Reklama


Australský bandikut běloocasý: Rekviem za všežravého vačnatce

04.07.2018 - Zuzana Teličková

Bandikut běloocasý byl poprvé popsán v roce 1887 podle jediného exempláře mladé samice ze sbírky savců v Britském muzeu. Původně obýval střední část australského kontinentu a od padesátých let je považován za vyhynulého.

<p>Bandikut králíkovitý (Macrotis lagotis) poskytuje dobrou představu o tom, jak vypadal živý bandikut běloocasý – jeho menší příbuzný.</p>

Bandikut králíkovitý (Macrotis lagotis) poskytuje dobrou představu o tom, jak vypadal živý bandikut běloocasý – jeho menší příbuzný.


Reklama

O životě tohoto králíkovi podobného vačnatce se toho ví jen velmi málo a u většiny dochovaných exemplářů dokonce chybí přesnější údaje o původu.

Houževnatý a agresivní

Asi 300–450 gramů vážící živočich měl hebkou srst zbarvenou od světle žlutohnědé po šedohnědou. Nohy, břicho a dlouhý ocas byly bílé či nažloutlé. Bandikut byl výhradně noční živočich. Jako všežravec se živil hmyzem, larvami, kořínky, semínky a malými hlodavci.

V písku si vyhrabával 10 až 15 cm široké a dva až tři metry hluboké, spirálovité nory, které přes den uzavíral nahrnutým pískem. Samice pravděpodobně rodily dvě mláďata. Čestný kurátor savců Jihoaustralského muzea Hedley Herbert Finlayson popisuje bandikuta jako páchnoucího, houževnatého a agresivního tvora, který se brání kousáním a hlasitým syčením.

Poslední sbohem

V době před svým vyhynutím byl bandikut běloocasý (Macrotis leucura) endemickým druhem v australském Severním Teritoriu, na Gibsonově poušti a na Velké písečné poušti. Drobní vačnatci pravděpodobně doplatili na zavlečení nových nepůvodních druhů, zvláště koček a lišek, které sehrály roli neúprosných predátorů. Svůj podíl na jejich osudu mají ale také domorodí obyvatelé, kteří bandikuty hojně lovili jako zdroj potravy. V neposlední řadě jim uškodilo přemnožení králíků, s nimiž se museli dělit o potravu.

TIP: Park medvídků k pomazlení: Ohrožení australští spáči

Živého jedince se naposledy podařilo ulovit v roce 1931 již zmíněnému Hedleyi Finlaysonovi. Posledním nalezeným pozůstatkem bandikuta pak byla patnáct let stará lebka objevená v hnízdě orla klínoocasého roku 1967 na Simpsonově poušti.

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: cfzaustralia.com

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ilustrace průběhu úplného zatmění Měsíce 21. ledna 2019 znázorňuje postup měsíčního kotouče zemským polostínem (tzv. penumbra) i plným stínem (tzv. umbra). Všechny časové údaje odpovídají středoevropskému času (SEČ).

Vesmír

Když začal mramor Tádž Mahalu žloutnout, vynalezli si Indové metodu jeho čištění - stavbu pokryli říčním bahnem, které nečistoty vysálo.

Historie

Bílý kůň z Uffingtonu patří po Stonehenge k nejslavnějším pravěkým památkám v Británii. Obr z Cerne Abbas zase zosobňuje boha plodnosti. Možná jde však jen o podařený žert.

Zajímavosti

Násilí ve filmech přibývá. Naštěstí to nemá dopad do reálného světa.

Věda

Osmanská kavalerie našla během války větší uplatnění, než například jezdci na západní frontě

Válka

Rudá planeta v průzračné atmosféře a během globální prachové bouře

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907