Reklama


Hostina v africkém „bazénu“: Lvi a jejich čas hojnosti

19.05.2018 - Richard Jaroněk

Poprvé jsme v Africe a cítíme se podvedeni, když před objektiv nedostaneme i posledního nepatrného ptáčka. Chceme vidět pořád víc a pohrdáme nádhernou antilopou. Ani slon už nestačí. Lev je fajn, ale kdyby aspoň něco žral… Nároky těch, kdo chtějí poznat Afriku, stoupají. Někdy se stane, že jim skutečnost vyjde vstříc…

<p>Lev se vrhl na opovážlivého supa a voda kolem něj stříkala na všechny strany</p>

Lev se vrhl na opovážlivého supa a voda kolem něj stříkala na všechny strany


Reklama

„Justine, takže domluveno,“ dloubnu černého štíhlého řidiče spíše evropských rysů. „Hledáme jen kočky, žádné impaly. Ty snesu jedině, když budou mít za zády levharta!“ usmívám se. Naši profesionální průvodci jsou muži činu a velkých zkušeností. Téměř ani nemusím upozorňovat, že zvíře musím mít po slunci, protože s mohutným džípem neidentifikovatelné značky se vždy precizně postaví k světlu zády. Podmínky vzájemných pracovních vztahů jsme si vyjasnili hned na začátku a k tomu mezi námi vzniklo příjemné přátelství. Ukázalo se, že pronajmout si na týden osobní rangery bylo sice drahé, ale rozhodně prozřetelné.

Z pozorovatelny do „úkrytu“

Justin a jeho stopař Bait křižují velkou, i přes období sucha stále zelenou planinu. Pod rozložitými ebeny se tady občas schovávají zebry či stádečko pakoňů. Vyplašili jsem pár zoborožců kaferských, kteří masivními zobáky přikrmovali svého nenasytného dorostence žábami. Slony už úplně přehlížíme.

Míjíme jedno z mnoha jezírek zarostlých rákosem a papyrem. Zdá se, že je příliš malé, než abychom u něj něco podstatného přehlédli, a tak Justin pomalu stáčí auto vysokým porostem jinam. Vtom nad ostrou trávou švihne vzduchem ocas.

„Lev!“ houkne Bait téměř ve stejném okamžiku, kdy jsem lví oháňku zaznamenal i já. Justin zastavuje a nechává stopaře přesednout z miniaturního sedátka na levé straně předního blatníku na místo spolujezdce – z pozorovatelny do relativního bezpečí otevřeného auta.

Temná hostina

V bažině za vysokým rákosem se rýsuje mohutné tělo uhynulého hrocha, nad nímž znovu zavlaje lví ohon. Obrovské tělo hrošího samce leží napůl ponořené ve vodě zřejmě teprve krátkou dobu, možná od dnešního rána. Justin hledá cestu močálem a nakonec se mu podaří dostat na deset metrů k mrtvole. Majestátní tělo mrtvého tlustokožce je tak obrovské, že predátora ležícího ve vodě téměř úplně zakrývá. Nad nafouklým břichem se objevuje hlava mladé lvice. Prohlíží nezvané účastníky hostiny, nedůvěřivě si měří náš vůz a zároveň kontroluje okolí. Vždyť o agresivní lví samce, smečku vždy nenažraných hyen či drzou tlupu divokých psů tady není nikdy nouze.

Kroužíme okolo mršiny, ale auto se propadá do močálu a slunce je až příliš hnědě rudé – to je známka finálního západu. Do pár minut někdo nahoře otočí imaginárním vypínačem a nad savanou se snese šero, ihned následované temnou nocí. Když se konečně dostáváme do vhodné pozice a můžeme pořídit pár snímků, slunce nám již nedává šanci. Věčná škoda. Lvice se zrovna ostrými zuby pokouší roztrhnout hrochův penis a dostat se tak přes silnou kůži k vnitřnostem – vyhledávané lví pochoutce. Zatímco ona je v nejlepším, my to pro dnešek musíme vzdát.

Žádné hračky s hroší tlamou

Je něco po páté hodině ranní. Zima. Oblečeni do bund a mikin opět míříme k „hrošímu“ jezeru. Nechceme propásnout šanci. Lvice se možná k mrtvole hrocha vrátila nebo od ní vůbec neodešla.

„Justine, tu včerejší lvici už si ji tady viděl?“ vyzvídám. „Jo, známe ji. Pohybuje se v tomhle teritoriu a teď má tři mláďata. Žije mimo smečku,“ vysvětluje mi vždy ochotný řidič. „Dnes ráno budeme mít slunce za zády,“ říkám spíš sám sobě a pevně doufám, že zodpovědná matka se bude zdržovat poblíž. Musí přece zajišťovat dostatek masa pro své potomky nebo jen pro své tělo, které teď musí vyrábět dost mléka pro tři kočičí hladovce.

