Tým Yaniva Erlicha chtěl zmapovat proměny v partnerských zvyklostech napříč posledními pěti stoletími. Na pomoc si proto vzal 86 milionů profilů na genealogické stránce Geni.com a vložil je do rukou chytrého algoritmu, jenž z nich začal sestavovat rodokmeny.

Vedle několika oddělených větví pak počítač vědcům přímo před očima odhalil vazby mezi třinácti miliony lidí, a stvořil tak nejrozsáhlejší rodokmen světa: Mapuje život zhruba jedenácti generací, které byly spojeny pokrevně nebo sňatky.

Z výzkumu také vyplynulo, že zatímco před rokem 1750 se většina lidí ve Spojených státech provdala za někoho, kdo žil ve vzdálenosti do 10 kilometrů od nich, o 200 let později se tato vzdálenost zdesetinásobila. Rozdíl je podle vědců dán prudkým rozvojem cestování.

K nejrozsáhlejšímu objevování afrického vnitrozemí došlo přibližně ve stejnou dobu, kdy si fotografie začala podmaňovat cestovatelský svět. Patentována byla v Paříži v roce 1839 a jen o dva roky později se do nitra Afriky vypravila slavná a přelomová Livingstonova výprava. Ovšem až o dalších osmdesát let později napomohly černobílé snímky tomu, že tento kontinent přestal být vnímán jako „temný světadíl“.

Stvůry temného kontinentu

Přízvisko temný světadíl přesně vystihovalo „mediální obraz“ afrického kontinentu v civilizovaném světě před vynálezem fotografie. I když vnitrozemí Jižní Ameriky či Austrálie byla již dávno prozkoumána, to africké zůstávalo navzdory geografické blízkosti Evropě dlouho na periferii zájmů objevitelů. Obrovská náhorní plošina se strmými srázy spadajícími kolmo do vod oceánů odrazovala už první mořeplavce, kteří dávali přednost lákavějším a přístupnějším končinám, třeba Indii. I portugalský mořeplavec Vasco da Gama Afriku v roce 1497 nedobyl, ale jen obeplul a tento postoj ke světadílu přetrvával i v průběhu dalších staletí.

Nedostatek skutečných znalostí byl „kompenzován“ bezbřehou fantazií prvních objevitelů a bílá místa na mapách byla jednoduše vyplněna kresbami polomytických či zcela smyšlených zvířat. Legendy o krvelačných monstrech se koneckonců dochovaly dodnes v názvech některých tvorů. Například latinské jméno žirafy camelopardalis vychází z dobové představy o tomto býložravém tvoru. Žirafa byla považována za křížence velblouda a levharta a naši předkové byli přesvědčeni, že musí jít o dravou šelmu.

Zkáza ve jménu adrenalinu

Další cestovatelé, dobrodruzi a především lovci s postupem času zjistili, že africká zvířata na lidi útočí téměř výhradně v sebeobraně. Nicméně pověsti o lidožroutech a krvelačných monstrech lovcům vyhovovaly. Rostla tak jejich cena jako loveckých průvodců a neohrožených hrdinů a líčení africké fauny coby sbírky krvelačných bestií poskytovalo záminku pro vybíjení zvířat. Jak se západní civilizace dál a dál zakusovala do lůna východní Afriky, zanechávala za sebou statisíce mrtvých zvířat. Například výprava maďarského hraběte Teleki von Széka, vášnivého lovce a objevitele jezera Turkana, postřílela během několika dní v průběhu výpravy v roce 1887 na 80 nosorožců a 79 buvolů, které nechala ležet ladem. V roce 1908 pobil správce divoké zvěře v Britské východní Africe a vedoucí výstavby ugandské železnice J. A. Hunter se svými kumpány za jediný den 996 nosorožců!

Právě v tomto okamžiku se do Afriky vydávají první profesionálně fotografující dobrodruhové, jejichž cílem není střelba, ale dokumentace přírody. Mezi nejvýznamnější představitele prvních fotografických průkopníků patří bezesporu Američané Martin a Osa Johnsonovi. V paměti manželů Johnsonových byla ještě čerstvá vzpomínka na to, jak se člověk dokázal rychle „vypořádat“ s ikonou severoamerických prérií – bizonem. Tušili, že ani východoafrické pláně neoplývají nekonečným množstvím zvěře a že je třeba zachytit vše na film dřív, než zvířata zmizí v propasti času.

Na lovu skutečné Afriky

Vynález kinematografie bratří Lumiérů je datován do roku 1896. Už o deset let později se začaly objevovat i první filmy s africkou tematikou. Ty byly ovšem inscenovanou podívanou, kde měli hlavní roli hrdinové s puškou a zvířata v nich byla nebezpečným protivníkem a cennou trofejí. To je třeba případ dánského Lovu lvů z roku 1907, který byl natáčen na ostrově za Kodaní s dvěma přestárlými lvy zakoupenými v Zoo, nebo amerického Lovu velké zvěře v Africe (1909). Druhý snímek byl natočen s dvojníkem prezidenta Theodora Roosevelta a měl obrovský úspěch. Ovšem jen do doby, než se o něm dozvěděl skutečný Roosevelt, který nechal všechny kopie zničit.

