Vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica) je nenápadný pavouk s tmavohnědou hlavohrudí a šedým zadečkem. O co méně mu však příroda nadělila na vzhledu, o to zajímavější je jeho životní styl a způsoby. Už jen to, že dospělí samečci jsou asi o 30 % větší než samice, je pro pavouky velice atypické – délka těla samice je okolo 10 mm, u samců zhruba 15 mm. Důvodem velikostní dominance samců je zřejmě fakt, že jsou aktivnější při obstarávání potravy a takový lov pod vodou vyžaduje větší sílu pro překonávání odporu vody a vztlaku. V mokrém životním prostředí se vodouchům spodní strana hlavohrudi a u samic celý zadeček lesknou stříbrnou vrstvičkou vzduchu. Odtud pochází název druhu „stříbřitý“. Nejen kvůli této „změně barvy“ se z jinak obyčejného pavouka stává pod hladinou skutečně výjimečný tvor.

Stavba „automatu na vzduch“

Vodouši si vyvinuli svérázný plavecký styl – na volné vodě obratně a poměrně svižně plavou břichem vzhůru pohyby svých osmi nožek. Preferují však lezení po vodní vegetaci či po dně. Na pobyt ve vodním prostředí není vodouch nijak zvlášť přizpůsoben a stejně jako ostatní pavouci potřebuje k životu atmosférický vzduch. Aby mohl pod vodou žít a lovit, staví si ve vodních rostlinách síťové útvary, do nichž na svém jemně ochlupeném zadečku postupně dopravuje zásobu vzduchu z hladiny. Napřed vytvoří pod vodou horizontální pavučinu a natáhne k hladině vodící vlákna. Pak začne nosit vzduch. Nabírá jej tak, že vysune konec zadečku a překřížené zadní nohy nad hladinu a do chloupků zachytí vzduchovou bublinu, kterou po vodícím vlákně dopraví pod připravenou síť a uvolní ji třením nožek. Vytvoří tak pod vodou malý keson, který funguje jako pavoučí „akvalung“.

TIP: Malí lovci s obří silou aneb Mravenci, kteří udrží až šest tisíckrát víc než sami váží

Vzhledem k tomu, že bublinu vzduchu dělí od vody jen pár pavoučích vláken, je možná vzájemná výměna plynů mezi kesonem a plyny rozpuštěnými v okolní vodě. Pokud pavouk spotřebuje kyslík ve zvonu pod úroveň, která se vyskytuje ve vodě, kyslík se mu z ní opět doplní a oxid uhličitý se, v případě jeho vyššího parciálního tlaku vůči okolní vodě, naopak vylučuje. Čas od času si pavouk do kesonu přece jen přinese novou bublinku z hladiny.

Svatební komnata i zimní úkryt

Vodouch dokáže keson zkonstruovat překvapivě rychle. Nejdéle, přibližně čtyři až pět minut, mu trvá příprava pavučiny. Pro vytvoření dostatečné vzduchové bubliny doputuje k hladině jen zhruba 6–8 krát. Pro vodouchy, které jsem pozorovala, byla spouštěcím mechanismem pro vystavění kesonu nabídnutá potrava. V jiném případě pak pocit ohrožení ve společenské nádrži s různými podvodními obyvateli.

Stavba vydrží pavoukovi řádově týdny i měsíce. Ve vzduchovém doupěti, obvykle velikém asi jako lískový ořech, přijímá potravu, svléká se, páří i klade vajíčka. Dokonce zde i přezimuje – na sklonku podzimu zpevní doupě novými vlákny a uzavře se v něm na celou zimu. Svůj bizarní úkryt nejraději buduje mezi vodním rostlinstvem, ale dokáže ho vytvořit třeba i mezi kameny.

Lovec a kořist

Voudoši jsou výborní lovci. Především pak samečci, kteří jsou větší a silnější. Okolo kesonu si pavouk natáhne signální vlákna, díky nimž má přehled o potenciální kořisti v okolí – podobně jako suchozemští pavouci. Hmat představuje pro všechny pavouky nejspolehlivější smyslový orgán. Oproti tomu zrak je u vodouchů, stejně jako u většiny jiných druhů, slabý. Na lov vyráží aktivně v noci a jejich kořistí se stávají larvy vodního hmyzu, drobní korýši či bezobratlí. Oblíbenou potravou je hojná beruška vodní – zhruba centimetr dlouhý korýš našich stojatých i mírně tekoucích vod. Stříbřití lovci ale dokáží příležitostně uchvátit i drobný rybí či žabí plůdek.

Úlovek si vodouch odvleče do zvonu, protože ve vodě by se mu zředily trávící šťávy. V případě, že je úlovek drobný a pavouk má pocit bezpečí, dokáže vysát svou kořist i tak, že si ji přidrží vystrčenou nad hladinu. Trávení je, podobně jako u většiny pavouků, mimotělní – lovec vstříkne do své kořisti trávicí enzymy a po chvíli nasaje rozpuštěné živiny. Chelicery (klepítkovitá makadla) vodouchů jsou natolik robustní, že dokážou propíchnout i lidskou kůži. Vzhledem k tomu, že se jedná o našeho nejjedovatějšího pavouka, může dojít i k lokálnímu zapálení napadeného místa. Kousnutí vodoucha je poměrně bolestivé a dá se, co do příznaků, srovnat s včelím nebo vosím bodnutím. Sám vodouch se stává oblíbenou kořistí pro žáby nebo ryby.