„Mohla ho skolit?!“ navozuji řeč s průvodci. „Vždyť sama nemá proti takovému obrovi šanci. To je práce možná tak pro silnou smečku,“ přemýšlím nahlas a nevybavuji si, že by hroší tělo bylo nějak výrazně zjizvené a potrhané od lvích drápů a zubů.

„Spíš to vypadá to, že se pobili dva hroší samci,“ uvažuje nahlas Bait. „Taky si myslím, že ho nezabili lvi.“ V hlavě se mi honí obrazy neuvěřitelného souboje býložravých kolosů. Neohrabané telátko, které se dokáže rázem proměnit ve smrtící stroj a svými až půlmetrovými zuby zasazovat smrtící rány. Jak krutý a nekompromisní musí být duel několikatunových obrů…

Dva za jednu

Sluneční kotouč, nejvytíženější zaměstnanec vyprahlé savany v období sucha, vystrkuje první rudé prsty a ohmatává jimi vzdálené akácie. Buš pohltila nachová záře a žlutý křehký porost jakoby vzplál obrovským požárem. Ve světle slunce líně propluje silueta žirafy. Jindy bych se od ní celý den nehnul, ale dnes ženu řidiče i stopaře k atraktivnějšímu cíli.

Rozhlížím se a snažím se identifikovat ulomené větve, zborcené stromy mopane, termitiště a malá jezírka ze včerejšího večera. „Tam za těmi stromy?“ ptám se nejistě Justina. „Hroší jezírko? Jo, tři minuty…,“ odvětí řidič a průvodce v jedné osobě. Včera večer u ohně jsme neřešili skoro nic jiného. Byl jsem překvapen, když mi rangeři prozradili, že ani oni takzvanou „žranici“ nevidí častěji než tak jednou za měsíc. Máme zkrátka kliku.

Přijíždíme k místu a nikdo ani nedutá. Všichni si přejí, aby u hrocha byla včerejší lvice, ale ta se zřejmě ještě věnuje mateřským povinnostem. Zklamáni ale rozhodně nejsme, naopak mezi námi propuká euforická šeptanda. Až po břicha ponoření v bažině ohryzávají mrtvolu hrocha dva lvi. Žádní dorostenci, ale dva dospělí, mohutní, silní a viditelně zdraví vládci Afriky.

Jako řeznickým nožem

Těžký objektiv, i když na stativu, mi neustále poskakoval a já nedokázal zaostřit. Málem bych už na Justina houknul, aby auto konečně zastavil. Najížděl džípem hluboko do bažiny, posunoval vůz metr po metru a kola postupně ohýbala a drtila pod sebou stonky papyru. Nášlapný rám mizel ve vodě a řidič pomalu zastavil. Vypnul motor, otočil se dozadu a omlouval se mi, že dál to už nepůjde. Musel si dělat legraci, i když z jeho tváře nešlo vyčíst vůbec nic. Postavil totiž otevřené auto jen asi pět metrů od lvů.

Samec na levé straně okusoval hroší kýtu a s vrzavým doprovodem, jak se zuby občas svezly po hladké kůži, odtrhával kousky podkožního tuku. Pravý samec s výrazně tmavší hřívou zase hodoval tam, kde včera lvice zkoušela „otevřít“ hroší břicho. Penis byl už pryč a lev vytrvale, pomalu a jistým pohybem pravé strany čelisti seřezával jako ostrým řeznickým nožem hroší kůži. Jen chvilku jsem si říkal, jak je kůže uhynulého hrocha silná, že ani tak obrovské tesáky ji nedokáží z lehkostí rozříznout, ale lvi mě brzy vyvedli z omylu. Po dvaceti minutách ohryzali celou kůži okolo břicha.

Zážitek z jiného světa

Oba lvi jen občas s mlaskáním zvedli hlavy a polykali kousky tuku. Hromadu mastnoty potřebovali zapít, což byl uprostřed jezírka ten nejmenší problém. Lev se světlou hřívou se otočil směrem k nám, přivřel oči proti rannímu světlu a mírně se prohnul. Pozoroval každý náš pohyb, i když jediné, co se v autě v tom okamžiku hýbalo, byly uzávěrky fotoaparátů. Nakonec naklonil vousatou bradu do vody, z jazyka udělal misku a s každým hltem rozstříkával vodu okolo tlamy.

