V dnešní době se už pomalu začínají tisknout náhradní orgány z biologických materiálů a buněk. Stále ale ještě zbývá překonat technické obtíže, jako například komplikace při tvorbě jemně uspořádaného cévního systému, který by měl zásobovat vytištěné nebo vypěstované orgány.

Bioinženýři se inspirovali Pepkem Námořníkem a vytvořili srdeční tkáň v materiálu, který získali z listů špenátu. Původní listy zbavili buněk, čímž vznikla struktura z celulózy, která je překvapivě podobná uspořádání části cévní soustavy v lidském těle.

Takto upravený list nechali osídlit lidskými buňkami, které vytvořily napodobeninu srdeční tkáně. Srdce na listu pak připojili zařízení, které podobně jako krevní oběh zásobovalo srdeční tkáň živinami a kyslíkem.

TIP: Nejnovější umělé cévy mohou růst během života pacienta

Podle bioinženýrů by různé části rostlin mohly sehrát významnou roli při tvorbě mnoha typů náhradních tkání pro lidské pacienty.

Želvy Mauremys leprosa saharica se už delší dobu řadí mezi má oblíbená zvířata a před setkáním s těmito saharskými klenoty v jejich přirozeném prostředí mě příjemně mrazí v zádech. Vytahuji fotoaparát a plný očekávání jdu s kolegou herpetologem dolů k vodě. Dokonce ani nečekáme na další členy expedice.

První bližší pohled na řeku nám ale přináší mrazení zcela jiného druhu. V řece plave několik mrtvých ryb, což rozhodně není dobré znamení. Po želvách nikde ani vidu, a tak pokračujeme proti proudu. Někde tady musí být! Cesta je prašná a my se s každým krokem stále více barvíme do hnědo-oranžova. Po chvíli se cesta stáčí od řeky, a proto na vhodném místě procházíme přes skromná políčka domorodců a postupujeme zpět k říčnímu břehu. Setkání se saharskými vodními želvami se nakonec koná, ale podle úplně jiného scénáře, než jaký jsme si dlouho dopředu představovali…

Vyhnáni z řeky

Většina marockých řek má pouze sezónní charakter. Během většiny roku jsou zde vysušená koryta, která se při jarním tání naplní spoustou burácející vody. Řeka Massa patří k velkým marockým tokům a známá je především díky deltě mizející v písku několik desítek metrů od Atlantiku. Tato místa vyhledávají především ornitologové, kteří míří do Národního parku Souss-Massa. Je možné tady potkat zajímavou avifaunu zastoupenou například plameňákem růžovým, ibisem hnědým, kormorány, kachnami a různými druhy malých brodivých ptáků.

TIP: Jedovatí chřestýši aneb Překrásné i nebezpečné symboly Ameriky

My ovšem nejsme zaměřeni na ptactvo a naše k zemi se upírající zraky pátrají po pradávných plazech v pevném brnění. První želvu nacházíme v zavlažovacím kanále mezi políčky, několik desítek metrů daleko od řeky. Je to poměrně malá samice, jejíž krunýře nemá o moc víc než deset centimetrů. Karapax (horní část krunýře) je olivově hnědý a v zabahněné vodě poskytuje skvělé maskování. Samičku jsme objevili jen díky tomu, že byla v příliš mělké vodě koryta a upozornila na sebe pohybem.

Krátce po ní nacházíme za podobných okolností ještě malého samce. Oba jedince pečlivě dokumentujeme a vypouštíme zpět do vody. Tady bych je ale rozhodně neočekával. Kanál je vyhlouben v posekaném rákosovém porostu a vede z řeky k políčkům. Je jen pár desítek centimetrů široký, voda v něm je zakalená bahnem a celkem teplá. Setkání s dalšími želvami je však ještě překvapivější.

