Až do roku 1963 rozvíjelo americké letectvo projekt kosmického minikluzáku Dyna-Soar. Mělo jít o malý strategický bombardér, který by na oběžnou dráhu vynesl jadernou bombu a následně ji svrhl na určené místo. Vykonal by přitom pouze jeden oblet Země. Po zrušení programu vypracovala firma Boeing studii, v níž zvažovala právě využití kluzáků či raketových letadel jako další možnou cestu v kosmonautice.

Zhruba ve stejné době vznikl na půdě společnosti Martin Marietta projekt Astrorocket: šlo o dvoustupňovou raketu o startovní hmotnosti 1 250 t, přičemž všechny komponenty měly být vícenásobně použitelné. V zásadě se jednalo o dvě spojená pilotovaná letadla s raketovými motory, která by startovala vertikálně a přistávala horizontálně. Ačkoliv realizace zmíněného projektu nebyla na pořadu dne, ukázal návrh nový směr v kosmických letech. Především se oprostil od klasických raket, jež se považovaly za dědictví po armádě – původně představovaly zbraň, a s vícenásobným použitím se u nich tudíž nepočítalo. Odhalení spojitosti mezi konceptem Astrorocket a pozdějšími raketoplány Space Shuttle pak už nevyžaduje nijak bujnou fantazii.

Hledá se raketoplán

V červnu 1964 ustanovila NASA Výbor pro hypersonické nosné prostředky, s nímž okamžitě začalo spolupracovat sedm velkých letecko-kosmických firem – ovšem poněkud jiným způsobem, než bychom možná čekali. NASA zadávala parametry, společnosti je pouze rozpracovávaly. Žádná iniciativa nebo nápady ze soukromého sektoru nepřicházely. Uvedený přístup zkrátka v prvních letech průzkumu vesmíru převážil a pak se setrvačností valil americkou kosmonautikou až do 21. století. Podněty ze strany komerčního úseku byly jen symbolické a o všech zásadních kritériích rozhodovali úředníci v NASA.

Každopádně v polovině 60. let vznikl „jízdní řád“ vývoje nového kosmického dopravního systému, který počítal se třemi postupnými kroky. Do roku 1974 měl být k dispozici malý dopravní raketoplán, vynášený raketou třídy Titan či Saturn. Do roku 1978 se pak počítalo se vznikem nového, vícenásobně použitelného nosiče s kyslíko-vodíkovým motorem. A o pár let později měl přijít na řadu dvoustupňový raketoplán využívající technologii scramjet, tedy náporový motor schopný pracovat při extrémně vysokých rychlostech.

V roce 1968 oslovilo americké letectvo nezávisle na NASA firmy Lockheed a McDonnell Douglas, aby vypracovaly studii na podobu budoucího kosmického nosiče. Stroj od Lockheedu měl mít tvar obráceného písmene „V“, přičemž na délku by měřil 65 m a na šířku 35 m. Na náběžných hranách křídel měl potom nést odhazovací nádrže na pohonné hmoty o průměru 8 m. Dále se počítalo s válcovitým nákladovým prostorem o průměru 8 m, délce 20 m a kapacitě 25 t. McDonnell Douglas představil menší raketoplán vysoký 35 m, obklopený čtveřicí nádrží: na bocích by se nacházely dvě větší na kapalný vodík, nahoře a dole pak dvě menší na kapalný kyslík.

Nejasné požadavky

S blížícím se vrcholem programu Apollo se však začala konceptem raketoplánu zabývat vážněji i NASA. V říjnu 1968 zveřejnilo Marshallovo středisko kosmických letů v Alabamě a Středisko letů pilotovaných lodí v Texasu výzvu k podání návrhů na nový stroj, který by zohlednil „ekonomiku a bezpečnost provozu“. 

Zadání bylo poměrně vágní, s nosností v rozpětí 2,5–25 t. Zahrnovalo však i jeden důležitý požadavek, kterým se vycházelo vstříc americkému letectvu: možnost odklonit se od trasy letu (tzv. cross-range) během přistání až o 800 km. Důvod spočíval v potenciálním uskutečnění mise v délce jednoho obletu Země, po němž by bylo možné opět dosednout v blízkosti místa startu. Pro představu: Raketoplán by obkroužil naši planetu za 90 minut, přičemž by se Země pootočila o 15° za hodinu. Na rovníku by se tak místo startu a přistání „posunulo“ za uvedenou dobu o 2 500 km. Pokud by se měl stoj vrátit na startovací plochu, musel by zmíněnou vzdálenost kompenzovat úhybným manévrem.

V únoru 1969 uzavřela NASA kontrakt s firmami General Dynamics, Lockheed, McDonnell Douglas a North American Rockwell na studii konceptu nového dopravního systému. Zároveň přitom uzavřela oddělený kontrakt se společnostmi Pratt and Whitney a Rocketdyne na vývoj kyslíko-vodíkového motoru pro zmíněný systém. Máme tak před sebou další příklad „byrokratického“ rozhodování v americké agentuře: místo aby se motor řešil jako pevná součást dopravního systému, definovaly se jeho parametry pevně od zeleného stolu. Měl mít tah 2,3 MN při hladině moře a 2,7 MN ve vakuu a jeho výkon se měl potenciálně regulovat v rozmezí 73–100 %, přičemž by byl k dispozici ještě samostatný režim práce v konstantním tahu 10 % pro manévry na oběžné dráze.