Námluvy a život mladých vodouchů

Páření vodouchů probíhá v červnu a v červenci ve zvonu vytvořeném samicí. Na rozdíl od většiny druhů pavouků nebývá samice vůči samci agresivní. Samotnému aktu předchází (opět velice netradičně) minimální předehra a pavoučí pár spolu dokonce nějaký čas zůstává. Předání spermatu probíhá u pavouků zvláštním způsobem. Neděje se přímo z jednoho pohlavního otvoru do druhého, nýbrž prostřednictvím samčího makadla. Samec vyjme své sperma z pohlavního otvoru a uloží jej do váčku v makadle. Makadlem pak, v případě, že je jako nápadník úspěšný, vloží sperma do pohlavního otvoru samice.

Samice si sperma dokáže uchovat do doby, než jsou vajíčka připravená k oplodnění. Když přijde vhodný čas, vytvoří ve zvlášť postaveném kesonu bílý kokon s 30–70 vajíčky. Mladí pavoučci zůstávají nejprve pěkně v suchu. Než mohou poprvé vyplout do volné vody, potřebují se nejprve vysvléci, aby se jim na zadečku vytvořily chloupky, potřebné k přenášení vzduchové zásoby. Není to nic zvláštního, všichni pavouci se za život svlékají mnohokrát. Především proto, že pevný chitinový krunýř na těle a nohách jim neumožňuje růst. Při samotném svleku a pár hodin po něm je pavouk prakticky bezbranný – nový „kabátek“ je zpočátku měkký. Díky tomu ale může pavouk přepumpovat část tělních tekutin z měkkého zadečku do tělní části a tak během pár minut povyrůst. Když se tedy malí vodouši úspěšně převléknou, a poprvé vyplují do mokrého živlu, sami si staví miniaturní vzduchové kesony. K přezimování využívají třeba prázdných ulit podvodních šneků okružáků, do kterých si nanosí zásobu vzduchu a zavíčkují se uvnitř.

Kde můžete vodoucha pozorovat?

Vodouch vyhledává výhradně stojaté vody zarostlé vegetací – tůně bažin, příkopy, slepá říční ramena a příležitostně žije i v čistých rybnících. V Evropě se vyskytuje přibližně do 62° severní šířky. Najdete ho také v severní Asii a Africe. Dokáže přežít i v nadmořské výšce okolo 1000 m n. m., preferuje však oblasti okolo 200–500 m n. m.

U nás býval kdysi hojným druhem, pak došlo k poklesu populace a v současné době je opět četnější. V žádném případě se ale nejedná o běžný druh a vzhledem k jeho životnímu stylu ho na vlastní oči spatří málokdo. Oproti například Německu nebo Slovensku u nás zatím není chráněný.

Zbrojovka Uralvagonzavod, která vyvinula platformu Armata, demonstrovala na moskevské vojenské přehlídce v roce 2016 její modularitu i tím, že zároveň s tankem předvedla těžké bojové vozidlo pěchoty T-15 (Objekt 149). Jedná se vlastně o reakci na rozmach protitankových raket, proti nimž se moderní tanky vesměs ubrání, zatímco lehčí pěchotní obrněnce nikoliv.

Těžká BVP jsou tedy fakticky obrněnce pro dopravu a podporu pěšáků s odolností zcela na úrovni tanků. Asi největší zvláštností T-15 je fakt, že se jeho motor (a tudíž i hnací kola) nachází v přední části, takže s jistou nadsázkou lze říci, že ve srovnání s T-14 jezdí obrněnec „pozpátku“. (Z hlediska přenosu výkonu to neznamená potíže, jelikož převodovka platformy Armata má integrovaný obraceč chodu, a tudíž vozidla dovedou jezdit stejně rychle vpřed i vzad.) Vedle tříčlenné osádky T-15 převeze devět motostřelců a na horní straně je umístěn dálkově řízený střelecký modul Epocha, který se shoduje s tím, jenž se využívá i u vozidel řad Kurganěc-25 a Bumerang. Vozidlo T-15 má komplety aktivní ochrany shodné s těmi na typu T-14, ačkoliv konstruktéři volili jiné rozmístění prvků. Třetí zkoušené vozidlo na platformě Armata tvoří vyprošťovací obrněnec T-16 (Objekt 152) a plánuje se mnoho dalších, například nosič univerzálního systému naváděných raket.

Yepun, jeden z hlavních dalekohledů VLT, se proměnil v plně adaptivní teleskop. Po více než dekádě plánování, stavby a testování bylo na přístroji MUSE uvedeno do provozu nové zařízení adaptivní optiky (AOF), které vědcům umožní pořizovat neuvěřitelně ostré obrazy planetárních mlhovin a galaxií. Spojení AOF a MUSE vytvořilo jeden z nejmodernějších a nejvýkonnějších systémů, které kdy byly pro pozemní astronomii postaveny.

Za závoj zemské atmosféry

AOF (Adaptive Optics Facility, zařízení adaptivní optiky) je jeden z dlouhodobých projektů na dalekohledu ESO/VLT. Adaptivní optika má za úkol kompenzovat rozmazávací efekt zemské atmosféry, díky čemuž MUSE dokáže pořídit dvakrát ostřejší obrazy než původně. MUSE teď může sledovat ještě slabší objekty ve vesmíru.

Po mnoha testech nového systému byli astronomové odměněni sérií úžasných obrázků. Pozorovali planetární mlhovinu IC 4406 v souhvězdí Vlka a NGC 6369 v souhvězdí Hadonoše. Pozorování MUSE s AOF ukázala dramatické zlepšení v ostrosti obrazu, které jsou vidět například v doposud neviděných obálek v IC 4406.