Místo želv jen krunýře

Procházíme, či spíše prolézáme uschlými příbřežními rákosinami, ztrácíme se mezi obrovskými stébly, sahajícími nám vysoko nad hlavu a zapadáme do bahna. Kolega Honza se mi občas ztrácí v husté vegetaci a prozrazuje ho jen šustění uschlých listů a občasné zaklení. Celou cestu nás provází párek bramborníčka černohlavého (Saxicola rubicola). Sameček tohoto malého opeřence, velikosti štíhlého vrabce, má černou kapuci i křídla a „rozprsklou“ krvavě červenou skvrnu na prsou, jinak je celý bílý.

Najednou mi padne pohled na další krunýř. Bohužel je to opravdu jen krunýř – v tomto ochranném brnění žádná želva nevězí, jen její ohlodané zbytky. Příroda už je taková a tohle se stává, říkám si. Jenže jak pokračujeme dál, narážíme na další a další krunýře. Některé evidentně pochází z čerstvě uhynulých želv, na jiných je znát, že tu jsou už několik týdnů. Ploché kosti krunýře se začínají bělat pod odlupujícími se pláty tmavé rohoviny. Spousta „mrtvých krunýřů“ modrookých želv v rákosí podél řeky Massa. Pro chovatele a milovníka těchto plazů je to hodně smutný pohled. Místo fotografování modrooček v přirozeném prostředí máme k dispozici jen desítky mrtvol.

Na svobodu, nebo na smrt?

Po několika minutách konečně přicházíme (či spíše dolézáme) k hlavnímu toku řeky Maasa. V jedné z lagun, jež řeka tvoří a která se zničehonic objevuje ve změti rákosí, se nám konečně daří jednu živou želvu na této lokalitě vidět a částečně i nafotografovat. Je velice plachá a trvá hodnou chvíli, než vypluje nad hladinu a máme šanci ji fotit. Při sebemenším pohybu ale opět mizí v kalné vodě. Na předmětech spadlých do řeky je silný nános hnědých řas, pravděpodobně jde o nějaké sinice. Všude ve vodě a především okolo ponořených předmětů je změť malých sladkovodních krevetek. Zběsile okusují mrtvé ryby, občas proplavou v hejnu okolo a pak znovu usednou k hodování. Z dalšího pozorování bohužel není nic, příliš dlouho jsme se brodili rákosím a už nemáme čas.

Překračujeme v nejužším místě tok řeky a po prašných cestách mezi políčky míříme zpět. Přemýšlíme nad možnou příčinou apokalypsy, kterou jsme právě viděli. Je paradoxem, že tyto želvy obývající pouštní řeky severní Afriky jsou velmi citlivé na přehřátí vody, v níž rychle hynou. Byl snad právě to důvod hromadného úhynu? Nebo voda zamořená od jedovatých produktů sinic? Možná obojí a možná šlo o úplně jiný důvod …

Přicházíme k autobusu, kde dokumentujeme další pár živých želv, které se povedlo ulovit ostatním kolegům. Na první pohled jsou ve špatném zdravotním stavu, podvyživené se v krunýři vyloženě ztrácejí. S těžkým srdcem je pak neseme k řece a vypouštíme zpět do zkaleného toku. Mají nějakou šanci? Nečeká je stejný osud jako zhruba třicítku mrtvol, které jsme zde našli?

Něco o modroočkách

Želva Mauremys leprosa saharica je africkým poddruhem želvy maurské (Mauremys leprosa). Její exempláře jsou vesměs nenápadně zbarveny. Horní část krunýře (karapax) je hnědá až olivově zelená, u mladších jedinců se světlou mapou. Spodní část krunýře (plastron) je světlá až nažloutlá s černými skvrnami směrem ke středu. Kůže želv je zbarvená podobně jako krunýř, tedy hnědo-zeleně, jen na nohou a krku mají žlutavé proužky. Nejnápadnější, a to především u exemplářů žijících v řece Massa, je modré zbarvení oka.