V červenci 1969 už se otevřeně hovořilo o kosmických raketoplánech. V NASA vznikla skupina SSTG neboli Space Shuttle Task Group a definovala požadavky na nový dopravní systém: měl sloužit k logistické podpoře vesmírných stanic, dopravovat družice do kosmu i zpět na Zemi, transportovat palivo k satelitům, zajišťovat údržbu a opravy družic nebo realizovat krátké, 1–3denní výzkumné mise. Zároveň se řešilo, do jaké míry by měl být prostředek vícenásobně použitelný, jaké motory a v jakých stupních bude využívat, zda bude startovat vertikálně, či horizontálně, jestli bude mít kapacitu 7,5 t podle požadavku NASA, nebo 25 t podle nároků letectva atd.

Šetřit za každou cenu

Souběžně s technickou podobou raketoplánu zpracovávala NASA i celkovou koncepci americké kosmonautiky v podobě tří scénářů. První počítal s ročním rozpočtem 8–10 miliard dolarů a zahrnoval pilotovanou misi na Mars, základnu na lunární oběžné dráze a vesmírnou stanici pro 50 osob. Druhá varianta kalkulovala se 7–8 miliardami dolarů ročně a se vším výše uvedeným kromě orbitální stanice u Měsíce. Poslední verze nabízela za pět miliard „pouze“ stanici a raketoplán. Pro představu: tehdejší rozpočet NASA dosáhl maxima v roce 1966, zatímco při předkládání návrhu v roce 1969 činil 4,3 miliardy dolarů. Prezident Nixon však v únoru 1969 všechny tři scénáře zamítl.

Nejednalo se ovšem o jediný problém. Americká vesmírná agentura se dostala do křížku s rozpočtovým úřadem federální vlády OMB, který chtěl propočítat ekonomiku provozu raketoplánu – tedy aspekt, který se v případě Apolla absolutně neřešil. Vyšlo při tom najevo, že by vývoj stroje – při zachování rozumného rámce ostatních programů – vyžadoval jen v roce 1975 rozpočet NASA ve výši sedmi miliard dolarů a každý z pěti roků vývoje by na samotný letoun padla částka překračující celý rozpočet agentury plánovaný na rok 1971, tedy 3,4 miliardy dolarů. NASA proto začala „kouzlit s čísly“ a počítat ekonomiku provozu na plnou kapacitu raketoplánů: pokud by vynášely menší družici, zbytek nákladu by tvořilo „palivo pro dotankování dalších satelitů“ apod. Stejně tak se zvýšil počet plánovaných letů, aby se vývojové náklady opticky rozložily mezi větší počet startů.

V rámci technických řešení nahradila titanovou kostru letounu hliníková verze. Titanová kostra byla totiž zhruba třikrát dražší, náročnější na vývoj a také těžší. Měla však své výhody: jelikož zmíněný materiál snese vyšší teploty, ušetřila by se čtvrtina až polovina tepelného štítu, což by znamenalo úsporu v hmotnosti raketoplánu asi o 15 % (o tolik by mohl mít vyšší výkon nebo být menší) a rovněž by to zjednodušilo meziletovou přípravu. Starý partner v podobě amerického letectva pak prosazoval nákladový prostor o průměru až 7,5 m (pro srovnání: vnější palivová nádrž raketoplánů měla průměr 8,4 m), zatímco pro potřeby NASA stačily 4 m. Nakonec zvítězil kompromis v hodnotě 5 m. Postoj letectva ke kosmickému dopravnímu prostředku byl přitom vlažný, nicméně vesmírná agentura armádní podporu potřebovala.

Hrabě Hans Axel von Fersen (1755–1810) pocházel z velmi urozené švédské rodiny a patřil tedy ve své zemi k nejvyšším kruhům. Žil dlouhou dobu ve Francii a působil zde také jako diplomat. S Marií Antoinettou (1755–1793), tehdy ještě ne královnou, se setkal poprvé roku 1773 na dvoře ve Versailles. Oběma bylo osmnáct let. Už tehdy patrně vznikly jejich vzájemné sympatie a oni se setkávali v rámci dvorní společnosti. 

Hrdina z Ameriky

Po smrti krále Ludvíka XV. roku 1774 nastoupil manžel Marie Antoinetty na trůn jako Ludvík XVI. a ona se stala královnou. Axel Fersen se dále pohyboval v její blízkosti. V roce 1779 vstoupil do francouzské armády a odcestoval spolu s francouzským vojenským sborem do Severní Ameriky, aby zde bojoval po boku generála George Washingtona ve válce za americkou nezávislost. Působil ve funkci pobočníka francouzského velitele generála Rochambeaua a do Francie se vrátil jako hrdina. Přivítala jej i královna a pozvala ho do svého sídla v Malém Trianonu. 