AOF, které tato pozorování umožnilo, se skládá z mnoha částí. K nim patří 4LGSF (Four Laser Guide Star Facility) a velmi tenké deformovatelné sekundární zrcadlo dalekohledu Yepun. 4LGSF září čtyřmi 22wattovými laserovými paprsky do nebe, aby donutilo zasvítit sodíkové atomy v horní atmosféře. Tyto záblesky se pak pozorují sensory v modulu adaptivní optiky GALACSI (Ground Atmospheric Layer Adaptive Corrector for Spectroscopic Imaging) a využijí pro určení atmosférických podmínek. Tisíckrát za sekundu poté spočítá systém AOF korekce, pomocí kterých se mění tvar deformovatelného sekundárního zrcadla, aby se kompenzoval rušící vliv atmosféry na obraz.

MUSE není jediným přístrojem, který těží ze systému adaptivní optiky. V blízké budoucnosti bude zprovozněn další obdobný systém GRAAL na již existujícím infračerveném zařízení HAWK-I. Následovat bude nový výkonný přístroj ERIS.

Tatérská kariéra Ezraha Dormona odstartovala během jednoho večírku organizovaného Ali Garciou, majitelem tetovacího salonu v Panama City. Když mladík sledoval tatéra, který právě zkrášloval jeho matku, prohlásil: „Wau, tohle bych si chtěl někdy vyzkoušet!“ 

„Tak si to vyzkoušej,“ řekl překvapenému chlapci zkušený tatér a nechal ho vyplnit část obrázku inkoustem. 

Mladý Ezrah, který se od mala zajímal o umění a kresbu, tetování okamžitě propadl a stal se pravidelným hostem Aliho salonu. Nejčastěji ho zde zastihnete s tetovacím strojkem v jedné ruce a grapefruitem v druhé, jak si zkouší nové postupy. Na svém kontě má ale i opravdová tetování.

„Úplně poprvé jsem byl opravdu hodně nervózní,“ popisuje Ezrah svůj nevšední zážitek.

TIP: Výzdoba nejpotetovanějšího člověka na světě zabrala 1 150 hodin

Rodiče i zákazníci jsou ale malým tatérem nadšení a povzbuzují ho v jeho úsilí. „Je cílevědomý a rychle se zlepšuje,“ chválí svého svěřence Ali. Pokud zákazníci souhlasí, pomáhá Ezrah zkušenějším tatérům, pochlubit se už ale může i dvacítkou svých vlastních výtvorů.

V přechozích kapitolách článku jsme se věnovali se věnovali například tomu, proč měnící se vzdálenost Země od Slunce nekoresponduje s ročními dobami či proč kometa nemusí mít žádný ohon.

• Mohou mít také planetky své měsíce či prstence? A nachází se Země nejblíže ke Slunci v létě?
• Je Chiron kometa, nebo planetka? Mohou mít planetky měsíce? Existují komety bez ohonu?

7. První jarní den se posouvá

Každý z nás si ze školy vzpomíná, že první jarní den nastává 21. března. To však platilo pouze do roku 2011, neboť v roce 2012 začalo jaro již 20. března. V nepříliš vzdálené budoucnosti pak půjde dokonce o 19. března. Tradiční první jarní den – 21. března – budou znovu vítat až naši pravnuci.

Všechno souvisí s oběhem Země kolem Slunce. První jarní den neboli jarní rovnodennost nastává v okamžiku, kdy se střed slunečního kotouče dostane přesně nad rovník. Den a noc jsou stejně dlouhé a trvají 12 hodin. Od té chvíle se Slunce vrací nad severní polokouli a den se prodlužuje až do letního slunovratu.

Doba, která uplyne mezi dvěma po sobě následujícími okamžiky rovnodennosti, se nazývá tropický rok a trvá 365 dnů, 5 hodin, 48 minut a 46 sekund, tedy zhruba 365,25 dne. Vždy po čtyřech letech proto dojde k rozdílu jednoho celého dne a náš kalendář se tomu přizpůsobuje zařazením přestupného roku s jedním dnem navíc. Nicméně vzhledem k drobné odchylce přebývá i přes zmíněné opatření za tisíc let 7,81 dne: institut přestupného roku totiž přidá na jedno tisíciletí 250 dní, kdežto zcela exaktně bychom jich potřebovali jen 242,19. Proto podle gregoriánského kalendáře platí, že letopočty dělitelné 100 jsou přestupné pouze v případě, že jsou zároveň beze zbytku dělitelné 400, čímž se za tisíc let uvedený rozdíl vyrovná. Například rok 2000 tak přestupný byl, zatímco rok 2100 nebude.

Jak jsme si tedy objasnili, postupem času rozdíl mezi kalendářním a tropickým rokem narůstá, až první jarní den padne nikoliv na 21., ale na 20. března – a poprvé k tomu došlo v roce 2012. Počátek astronomického jara se však posouvá neustále, takže v roce 2048 připadne již na 19. března. Až do konce 21. století se bude datum jarní rovnodennosti střídat mezi 19. a 20. březnem a v roce 2102 se první jarní den poprvé vrátí na 21. března.

8. Řeky ve Sluneční soustavě

Řeky představují na Zemi do jisté míry fenomén. V jejich blízkosti si lidé budovali obydlí, sloužily jako dopravní tepny a procházka po jejich břehu má rovněž své kouzlo. Našli bychom však řeky i jinde ve Sluneční soustavě? V minulosti tekla voda na Marsu, což dokládají vyschlá koryta či naplavené usazeniny. Nyní ovšem podmínky na rudé planetě výskyt moří či vodních toků neumožňují. Jediným známým tělesem, na němž řeky zcela jistě existují, je Saturnův měsíc Titan.

