(99942) Apophis je velký asteroid z Atenovy skupiny planetek. Podle astronomů je tento čtyřsetmetrový balvan potenciálně nebezpečný pro Zemi. Jeho oběžná dráha protíná oběžnou dráhu Země a nelze zcela vyloučit, že se s námi jednou srazí.

Podle nových výpočtů odborníků NASA z Laboratoře tryskového pohonu je riziko, že v tomto století Apophis srazí se Zemí, asi 1 ku 100 tisícům. Není to ale velký důvod k obavám.

Akutní nebezpečí nehrozí

Ve skutečnosti vědci riziko srážky Apophise se Zemí snížili. Když byl v roce 2004 Apophis objeven, tak původní odhady říkaly, že 13. dubna 2029 bude pravděpodobnost srážky s Apophisem asi 1 ku 36. Další pozorování Apophise a jeho dráhy ale toto akutní nebezpečí zcela vyloučila.

TIP: Dokáže nás současná technika ochránit před dopadem nebezpečné planetky?

V dnešní době známe 1 803 potenciálně nebezpečných asteroidů. To jsou tělesa, jejichž velikost přesahuje 100 metrů a mohou se dostat k Zemi blíže, než na vzdálenost 7,5 milionů kilometrů. Podle odborníků není žádný z těchto asteroidů na kolizním kurzu se Zemí.

Léčba antibiotiky bývá komplikovaná. V některých případech pomáhají nové technologie, díky nimž je možné dopravit antibiotika přesně na místo určení.

Na Kalifornské univerzitě v San Diegu vyvinuli miniaturní autonomní roboty s mikromotory, jejichž velikost se blíží šířce lidského vlasu. Když se mikroboti dostanou do kyselého prostředí žaludku, tak v nich vznikají bublinky vodíku, které robota pohánějí směrem vpřed.

Tyto mikroboty vědci vybavili nákladem antibiotik, a pak s nimi úspěšně léčili žaludeční vředy u pokusných myší. Myši se žaludeční infekcí dostávaly léčbu s mikroboty jednou denně, celkem po dobu 5 dní.

TIP: Náhrada za antibiotika? Proti otravě krve budou bojovat magnetické částice

Na konci léčby se ukázalo, že tento postup účinkuje lépe, než stávají léčby podobných onemocnění. Velkou výhodou mikrobotů je to, že k jejich použití není nutné snižovat kyselost žaludku dalšími léky.

Název turmalínu je odvozen ze sinhalského (domorodý jazyk ostrova Srí Lanka) jména tura mali, což znamená „ten který přitahuje popel“. Turmalín je totiž skutečně schopen přitahovat drobné částečky. Stačí jej zahřát v ruce či na slunci. Tato pozoruhodná vlastnost zaměstnávala odbornou i laickou veřejnost po několik století a učinila z turmalínu vyhledávanou surovinu pro nejrůznější talismany. Krása spojená s neznámými silami – co víc si u drahého kamene přát?

Těžko zařaditelné skvosty

Kámen všech barev – tak lze nazvat turmalín. Po celém světě se nachází v mnoha variacích: černý, hnědý, červený, žlutý, zelený, modrý, bezbarvý či průhledný. Žádný jiný minerál nenabízí takovou škálu nádherných barev. Některé turmalíny mohou být dokonce dvojbarevné či trojbarevné. Velkou pozornost vzbuzují takzvané melouny, tedy turmalíny s červeným středem a zeleným okrajem. Zvláště efektní jsou průřezy takovýmito krystaly.

