Hřích železného krále: Podivné okolnosti upálení urozeného Beneše ze Cvilína

30.10.2022 - Filip Appl

Přemysl Otakar II. nebyl jen zdatným válečníkem a obratným diplomatem, ale i pořádně prchlivým mužem, který neváhal věznit a krutě popravovat své odpůrce

<p>Socha krále Přemysla Otakara II. v rakouském Marcheggu. <em>(foto: Shutterstock)</em></p>

Socha krále Přemysla Otakara II. v rakouském Marcheggu. (foto: Shutterstock)


Reklama

Dlouhá desetiletí před nástupem Přemysla Otakara II. na trůn spravoval nemalou část Moravy mocný rod Benešoviců, jehož hlavou byl Vok z Benešova. Jednalo se o mocného a respektovaného muže, což dokládá hlavně jeho titul moravského podkomořího. Navíc měl blízko k princi Vladislavovi, který v té době zastával úřad markraběte a počítalo se s ním jako s dědicem krále Václava I.

Vlivná rodina

Vok se mohl spolehnout na celou řadu synů. (Podle některých zdrojů jich bylo dokonce osm.) Nejstarším byl Beneš později zvaný ze Cvilína, nadějný mladík vyrůstající vedle svých mladších bratrů, mezi kterými nechyběl pozdější pražský biskup Tobiáš z Bechyně nebo jedna z nejrozporuplnějších postav našich dějin Milota z Dědic.

Kdo ví, jak to bylo s mládím a výchovou bratrů. Z písemností toho moc nepoznáme. Dá se ale předpokládat, že vyrůstali podobně jako většina šlechticů té doby. Dostalo se jim tedy nejen vzdělání, ale i pořádného výcviku v bojových dovednostech a rytířských ctnostech.

Největší naděje otec, jak to v té době bývalo, vkládal do svého prvorozeného. Benešova kariéra se zpočátku odvíjela velmi slibně a rostla nejen z postavení otce, ale i z faktu, že se už v mládí seznámil s členy královské rodiny. Té navíc záhy dokázal, že v něm bude mít i odvážného a spolehlivého rytíře, a to, když se v roce 1246 připojil společně s Milotou a dalšími moravskými pány k výpravě proti Fridrichovi Bojovnému.

Králův věrný služebník

V roce 1247 se země zahalila do smutku. Vladislav nečekaně zemřel. To znamenalo nejen tragédii pro krále Václava I., ale i životní změnu pro druhorozeného Přemysla.

Netrvalo dlouho a poměry se změnily i mezi Benešovici. Smrt si přišla pro stárnoucího Voka, což znamenalo, že se novou hlavou rodu stal Beneš. Společně s rozsáhlými pozemky na něj přešel i titul moravského podkomořího a mladý šlechtic rázem byl jedním z nejmocnějších mužů v království. Zatímco úspěšně rozšiřoval svá panství, více a více utužoval i vztahy s nastupujícím Přemyslem. Svou věrnost znovu dokázal třeba v roce 1253, kdy na Moravu vpadla ze severu vojska krále Daniela Haličského společně s jednotkami polských knížat, zatímco z východu přicházely kumánské hordy uherského Bély IV. Beneš se chopil obrany obležené Opavy, kde nepřátele zadržel, a umožnil tak Přemyslovi, aby se vypořádal s uherským útokem.

Zodpovědný správce

Netrvalo dlouho a v zemi se znovu rozezněly smutné tóny kostelních zvonů, které tentokrát oplakávaly krále Václava I. Ovšem Benešovi začínaly zlaté časy. Během následujících let zodpovědně spravoval svá panství, jež navíc postupně rozšiřoval o další a další pozemky. Vděčnost mu nový král Přemysl (nyní Přemysl Otakar II.) projevil třeba i tím, že ho krátce po svém nástupu jmenoval k jeho stávajícím titulům také kastelánem ve Znojmě.

Nebyla to malá věc: Moravské město bylo totiž tou dobou skutečnou branou do rakouských zemí. Šlechticova moc narůstala až do poloviny 60. let 13. století. Z mladíka byl tou dobou už zkušený muž, který začal na převzetí statků připravovat svého nejstaršího syna. Jenže doba se pomalu začínala měnit. Král už také nebyl žádným naivním jinochem, ale stal se z něj sebevědomý vládce, který hodlá své území nejen spravovat a rozšiřovat, ale také všemi prostředky upevňovat svou moc.

Otakar si dělá nepřátele

A tak se stalo, že mezi šlechtou a králem začaly narůstat neshody. Přemysl se obával, že právě zde by se mohl objevit někdo, kdo by ho ohrozil, a tak se všemožně snažil, aby jejich moc držel v rozumných mezích. Často je krotil například zakládáním svých vlastních měst nebo odebíráním některých statků ve prospěch koruny.

Problémy však časem začaly provázet i panovníkův osobní život. Královna Markéta mu totiž nemohla dát dědice, což posloužilo jako záminka k rozluce manželství. K rozchodu, který ale pořádně naštval rakouskou aristokracii, z níž dáma pocházela. Jenže ani u toho narůstající problémy neskončily. Stále popuzenější a neklidnější Přemysl totiž záhy vydal příkaz, aby byly zbořeny všechny šlechtické hrady postavené bez jeho souhlasu. Dosud napjaté vztahy mezi částí aristokracie a králem se tak změnily v otevřené nepřátelství.

