Reklama


Dravci ze sousedství: Poštolky obecné ve městě

14.07.2018 - Jiří Doxanský

Stále sílící lidský tlak na původní ekosystém vytlačuje mnohá zvířata z jejich domovů. Některé druhy se však dokázaly sžít i s městským prostředím natolik, že se zde dokonce pravidelně rozmnožují. Platí to i pro nejmenšího u nás hnízdícího sokolovitého dravce – poštolku obecnou

<p>Netypický „překážkářský“ snímek poštolky. Městské prostředí zkrátka vyžaduje i jiný pohyb</p>

Netypický „překážkářský“ snímek poštolky. Městské prostředí zkrátka vyžaduje i jiný pohyb


Reklama

Poštolka obecná (Falco tinnunculus) je stálým obyvatelem české krajiny. Přezimuje u nás a často ji můžete zahlédnout, jak sedí na stromech a telegrafních sloupech podél silnic a polí. Už na dálku lze poštolku identifikovat podle charakteristického třepotavého letu. Vznáší se na místě a bystrým zrakem vyhlíží kořist, na kterou se vzápětí střemhlav vrhá. Přirozeným biotopem poštolek je především otevřená zemědělská krajina, kde dravci loví hlavně hlodavce a větší hmyz. Mnozí jedinci si ovšem našli příhodnější životní podmínky v městské džungli. Vysoké budovy poskytují mnoho vhodných míst k hnízdění a o potravu také není nouze.

V dokonalé souhře

Tok poštolek začíná brzy na začátku roku. Já jsem měl to štěstí, že jsem mohl pozorovat příběh celého milostného rituálu těchto nádherných ptáků až do vylétnutí potomků. Místem, kde se vše odehrávalo, byl jeden z obyčejných plzeňských dvorů.

Pro odchov mláďat si poštolky vybraly malé nepoužívané okénko do spíže, asi patnáct metrů vysoko nad zemí. Na okolních střechách a ve vzduchu se pak odehrávaly jejich hlasité námluvy. Pestře zbarvený sameček několikrát za den předával své družce úlovek a následně se s ní pářil. Zatímco ona většinu času jen hlídkovala a tu a tam prohnala zvědavého holuba, létal starostlivý otec na lov. A to po celou dobu hnízdění. Při návratu se oba hlasitě vítali.

Něco na přilepšenou

Když už byla mláďata na světě, samička otcem přinesenou potravu vždy pečlivě naporcovala, aby mohla spravedlivě podělit všechny čerstvě narozené potomky. Bíle ochmýřené nenasytné kuličky rychle rostly a přidělávaly rodičům stále víc práce.

Rozhodl jsem se tu a tam jim zpestřit jídelníček. Nejprve jsem samici předhodil myš a ukryl se, aby mě neviděla. Prakticky okamžitě přilétla, dezorientovaného hlodavce ulovila a odnesla mláďatům. „Krmení krmiče“ jsem několikrát opakoval a začal jsem přemýšlet, jak bych lovícího dravce co nejlépe zachytil.

Zkouška z rychlosti

Napadlo mne, že nejdříve musím poštolky zvyknout na mou přítomnost u krmení. Něco podobného jsem se doslechl od starých sokolníků. Postupným zkracováním vzdálenosti mezi mnou a lovícím dravcem, i díky neutuchajícímu hladu mláďat, jsem pak během asi jednoho měsíce dosáhl více, než jsem čekal.

Jednoho dne si samička přilétla pro myš až na ruku. Byl to nádherný a slovy těžko popsatelný zážitek, který bohatě vynahradil i fakt, že se mi její „útok“ dlouho nedařilo zachytit. Apetit mladých poštolek byl naštěstí stálý a já mohl experimentovat. Předhazoval jsem jim dospělé cvrčky na volný prostor střechy garáže a usilovně jsem se snažil vystihnout správný okamžik pro zmáčknutí spouště. Plně mi při tom došlo, jak jsou naši dočasní nájemníci bleskurychlí. Sotva návnada dopadla, už ji starostlivá máma měla v zobáku a odlétala zpět. Na vedlejší střeše ještě odtrhla ostré hmyzí nožky. Dostatečným vyjádřením díku mi byl alespoň občas nějaký ten ostrý snímek.

Poštolka není orlovec

Velmi poučné bylo sledovat, jak poštolka loví větší množství lezoucích cvrčků. V těch okamžicích příliš nedbala toho, že mi doslova hopsá u nohou. Hned, jak dohonila první kořist, přišlápla ji podobně, jak to dělá třeba africký orel hadilov. Pak vzala hmyz do zobáku a hned se hnala za dalším.

Dlouho jsem ovšem poštolku nemohl přesvědčit, aby se pro potravu pustila do mělké kaluže. Vždy nejdřív přistála na souši a až pak si váhavým kroky došla pro sousto. Nikdy jsem nepozoroval, že by se alespoň trošku napila. Zato se často popelila jako obyčejná slepice. Koneckonců ale nefotím orlovce a voda prostě není živel poštolek, říkal jsem si v duchu. Podobných zážitků jsem s těmito malými lovci prožil mnoho. Současně jsem si byl vědom blížícího se konce našeho dočasného přátelství.

Nahledanou příště

Začátkem července se mladé poštolky přepeřily a brzy nato všechny čtyři opustily rodné okno. Několik dní si ještě procvičovaly letecké schopnosti, až jednou odlétly nadobro. Vždy si na ně vzpomenu, když na obloze vidím elegantní siluety třepotající se na místě. Třeba je to právě některé z „mých“ čtyřčat.

TIP: Nemocnice pro divoká zvířata: Jak fungují záchranné stanice

Letos u nás pár nezahnízdil, ale byl jsem velmi rád, když se aspoň ukázala živá a zdravá samička. Ještě povznesenější pocity jsem měl, když si na mou ruku opět přilétla pro sousto. Kdo ví, možná se příští rok zase vrátí na stará místa a já se budu moci opět kochat při pohledu na výchovu nové generace strážců plzeňské oblohy. Budu doufat, plný očekávání.

Poštolka obecná (Falco tinnunculus)

  • Řád: Dravci (Accipitriformes)
  • Čeleď: Sokolovití (Falconidae)
  • Velikost: Délka kolem 35 cm, rozpětí cca 70 cm
  • Hmotnost: Cca 180–300 g
  • Výskyt: Zhruba posledních 60 let se šíří do měst, v současnosti hustota populací ve městě výrazně převyšuje počty ve volné krajině
  • Počet mláďat: Snáší kolem 5 vajec, na kterých měsíc sedí
  • Potrava: Drobní hlodavci, větší hmyz, ptáci, plazi, měkkýši
  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Jiří Doxanský

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Archeolog s mobilním radarem a radarový snímek pohřbené lodi

Věda

Astronomům se podařilo zachytit supernovu již v prvních hodinách exploze. Při pozorování využili zařízení Intermediate Palomar Transient Factory (iPTF) observatoře Palomar v Kalifornii. Snímky zachycující supernovu iPTF 14gqr před, během a po explozi. 

Vesmír
Zajímavosti
Revue
Historie
Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907