Sonda Cassini zkoumající zmíněného plynného obra a jeho souputníky objevila na povrchu Titanu řeku, která vypadá jako zmenšená verze afrického Nilu. Koryto se nachází na severní polokouli měsíce, ústí do velkého jezera Ligeia Mare a měří více než 400 km. Vědci přitom usoudili, že jej zaplňuje kapalina, protože se na radarovém snímku s vysokým rozlišením jeví tmavé po celé délce, což signalizuje hladký „povrch“ toku. Podobně by na radarových snímcích vypadaly i velké pozemské řeky. 

O Titanu jako o jediném tělese ve Sluneční soustavě kromě Země víme, že se na jeho povrchu stabilně vyskytuje kapalná látka. Ovšem zatímco na naší planetě se jedná o vodu, na Titanu jde vzhledem k tamní teplotě −180 °C o kapalné uhlovodíky, jako je etan a metan. Dodejme, že na Saturnově měsíci se už podařilo objevit několik řek.

9. Žhavá planeta s ledem

Merkur krouží nejblíže ke Slunci, a to po velmi eliptické dráze – jeho vzdálenost kolísá mezi 46 a 70 miliony kilometrů. Počítačové simulace naznačují, že se excentricita trajektorie planety mění v průběhu několika milionů let od nuly, což odpovídá kružnici, až po hodnotu 0,47 (v současné době: e = 0,21). 

Povrch Merkuru se zahřívá na více než 400 °C. Jeho rotační osa je kolmá na rovinu oběhu, tudíž se na planetě nestřídají roční období. Nese to však s sebou ještě jednu zvláštnost: vzhledem k absenci atmosféry, která by jinak rozptylovala sluneční záření, se dna velkých a dostatečně hlubokých kráterů v blízkosti pólů nacházejí trvale v naprosté tmě. Proto tam rovněž panuje pořádná zima, kolem −190 °C. A za takových podmínek může vodní led existovat neuvěřitelně dlouhou dobu.

Představu přítomnosti ledu na Merkuru přijali odborníci už v roce 1991, kdy největší pozemní radioteleskop s anténou o průměru 305 m zachytil z okolí pólů planety nezvykle silné radarové ozvěny. Podařilo se tam nalézt skvrny, které odrážejí rádiové vlny způsobem, jaký bychom očekávali právě v případě přítomnosti vodního ledu. Závěry pozorování naznačují, že v polárních oblastech Merkuru se může nacházet sto miliard až jeden bilion tun vodního ledu, který se na planetu dostal při dopadech komet a planetek z vnějších oblastí Sluneční soustavy. Ostatně i převážná část vody na Zemi má stejný původ.

Kasaři měli mezi galérkou kriminálníků vždy výsadní postavení. „Zasloužilou elitu podsvětí“ z nich činila především dvě fakta. Prvním byla délka „expozice“, tedy doby během níž skutkovou podstatu zločinu páchali. Zatímco průměrný háčkař, který v noci s pomocí drátků vytahoval polootevřeným oknem odložené šatstvo z přízemních oken, měl hotovo za pár vteřin, a zloděj-půdař měl po práci za pár minut, kasař se musel s „káčou“ lopotit dlouhé hodiny. Druhým pak byl rozdíl v zisku z této nekalé činnosti. Háčkař nebo půdař si za noc vydělali na pár piv, ale kasař měl po dobře odvedené práci vystaráno na celé týdny. Což ovšem platí i o případech, pokud je ruka zákona dopadla...

Česká kasařská esa

Kasaři Karlu Rustičkovi z České Skalice nechyběl smysl pro humor. Na malém městě se všichni znají, a tak třeba neváhá dobrovolně v denních hodinách pomoci řediteli Městské spořitelny s otevřením zaseknutého trezoru. Jindy se zase u piva vsadí se zaměstnanci téhož bankovního ústavu, že jim poví, kolik teď mají v trezoru na hotovosti. Je zpátky za patnáct minut a udaný počet do koruny sedí. Mimo rodné město se už tak „ušlechtile“ nechová.

Postupně je třikrát souzen v Náchodě a nakonec jej otisky zanechané jeho náčiním usvědčí i z vyloupení poklady v Hradci Králové, odkud si odnesl 45 000 korun. To Pavel Oravec byl z jiného těsta. Na „dílo“ se vydával s nabitou zbraní a běda každému nočnímu hlídači, který by na něj narazil. Nebyl zrovna vyučeným zámečníkem, a když si nemohl s nějakou kasou poradit, byl schopen ji vystěhovat z budovy ven, a tam teprve práci v klidu dokončit.

Ota Hanuš řečený Opičák přišel ke kasařině jako slepý k houslím. Sám byl spíše zlodějíčkem malého formátu. Při okrádání spících pasažérů se mu jednou nepoštěstilo a při úprku z jedoucího vlaku „zabrzdil“ rukou o telegrafní sloup. Ve vězení na Borech si poseděl se zasloužilým kasařem Buršíkem. Ten ve vězení i zemřel a zanechal po sobě ženu a osm dětí. Hanuš slíbil, že se o ně postará a nádavkem k tomu dostal „nádobíčko“ starého mistra. To bylo u četnictva zmatků, když jim kasy na Písecku znovu otvíraly nástroje už mrtvého kriminálníka.