TIP: Kouzlo achátových pecek aneb Kamenné kresby přírody

Pojmem turmalíny dnes označujeme skupinu minerálů s poměrně různorodým chemickým složením. Jedná se o složité bórokřemičitany obsahující řadu kovů (především hliník, sodík, hořčík a železo). Na rozdíl od některých jiných minerálů není obvykle snadné turmalín určit bez chemické analýzy. Z tohoto důvodu také trvalo několik století, než byly turmalíny definovány jako samostatná skupina. Jejich vzhled je totiž stejně jako zbarvení mimořádně mnohotvárný. Přestože se skoryly (černé turmalíny) běžně nacházejí po celém světě, dlouho si je nikdo nespojoval se zelenými krystaly tzv. brazilského smaragdu či uralskými vzorky rubelitu malinové barvy. Až v roce 1908 byl zaveden pojem elbait (podle ostrova Elba) pro všechny barevné turmalíny. Že jsou turmalíny mimořádně složitou skupinou, dokazuje i fakt, že jejich moderní odborná klasifikace není uzavřená dodnes.

Z dýmek do tryskových motorů

„Tajemné“ vlastnosti turmalínu se podrobněji vědecky zkoumaly od 18. století. Zvláštní síly tohoto kamene se aktivovaly především máčením v horké vodě. Tím se turmalín zahřál a přitahoval či odpuzoval popel, železný prášek nebo kousky papíru. V této době už byly elektrické vlastnosti poměrně dobře známy. Předpokládalo se však, že elektřinu lze vyvolat pouze třením. U turmalínu však vědci popisovali tzv. pyroelektřinu či termoelektřinu, tedy elektřinu vyvolanou zahřátím. Až v roce 1766 vyslovil švédský badatel Torbern Bergman názor, že příčinou vzniku elektřiny není samotná teplota, ale změny na povrchu kamene – konkrétně roztahování a smršťování. Pokusy s turmalíny prováděl i vynálezce hromosvodu Benjamin Franklin. Ten si dokonce nechal vytvořit prsten, v němž byl na čepu zasazený turmalín, jímž tedy bylo možné otáčet na kteroukoliv stranu. Při nošení se teplem prstu turmalín elektrizoval a přitahoval pak lehká tělíska.

Postupně byly obdobné vlastnosti jako u turmalínu pozorovány i u dalších kamenů. Ukázalo se, že jde o jev společný nevodivým minerálům bez středu symetrie (jejich krystal má na každém konci jiný tvar ukončení). Tato nestejnost umožňuje opačné nabití (pozitivní a negativní) na dvou koncích polární osy minerálu. Dnes tuto vlastnost nazýváme piezoelektřinou. Jev, který holandští námořníci používali k čištění svých dýmek od popela, dokáže dnešní věda využít k vysoce citlivé registraci vyzařování tepla. Protože turmalín na rozdíl od jiných piezoelektrických minerálů zvládá i teploty nad 700◦C, hlídá ve formě takzvaného akcelerometru vibrace leteckých tryskových motorů.

To všechno jsou turmalíny

Názvosloví turmalínů používané u odborné veřejnosti vychází z jejich chemického složení. Mezi sběrateli i laiky se však stále používá následující pojmenování na základě barev:

Rubelit – růžová až červená odrůda turmalínu patří mezi nejznámější a nejvyhledávanější. Dlouhou dobu byl rubelit chybně považován za rubín (mají velmi podobnou barvu). Až v dnešní době, kdy je možné určit kameny bez jakéhokoliv poškození, dokázali vědci odhalit nejrůznější záměny u světoznámých šperků. Tak například některé rubíny v ruských korunovačních klenotech jsou ve skutečnosti rubelity. Stejně tak nejvýznamnější kámen svatováclavské koruny (červený, umístěný v samém centru) už není rubínem ale rubelitem. Tím naše země ztratila primát ve vlastnictví největšího rubínu umístěného ve šperku. Přesto je tento kámen mimořádně významný – jedná se totiž o jeden z nejstarších šperkařských rubelitů na světě. Nejznámější naleziště rubelitů leží v Brazílii, Kalifornii, Barmě a Nigerii. Krásné rubelity se však nachází i u nás (např. v Rožné na Vysočině).

Skoryl – nejběžnější, černá neprůhledná odrůda turmalínu vyskytující se dost často v krásných vysoce lesklých krystalech značných velikostí. Na rozdíl od jiných turmalínů znali skoryl už středověcí rýžovníci cínu a to jako nevítanou příměs ve výsledku svého snažení. Skoryl je i poměrně běžným minerálem některých hornin. Ve špercích se používá jen vzácně.

