I císaři se bojí: Proč nemohl František II. v noci spát?

03.09.2018 - Josef Veselý

František II., poslední císař Svaté říše římské národa německého a první císař rakouský, byl po většinu života sužován jedním mementem. Ve Františkově mysli se stala vrcholem všech hrůz představa revoluce. Jeho úsilí udržovat ve své říši neměnný pořádek z něj učinilo vůbec nejzkostnatělejšího panovníka v naší historii

<p>Události ve Francii a napoleonské války zformovaly rakouského císaře do podoby zkonstnatělého panovníka s věčným strachem z revoluce</p>

Události ve Francii a napoleonské války zformovaly rakouského císaře do podoby zkonstnatělého panovníka s věčným strachem z revoluce


Reklama

Naše vyprávění začneme v roce 1789, v roce, kdy v Paříži padla Bastilla a který v Evropě všechno změnil. V té době byl František jen arcivévodou a na císařském trůně zatím neseděl ani jeho otec Leopold, nýbrž ještě pořád strýc Josef II. Ve Francii byl revoluční cestou smeten společenský řád, od nepaměti prohlašovaný za věčný od Boha. Místo kastovnictví s feudálními privilegii pro mocné byla provolána rovnost lidí před zákony i Bohem. Revoluce zlikvidovala feudální instituce a vrchnostenskou justici, odstranila feudální břemena, znárodnila majetek církve a zkonfiskovala jmění šlechtických emigrantů. Včerejší poddané obdařila lidskými a občanskými právy, soukromé vlastnictví prohlásila za nedotknutelné a dala Francii ústavu. A po třech letech nahradila monarchii republikánským zřízením. 

Proti výsadám rovnost!

„Nikoli Bůh stvořil člověka, ale člověk stvořil Boha!“ Takové a podobné kacířské myšlenky se teď líhly ve francouzských revolučních hlavách. A ještě další rouhačské nápady padaly, třeba ty, které se týkaly pozemské moci: „Mezi vládcem a lidem nechť platí smlouva!“ Neslýchaná věc. A navrch něco ještě horšího: „Jestliže král dobře nevládne, ať je mu moc odňata!“

Takové a podobné myšlenky letěly od úst k ústům. Francouzský královský pár svým stylem panování provokoval národ tak dlouho, až byl smeten. A nejen on – stejně dopadla i šlechta. Každý člověk je zrozen k svobodě! Proti výsadám postavme konečně rovnost a přirozená lidská práva! 

Virus revoluce se šířil po Evropě. Být osvícený znamenalo i pro mnohé tehdejší panovníky být in (použijeme-li nehezkého nečeského výraziva). Přesto znamenala francouzská revoluce šok. Rovnost, svornost, bratrství – tímto heslem se opájely chudé a bezprávné vrstvy. Už předtím bylo občas vyslovováno i v salonech smetánky, ale teď se na evropských dvorech četlo jako výstražné memento. Varovalo, že pokud se nic nepodnikne, začnou se kácet trůny. 

Ludvík XVI., prozatím ještě pořád formálně francouzský král, byl spíše zručný kutil než politik. Donedávna klimbal na trůně a žil nanejvýš pro jídlo, honitbu a zámečnické nářadí. Bohužel byl švagrem císaře Leopolda II. a francouzská královna Marie Antoinetta, roztomile hloupoučká žena, jejíž přání platilo ve Francii donedávna za zákon, byla Leopoldovou mladší sestrou. Marie Antoinetta už sice překročila pětatřicítku, ovšem v roli panovnice největší mocnosti na kontinentu nestačila uprostřed všeho toho rokokového rejdění zmoudřet ani za mák. Nudíme se! A celý dvůr na povel plesal a účastnil se výstředností podle vrtochů královny. Teprve revoluce učinila tomuto panoptiku konec.

Jistý čas ještě zmatená Evropa vyčkávala, jak se věci vyvinou. Početná skupina monarchistických emigrantů v čele s královým bratrem, vévodou Karlem z Artois, naléhala, aby evropské státy vojensky intervenovaly. Také Marie Antoinetta se obracela tajnými depešemi k vídeňskému dvoru bratra Leopolda. Leč císař s pomocí otálel, protože nebyl ochoten tahat za jiné kaštany z ohně. A kromě toho měl ve vlastní říši starostí nad hlavu. 