Dokončení ze včerejšího dne

K úspěchu potřebovalo Královské letectvo oblohu bez mraků a námořnictvo zase úplněk, který by zajistil dostatek světla pro evakuaci. Dne 27. února 1942 počasí dovolilo zahájit akci a bombardéry Whitley 51. perutě RAF se i s parašutisty na palubě vznesly do vzduchu. Výsadek se povedl téměř na výbornou, když pouze část sekce Nelson dopadla mimo plánovanou zónu doskoku. Frostovy zbývající síly se rychle shromáždily a začaly plnit své úkoly. Jednotka Rodney vyrazila na pobřeží, zatímco Hardy, Nelson a Jellicoe vyrazily k radaru Würzburg. Parašutisté obklíčili vilku nedaleko radaru a na Frostovo zapískání zaútočili granáty i palbou. Tu opětoval pouze jediný Němec, který na Brity střílel z okna v prvním patře.

Frostovi muži ho rychle zastřelili a Cox se pustil do demontáže radaru. Němci se mezitím vzpamatovali z počátečního šoku a ze svých postavení severně od vilky spustili prudkou palbu. Později přisunuli také posily a začali na parašutisty vyvíjet velký tlak. Technikům se naštěstí podařilo celkem rychle demontovat potřebná zařízení a mohla začít evakuace vojáků i techniky.

Ústup pod palbou

Ve chvíli, kdy Britové zahájili ústup, začali velmi citelně chybět muži sekce Nelson, z nichž většina dopadla víc jak tři kilometry jižně od plánovaného místa seskoku. Zbytek jejich jednotky totiž nebyl dostatečně silný k tomu, aby vyčistil pláž od Němců. Major Frost posílil útočníky sekcí Rodney. Jako rozhodující síla se ale v boji na pobřeží ukázali právě ztracení muži z jednotky Nelson, kteří po usilovném pochodu dorazili na místo a obchvátili z boku německý kulomet, který blokoval hlavní části výsadku cestu na pláž.

Ani tehdy ale ještě neměli muži majora Frosta vyhráno. V první chvíli se totiž nepodařilo navázat spojení s námořnictvem, které mělo úspěšné nájezdníky dopravit domů. Poslední nadějí výsadkářů se staly světlice. Téměř okamžitě po jejich odpálení se lodě skutečně objevily, byť se později ukázalo, že jejich příjezd neměl s tímto signálem nic společného. Brity totiž zdržela německá hlídková loď, která je málem objevila a jíž se museli vyhnout.

Ve čtvrt na tři v noci ale konečně mohlo začít naloďování, které kryla palbou jednotka Commandos. Akce pod silnou německou palbou ale neproběhla příliš koordinovaně, když některá plavidla zůstala poloprázdná, zatímco na jiných se vojáci tísnili jako sardinky. Kolem půl čtvrté byl cenný náklad a všichni dosažitelní muži na palubě a lodě zvedly kotvy. S úsvitem se pak nad loděmi objevily stíhačky, které je bezpečně doprovodily až do přístavu.

Proklatě odvážný nájezd

Operace Biting skončila obrovským britským úspěchem. Podařilo se dopravit do Anglie většinu radarových částí, které vědci požadovali. Jedním ze dvou zajatých Němců byl navíc radarový operátor, kterého si tajná služba okamžitě vzala do parády a začala ho vyslýchat. Poznatky získané prozkoumáním radaru Würzburg britské vědce utvrdily v tom, jaká opatření je potřeba zavést k ochraně bombardovacích svazů.

Jedním z nich se pak například staly proužky hliníku, které letouny vypouštěly ve velkých množstvích a které odrážely paprsky německých radarů. Ty pak byly kvůli zahlcení obrovským množstvím impulsů téměř k ničemu. Britové zaplatili za tuto výhodu jen velmi málo. Stovky osádek bombardérů se podařilo zachránit za cenu dvou padlých a šesti zajatých v operaci Biting. Vskutku povedené kousnutí.

Knihy a filmy o brýlatém kouzelníkovi Harrym Potterovi si oblíbily miliony fanoušků. Hledají v nich odreagování, zábavu i napětí. Podle nové studie amerických autorů ale lidé u Harryho Pottera nacházejí i větší porozumění smrti.

Smrt blízkých je v příbězích Harryhho Pottera všudypřítomná. Na knihy a filmy pro děti až překvapivě častá. Už když se Harry Potter narodil, tak hlavní padouch zavraždil jeho otce i matku. A v průběhu děje přicházejí nová a nová úmrtí, často i klíčových postav.

TIP: Unikátní pozorování: Vědci nafilmovali šimpanze při pohřebním rituálu

Podle vědců to ale není na škodu. Tvrdí, že představení smrti blízkých v rámci dramatického příběhu přináší pozitivní efekt. V dnešní době jsou lidé, zvláště v mladém věku, od smrti dost izolovaní. Harry Potter jim nabízí pomoc v pochopení toho, co smrt vlastně obnáší, a také ukazuje, jak je možné se s tím vyrovnat.

Nejnázornějším příkladem dokonale organizovaných společenstev jsou hmyzí státy mravenců nebo včel, ale velmi různorodé typy společenstev najdeme i mezi savci. Jedny z nejpozoruhodnějších příkladů vnitrodruhové spolupráce můžeme sledovat mezi promykovitými.