Verdelit – zelená odrůda turmalínu, ceněné jsou především teplejší jasně zelené odstíny. Do Evropy se verdelity dostávaly až v 16. století a to pod názvem „brazilské smaragdy“. Kromě Brazílie se krásné verdelity dovážejí z Afghánistánu a Pákistánu.

Indigolit – modrá velice ceněná odrůda turmalínu, která je opět známá především z Brazílie, ale i z Mosambiku či z Kalifornie.

Císařský rubín Rudolfa II.

Kdo se zajímá o historii drahých kamenů, dříve nebo později narazí na zprávy o pokladu, který během svého života nashromáždil na pražském hradě císař Rudolf II. Jeho součástí měl být i pověstný „císařský rubín“. Podle všeho patřil k nejužšímu císařovu majetku a není vyloučeno, že byl po určitou dobu součástí nějakého osobního klenotu, pravděpodobně prstenu. Kde se o tomto tajemném rubínu dozvídáme poprvé? Boëtius de Boodt, osobní lékař Rudolfa II., se o něm zmiňuje ve svém pojednání o drahých kamenech z roku 1609. Podle něj se tento kámen, kterému není v Evropě rovno, velikostí blíží menšímu slepičímu vejci. Dále podotýká, že jej císař dostal darem od sestry Alžběty, francouzské královny, která se po smrti svého muže Karla IX. (1574) odstěhovala zpátky do Prahy. Přestože si de Boodt nedovoluje přímo zmínit, že se podle jeho názoru o rubín nejedná, je z jeho traktátu zřejmé, že o tom silně pochybuje.

Co se dělo s „rubínem“ po smrti císaře? Stal se součástí úspěšného lupu švédských vojsk generála Königsmarka, který sloužil k obohacení sbírek švédské královny Kristýny. Ta se v roce 1654 vzdává trůnu ve prospěch svého bratrance Karla X. a odchází do exilu. Drahý kámen, který už tou dobou není označován za rubín, ale za „rubin balais“ (= spinel) odchází s ním. V Holandsku jej pak královna ve výslužbě zastavuje s ostatními klenoty za 12 000 tolarů. Na dobrých čtyřicet let mizí „císařský rubín“ v sejfu holandského bankéře. Odtud pověstný drahokam vykoupí až v roce 1694 Karel XI., syn Karla X. Tajně tak putuje zpět do Švédska, kde je poprvé pořádně zvážen (255,55 karátů) a oceněn na astronomické dva miliony říšských tolarů!

V korunním pokladu kámen odpočíval až do roku 1777, kdy tehdejší švédský král Gustav III. podniknul cestu do Petrohradu, aby navštívil carevnu Kateřinu II. Byl zde zahrnut dary, které se rozhodl opětovat a tajně carevně daroval i svůj vyhlášený rubín. Teprve po roce vyrozuměl král vládu, aby tento klenot odepsala z královského pokladu. V carské pokladnici ležel klenot zapomenutý více než sto let. Až v roce 1925 ho podrobně zkoumali profesoři Aminov a Fersman. Jako první tak odhalili světu jeho tajemství. Sytě růžový drahý kámen malinového tónu totiž není ani rubín ani spinel. Jedná se o růžový turmalín rubelit, který pravděpodobně pochází z Barmy. Prý dokonce není ani drahokamové kvality! Tento kámen opředený mnoha mýty se dnes úplně ztrácí mezi záplavou zářících klenotů ruského pokladu.

Arizonské městečko Tombstone proslavila především nejslavnější přestřelka v historii Divokého západu. Šerif Virgil Earp a jeho pomocníci Morgan Earp, Wyatt Earp a Doc Holliday se zde v říjnu 1881 střetli s pistolnickými psanci v přestřelce, která později vstoupila ve známost jako přestřelka u O. K. Corralu.

