Působivá planetární mlhovina NGC 7009, známá též pod jménem Saturn, se zjevuje z temnoty v podobě skupiny podivně tvarovaných bublin krásně svítících v odstínech růžové a modré barvy. Tento pestrobarevný snímek byl pořízen pomocí výkonného zařízení MUSE a dalekohledu ESO/VLT v rámci projektu, který se poprvé zaměřil na mapování rozložení prachu v nitru planetární mlhoviny.

Odkaz umírající hvězdy

Planetární mlhoviny nemají ve skutečnosti s planetami nic společného. Mlhovinu Saturn vytvořila málo hmotná hvězda, která v závěrečné fázi svého života expandovala do vývojové fáze rudého obra a následně začala odhazovat vnější plynné obálky. Hmotu odfukoval silný hvězdný vítr a intenzivním ultrafialovým zářením ho ozařovalo odhalené horké jádro umírající hvězdy. Vznikla tak mlhovina tvořená prachem a barevně svítícím plynem. V srdci mlhoviny Saturn leží zbytek samotné hvězdy, viditelný i na snímku, který se pomalu stává bílým trpaslíkem.

Vedle pozůstatku zanikající hvězdy snímek mlhoviny Saturn odhaluje i mnoho spletitých struktur včetně eliptické vnitřní slupky, vnější obálky a hala. Rovněž ukazuje dvojici dosud nezobrazených proudů vycházejících z mlhoviny na obě strany podél její delší osy, které jsou ukončeny jasnými útvary – označovanými jako „ansae“ a známými i u jiných planetárních mlhovin.

Členům týmu se podařilo nalézt také neobvyklé prachové vlnové struktury, jejichž přítomnost není dosud zcela vysvětlena. Prach se vyskytuje v celé mlhovině, ale na okraji vnitřní slupky byl detekován významný pokles jeho koncentrace. Zdá se, že v tomto místě dochází k jeho destrukci. Existuje několik možných mechanismů, které mohou být za tento proces zodpovědné. Vnitřní slupka je totiž v podstatě expandující rázovou vlnou, která může být schopna prachová zrna rozbíjet nebo je dodatečně zahřívat, což vede k jejich vypaření.

Kyle Hubler je velkým fanouškem příběhů o čarodějnickém učni Harrym Potterovi. Kromě toho je ale také učitelem na oregonské střední škole v Hillsboro. Nadšený učitel se rozhodl spojit obě své vášně a na vlastní náklady přetvořil školní učebny do podoby bradavických kolejí.

TIP: Rodinka posedlá Harry Potterem si doma vykouzlila jídelnu z Bradavic

K výzdobě použil předměty ze své sbírky memorabilií s tematikou Harryho Pottera, mnoho dalších pak nakoupil z vlastní kapsy v železářství a v internetových aukcích. „Jako malý jsem vždycky snil o tom, že se jednou do Bradavic podívám a mé přání se mi splnilo,“ okomentoval svůj počin Kyle Hubler. 

Nad výzdobou Kyle strávil 70 hodin a jak je vidět z fotografií i pozitivních ohlasů, nebyl to promarněný čas. „Mám rád svoji práci i mé studenty a chci, aby se ve škole cítili co nejlépe a učení je bavilo,“ popsal své pocity zapálený učitel. 

„Bylo to to nejšílenější, co jsem kdy na kole udělal,“ okomentoval pro Huffington Post svou divokou jízdu Michal Kollbek. Michal je cyklonadšenec původem z Polska, trvale ale žije v Kalifornii. Pro svou jízdu si vybral známý pískovcový útvar nacházející se na okraji arizonského městečka Sedona.

Pokud vám záběry nepřijdou dostatečně odstrašující, podívejte se, jak jízda po strmé stěně pískovcové skály vypadá z pohledu samotného jezdce.

Na pohled půvabná kosmická bublina je známá pod označením mlhovina Srpek (NGC 6888). Nachází se v souhvězdí Labutě, přibližně 5 tisíc světelných let od Země. Motorem tohoto vesmírného útvaru je Wolf-Rayetova hvězda (WR 136) – velmi hmotná hvězda s vysokou svítivostí a velmi krátkou dobou života. Tato hvězda odhazuje ve zběsilém tempu svoje vnější vrstvy - vzniklý hvězdný vítr se sráží s pomaleji se pohybující obálkou, kterou hvězda odvrhla zhruba 250 000 lety, když se stala rudým obrem.

