První defenestrace, kterou dobře známe ze školních lavic, zažehla v létě roku 1419 husitskou revoluci. Další z roku 1618 je obvykle nesprávně nazývaná jako „druhá“. Tou zase započalo české stavovské povstání proti habsburským vládcům, které nakonec přerostlo v nechvalně proslulou třicetiletou válku. Důvod, proč se o „mezidefenestraci“ z roku 1483 tolik nemluví, spočívá pravděpodobně v tom, že po ní nenásledovala žádná dlouhá válka, a tak postrádá svůj symbolický význam coby důležitý historický mezník. Její důsledky však byly dlouhodobé a zásadní, přestože se dotkly především pražských měst a mnohem méně zbytku království.

Nejdříve si přiblížme atmosféru doby a situaci, v níž se krvavý převrat odehrál. Na přelomu 15. a 16. století u nás vládli dva králové z dynastie Jagellonců, kteří se během své vlády museli neustále potýkat s dědictvím dřívějších dob. Tímto nechtěným břemenem byl pro katolické krále husitský odkaz, který byl i po mnoha desetiletích stále živý. Oficiálně bylo totiž povoleno obojí vyznání, jak katolické, tak kališnické, které vyznávalo přijímání pod obojí (utrakvismus, odtud název utrakvisté). Soužití obou náboženských skupin bylo dost neklidné a neustále vznikaly třenice jak mezi utrakvisty a pravověrnými katolíky, tak mezi jednotlivými frakcemi, které se samy hlásily ke kalichu.

Zkorumpovaná honorace

Politická situace v samotné Praze zůstávala za Jagellonců stejně potenciálně výbušná, jako se ustanovila za vlády „husitského krále“ Jiříka z Poděbrad. Ten po obsazení hlavního města roku 1448, kdy se úspěšně chopil moci, dosadil na radnice pražských měst sobě loajální konšely, díky kterým si pak mohl z pražské oblasti vytvořit silný mocenský pilíř svého panování. Stejně jako ve zbytku Čech, i zde byli v převaze umírnění kališníci. Katolíci a radikální husité zůstávali stále jen minoritami, ač významnými. Městské poměry se postupně ustálily, i samospráva se navenek zdála být o něco demokratičtější. Ve skutečnosti však klíčové úřady pražských měst zcela ovládla úzká skupinka vzájemně spřízněných měšťanů v čele s prvním purkmistrem Starého Města pražského Vaňkem Valečovským z Kněžmosta.

Vzniklá „kamarila“ si začala nárokovat výlučné, ba přímo oligarchické postavení. Její prominenti navíc zastávali i důležité posty v celozemských úřadech. Po úmrtí Jiřího z Poděbrad roku 1471 pokračovali ve svém působení nezměněným stylem i po nástupu dalšího panovníka, Vladislava II. Jagellonského (vládl 1471–1516). Během dlouhých let nerušeného spravování pražských záležitostí tito měšťané nedokázali odolat vábení moci a začali se nezákonně obohacovat z obecního majetku a z příjmů do městských pokladen. Stížnosti na zkorumpované pražské konšely se dostaly i před mladého krále, ten však s nimi dlouho nic nedělal, neboť někteří z obviněných byli součástí královského dvora a jeho nejbližšími rádci a přáteli.

Vladislav byl navíc velice slabým panovníkem. Jeho chabé pokusy o kontrolu Prahy se nesetkaly s úspěchem. Nedokázal si ani vydobýt kontrolu nad rychtami pražských měst předtím, než roku 1490 nadobro přesídlil do uherského Budína. Rychtář, který se staral o veřejný pořádek v jednotlivých městech a který měl se svými lidmi na starost hlavně policejní práci, byl tradičně královským úředníkem. Přesto radní pražských měst tyto úřady odkoupili.

Ulice žádá spravedlnost

V polovině sedmdesátých let nespokojenost pražských měšťanů s jejich konšely narostla natolik, že začali hrozit ozbrojenými nepokoji ve všech pražských městech. Nakonec král nechal kvůli tomuto nátlaku roku 1476 některé čelní konšely na Starém a Novém Městě odvolat a provinilcům vyměřit peněžní pokuty. To už stál v čele pražské vládnoucí kliky po zemřelém Vaňkovi Valečovském, Jan Velvara Samuel. Ten byl jeho zeť s Valečovským úzce spřízněn, což asi nejlépe vystihuje fakt, že se stal dědicem nejen jeho rozsáhlých majetků, ale i jména. Začal se podepisovat coby Samuel Valečovský z Hrádku.

