Archeologický průzkum v mayském městě Seibalu, ležícím v dnešní Guatemale, přinesl jeden z nejstarších dokladů o domestikaci a obchodě se zvířaty v této části světa. Archeologové zde odkryli mnoho kostí a zubů zvířat. Z analýzy izotopů v nalezených zubech vyplývá, že tato zvířata byla krmena kukuřicí, zřejmě již od velmi mladého věku. Analýza také prozradila, že některá ze zvířat byla do Seibalu dopravena ze vzdálené, s velkou pravděpodobností vulkanické, oblasti.

TIP: O vlásek: Mayskou civilizaci málem zlikvidovala gigantická sopečná exploze

Odborníci jsou přesvědčeni, že Mayové v Seibalu i jinde chovali jaguáry jako ceremoniální symboly moci. Osud psů byl tehdy mnohem méně ceremoniální, Mayové je chovali především kvůli jídlu. 

O tom, že narodit se s krásnou tváří do nejlepších kruhů nemusí být zárukou budoucího štěstí, se přesvědčily hned tři urozené ženy. Zatímco Marii Stuartovně nevyšlo ani třetí manželství, rakouská císařovna Alžběta před jediným manželem raději sama utíkala. To vévodkyně Georgiana se navíc musela své sokyni v lásce dívat každý den do očí...

Královna pod gilotinou

Skotskou královnou se Marie Stuartovna stala už coby šestidenní miminko, když její otec zemřel na choleru. V šesti letech odjela do Francie, aby se stala manželkou dauphina Františka a v patnácti letech se po svatbě stala i francouzskou královnou. Jenže její štěstí brzy vzalo za své. František po necelých třech letech zemřel a mladá vdova se musela vrátit do Skotska. Tady se coby katolička dostávala do střetů s protestantskou šlechtou i duchovními. V roce 1565 se provdala za Lorda Darnleye, kterému dala syna Jakuba. Po dvou letech byl ale její manžel zavražděn. Ještě téhož roku se provdala za Darnleyho vraha hraběte Bothwella. Rozzuření šlechtici Marii uvěznili a donutili ji přenechat trůn synovi.

Sama Stuartovna se uchýlila do Anglie, kde prosila o pomoc svou sestřenici Alžbětu. Jenže ta se s ní ani nesetkala, bála se o svou moc – nechala ji uvěznit a nakonec popravit.

Samotná poprava byla jako z hororu: Katovi se podařilo oddělit hlavu od těla až třetí ranou a krev stříkala do veliké výšky. Pak se kat shýbl pro Mariinu hlavu, aby ji ukázal davu. Ke své hrůze zvedl jen paruku rusých vlasů… Královnina hlava se zatím kutálela po zemi.  Tak krutě se na Stuartovně podepsaly všechny hrůzy jejího života.

Nešťastná vévodkyně

Byla krásná, vzdělaná, společenská, elegantní a ambiciózní. Už v době, která ženy spíše upozaďovala, se dokázala prosadit i v politice. Nic z toho jí ale velké štěstí nepřineslo. Lady Georgiana Spencerová se v sedmnácti letech provdala za jednoho z nejmocnějších mužů v zemi Williama Cavendishe. Jejich svazek ale nebyl šťastný a provázelo ho násilí, chlad a potraty.

O pár let později Cavendish svedl Georgianinu kamarádku lady Elizabeth Fosterovou, která mu pak porodila dvě děti. Georgiana byla nucena žít v potupném trojúhelníku. Svou vlastní dceru, kterou počala s hrabětem Greyem ale musela dát na výchovu k rodině svého milence. Zoufalství zaháněla alkoholem a hazardem. Nezůstalo to bez následků. Zemřela v necelých 49 letech kvůli abscesu na játrech. 

Všechny starosti sladké Sissi

Bylo jí šestnáct, když se od ní na první pohled zamiloval třiadvacetiletý císař František Josef. Byla to opravdu spalující oboustranná vášeň, jenže hned po zásnubách na Sissi dolehl tlak císařského dvora. Manžel se jí navíc věnoval jen pár týdnů po svatbě. Pak tvrdě pracoval a Sissi si připadala zanedbávaná a opuštěná. Porodila sice čtyři děti, jejich výchově se ale příliš nevěnovala. Místo toho pečovala o svou krásu – především o štíhlou linii a dlouhé husté vlasy.