Marii Antoinettu provdali za následníka francouzského trůnu – dauphina – v patnácti letech. Naivní a nezkušená dívka byla náhle přesazena do světa francouzské vysoké aristokracie a stala se brzy hříčkou v rukou dvorských klik. Při své veselé a bezstarostné povaze se zaplétala do dvorských intrik, žila v přepychu a nádheře a utrácela spoustu peněz za výstřelky módy, za nákladné stavby a také při hazardních hrách. Stala se předmětem klevet a posměšků ze strany odpůrců a lidovým vrstvám se brzy znelíbila. Při celkové chudobě, v níž žila většina Francouzů, vyvolával její luxusní život nelibost poddaných, která přerostla v nenávist k „Rakušance“.  

Útěk královské rodiny

Axel Fersen se mezitím roku 1785 stal plukovníkem a majitelem francouzského královského pluku Švédů takzvaného Royal-Suédois. Pro svůj šarm a vtip byl miláčkem královského dvora. Brzy ho však povolal švédský král Gustav III. do Stockholmu. Fersen se zúčastnil švédsko-ruské války, která vypukla roku 1788, a zapojil se v ní do bojů s Rusy ve Finsku. Ale ještě koncem téhož roku ho nacházíme opět ve Francii. Měl plnou důvěru francouzské královské rodiny i svého panovníka a roku 1790 byl jmenován švédským vyslancem ve Francii. Mezitím vypukla revoluce a královská rodina byla nucena přesídlit z Versailles do Paříže. Stala se v paláci Tuilerie prakticky zajatcem vzbouřených poddaných.

Axelův životní okamžik nastal v červnu 1791. „Krásný Švéd“ se rozhodl připravit útěk královské rodiny z Paříže do Německa. Vše bylo zdánlivě dobře připraveno. Před půlnocí 20. června vyšla královská rodina v přestrojení zadním vchodem před palác, když předtím oklamala stráže, které ji hlídaly. Král v převlečení za komorníka, královna jako guvernantka. Nedaleko čekal v nájemním kočáru sám Fersen převlečený za kočího. Kočár se pak vydal k bráně svatého Martina. Ztratil však dobré dvě hodiny blouděním po Paříži, než našel správnou cestu k severovýchodu. Za městem byl připraven velký kočár pro šest osob, do kterého rodina přesedla.

Fersen zprvu předpokládal, že se rozdělí a poputují v lehkých rychlých kočárech, aby dospěli co nejdříve na hranici, kde je očekávaly rakouské jednotky s oddílem francouzských roajalistů. Královna ale trvala na tom, že rodina musí cestovat pohromadě. Tak se stalo a velká berlina spolu se dvěma dalšími kočáry nastoupily cestu. Kus za Paříží se Fersen s královskou rodinou rozloučil. Netušil, že se s královnou viděl naposledy.

Odhalení ve Varennes

Uprchlíkům se od počátku lepila na paty smůla. Pomalý kočár se zdržel pro poruchu a cestovní plán se nedařilo dodržet. Královna, která se nehodlala odříct svých šperků, vzácného porcelánového nádobí a spousty dalších zbytečností, jež vezla zčásti s sebou, zčásti je poslala napřed ve vozech s komornými, tím celou situaci komplikovala. Jejich cesta nemohla uniknout pozornosti v místech, kudy projížděli. Mezitím byl v Paříži králův útěk prozrazen a krajem se hnaly jezdecké hlídky, které pátraly po uprchlících. 

Královská rodina cestovala přes Châlons nad Marnou, Saint Menehould až do pohraničního města Varennes. A tady 21. června v pozdních večerních hodinách cesta skončila. Uprchlíci se minuli s hlídkami roajalistů, které jim byly vyslány naproti a měly zajistit bezpečný průjezd krále a jeho doprovodu. Ve Varennes byla odhalena králova pravá identita a došlo k velkému pozdvižení obyvatel. Hlas zvonu vzbouřil celé okolí. 

Cesta pod gilotinu

Následoval neslavný návrat do Paříže. Nikdo před kočárem krále nesmekal, nikdo mu nevzdával poctu. Provázely ho projevy nepřátelství a pohrdání. Královská autorita ztratila všechen lesk. Jen strana umírněných revolucionářů v čele s generálem Lafayettem se snažila uklidnit veřejné mínění tvrzením, že král neprchal, ale že byl unesen roajalistickými spiklenci. Nikdo této verzi nevěřil a strana umírněných si tím připravila vlastní pád. Do popředí se prodrala strana girondistů, kteří volali po svržení monarchie a nastolení republiky. Varennes odstartovalo králův konec. V srpnu 1792 padla monarchie, v lednu následujícího roku hlava krále a 16. října 1793 hlava královny.