Martinův odlišný přístup k natáčení divoké zvěře reprezentuje úryvek z jeho deníku: „Nejsnadnější věcí na světě je postřelit zvíře dalekonosnou puškou z bezpečné vzdálenosti, nebo je uštvat automobilem a při tom filmovat ten vzrušující děj. Nejobtížnější je ale zachytit totéž zvíře v nerušeném stavu, tak, jak žije v přírodě. A to je to nejvýznamnější, čeho lze filmovacím přístrojem dosáhnout…“ Tím však na sebe jako tvůrce ušil bič – práce dokumentaristů, kteří rezignovali na soudobé „filmové triky“, byla strastiplnou a také finančně náročnou a výdělečně nejistou cestou.

Záběry cennější než zlato

Dnes si jen stěží dokážeme představit všechny problémy, se kterými se první filmaři uprostřed divočiny potýkali. Hluk z kamer plašil zvěř, která byla již tak dost vystresována sportovními střelci. Když se filmaři přeci jen dostali blízko ke svému cíli, často jim v tom nejnevhodnějším okamžiku došel film.

Ani v případě, že se vše dobře naexponovalo a odtočilo, nebylo zdaleka vyhráno. Další neméně významnou starost totiž představovalo uchování citlivého materiálu. V obrovském vedru východoafrických savan filmová želatina praskala a film se kroutil. V přílišném vlhku tropických džunglí zase nabobtnával a hrozilo, že unikátní snímky, které byly pořízeny po několikaměsíční námaze, budou ztraceny. Složitá aparatura a těžké stativy ztěžovaly manipulaci v terénu, někdy mohly ale posloužit i jako zbraň. Při jednom z mnoha čekání v čihadlech na Martina zaútočil levhart a život mu zachránil jen masivní stativ, který byl mezi ním a šelmou. Technické komplikace ale nebyly zdaleka jediné překážky, které Martin a jeho žena Osa museli překonat. Stále bylo třeba bojovat s předsudky a omyly, které o afrických zvířatech panovaly mezi evropskou a americkou veřejností.

Boj s předsudky

Horské gorily jsou dnes vnímány jako mírumilovní a ohrožení živočichové, ale na začátku minulého století o nich ve světě panovalo zcela jiné smýšlení. Jako samostatný živočišný druh je lidé znali pouhé čtvrt století, a to pouze z kreslených obrázků a dobrodružných knih, v nichž byly často vyobrazovány jako krvelačná monstra unášející sličné panny. Věrná dokumentace zachycující jejich mírnou povahu zatím neexistovala. Když se Johnsonovi vydali za gorilami, šlo vlastně i o výpravu za prolomením soudobých předsudků.

Horský mlžný les představoval pro fotografy a filmaře hotové peklo – vlhký vzduch, statická elektřina způsobená rozdílem teplot a pralesní šero prakticky znemožňovaly natáčení tehdejší primitivní technikou. Proto Martinovo rozhodnutí vydat se za gorilami do pohoří Virunga v Belgickém Kongu byl velmi troufalý čin. „Zachytit hlas goril do filmu je úkol, nad nímž by ustrnul i sám Sisyfos, kdyby měl tu smůlu a narodil se ve století zvukového filmu,“ napsal Martin ve svém testamentu z výpravy.

Navzdory všem obtížím ovšem přivezli Johnsonovi v roce 1931 historicky první filmové záběry ozvučené přímo v Africe, z nichž o rok později vznikl slavný film Congorilla. A to vše pouhé čtyři roky po té, kdy byl do kin uveden první zvukový film. Martinovi se také podařilo pořídit historicky první fotografie horských goril, které vydal v knize Gorila. Právě v ní veřejně odsuzuje střílení goril a kritizuje jejich pokřivený obraz v médiích. O jak nadčasový čin šlo, dokládá i skutečnost, že hned v roce 1933 se stal kasovním trhákem snímek King Kong, kde je gorila předlohou pro agresivní monstrum demolující New York.

Informační průkopníci

Dnešní autoři cestopisných reportáží o africké přírodě s oblibou citují různé vědecké studie nebo zajímavosti, které lze pohodlně najít v knihách a na internetu. První popularizátoři vědy však žádný takový zdroj k dispozici neměli. V dosud neprobádaných končinách světa byli primárním zdrojem informací právě oni. Jediné, co mohli reflektovat, bylo chování zvířat v konkrétních situacích, které zažili na vlastní kůži.