Městečko s pouhou tisícovkou stálých obyvatel se ale může pochlubit i jinou a mnohem méně krvavou zajímavostí. Je domovem patrně největší a nejstarší růžové zahrady na světě. V roce 1885 zde první růžové keříky vysadili Henry Gee se svou ženou Mary, kteří do Spojených států přicestovali ze Skotska. Dnes jejich růžový zázrak pokývá plochu přes 800 metrů čtverečních a i po 132 letech stále krásně rozkvétá.

Český národ byl v 19. století zcela pohlcen Palackého interpretací husitství, které bylo považováno za vrchol českých dějin. V proudu historismu celý národ dychtivě očekával, kdo vytvoří monumentální dílo s husitskou tématikou. Očekávání se splnilo roku 1883, kdy dvaatřicetiletý Václav Brožík představil svůj obraz Mistr Jan Hus na koncilu kostnickém.

Důkladná studie

Šlo o velkolepé dílo s rozměry 500 krát 730 centimetrů a jeho finální verzi předcházela řada skic. Jen k postavě Jana Husa vytvořil Brožík desítky studií podle modelů, přátel, herců, politiků a příbuzných. Vybral si okamžik, kdy byl nad Husem vynesen rozsudek.

I když má celý obraz řadu figur, zdá se, že jeho střed tvoří trojice postav. Zleva je to stojící biskup concordienský (s tváří tehdejšího pařížského arcibiskupa Guiberta), který se vztyčenou levicí předčítá rozsudek a předává tak Husa světské moci. Naproti němu pak samotný Jan Hus s asketickou tváří a s výrazem odhodlání až do konce bojovat za svou pravdu. A mezi nimi sedí na trůnu český a uherský král Zikmund, obklopený knížaty, která nesou odznaky jeho majestátu. Vlevo falckrabě rýnský Ludvík s mečem, vpravo pak bavorský vévoda Jindřich s korunou.

V levé části výjevu sedí pod baldachýnem předseda koncilního jednání ostienský biskup Giovanni kardinál de Brogni, pod ním nakloněný francouzský teolog kardinál Pierre d’Ailly a vedle něj milánský arcibiskup, který Jana Husa zbaví kněžského svěcení. K tomu už jsou vedle Husa přichystány veškeré atributy, jako monstrance, kalich a ornát. V pravé části obrazu je zobrazena skupina Husových žalobců a protivníků, Michal de Causis nebo litomyšlský arcibiskup Jan Železný, ale i přátel a průvodců: vpravo stojící Jan z Chlumu se Zikmundovým průvodním listem a vedle něj Václav z Dubé.

Na cestě po Evropě

Krátce po dokončení byl obraz vystaven v Paříži a v Berlíně. O Vánocích 1883 byl za asistence Václava Brožíka a jeho tchána a obchodníka s uměním Charlese Sedelmeyera instalován na Staroměstské radnici v Praze, načež se ho město se v čele s primátorem Tomášem Černým rozhodlo zakoupit. Obraz byl poté ještě na výstavě v Antverpách, kde sklidil veliký ohlas, a roku 1885 byl znovu definitivně umístěn na Staroměstskou radnici a zpřístupněn veřejnosti za třicet krejcarů na osobu. 

Čtyřiačtyřicetiletý Oldřich Štos, kterému všichni říkají „Pavouk“, patří v Česku ke speleologické špičce. Na svém kontě má desítky expedic v nejrůznějších částech světa. Mezi vrcholy, respektive hloubky jeho kariéry je sestup do nejhlubší propasti na světě – Krubera-Voronja nebo taky „čtvrtý pól Země“, nacházející se v severní Abcházii. Patří mezi „Everesty“ speleologů.

TIP: Tajemná místa pohledem vědy: Bezedná Hranická propast

„V roce 2007 jsme stanuli v hloubce 2 080 metrů v místech, které se jmenuje Game Over neboli Konec hry. Takový přiléhavý název to má,“ vypráví Oldřich Štos. A vydali se ještě dál, do hloubky 2 170 m, čímž překonali tehdejší hloubkový rekord. Sestupem i výstupem zpět vzhůru v jeskyni strávili celkem čtrnáct dní. 