Zklamaný Fersen se po zmařeném útěku odebral do Vídně, aby přiměl císaře Leopolda II. k záchraně jeho sestry. Avšak nesetkal se s pochopením. V následujících letech pak působil jako švédský diplomat v různých misích. V roce 1801 se stal maršálem královské švédské koruny, což byla jedna z nejvyšších funkcí švédského království. V letech 1809–1810 Švédsku prožívalo politickou krizi. Po prohrané válce s Ruskem byl sesazen dosavadní král Gustav IV. a zvolen jeho strýc Karel XIII. Protože už byl starý a bezdětný, vzniklo kolem jeho nástupnictví napětí, jež provázely davové scény spojené s násilím. Obětí jedné z nich se stal i hrabě Axel Fersen. Bylo to opět 20. června, tentokrát roku 1810, kdy byl ve Stockholmu zlynčován davem. 

Co prozradily dopisy

V roce 2013 vyšla v Londýně kniha britské historičky Evelyn Farr s titulem Marie-Antoinette and Count Fersen, jež zvedla závoj zakrývající až dosud tajemství vztahu francouzské královny k švédskému hraběti. Navázala na odhalení francouzského Badatelského centra pro konzervaci sbírek a objev dvou matematiků zabývajících se šifrováním, Valérie Nachefové a Jacquesa Patarina. 

Výchozím materiálem byly šifrované dopisy, které Marie Antoinetta psala Fersenovi během svého zajetí v pařížském Templu. Psala je s pomocí tabulky, kterou jí dal švédský hrabě, expert v šifrování diplomatické korespondence. Klíčem pro zakódování textu byly určité stránky tehdy populárního románu Pavel a Virginie spisovatele Bernardina de Saint-Pierre.

Dopisy vynášela a expedovala královnina první komorná Madame de Jarjayas. Stejnou cestou přicházely dopisy od Fersena, který se tou dobou zdržoval v Düsseldorfu.  Zachovalo se jich přes šedesát, v originále i v kopiích, a to z obou stran. Národnímu archivu v Paříži je v roce 1982 prodali Fersenovi dědicové. 

Náročný výzkum umožnil odkrýt přeškrtaná a dosud nečitelná místa v listech a korespondenci dešifrovat. Na světlo se tak poprvé dostaly skutečné city Marie Antoinetty, které chovala k Axelovi. Dopisy ukazují, že královna hrála dvojí hru nejen ve vztahu ke svým věznitelům, ale i vůči svému manželovi. A Evelyn Farr jde ve svých závěrech ještě dál, než prozrazují zmíněná psaní. Na základě důkladné znalosti písemností Fersenových přátel a studia ve švédských archivech došla k závěru, že otcem posledních dvou dětí ze čtyř, které Marie Antoinetta porodila, totiž následníka trůnu Ludvíka a Sofie, která se narodila znetvořená a zemřela po jedenácti měsících, byl Axel Fersen.    

Současné nepřátelství mezi Izraelem a Íránem, jehož středobodem je íránský jaderný program, působí z historického hlediska poněkud paradoxně. Obě země totiž svého času bývaly těsnými spojenci a na počátku 80. let úzce spolupracovaly ve snaze zastavit nukleární program Iráku, s nímž tehdy Írán vedl krvavou válku. Izraelci poskytovali islámské republice podporu i při důležité operaci, která byla historicky prvním preemptivním útokem na atomový reaktor se záměrem nedovolit nepříteli výrobu jaderné zbraně.

Přátelství z rozumu

V době vlády íránského šáha Pahlavího byly Írán a Izrael prakticky přirozenými spojenci proti arabskému nacionalismu. V roce 1979 byl moderně smýšlející, avšak často brutálně vládnoucí šáh svržen fundamentalisty a z monarchie se stala islámská republika. Ta se sice někdy slovně vymezovala proti židovskému státu, ovšem ve skutečnosti spolupráce pokračovala.

Zahraniční politice Izraele nikdy nechyběla značná dávka pragmatismu, navíc převládalo mínění, že nový režim v Teheránu nejspíše příliš dlouho nevydrží – faktem je, že vláda ajatolláhů byla zpočátku všechno možné, jen ne pevná a stabilní. Írán se okamžitě stal cílem amerického embarga, takže nemohl dostávat náhradní díly k americké vojenské technice, jejímž byl šáh velmi významným odběratelem.

Aliance proti Saddámovi

Vedle toho narůstalo i napětí s Irákem, kde se v roce 1979 prohlásil prezidentem již dřívější faktický vládce země Saddám Husajn, který chtěl využít slabosti nové íránské vlády k získání části íránského území. Dne 17. září 1980 proto vypověděl alžírskou smlouvu, jež urovnávala spor o povodí řeky Šatt al-Arab, a o pět dní později zahájily irácké síly útok na toto íránské území.

Začala irácko-íránská válka. Ještě v den invaze dorazila do Teheránu telexová zpráva z Izraele, která kromě mnoha cenných zpravodajských informací obsahovala také (z dnešního pohledu skutečně paradoxní) větu: „Jak můžeme pomoci?“ Už za několik dnů začaly v Íránu přistávat izraelské boeingy s náklady náhradních součástí, jež byly určeny pro letadla íránských vzdušných sil. Ta pomohla zabrzdit iráckou invazi a záhy sehrála klíčovou roli v jedné odvážné dálkové úderné operaci.