TIP: Mýty versus realita: Méně známá fakta o císařovně Sissi

Pocit osamělosti se ale podepisoval na jejím psychickém zdraví. Nakonec jí lékař doporučil ozdravný pobyt na jihu. Sissi zjistila, že mimo domov může být šťastná. Od té doby pobývala mimo císařský dvůr stále častěji.

Aby František Josef během její nepřítomnosti příliš nestrádal, pořídila mu milenku. Sama ale víc a více podléhala depresím a po tragické smrti syna Rudolfa neoblékala jiné než černé šaty. Od té doby cestovala prakticky neustále a zemřela také na cestách – 10. září 1898 ji v Ženevě probodl italský anarchista Luigi Lucheni pilníkem. Při pitvě se zjistilo, že císařovna byla tak podvyživená, že měla na nohou otoky, jaké mívaly hladové žebračky…

Doposud byly pilulky proti početí k dispozici výhradně ženám. V současné ale době probíhá intenzivní vývoj hned několika různých prostředků, které by mohly tuto formu antikoncepce zpřístupnit i mužům. 

Směr, kterým by se pilulky pro muže mohly ubírat, byl představen na nedávném setkání endokrinologů a další zainteresovaných lékařů v Chicagu. Konkrétně jde o preparát obsahující látku dimetandrolon undekanoát (DMAU), který snižuje hladiny hormonů, které jsou nezbytné pro produkci spermií. 

TIP: Mužská antikoncepce? Gel proti početí brzy půjde do klinických zkoušek

První klinické testy prováděné na vzorku 83 mužů ve věku 18 až 50 let dopadly podle vědců úspěšně. DMAU se užívá stejně jako ženská antikoncepce – jde o pilulky na denní bázi. Na rozdíl od dřívějších pokusů o vývoj mužské antikoncepční pilulky má DMAU hned několik výhod – během testů se v souvislosti s užíváním preparátu neobjevily problémy s nadprodukcí nebo naopak příliš nízkou úrovní testosteronu. DMAU také nemá podle lékařů žádný negativní dopad na funkci jater a ledvin. K antikoncepčnímu efektu navíc stačí jen jediná pilulka denně. 

Pokud jde o negativa preparátu, vědci zaznamenali u mužů užívajících DMAU mírný nárůst hmotnosti a mírný pokles „dobrého“ HDL cholesterolu. Preparát nyní čekají dlouhodobé testy, dosavadní slibné výsledky jsou ale podle Stephanie Page z University of Washington dobrým vkladem pro úspěšný vývoj mužské antikoncepční pilulky.

Pokud jde o měsíce, ve Sluneční soustavě jsou naprosto běžné. Jenom například Jupiter má alespoň 67 měsíců, které stojí za řeč. Otázkou je, jaký může být osud měsíců v planetárních soustavách. 

Na tuhle otázku se zaměřila astrofyzička Yu-Cian Hong z americké Cornellovy univerzity. Na základě dřívějších pozorování cizích planetárních soustav víme, že mnozí plynní obři mohou mít výrazně excentrickou, tedy výstřední dráhu. Nejpravděpodobnějším vysvětlením takových oběžných drah planet by měly být gravitační „strkanice“ v příslušné planetární soustavě.

Exoměsíce na volné noze

Hongová a její kolegové spočítali, že v takových případech se velká většina, asi 80 až 90 procent exoměsíců dotyčných planet ocitne bezprizorně v kosmickém prostoru. Takové exoměsíce pak mohou změnit oběžnou dráhu a obíhat kolem jiné planety soustavy nebo i kolem hvězdy, jako nová „planeta“. Také se mohou s hvězdou či s některou planetou srazit.

TIP: Jeden z nejbližších hnědých trpaslíků je dost možná potulnou planetou

Další možností je, že se uvolněné exoměsíce vydají do volného mezihvězdného prostoru. Tam se pak mohou potulovat po velmi dlouhou dobu. Podle Hongové by takové potulné exoměsíce mohly být velmi běžné, možná stejně početné, jako hvězdy v Mléčné dráze.