Soulad v podzemní říši

I mezi promykovitými šelmami (Herpestidae) lze najít druhy žijící v různé míře pospolitosti. Například promyka ichneumon (Herpestes ichneumon) je považována za tvora silně samotářského. Na druhém pólu stojí surikata (Suricata suricatta) zvaná někdy také hrabačka surikata.

Surikaty žijí ve skupinách zhruba o dvaceti členech. Výjimkou nejsou mnohem menší skupiny o několika málo zvířatech, ani uskupení čítající padesát jedinců. V čele kolonie stojí vůdčí pár – samec se samicí. Dalšími členy kolonie jsou jejich sourozenci, potomci a také zvířata, která pocházejí z jiných skupin a ke kolonii se připojila dodatečně.

Kolonie si buduje rozsáhlý systém podzemních chodeb, kde zvířata nacházejí úkryt. Bezpečí podzemí opouštějí surikaty jen během dne. Své nory někdy sdílejí i s jinými živočichy, například s některými druhy syslů. Oba druhy si nekonkurují při shánění potravy a žijí vedle sebe bez velkých potíží.

Vždy ve střehu

Základ potravy surikat tvoří nejrůznější hmyz. V jejich jídelníčku jsou však i drobní obratlovci, jako ještěrky a další plazi. Nepohrdnou ani vejci ptáků hnízdících na zemi a příležitostně si zpestří stravu i rostlinami. Většinu potravy vyhrabávají surikaty ze země, k čemuž jsou dokonale uzpůsobeny. Na všech prstech u předních i zadních končetin mají dlouhé, ostré, nezatažitelné drápky. S jejich pomocí zvládají i hrabání v tvrdé vyschlé pouštní půdě. Při této činnosti dokážou zavřít uši tak, aby se jim do nich nedostávala hlína, písek a prach.

Hrabání a hledání potravy zabírá surikatám významnou část dne a zvláště hloubení děr je poměrně riskantní činnost. Zvíře má při ní hlavu hluboko pod úrovní terénu a nevidí, co se děje kolem něj. Přitom v koloniích surikat hledají kořist draví ptáci, velcí hadi nebo nejrůznější šelmy a bezpečí nabízí jen hluboké nory kolonie. Platí, že kdo uteče, vyhraje. Musí ale začít prchat včas. Proto staví kolonie surikat stráže, při nichž někteří členové vylézají na vyvýšená místa. Tam se postaví na zadní nohy a dlouhé hodiny bedlivě sledují okolí. Pokud se ukáže nepřítel, hlídač vydá varovný zvuk. Ostatní členové z něj poznají nejen blížící se nebezpečí ale také druh hrozby.

Dobrovolní hlídači a preventivní útočníci

Systém výstrah je poměrně komplikovaný a mláďata se jej musí nejprve naučit. Zpočátku chápou každý poplašný signál jen jako ohlášení hrozby. Vědí, že se mají klidit do bezpečí, ale nemají tušení, před čím prchají. Postupem času začnou malé surikaty signály nejen chápat, ale také je samy používat k varování ostatních členů kolonie.

Dlouho panovala představa, že „držení hlídky“ je ze strany strážce nezištný akt. Hlídající surikata nemůže sama hledat potravu a zajišťuje klid pro krmení ostatním členům kolonie. Zevrubnější analýzy ale odhalily, že surikaty nastupují na hlídku většinou s plným břichem, tedy v době svého „osobního volna“. Navíc získává hlídač významnou výhodu. Před hrozbou prchá jako první a nejdřív ze všech dosáhne bezpečí nory.

Zatímco před ptáky a většími šelmami jsou surikaty v úzkých norách v bezpečí, hadi dokážou proniknout i do podzemních děr. Kolonie se jim někdy brání kolektivně. Využívají taktiku označovanou zoology jako mobbing. Ten je založen na zásadě, že nejlepší obranou je útok. V tomto případě jde o kolektivní atak, při němž každý člen útočící skupiny riskuje podstatně méně než zvíře, které by se postavilo na individuální odpor. K nejznámějším příkladům mobbingu patří střemhlavé útoky na sedícího výra, ke kterým spojí síly všichni pěvci z okolí bez ohledu na druhovou příslušnost. Surikaty podnikají skupinový útok proti hadovi, jenž hledá kořist v blízkosti jejich kolonie. Pokud nedokáží útočníka zahnat, může se had usadit přímo v kolonii a vybírat si z jejích obyvatel pravidelnou daň. Nezvaný hadí host tak může přivést kolonii až ke kolapsu.

Chůvy s hormonálním dopinkem

Dominantní samice vrhne mláďata dvakrát až čtyřikrát ročně a v jednom vrhu přivádí na svět jednoho až pět potomků. V průměru tak vůdčí samice za rok zplodí čtyři až šest mláďat. Otcem většiny mláďat v kolonii je dominantní samec, na kterého připadají ročně v průměru čtyři mláďata.

S výchovou mláďat pomáhají vůdčímu páru ostatní členové kolonie bez ohledu na pohlaví. To je fenomén dobře známý i od jiných živočichů včetně ptáků. Jedinci, kteří jsou už dost staří, aby měli vlastní potomky, ale místo založení rodiny se starají o cizí mláďata, bývají označováni jako pomocníci. Ve společenství surikat mají někteří členové kolonie silný sklon k pomocnictví, zatímco jiní se jím zabývají podstatně méně nebo vůbec ne.

