V říjnu 1944 přistál poručík amerického armádního letectva Martin James Monti na letišti v Miláně a přeletěl tak na německou stranu fronty, aby se dal do služeb nacistů. Němci se nejprve snažili využít přeběhlíka v rozhlasovém vysílání určeném americkým vojákům. Aby jeho titul lépe zněl, vysílal pod jménem „kapitán Martin Wiethaupt“ – zkrátka Montiho „povýšili“ a nové příjmení bylo jménem jeho matky za svobodna. Vysílání zajišťovala Říšská rozhlasová společnost a mohli je slyšet jak američtí vojáci na evropských frontách, tak obyvatelé USA. Monti ve svých tirádách horoval pro to, aby Spojené státy bojovaly po boku Německa proti Sovětskému svazu, „skutečnému nepříteli světového míru“.

Předchozí část: Poručík Martin James Monti: Proč americký Yankee přeběhl k SS (1)

Ve stejné době a z téhož berlínského studia vysílala Mildred Gillarsová, Američanka z Portlandu. Ta toužila po kariéře divadelní herečky, ale doma se jí nepodařilo se prosadit, a proto se frustrovaná vydala do Evropy. V Německu krátce pracovala jako učitelka angličtiny a rozhlasová hlasatelka.

Po vstupu Spojených států do války se proslavila svou propagandistickou show Home Sweet Home (Domove, drahý domove). Režírovala své vysílání pro americké vojáky v Evropě, které trýznila vzpomínkami na domov a rodinu, a snažila se je lascivním způsobem přesvědčit, že bojují na špatné straně. Spojenečtí vojáci jí dali (kromě jiných nelichotivých jmen) přezdívku „Axis Sally“. Po válce byla zatčena, obviněna z vlastizrady a odsouzena k dlouholetému vězení.

Untersturmführer Monti 

Od samého počátku Gillarsová Montiho nenáviděla, považovala jej za podvodníka a odmítala pracovat, dokud u mikrofonu bude i on. Montiho instruktoři byli navíc evidentně zklamáni nedostatkem jeho talentu, neboť po několika vystoupeních ho z vysílání stáhli a nařídili mu psát propagandistické brožury určené pro zajaté americké vojáky.

V dubnu 1945, když hroutící se Německo potřebovalo každého, kdo unese pušku, dostal SS-Untersturmführer (poručík) Monti rozkaz, aby se připojil ke své jednotce na frontě v severní Itálii. Na počátku května se pak v uniformě důstojníka Waffen-SS vzdal vojákům 5. americké armády v Miláně.

Odsouzen a omilostněn

Během prvních výslechů se Montimu podařilo přesvědčit vyšetřovatele, že jediný důvod, proč ukradl letadlo a uletěl s ním, byl ten, že chtěl bojovat proti Němcům, ale bohužel byl sestřelen. Co se týkalo uniformy Waffen-SS, prohlásil, že mu ji dali italští partyzání, aby mu usnadnili cestu ke spojeneckým liniím. Jeho historka se však nakonec zhroutila a následovalo uvěznění ve vazbě vojenské zpravodajské jednotky.

V srpnu 1945 byl odsouzen za dezerci a krádež letounu k 15 letům nucených prací. V této fázi ještě prokurátoři nevěděli, jak to skutečně bylo s jeho přeběhnutím, ani o jeho propagandistické činnosti pro třetí říši. Na začátku února 1946 prominul prezident Harry Truman Montimu zbytek trestu. Podmínkou však bylo, že znovu vstoupí do armádního letectva jako vojín.

Monti pochopitelně souhlasil a během dvou let se vypracoval na seržanta. Mezitím ale vojenští zpravodajci v Německu našli důkazy Montiho činnosti pro nacistickou propagandu. Dne 1. listopadu 1947 zveřejnil jeho případ Washington Post a vojenské úřady Montiho zajistily, zatím však zůstal v uniformě. Dvacátého šestého ledna následujícího roku, jen pár minut poté, co jej uvolnili ze služby na Mitchellově letecké základně v New Yorku, jej zatkla FBI.

