Island je ostrovem ledu a sopek odjakživa. Před více než tisíci lety zde došlo k mohutné vulkanické erupci, zřejmě nejsilnější za celou dobu, co Island obývají lidé. Erupce byla natolik extrémní, že změnila nejen svět reálný, ale i ten metafyzický.

K tomuto závěru dospěl tým glaciologů, dendrochronologů, vulkanologů a historiků, který vedli odborníci z Univerzity v Cambridgi. Povedlo se jim datovat erupci islandského vulkánu Eldgjá, při které bylo vyvrženo asi 18 kilometrů krychlových magmatu.

TIP: Neklid pod Islandem: Chystá se exploze velkého vulkánu Katla?

Podle výsledků vědeckého týmu začal vulkán Eldgjá soptit na jaře roku 939 a nepřestal až do podzimu 940 našeho letopočtu. V té době poklesla průměrná teplota na severní polokouli o zhruba 2°C. Jedním z důsledků erupce bylo i to, že se obyvatelé Islandu odvrátili od pohanských bohů a postupně přijali křesťanství. Mohutná vulkanická erupce tak zanechala trvalou stopu v kulturní paměti Islanďanů.

Dnešní medicína dokáže vyléčit lecjaká zranění, často i velmi komplikovaná a nebezpečná. S jizvami si ale úplně poradit neumíme. Nový typ náplasti, kterou vyvinuli na Harvardu, dovede podpořit hojení a ještě k tomu potlačí vznik viditelné jizvy.

TIP: Žádné velké jizvy: Zranění se perfektně zahojí s lepidlem mušlí

Za své účinky vděčí náplast jednomu speciálnímu proteinu. Ten pochází z pokožky lidských plodů. Když se lidský zárodek nějakým způsobem poraní, jeho kůže se zahojí bez viditelné jizvy, působením proteinu fibronektinu.

Oproti tomu o hojení po narození se stará kolagen, který tvoří i většinu jizvy. Kolagen tak sice podporuje hojení, ale jizva je poté bohužel viditelná. Náplast s fibronektinem způsobí, že jizva je po zahojení téměř k nepoznání od okolní kůže.

Tematické kavárny jsou již nějakou dobu běžným koloritem velkých světových metropolí. Zejména v Japonsku tak dnes není problém vychutnat si oblíbený horký nápoj v kavárně kočičí, soví, králičí, v kavárně zasvěcené veverkám, tučňákům, hadům nebo třeba ženským stehnům. Thajská kavárna The Kid-Mai Death Cafe se zmíněnému trendu přeci jen vymyká – je totiž určena milovníkům všeho, co souvisí se smrtí.

Interiér kavárny vypadá spíše jako z hororu – květinovou výzdobu zde zastupují pohřební věnce a položky v nápojovém menu nesou názvy jako „stáří“, „bolest“, „nemoc“ a pochopitelně „smrt“.

Pohřební atmosféru v Death Cafe dotvářejí citáty na stěnách: „do hrobu si nic neodneseš“ a „jste připraveni na možnost, že se již zítra nemusíte probudit?“ Pokud máte opravdu dostatečně skleslou náladu, obsluha baru vám umožní sepsat vaši poslední vůli. 

Specialitkou podniku je poležení v rakvi. V ní můžete dokonce i ušetřit – pokud se do ní necháte zavřít a vydržíte v ní alespoň tři minuty, dostanete 20% slevu. Na druhou stranu, do hrobu si stejně nic neodnesete, tak nač vlastně šetřit?

Již jen několik posledních dnů zbývá do doby, kdy první čínská vesmírná stanice Tchien-kung 1 vstoupí do atmosféry Země. Podle odhadů Evropské vesmírné agentury (ESA) by se tak mělo stát mezi 30. březnem a 6. dubnem.

Přestože větší část stanice shoří v atmosféře, některé její části mohou dopadnout na povrch Země. Dopad je odhadován kdekoli na mezi 43. stupněm severní šířky a 43. stupněm jižní šířky. V tomto pásu leží v Evropě území Portugalska, Španělska, Francie, Itálie, bývalých jugoslávských republik kromě Slovinska, dále Bulharska, Řecka a Turecka.