Irák chystá jaderné zbraně

Izrael a Írán totiž spojovalo i znepokojení z jaderných záměrů Saddáma Husajna. V roce 1967 začal pracovat první irácký jaderný reaktor, který dodal Sovětský svaz, ale arabský diktátor se snažil získat další. A v roce 1975 se konečně dohodl s Francouzi, kteří mu přislíbili postavit (a to převážně za peníze Saúdské Arábie) atomový komplex, známý jako Osirak. Mělo jít o systém se dvěma reaktory, z nichž větší (jménem Tammuz-1) měl dodávat výkon až 70 MW a menší (Tammuz-2) měl sloužit pro výzkumné a školící účely.

Ve skutečnosti však Iráku nešlo zdaleka jen o výrobu elektrické energie, ale také (nebo spíše zejména) o vývoj jaderné zbraně, což v několika prohlášeních ostatně přímo uvedl i sám Saddám Husajn. Iráčané hodlali využít velký reaktor k produkci plutonia a plánovali i výrobu uranu obohaceného na stupeň, který by byl vhodný i pro jaderné zbraně. Po celém světě získávali znalosti, nakupovali uran a měli své pracovníky v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (IAEA), a tudíž znali i její postupy, takže věděli, jak před ní příslušné části svého jaderného projektu ukrýt.

Tyto aktivity nemohly samozřejmě neupoutat pozornost izraelských a íránských zpravodajských služeb. Znepokojily již šáha, který dokonce zvažoval preemptivní úder na jaderný komplex Osirak, jenž vznikal u Tuvajty nedaleko Bagdádu. Izraelci mezitím provedli několik sabotáží a zavraždili minimálně jednoho z iráckých jaderných vědců. Írán pak od nich obdržel zpravodajské informace, jež mu kvůli vyhrocení vztahů po svržení šáha přestali posílat Američané. Na základě těchto údajů se rozběhlo plánování náletu na irácký jaderný komplex. 

Phantomy nad Osirakem

Jelikož byl komplex pro Irák pochopitelně nesmírně důležitý, byl velmi dobře chráněn. Kolem něj se nalézaly baterie protiletadlových raket 2K12 Kub/Kvadrat a Roland 2 a několik desítek palebných postavení kanónů ráže 23 a 57 mm. V zájmu účinného a současně bezpečného náletu bylo nutno použít nepříliš velký počet letadel, z nichž každé bude mít velký náklad bomb. Kvůli nezbytnosti letět nízko padla volba na letouny americké výroby F-4 Phantom II, kterých šáh koupil přes 230 kusů tří verzí; kromě stíhacích bombardérů F-4D a F-4E šlo také o průzkumné RF-4E.

Na počátku bojů s Irákem se nacházelo ve službě kolem dvou stovek letounů, pro něž byla právě určena většina náhradních dílů z Izraele. Do operace Ohnivý meč (persky Némléjat Semsér Súza, do angličtiny nejčastěji překládáno jako Scorch Sword), jak byl nálet nazván, se zapojila čtyři letadla F-4E z 33. letky íránských vzdušných sil. Každé neslo šest brzděných pum Mk 82 (váha po 227 kg), dvě střely vzduch–vzduch AIM-7E-2 Sparrow, pouzdra pro elektronický boj AN/ALQ-87(V)-3 a zásobu střeliva pro 20mm kanón M61A1 Vulcan.

Čtveřice phantomů vzlétla 30. září 1980 asi v 5:30 místního času, záhy se připojil doprovod v podobě stíhaček F-14A Tomcat a tankovací letadlo Boeing 707-3J9C, z něhož letouny F-4E doplnily palivo. Poté klesly nízko k zemi pod úroveň radarů a řítily se k Bagdádu, kde se rozdělily na dvě dvojice. První napadla samotný nukleární komplex Osirak a druhá elektrárnu jižně od města. Zcela překvapení Iráčané nestačili vystřelit ani jedinou ránu a všechny letouny se v pořádku vrátily.

Následky bombardování

Saddám Husajn (snad kvůli notorickému podceňování Íránců) obvinil z náletu Izraelce a první zprávy tvrdily, že útok způsobil pouze minimální (pokud vůbec nějaké) škody. Skutečnost ale byla jiná. Samotný reaktor opravdu nebyl zasažen, zejména proto, že íránští piloti na něj vůbec nemířili. Zpravodajské služby si totiž nebyly jisté, zda už se v reaktoru nenalézá palivo, a Íránci tudíž nechtěli riskovat radioaktivní zamoření Bagdádu.

Bomby z F-4E přesně dopadly na chladicí věže, výzkumné laboratoře a další podpůrná zařízení, což celému komplexu hodně uškodilo. Francouzští a italští inženýři a vědci navíc okamžitě odcestovali ze země, a ačkoli se potom část vrátila, irácký jaderný projekt byl značně zpomalen.