Výsledkem tohoto procesu jsou dvě rázové vlny - jedna se šíří směrem ven a druhá dovnitř. Vlna šířící se dovnitř zahřívá hvězdný vítr na teploty, při kterých vyzařuje rentgenové záření. Jakmile hvězda spotřebuje veškeré palivo, čeká ji nevyhnutelný konec v podobě explodující supernovy.

Než jsem se do Mexika před rokem přestěhovala, byla jsem zde už několikrát na dovolené. A to nejen na těch skvostných plážích poloostrova Yucatán, ale i v místech, kde lidé neznají telefon ani ledničku a prádlo perou v řece. Mexiko je pro nás Evropany úplně jiným světem. Moře střídají hory, aktivní i neaktivní vulkány, pouště, pralesy nebo pyramidy plné záhad. Všechno je krásně barevné a lidé jsou vždy dobře naladění. Pokud přijedete na pár dní, budete nadšeni. 

Jako nahá v trní

Jenže mezi turistou a člověkem, který tu žije, je velký rozdíl. Vzpomínám si, že první týden jsem vycházela jen na střechu, abych pověsila prádlo. Pocítila jsem totiž respekt z okolního světa. Pokud nejste na krásné pláži, kde splýváte s davem turistů, rychle si uvědomíte, že vypadáte jinak. Mezi snědými tvářemi a menšími postavami se tu cítím jako nahá černoška v malém moravském městě. Na pohledy doprovázené výkřiky „güerita“ („plavovláska“ nebo také „pěkná běloška“) jsem si dosud nezvykla.

V Česku by to ženě asi lichotilo, stejně jako to může lichotit některým Mexičankám, já ale za každou takovou tváří vidím potenciálního únosce, a tak klopím zrak, nereaguji a jdu dál svým směrem. Někomu to může připadat přehnané, ale plakáty pohřešovaných dívek visící na sloupech mě nutí k opatrnosti. A tak jsem se naučila usmívat se maximálně na prodavačky a přítele a při náhodném osobním kontaktu s případným zvědavcem omezuji informace o sobě na minimum.

Času je dost

Mexiko mě změnilo. Po věčném spěchání a honění se za něčím se tu pro mě zastavil čas. Ten jakoby neexistuje, nedodržuje se, nikdo není dochvilný. „Přijdu za deset minut“ znamená „přijdu za hodinu“, a tak se můžete před domluvenou schůzkou bez obav někde zdržet.

Zpočátku mě mexická nedochvilnost a laxnost štvala, ale pak jsem si uvědomila, že mi to i něco přináší: Když nemusíte spěchat, díváte se víc kolem sebe. Najednou vidím krásné kytky, zajímavé stromy, barevné fasády domů, vnímám teplo slunce a vůni každého stánku s jídlem. Všímám si lidí, jejich tváří a pozoruji děti, které skoro nic nemají, a přesto se usmívají. Sleduji přátele, jak se na uvítanou líbají a objímají, vidím zručné řemeslníky, které tu ještě nestihly nahradit stroje. 

Za peníze všechno

Život bez pravidel se však nevztahuje jen na čas. Dá se říct, že zákon a pořádek v Mexiku nikomu nic neříká. Jezdit na diskotéku s pivem v ruce a stejně se vracet i domů je na běžném pořádku, o marihuaně ani nemluvím. Cílené policejní kontroly jsem zde viděla snad jen jednou, a pokud k nějaké ojedinělé dojde, stačí mít v kapse patřičný obnos. Peníze jsou tady nedostatkovým zbožím, ale pokud je máte, zajišťují vám právo prakticky na všechno. Zkuste se však na „strážce pořádku“ obrátit v případě nouze – jen těžko si pak budete jistí, na které straně vlastně stojí…

Pokud umíte španělsky, máte obrovskou výhodu – hodně totiž ušetříte. Když Mexičan vidí turistu, otvírá pomyslný ceník na stránce „stoprocentní přirážka“. Zpočátku, když jsem ještě jazyk neovládala moc dobře, to na mě taxikáři zkoušeli taky, a tak jsem jich musela oslovit třeba pět, než přistoupili na standardní cenu. Dnes už se jich ani neptám, za kolik mě kam dovezou, a rovnou jim strčím obnos do ruky. Když mají problém, umím argumentovat. Umíte-li však jejich řeč, rádi se s vámi pobaví, zasmějí, usmlouvají cenu k oboustranné spokojenosti a třeba vám i poradí, kam jít a kam ne – zvlášť pokud jde o jídlo.