Byl bych nadšen, kdyby se žranice odehrávala někde na písku či v trávě. S neuvěřitelnou vodní kulisou a vzhledem k tomu, že jsme u všeho úplně sami, se ale z výjevu stává neopakovatelný, až skoro nereálný zážitek.

Vzduch prořízne syčivý zvuk, jak se samcům podařilo prokousnout břicho a uvolnit tak vzduch nashromážděný za dva dny v útrobách mrtvoly. Zápach, který zavanul i k nám, s sebou přinesl tisíce muších příživníků, kteří se na hostině přikrmovali. Lví samci je ocasem neustále odháněli, a tak si hmyzáci občas přiletěli omrknout podivné tvory na ještě podivnějším dvoustopém vozidle. Díky jejich pozornosti jsem si alespoň vzdáleně dokázal představit, jaké pocity by měl pod ostrými lvími tesáky ještě živý hroch.

Po hostině odpočinek

Uplynuly dvě hodiny a přecpaní predátoři se s těžkým oddychováním brodí ven z bažiny. „Černá hříva“ si to zamířil rovnou k autu, a když přišel těsně k nám, důkladně si osádku prohlédl. V tom okamžiku přistál na otrhaném hroším těle první odvážný sup, což černohřívákovi neuniklo. Otočil hlavu, sklonil ji a prohnul se na kočičí způsob. Vrhl se na supa několika energickými skoky, ale ten nečekal a vzlétl do bezpečných výšin. Při lvím běhu voda stříkala na všechny strany a já drtil spoušť fotoaparátu.

TIP:  Problémy krále zvířat: Někdejší africký vládce bojuje o holé přežití

„To jsou ti dva samci, o kterých jsi nám včera vyprávěl?“ vybavuji si část hovoru od včerejšího ohniště. Stopař Bait jen přikyvuje: „Ano, mají tak šest sedm roků. Jsou tady víc jak tři roky. Víme tady přibližně o dvaceti lvech v různých smečkách, ale tihle dva jsou samotáři. Jsou ale silní a v nejlepší kondici. Sundají cokoliv.“

Nenasytný a možná spíš lakotný lev se s chutí dal znovu do žraní. Možná mu po krátkém běhu vytrávilo, ale spíš se nechtěl dělit s mrchožrouty. Před desátou hodinou, kdy už slunce bylo téměř na obzoru, dali lvi odpočinout i nám. Znaveně se svalili pod mohutný strom, zívli, několikrát se přetočili, podrbali si záda o suchou trávu a usnuli s přecpanými břichy zdravým spánkem mocných šelem.

Jak zastavit zabíjení?

Podle ochránce lvů Pietera Kata nepředstavují pro tyto kočkovité šelmy největší hrozbu domorodci, kteří lvy tráví nebo zabíjí oštěpy a ani nemoci. Je to člověk, který do Afriky jezdí zabíjet kvůli zábavě.

Nadační fond WILDAFRICA Save African Animals spolupracuje s organizací LionAid na záchraně lvů. Na celém světě existuje spousta organizací, které se snaží zvířata chránit, ale jejich snahy jsou roztříštěné, nekoordinované a tak míjí důležité cíle. Často spolu někteří ani nechtějí spolupracovat a přesto jim jde o stejnou věc. Ať jste firma, organizace nebo jednotlivec a osud zvířat vám není lhostejný, přidejte se k nám a pomozte zachránit zvířata před nesmyslným zabíjením. Hlavním cílem našeho fondu je spojit lidi z celého světa se stejným zájmem, spolu dokážeme mnohem víc, než jako jednotlivci.

Více viz www.stoptrophyhunting.eu a www.saveafricananimals.org.

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Richard Jaroněk

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pátrači operovali spolu s bitevníky v takzvaném růžovém týmu. Zde dvojice „lovec–zabiják“ z poslední etapy války – bitevní vrtulník AH-1 kryje průzkumný OH-58.

Válka
Věda

Tajemství slavné Dürerovy Růžencové slavnosti už dnes vlastně neexistuje, i když právě tento obraz je českému publiku nejpřístupnější: visí v Národní galerii.

Zajímavosti

Sonda Voyager 2 se již nachází v tzv. mezihvězdného prostoru. Aktuálně ji dělí od Země 120 AU. Její dvojče Voyager 1 se pohybuje ve vzdálenosti 150 AU.

Vesmír
Zajímavosti

Při lovu využívají lvíčci zlatí dlouhých prstů, jimiž snadno dosáhnou do nedostupných děr a skulin. Populace lvíčků zlatých přežívá v malé oblasti nedaleko brazilského Rio de Janeira.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907