„Hlídání dětí“ (v odborné anglicky psané literatuře se užívá termín „babysitting“ stejně jako pro hlídání dětí placenou chůvou) je u surikat velmi náročná činnost, protože pomocníka nikdo nekrmí a zůstává po celou dobu dohledu nad mláďaty o hladu. Proto se babysittingu neúčastní mladá nebo slabá zvířata. Není také možné, aby jedna surikata hlídala mláďata dva dny po sobě. Už po jednom dni péče o cizí potomky zvíře znatelně zhubne. Častěji proto vystupují v roli chův zdatnější lovci, kteří dokážou výpadek v příjmu potravy rychleji dohnat.

Ukazuje se, že typický pomocník má pro svou roli ve společenství hormonální dispozice. Už den před „nástupem do služby“ mu znatelně stoupají hladiny hormonu prolaktinu v krvi. To zřejmě zvíře „naladí na mateřskou notu“. Hladiny prolaktinu bývají zvýšené v období březosti a v období péče o mláďata včetně kojení. Zajímavé je, že vzestup prolaktinu spojený s pomocnictvím je patrný i u samců, kteří se následující den rozhodnou dělat mláďatům chůvu. Mechanismus, který spouští vzestup prolaktinu u surikatích pomocníků, není zatím znám. U samiček-pomocnic se vzestup hladin prolaktinu zřejmě podílí na navození funkce mléčné žlázy. Pomocnice tak mohou kojit mláďata bez toho, že by samy prodělaly březost a porod.

Škola, základ života

Surikaty loví i poměrně nebezpečnou kořist, například menší hady nebo prudce jedovaté štíry. Zvláště riskantní je lov takových živočichů pro nezkušená mláďata. Ta proto absolvují „školu lovu“. Triky spojené s lovem a dobýváním potravy se učí mláďata celé řady živočišných druhů. Případy, kdy starší zvířata doslova vyučují mladé adepty, jsou však vzácné a chování surikat splňuje všechna kritéria opravdového vyučování.

První tři měsíce života nedokážou mláďata surikat lovit a musí být krmena staršími členy kolonie. O potravu loudí typickými zvuky. Pak začne výuka, kterou obvykle nezajišťují rodiče tvoření dominantním párem. Školení mláďat se ujímají pomocníci. Nejprve předkládají mláďatům usmrcené štíry, aby si malé surikaty na budoucí kořist zvykly a seznámily se s ní. Potom postoupí surikatí žáci k další lekci. Dospělý pomocník jim předkládá štíry, kterým předem ukousl bodec s jedovou žlázou a navíc je pošramotil, aby nemohli rychle utíkat. Postupně dostává mládě štíry ve stále lepší kondici. Finální zkoušku absolvuje surikata se štírem, který je stoprocentně fit.

Důležité je, že učitel rozeznává jednotlivé žáky podle jejich žebravých zvuků. Bere na zřetel stáří mláděte i pokroky, jaké prokázalo v minulé lekci. Podle toho „upraví“ štíra, kterého v rámci výuky servíruje. Komenský by měl ze surikat radost. Jejich „škola hrou“ splňuje základní didaktické zásady, jako je individuální přístup k žákovi, zohlednění jeho schopností nebo postupné zvládání stále obtížnějších úloh. Surikatí kantor dohlíží i na to, aby se jeho žáci při hodinách neulívali. Když se mládě do lovu předložené kořisti nehrne, vyučující surikata ho nejprve přátelsky povzbuzuje. Když to nepomůže, sáhne k donucovacím prostředkům a neochotného žáka do střetu s kořistí natlačí.

Příklady táhnou

Poněkud jiný, ale neméně zajímavý systém výchovy mláďat byl pozorován u jiné promykovité šelmy mangusty žíhané (Mungos mungo). Když mláďata této promyky opustí noru a jsou naplno vystavena nástrahám okolního světa, vytvářejí pevné pouto s některým z dospělých příbuzných. Může to být starší sourozenec, bratránek či sestřenice nebo strýček či teta. Dospělá mangusta přebírá nad mládětem patronát. Stará se o něj, chrání ho a předává mu své zkušenosti i návyky. Jde o skutečné přebírání životního stylu včetně jídelních návyků.

TIP: Omezená nabídka surikatí seznamky: S příbuznými raději ne!

Mangusty konzumují i potravu, jejíž chutný obsah se skrývá za tuhou skořápkou. Nemusí jít jen o uloupené ptačí vejce, ale také o velké brouky nosorožíky. Mangusty používají dva styly k otevírání těchto „živých konzerv“. Buď drží potravu v předních packách a dobývají se do ní zuby, nebo udeří kořistí o tvrdý povrch kamene či kmene stromu a skořápku rozbijí. Každá mangusta upřednostňuje jen jeden styl. Mangustí žák přebírá jen ten způsob, který vidí u svého osobního lektora, a drží si ho po zbytek života. Když se dostane sám do role patrona, předává svěřenému mláděti opět jen tento naučený styl zpracování kořisti.

Antikoncepce a zvýhodnění cizinci

Spolupráce mezi surikatami má, posuzováno lidskými měřítky, i svoji negativní stránku. Občas se stane, že některá ze samic-pomocnic sama zabřezne a porodí mláďata. Ta však nemají velkou šanci na přežití, protože vůdčí samička je obvykle zabije. Vůdkyně kolonie je přitom v plození mláďat asi pětkrát úspěšnější než ostatní samičky. Nespoléhá totiž jen na likvidaci potomků, ale uplatňuje i velmi razantní prevenci. Pokud je vůdčí samice březí, zvyšuje tlak na ostatní samičky kolonie. Útočí na ně a vyhání je z kolonie. Pronásledovaným samičkám se pod silným stresem zásadně mění koncentrace hormonů v těle a nedokážou pak zabřeznout. Jde o jakousi stresovou „hormonální antikoncepci“.