TIP: Zvířata osmého divu světa – Tanzanský kráter Ngorongoro a jeho obyvatelé

Martin Johnson byl ovšem mistrem tohoto oboru a proslavil se výjimečně citlivým pozorovacím talentem. Vyvrátil kupříkladu dodnes tradovanou pověru o pštrosech strkajících při ohrožení hlavy do písku. Martin píše, že se jedná o nedorozumění způsobené snad tím, že pštros kvůli potravě v travnatých savanách dává hlavu často k zemi, a ta pak není vidět. Pozorováním přímorožců afrických neboli oryxů zase zjistil, že samci často při soubojích ztrácejí jeden roh a že snad právě oni zavdali příčinu ke vzniku legendy o jednorožcích.

Odkaz ukrytý v pixelech

Význam prvních fotografů a filmařů je mnohem větší, než si dnes většina turistů i cestovatelů uvědomuje. Přitom by každý z nás, kdo dnes v Africe nebo i jinde ve světě třímá v rukou digitální zrcadlovku, měl být vděčný fotografickým průkopníkům, kteří dnešní pohodlnou cestu k fotografování zvířat vyšlapali svou pílí. Měli bychom si na ně vzpomenout pokaždé, když si na displeji fotoaparátu prohlížíme pořízený snímek bez starostí, že se nám ho nepodaří vyvolat. Martin a Osa Johnsonovi se zasloužili o změnu vnímání slova „safari“, které dříve symbolizovalo nabubřelá střelecká jatka a po skončení jejich práce se stalo synonymem pro fotografickou výpravu za dobrodružstvím.

Žijeme v době bouřlivého rozvoje mediálních technologií. Zlepšují se i technologie přenosu identity ve videu, jako například "Deepfakes", které dnes asi nejvíce využívá pornoprůmysl pro přenos tváří celebrit. Jenomže v blízké budoucnosti se rýsují mnohem horší možnosti pro jejich využití.

Umělé inteligence již zvládají přenosy identity tak, že je obtížné poznat rozdíl. Lze si snadno představit, že se objeví a ohromnou rychlostí rozšíří videa, na nichž budou falešné identity významných politiků říkat velice závažné věci. Anebo se pachatelé různých nepravostí budou vymlouvat na to, že video s důkazy je zmanipulované. Otřesena by mohla být i důvěra ve zpravodajství, pokud to ještě jde.

TIP: Nová technologie dokáže ukrást váš hlas během pouhé minutky

Takové technologie by mohly závažným způsobem narušit fungování společnosti a rozvrátit politické systémy. Odborníci teď urychleně pracují na metodách ověřování pravosti videozáznamu, pokud to vůbec bude možné. A lidé by se měli co nejdříve naučit, že ne všechno, co shlédnou na internetu, je skutečnost.

Přestože potomci starozákonního národa Davidova oslavili na konci letošního září příchod roku 5778, moderní stát Izrael existuje teprve necelých sedmdesát let. Během této krátké doby musel čelit nenadálým útokům všech okolních sousedů, ale i dalších muslimských zemí. Izraelské obranné síly (IDF) sice dokázaly pokaždé zvítězit či alespoň uhájit vlastní nezávislost, několikrát se přitom ale ocitly tváří v  tvář úplnému zničení.

Sloužit musí každý

Udržovat akceschopnou armádu tak představuje pro židovskou populaci podmínku dlouhodobého přežití – země má přitom jen omezené lidské zdroje a pravidelným odvodům se proto nevyhnou ani dívky. Služba se zbraní v  ruce je ovšem z náboženských důvodů nepřijatelná pro část ultraortodoxních věřících; ti nejradikálnější z  nich dokonce neuznávají ani mnohé izraelské státní instituce. Jsou to přitom paradoxně právě příslušníci této části židovského obyvatelstva, kteří velmi často rozdmýchávají vzájemnou nevraživost nejen s palestinskými sousedy.

Je pochopitelné, že podivný stav dráždil velkou část zbylé izraelské populace a zákon o osvobození ultraortodoxních branců od povinné vojenské služby nakonec padl. Na parlamentní půdě neobstály ani argumenty, že tito muži pomáhají státu modlitbami, studiem judaismu a velebením Boha, který je ostatně nejsilnějším ochráncem země. V letošním roce tedy IDF přivítala několik tisíc netypických branců se svými specifickými vousy, účesy a zvyky.

TIP: Izraelští výsadkáři: Skutečná elita s okřídleným hadem ve znaku

I z toho důvodu je velení armády soustřeďuje do zvláštních jednotek. Jednou z nich je například 97. prapor Netzah Yehuda, který se řídí tradičními pravidly Halacha, zasahujícími do všech oblastí každodenního života včetně jídla. Motto této formace zní: „A váš tábor bude svatým!“. Část mladíků proto přijala novou povinnost vcelku smířlivě, jiní ale předvídají zemi občanskou válku. Dodejme, že do IDF každoročně dobrovolně vstupuje na 2 000 žen z  konzervativních rodin, pro které jinak zůstala kontroverzní výjimka stále v platnosti. 