Veřejné přiznání

Soudní proces začal 19. ledna 1949 u okresního soudu v Brooklynu. Bylo dokonce povoláno několik svědků z Evropy, aby svědčili proti Montimu. Ten ale všechny překvapil, když přiznal vinu ve všech bodech obžaloby. Soudce Robert Alexander Inch odmítl přiznání bez dalších důkazů a požadoval, aby dva svědci potvrdili obvinění, nebo aby se sám obžalovaný přiznal na veřejném zasedání soudu. Monti tak ochotně učinil a dle New York Times na všechny otázky státního zástupce „rozvážně a kladně odpověděl“.

Soudce Inch se ještě zeptal obžalovaného, zda jednal dobrovolně, a jakmile Monti přitakal, opáčil soudce: „To mi stačí.“ Montiho obhájce pak zahájil dvacetiminutovou řeč, v níž žádal o shovívavost. Když se soudce Inch zeptal prokurátora, zda chce něco říci ohledně výše trestu, dostalo se mu odpovědi: „Budu se spoléhat na rozhodnutí soudu,“ poté jen Inchovi připomněl: „Tento muž udělal vše, co mohl, aby se dopustil zrady. Vyzkoušel všechny způsoby.“

Za mříže

Soudce vzápětí uložil odsouzenému trest ve výši 25 let odnětí svobody a pokutu 10 000 dolarů. Vězeňské stráže pak odvedly Montiho zpět do vazební věznice na Manhattanu, odkud putoval do vězení Leavenworth v Kansasu. V roce 1951 se Monti proti verdiktu odvolal, tvrdil mimo jiné, že nekonal s „protinárodním záměrem“, že jeho obhájce ho k přiznání přinutil a že byl souzen dvakrát za týž čin.

Soud toto odvolání zamítl a potvrdil rozsudek. V roce 1958 se Monti znovu odvolal, tentokrát to zkoušel s tím, že soud, který vyslovil rozsudek, nebyl místně příslušný. Soud odvolání opět zamítl, leč o dva roky později byl Monti nakonec propuštěn poté, co si odpykal 11 let z vyměřeného trestu. Vrátil se do Missouri, kde žil až do své smrti 11. září 2000. 

Blázen, nebo přesvědčený nacista? 

Před zahájením soudu Montiho vyšetřil tým psychiatrů z brooklynské nemocnice Kings County Hospital, který mu změřil nadprůměrné IQ 131. Lékaři také shledali, že je narcistický a nezralý s obsedantně-kompulzivními a paranoidními tendencemi, nicméně shodli se, že byl za své činy právně odpovědný.

TIP: Hitlerův muž Otto Skorzeny: Nacista, který se nechal zverbovat Mossadem

To vyvolává otázku: co přimělo bystrého a údajně příčetného mladého pilota USAAF, aby přeběhl na stranu nacistického Německa v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že jeho porážka je neodvratná? Možná že Montiho rozum obestřela pokřivená ideologie, nebo prostě sloužit nacismu bylo jeho dlouholetým snem, kterého se nemohl vzdát. Ať tak nebo tak, muž, který nevynechal jedinou příležitost, jak zradit svoji vlast, se stal jedním z nejznámějších amerických přeběhlíků druhé světové války. 

Lidé žijí prakticky po celé Zemi, od nížin až do vysokých hor. Prostředí se projevuje na jejich kondici, zdravotním stavu a také na psychice. Podle nové studie amerických odborníků jsou lidé žijící ve vyšších nadmořských výškách náchylnější k sebevraždám.

Nebezpečné hory

Psychologové prozkoumali vztah mezi sebevraždami či depresemi k tomu, v jaké nadmořské výšce lidé žijí. Zpracovali přitom údaje z 12 předcházejících psychologických studií, které se věnovaly sebevraždám v různých oblastech USA i jinde.

TIP: Průzkum pohody: Jaké je nejšťastnější místo ve Spojených státech?

Výzkumníci dospěli k závěru, že nadmořská výška prokazatelně zvyšuje riziko, zda se člověk uchýlí k sebevraždě. Není to ale tak, že by toto riziko stoupalo rovnoměrně se vzrůstající nadmořskou výškou.

V nízkých nadmořských výškách se riziko sebevraždy téměř nezvyšuje a pohybuje se kolem 5 sebevražd na 100 tisíc obyvatel. Ale ve výškách zhruba mezi 600 a 900 metry nad mořem dochází k dramatickému skoku v počtu sebevražd. Ve velkých nadmořských výškách spáchá sebevraždu průměrně téměř 18 lidí ze 100 tisíc. Příčiny nejsou známé, mohly by ale souviset s trvale nízkým obsahem kyslíku.