Také vůdčí samec si drží monopol na plození potomstva a jemu podřízení samci se mohou stát otci jen vzácně. Daří se to paradoxně hlavně samcům, kteří přišli do kolonie z cizí tlupy, ale i ti v průměru neplodí více než jedno mládě do roka. Jejich postavení se může rázem změnit, pokud vůdčí samici nahradí její dcera. Ta se nepáří s původním vůdčím samcem, protože to je většinou její otec. Nejeví zájem ani o ostatní samce z tlupy, protože to bývají její bratři. Nová vůdčí samice se proto páří buď se samcem, který se do tlupy přistěhoval, nebo vyhledává náhodné známosti mezi samci, kteří se toulají mezi různými koloniemi a pasou po příležitostech ke zplození potomků.

V kolonii, kde se narodili, se samci nestanou otci prakticky nikdy. Tato diskriminace domácích má jediný cíl – zabránit incestu a zplození potomků počatých blízce příbuznými samci a samicemi.

Tmavá kůže pohlcuje paprsky

Domovinou surikat je jih Afriky, především území Angoly, Namibie, Botswany a Jihoafrické republiky. Typickým prostředím, v jakém surikaty žijí, jsou suché oblasti pouští a polopouští, např. Kalahari.

Surikaty dorůstají hmotnosti kolem 0,8 kilogramu a délky zhruba 30 centimetrů. Ocásek obvykle měří kolem 20 centimetrů a sehrává důležitou úlohu při udržování rovnováhy, když se zvíře vztyčí a postaví se jen na zadní nohy. Srst surikat má šedohnědou barvu. Na hřbetě jsou patrné černé příčné pruhy. Jejich uspořádání je u každého zvířete jiné a může posloužit k identifikaci jednotlivců obdobně jako otisky prstů u člověka. Břicho kryje jen řídká srst a pod ní prosvítá tmavě pigmentovaná kůže. Tmavé bříško slouží zvířatům k prohřívání organismu za chladných rán. Surikaty se postaví na zadní nohy a vystaví břicho paprskům vycházejícího slunce. Tmavá kůže pohlcuje sluneční záření a ohřívá se.

Většina turistů přijíždí do Brugg, ležících na severu Belgie, obdivovat impozantní středověké katedrály a měšťanské domy. Až se ale po čase historie nabaží, skončí všichni v obchůdcích s vynikající belgickou čokoládou.

Jak prozrazuje výrobce pralinek Roland Sukerbuyc, tato sladká delikatesa je hlavním vývozním artiklem zhruba stotisícového města. „Máme tu pět tradičních výrobců a čokoládu si můžete koupit ve 45 specializovaných obchodech,“ říká postarší Belgičan a pokračuje, že nejprve je nutné obstarat kvalitní čokoládu. „K výrobě té tmavé potřebujeme 60 % čokoládové hmoty, 10 % kakaového másla a dále cukr a vanilku. Tato směs se použije i do mléčné čokolády, kde je navíc potřeba mléčný prášek. Bílou čokoládu potom tvoří kakaové máslo, cukr, vanilka a mléčný prášek,“ popisuje muž, který se výrobě pralinek věnuje přes třicet let a jehož příjmení v češtině znamená cukrové bříško. 

Jedlý obal bonboniéry

A jak tedy při výrobě pralinek dál postupovat, když už máme dobrý „materiál“? „Čokoládu rozpustíme a naplníme ji do forem, kde ale zůstane jen tenká vrstva, protože později budeme pralinku plnit nejrůznějšími náplněmi. Vyrábíme na sto třicet druhů,“ zmiňuje Sukerbuyc. Kromě čokoládových bonbonů se v jeho dílně rodí i čokoládové figurky nebo třeba bonboniéry, na jejichž obalu si s chutí zgustnete.

TIP: Pro ženy, které mají své dny: Čokoláda s antimenstruační recepturou

Že jsou v Bruggách čokoládovými machry, potvrzuje i fakt, že zde působí střední škola na výrobu pralinek. Vzdělat se je možné rovněž v místním muzeu čokolády. V budově stojící v centru města se dozvíte, odkud se podmanivá pochoutka vzala a jak se dříve upravovala. Prohlédnete si historickou výrobnu nebo třeba čokoládové servisy z celého světa. 

Doutníkový bonbon

Až budete mít tradic dost, určitě navštivte vyhlášený obchod The Chocolate Line. Koupit si tu můžete třeba čokoládu s chilli nebo olivovým olejem. Majitel obchodu Dominique Persoone je rozený kulinářský experimentátor a jeho pokusy s čokoládou mu vynesly už tři Michelinské hvězdy, což je vůbec nejvyšší ocenění, které lze v oboru gastronomie získat. „Děláme i čokoládu s příchutí havanských doutníků. V náplni je jeden díl rumu a jeden díl koňaku, v němž zhruba tři měsíce marinujeme tabákové listy,“ poodkrývá tajemství svého netradičního receptu Persoone. Ten před pár lety také připravoval menu pro narozeninovou oslavu dvou členů skupiny Rolling Stones. Chtěl přijít s něčím speciálním, a tak vymyslel šňupání čokolády. 

Další lahůdkou z jeho dílny je takzvaný čoktejl. „Je to spojení koktejlu a čokolády. Nejprve na kousku bonbonu slíznu sůl, pak z přiložené pipety vypiju tequilu a nakonec to zajím pralinkou, v níž je citron.“