Tyto vodní želvy obývají jak poměrně čisté, tak i velice znečistěné toky, rybníky, nádrže, zavlažovací kanály, odpadní stoky apod. Většinu času tráví ve vodě, kde hledají potravu. Na vhodných místech břehů či na objektech vystupujících z vody se rády vyhřívají. Jakmile vycítí nebezpečí, velice rychle mizí v relativním bezpečí pod hladinou. Tam se na dně ukrývají v bahně nebo mezi kameny a spadlými větvemi. Ke „zmizení“ jim pomáhá typické zabarvení krunýře.

Potravně nejsou tyto želvy nijak specializované, živí se jak rostlinnou, tak živočišnou potravou. Tu tvoří nejrůznější vodní i příbřežní rostliny, larvy vodního hmyzu, obojživelníci a jejich vývojová stádia. Nepohrdnou však ani mršinami zvířat.

Krátce po příchodu nacistů se Fučík i se svojí ženou stáhl do ústraní západočeské obce Chotiměře, kde žili jeho rodiče. Spolu s desítkami tisíc komunistů po celé Evropě přijal se značnými rozpaky pakt Molotov-Ribentrop, ve kterém se dokonale odrazila cynická politika obou režimů; jeho víra v komunismus však zůstala nedotčená. Během roku 1940 bylo jasné, že jeho zatčení je jen otázkou času.

Předchozí část: Julius Fučík: Život levicového intelektuála

Život v ilegalitě

Rozhodl se proto přesunout do Prahy, kde vystupoval pod poněkud bizarní falešnou identitou profesora Horáka a maskoval se jako kulhavý muž s brýlemi a plnovousem. Přestože spolupracovníci z odboje Fučíka za tento výstřední kostým spíše kritizovali, on sám bral ilegalitu jako hru a v převleku neváhal několikrát opustit i svůj úkryt. Jako komunista vstoupil do odboje až po napadení SSSR v červnu roku 1941. Vrátil se zpět k tomu, co uměl nejlépe.

Po zatčení členů prvního ilegálního Ústředního výboru komunistické strany, jehož byl součástí, vstoupil i do druhého výboru, kde se aktivně podílel na vydávání komunistického tisku. Podle protokolů pražského gestapa byl Fučík spolu se svojí ženou Gustou zatčen v nuselském konspiračním bytě Josefa Jelínka v noci z 24. na 25. dubna 1942 při nahodilém pátrání po ukrytých vysílačkách. Podle jiné verze prozradil Fučíkův úkryt konfident Václav Dvořák.

Zatčení popsal Fučík ve své poslední reportáži. „Z chodby přes vyražené dveře se hrnou tajní do kuchyně a dále do pokoje. Jeden, dva, tři, devět mužů. Nevidí mě, protože stojím právě za jejich zády, za dveřmi, které otevřeli. Mohu tedy nerušeně střílet. Ale devět pistolí míří na dvě ženy a tři neozbrojené muže. Vystřelím-li, padnou dříve oni než já. I kdybych chtěl zastřelit jen sebe, začne přestřelka a oni se stanou její obětí. Nebudu-li střílet, posedí si snad půl roku, snad rok a revoluce je vysvobodí živé.“

Na první pohled rozumná úvaha, při níž je nutné brát v potaz odpor zastřelit někoho z úkrytu do zad, naráží na pozdější svědectví jediné přeživší účastnice zatýkání Rivy Friedové-Krieglové, která dala opakovaně najevo své zklamání z Fučíkova jednání.

Nejen že zbraně nepoužil, což bylo v přímém rozporu s odbojovými instrukcemi, ale dokonce je ukryl v Jelínkově posteli a vystavil ho tak nebezpečí. Přirozeně podobně zkreslené byly i představy o brzkém propuštění všech osob kromě něho a jeho pobočníka Mirka, ve skutečnosti veterána občanské války ve Španělsku Jaroslava Klecana. Fučík musel vědět, že něco takového nepřipadá vzhledem k situaci v úvahu.