On sám sice trestu z roku 1476 nakonec ušel (zachránila jej přízeň krále Vladislava), přesto jeho klika po zemětřesení na pražských radnicích ztratila značnou část svého vlivu. Nově vybraní konšelé se rekrutovali převážně z měšťanů věrných králi, díky čemuž se do pražské politiky pozvolna vracel katolický vliv. Připomeňme, že král Vladislav byl katolíkem, i když se v Čechách musel opírat hlavně o šlechtu a města většinově vyznávající přijímání podobojí. Vždy však alespoň opatrně deklaroval svou snahu o rekatolizaci země a této snahy se nikdy zcela nevzdal. Každodenní politika a náboženství se začaly znovu nebezpečně propojovat.

Incidenty mezi radikálnějšími utrakvisty a katolíky na sebe nenechaly dlouho čekat. Občas se dokonce týkaly i samotného krále. Například o svátku Božího Těla na začátku léta roku 1480 se střetla dvě velká náboženská procesí, katolické a utrakvistické, uprostřed úzké uličky a žádné z nich nehodlalo tomu druhému ustoupit. A to přesto, že v katolickém zástupu byl přítomen sám panovník. Vůdce utrakvistického zástupu, kněz Olbram, odmítl uposlechnout králův přímý rozkaz k uvolnění cesty, což rozhněvalo jednoho z králových dvořanů, pana Jindřicha Zajímače z Kunštátu, jenž kněze inzultoval.

Dokončení: Rozbouřené davy vzaly útokem radnici, klášter i židovskou čtvrť

Týden po incidentu přišla reakce kališníků, kteří na Starém Městě uspořádali vzdoroakci, na které zazpívali králem dříve zakázanou protipapežskou píseň Věrní křesťané, silně doufejte. Panovník dal poté zatknout sedm staroměstských měšťanů, obecních starších a bývalých konšelů, kteří byli podezíráni z přípravy tohoto vystoupení. Později následovala další zatýkání radikálních husitů, mimo jiné čtyř utrakvistických duchovních, přičemž jeden z nich věznění na Karlštejně nepřežil. Ač bylo příčinou jeho smrti onemocnění žlučníku, v Praze se z něj stal ihned mučedník pro víru, v písních připodobňovaný k Janu Husovi či Jeronýmu Pražskému. Říkalo se mu Michal Polák, protože pocházel z Polska a bylo mu už šedesát let, takže není divu, že útrapy vězení špatně snášel.

Severoatlantická aliance naplánovala koncem roku 1995 misi IFOR (Implementation Force, 1995–1996), aby zabezpečila naplnění Daytonské mírové dohody. Ve výcvikovém prostoru v Boleticích začal také výcvik příslušníků AČR, kteří se měli operace zúčastnit. Češi vyslali do akce jak vojáky z povolání, tak záložníky, přičemž celková síla kontingentu se pohybovala kolem 850 mužů. Asi padesát z nich působilo na různých velitelstvích, zhruba 800 vojáků pak tvořilo 6. mechanizovaný prapor zařazený v únoru 1996 do sestavy 2. kanadské mnohonárodní brigády v rámci britské mnohonárodní divize.

Naše jednotka odjela na Balkán vyzbrojena víc jak 300 kolovými i pásovými vozidly včetně obrněných BVP-2 nebo transportérů OT-64. V čele praporu stál podplukovník Josef Sedlák. Během operace IFOR vybudovali příslušníci českého kontingentu pět základen, přičemž velitelství praporu se nacházelo v obci Donja Ljubija. Prapor zajišťoval klid na asi 3 600 km² a jeho ženisté zlikvidovali stovky protipěchotních a protitankových min. Kromě toho také zabavili celkem 246 pěchotních, protiletadlových a těžkých zbraní, 65 ručních granátů a velké množství munice.Operace IFOR se zúčastnili také čeští letci. Osádky vrtulníků Mi-17, letounů An-26 a L-410 plnily nejčastěji přepravní úkoly, ale podílely se i na průzkumu.

