Domovy na oběžné dráze (1): Kudy vedou cesty k osídlení kosmu

02.05.2021 - Karel Zvoník

Vývoj civilizace nám napovídá, že se bez kosmického průmyslu a expanze za hranice Země dřív nebo později neobejdeme. A co víc – možná na osídlení vesmíru závisí budoucnost lidského druhu

<p>Umělecká představa lidské kolonie na oběžné dráze Země.</p>

Umělecká představa lidské kolonie na oběžné dráze Země.


Reklama

Některé soukromé firmy vyvíjejí suborbitální systémy schopné dopravovat turisty k pomyslné hranici vesmírného prostoru. Tím však naše ambice zajisté nekončí. Mnohem složitější, ale o to atraktivnější krok představuje rozvinutí kosmického turismu až na orbitální dráhy. Logickým postupem se zdají být komerční vesmírné hotely, které se mohou časem rozvíjet z menších modulárních stanic až po složité soběstačné komplexy a osobní kosmické rezidence.

Popsané plány si žádají extrémně vysoký počet startů raket a schopnost budovat ve vesmíru velké, složité a zároveň funkční struktury. Nejspíš se neobejdeme ani bez kosmické těžby a výroby materiálu na Měsíci či jiných objektech blízkých Zemi. Většina z výše uvedeného je zapotřebí k vytvoření první opravdové lidské kolonie ve vesmíru. 

Cesty k osídlení kosmu 

V 70. letech 20. století vypracoval Gerard K. O’Neill z Princetonu za přispění NASA’s Ames Research Center a Stanford University dvě velmi zajímavé studie, jež podpořily názor na proveditelnost až kilometrových „měst“ na oběžné dráze Země. Rotující konstrukce se v populární literatuře objevují už od 19. století. Zabýval se jimi Konstantin Ciolkovskij, Hermann Oberth nebo John Desmond Bernal, který obdobné stavby jako první vědecky popsal. Dodnes je známe pod pojmem „Bernalova sféra“ (viz Megakonstrukce nad Zemí) a právě jeho práce dál inspirovala O’Neilla, jenž rozpracoval několik návrhů rotujících vesmírných ostrovů. 

Jeho koncepty mimo jiné ukázaly, že kosmický prostor představuje dobré místo pro další rozvoj pokročilé civilizace. Od těch dob ovšem uplynulo téměř 40 let, a popravdě jsme v daném směru příliš nepokročili. Každopádně O’Neill nakonec pro NASA vytvořil tři hlavní studie tzv. ostrovů…

Tři ostrovy

Ostrov jedna neboli Island One si lze představit jako rotující kouli o průměru 512 m po vzoru Bernalovy sféry. Tým NASA ve spolupráci se Stanford University studii později upravil a nabídl alternativní verzi známou jako Stanford torus z roku 1975. Ostrov dva, Island Two, rovněž tvoří kruhovou stavbu, avšak výrazně větší: V průměru už měří přes 1,5 km. 

Island Three, třetí a nejambicióznější, pak známe spíš jako O’Neillův válec neboli O’Neill cylinder. Sestává ze dvou torusů rotujících proti sobě, o délce až 32 km a průměru 6,5 km. Každý se člení na šest segmentů o stejné ploše, ale otáčejících se rozdílnou rychlostí kvůli dosažení optimálních podmínek pro různé činnosti prováděné uvnitř. Tři segmenty zahrnují průhledná okna zaručující střídání denního a nočního režimu. Vnější část slouží pro zemědělství, zatímco uprostřed se nachází průmyslový oddíl s minimalizovanou gravitací, pro speciální výrobní procesy. Zbytek tvoří obyvatelný prostor se spoustou zeleně a volnočasových míst.

Realizace popsané megalomanské stavby by vyžadovala obrovské množství surovin a hlavně peněz. Proto ji autor navrhoval financovat z prodeje elektrické energie vyprodukované v kosmu, přičemž potřebné zdroje doporučoval vytěžit na Měsíci a později na nějaké blízkozemní planetce. O’Neill předpokládal umístění komplexu v Lagrangeových neboli libračních bodech v soustavě Země–Měsíc.

TIP: Stanice Voyager: V roce 2027 má ve vesmíru fungovat první hotel

Přestože je dnes uvedený koncept víceméně utopickou představou, nelze vyloučit, že jednou takové stavby skutečně vyrostou. Záměrem NASA ani Gerarda O’Neilla nebylo komplex vybudovat, ale shromáždit dostupná čísla a nápady, zhodnotit lidské možnosti, vyvodit ekonomické důsledky a posoudit technickou proveditelnost. Podobné práce nám dávají vizi, jež dokáže zaujmout naši představivost a nutí k přemýšlení. 

Pokračování: Domovy na oběžné dráze (2): Kudy vedou cesty k osídlení kosmu (vychází v neděli 9. května)

Megakonstrukce nad Zemí

Irský vědec John Desmond Bernal proslul zejména jako autor tzv. Bernalovy sféry – megakonstrukce na oběžné dráze Země, určené pro dlouhodobý pobyt až 30 tisíc lidí. Návrh vznikl v roce 1929 a jde o soustavu kulových a prstencových útvarů rotujících kolem centrální osy. Popsané řešení hypoteticky umožňuje vytvořit při relativně malém průměru stabilní systém.

NASA princip využila u vlastních projektů kosmických „ostrovů“, které vedl v 70. letech fyzik Gerard K. O’Neill, a nejnověji také v návrhu kolonie Kalpana One, pojmenované po zesnulé astronautce Kalpaně Chawlaové. Podobné stavby se často objevují ve filmové tvorbě či v románech science fiction. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Už dnes je Čína téměř bezhotovostní. Platba kartou či mobilem znamená pro uživatele větší pohodlí.

Zajímavosti

První marsovské město Nüwa by mohlo vzniknout v oblasti v Tempe Mensa.

Vesmír

Pokud by bylo potřeba dokumentovat, že kosatky sebou umí pořádně hodit, tato fotka by rozhodně mohla posloužit jako výmluvný důkaz.

Příroda

Katharine a Spencer prožili na hollywoodské poměry opravdu klidný a solidní románek.

Historie
Revue

Pozemská atmosféra na snímku z paluby ISS

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907