Země nadšených jedlíků

Mimochodem, kdybych se tu nekrotila, vypadala bych jako sud. Mexičané totiž jedí rádi a pořád. Snídat biftek je pro ně stejně přirozené jako dát si ho v jedenáct k večeři. Už si ani neumím představit, jaké by to bylo nedostat k jídlu limetku nebo se nezapotit u pikantních chilaquiles. Pokud byste ale čekali divoké fazole nebo čtvrtkilový steak, na jaký jste zvyklí z evropské „mexické restaurace“, možná byste byli zklamaní. Chuť jídel není tak plná, někomu se zpočátku může zdát až moc jednoduchá a víc pikantní. Všechno se však změní, když začnete vnímat čerstvé ingredience, ze kterých se pokrmy připravují. Žádné omáčky z prášku, sušené bylinky, kilo soli a pepře nebo kořenící směsi, ale ručně dělané placky z kukuřičné mouky, čerstvý koriandr a právě namíchané guacamole.

Pro určení pikantnosti papriček se používá Scovilleho stupnice pálivosti. Vyplývá z množství alkaloidu kapsaicinu v dotyčné papričce, který stimuluje receptory jazyka. Sladká paprika neobsahuje žádný kapsaicin a na Scovilleho stupnici má hodnotu 0. Stoprocentní kapsaicin má na této stupnici hodnotu 16 milionů jednotek.

Před pár měsíci jeden velšský farmář, ve spolupráci s odborníky z Nottingham Trent University, vypěstoval papričky Dragon Breath (česky Dračí dech), které obsahují neuvěřitelných 2,48 milionů jednotek Scovilleho stupnice. Přesto v tuto chvíli drží jen druhé místo v historickém žebříčku pálivosti.

TIP: Pravidelná konzumace pálivých jídel snižuje riziko úmrtí

Nejpálivější papričkou je totiž v tuto chvíli Pepper X, jejímž tvůrcem je Ed Currie ze společnosti PuckerButt Pepper Co. Její pálivost přitom odpovídá téměř životu nebezpečným 3,18 milionům jednotek Scovilleho stupnice. Rekordní paprička vznikla po téměř 10 letech pečlivého křížení různých typů papriček.

Po první bitvě u El Alameinu, v níž Britové v červenci 1942 zastavili postup Rommelovy tankové armády Afrika, měl podle požadavku Winstona Churchilla podniknout velící generál Claude Auchinleck okamžitý protiútok. K tomu však nedošlo, a tak byl Auchinleck odvolán ze svých funkcí.

Do boje s Rommelem

Ve vedení Vrchního velitelství Středního východu jej nahradil generál Harold Alexander a 8. armádu měl převzít generálporučík William Gott (1897–1942), zkušený důstojník, který bojoval již v první světové válce a nyní se velmi dobře osvědčil i v poušti severní Afriky.

Než ale stihl 8. armádu skutečně převzít, zastihla jej smrt. Dne 7. srpna 1942 nastoupil generál Gott na letišti Burg-el-Arab do dopravního letounu Bristol Bombay, který sem jako každý den dopravil z Káhiry zásoby a poštu a zpět evakuoval raněné vojáky.

Britský stroj náležící k 216. peruti RAF pilotoval teprve devatenáctiletý seržant Hugh James. Gott, který letěl do Káhiry na důležité jednání, se posadil vedle řadových vojáků a dvoumotorový stroj se vydal na cestu ve velmi malé výšce (zhruba 15 m), která jej měla uchránit před německými stíhači.

Náhoda, nebo prozrazení?

Existují spekulace, že Němci o cestě nového velitele 8. armády věděli ze zachycené rádiové zprávy, a ať už je to pravda nebo ne, faktem zůstává, že britský letoun se brzy stal terčem skupiny Messerschmittů Bf 109 od stíhací eskadry 27, v jejímž čele letěl vrchní šikovatel Emil Clade. Ten přesnou střelbou zapálil bristolu oba motory a seržant James musel zahájit nouzové přistání.

To se mu povedlo na jedničku, jenže když už z letounu začali prchat první vojáci, poddůstojník Bernhard Schneider v kokpitu dalšího messerschmittu provedl poněkud nerytířskou věc: vrak transportního letadla z malé výšky pokropil kulometnou dávkou, která zabila 17 vojáků včetně generálporučíka.