Hubbleův vesmírný teleskop si zahrál na vesmírného Indiana Jonese. Pro astronomy vystopoval velmi vzácný vesmírný relikt, starobyle uspořádanou galaxii. Navíc se nachází v našem galaktickém sousedství.

Jde o galaxii NGC 1277, kterou pozorujeme ve vzdálenosti asi 240 milionů světelných let. Galaxie vznikla v dávné minulosti na počátku vesmíru. Tehdy v ní bouřlivě vznikaly hvězdy, mnohem intenzivněji než v dnešní Mléčné dráze.

Pak ale tvorba nových hvězd v galaxii NGC 1277 náhle ustala. Postupně se z ní stala galaxie plná rudých a mrtvých hvězd, tedy červených trpaslíků, bílých trpaslíků, a pozůstatků po explozích supernov. Z NGC 1277 je dnes „mrtvá“ galaxie.

TIP: Galaxie s překvapením: Hubble zachytil ohromující kosmický megamaser

Hubbleův teleskop už podobné galaxie pozoroval, zatím ale vždy ve velmi vzdáleném vesmíru. Ignacio Trujillo z institutu Instituto de Astrofisica de Canarias na španělské Univerzitě La Laguna a jeho kolegové teď ale takovou galaxii odhalili vlastně docela blízko Mléčné dráhy. Teď budou mít vědci unikátní příležitost prozkoumat mrtvou galaxii v příjemném detailu.

Možná si myslíte, že běžný papír do kopírky je krásně bílý. Britští vědci ale nedávno vyvinuli materiál, který je ještě dvacetkrát bělejší. Nebyl to ale jejich vlastní nápad. Inspirovali je k tomu brouci.

Badatelé se poučili u vrubounů rodu Cyphochilus, kteří pocházejí z jihovýchodní Asie. Tito brouci jsou pěkně bělostní, ale jejich zbarvení přitom není založené na nějakém pigmentu. Trik vrubounů spočívá v tom, že mají specifickým způsobem uspořádanou nanostrukturu na povrchu chitinu, který tvoří jejich vnější kostru. Bílá barva vzniká rozptylem světelných paprsků na této struktuře.

TIP: Černá, která je opravdu černá: Nejtmavší materiál světa

Vědcům se povedlo takovou strukturu napodobit na nesmírně tenkých membránách utvořených z nanovláken celulózy. Velkou výhodou je, že takový materiál je, na rozdíl od řady pigmentů, levný, snadno dostupný, netoxický a použitelný uvnitř lidského těla. Nový materiál by se mohl uplatnit při výrobě barev, spotřebního zboží, kosmetiky a dokonce i v potravinářství. 

Sociálně nejvyspělejší země světa se pomalu, ale jistě přibližují stavu, kdy zmizí rozdíly ve společenském postavení mužů a žen. Nejrázněji se o práva něžné poloviny lidstva zasadil Island, který letos postavil mimo zákon vyměřování výplat na základě pohlaví. Dámy obecně získávají výhody či privilegia, jež měly mít odjakživa, ale v mužské společnosti se jim jich nedostávalo. 

K úplnému zrovnoprávnění nás sice stále čeká dlouhá cesta, nicméně z průzkumů Eurostatu v zemích EU, v Norsku, ve Švýcarsku a na Islandu překvapivě vyplynulo, že se tamní muži i ženy mají stejně dobře – nebo to alespoň tvrdí.

V anketě měla obě pohlaví ohodnotit svůj život číslem od jedné do deseti, přičemž desítka se považovala za maximum. Muži v průměru „dosáhli“ 7,1 bodu, zatímco ženy rovných sedmi. Nejspokojenější byli Finové (8) a Dánky (8,1); na opačném pólu skončili obyvatelé Bulharska: Každodenní strasti v balkánské zemi vyjádřila obě pohlaví shodně hodnotou 4,8 bodu. 

Kariéra, nebo děti?

Pokud bychom určovali štěstí podle rodinného a pracovního uplatnění, je zřejmé, že muži obecně hledají seberealizaci víc v práci, zatímco ženy ke kariéře tolik netíhnou. Průměrná míra zaměstnanosti u obyvatelek Evropy totiž činí 61 % a uvedené číslo se mění s ohledem na narozené ratolesti. V roce 2016 pracovalo 71 % matek s jedním dítětem, dva potomci snížili statistiku o 1 %, ovšem ženy se třemi dětmi již chodily do zaměstnání pouze v 55 % případů. Pro srovnání: Otcové dvou ratolestí pracovali v 89 % a trojnásobní tatínkové v 84 %. 

Rodinné povinnosti vedou také ženy v mnohem větší míře k práci na částečný úvazek: V roce 2016 jich po kratším úvazku sáhlo 32 %, zatímco u mužů se jednalo pouze o 9 %. Do jisté míry jde o logickou volbu, protože pánové obecně vydělávají napříč Evropou víc. V průměru jich na otcovskou dovolenou odchází asi jen 10 %. U nás se jedná zhruba o 2 %, zatímco ve Švédsku, které novopečeným tatínkům garantuje čtyři pětiny platu po dobu tří měsíců, je to až 45 %.