Zachránil básníky

Po zatčení ho převezli na ústředí gestapa v Petschkově paláci, kde ihned absolvoval celonoční brutální výslech, další následovaly v Pankrácké věznici. Při brilantně líčených popisech mučení hodnotí Fučík sám sebe jako hrdinu. Ještě před zatčením ví, že nic neprozradí, a k výpovědím ho nepřinutí ani největší bolest a surovost věznitelů. V motácích, které se během komunismu nikdy nedostaly na veřejnost, ale otevřeně vypověděl, že po sedmi týdnech začal mluvit.

Jeho záměrem však byla „vysoká hra“, při níž se snažil svést vyšetřovatele na falešnou stopu a zachránit tak některé další spolupracovníky, která se ale do oficiální komunistické verze nedostala. Přesto je dnes s odstupem času zřejmé, že jeho výpovědi zachránily nejméně další dvě osoby a že zcela odvedl pozornost od svých přátel, básníků Nezvala, Halase, Seiferta a Neumanna. Pravdivost jeho vystupování dokládá také srovnání dochovaných protokolů gestapa s textem Reportáže psané na oprátce.

V obou pramenech se například domnívá, že jej prozradil Mirek – Jaroslav Klecan, což však, jak se ukázalo později, nebyla pravda. Dodnes neobjasněné zůstávají Fučíkovy nadstandardní vztahy s vyšetřovatelem gestapa, libereckým rodákem Josefem Böhmem. Sám Fučík ho popsal následujícími slovy: „Hůl a železo nepokládal za jediný prostředek výslechu. Rád spíše domlouval nebo hrozil, podle toho, jak oceňoval ,svéhoʻ člověka. Mne nemučil nikdy, kromě snad první noci. Ale když se to hodilo, půjčil mě k tomu jiným. Byl rozhodně zajímavější a složitější než všichni ostatní. Měl představivost bohatší a dovedl jí užívat.“

Procházky s gestapákem?

Existuje dokonce několik údajných svědectví o tom, že Böhm s Fučíkem společně chodili po Praze, ale tyto „procházky“ zůstávají nedoloženy a vyšetřovatel navíc nepatřil k natolik významným zaměstnancům gestapa, aby mohl vězně vyvádět ven z věznice.

Nejvýznamnějším důkazem se tak stala poválečná výpověď samotného Böhma, který před soudem popsal šest až osm výjezdů. Je pravděpodobné, že zjevně inteligentní gestapák chápal Fučíka – svůj „nejvýznamnější případ“ – jako jistou pojistku pro případ německé válečné prohry. Fučíka proto v Praze nedržel ani tak kvůli jeho případné spolupráci, jako spíše proto, aby u svých nadřízených vyvolal pocit, že je z něj stále možné dostat důležité informace.

To byl zřejmě důvod, proč se Fučík na Pankráci ještě přibližně rok těšil nepřehlédnutelným privilegiím. Hra skončila v červnu 1943, kdy Fučíka převezli do smutně proslulé berlínské věznice v Plötzensee. Zde ho lidový tribunál pod vedením proslulého Rolanda Freislera, známého z procesu proti atentátníkům na Hitlera z podzimu roku 1944, odsoudil jako vlastizrádce k smrti. Vzhledem k tomu, že vězeňská gilotina byla poškozena náletem, rozsudek provedli oběšením.

Pokračování: Gusta Fučíková: Strážkyně Fučíkova odkazu a národní vdova

Místo Fučíkova posledního odpočinku není známé, což vedlo k nejrůznějším spekulacím a stále více promyšleným fabulacím o jeho dalším osudu. Svědectví místního pastora, zaopatřujícího celou skupinu odsouzených, však jiný osud než konec v nacistické věznici vylučuje. Julius Fučík zemřel v každém případě jako jeden z mnoha tisíců hrdinů, kteří se navzdory hrozící smrti nikdy nestali zrádci, ani přihlížející nečinnou většinou. Jeho kult ale později stvořili jiní.