Zbraně za úspěch

Třicátého listopadu 1980 uskutečnili Íránci další operaci, ale tentokrát čistě průzkumnou – nad Osirakem přelétl stroj RF-4E a vyfotografoval způsobené škody. O dva dny později jeden z izraelských boeingů, jež vozily do Íránu náhradní díly, přepravil do Izraele schránku s pořízenými snímky. Izraelci zhodnotili útok jako úspěšný, vyjádřili Íránu vděk a pokračovali v dodávkách, mimo jiné poskytli nová pouzdra pro elektronický boj AN/ALQ-119, s nimiž pak často létaly právě íránské RF-4E, které mohly lépe čelit iráckým protivzdušným systémům.

TIP: Střípky z války v Zálivu: Důsledky krvavého konfliktu na Blízkém východě

Projekt Osirak se pak ale přece jen opět rozběhl, a proto Izraelci provedli 7. června 1981 operaci Opera, která reaktor zničila. Iráčané však také nenechali Ohnivý meč bez odpovědi a během let 1983–1987 několikrát zaútočili na jaderný komplex v íránském Búšéhru. Irácko-íránská válka proto dodnes zůstává jediným konfliktem, v němž obě strany napadly nukleární zařízení nepřítele.

Když vědci v roce 1799 poprvé zkoumali ptakopysky, nevěřili, že jde o skutečné zvíře. V dnešní době by zase jenom málokdo řekl, že by nám tito poněkud zvláštně vypadající tvorové mohli pomoct s nebezpečnými bakteriemi.

Před pár lety se ukázalo, že ptakopyskové sice snášejí vejce mají ale mléko, které je velmi účinné proti bakteriím. Australští vědci se proto nedávno podívali, jaké látky v mléce ptakopysků jsou za tyto účinky zodpovědné.

TIP: Kde sehnat nová antibiotika? V krvi draků z ostrova Komodo!

Objevili unikátní protein, který má velmi zvláštní strukturu, jakou jsme u proteinu zatím ještě neviděli. Vědci tento protein nazvali „Shirley Temple“, protože jim připomněl zlaté lokny slavné herečky v jejích dětských rolích. Objev proteinu se zvláštní strukturou by teď měl přinést nové alternativní prostředky, které bychom používali místo antibiotik.

Vůně, parfémy a voňavky bývají jedním z nejtradičnějších dárků. Pokud by někdo chtěl překvapit jednou z nejoriginálnějších a skutečně původních vůní, daroval by kolínskou vodu od Fariny, kterou se polévala už Marie Terezie, Napoleon Bonaparte nebo Marlene Dietrichová. 

Obchod s kolínskou vodou od Fariny se nachází jen pár desítek metrů od kolínské katedrály – na Jülichsově náměstí. Muž, s nímž se zde setkáváme, je nositelem stejného jména jako parfumerista Johann Maria Farina, který v roce 1709 namíchal vůbec první kolínskou. Svého předka ukazuje na dobovém portrétu.

„Johann Maria Farina namíchal takové složení, že z kolínské vody udělal světově známý produkt,“ připomíná majitel legendární firmy.

„Tyto dveře vedly do bytu jeho domu. Dole, kde se dnes nachází prodejna, býval krám a výrobna. V 19. století koupili předkové celý blok a postavili zde továrnu,“ vypravuje. Poté, co továrnu srovnaly se zemí bomby, se výroba přesunula na předměstí Kolína.

Rudé tulipány nebyly pro každého 

Farinovou značkou vždy byly rudé tulipány. Ve své době šlo o symbol exkluzivity. Dopřát si vůni od Fariny totiž rozhodně nemohl každý.

„Flakón s voňavkou stál tolik, kolik si tehdy zaměstnanec firmy vydělal za půl roku. Ovšem takový kolínský kurfiřt si objednával 40 lahviček na měsíc, Napoleon Bonaparte spotřeboval jednu za den,“ říká Marek Macej Lysakowski, průvodce domem legendárního voňavkáře. 

Příjemná kolínská měla překrýt další vůně plynoucí z tehdejší nedostatečné hygieny. Před svou smrtí prý Farina poznamenal, že není královský dvůr, kam by svou esenci neprodával. Podle Lysakowského vlastní firma Farina největší firemní archiv v Evropě. Je dlouhý tři sta metrů a do výšky dosahuje čtyř metrů. V archivu nechybí ani přes 650 tisíc dopisů, z nichž se člověk například dozví, že Goethe se vůní osvěžoval při psaní svých slavných děl. A Napoleon dokonce přenášel úzký flakónek v botě. Během války rodina ukryla archiv na vinici u Mosely. Díky tomu se přesně dochovalo, kdo vše si Farinovu kolínskou oblíbil. Byli to třeba Beethoven, Goethe nebo Romy Schneiderová. Najdou se i zákazníci z předválečného Československa. 

Rodinné tajemství se udrží i nadále 

„Tento parfumeristický kongres se konal v Praze krátce před nástupem Němců,“ ukazuje na počítači pan Farina doklad o účasti svého předka na důležitém mezinárodním setkání výrobců voňavek. 