Na druhé straně ale tento akt také může podporovat verzi o tom, že šlo skutečně o operaci s jednoznačným cílem Williama Gotta odstranit. V každém případě měl tento sestřel kromě generálovy smrti i jiný důsledek: velení 8. armády se ujal do té doby nepříliš známý generálporučík Bernard Montgomery, pozdější vítěz nad Rommelovým Afrikakorpsem.

Další části seriálu Generálové padlí za druhé světové války:

• Maurice Rose (vyšlo 31. srpna)
• Gerhard Schmidhuber (vyšlo 7. září)
• Werner von Fritsch (vyšlo 14. září)
• Nikolaj Fjodorovič Vatutin (vyšlo 21. září)
• William Gott (vyšlo 28. září)

Neutrinová observatoř IceCube, která se nachází v Antarktidě, kousek od jižního pólu, je skvělá na detekci vysokoenergetických neutrin z vesmíru. Detektor neutrin tvoří 5 160 optických modulů, které jsou rozmístěné asi v jednom kilometru krychlovém antarktického ledu.

Vědce napadlo, že by observatoř IceCube mohla přispět k vyřešení záhady rychlých rádiových záblesků, tedy velmi krátkých a velmi energetických impulsů v rádiové oblasti spektra, které jsme před časem objevili na obloze.

Souvisejí rychlé rádiové záblesky s kosmickými neutriny?

Pokud by se totiž detektoru neutrin IceCube povedlo propojit tajemné rychlé rádiové záblesky s extrémními neutriny, byl by to velký úspěch. Jestliže zdroje rychlých rádiových záblesků vyzařují vysokoenergetická neutrina, tak by to mohlo vyjasnit řadu otázek jak u rychlých rádiových záblesků, tak i u neutrin.

TIP: Extrémní událost: Observatoř Swift vystopovala srážku neutronových hvězd

Podle Justina Vandenbrouckeho z Wisconsinské univerzity a jeho kolegů jsou vysokoenergetická neutrina a rádiové záblesky jedněmi z nejvíce fascinujících záhad dnešní astrofyziky. Bylo by skvělé je propojit. Badatelé přiznávají, že se jim to zatím nepodařilo. Nespojili s rychlými rádiovými záblesky ani jedno neutrino detekované na IceCube. Ale nevzdávají to.

Na oběžných drahách máme spousty telekomunikačních satelitů. I přesto ale stále vedou pod hladinou oceánu kabely, kterými proudí mezi kontinenty mračna dat. Nevýhodou podmořských kabelů je, že jsou zranitelné jak přírodními, tak i lidmi vyvolanými katastrofami.

Společnosti Microsoft, Facebook a Telxius se spojily do konsorcia, které nedávno úspěšně završilo položení podmořského kabelu Marea v Atlantiku. Datový kabel je dlouhý asi 6 400 kilometrů a spojuje Virginia Beach v americké Virginii a Bilbao ve Španělsku.

TIP: Balóny projektu Loon budou přenášet internet ze stratosféry

Kabelem Marea proudí velmi slušných 160 terabitů (160 bilionů bitů) dat za jedinou sekundu. To je rekord mezi všemi kabely v Atlantiku. Poskytuje tím pádem komfortní vysokorychlostní datové spojení mezi severní Amerikou a Evropou, které je teď více zabezpečeno proti přírodním katastrofám.

27. září 2003 odstartovala na cestu k Měsíci sonda SMART-1. Šlo o první evropskou kosmickou sondu určenou k průzkumu Měsíce a rovněž první evropskou sondu, která ke svému pohonu využívala iontového Hallova motoru.

TIP: Iontový pohon: Efektivní motor na cesty do hlubin vesmíru

Do vesmíru sondu vynesla raketa Ariane 5 z Guyanského kosmického centra v Kourou. Po 42 minutách dosáhla výchozí přechodové dráhy s výškou 7 035 × 42 223 km. Od této chvíle začala iontovým motorem zvyšovat svou rychlost a tím se po spirálovité dráze vzdalovat od Země. Dne 11. listopadu 2004 prošla Lagrangeovým bodem L1 soustavy Země-Měsíc a dostala se do sféry gravitačního vlivu Měsíce. Na oběžné dráze okolo Měsíce se poté sonda pohybovala ve výšce 300 – 10 000 km.

Mise byla ukončena 3. září 2006 kontrolovaným dopadem sondy na povrch Měsíce do oblasti Lacus Excellentiae.