Jak se zdá, v NASA přišli na chuť pátrání po cizích planetách. Aktuálně totiž připravují misi satelitu Transiting Exoplanet Survey Satellite, čili TESS, který bude pátrat po exoplanetách u nejjasnějších hvězd na obloze. Měl by se tak stát následníkem úspěšného vesmírného teleskopu Kepler.

Satelit TESS bude sledovat přinejmenším 200 tisíc vybraných hvězd, u nichž bude schopný detekovat tranzitující planety o velikosti Země až po plynné obry. Mise je plánovaná na dva roky, pokud ale satelit obstojí, bude pokračovat a sledovat další hvězdy.

Lovec exoplanet TESS

Ke startu mise by nemělo dojít dříve než 16. dubna letošního roku. TESS vynese do vesmíru nosná raketa Falcon 9 společnosti SpaceX. Pokud vše půjde podle plánu, TESS se dostane na speciální oběžnou dráhu ve velké vzdálenosti od zemského povrchu, kde ho téměř nebude rušit atmosféra.

TIP: Šest let výzkumu sondy Kepler: Od úspěchu k úspěchu

Podle odborníků Massachusettského technologického institutu (MIT), kteří šéfují této misi, by satelit TESS mohl objevit tisíce exoplanet všech možných velikostí. Podle našich dosavadních zkušeností s lovem exoplanet by nejméně 50 z nich mělo superzemí a zemí o průměru maximálně čtyřnásobku Země.

Odkud se vlastně bere naše inteligence? Jak velká část inteligence je daná výchovou a do jaké míry přispívá genetika. Podle nového výzkumu se na rozvoji vysoké inteligence podílí přes 500 genů.

Britští vědci využili rozsáhlá data o více než 248 tisících lidech z celého světa a vystopovali v nich celkem 538 genů, které se podílejí na intelektuálních schopnostech. Zároveň ale dodávají, že podíl prostředí a genetiky na inteligenci zůstává i po jejich výzkumu nejasný.

TIP: Zaplaví svět géniové? Co rozhoduje o naší inteligenci?

Na základě výsledků této studie bude možné odhadnout inteligenci různých skupin lidí čistě jenom z jejich DNA. Zároveň se ukázalo, že inteligence úzce souvisí se zdravím. Řada ze zmíněných genů totiž ovlivňuje nejen inteligenci, ale i zdraví.

Stephen William Hawking je britský teoretický fyzik a jeden z nejznámějších vědců vůbec. Významně přispěl zejména k různým oborům kosmologie a kvantové gravitace a v letech 1979 až 2009 zastával post lukasiánského profesora matematiky na Univerzitě v Cambridgi. Je držitelem mnoha vědeckých ocenění a členem mnoha významných učených společností, mimo jiné britské Královské společnosti (od roku 1974), Papežské akademie věd (od 1986) a Národní akademie věd USA.

Pracoval na základních zákonech fungování vesmíru. S Rogerem Penrosem dokázal, že Einsteinova obecná teorie relativity předpokládá, že čas a prostor má počátek ve velkém třesku a konec v černých dírách. Tyto výsledky dokazují, že je nezbytné sladit obecnou relativitu s kvantovou teorií, dalším významným vědeckým objevem první poloviny 20. století.

TIP: Stephen Hawking: V 76 letech zhasla hvězda vědy. Co všechno lidstvu přinesl?

Jedním z důsledků těchto výzkumů byl také jeho objev, že černé díry by neměly být úplně černé, ale měly by emitovat záření a případně se i postupně zmenšovat a nakonec zcela zmizet. Další je domněnka, že vesmír nemá v pomyslném čase žádný okraj nebo hranice.

Výjimečný vědec zemřel 14. března ve věku 76 let v britském univerzitním městě Cambridge.

Před 7 700 lety se sopka Mazama probudila a země pod nohama indiánů z kmene Klamath se zachvěla. Více než kilometr široký sloupec horkého popela a pemzy vystřelil vysoko k nebi. Indiáni si však výbuch vyložili po svém: bůh podsvětí Llao, jenž sopku obývá, se pustil do boje se svým rivalem Skellem, bohem nebes.Po svazích vulkánu se rozlil lávový proud. Katastrofickou erupcí se vyprázdnil magmatický krb, sopka vysoká 3 600 m již nedokázala unést svoji vlastní váhu a změnila se v obří kráter, kalderu. Klamathové měli jasno: bůh nebes zvítězil. Prohlubeň pak po tisíciletí plnil déšť a sníh a výsledkem je nejhlubší a nejmodřejší jezero Spojených států – Crater Lake.