V Bosně a Hercegovině

Na IFOR plynule navázala mise SFOR (Stabilization Force, 1996–2004). Češi byli nově začleněni pod britské velení do sestavy mnohonárodnostní divize Jihozápad a plnili úkoly v severozápadní Bosně. Kontingent tvořilo velitelství, vrtulníkový odřad s dvaadvaceti vojáky a opět 6. mechanizovaný prapor o síle asi 600 vojáků.

V čele našich jednotek stanul podplukovník Josef Prokš. Jádro kontingentu tvořili příslušníci 43. výsadkového mechanizovaného praporu, 44. výsadkového a průzkumného praporu a 23. mechanizovaného praporu. Prapor se rozmístil po obou stranách takzvané zóny separace oddělující znepřátelené strany. Velitelství sídlilo v obci Donja Ljubija v Republice srbské a logistická základna zase v Bosanské Krupě na území Federace Bosny a Hercegoviny.

První mechanizovaná rota odpovídala za oblast Sanského Mostu, 2. mechanizovaná rota střežila oblast Nového Gradu, kde most přes řeku Unu spojuje srbské a chorvatské území, 3. mechanizovaná rota operovala po obou stranách hranice. Hlavní úkol příslušníků praporu spočíval v zajištění prostoru a bezpečných podmínek pro návrat uprchlíků. K tomu sloužilo pravidelné hlídkování a pozorování rizikových prostorů a objektů. Češi kromě toho zajišťovali demobilizaci místních jednotek znepřátelených stran, jejich odzbrojení a stažení do kasáren.

Vojáci se věnovali i pátrání po válečných zločincích a zároveň rozvíjeli spolupráci se zástupci místní samosprávy, s nevládními organizacemi a představiteli mezinárodních úřadů. Na konci března 1997 zahájily svoje operace také dva české vrtulníky Mi-17 z kanadské základny ve městě Velika Kladuša. Jejich osádky vykonávaly přepravní lety a také vysazovaly výsadky, přičemž provedly 4 772 letů, přepravily 17 421 cestujících a 647 t nákladu. V době komunálních voleb v Bosně a Hercegovině v září 1997 vyslala AČR k zabezpečení přepravy a k monitorování situace další dva vrtulníky.

O měsíc později se však udála tragédie, když 25. října 1998 jeden z našich strojů při stoupání narazil do horského hřebenu u obce Stipanići. Zemřeli major Jaromír Nasavrcký a kapitáni Rostislav Samec a Bohumil Vávrů. Mandát mírové operace SFOR 1 skončil v červnu 1998, kdy vstoupil v platnost mandát pro SFOR 2 trvající až do dubna 2004. Kromě zmíněné osádky vrtulníku přišla AČR také o ženistu praporčíka Ivana Zapadla, jenž zemřel na následky zranění po výbuchu minometného granátu, který zneškodňoval.

Pojem „superměsíc“ vychází z astrologie, a ačkoliv zavání tajemnem a výjimečností, z astronomického hlediska se nejedná o nijak mimořádný jev. Jako superměsíc označujeme úplněk či nov nastávající poblíž tzv. perigea, což je bod lunární dráhy, v němž se náš souputník nachází k Zemi nejblíž.

TIP: Noc krvavého Měsíce: Nejlepší snímky zatmění Měsíce

Vzhledem k poměrně vysoké výstřednosti své trajektorie se může Měsíc v perigeu k naší planetě přiblížit až na 356 400 km, zatímco v opačném bodě, tzv. apogeu, se vzdaluje až na 406 700 km. V důsledku různých vzdáleností má tudíž měsíční kotouč v perigeu na nebi asi o 14 % větší zdánlivý průměr a o třetinu větší plochu než v apogeu a je také o třetinu jasnější. Jako superměsíc lze označit přibližně každý čtrnáctý úplněk.