Podle čínských úřadů je pravděpodobnost, že by trosky 8,5 tun těžké stanice mohly ohrozit leteckou dopravu nebo cokoliv na Zemi, velmi nízká. Astrofyzik Jonathan McDowell z Harvardovy univerzity ovšem upozorňuje, že průchod atmosférou by mohly přežít části vážící až 100 kilogramů. Zároveň je podle McDowella takřka nemožné předem odhadnout, kam přesně trosky dopadnou.

Analýza společnosti Aerospace Corporation již v srpnu uvedla, že je nepravděpodobné, že by trosky Nebeského paláce někoho zasáhly, varovala však, že průchod atmosférou by mohly přežít zbytky vysoce toxické a žíravé látky hydrazin, která se používá jako jedna ze složek dvousložkové pohonné látky pro kosmické lodi. Varovala tedy všechny, aby se nedotýkali zbytků trosek, které by se mohly na zemi nalézat – lepší by bylo kvůli možnosti toxických výparů se k nim ani nepřibližovat.

Aktuální pozici vesmírné stanice Tchien-kung 1 můžete sledovat na webu N2YO.com.

Astronomická zima je u konce a všichni sledujeme první znaky jara. K předjarně kvetoucím rostlinám patří i řada exotických druhů, jež se pěstují v parcích a zahradách. Mezi nimi mají zvláštní místo keře z čeledi vilínovitých a to především vlastní vilíny (rod Hamamelis), které se pěstují v mnoha odrůdách.

Americký psycholog Solomon Asch se pokusil dokázat lidský sklon ke konformismu a pohodlnosti. Snažil se demonstrovat, že lidé jsou schopni uzpůsobit své mínění podle názoru většiny. Vliv informace má totiž takovou sílu, že se začneme domnívat, že více lidí musí mít nutně pravdu.

Všichni podle většiny

• Kdo: Solomon Asch
• Kdy: počátek 50. let 20.  století
• Prokázal: lidé souhlasí s většinou

„Aschův experiment“ spočíval na prostém principu. Záminkou celého pokusu bylo vyšetření zraku přítomných dobrovolníků. V místnosti se sešlo šest lidí, na nichž měl být výzkum proveden. Pět z nich byli najatí herci, kteří měli pokusného jednotlivce strhnout s sebou. Přítomný odborný pracovník vyzval postupně každého z nich, aby zodpověděl jednoduchou otázku. Na tabuli před sebou viděli tři různě dlouhé čáry a měli je porovnávat se vzorem. Postupně odpovídali na to, v jakém poměru jsou jednotlivé čáry ke vzoru. Výzkumník měl více tabulí a po několikátém pokusu se začaly odpovědi pěti herců výrazně lišit od toho, co výzkumník ukazoval. Přestože šlo o evidentní a jednoduchý příklad, povedlo se jim o své pravdě přesvědčit šestého člověka, který se nakonec přidal k většině.

Týrat nás baví

• Kdo: Stanley Milgram
• Kdy: 1961
• Prokázal: lidé slepě poslouchají

O deset let později provedl Američan Stanley Milgram pokus demonstrující poslušnost jedince vůči autoritě. V tomto případě šlo o vědce v bílém plášti, který sháněl dobrovolníky na nevinný experiment s označením „výzkum paměťových schopností“. Jenže na místě už bylo vše jasné. Účastníci pokusu, jimž byla přislíbena odměna ve výši padesáti dolarů, se podle losu rozdělili na „učitele“ a „žáka“. Los byl narafičený a v roli žáka se vždy ocitl najatý herec. Slíbené peníze pak měli všichni dobrovolníci obdržet bez ohledu na to, zda pokus dokončí či ne.

Žáka posadili do samostatné místnosti, kde byl upoután na křeslo s přívodem elektrického proudu. Učitel byl po celou dobu ve vedlejším pokoji s odborným pracovníkem. Seděl u stolu se spínači od pěti do 450 voltů. Úkolem učitele bylo pokládat žákovi otázky a při každé špatné odpovědi mu udělit elektrický šok. Intenzita trestu se měla pomalu zvyšovat. Asistenti podporovali dobrovolníky v roli učitele a ospravedlňovali jejich počínaní tím, že experiment tento postup vyžaduje.