Kouzelný ostrov

Jezero rozlité do šířky až deseti kilometrů pozorují hloučky turistů. Oči všech přitahuje druhotný kužel uprostřed kaldery, který místní obyvatelé poeticky pojmenovali Kouzelný ostrov. Tento jehličnany zarostlý kráter vybuchl asi čtyři sta let poté, co se sopka začala plnit vodou. Kdo má štěstí na nebe bez mraků, dobrý úhel slunečních paprsků a klidnou hladinu, může na jezeře spatřit ještě jeden lávový ostrůvek nazvaný Loď přízraků – z vyhlídkové trasy na hraně kaldery totiž mizí „přízračná“ loď pozorovatelům z očí a opět se záhadně vynořuje. A jak zjistilo několik výzkumných výprav, Crater Lake skrývá pod hladinou ještě další kužely.

Jezero však nemusí být lákadlem Oregonu napořád. Mazama je spící, nikoliv vyhaslá sopka, a geologické procesy v Kaskádovém pohoří na západě Severní Ameriky, jehož součást Crater Lake tvoří, dodnes pokračují. Poslední ničivý výbuch v těchto horách se datuje do roku 1980, kdy explodovala Svatá Helena v americkém státě Washington. Erupci tehdy nepřežilo 57 lidí.

Klamavá modř

 „Nejmodřejší a nejčistší voda, jakou jsme kdy viděli,“ shodují se zápisky v návštěvnické knize zdejšího turistického centra. Crater Lake je považováno za nejčistší vodní plochu na světě. Hlavním důvodem je, že sem nevtéká žádná řeka či potok s naplaveninami a kaly.Vodu, která se z jezera vypařuje a prosakuje, nahrazuje pouze déšť a roztátý sníh. Výdej a příjem je ročně v podstatě vyrovnaný, a výška hladiny kalderového jezera tak zůstává neměnná – jeho hloubka dosahuje až 592 m.

A kde hledat vysvětlení pro udivující jezerní modř?Sluneční světlo dopadající na hladinu se láme a čirá voda pohlcuje různé vlnové délky v různých intervalech. Červené světlo se ztrácí již blízko pod hladinou a jeho energie se mění v teplo. Žluté a zelené světlo proniká o něco hlouběji. Modré světlo se ovšem šíří až do značné hloubky. Tam rozkmitává elektrony v molekulách vody, což je příčinou opětovného záření světla v modrých vlnových délkách. A lidské oči pak zachytí právě toto rozptýlené modré světlo.

Koupel jen pro otužilé

Lidé vyrážejí ke Crater Lake z různých důvodů. Někteří si autem objedou 53 km dlouhou vyhlídkovou trasu po okraji kaldery, jiní popíjejí míchané drinky na verandě chaty u okraje kráteru a usazeni na dřevěných židlích se kochají výhledem na jezero. Další se vydají na túru po okolních turistických trasách. Jedna z nich prudce klesá dvě stě výškových metrů k vodní hladině. Koupání v jezeře je dovoleno, ale čistotu vody okusí na vlastní kůži jen ti nejotužilejší. Průměrná teplota vody totiž dosahuje v nejteplejším měsíci srpnu pouhých 15 °C. Oblíbenou aktivitou se stalo také potápění, i když prozatím se pod vodu s kyslíkovou bombou ponoří jen zhruba deset lidí ročně. Kdo pocítí touhu vydat se na vodu a zůstat v suchu, může využít projížděk na lodích. Dobrodružné povahy se mohou navíc nechat vysadit na Kouzelném ostrově uprostřed jezera, kde je po několika hodinách loď opět vyzvedne.