Poslední skutečně velký superměsíc byl k vidění 14. listopadu 2016, kdy byl dokonce Zemi nejblíže (356 509 km) od 26. ledna 1948. Další superměsíc bude k vidění 4. prosince 2017, kdy bude Měsíc od Země dělit 357 492 km.

Mezi nejpodivnější rekordy zapsané v Guinnessově knize odjakživa patří nejdelší nehty, s nimiž musí člověk skutečně žít – nikoliv si je pouze nechat narůst kvůli komisaři a posléze ostříhat. Své o tom ví Chris Waltonová, která v této kategorii držela prvenství až do tohoto roku, kdy se svých ozdob vzdala. Uvolnila tak místo Ayanně Williamsové, jež má nehty na rukou celkově dlouhé 576,4 cm a pěstovala si je 23 let. 

Číňanka Jou Ťien-sia se pro změnu chlubí bezkonkurenčními řasami o délce 12,4 cm. Benny Harlem se pak do knihy dostal díky nejvyššímu účesu zvanému „hi-top fade“, kdy jsou vlasy po stranách zastřiženy na krátko, zatímco zbytek se nosí dlouhý a vyčesaný do výšky – v Bennyho případě konkrétně do 132 cm.

V 19. století zaznamenalo poštovní spojení v habsburské monarchii prudký rozvoj. Po napoleonských válkách však ještě mělo hlavně ve východní části říše do moderní sítě daleko. Tuto situaci zachycuje mapa Übersichts Karte der fahrenden Posten in dem Oesterreichischen Kaiserstaate, jejíž název lze přeložit jako „Přehledná mapa poštovních linek v Rakouském císařství“. V roce 1826 ji vydal geograf a kartograf Franz Raffelsperger, který působil ve Vídni.

Nerovnoměrné propojení

Vysoká hustota poštovních tras v našich a rakouských zemích přitom ostře kontrastovala s relativně pustými Uhrami. Například v oblasti dnešního Slovenska se nacházely jenom dvě trasy: Vídeň (Wien) – Bratislava (Pressburg) – Piešany (Pőstyany) a Budapešť (Pesth) – Košice (Kaschau), jež pokračovala přes Dukelský průsmyk do Haliče.

Mapa se nezaměřuje jenom na domácí linky, ale dokládá také poštovní propojení napříč evropskými státy státy včetně Francie, Ruska a Osmanské říše. Znázorňuje i klasifikaci poštovních stanic a tras podle jejich důležitosti. Například v Čechách jednoznačně dominuje hlavní pošta v Praze (Prag), na Moravě a ve Slezsku kromě hlavní pošty v Brně (Brűnn) existovaly filiálky v Olomouci (Ollműtz), Opavě (Troppau) a v Krnově (Jaegendorf).

Na Plutu jsou velké pánve plné exotického ledu. Taky jsou tam „plovoucí“ ledové hory. A letos vědci na Plutu objevili podivné kusy ledu, které dosahují výšek pozemských mradodrapů.

Viníkem je zřejmě odpařování ledu

Jeffrey Moore z výzkumného centra NASA Ames Research Center a jeho kolegové ve své nové studii tvrdí, že výjimečné ledové útvary na Plutu, které se vyskytují v nejvyšších nadmořských výškách Pluta, poblíž jeho rovníku, vznikly kvůli vzájemnému působení uloženin ledu a vypařování ledu.

TIP: Pluto v hadí kůži: Nové snímky New Horizons vyvolávají otázky

V atmosféře Pluta metan mrze a krystalizuje ještě předtím, než se dostane na povrch, kde pak vznikají uloženiny metanového sněhu a ledu. Někdy se ale na Plutu mění klima a zmrzlý metan se pak odpařuje, přičemž během milionů let vznikají úchvatné tvary ledových čepelí. Podobný jev známe z chilských And, kde vypařování vodního ledu tvaruje takzvané ledové kajícníky, útvary vysoké až 5 metrů.

Uživatele kokainu mohou nově prozradit i otisky prstů. Metabolity kokainu - benzoylecgonin a methylecgonin, se totiž dostávají do kožních papilárních linií. Odhalení nepomůže ani mytí rukou.

Skutečnosti využívá nový test odhalující užívání kokainu, při kterém testovaný člověk otiskne prst na speciální papír. Tento papír je pak možné ihned analyzovat pomocí hmotnostní spektrometrie a jednoduše zjistit, zda dotyčný kokain užil.