Milgram a jeho tým nemohli po skončení testu uvěřit výsledkům pokusu. Přestože je už hranice 100 voltů pro člověka bolestivá a žáci v této fázi žádali o zastavení experimentu, učitelé je pobízeli pokračovat dál. Nejhorší zjištění přinesla závěrečná statistika, z níž vyplývalo, že až dvě třetiny dobrovolníků dokázaly udělit trest odpovídající životu nebezpečné hranici 450 voltů. Výsledkem bylo, že lidé si jsou schopni pod odborným dozorem bezdůvodně ubližovat a dovést pokus až ke smrtelné hranici. V podstatě lze  říct, že kolem 70 % „učitelů“ bylo v schopno „žákům“ připravit smrtící elektrické křeslo.

Téměř nikdo z dobrovolníků se zpočátku nebyl schopen vzepřít autoritě výzkumného pracovníka. Zarážející byly i odpovědi v dotaznících učitelů, kteří uvedli, že dělali jen to, co se jim řeklo, další dokonce napsali, že jsou rádi, že se mohli na takovém výzkumu podílet. Dnes by podobný experiment z etických důvodů neprošel, jeho výsledky ale objasňují mnohé z toho, jak jsou jinak psychicky normální lidé schopní páchat například válečná zvěrstva.

O vlastní muzeum usiluje George Lucas již deset let. Filmovým fanouškům má co nabídnout. Lucasova sbírka čítá přes 40 tisíc předmětů spojených s Hvězdnými válkami: od obrazů a ilustrací přes kostýmy či model vesmírné lodi po loutky mistra Yody.

Nová instituce se má jmenovat Lucasovo muzeum výpravných umění. Stát bude poblíž jihokalifornské univerzity, kde Lucas studoval a kde se potkal i se svými budoucími spolupracovníky včetně Stevena Spielberga.

TIP: Na břehu Bajkalu má vzniknout obří hotel ve tvaru mamutí lebky

Stavbu muzea chce filmař zaplatit z vlastních peněz. Pětipatrová budova má stát přes miliardu dolarů (téměř 26 miliard Kč) a hotová by měla být za 3 roky.

V posledních letech jsme si zvykli na pravidelné příděly skvělých objevů exoplanet a dalších pozoruhodností vesmíru, které nám posílá americký vesmírný teleskop Kepler. Systémový inženýr mise Charlie Sobeck ale nedávno oznámil, že teleskopu už dochází palivo.

Tým operátorů teleskopu Kepler očekává, že palivo dojde během několika málo měsíců. V tu chvíli se teleskop stane nepoužitelným a jeho podivuhodná mise tím definitivně skončí. V NASA ale chtějí pokračovat v pozorování až do poslední chvíle a Kepler by měl ještě poslat tolik cenných dat, kolik jen bude možné.

Příliš vzdálený teleskop

Teleskop Kepler sice nemá zabudovaný měřič množství paliva v nádržích, odborníci NASA ale dovedou odhadnout, kolik paliva mu ještě zbývá. Vycházejí přitom z monitorování tlaku v palivových nádržích, a také z fungování jeho trysek.

TIP: Sonda Kepler: Nezničitelný lovec exoplanet je po restartu zase zpátky

Kepler potřebuje palivo na to, aby mohl sledovat hvězdy ve vytyčeném směru, a také na to, aby mířil anténou směrem k Zemi., když nám chce poslat data. Problém je v tom, že se Kepler nachází ve vzdálenosti 151 milionů kilometrů od Země a my, 61 let po začátku kosmického věku, nemáme k dispozici kosmickou loď, která by za ním mohla doletět a palivo mu doplnit. Už teď je ale jasné, že Kepler byl velice úspěšný a výrazně překonal původní očekávání.

NASA ovšem nespí a finišuje s přípravou náhrady za tohoto vesmírného lovce exoplanet. Již příští měsíc by měl do vesmíru zamířit satelit Transiting Exoplanet Survey Satellite (TESS), který by se do jisté míry mohl stát následovníkem úspěšného vesmírného teleskopu.

Po vymření přemyslovského rodu a s nástupem lucemburské dynastie, která vstoupila do cizího českého prostředí, využila domácí šlechta nevýhodné pozice mladičkého Jana Lucemburského (vládl 1310–1346) a vymohla si na něm významné ústupky. Došlo k tomu hned při jeho nástupu na český trůn v roce 1310 a znovu o osm let později v takzvaných Domažlických úmluvách. Samostatnou kapitolu pak v tomto období představoval vzrůst moci českého pána Jindřicha z Lipé, který byl až do své smrti v roce 1329 vlivem Janovy časté nepřítomnosti v zemi jakýmsi nekorunovaným českým králem. 