Pracovní propast

Z porovnání hrubých hodinových výdělků v roce 2015 vyplynulo, že ženy dostávají o 16,6 % menší ohodnocení než muži: Nejvyšší rozdíly v platech byly přitom v Estonsku (26,9 %), České republice (22,5 %) a Německu (22 %), kdežto nejmenší naopak v Itálii a Lucembursku (5,5 %). 

Porovnání hodinových mezd napříč profesemi v roce 2014 ukázalo, že nejnižší rozdíly jsou v nejhůř placených oborech: V případě administrativních pracovníků či prodejců braly ženy o „pouhých“ 8 % méně. Naopak největší propast zela mezi manažerskými posty – pokud Evropanka získala vedoucí místo, vydělávala o 23 % méně než její kolegové muži. Není tedy divu, že si kariéru na vrcholu korporátních řetězců volí průměrně asi jen třetina něžného pohlaví.

Nejvytrvalejší jsou Lotyšky (47 %), Polky a Slovinky (shodně 41 %). Naopak nejnižší počet manažerek má Lucembursko (18 %), Česká republika a Nizozemsko (shodně 25 %). 

Nijak překvapivá potom není statistika péče o dítě: V roce 2016 se o své ratolesti staralo 92 % žen ve věku 25–49 let. Muži ve stejné věkové kategorii přikládali ruku k dílu jen v 68 % případů. Největší rozdíly panovaly v Řecku, kde obě pohlaví dělilo propastných 42 %. Naopak ve Švédsku se o děti staralo 96 % žen a pouze o 6 % méně mužů. 

Domácnost patří ženám

Daleko „dramatičtěji“ vypadala situace v případě domácích prací. O domácnost se v roce 2016 staralo průměrně 79 % žen a mizivých 34 % mužů. Doslova tristní rozdíly opět ukázalo Řecko, kde se procentuální poměr zastavil na hodnotě 85 : 16. A dokonce ani Švédsko coby nejvyrovnanější země nedosáhlo v tomto ohledu nijak závratných výsledků – na 74 % žen připadalo 56 % mužů.  

Ani péče o dům a potomky však dámám nebrání užívat si života. Z průzkumu z roku 2013 vyplynulo, že daleko raději než pánové čtou (42 % versus 31 %) a častěji chodí do kina a na koncerty či jiné kulturní události. Výjimku tvoří pouze sportovní aktivity, které obecně napříč Evropou vyznívají ve prospěch mužů: 36 % z nich se v roce 2014 alespoň 150 minut týdně věnovalo cvičení a namáhavějšímu pohybu mimo práci, zatímco u žen šlo pouze o 26 %. 

Střídmější a zdravější

Muži ovšem také daleko častěji holdují alkoholu: 38 % pánů ve věku nad 18 let přiznalo, že pijí každý týden – oproti 23 % žen. Nelichotivý rekord si připsala Velká Británie, kde si týdně „dopřává“ 52 % mužů a 40 % jejich protějšků.  

Obdobně se vyvíjí statistika kouření. Po tabáku denně sáhne 24 % příslušníků silnějšího pohlaví a 16 % žen. Nejvíc mužů kupuje cigarety na Kypru, mezi dámami vedou Rakušanky. Vezmeme-li v potaz, že se pánové sice častěji hýbou, ale zároveň se také víc oddávají pití a kouření, jsou ve výsledku obéznější než dámy, které mají obecně zdravější životní styl: Před čtyřmi lety bylo napříč Evropou 57,3 % mužů s nadváhou, zatímco „pouze“ 43,7 % žen. 

Necítím se dobře

Přestože dámy žijí střídměji a netrpí tolik obezitou, vnímají své zdraví mnohem kritičtěji než jejich protějšky. Ve věku do 44 let jsou ještě názorové rozdíly zanedbatelné – se zdravotním stavem je v této kategorii spokojeno 87,3 % mužů a 85,5 % žen. S přibývajícími léty se však nůžky rozevírají: Po 65. narozeninách hodnotilo svůj fyzický stav kladně 41,4 % mužů a 34,9 % žen. 

Ačkoliv své zdraví posuzují Evropanky přísněji než pánové, obecně se dožívají vyššího věku: Předpokládaný průměr se u nich zastavil na 83,3 roku, zatímco u opačného pohlaví to bylo o šest let méně. Ze statistik vyšly nejlépe Španělky a Francouzky, mezi muži pak obyvatelé Islandu a Lichtenštejnska. 