TIP: Ve kterých evropských městech se bere nejvíce drog? Odpověď najdeme v kanalizaci

Vědci novou metodu vyzkoušeli na 239 otiscích prstů a s detekcí kokainu uspěli v 99 procentech případů. Podle nich by se tato rychlá a bezpečná metoda testování kokainu mohla prosadit přibližně do deseti let.

Náznaky spojující těžké deprese se zánětlivým onemocněním mozku se objevovaly již dříve. Takřka výhradně však šlo o teorie, vycházející z rozborů mozků zemřelých pacientů. Potvrzení přímé souvislosti by lékařům v mnohém usnadnilo léčbu pacientů s depresemi. 

Nový výzkum britských vědců nyní tuto souvislost potvrzuje. Pomocí mozkových skenů se vědcům povedlo zachytit stopy zánětu mozku u lidí, které kvůli těžké depresi pronásledují myšlenky na sebevraždu.

TIP: Máte depresi? Sociální média to zjistí rychleji a přesněji, než lékaři

Až doposud přitom měli odborníci k dispozici pouze vzorky mozkové tkáně lidí, kteří své myšlenky na sebevraždu dotáhli do konce. Teď je to poprvé, kdy nebyly použity posmrtné vzorky, ale údaje o stavu mozku u živých pacientů s těžkou depresí.

Žraloci se starají o regulaci dalších živočišných druhů. Požírají staré, nemocné a slabé jedince a tím pomáhají stimulovat různé populace mořských zvířat. Množství žraločích druhů je specializováno na rozdílné typy kořisti a o to těžší je říct, co přesně by se stalo, kdyby žraloci ze světových moří zmizeli. Odpověď na tuto nejen zajímavou ale především velmi důležitou otázku je předmětem odborných dohadů. Podle výsledků mnoha studií však lze s určitostí soudit, že pro oceány ani pro člověka by nešlo o nic pozitivního.

Ploutve a žraločí „odpad“

Dříve bylo pro člověka žraločí maso v zásadě nezajímavé, ale prořídlá hejna komerčně lovených ryb (zejména tuňáků) společně s módním diktátem udělaly ze žraloků zdroj potravy. Z ekonomického hlediska mají největší hodnotu ploutve, z nichž se v Asii připravuje speciální polévka. Kvůli ploutvím lidé loví žraloka hnědého, býčího, černoploutvého, ostronosého, sleďového, modrého, liškouna obecného a různé druhy kladivounů. Rybáři jim ploutve zaživa odřežou a zmrzačené tvory házejí zpět do moře, kde se buď utopí, nebo jsou okamžitě sežráni jinými jedinci. Odborníci odhadují, že takový osud postihne za rok asi 200 milionů jedinců.

TIP: Jak loví žraloci aneb Vyrovnané šance nerovných protivníků

Mimo ploutve není žraločí maso pro rybáře tolik lukrativní. Využívá se ovšem žraločí chrupavka a žraločí játra, u nichž se věří, že mají protirakovinné účinky a všeobecně blahodárně působí na lidské zdraví. Jejich skutečný účinek ovšem dosud nebyl prokázán klinickými studiemi.

První kroky nezbytné cesty

Masový lov žraloků odstartoval v roce 1986. Od té doby utrpěla veškerá žraločí populace, ale kriticky poklesly zejména stavy žraloka černoploutvého (o 93 %) a tygřího (o 97 %). Populace žraloka býčího, žraloka velrybáře a kladivouna obecného klesly dokonce o 99 %!

Rybáři se pochopitelně snaží, aby úlovky v jejich sítích byly co nejbohatší, ale přesto dochází k poklesu, což jednoznačně svědčí o vyčerpání populací. Žraloci, obzvlášť velké druhy, dosahují pohlavní dospělosti až v desíti letech a obnova zdecimovaných populací proto trvá velmi dlouho. Žralokům je třeba poskytnout právní ochranu. Jako první přistoupila k tomuto kroku Jihoafrická republika, kde byl již v roce 1991 vyhlášen žralok bílý za chráněný druh. Až v roce 2009 USA velmi zpřísnily zákony na ochranu žraloků a regulaci rybolovu, přičemž se zaměřily zvláště na metodu „finningu“ (odřezávání ploutví).