Podobných rodinných podniků na světě mnoho nenajdete. Je to historie, která zavazuje. Příslušník osmé generace nikdy neuvažoval o tom, že by rodinnou ságu přerušil. „Začal jsem se v oboru vzdělávat velmi brzy,“ vzpomíná.

I když sám nemá syna, je přesvědčen, že žezlo nebo spíše pečlivě chráněné tajemství jediné originální kolínské vody po něm převezme jeho dcera nebo některá z dcer jeho bratra. Z jakých ingrediencí se Farinova voňavka vlastně skládá a kolik květů je zapotřebí na jednu lahvičku, zůstane tajemstvím.

Mezi druhy, které v Irsku zápasí o přežití, patří například veverka obecná, zajíc bělák irský a jelen lesní. Studie se zaměřila na dva invazivní druhy – norníka rudého (Myodes glareolus) a bělozubku tmavou (Crocidura russula) – a jejich vliv na populaci původních živočišných druhů – myšici křovinnou (Apodemus sylvaticus) a rejska malého (Sorex minutus).

Výsledky výzkumu byly alarmující. Počet myšic klesl na místech, kde žije norník nejdéle, o celých 50 % a v oblastech, kde žijí jak norníci, tak bělozubky, již zcela vymizeli rejsci! Pokud se zavlečené druhy budou šířit dál stejnou rychlostí, původní druhy malých savců vyhynou nejméně na 80 % jejich přirozeného prostředí. To ohrozí rovnováhu celého ekosystému a potíže začnou mít jak predátoři, tak bezobratlí živočichové a rostliny, které jsou na původních druzích závislé.

TIP: Nepostradatelní mořští dělníci vydry mořské

Vedoucí studie Ian Montgomery ze Školy biologických věd při Královské univerzitě vysvětluje: „Introdukce cizích savců do Irska v posledních sto letech má nesmírně zhoubný vliv a ohrožuje naši přírodu i původní druhy. Například veverka popelavá přenáší smrtelný virus na původní veverku obecnou a zajíc polní ohrožuje ekologickou a genetickou integritu zajíce běláka irského tím, že se s ním kříží a zabírá mu jeho prostředí.“

Jedinou cestou k udržení původních irských ekosystémů je přesné určení klíčových druhů, jež jsou v přímém ohrožení, a identifikace invazivních druhů, které je potřeba z irské přírody vymýtit či mít jejich populační nárůst pod přísným dohledem.

Požáry se od dob renesance staly ještě větším problémem, než bývaly ve středověku. Jak zhoustla městská zástavba, oheň se snadněji šířil a byl schopen v několika hodinách strávit celé prosperující město. Tento případ je zaznamenaný třeba z Mostu. Roku 1515 tamní mniši neopatrně smažili ryby a založili tak ničivý požár, že za dvě hodiny nezbyl ze starobylého sídla založeného Přemyslovci kámen na kameni.

Opatření proti žhářům

Městské rady vydávaly spoustu protipožárních předpisů nakazujících opatrnou manipulaci s ohněm. Trestní právo vyhlašovalo tvrdé postihy i těm, kdo pouze hrozili, že někomu „posvítí“. Trestalo se taky odmítnutí pomoci při hašení a do vězení pak putovali i ti, kteří způsobili požár z pouhé nedbalosti. Pokud se jednalo o nedbalost úmyslnou (někdo schválně nesplnil povinnosti třeba při uhašení ohniště), dotyčný mohl být i vypovězen z města.

Nás ovšem zajímají především těžké zločiny žhářů, kteří zakládali požáry úmyslně. V dobové mluvě se jim říkalo paliči a pohlíželo se na ně jako největší zločince z těch, kteří způsobili majetkovou škodu. Stavěli se na roveň vrahům a čarodějnicím.

Kristián z Koldína, autor Práv městských Království českého z roku 1569, je popsal následujícím způsobem: „Incendium, žhářství aneb pálení, když někdo ze zlosti a z návodu chtěním a z oumysla oheň klade. A ten žhář pokutou upálení se tresce.“

Poselství jasné – kdo založí oheň, sám v ohni shoří. Dále pak Koldín ještě upřesňuje motivy, které žhář může mít: „[…] z oumysla, ze zlosti, z hněvu, z nenávisti, z nepřátelství, z návodu lidského, z ouplatku aneb z jakýchžkoli jiných příčin buď v svém vlastním statku aneb v lidském cizím oheň klade, aby tím lidem škodil.“

Neposlušná služebná

Případ rozsouzený v Táboře v prosinci 1594 je dokladem nešťastné hlouposti služebné, která třikrát podpálila stodolu. Jmenovala se Anna, Vykoukalčina dcera z Pykova. Poté, co byla podrobena útrpnému právu (mučení), vypověděla: „K tomu se znám, že sem já sama vypálila ty stodoly Vesci nahoře u pana Zikmunda Malovce. A ten voheň sem vzala nahoře v kuchyni do jakýsi baňky. A potom vobinuvši to uhlí s tou koudelí sem vstrčila a šla sem vodtud zase nahoru. A vona hned hořela ta stodola. A když jiní běželi hasiti, a já sem taky běžela a pomáhala sem hasiti.“