Příbuzní na popravišti

Francouzským příbuzným vídeňského císaře a našeho krále zbývalo od útoku na Bastillu tři a půl roku života, který náhle vypadal překvapivě skromně. Leopoldova sestřička Toinette se ještě pokusila zorganizovat útěk. Švagr Ludvík by se na něco podobného ani nezmohl. Zůstal pouhým pasivním účastníkem akce a byla mu přidělena role nemotorného lokaje neznámé baronky de Korff. Jenže Marie Antoinetta dosud nepřekonala své pyšné manýry. Za pomoci přátel připravila tajný útěk do emigrace tak „nenápadně,“ že divadlo plné převleků nemohlo vést k cíli. Nádherné kočáry ani livrejovaní sluhové nebyli tím nejchytřejším maskováním. Ve Varennes, poblíž západních francouzských hranic, královskou rodinu poznali a zadrželi.

Konkrétně ji odhalil poštmistrův syn Drouet. S králem se sice nikdy předtím nesetkal, ale poznal ho – prý podle portrétu na mincích, říká legenda. Legendou ovšem není, že si jeho tatínek svoji horlivost odskákal jako rakouský zajatec v kasematech na brněnském Špilberku. Králi se napříště říkalo občan Kapet, aby věděl, že formálně je sice první mezi rovnými, ale fakticky je nula. Už mu jenom nechali podepsat novou francouzskou ústavu a přísahat na ni. To bylo v září 1791. O rok později vyhlásil Národní konvent republiku a odstranil monarchii. A za čtyři měsíce nato byl Ludvík XVI. popraven.

Proč? Všechno, co revolucionáři potřebovali, přece vyhlásil a podepsal, dokonce si přitom nasadil rudou frygickou čapku svobody a slavnostně připíjel na zdraví lidu. Proč ta poprava? Vlastně to zavinil velitel intervenčních vojsk, vévoda brunšvický. Vydal nešťastné prohlášení, že Paříž srovná se zemí, když bude zkřiven jediný vlas komukoli z královské rodiny. Král i královna byli uvězněni a jejich syn, princ Ludvík, byl dán na vychování ševci Simonovi. Jeho tatínek byl v lednu 1793 za velezrádné paktování s nepřítelem gilotinován a v říjnu téhož roku musela položit svou hlavu pod gilotinu i Marie Antoinetta. Její mrtvola se ocitla v hromadném hrobě. 

Odkládaná válka

Leopold II. viděl Marii Antoinettu naposledy jako desetiletou, když se odebíral do Florencie, metropole toskánského vévodství, jemuž pak vládl. Francii nikdy nenavštívil a životní styl francouzského panovnického páru se mu z duše protivil. Zároveň ovšem považoval za svou lidskou a mravní povinnost, aby příbuzné zachránil. Na vahách těžkého rozhodování leželo i vzrůstající riziko, že Francouzi začnou revoluci exportovat za hranice. A tak Leopold překonal nechuť a setkal se s pruským králem Fridrichem Vilémem II. v Pilnici, kde dohodli společný postup. Oba budou připraveni, avšak do konfliktu půjdou jen v krajním případě. A co do té doby? Omezí se na stupňování diplomatického a politického nátlaku vůči revoluční Francii. Bylo však zapotřebí, aby v tom Rakousko s Pruskem nezůstalo samo. Leopold o to stál víc než Fridrich Vilém. Bál se, že pruský král nechá jeho armádu krvácet v nebezpečné a nákladné válce, které se sám vyhne. Nebyla by to první pruská proradnost, ani poslední.  