Zkrátka nepřijdou ani milovníci rybaření. Původně sice v Crater Lake vodní obratlovci nežili, ale mezi lety 1888 a 1941 nechaly úřady do jezera nasadit šest druhů ryb. Dnes se tu však vyskytuje už pouze pstruh a losos. K rybaření není potřeba povolení a rybáře neomezují žádná pravidla ohledně míry a počtu úlovků. Ale pozor: aby se do jezera nezavlekly nepůvodní organismy, je dovoleno chytat pouze na umělé návnady či muškařit. Pokud se sem s prutem přesto vydáte, můžete si být jisti, že budete spíše raritou. Rybaření se v bývalé sopce zatím příliš neprosadilo.

Výšlap přes tři státy

Kdo má v krvi tramping, může se nedaleko Crater Lake pustit na věhlasnou Pacifickou hřebenovou stezku. Ta se vine po celém západním pobřeží USA a na 4 265 km okusí turisté různé podoby přírody: vyprahlou Kalifornii a Mohavskou poušť, zalesněný hornatý Oregon i deštivý Washington. Stezka stoupá téměř přes šedesát horských průsmyků, klesá do devatenácti velkých kaňonů a vede okolo tisícovky jezer a ples.

Podle jistých oregonských novin se na dlouhý výšlap vydal letos rekordní počet nadšenců – 835. A nadšení je k takovému výletu opravdu potřeba: Cesta obvykle začíná v březnu a trvá půl roku. Vše, co trampové na cestě divočinou potřebují, si nesou na zádech v batohu ne těžším než sedm kilogramů. Šest dní v týdnu vstávají denně za ranního kuropění a do setmění urazí kolem 30 km, sedmý den pak odpočívají. Na hřebenovce lze potkat jedovaté štíry a chřestýše, medvědy, pumy, rysy či kojoty. Na některých úsecích, přičemž ten nejdelší měří 57 km, chybí to nejdůležitější – voda. Celý trek úspěšně dokončí jen asi 60 % odvážlivců.

Novou energii, především ve formě jídla, dodávají trampům takzvaní andělé stezky, tedy lidé, kteří hřebenovce a jejím pokořitelům věnují svůj čas a zásoby. Po bouřce odklidí ze stezky popadané větve, na vyprahlý úsek trasy zase umístí nádoby s vodou. Okolo osmistého kilometru nabízejí trampům svezení do nejbližších sportovních potřeb, protože turistické boty se právě v této fázi začínají trhat. Někteří z „andělů“ mají se zdoláváním Pacifické hřebenovky vlastní zkušenosti a vědí, jak občasná pomoc přijde vhod.

V dubnu 1584 stál před městským soudem v Nymburce zlodějíček Havel Pískač, který s několika kumpány řezal oběšence z šibenic a části jejich těl, oděvů a provazů prodávali krčmářkám. Ty lidské maso sušily a mlely na prach, kterým trávily lidi. Podobný případ šetřil o osm let dříve i mělnický městský soud, před nímž stanula šenkýřka Maruše a děvečka Apolena. Apolena vyznala, že slyšela od šenkýřky z Posádovic, že kdyby kdo měl palec od viselce a zavěsil ho do sudu, že bude mít tolik hostí, jako když někoho vedou na šibenici.

A tak když šla kolem šibenice, odtrhla oběšenci jednu ruku, uřízla z ní palec a ruku i s nožem zahodila. Palec dala šenkýřce Maruši, která na něj ušila pytlíček a s trochou hřebíčku a bobku ho strčila do sudu s pivem. To pivo pak točila hostům a pila ho i sama. O sto let později by to možná vyvolalo další vlnu čarodějnických procesů, ale tehdy se ještě takové ohavnosti posuzovaly jinak. 

Bez inkvizice

Černou magií se koncem středověku a v raném novověku v českých zemích nejčastěji zabývaly městské soudy, přičemž právem meče, tedy privilegiem odsouzené i popravovat, jich v zemi disponovalo na šest set. Soudy však musely pracovat s písemnou žalobou obsahující popis provinění. K soudním řízením s obviněnými z čarodějnictví proto docházelo zřídka, a pokud přece, východiskem pro všechny obviněné těšící se dobré pověsti byla obvykle takzvaná očistná přísaha. Prostor pro osobní mstu a vykonstruovaná obvinění tedy nebyl velký. 