Založení požáru rozpáleným uhlím bylo v té době poměrně rozšířené, protože šlo o jednoduchou pomůcku, k níž měla i služebná snadný přístup, stejně jako ke koudeli, běžně používané na tehdejším statku. Osvědčenou metodu tedy použila Anna znovu a tentokrát se jí ještě navíc podařilo nenápadně odlákat případné nevítané svědky – ponocné. „Po druhý ve středu sem položila taky tak nabravši uhlí. A potom to uhlí obinuvši do té koudele, také sem s tou koudelí vstrčila do stodoly. Bylo tak: Chodila sem po ponocný, abych jich zavolala, aby šli k večeři. A když voni ušli od té stodoly a sedali k večeři a ještě nepočali dobře jísti a já zatím sem běžela a ten voheň sem vstrčila do té stodoly.“

Annino počínání vykazuje známky promyšleného činu a zjevně už budila podezření, protože potřetí se jí stejný kousek nepodařil a stal se jí osudným. „Potřetí sem položila nahoře do hlávek lněných a taky tak to uhlí s tou koudelí. Ale tu jest po třetí nic nehořelo, že sou na to hned trefili a uhasili.“

Problémy v práci

Služčino omezené myšlení zřejmě vedlo i k jejímu prozrazení. Nebyla zkrátka protřelým kriminálním živlem, a tak nedokázala svůj čin řádně promyslet a zakrýt.

Ptáte se po motivu? Proč ohně vůbec zakládala? Právě ten je důkazem její hlouposti: „A to proto sem toto učinila, abych všecko popálíce toho dvora prázdna byla. Tak sem sobě smyslila: Když všecko popálím a nebudou míti, čím dobytku chovati ani sami kde bejti, že mušejí mne pustiti ze dvora. A to sem svýho nerozumu učinila.“

TIP: Přiznání na smrt odsouzených: O čem vypráví smolné knihy a jaké tresty hrozily?

Takže všechno jen kvůli nespokojenosti s prací. V 16. století ještě nebyly roboty tak ostré jako později po Bílé hoře, ale kvůli zvyšujícímu se podnikání šlechty začínali být poddaní čím dál více uvazováni ke svému pánovi, a tak Anna nemohla jen tak odejít, kdy se jí zlíbilo. Nicméně myslet si, že by si k tomu mohla pomoci žhářstvím, ukazuje na značnou naivitu. Ještě týž rok byla odsouzena k zahrabání zaživa. Žhářka Anna tak umřela krutou a pomalou smrtí.

Pojem „chladný“ pevně souvisí s definicí teploty, a to se ve fyzice pojí s problémy, pokud začneme hovořit o nerovnovážných systémech. Obvyklá definice teploty má souvislost s tepelným pohybem částic, tento způsob je však v kosmu nepoužitelný, neboť je zde látka nepředstavitelně řídká (mluvíme o kosmickém vakuu). Musíme tedy použít jiné metody, jež nejčastěji vycházejí z měření záření. 

TIP: Je ve vesmíru skutečně vakuum?

Pod pojmem „teplota vesmíru“ často rozumíme teplotu tzv. mikrovlnného pozadí, tedy záření, které pochází ještě z horké fáze kosmu. Od té doby se však vesmír výrazně rozepnul, takže energie (a tudíž i „teplota“) zmíněného záření výrazně poklesla a kosmos „zchladl“. Ve velmi zjednodušené analogii je to podobné, jako když prudce rozepneme plyn – jeho teplota též klesne. Na popsaném principu (tzv. Jouleův-Thomsonův jev) pak fungují například klimatizace či kompresorové ledničky.

Určitě to znáte. Některé výrazy v obličeji, zvlášť od lidí, na nichž nám záleží, jsou jako když vám vrazí nůž do těla. Potvrzuje to i výzkum amerických psychologů, kteří pečlivě studovali, jak lidské tělo reaguje na různé typy úsměvů.

Vědci si na tento výzkum sehnali 90 dobrovolníků, které tak trochu obelstili, jak už to při podobných výzkumech bývá. Nechali je mluvit na kameru a pak jim ukázali jeden ze tří typů úsměvů ve tváři toho člověka, který jejich řeč hodnotil. Dobrovolníci ovšem nevěděli, že reakci hodnotitele vědci nahráli předem.

TIP: Strach skrytý za úsměvem: Proč nás děsí klauni?

Vědci sledovali, jakou fyziologickou reakci u dobrovolníků vyvolá úsměv povzbuzující, chápající a povýšený. Každý úsměv vyvolal poněkud jinou hormonální reakci. Nejvýraznější ale byla reakce na povýšený úsměv. Dobrovolníkům vyletěla hladina stresového hormonu kortizolu, což je neklamná známka toho, že náš mozek čte takový úsměv jako vážnou hrozbu.