Život na síti

Zajímavé výsledky vyplynuly také z průzkumu zvyklostí, jež se týkají internetu: V roce 2016 jej používalo 77 % žen a 81 % mužů. Nejvíc se přitom Evropané pohybovali na síti v Lucembursku, Norsku a Dánsku. Naopak sporadicky usedali k počítačům lidé v Bulharsku, Rumunsku a Řecku.

TIP: Genderové stereotypy: Libanonský fotograf se vysmál reklamním plakátům 

Pánům slouží globální síť častěji ke čtení a sledování zpravodajství, více také po internetu telefonují a spravují finance pomocí internetového bankovnictví. Ženy mají naopak převahu v komunikaci na sociálních sítích a nepatrně častěji rovněž nakupují on-line. Předměty zájmu se však u obou pohlaví liší: Dámy holdují pořizování módy, zatímco pánové investují do elektronických zařízení či filmů. Vybavení domácnosti zajišťují muži i ženy v obdobném poměru, stejně jako ubytování či cestování. 

Čtyřiadvacetiletý farmář Bruce Grubb měl starosti: Jeho krávy byly březí a každým okamžikem měly rodit. Bruce je proto chodil pravidelně kontrolovat. Při jedné z nočních obchůzek však ke svému překvapení spatřil ve chlévě tygra. Vyděšený okamžitě zavolal policii, která přijela v plné polní a farmu obklíčila, aby šelma nemohla utéct.

Následovalo 45 minut obléhání, během nějž se velká kočka ani nepohnula. Podezřelé chování nakonec příslušníky ponouklo, aby se k predátorovi vydali blíž – načež zjistili, že jde o plyšovou hračku. Policie vzala situaci s úsměvem a dodala, že je připravena bránit bezpečí občanů kdykoliv.

Málokomu se poštěstilo, aby se již za svého života stal legendou. Vedle vědeckých úspěchů, knih, titulů a cen Hawking navíc účinkuje v Červeném trpaslíkovi, Star Treku, Futuramě, Simpsonových a především v Teorii Velkého třesku. Žijeme v době vlády popkultury a i ta leží geniálnímu vědci u nohou. Kam se hrabe Harry Potter se svou legrační hůlkou.

Padesát let navíc

Stephen William Hawking se narodil 8. ledna 1942 do rodiny britských intelektuálů z Oxfordu, kteří byli považováni za velmi inteligentní a poněkud excentrické. Už odmala měl štěstí. Říká se například, že za druhé světové války jedna německá raketa V-2 minula dům Hawkingových jen o pár bloků.

Během studií na Oxfordu se u mladého Stephena projevily obtíže, diagnostikované časem jako amyotrofická laterální skleróza. Jedná se o stále dost záhadné degenerativní onemocnění, které pacientovi postupně ničí motorické neurony a vede k ochrnutí celého těla. Lékaři tehdy jednadvacetiletému Hawkingovi sdělili, že mu zbývají dva až tři roky života.

Když se mladík dostal z počátečních depresí, zjistil, že trpí velmi výjimečnou variantou nemoci – má sice dost brzký začátek, ale rozvíjí se až neuvěřitelně pomalu. Přesto se Hawking mohl od roku 1968 pohybovat pouze na vozíčku. V roce 1985 navíc při návštěvě CERNu dostal zápal plic a po následné tracheotomii přestal mluvit. Od té doby proto používal legendární elektronický hlasový syntezátor s americkým přízvukem, který si oblíbil natolik, že si ho nechal vyměnit až v roce 2004.

Šťastlivec na vozíčku

Do konce svého života bojoval populární vědec s postupujícím stářím a dalšími nemocemi, přesto téměř dosáhl průměrné délky života britských mužů. Sám o sobě mluvil jako o šťastlivci, jemuž výjimečně pomalý postup choroby poskytl čas učinit významné objevy a také si pořídit „velmi okouzlující rodinu“: dvakrát se oženil, dvakrát rozvedl a má tři děti.

Je držitelem mnoha vědeckých ocenění a členem řady významných institucí, například britské Královské společnosti, Papežské akademie věd či Národní akademie věd USA. V letech 1979–2009 zastával jednu z nejprestižnějších akademických funkcí na světě – post tzv. lukasiánského profesora matematiky na Cambridgeské univerzitě. Skutečnost, že Hawkingovým předchůdcem na této pozici byl svého času rovněž Isaac Newton, hovoří za vše.

Nobelova cena sice výjimečnému muži do sbírky schází, ale jinak jde bezesporu o jednoho z největších fyziků, zkušeného popularizátora jen těžko pochopitelných teorií a rozhodně o jednoho z nejpozoruhodnějších vědců v dějinách.

Kontroverzní záření

Od samého počátku své podivuhodné kariéry „zápasil“ Hawking se singularitami – tedy s body časoprostoru, které jsou natolik extrémní, že v nich neplatí běžné fyzikální zákonitosti. V roce 1970 dokazoval, že celý vesmír funguje podle obecné teorie relativity a že musel mít počátek v singularitě. 