Podobně jako mají horolezci výškové tábory při výstupu na Mount Everest, používají speleologové své hloubkové tábory. Sestup do propasti je však mnohem náročnější než výstup na nejvyšší horu. Kolikrát šlo Oldřichovi o život, si už ani nepamatuje: „Výstup na Everest je v podstatě výkonnostní vysokohorská turistika, kde je potřeba to po fixech vyšplhat nahoru a hlavně udýchat. Zatímco v případě expediční speleologie, kdy se objevují nové jeskyně a hluboké propasti v neznámých terénech, je to daleko náročnější.“

Krev horká jako zemské jádro

Extrémní zátěž na psychiku, málo prostoru nebo naopak obrovské dómy, propasti a převisy. To všechno musí speleolog překonat. Obyčejný smrtelník by v neprobádané jeskyni nenašel ani cestu zpět. Bájnému Théseo­vi v labyrintu pomohla kouzelná nit. Nic takového však Oldřich Štos nepotřebuje: „To dělají potápěči, že mají vodicí lanka. Suchozemští jeskyňáři si nedělají žádné značky. Člověk má zkrátka v sobě přirozený pud a zhruba odpozoruje, kudy se vrátit zpátky na povrch. A pokud je cesta opravdu složitá, je to labyrint podzemních chodeb, které se třeba nějak mimoúrovňově křižují, stavějí si jeskyňáři kamenné mužíky.“

TIP: Největší jeskyně světa: Vietnamská Son Doong vydává svá tajemství

Manželka a dcera Oldřicha Štose by byly určitě rády, kdyby měly svého mužíka doma. Zároveň ale vědí, že to není možné. Krev jeskyňáře je totiž horká jako zemské jádro. A tak se snaží alespoň nemyslet na všechna ta rizika, která speleologie přináší. Oldřich si jich je dobře vědom: „V jeskyni i banální úraz vyžaduje docela rozsáhlou záchrannou akci. Zatímco lehké zranění na povrchu je v podstatě „legrace“, v podzemí se k tomu přidává trauma, šok, podchlazení. A tak z obyčejné zlomeniny kotníku může být i smrt.“

Každé slanění do díry – jak speleologové říkají jeskyni – je pro Oldřicha zážitkem, dobrodružstvím. Sám říká, že je mu jedno, jestli slaní do propasti hluboké dva tisíce metrů, anebo si s kamarády vleze o víkendu do jeskyně v okolí Moravského krasu. Temnota, vlhko a prach se mu vryly tak hluboko pod kůži, že bez toho prostě nemůže být. 

Vztah mezi lidmi a psy, případně vlky, byl během historie komplikovaný. Podle nového výzkumu válečníci doby bronzové obětovali psy a vlky v bizarních přechodových rituálech.

Američtí odborníci analyzovali pozůstatky minimálně 64 různých psů a vlků, které pocházejí z archeologické lokality u ruské vesnice u Černého moře. Lidé zde žili v době bronzové, před cca 3900 až 3700 lety.

TIP: Vzácný nález: V Toskánsku objevili záhadný nápis v jazyce Etrusků

Archeologové tu odkryli lebky psů a vlků, které byly rozsekané, opečené a zbavené masa. DNA z fosilií prozradila, že šlo výhradně psy, nikoliv fenky. To podle odborníků ukazuje na to, že zde probíhaly iniciační rituály tehdejších mužů – bojovníků. Není prý vyloučeno, že mnohem mladší ozvěnou těchto rituálů je třeba i slavný mýtus o Romulovi a Removi a založení Říma.

Myšlenka nahrazovat válečné lodě stavěla na předpokladu, že dostatečně dimenzovaná civilní loď může mít na palubě umístěny kanóny velké ráže a její výzbroj tak bude srovnatelná s menšími křižníky. Jako základ pro přestavbu se použily zaoceánské parníky nebo nákladní lodě s velkým dosahem a konstrukcí schopnou nést dělostřeleckou výzbroj. Mezi hlavní úkoly podobných plavidel šlo zařadit doprovody konvojů, hlídkování na otevřeném moři a podobné účely.