V dubnu 1982 vypukla válka o Falklandy a zpočátku slavila úspěchy Argentina, jejíž síly obsadily hlavní město Stanley. V reakci na to vyplul z Portsmouthu britský úderný svaz kolem letadlových lodí Hermes a Invincible. Koncem měsíce vypukly letecké boje nad souostrovím, které však nedokázaly zabránit, aby se 21. května 1982 v oblasti zátoky San Carlos vylodily královští Commandos, mariňáci a výsadkáři. I přes několik náletů argentinských letadel Britové nakonec hlavní město 14. června dobyly zpět, čímž defacto skončila i válka o Falklandy.

Video zachycuje vylodění královských sil v zátoce San Carlos a je doplněné dobovým komentářem. Kameraman zachytil také symbolické vztyčení britské vlajky a nálety argentinských letounů. Dobře jsou vidět také protiletadlové prostředky, které kryly vojáky před útoky ze vzduchu a několin nepřátelských letounů poslaly k zemi. I přesto byla zasažena a potopena fregata Ardent, zahynulo 22 námořníků. 

Ačkoli je sedmadvacetiletý Jaroslav Efremov z Kremence na Ukrajině profesí automechanik, rozhodně by se neztratil ani jako umělecký kovář. Jeho vlastnoručně vyrobená, dva metry dlouhá a sto kilogramů vážící loď má kromě své nesporné estetické hodnoty i ryze praktický rozměr. Ve skutečnosti se totiž jedná o originálním způsobem zpracovaný zahradní gril.

Dnešní svět se otepluje. A farmáři hledají inspiraci pro pěstování plodin v horkém a suchém prostředí. Někdy jim pomůže genetika a jindy zase třeba archeologie, jako při nedávném objevu na nalezišti v jihozápadní Libyi.

Na místě zvaném Takarkori archeologové objevili důkazy o skladování semen a pěstování rostlin, které se zde odehrávalo už před 10 tisíci let. V té době tam nebyla poušť, ale spíš zelená krajina, kde rostly plané druhy obilovin. Skupiny lovců-sběračů je sklízely a skladovaly na horší časy. Potvrzují to nálezy více než 200 tisíc semen obilovin, zbytků košíků a také stop po obilné polévce a sýru.

TIP: Tajemství oblasti Nazca: Podzemní akvadukty zavlažovaly vyprahlou krajinu

Pro dnešní zemědělce jsou velmi cenné informace o rostlinách, které dovedou růst a plodit v horkém klimatu. Díky nim by mohli zajistit více potřebných potravin navzdory globálnímu oteplování.

Náboženství hraje v Íránu klíčovou roli. Většinovou vírou je islám, respektive jeho šíitská větev, v níž mají výsostné postavení imámové, vzdálení potomci proroka Mohameda. Právě Mašhad na severovýchodě země pak díky tamní hrobce imáma Rezy představuje nejposvátnější město Íránu, kterému se přezdívá „íránská Mekka“. 

Mnohým cestovatelům se při zmínce o asijské zemi vybaví krásná města Isfahán, Šíráz, Jazd nebo Teherán. Mašhad na tomto seznamu nefiguruje – drží si totiž svou náboženskou auru a masivní příliv západních turistů nezažívá. Nicméně pro poutníky z Iráku, Pákistánu, Afghánistánu, Střední Asie, Ázerbájdžánu či Blízkého východu je magnetem již dlouhá staletí a stal se vůbec nejnavštěvovanějším městem země. 

Zásluhou sultána Sandžara 

Imáma Rezu pochovali v roce 817 nebo 818 na území dnešního Mašhadu a jeho tělo tam spočívá dodnes. Právě díky hrobce Prorokova potomka dostal někdejší Sanabad nové jméno Mašhad, v překladu „město mučedníka“. V průběhu staletí se mnozí sunnitští vůdci snažili, aby se na místo posledního odpočinutí zapomnělo. A nebýt seldžuckého sultána Ahmeda Sandžara, vládnoucího v první polovině 12. století, možná by se jim to i povedlo. 

