Edikt nantský: Dokument, který dal hugenotům náboženskou svobodu

Když se protestantu Jindřichu IV. otevřela cesta k francouzské královské koruně, blýskalo se na lepší časy také hugenotům

23.09.2019 - Dušan Uhlíř



Francouzské dějiny nesmazatelně poznamenali hugenoti, francouzští následovníci reformátora Kalvína. Katolickým absolutistickým panovníkům byli trnem v oku a jejich konec byl tragický: museli odejít do exilu nebo zůstali v ilegalitě. Mnozí z nich se v zoufalství zapojili do lidového povstání, které však v důsledku přineslo jen další utrpení. Náboženské války ukončil až Edikt nantský.

Vítězství hugenotů?

Po upevnění královské moci musel Jindřich IV., sám původně protestant, urovnat vnitřní poměry Francie unavené a vyčerpané válkou. Jeho pokus sjednotit obě znepřátelené konfese selhal. Král tedy musel vyjít z daného stavu a upravit postavení francouzských protestantů v zemi.

Hugenoti sice představovali mezi francouzskými obyvateli menšinu, ale ovládali celé kraje na jihu a jihozápadě. Patřilo jim okolo dvou set opevněných míst a tvořili svého druhu stát ve státě. Jindřich IV. se proto rozhodl vydat 13. dubna 1598 ve městě Nantes edikt, který hugenotům do budoucna vymezil jejich práva a svobody. 

Nantský edikt zaručoval hugenotům svobodu svědomí a právo vyznávat svou víru. Jejich kult byl ediktem legalizován, avšak byl také přísně vymezen. Byl schválen pro ta místa, kde měli protestanti své modlitebny do srpna roku 1597 s výjimkou míst, která byla sídly biskupa nebo arcibiskupa, což si vymohl pařížský parlament. Praktikovat protestantské vyznání nebylo kromě toho povoleno v Paříži, a to v okruhu pěti mil od města.

Hugenoti však měli na základě ediktu zaručen přístup do všech úřadů a funkcí včetně soudů a všech čtrnácti provinčních parlamentů. Měli také své legální zástupce u dvora. Edikt jim zaručoval správní autonomii a právo konat své konsistoře, konference a synody, zakazoval jim však neautorizovaná shromáždění. Jako zástava a záruka jejich svobod byla francouzským protestantům přiznána na jihu držba asi sedmdesáti pevností, opevněných měst a hradů vedle stovky dalších takzvaných bezpečných míst (place de sureté). Nejdůležitější z nich byly pevnosti La Rochelle, Montpellier, Nimes, Montauban, Castres, Privas a Montélimar. Král se rovněž zavázal platit jejich posádky.

Hugenoti zůstali přesto jen tolerovanou menšinou. Články 3 a 5 totiž potvrzovaly obnovení katolicismu v zemi a restituci majetku katolické církve. Hugenoti museli i nadále platit desátky a byli nuceni zachovávat pracovní klid ve dnech katolických svátků. Jejich hřbitovy měly být oddělené od katolických. V pařížském parlamentu, nejvlivnějším z provinčních soudních dvorů, měli protestanti mezi 17 členy pouze jediného zástupce. Naproti tomu v jižních parlamentech v Bordeaux, v Grenoblu a v Toulouse zaujímali zhruba polovinu míst. 

Pod ochranou krále

Přes jasné stanovení bariér mezi oběma konfesemi vyslovuje preambule ediktu naději, že se náboženské rozpory podaří překonat a že se znepřátelená vyznání jednou spojí. Edikt nakonec přispěl velkou měrou k celkovému uklidnění mezi katolíky a reformovanými, ale většina hugenotů s ním spokojena nebyla.

TIP: Rozdělená Evropa: Co předcházelo vypuknutí třicetileté válce?

Moudrá vláda krále Jindřicha IV. byla jednou z nejšťastnějších v dějinách Francie. Přispěla k tomu nemálo jeho náboženská tolerance vyjádřená ediktem a důsledně praktikovaná za celého jeho panování. Brzy však bylo jasné, že proces centralizace státní moci ve Francii nestrpí dlouho stav konfesního rozdělení, který hugenotům poskytoval vysokou míru autonomie garantovanou řetězem pevností a opevněných míst.

  • Zdroj textu

    Živá historie

  • Zdroj fotografií

    Wikipedie


Další články v sekci