Nezvykle živo bylo v minulých dnes na Mezinárodní vesmírné stanici. Již v pátek 24. března se Shane Kimbrough a Thomas Pesquet vydali na šest a půl hodiny trvající vycházku, během níž připravovali půdu pro plánovaný přesun modulu PMA-3 na horní port modulu Harmony. Přesun PMA-3 umožní jeho využití jako druhého dokovacího portu pro lodě Starliner a Crew Dragon, které mají začít létat v příštím roce. Samotný přesun více než dva metry dlouhého a 1,2 tuny vážícího modulu PMA-3 obstaral o dva dny později robotický systém Canadarm2.

Modul PMA-3 byl na ISS dopraven v roce 2000 v rámci mise STS-92. Jeho prvním umístěním byl spodní uzel modulu Unity. V letech 2000 a 2001 u něj kotvily raketoplány Endeavour (STS-97) a Atlantis (STS-98), v dalších letech pak několikrát změnil své místo. Využíván byl poté jen velmi zřídka a změnu přinesl až požadavek na další dokovací port pro soukromá plavidla.

Kdy přiletí Cygnus?

Ani v příštích dnech si ale astronauté neoddechnou – již 30. března vyrazí na výstup Shane Kimbrough a Peggy Whitsonová. Jejich výstup má tři hlavní úkoly – umístění ochranných štítů na nově umístěný PMA-3, propojení několika kabelů mezi stanicí a PMA-3 a příprava prvních kabelů pro budoucí instalaci adaptéru IDA-3.

Třetí výstup je zatím plánován na 6. dubna a vyrazí na něj Peggy Whitsonová a Thomas Pesquet. Na dvojici astronautů čeká řada drobných úkolů – práce na plošině Express Logistics Carrier 4, fotografický průzkum přístroje Alpha Magnetic Spectrometer 2, instalace HD kamer na příhradovou konstrukci a instalace bezdrátové komunikační antény na modul Destiny. 

Třetí výstup ale neproběhne, dokud nepřiletí Cygnus CRS OA-7 – na jeho palubě jsou totiž předměty, které astronauti při výstupu potřebují. Kdy se tak stane ale není vůbec jasné – NASA aktuálně řeší blíže nespecifikované problémy s hydraulikou u  lodi Cygnus a potíže má i raketa Atlas V.

Ze dřeva jsou vyrobené i poklice a sedačky. Ty jsou doplněné ručně šitými polštáři. Ke stavbě Michel použil dřevo z jabloně, třešně a hrušně. Proti standardnímu modelu má jeho 2CV silnější motor, který si lépe poradí s vyšší hmotností dřevěného vozu.

Michel Robillard se práci se dřevem věnuje celý svůj život. Kromě dřeva jsou jeho vášní auta a motorky. Replikám se věnuje již téměř 30 let, v minulosti vyrobil ze dřeva například celý Harley Davidson.

Citroën 2CV považuje Michel za své životní dílo, a přestože se mu ozývají zájemci o koupi vozu, prodávat jej nechce. „Kachna bude tím, co tady zůstane, až tady jednou nebudu,“ okomentoval své parádní dílo francouzský důchodce.

Hnědí trpaslíci jsou objekty na pomezí mezi planetami a plně vyvinutými hvězdami. Jejich hmota nedostačuje na to, aby ve svém nitru zažehli jadernou fúzi. Na druhou stranu jsou ale obvykle podstatně větší než třeba planety.

TIP: Hnědý trpaslík překvapil: Odpaluje erupce silnější než Slunce

Mezinárodní tým odborníků, který vedl ZengHua Zhang z Institutu astrofyziky na Kanárských ostrovech, nedávno vystopoval opravdu mimořádného hnědého trpaslíka. Nese označení SDSS J0104+1535 a nachází se v souhvězdí Ryb, ve vzdálenosti 750 světelných let od Země.