Městské právo u nás nicméně již od třicátých let 14. století znalo i inkviziční proces pro vyšetření případů těžkých zločinů. Inkviziční vyšetřování do městského práva pronikalo zřejmě zkušeností s procesy vedenými církevní inkvizicí, o jejímž působení na území Českého království máme první doklad z roku 1318. Církevní inkvizice však u nás neměla lehkou pozici, protože z podstaty své existence zasahovala do vnitřních záležitostí země, a husitské války učinily jejímu působení nadobro konec. Velká nechuť, která vůči církevní inkvizici panovala a kterou poznal i sám autor Kladiva na čarodějnice inkvizitor Kramer, zabránila jejímu návratu i v následujících staletích. 

Vyšetřování po česku

Rovněž použití tortury jako vyšetřovacího prostředku zákoníky až do 17. století nijak neupřesňovaly, vše se ponechávalo na úsudku konkrétního soudce. A navíc ani v definici samotného deliktu čarodějnictví nebyly předpisy příliš konkrétní. Teprve Koldínův zákoník z roku 1579 charakterizuje čarodějnictví jako „zlá kouzla“ a ukládá za něj trest stětí nebo upálení zaživa pro muže a zahrabání zaživa nebo upálení pro ženy.

TIP: Kruté potírání magie: Jak vypadaly první čaroděnické procesy v českých zemích?

Výzkum předbělohorských soudních akt lidí vyšetřovaných a mučených pro čarodějnictví (crimen magiae) přitom prokázal, že nikdo z nich nebyl k nejvyšším trestům odsouzen za čarování, ale za travičství, vraždu nebo infanticidu. 

O stíhání čarodějnic píše už v roce 1519 třeboňský úředník Petrovi z Rožmberka. Dvě ženy tam přišly na radu k pastýřce, aby je naučila nejhorší kouzlo, jaké svede. Ta je nakonec naučila, jak na dům přivolat ostudu. K tomu bylo potřeba pod práh domu zakopat lidské kosti spolu s kostmi fen a odříkat příslušnou formuli.  

První procesy

Nejstarší proces v prostředí městského práva proběhl zřejmě v roce 1540 v Náchodě, kde odsoudili jako čarodějnici Markytu, ženu městského drába. Dotyčnou dostalo do rukou soudců objevení skrýše kradených věcí v náchodském městském špitále. Markyta, která tam uklízela, byla obviněna z podílu na zločinu. Na mučení udala jistého Martina Berana a ten ji na oplátku obvinil z čarodějnictví. Měla mu podávat očarovaný pokrm, aby ztratil zájem o jakousi mladou pastýřku a zamiloval se do Markytiny dcery. Nešťastná Markyta nakonec při dalším mučení vše potvrdila a pro škodlivá kouzla byla odsouzena k upálení na hranici. 

Kromě jednotlivých případů odsouzení pro zlá kouzla a travičství proběhla v sedmdesátých letech 16. století série soudů s čarodějnicemi ve Velké Bíteši. V průběhu pěti let bylo u tamního městského soudu odsouzeno na dvě desítky žen pro travičství a kouzlení proti dobytku. Případ zachytila bítešská smolná kniha, tedy kniha městského soudu, do níž se zaznamenávaly výslechy při útrpném právu. 

Změny za Habsburků

V průběhu 16. století se v městském soudnictví začal stále častěji uplatňovat inkviziční proces i v případech civilního, nekriminálního charakteru. Tím teoreticky vzrůstala i možnost vyvolání procesu s obviněnými z čarodějnictví. V pozadí tohoto prosazování inkvizičního soudního řízení stál král Ferdinand I., který v roce 1547 zřídil královský apelační soud v Praze.

Soud vznikl po neslavném protihabsburském odboji českých měst, aby dohlížel na městské soudnictví a měl právo druhé instance – odvolání od městských soudů ze zemí Koruny české, vyjma měst moravských, která se rebelie neúčastnila. Od samých počátků měl přitom tendenci prosazovat formou pokynů u městských soudů řízení inkviziční. 

TIP: Lidská krev, trus i pot oběšenců: Když se z mrtvol vyrábějí léky

Tento trend pokračoval po potlačení českého stavovského povstání po bitvě na Bílé hoře. Obnovené zřízení zemské zavedlo mnohá nová ustanovení a rozšířilo inkviziční proces i mimo oblast městského práva. V roce 1644 se navíc kompetence pražského apelačního soudu rozšířila na všechny ostatní soudy působící v Českém království, pokud neměly privilegium neodvolatelnosti. Zajímavé je určitě to, že poslední oblast, kde v městském prostředí inkviziční soudní proces zdomácněl, byla severní Morava.

