Fakta o čínském zázraku: Kdy a jak vznikala Velká čínská zeď?

31.03.2019 - Kateřina Helán Vašků

Velká čínská zeď dnes figuruje na seznamu nejvýznamnějších památek světa a ročně na ni vystoupí miliony turistů. Evropané ji přitom pro západní svět objevili až koncem 18. století. Už tehdy o ní začala kolovat řada mýtů, které se daří s pomocí moderních technologií vyvracet až dnes

<p>První britská výprava k čínskému císaři v roce 1792, obrázek zachycuje příjezd družiny k Velké čínské zdi.</p>

První britská výprava k čínskému císaři v roce 1792, obrázek zachycuje příjezd družiny k Velké čínské zdi.


Reklama

Když se řekne Velká čínská zeď, mnozí lidé si představí monumentální kamennou serpentinu klikatící se malebnými čínskými horami až kamsi k nekonečnému obzoru. Tento obrázek ovšem není zcela úplný. Zmíněný výjev totiž odkazuje pouze na jednu část Čínské zdi – tu turisticky nejznámější, která se tyčí nedaleko Pekingu. Jiné úseky proslulé památky ovšem vypadají zcela odlišně, často se jedná o prosté valy z navršené zeminy a kamení, nebo dokonce jen pahorky natolik obrostlé mechem, že jsou k nerozeznání od okolní krajiny.

Velká čínská zeď na sebe ovšem za zhruba dvě století, co se o ní dozvěděli Evropané a s nimi i celý svět, nabalila celou řadu stále živých mýtů – počínaje tím, že se rodila jako chlouba čínských dynastií, až po tvrzení, že je jako jediná stavba světa viditelná až z vesmíru.  

Debakl lorda Macartneyho 

Psal se rok 1792, když do Číny zamířily tři obří lodě s britskou posádkou. Jednalo se o družinu v každém ohledu neobyčejnou: Na palubách se totiž vezl tehdejší výkvět britské vědy, umění, ale i diplomacie a obchodu. Na sedm stovek lidí, mezi nimiž nechyběli malíři, hodináři, či dokonce pilot horkovzdušného balónu, vyslal k čínským břehům britský král Jiří III. Doufal, že se mu s jejich pomocí podaří přesvědčit čínského císaře, aby s Británii navázal užší obchodní vztahy. 

Vedení mise se ujal protřelý diplomat lord George Macartney, který si za takovou zodpovědnost „naúčtoval“ 15 000 liber ve zlatě a k tomu i titul hraběte. Jenže jeho výprava, která se měla zapsat do historie, se proměnila v totální debakl. Britové se v zemi draka, kterou tehdy obývalo přibližně 313 milionů lidí, od počátku potýkali s problémy. Úkol jim komplikovalo svízelné cestování nebo císařovi pověřenci, kteří je pronásledovali na každém kroku. Když se vyčerpaní dlouhou cestou konečně ocitli na císařském dvoře, jejich barometry, hodiny, vzduchovky a horkovzdušný balón sklidily odezvu víc než vlažnou. Teprve později se ukázalo, že mise byla k neúspěchu odsouzena dávno před tím, než Britové vůbec vstoupili na půdu zakázaného města – císař se už šest týdnů před jejich audiencí rozhodl, že o obchod s Brity nemá zájem

Nejúžasnější výtvor lidstva

Není příliš překvapující, že se spisovatel Sir John Barrow, který z mise pořídil zápisky, o takzvané Říši středu nevyjadřoval v superlativech, ale naopak: Její obyvatelé prý byli hrubí a vulgární, její hudba „směsicí nelibých zvuků“ a hygiena ubohá, neboť v celé zemi prý toho času nebyl jediný záchod. Přesto tohoto zcestovalého Brita jedna věc přivedla v úžas: Ohromná a zdánlivě nekonečná zeď, jakou nikde jinde nespatřil. „Táhne se klikatě dál a dál, většinou těmi nejstrmějšími a nejvyššími skalnatými horami, jak jsem sám několikrát viděl, a stoupá vzhůru v délce čtyř set padesáti metrů,“ zapsal si užaslý Barrow a jedním dechem dodal, že jde o „nejúžasnější výtvor lidských rukou“. Kamení ve zdivu prý bylo tolik, že by „množství všech obytných domů Anglie a Skotska“. 