Janův syn a nástupce Karel IV. (vládl 1346–1378) dokázal po dobu své vlády s panským stavem poměrně úspěšně vycházet cestou kompromisů. Ani on však nemohl prosadit vše, co chtěl. Výmluvným příkladem může být jím navrhovaný zemský zákoník Majestas Carolina, který pro odpor pánů nechal raději stáhnout a předstíral, že podlehl plamenům. Avšak již za Karlova nástupce Václava IV. (vládl 1378–1419) se napětí mezi panovníkem a panským stavem vyhrotilo natolik, že došlo poprvé ke vzniku organizované opozice nazvané panská jednota.

Únosci a věznitelé krále

Příčinou první velké otevřené vzpoury příslušníků vyšší šlechty proti stávajícímu panovníkovi byla jejich dlouhodobá nespokojenost se způsobem vlády českého a římského krále Václava IV., a to jak doma, tak v říši. Podle mínění pánů Václavova liknavost a neschopnost vládnout poškozovala samo české království. Král se skutečně dopouštěl mnoha chyb, které zemi nijak neprospívaly. O domácí politiku se nijak zvlášť nestaral a říšský trůn vyloženě chřadl. Pánům byla trnem v oku ještě další věc: Václav se od počátku obklopoval nižšími šlechtici, rozdával jim vysoké dvorské úřady, náležející za běžných okolností pánům, a okatě je věnčil svou přízní.

Jádro panské opozice tvořili Jindřich III. z Rožmberka, Jindřich z Hradce a Ota z Bergova. Ti spolu s šesti dalšími pány založili na jaře roku 1394 panskou jednotu. Oficiálně proklamovaným cílem jejich svazu bylo zajistit „zemské dobré“, tedy blaho v zemi. Původně nemělo jít o žádnou přímou rebelii, avšak situace nakonec dospěla tak daleko, že příslušníci jednoty Václava 8. května 1394 na cestě z hradu Žebráku do Prahy zajali. Internovali ho nejprve na Pražském hradě, pak v Krumlově a nakonec v Rakousích, a sami se chopili vlády.

V nouzi poznáš bratra

Stalo se něco dosud neslýchaného: král byl potupně zajat a zneškodněn vlastními šlechtickými předáky! Páni by si to však jen stěží mohli dovolit, nemít podporu u králových lucemburských příbuzných. Záštitu nalezli ve Václavu ambiciózním bratranci a konkurentovi, moravském makraběti Joštovi.

Naopak Václavův mladší bratr Jan Zhořelecký zůstal na králově straně a vytáhl mu i s vojskem na pomoc. Díky Janově intervenci se královým příznivcům podařilo dosáhnout s panskou stranou dohody a Václav IV. se po téměř čtyřech měsících dostal opět na svobodu. Stalo se tak nicméně za cenu četných ztrát. Panská jednota si prosadila obsazení mnoha klíčových královských hradů a výměnou za Václavovo propuštění zadržení řady jiných rukojmích.

V době vypuknutí Velké války tomu bylo zhruba sto let, co se Finsko stalo součástí ruské říše. Po většinu 19. století panoval v zemi relativně klid, avšak postupem času prodělali Finové národní obrození, které společně s rusifikační politikou Sankt-Petěrburgu vedlo ke stále silnějšímu volání po nezávislosti.

(Ne)ušetřeni od války

Když přišel světový konflikt, několik set vojáků odešlo dobrovolně bojovat za svou širší vlast; jako nejslavnějšího Fina sloužícího carovi můžeme jmenovat proslulého generála Carla Mannerheima. Zbytek mladých mužů zůstal služby v armádě ušetřen, protože se Finsko z této povinnosti pravidelně vykupovalo. Situaci však zkomplikovala dislokace 125 000 ruských vojáků v zemi tisíců jezer, navíc se šuškalo, že Petrohrad (přejmenován v létě 1914) hodlá zrušit finskou autonomii.

To ostatně na podzim 1914 potvrdilo i několik centralistických vyhlášek. Mezi studenty se začal objevovat názor, že proti ruskému útlaku je třeba bojovat, a hnutí začalo pomalu pošilhávat po Berlínu, jenž měl pomoci vybojovat malé zemi nezávislost na východní velmoci. Němci pochopitelně hodlali využít všech možností, jak svého nepřítele oslabit, a tak v lednu 1915 umožnili dvěma stům dobrovolníků z Finska absolvovat vojenský výcvik.