Elon Musk, šéf společnosti SpaceX, zřejmě přeřadil na vyšší rychlostní stupeň. Jeho další velmi očekávaná raketa, která nese hrdý název Big F*cking Rocket, čili BFR, bude připravená na testy již příští rok.

Jestli to Musk myslí vážně, máme se na co těšit. Big F*cking Rocket je gigantická opakovaně použitelná raketa, se kterou chce SpaceX kolonizovat Mars. Uveze totiž až 100 kolonistů najednou.

V neděli 11. března Musk odpovídal na dotazy na konferenci South by South West (SXSW) v Austinu, Texas. Během svého vystoupení prozradil, že ve SpaceX ve skutečnosti už staví první raketu BFR. Už v první polovině příštího roku by měla absolvovat první krátké lety. Pokud bude raketa BFR úspěšná, měla by se časem stát hlavní raketou SpaceX.

TIP: Elon Musk překvapil: Na Mars prý lidé poletí již za 9 let

Nutno dodat, že Elon Musk je známý i tím, že pokud jde o časovou náročnost, jeho plány bývají poněkud ambiciózní. Ale famózní úspěch prvního startu nového typu rakety Falcon Heavy rozhodně jeho slovům dodal váhu. 

Empatií neboli „vcítěním se“ označujeme porozumění emocím a motivům druhého člověka. Pro schopnost empatie je užitečné umět odložit svoje vlastní názory, hodnoty a předsudky. Jde o to být schopný pochopit jak a proč člověk jednal tak, jak jednal, jaké z toho má pocity a jaký má na věc názor. Není žádným tajemstvím, že obecně bývají empatičtější spíše ženy než muži. Proč tomu tak ale je? Na tuto otázku hledala odpověď Marie Warrierová z univerzity v Cambridge mezi 47 000 uživateli domácího genetického testu 23andMe. Vedle rozboru DNA respondenti odpovídali i na 60 otázek týkajících se míry jejich empatie.

Jsou muži z Marsu a ženy z Venuše?

Závěry potvrdily obecný předpoklad, že ženy jsou empatičtější než muži. V průměru ženy dosahovaly o deset bodů vyššího emočního skóre. Co se ovšem nepodařilo prokázat, je vztah mezi genetikou a empatií. Ženy tak podle Warrierové nejsou geneticky předurčeny k empatii lépe než muži. Proč jsou tedy ženy empatičtější?

TIP: K čemu je ženám orgasmus? Evoluční záhada možná našla vysvětlení

Podle Marie Warrierové hrají rozhodující roli dva faktory – sociální a biologický. U žen častěji očekáváme schopnost vcítění se do pocitů druhých a ženy se toto očekávání snaží naplňovat. Důležitá je zde především výchova.

Na biologické úrovni jde pak především o hormony a jejich úrovně. Míru empatie může podle Warrierové ovlivňovat hormon oxytocin, kterého mají ženy výrazně více a který může ovlivňovat empatii. Naopak dominantním hormonem mužů je testosteron, který v oblasti empatie funguje jako tlumič.

Bouřím se piloti letadel rádi vyhnou. I přesto ale do každého dopravního letadla udeří blesk v průměru jednou ročně. Přestože tato statistika vypadá poněkud děsivě, následky takového úderu blesku ve skutečnosti nebývají velké. Dnešní letadla jsou z vodivých materiálů a vlastně fungují jako létající Faradayovy klece, protože elektrický náboj je soustředěný na povrchu vodiče, tedy letadla, a nikoliv v jeho vnitřku.

Nabité letadlo

V USA se naposledy zřítilo letadlo kvůli úderu blesku v roce 1967. Letečtí inženýři ale nechtějí pokoušet osud a snaží se vyvinout technologie, které by letadlům pomohly vyhnout se bleskům.

TIP: Překvapivé zjištění: Nákladní lodě na moři možná vytvářejí blesky

Experimenty s modely letadel ukázaly, že když je letadlo elektricky nabité, značně se sníží možnost, že by ho zasáhl blesk. Okolní elektrické pole by totiž muselo být dvakrát silnější než pole nabitého letadla, aby do letadla mohl udeřit blesk. Inženýři teď ověřují, zda by taková protiblesková technologie byla pro dopravní letouny praktická.