvenou od světle žlutohnědé po šedohnědou. Nohy, břicho a dlouhý ocas byly bílé či nažloutlé. Bandikut byl výhradně noční živočich. Jako všežravec se živil hmyzem, larvami, kořínky, semínky a malými hlodavci.

V písku si vyhrabával 10 až 15 cm široké a dva až tři metry hluboké, spirálovité nory, které přes den uzavíral nahrnutým pískem. Samice pravděpodobně rodily dvě mláďata. Čestný kurátor savců Jihoaustralského muzea Hedley Herbert Finlayson popisuje bandikuta jako páchnoucího, houževnatého a agresivního tvora, který se brání kousáním a hlasitým syčením.

Poslední sbohem

V době před svým vyhynutím byl bandikut běloocasý (Macrotis leucura) endemickým druhem v australském Severním Teritoriu, na Gibsonově poušti a na Velké písečné poušti. Drobní vačnatci pravděpodobně doplatili na zavlečení nových nepůvodních druhů, zvláště koček a lišek, které sehrály roli neúprosných predátorů. Svůj podíl na jejich osudu mají ale také domorodí obyvatelé, kteří bandikuty hojně lovili jako zdroj potravy. V neposlední řadě jim uškodilo přemnožení králíků, s nimiž se museli dělit o potravu.

TIP: Park medvídků k pomazlení: Ohrožení australští spáči

Živého jedince se naposledy podařilo ulovit v roce 1931 již zmíněnému Hedleyi Finlaysonovi. Posledním nalezeným pozůstatkem bandikuta pak byla patnáct let stará lebka objevená v hnízdě orla klínoocasého roku 1967 na Simpsonově poušti.

Reklama

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: cfzaustralia.com

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Fragonardovy écorchés jsou k vidění v pařížské veterinární škole v Maisons-Alfortmezi. Exponátům samozřejmě dominuje Jezdec Apokalypsy, zaujme ale i tančící trojice lidských plodů či z kůže stažený muž svírající v ruce po vzoru biblického Samsona oslí čelist. (foto: Alamy)

Historie

Saint-Lô na snímku z 18. července 1944. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Ukrajinské poprvé

Katedrála sv. Sofie v Kyjevě

Chrám známý též jako katedrála Svaté moudrosti vznikl v 11. století na popud knížete Jaroslava Moudrého. Vzorem se mu údajně stala byzantská Hagia Sofia a vedle mší se tam odehrávaly i ceremoniální obřady: Knížata Kyjevské Rusi ve svatostánku například přijímala cizí delegace. Momentálně jde o jednu z nejznámějších památek Ukrajiny a také o první pamětihodnost země, jež se dostala na seznam UNESCO. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Magické lesy na turistickém chodníku Arakawa, jenž vede ke stromu Jómon sugi.

Příroda

I prověřené léky mohou překvapit

Věda

Kvasar H1821+643

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907