Nábor „rekrutů“ zajišťovaly proněmecké kruhy v zemi, přičemž budoucí vojáci museli nejprve překročit hranici do neutrálního Švédska. Cesta však nebyla jednoduchá, dobrovolníci museli urazit dlouho vzdálenost, mnohdy pěšky či na lyžích. Druhá trasa znamenala přeplout lodí Botnický záliv do města Uumaja. Ze Švédska pak vedly jejich kroky do německého tábora v Lockstedtu.

Místo vojáků skauti?

Koncem února 1915 dorazilo do Německa 189 mladých Finů, kteří však místo vojenských uniforem nafasovali skautské stejnokroje. Později je sice nahradily vojenské mundúry, Berlín se ale zpočátku chtěl vyhnout nepříjemnostem na diplomatickém poli. Němci dobrovolníky systematicky připravovali k tomu, aby mohli v případě potřeby zaujmout důstojnické funkce ve finské armádě. Vzhledem k tomu, že se výcvik zpočátku podobal skautským kursům, stal se velitelem tábora major Maximilian Bayer, jenž stál před několika lety u zrodu tohoto hnutí v Německu.

Už v srpnu 1915 podepsal německý císař Vilém II. dekret, jenž umožňoval rozšířit tuto dobrovolnickou formaci až na 2 000 mužů, současně ji však začlenil přímo do německé armády. V zemi tisíců jezer tak začal další „nábor“ a až do jara následujícího roku přijela do Lockstedtu ještě zhruba tisícovka Finů. Tentokrát se už jednalo o skutečný průřez společnosti, kromě dalších studentů oblékli německou uniformu dělníci, námořníci či farmáři.

Výcvik začíná

Spolu s novými rekruty rozšířil Bayer také výcvik. Zpočátku předávali instruktoři svým svěřencům základní vojenské znalosti o vedení pěchotního boje, nyní přibyla také ženijní či dělostřelecká nauka. Do jara 1916 se v Lockstedtu zformovaly dvě střelecké, kulometná a ženijní rota, k nimž později přibyly ještě dvě střelecké spolu s polním dělostřelectvem.

Na rozdíl od běžných německých rekrutů, které velení posílalo na frontu po absolvování základního výcviku, Berlín si finské dobrovolníky hýčkal a dopřával jim kvalitní přípravu. Nyní ale nadešel čas, aby vojáci získali také frontové zkušenosti. Vznikl tak 27. prapor královských pruských myslivců, jenž koncem jara zamířil na východní frontu v počtu 1 254 Finů a dvou stovek Němců převážně v důstojnických funkcích.

První krev

Prapor spadal pod velení německé 8. armády, která jej přidělila na nejsevernější úsek fronty do prostoru Rižského zálivu. Finové na svém úseku budovali polní opevnění a vykonávali hlídkovou službu v zemi nikoho. I když se čas od času dostali do přestřelky s nepřítelem, velení formaci do větších bojových akci zpočátku neposílalo, aby její příslušníci stihli načerpat životně důležité zkušenosti z fronty.

Pouze dělostřelci a sapéři se zapojili do větších akci, ale jen v rámci ofenzivní činnosti jiných německých útvarů. Během léta 1916 si válka vybrala mezi dobrovolníky první oběti. Dva muži padli v červnu v důsledku nepřátelského bombardování, o měsíc později zastřelil ostřelovač vojína Paavo Kinnunena a v srpnu zabil Ilmari Pahkajärviho dělostřelecký granát. Velení Finy převelelo na „živější“ úsek fronty a nadšení mnoha mužů záhy zchladila intenzivní bojová činnost.

Klesala morálka a v září se objevily také první případy odepření poslušnosti, které vyústily v odeslání několika jedinců do pracovního tábora. Před koncem roku byl prapor stažen do zázemí a dobrovolníci strávili Vánoce 1916 v Libavě (Liepāja). Po třech týdnech odpočinku se však muži vrátili na frontu, ale další bojovou činnost zastavila zima a vysoké mrazy. 

Sabotéři, partyzáni i důstojníci

Počátkem roku odešel od praporu velitel major Bayer a v březnu 1917 opět velení stáhlo Finy z fronty, tentokrát definitivně. Za několik měsíců v první linii načerpali vojáci bohaté zkušenosti, což se však neobešlo bez bolestivých ztrát. Tucet mužů padl, jeden zůstal nezvěstný, 49 utrpělo zranění a dalších 15 dobrovolníků zemřelo na tuberkulózu. Všichni jsou pohřbeni na území dnešní Litvy.