Zmíněnému vládci se prý ve snu zjevil samotný Reza a panovník pak našel jeho hrob. Sultán navíc trpěl nevyléčitelnou nemocí a poté, co se hrobky dotkl, se údajně zázračně uzdravil. Roku 1118 nechal v místě postavit svatyni, pověst o zázraku se rychle rozšířila a do města brzy proudily davy věřících. 

Jedinečná mozaika

V dnešním Mašhadu žijí asi tři miliony obyvatel. Vzhledem k blízkosti Afghánistánu či Turkmenistánu na východě a Turecka nebo Iráku na straně druhé představuje unikátní mozaiku kultury Středního a Blízkého východu. Ročně jej navštíví tři miliony poutníků, a to jen podle střídmých odhadů – dle tamních duchovních prý do náboženského centra zavítá až 20 milionů lidí za rok.

Z Teheránu trvá cesta autobusem do Mašhadu asi 15 hodin. Město leží uprostřed neúrodné a prašné krajiny a nebýt menších říček a vody z kopců, zřejmě by tam život nikdy nebyl. Územím kdysi procházela Hedvábná stezka s tehdejšími centry Tús a Níšápúr. Obě města však Mongolové v 13. století srovnali se zemí, a Mašhad tak vyrostl prakticky z ničeho. 

Pulzující srdce

Autobusové nádraží na okraji metropole připomíná svým ruchem spíš bazar. Svolávání řidičů mikrobusů a sdílených taxíků savarí či běžných taxikářů se mísí s všudypřítomným hlasitým troubením. Mašhad jako by neměl hranice: Hlavní cesta, která jej protíná, se zdá být nekonečná, a okrajové šedivé čtvrti se rozlévají všemi směry. 

V centru návštěvníka obklopí pěkné hotely, luxusní apartmány, bazarové ulice a nakonec špičky zlatých minaretů, které soupeří o pozornost se zlatou kupolí: Tyčí se nad obrovským komplexem Haram-e Motahari Razaví, jemuž se říká „svatyně imáma Rezy“. Sbíhají se k němu všechny ulice, náměstí i cesty, a představuje tak srdce města. Pulzuje životem od časného rána až do noci a pro poutníky zůstává otevřený pořád.

Větší než Vatikán 

Hlavní hrobku svatyně imáma Rezy se zlatou kupolí obklopuje sedm obrovských nádvoří. Dohromady utvářejí komplex s úctyhodnou rozlohou téměř 600 000 m², tedy větší náboženský prostor, než jakým je křesťanský Vatikán. Zdejší lidé mají místo v posvátné úctě, a pokud kráčejí po ulici, na jejímž konci se objeví minarety svatostánku, na chvíli se zastaví, položí si pravou ruku na srdce a pokloní se. Někteří se pomodlí, vysloví pár vět a teprve poté pokračují dál. 

Historie svatyně se nerozlučně pojí s dějinami celého Mašhadu. Každá éra či panovnická dynastie tam zanechala nezaměnitelný otisk, a komplex tak můžeme vnímat i jako historické a architektonické muzeum. Ještě v roce 1333 jej slavný arabský cestovatel Ibn Battúta popisoval jako místo plné ovocných stromů. Dnes zeleň vystřídaly dvě desítky okázalých staveb, včetně mešit, madras neboli islámských náboženských škol a také bývalého karavanseráje, kde se mohly při dlouhých cestách občerstvit karavany. 

Pod zlatými minarety

Turisté, kteří nevyznávají islám, by měli počkat u brány na některého z dobrovolníků, jenž je komplexem provede. Na prohlídku se však můžete zkusit vydat i samostatně, a pokud budete mít štěstí a dav vás bude tolerovat, můžete s ním pokojně splynout. Některá místa ovšem na vlastní oči spatří pouze muslim přicházející na modlitbu. 

Hned za vstupem se nachází obrovské první nádvoří. Pokrývají ho stovky koberců vyzývajících k večerní modlitbě, na nichž už přes den odpočívají celé rodiny i osamělí poutníci. Opodál lidé umývají podlahu a vše září čistotou. Denně v areálu pracuje několik stovek dobrovolníků: Mají sice své zaměstnání či studují, přesto pravidelně přicházejí, aby pomohli. 