Starý a těžký trpaslík

Zhangův trpaslík vznikl asi před 10 miliardami let. Jeho metalicita, čili obsah těžších chemických prvků, je nejnižší ze všech známých hnědých trpaslíků. Z 99,99 procent ho tvoří pouze vodík a helium, což je pro vědce velké překvapení. Rekordní je i jeho hmotnost, která odpovídá 90 Jupiterům. To z něj dělá nejtěžšího hnědého trpaslíka ve známém vesmíru.

Vědci si až doposud nebyli jistí, zda mohou hnědí trpaslíci vznikat z kosmického plynu s tak nízkou metalicitou. Díky objevu ZengHua Zhanga víme, že mohou. 

Masopustní veselí, se v detailech lišilo, kraj od kraje. Různou podobu mělo i v různých společenských vrstvách. Zatímco aristokracie měla masopust spojený s bohatými karnevalovými bály, nejchudší vrstvy se spokojili s vesnickou tancovačkou a trochou lepšího jídla.

Muzika a dobré jídlo

Masopust byl svátek, který obvykle začínal svátkem Tří králů a končil popeleční středou. Bylo to období, kdy se mohlo zdát, že jediným účelem bylo se dosyta najíst. Obecně byl masopust považován za svátek jídla, a to z jednoho prostého důvodu. Po něm následovalo čtyřicetidenní období půstu před Velikonocemi.

Hlavní zábava většinou začínala o „masopustní neděli“, kdy se rodina sešla u bohatého oběda. Samozřejmě se jeho složení lišilo podle finančních možností. Obvyklé byly vepřové hody, klobásy, slanina, ale také boží milosti a koblihy smažené na másle. Vše se také hojně zapíjelo pálenkou a pivem. Nedělní oběd se ale dlouho neprotahoval, všichni se museli připravit na večerní zábavu. Chodilo se do hospody k muzice a někde jen na náves, kde se tancovačka protáhla až do rána. Také pondělí bylo ve znamení oslav. V některých vesnicích se pořádal tzv. mužovský bál, kam neměla přístup svobodná chasa. Všechno se připravovalo na vrchol masopustu, což byl úterní průvod maškar.

Maškarní průvod neměl žádná daná pravidla. Masky chodily dům od domu a záleželo jen na nich, jak pobavit přihlížející. Někdy je doprovázela muzika a na každém zastavení je čekalo občerstvení v podobě pálenky a piva. Na návsi nebo v hospodě se hrály divadelní hry secvičené většinou žáky místní školy a celá společnost se postupně přesunula někam do tepla. Výběr masek byl velice různorodý. Přesto se objevovaly i tradiční masky, které se rok od roku opakovaly. Patřil mezi ně např. medvěd s medvědářem, tzv. klibna – kobyla, bába s nůší, kominík nebo kozel. Masopustní veselí se blížilo ke konci spolu s úterní půlnocí. Odbytím dvanácté hodiny odtroubil ponocný konec masopustu a zábava musela ustat. Lidé věřili, že pokud by tancovali přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel v podobě cizince v zeleném kabátě. Masopust skončil a popeleční středa už byla zcela v postním duchu. 

Výzkum provedený pomocí dalekohledu VLT odhalil procesy formování hvězd v mohutných proudech hmoty, které do svého okolí vyvrhují superhmotné černé díry ukryté v jádrech galaxií. Jedná se o první potvrzená pozorování hvězdotvorby probíhající v tomto typu extrémního kosmického prostředí.

Hvězdy rodící se v proudu

Vědci se zaměřili na kolizi dvou galaxií známých pod souhrnným označením IRAS F23128-5919. Pomocí dalekohledu VLT a přístrojů MUSE a X-shooter se jim podařilo pozorovat mohutné výrony hmoty proudící z okolí superhmotné černé díry, která je centrálním objektem severní galaxie sledovaného páru. V oblasti objevili první jasné důkazy, že se v těchto proudech rodí nové hvězdy.