Domovem příslušníkům 27. praporu se na další téměř rok stala znovu Libava. Vojáci zde na jednu stranu našli zázemí v podobě kasáren, střelnice či vzdělávacích prostor po ruské armádě, na druhou stranu vázlo zásobování, nedostávalo se šatstvo a šířily se nemoci. I přes všechno nepohodlí pokračoval výcvik a proběhla i reorganizace formace – byla zformována druhá kulometná rota, jízdní oddíl a stále více důstojnických funkcí přebírali po Němcích Finové.

Berlín pořád počítal s tím, že se dobrovolníci brzy vrátí do vlasti s bojovým posláním, a tak vojáci prošli speciálními kursy sabotáže či vedení partyzánské války. Každý muž navíc absolvoval důstojnický výcvik, aby mohl po návratu do Finska převzít velení různě velkých jednotek. Kromě toho se Fini učili řídit a udržovat motorová vozidla, měli zvládat základní činnosti související s provozem na železnici i další technické úkoly. Jeden z důstojníků dokonce absolvoval pilotní výcvik.

Vyšší oficíři se pak podíleli na sepisování vojenských manuálů ve finštině. Za zmínku stojí také hymna finských myslivců . V Libavě napsal Heikki Nurmio text, jejž pak kurýři propašovali do Finska, kde zkomponoval hudbu významný skladatel Jean Sibelius. Výsledná píseň pak měla velký vliv na morálku dobrovolníků. 

Návrat do vlasti

První myslivci zamířili zpět do Finska už počátkem roku 1916. Jednalo se o speciálně vycvičené jedince, kteří zde prováděli sabotáže a škodili ruskému válečnému průmyslu, přičemž se jim například podařilo vyhodit do vzduchu velký sklad munice u města Kilpisjärvi. Carské úřady zadržely na dvě desítky záškodníků, většina jich pak skončila ve vězení v Petrohradu, přičemž na svobodu se dostali až během Říjnové revoluce (listopad 1917).

Přibližně v té samé době se na cestu do vlasti vydali také první příslušníci 27. praporu na palubě nákladní lodi Equity. Kromě myslivců se v podpalubí nacházelo také 7 000 pušek, velké množství munice a 4 500 granátů. Do konce roku 1917 je následovalo několik dalších po zuby ozbrojených menších skupin, které do Finska přepravovaly i ponorky.

V době, kdy země vyhlásila nezávislost na Rusku (6. prosince 1917), se však stále většina dobrovolníků nacházela v Libavě. Berlín zatím nijak nespěchal s jejich repatriací, protože nechtěl ohrozit mírová jednání v Brestu Litevském. Jakmile se však bolševici vzdali všech nároků na zemi tisíce jezer a uznali její nezávislost, mohli se myslivci začít chystat k návratu do vlasti. 

Do bílé uniformy

Začátkem února 1918 přišel rozkaz k rozpuštění 27. praporu a současně většina mužů podepsala závazek služby ve finské armádě novému veliteli podplukovníku Wilhelmu Thesleffovi, jenž do Libavy přijel jako zástupce nové finské vlády. Ta rázem získala výraznou posilu rodících se ozbrojených sil – 403 důstojníků a 727 poddůstojníků, všechno ostřílené veterány se zkušenostmi z frontových bojů a navíc s výborným výcvikem.

Podle některých historiků se tato síla ukázala jako klíčová v nadcházející občanské válce, v níž se střetli rudí s bílými, protože myslivci utvořili jádro budoucí finské armády. Většina těchto mužů se totiž po návratu do vlasti přidala na stranu bílých. Po slavnostní přísaze se jádro finského důstojnického sboru (téměř tisícovka mužů) nalodilo 14. února v Libavě na nákladní loď Arcturus a zamířilo k domovu.

Zde vykonali přehlídku před novým vrchním velitelem generálem Carlem Mannerheimem, po níž se myslivci rozjeli každý za svým novým umístěním v rámci finských vládních sil. Kapitola finských dobrovolníků v německé císařské armádě se sice definitivně uzavřela, nicméně tato epizoda stála u zrodu tradice finských myslivců (Jääkärit), která přetrvává dodnes.