Samozřejmě souboj s klasickou válečnou lodí se rovnal téměř sebevraždě, protože vysoké nepancéřované boky původně civilních plavidel se pro bojové střetnutí nehodily a neodolaly byť jedinému granátu, jinak však mohly standardní křižníky v řadě akcí nahradit a uvolnit je pro skutečnou bojovou činnost. K přestavbám podobných plavidel nakonec sáhla skoro všechny větší námořnictva a zpravidla je užívala k výše zmíněným úkolům, výjimku však představovalo za obou světových válek Německo.

Vzhledem k závislosti britské ekonomiky na zámořském obchodu a dodávkách používali Němci osamocené pomocné křižníky k útokům na samostatně plující dopravní lodě, které buď zajímali, nebo potápěli. Kupodivu dosáhly tyto lodě, bojující podobně jako korzáři v minulých staletích, během první světové války značných úspěchů. Ještě více pak udivuje fakt, že se dobré výsledky opakovaly i za druhé světové války, přes nasazení dálkových průzkumných letounů a dalších prostředků, které by měly logicky tyto dravce rychle eliminovat. Poslední hitlerovský pomocný křižník tak brázdil vlny oceánů ještě roku 1943.

Malý, ale šikovný

Nejmenším německým pomocným křižníkem druhé světové války se stal HSK 7 či Schiff 45, známý však spíše pod bojovým jménem Komet. Jeho základ tvořila motorová jednokomínová nákladní loď Ems společnosti Norddeutscher Lloyd, postavená roku 1937. Poháněla ji dvojice dieselových motorů MAN, roztáčejících jediný lodní šroub. Plavidlo dosahovalo rychlosti 16 uzlů. Roku 1940 došlo k rozhodnutí o její přestavbě na pomocný křižník, kterou provedla loděnice HowaldtswerkeDeutsche Werft v Hamburku, kde byla dokončena 2. června 1940.

Nevelká loď dostala mohutnou výzbroj, jejíž páteří se stala šestice kanónů ráže 150 milimetrů, zamaskovaných především pod úrovní paluby. Menší ráže zastupovaly dva protiletadlové 37mm kanóny a čtyři 20mm. Torpédometů ráže 533 mm měla šest, na každém boku otočný dvouhlavňový, pod čarou ponoru dva jednohlavňové.

Výzbroj dále zahrnovala 30 min, lehký minonosný člun LS 2 a dva letouny Ar 196. Posádka čítala 15 důstojníků a 250 námořníků a velení převzal Kapitän zur See Robert Eyssen (1892-1960). Komet vyplul 3. července 1940 z Gdyně, prosmýkl se průlivem Velký Belt a v doprovodu minolovek M17 a M18 směřoval k Norsku. V noci z 7. na 8. července pomocný křižník doplnil palivo, 9. července minul Bergen a pokračoval na sever.

Přes ledovce do Pacifiku

Komet měl proplout podél sovětského pobřeží a dostat se do Pacifiku. Při plavbě zamrzlými oblastmi však potřeboval pomoc sovětských ledoborců, kterou diplomaté domluvili, když v Moskvě námořní atašé deklaroval Komet jako obchodní loď s vojenskou posádkou.

Ta si svou loď přetřela do podoby sovětského nákladního plavidla Dějněv z Murmansku, 12. července korzár minul Severní mys a u pobřeží Nové země na něj měl 14. srpna čekat ledoborec Lenin. Jaký však byl úžas německé posádky, když ji na krách čekali pouze dva lodivodi, které sem ledoborec vysadil. Přestože datum setkání bylo přesně stanoveno, Lenin odplul již před osmi dny! Eyssen zuřil, oba muže vzal na palubu a vyrazil sám mezi ledovce ve snaze proniknout do Karského moře. Až 25. srpna se Lenin objevil a otevřel Kometu cestu do Moře Laptěvů.