K zajištění produkce žraločích ploutví a masa bylo dále zvažováno zřízení žraločích farem podobných lososím, které existují například u kanadských břehů. V případě žraloka je ale z hlediska dlouhého reprodukčního cyklu a vysoké potravní náročnosti provozování takových zařízení nemožné.

Vítězství rozumu

Intenzivní rybolov přivedl některé druhy žraloků, včetně aktuálně velmi ohrožených, na pokraj vyhubení. Pro jejich záchranu je třeba zavést přísné kvóty, nebo dokonce dočasně zakázat lov v klíčových oblastech. Hlavně velké dlouhověké druhy tak budou moci obnovit své populace. Jestliže bude lov pokračovat dál stejným tempem, budeme některé druhy za pár let znát již jen z fotek a filmů.

Velká šance pro žraloky spočívá v tom, že si rozumní a odpovědní lidé uvědomí, že mořím by bez vrcholových predátorů hrozil kolaps. Zodpovědný přístup by mohl podpořit i fakt, že přímořským zemím mohou ekonomicky přinést mnohem více živí než mrtví žraloci. Možnost se s nimi setkat totiž láká mnohé turisty a zejména potápěče. Takzvaný ekoturismus je v dnešní době mezi lidmi velmi oblíbený a díky němu se daří zachraňovat velké množství živočišných i rostlinných druhů. Doufejme, že ochrana žraloků bude stále sílit a podaří se nám zastavit nebo alespoň zpomalit jejich vymírání.

Dvouplošná koncepce již na začátku 40. let minulého století beznadějně zastarala a ani její nejlepší zástupci se svými výkony nemohli rovnat moderním jednoplošníkům. Mezi tyto zastaralé stroje patřily i Fiaty CR.42 Falco (Sokol), jež byly proto odsouzeny hrát při většině střetnutí roli outsiderů. Jednu z příčin, proč velení Regia Aeronautica tak dlouho sázelo na dvouplošné stíhačky, představovaly úspěchy starších Fiatů CR.32 ve vzdušných střetnutích během španělské občanské války.

Zde si italské dvouplošníky vedly poměrně dobře i proti strojům jednoplošné koncepce a tradicionalisté se domnívali, že podobné výsledky lze očekávat i od nového typu.

Prototyp CR.42 vzlétl 23. května 1938. Měl koncepci dvouplošníku celokovové konstrukce (potah byl částečně plátěný) s pevným podvozkem a odkrytou kabinou. Fiaty CR.42 zůstaly ve výrobě od začátku roku 1939 až do roku 1944. Celkem vzniklo 1 817 či 1 819 strojů, z nichž poslední byly po italské kapitulaci a okupaci severu země Německem produkovány rovnou pro Luftwaffe, jež stroje používala k výcviku a jako užitečné noční bitevní stroje.

Fiat CR.42 Falco

• ROZPĚTÍ: 8,7 m
• DÉLKA: 8,62 m
• VZLETOVÁ HMOTNOST: 2 295 kg
• MAX. RYCHLOST: 438 km/h
• DOSTUP: 10 500 m
• DOLET: 775 km
• POHONNÁ JEDNOTKA: 1× hvězdicový Fiat A.74 R1C38 o 624 kW
• VÝZBROJ: 2× 12,7mm kulomet
• OSÁDKA: 1 muž
• UŽIVATELÉ: Belgie, Chorvatsko, Itálie, Maďarsko, Německo, Švédsko

Jako první zasáhly do bojů druhé světové války CR.42 belgického letectva v květnu 1940. Od června téhož roku pak své „sokoly“ velmi aktivně nasazovalo také Regia Aeronautica. Na začátku války si italské CR.42 vedly v Africe a Středomoří poměrně dobře. V manévrovém souboji dokázal být Falco díky skvělé obratnosti, citlivosti řízení a robustnosti draku celkem nebezpečným protivníkem i starším jednoplošníkům (hurricane). Proti výkonnějším strojům však již byl zcela bez šance.