Za vůní ráje 

Nad hlavami návštěvníků se tyčí vysoká tyrkysová kupole. Zmíněný odstín je na Středním východě i v celé Střední Asii velmi populární, protože prý odráží uhranutí a zlý pohled. Mešitu nechala počátkem 15. století postavit manželka panovníka Šáhrucha, jenž byl synem zakladatele Tímúrovské říše Tamerlána. Gohar Šád milovala umění a architekturu a podporovala rozvoj měst i v jiných zemích, jak dokládá například afghánský Herát. 

Na dalším nádvoří se však „kulisy“ mění, tyrkys mizí a kupole s minarety se blyští zlatem. Právě pod ní, ukrytá za stříbrnými mřížemi, spočívá památka nejcennější: hrobka imáma Rezy. Místo je prosycené vůní růží, jež má evokovat ráj. Lidé se tlačí – muži a ženy odděleně na své straně. Věřící se snaží alespoň na okamžik dotknout posvátných mříží. Dav v extatickém vytržení sborově pláče, naříká a otřásá se bolestí. 

Ve svatyni lze ovšem potkat nejen šíity, ale i řadu sunnitů. Také oni svým způsobem uctívají Rezu, neboť patří do linie proroka Mohameda. Do Mašhadu je však přivádí jiná postava – slavný chalífa Hárún ar-Rašíd, kterého známe z Pohádek tisíce a jedné noci. Zmíněný vládce zemřel v místech dnešního města a jeho ostatky spočívají ve stejném posvátném komplexu. 

Hlavní město šafránu

Po povznášejícím zážitku se můžete ponořit do spleti „bazarových“ ulic, kde koupíte typické cizrnové či zázvorové koláčky, nomádské a turkmenské koberce, černý čaj, nahrubo nasekaný cukr nabat, hedvábné šátky, sušené bylinky i exotické koření. Nejtypičtějším zbožím je však šafrán, který se získává z rozsáhlých záhonů v okolí města. I zde je zmíněné koření velmi vzácné, ale nikde ho nekoupíte tak levně. Místní jej navíc zbožňují, a v Mašhadu tak narazíte na šafránovou zmrzlinu, koláčky, sušenky, nápoje, kostky cukru i čaj. 

Večer město neutichá, právě naopak. Arabština se mísí s perštinou, ulice se zcela zaplní a všude se vznáší vůně kebabů, jíž málokdo odolá. A kdo se chce zasnít do příběhů staré Persie, může usednout do čajovny a dát si černý čaj s kardamomem nebo šafránem. S každým douškem se pak Mašhad vpíjí hluboko pod kůži. 

Umělé inteligence pronikají do vědy. A nevyhýbají se ani astronomii. Stávají se z nich velmi schopní pomocníci, kteří mohou udělat spoustu práce. Potvrzuje to i nová umělá inteligence, která objevila množství doposud neznámých kráterů na Měsíci.

Ari Silburt a Mohamad Ali-Dib z Torontské univerzity společně s kolegy použili umělou inteligenci k analýze 90 tisíc snímků povrchu Měsíce. Inteligence na nich pátrala po kráterech, jejichž průměr přesahuje 5 kilometrů.

Inteligence počítá krátery

Výsledky jejich výzkumu jsou impozantní. Umělá inteligence objevila téměř 7 tisíc nových kráterů, čímž prakticky zdvojnásobila dosavadní počet známých kráterů této velikosti na Měsíci. Badatelé věří, že dílčím vylepšením této technologie by mohli objevovat také statisíce menších kráterů, jak na Měsíci, tak i na dalších tělesech Sluneční soustavy.

TIP: Nepříjemné překvapení: Meteority zasahují Měsíc mnohem častěji, než se čekalo

Doposud na identifikaci podobných útvarů pracovali především lidští odborníci. Taková činnost ale bývá poněkud náročná a také dost jednotvárná. Počítání a mapování kráterů přitom není samoúčelné. Pro vědce představují takové údaje cenný zdroj informací o vzrušující historii Sluneční soustavy.