Zde se setkal s dalším ledoborcem Stalin, který jej provázel na další cestě. Pomocný křižník pak mířil na jih, protože jeho velitel zvolil jako první revír spojnici mezi Jokohamou a Vancouverem. Delší dobu však nepotkal žádnou loď, a co víc, pokus o vyslání jediného palubního letounu na průzkum skončil 2. října katastrofou. Při startu se Arado převrátilo a těžce poškodilo.

Tím kapitán přišel o možnost dálkového průzkumu i včasné výstrahy před nepřátelskými válečnými plavidly. Eyssen také potřeboval doplnit zásoby, proto se vydal k atolu v Karolínách, kde se 14. října setkal se zásobovací lodí Kulmerland, ze které mimo jiné přečerpal 700 t nafty a nádrže mu měly dovolit autonomii až  do července 1941. Velitel korzára opět lstivě změnil vzhled lodi, nyní plula jako japonská loď Manyo Maru.

Do boje!

Eyssen se rozhodl vyčkat připlutí dalšího pomocného křižníku Orion, s nímž hodlal nějaký čas operovat společně. Obě lodě se setkaly 18. října a jejich bojová síla se tak znásobila. Pomocné křižníky se několika následujících akcí účastnily společně, plula s nimi i zásobovací loď Regensburg. Nejprve 3. listopadu Němci potkali americkou nákladní loď, ovšem jako neutrální ji propustili.

Až 25. listopadu Komet získal první vítězství, když zastavil britský parník Holmwood, který pak demoliční komando poslalo ke dnu. O dva dny později v součinnosti s Orionem ukořistil Komet další britskou loď Rangitane o prostorovosti skoro 17 000 BRT, kterou křižníky potopily. Střet si vyžádal 16 životů.

Image

Čtěte také

Pomocný křižník HSK 7 Komet: Dravec v rouše beránčím (2)

Jestli se příští rok dostanou na Měsíc nějací astronauti, tak není vyloučeno, že si zavolají domů mobilním telefonem. Německý startup připravuje telefonní pokrytí pro Měsíc.

Společnost PT Scientists (čili Part-Time Scientists), která se původně účastnila prestižního závodu soukromých společností o dobytí Měsíce Google Lunar X Prize, hodlá na sklonku roku 2018 vyslat na Měsíc přistávací modul s lunárním roverem, který by měl navštívit místo přistání výpravy Apollo 17. Už mají domluvený start s raketou SpaceX.

Mobilní síť na Měsíci

Jejich rover přitom nebude komunikovat se Zemí komplikovaným telekomunikačním systémem. PT Scientists k tomu chtějí použít technologii LTE, tedy stejný systém, který na Zemi používají mobilní sítě.

TIP: Společnost Moon Express získala povolení k přistání na Měsíci

PT Scientists spolupracují se společností Vodafone a zamýšlejí na Měsíci umístit stanici pro vysílání sítě mobilních telefonů. Kromě počátku mobilního pokrytí Měsíce si ještě dělají zálusk na komerční službu, která by zajišťovala dopravu zboží na Měsíc, a také nabízela různé služby přímo na Měsíci.

Antarktida, to nejsou jenom ledovce a stepující tučňáci. Jsou tam také sopky, a jak se ukazuje v poslední době, je jich tam doopravdy hodně.

Skotští geologové nedávno pod antarktickým ledovým příkrovem objevili celkem 91 doposud neznámých vulkánů. Když se tyto nově objevené sopky připočtou k 47 již známým vulkánům, tak vyjde najevo, že v Antarktidě je nejvyšší koncentrace vulkánů na Zemi.

TIP: V Antarktidě objevili největší systém kaňonů planety

Nově nalezené sopky se nalézají v různých částech Západní Antarktidy, nejvíce jich ale je podél 3 tisíce kilometrů dlouhé osy Západoantarktického riftového systému, což je velká příkopová propadlina mezi Východní a Západní Antarktidou.