Podobně fascinováni byli i další členové výpravy, kteří také šmahem určili stáří památky. Svorně tvrdili, že zeď je stará minimálně 2 000 let. Macartney pak dataci ještě zpřesnil. Zeď se podle něho zrodila někdy 200 let před naším letopočtem, kdy „byla Čína zjevně nejen mocná říše, ale obýval ji nesmírně moudrý a ctnostný národ, který myslel na budoucí generace natolik, že pro ně vytvořil trvalé zabezpečení proti vpádům zvenčí“. Netřeba dodávat, že právě Macartneyho verze, která je v řadě ohledech nepřesná a v dalších zcela mylná, na dlouhá staletí formovala evropskou představu o Velké čínské zdi, která je v mnoha případech platná dodnes.

Běsnění prvního císaře

Skutečná fakta o stavbě, kterou lidstvo považuje za největší opevnění světa, se od těch Macartnyových v mnohém liší. Číňané si podle dochovaných nálezů libovali v budování opevnění již v době 1000 př. n. l. Nicméně za vybudování prvního souvislého opevněného systému napříč severní Čínou vděčí až císaři Čchin Š’-chuang-timu z dynastie Čchin (221–206 př. n. l.). Do historie se tento muž zapsal jako „první císař“ a krutovládce, který položil základy prvotního sjednoceného čínského státu řízeného nemilosrdnou policejní kontrolou. Proslul i slavnou terakotovou armádou, kterou po sobě zanechal. 

Je nicméně třeba dodat, že za vlády prvního císaře v Číně existovalo minimálně devět velkých zdí, které dosahovaly značné délky a hlídaly na nich stráže. Zmíněný Čchin Š‘-chuang-ti tedy nejen budoval, ale především propojoval již existující stavby tak, aby poskytovaly jednotnou ochranu země. Tato opevnění však byla dnešní podobě zdi na míle vzdálená: Zrodila se z nekonečné dřiny z několika vrstev udusané hlíny a kamení. Ostatně odpovídá tomu i starý čínský lidový název pro velkou zeď: „Zemský drak“. 

TIP: Limes Romanus: Seznamte se s hlavním obranným systémem starověku

Podle nejčastějšího vysvětlení čínská zeď rostla jako opevnění vůči nájezdníkům ze severu. Současní historikové však nabízejí i řadu dalších výkladů: Podle jednoho z nich mohla nenáviděnému autoritářskému císaři sloužit jako jakýsi starověký „gulag“ – místo, kam „uklízel“ své nepohodlné kritiky a každého, koho se potřeboval zbavit. Faktem zůstává, že si otrocká práce na gigantickém díle vyžádala sta tisíce, možná až milion životů. Tato děsivá daň přispěla významnou měrou k všeobecné nenávisti prvního císaře i k pádu dynastie Čchin v roce 206 př. n. l.

Dokončení: Proč selhala Velká čínská zeď? (vychází ve středu 3. dubna)

Budování mingského zázraku

Hlavním materiálem mingských zdí se mimo kámen staly cihly. V porovnání s těmi dnešními byly čtyřikrát větší a podstatně pevnější. Vypalovaly se ve speciálních pecích při teplotě až 1 150 °C, a to po dobu sedmi dnů. Snesly proto i podstatně větší zatížení, srovnatelné s dnešním železobetonem. Na některých místech se jako základů pro stavby zdí využívalo sopečné podloží, jinde se budovaly základy umělé, z velkých a do sebe těsně zapadajících žulových bloků. Významným prvkem mingských zdí se staly věže, které se nacházely po celé jejich délce. Sloužily pro pozorování, k signalizaci mezi hlídkami, k obraně, ale i jako úkryty a skladiště. Věže obývalo 30 až 50 mužů a některé z nich se podobaly menším hradům, které byly schopny odolat obléhání.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Přemysl Otakar II. a jeho syn Václav zlepšili postavení Židů v českých zemích.

Historie

Jednu z největších podzemních prostor parku představuje i Gua Rusa neboli „jelení jeskyně“.

Cestování
Reklama

Zbrusu nový kráter na Marsu

Vesmír

V Grónsku mizí led přímo před očima

Věda

PzKpfw IV Ausf. H od instrukční divize Lehr v předvečer vylodění v Normandii

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907