Ve stejné době formuloval tzv. druhý zákon dynamiky černých děr, podle kterého se horizont událostí nemůže zmenšit. Rovněž silně podpořil slavný výrok, že „černé díry nemají vlasy“, podle něhož lze zmíněné vesmírné objekty kompletně popsat pouhými třemi vlastnostmi: hmotností, elektrickým nábojem a rotací.

Počátkem 70. let se slavný fyzik pustil také do kvantové mechaniky a kvantové gravitace. Právě s nástroji kvantové mechaniky pak rozpitval černé díry a dospěl k názoru, že nejsou zcela netečné, ale velice pozvolna se vypařují vysíláním slabého elektromagnetického záření, jež později proslulo pod přívlastkem „Hawkingovo“. Původně šlo o velmi kontroverzní teorii, nicméně dnes už Hawkingovo záření přijímají téměř všichni.

Válka vědců

Počátkem 80. let vyrukoval geniální fyzik s tvrzením, že podle stávajících teorií se v černých dírách vlastně ztrácejí informace, když se tyto vesmírné objekty vypařují Hawkingovým zářením. Jenže s tím má zásadní problém kvantová mechanika, podle níž nemůže být informace o hmotě zničena, ani pokud tato hmota spadne do černé díry. Vznikl tak dnes již legendární informační paradox černých děr a Hawking v podstatě rozpoutal válku vědců, která s nezmenšenou intenzitou zuří dodnes.

Na Hawkingovi bylo znát, že má s černými dírami velmi složitý vztah. V lednu 2014 šokoval celý svět, když se rozhodl „zrušit“ horizonty událostí a nahradit je zdánlivými horizonty (apparent horizons). Ty sice také polapí světlo, jež si trouflo příliš blízko k singularitě černé díry – zároveň však mohou měnit tvar v důsledku kvantových fluktuací, a světlo by tudíž mohlo za určitých okolností z náruče černé díry vyklouznout.

Mnoho světů

Kromě černých děr se Hawking v 80. letech věnoval i kosmologické inflaci, o níž předpokládáme, že ohromně „nafoukla“ celý vesmír bezprostředně po Velkém třesku. Pozornosti slavného vědce v té době neunikla ani šipka času (arrow of time), tedy koncept plynutí času, které je očividně jednosměrné. Uvedenou ideu samozřejmě potvrzuje naše každodenní zkušenost, ale klasické fyzikální vzorečky nic takového neobsahují.

Od 90. let Hawkinga neopouštěl zájem o černé díry, kvantovou mechaniku a kvantovou gravitaci, jakož i o spoustu dalších věcí. Byl vášnivým zastáncem pozoruhodné teorie tzv. vysvětlení s mnoha světy (many-worlds interpretation), jež objasňuje některé podivnosti kvantové mechaniky. Vesmír se podle ní v každém měřitelném okamžiku rozvětví do ohromného množství nových vesmírů, v nichž se odehrávají všechny myslitelné možnosti všech dějů. Podle této představy existují veškeré možné alternativní historie. Háček je v tom, že se takto vzniklé světy navzájem neovlivňují, a zatím si neumíme představit, jak by bylo možné ověřit jejich existenci.

Mimozemšťané a ženy

V závěru svého života si populární fyzik liboval ve šťavnatých mediálních prohlášeních: vždy vyvolaly veliký rozruch a jeho jméno skloňovaly sdělovací prostředky po celém světě. V roce 2006 vyjádřil obavy o osud lidstva a pozemského života vůbec – podle něj nám hrozí náhlá jaderná válka, rozšíření modifikovaných virů a podobné globální katastrofy. Na rozdíl od mnoha poslů špatných zpráv však Hawking přišel s rozumným řešením v podobě zrychleného rozvoje vesmírných letů a kolonizace blízkého kosmu. S každou další osídlenou planetou se podle něj významně zvyšují šance lidstva na přežití. Také byl velmi zdrženlivý vůči snaze za každou cenu kontaktovat nějaké mimozemšťany. Raději by nás viděl v roli evropských kolonizátorů než nebohých indiánů.

TIP: Stephen Hawking: Génius, který už neměl žít

Na sklonku roku 2012 si vzal Hawking na mušku umělou inteligenci. Připouští, že jsou její primitivní verze, které máme k dispozici, velmi užitečné. Zároveň se však obává, že by vývoj plně funkční umělé inteligence mohl vést k zániku lidstva – jednou by prý totiž mohla dospět k názoru, že už nás nepotřebuje.