Plánují spiknutí?

V roce 1265 připomínala střední Evropa s Českým královstvím v jejím středu nebezpečně bublající kotel. Především rakouští páni věřili, že je čas, aby se jejich země definitivně vytrhla z Přemyslova područí, a začali pro své plány shánět spojence. Podporu našli především u mocného bavorského rodu Wittelsbachů, který měl s Přemyslem dlouholeté spory a jenž musel v následujících letech dokonce čelit jeho vpádu do Bavor. Ještě důležitější však pro rakouské šlechtice bylo najít nějakého vlivného spojence na Moravě, která byla tou dobou mostem mezi Čechami a Rakouskem. A na koho jiného se obrátit než na muže, jenž pevnou rukou drží správu nad Znojmem a který je zároveň člověkem pověřeným správou královských měst? Jenže tady se nám to všechno začíná pořádně zamotávat: Nevíme totiž, zda se Beneš ze Cvilína do spiknutí proti králi skutečně zapojil. Jednoduše o tom neexistují žádné písemné záznamy a není tak ani jasné, proč by něco takového dělal. (Viz Zrození zrádce.)

Udělal první krok

Ať už ovšem spiknutí existovalo, nebo ne, důležité bylo, že v něj věřil sám král. Možná mu někdo našeptal, ať si na Beneše dá pozor. Nebo ho sám při něčem přistihl. Tak či tak, ještě v roce 1265 se Přemysl Otakar II. rozhodl učinit rázný tah dříve, než by mohl odpor proti jeho osobě nabrat na síle.

Jako první přišla řada na rakouského zemského sudí Otu z Meissova, který prý měl spiknutí připravovat za zdejší stranu. Současně s tím si však královi muži přišli také pro moravského podkomořího Beneše a jeho bratra Milotu, což byl pro tehdejší urozené pány skutečný šok. Vždyť rod Benešoviců sloužil Přemyslovcům po celá desetiletí a sám Beneš nejednou nastavoval krk v boji za korunu. Proč by najednou usilovali o svržení krále? Jenže Přemysl, u kterého se v té době už naplno projevovala jeho vznětlivá povaha, si nenechal nic vymluvit.

Kdo ví, co přesně se odehrávalo po zadržení obou bratrů. Ať to bylo jakkoliv, pro šlechtice to znamenalo pohromu. Milotu sice po nějaké době zprostili obvinění, hlava rodu Beneš ze Cvilína však tragickému osudu neunikl. Král rozezlený zapojením svého dosud věrného služebníka do údajného spiknutí ve vzteku přistoupil ke strašlivému trestu. Šlechtice nechal upálit na hradě Veveří.

Co to znamená?

„Beneše upálil v temné věži,“ sděluje nám lakonicky kronika tak řečeného Dalimila. Pokud je ovšem toto tvrzení správné, znamená to více, než by se na první pohled mohlo zdát. Nejde jen o to, že byl šlechtic popraven, ale také, že zemřel potupně.

Pokud byl navíc někdo vydán plamenům, nemohl ho již Ježíš povolat z hrobu. A nadějí křesťanů zůstávalo slovy spisovatele Tertulliana „vzkříšení mrtvých“. Tuto šanci měl přitom spravedlivý člověk v celé své tělesnosti, což ovšem po smrti ohněm nebylo možné. Přemysl tedy vybral skutečně ten nejkrutější trest. Pokud je to, ovšem, pravda... 

Zrození zrádce

Podle historika Vratislava Vaníčka je dost obtížné představit si motiv zrady, která by spojovala moravského Beneše a rakouského velmože Otu z Meissova v době Přemyslova vzestupu. Navíc, pokud by opravdu šlo o tento zločin, byl by postižen celý rod, a to velmi významně. Milota byl ovšem propuštěn, stal poručníkem Benešových dětí a byl pověřován funkcemi, kde na věrnosti velmi záleželo.

TIP: Otazníky nad bitvou: Zradil Milota na Moravském poli svého krále?

Medievista ovšem upozorňuje, že Beneš ze Cvilína v roce 1261 přišel o úřad podkomořího. Tato funkce byla spojena s městy a s komorními důchody, takže mohlo jít o spor o příjmy.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Dav před Buckinghamským palácem 4. srpna 1914, kdy země vstoupila do války. (foto: Shutterstock)

Válka

Domovinou kněžice mramorované je východ Asie, aktuálně se ale vyskytuje i v Severní Americe a v Evropě. Zatím nejsevernější doložený nález pochází ze Švédska. (foto: Flickr, Gilles San Martin, CC BY-SA 2.0)

Příroda

Z nových střel středního doletu Pershing II měli Sověti velké obavy. Na snímku Pershing II odpalovaný z vojenské základny White Sands Missile Range v Novém Mexiku, listopad 1982. (foto: U.S. National Archives, CC0)

Válka
Revue

Ve dvacátých letech bylo auto považováno za velký luxus. Stálo totiž zhruba 20 000 korun a tedy  zhruba stonásobek měsíční mzdy. (foto: Škoda Auto, CC0)

Historie

Následky virových infekcí jsou zřejmě zdrojem mnoha obtíží ve vyšším věku, včetně vyššího rizika vzniku Parkinsonovy nebo Alzheimerovy choroby. (foto: Shutterstock)

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907