Dne 1. března 1792 došlo v dosavadním vývoji k nečekané události. Císař Leopold II. náhle zemřel a žezlo musel nečekaně převzít jeho nejstarší syn, čtyřiadvacetiletý arcivévoda František. Kromě trůnu zdědil i závazky. Sotva se stačil rozkoukat, už na něho nastoupil francouzský velvyslanec ve Vídni. Prý, ať habsburská monarchie okamžitě zruší své vojenské spojenectví s Pruskem, nebo jí Francie vypoví válku. František na ostrou francouzskou nótu neodpověděl. V dubnu 1792 vstoupily francouzské jednotky do habsburského Nizozemí, čímž se odstartoval první z nekonečné řady rozhořčených zápasů s revoluční Francií. Nový rakouský panovník byl ve své mladistvé naivitě sebevědomě přesvědčen, že střetnutí s Francií bude pro jeho voje procházkou. Vzápětí se měl těžce zklamat.  

Studený, ba suchar

Na svou budoucí roli byl František připravován důkladně. Snad víc než otec Leopold dbal o jeho výchovu strýc Josef II. Několikrát dokonce přijel na inspekci do Florencie, aby na toskánském dvoře osobně zkontroloval, s jakým zdarem si arcivévoda ve studiu a přípravách vede – Leopold byl z té péče o synka docela nervózní. Josef II. se kromě toho nikdy jasně nevyjádřil, kdo ho na habsburském trůně jednou nahradí. Nezapomněl na to – počínal si tak záměrně. Teprve na smrtelné posteli se rozhodl pro Leopolda. František byl ještě hodně mladý a navíc se ukázalo, že mu pro vladařskou roli některé vlastnosti chybí. František byl pomalý, nerozhodný, studený a intelektuálně průměrný. Josef to zprvu přičítal chybným výchovným metodám, a ve snaze napravit, co prý toskánský dvůr zkazil, si korunního prince odvezl do Vídně, aby mu patřičnou péči obstaral sám. V rodině z toho vzešlo mnoho trpkostí, nicméně císařovo slovo bylo v té době zákonem. 

TIP: Nešťastný Ludvík Karel: Proč se francouzský dauphin stal obětí krvavé revoluce?

Za poslední turecké války si chtěl Josef pretendenta trůnu vyzkoušet i jako vojáka, a tak si vzal dvaadvacetiletého Františka s sebou na frontu. Zprvu s ním byl spokojen. Choval se před nepřítelem stejně, jako by byl v salonu a hvízdání kulí ho nepřinutilo změnit ani výraz – to psal Josef s nadšením domů. Mohl však už tušit, že před sebou nemá chlapce s duší hrdiny, ale totálního flegmatika, kterého (alespoň navenek) nevzruší vůbec nic. František, vytrvalec mezi Habsburky, který bude vladařit dlouhých 43 let, se nikdy pro nic nenadchne, bude se chovat pořád stejně studeně, ba sucharsky. Porážky vlastních armád bude přijímat s touž němou tváří bez mimiky, jako jejich vítězství. 

Pryč s reformami!

Co znamenal nástup toho zasmušilého, skeptického a astenického Habsburka na trůn, to je jasné jako facka. Éra tereziánských a josefínských reforem definitivně skončila. Františkovi se stát opět ztotožnil se zachováním moci habsburské dynastie a jeho vlastní. O to odpudivější mu byly všechny reformy, ať už ty včerejší domácí, anebo ty ještě mnohem nebezpečnější francouzské. Proto se nový vládce rakouské monarchie pustil rozhodně do zápasu s revolucí. A od absolutního odmítnutí směru, který vytyčila Deklarace lidských práv, cesty, po níž se vydala Francie, nikdy neustoupil. Františkovo dlouhé vladaření se proto změnilo v nekonečnou válku s myšlenkami demokracie a liberalismu.  

  • Zdroj textu:

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Bitva na Kulikově poli 

Historie

Letecký snímek pahorku Navan Fort

Věda

Přivrácenou stranu Měsíce možná zpočátku silně zahřívala rozpálená Země. Nemohlo by jít o příčinu odlišného geologického vývoje obou jeho polokoulí?

Vesmír
Zajímavosti

Po vítězství u Kurska se Abdulin zúčastnil bojů u řeky Dněpr a koncem listopadu 1943 utrpěl u Znaměnky vážné zranění.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907