V roce 2015 prohlásil fenomenální fyzik, že je ateista. Také mu není proti mysli asistovaná sebevražda a věří, že jenom věda dokáže odpovědět na základní otázku našeho bytí. Navzdory vědecké kariéře, během níž se pohybuje v naprosto fantaskních světech, má však Stephen Hawking i velice lidskou stránku. Když se ho zeptali, na co nejvíc myslí během dne, odpověděl: „Na ženy. Jsou naprostou záhadou.“

Jedna z nejschopnějších žen rodu Habsburků vládla jako regentka v Nizozemí a vychovávala děti svého bratra Filipa Sličného a Johany, která se z předčasné smrti svého manžela nikdy nevzpamatovala a do dějin pak vešla s přídomkem Šílená. Markéta Habsburská (1480–1530) se přesto za šťastnou nejspíš nepovažovala. Největší potupu zažila už v dětství. To když se musela z Francie vrátit domů jako zapuzená nevěsta. 

Rozkošné děvčátko

Svatební obřad se odehrál na zámku Amboise na Loiře jednoho horkého červencového dne roku 1483. Roztomilá dívenka se záplavou nádherných zlatých vlásků stojí vedle hubeného mladíka s velkou hlavou. Ženichovi je třináct, nevěstě tři a půl. Nepříliš atraktivní dauphin Karel (1470–1498), syn francouzského krále Ludvíka XI., si bere okouzlující Markétku, která si svou bezprostředností okamžitě získává všechny přítomné.

Když má nervózní ženich navléci nevěstě prsten, není toho schopen. Holčička mu pohotově pomůže. Popadne klenot a navlékne si ho na prstík sama. Král Ludvík si mne ruce. Nevěstino dědictví je tak lákavé! A o to tu jde především!

Krutá matčina smrt

Bezstarostné dětství jediné dcery pozdějšího císaře Maxmiliána Habsburského (1459–1519) a jeho první ženy Marie Burgundské (1457–1582) nemělo dlouhé trvání. Do dvou let vyrůstala Markéta v Gentu v láskyplném prostředí spolu se svým starším bratrem Filipem. Krásné manželství rodičů končí, když Marie nečekaně umírá. Ač byla znovu těhotná, nedala se vévodkyně odradit a vyjela si v březnu 1482 s manželem na oblíbený lov na volavky. Její kůň však v nerovném terénu nešťastně zakopl. Mladá žena prolétla vzduchem, přistála v příkopu a v dalším okamžiku ji pak celou svou vahou ještě zalehl kůň. Způsobil jí zdevastující zranění, polámal páteř i žebra.

Nezvykle cudná Marie Burgundská navíc odmítala, aby ji lékaři prohlíželi v místech, která směl vidět jen její manžel. Ztratila dítě a v krutých bolestech několik dní umírala na vnitřní krvácení. Zanechala po sobě zdrceného manžela a dvě maličké děti, kterým ještě na smrtelném loži stihla odkázat Burgundské vévodství.

Ženich chce jinou!

Markéta se stala díky tomuto dědictví partií ještě zajímavější. O její budoucnosti nyní rozhodují nizozemské stavy. Nejdříve ji posílají k nevlastní babičce, milující Markétě z Yorku do Mechelenu. A pak už na svatbu do Francie. Na zámku Amboise ji systematicky připravují na roli budoucí francouzské královny. Ale najednou nastává v jejím životě zlom!

Když jí bylo deset let, uzavřel její otec Maxmilián I. sňatek s osiřelou třináctiletou Annou Bretaňskou, dědičkou strategicky důležité Bretaně. To se vůbec nelíbilo Francouzům. I oni měli o Bretaň zájem. A protože manželství Anny a Maxmiliána bylo uzavřeno zatím pouze „v zastoupení“, využil toho Markétin manžel Karel VIII. a kvapem se s Annou Bretaňskou oženil sám. Dokázal získat i papežův souhlas k anulování svého sňatku s Markétou. Karlova zrada byla šokem nejen pro Markétu, ale i velkou blamáží pro jejího otce Maxmiliána, který tak přišel o snoubenku i o Bretaň. 

Zapuzená Markéta se vrací

Trvalo ještě více než rok, než pokořená Markéta Francii opustila, byť její soupeřka Anna Bretaňská požadovala její odchod okamžitě. Nejdříve ji ve Francii zadržovali pod záminkou, že se musí vyřídit záležitosti kolem jejího věna, pak ji dokonce tlačili do svatby s nějakým bezvýznamným francouzským šlechticem. Zkrátka - ve Francii si nejspíš chtěli nechat věno i Markétu.

TIP: Ostře sledovaná nevěsta: Šťastná nešťastná Marie Burgundská

Zpět ve vlasti Markétu přivítali vřele. Nejvíc si všechny získala tím, že okamžitě začala mluvit vlámsky, v posledních měsících před svým návratem z Francie si totiž znovu oživila svou mateřštinu. Usadila se v Mechelenu, místě svého raného dětství. Věnovala se hudbě a umění i studiu jazyků – uměla francouzsky, německy, vlámsky a začala se učit také španělsky. A to se záhy ukázalo jako velmi prozíravé! Tatíček Maxmilián, mimořádně schopný sňatkový stratég, totiž vybral Markétě nového ženicha, následníka španělského trůnu Juana Kastilského.