V těchto proudech se hvězdy rodí velmi vysokou rychlostí. Astronomové odhadují, že zde vznikají stálice s celkovou hmotností až 30 Sluncí každý rok, což představuje skoro čtvrtinu veškeré hvězdotvorby v obou kolidujících galaxiích dohromady.

Tyto proudy hmoty vznikají v důsledku enormního množství energie produkovaného aktivními a dynamickými procesy v centrech galaxií, kde se (ve většině případů) ukrývají superhmotné černé díry. Jakmile černá díra pohltí nějakou hmotu, tak při tomto procesu zároveň ohřívá okolní plyn a vypudí ho z mateřské galaxie v podobě mohutného hustého proudu. 

Členům týmu se podařilo získat nezaměnitelné přímé pozorování populace mladých hvězd v plynu tryskajícím z centrální oblasti galaxie. Vědci se domnívají, že tyto hvězdy jsou staré pouhých několik desítek milionů let a předběžná analýza naznačuje, že jsou teplejší a jasnější než hvězdy, které vznikly v méně extrémním prostředí, jakým je například disk galaxie.

Chrlící černá díra

Dalším důkazem pro toto tvrzení, je vlastní pohyb hvězd a jeho rychlost. Světlo většiny hvězd v oblasti naznačuje, že se pohybují velmi vysokou rychlostí směrem pryč od centra galaxie – což dává smysl právě v případě objektů, které se nacházejí v proudu rychle se pohybující hmoty.

Spoluautorka práce Helen Russell z Institute of Astronomy v Cambridge vysvětluje: „Hvězdy, které vznikly v proudu v blízkosti středu galaxie, by měly postupně zpomalit nebo se dokonce začít vracet zpět. Ale hvězdy, které vznikají ve stejném proudu ale ve větší vzdálenosti, jsou zpomalovány méně a mohou dokonce zcela opustit mateřskou galaxii.“

Objev přináší zcela nové informace, které mohou zpřesnit některé naše astrofyzikální znalosti. Mohou být důležité pro chápání toho, jakým způsobem některé galaxie získaly svůj tvar, jak dochází k obohacování mezigalaktického prostoru o těžší chemické prvky a dokonce vysvětlit, odkud pochází dosud záhadné infračervené záření kosmického pozadí.

Do válečného stavu se pštrosy emu vstoupila Austrálie poté, co si v roce 1932 na úrodu tamních farmářů zasedla přibližně dvacetitisícová populace nelétavých ptáků. Znechucení zemědělci se nejprve s pustošivými nájezdy pokoušeli vypořádat svépomocí, ale nakonec uznali, že si sami neporadí. Mnoho se jich přitom vrátilo „poznamenáno“ z první světové války, a tak viděli řešení situace v ozbrojeném konfliktu. Tehdejšímu ministrovi obrany siru Georgi Pearceovi se myšlenka překvapivě zalíbila a s farmáři vyjednal, že pokud za vystřílenou munici a případné další škody zaplatí naturáliemi, vyšle vojáky, aby s opeřeným problémem zatočili. Obratem pak nasadil do boje malou tříčlennou jednotku, jež byla ozbrojena prvoválečnými kulomety Lewis.

Záhy se bohužel ukázalo, že jsou pštrosi odhodlaní protivníci. Místo aby zůstali spořádaně stát v hejnu a čekali, až je pokosí kulometná palba, hned při prvním útoku se rozutekli na všechny strany. Pár desítek zvířat sice zahynulo, ale zbytek se následně držel od vojáků tak daleko, aby na ně kulomety nemohly. Veliteli poté došla trpělivost a nechal jednu zbraň namontovat na nákladní auto, které mělo hejno dohnat. Drncání v terénu však znemožnilo kulometčíkovi vystřelit.

Válka s ptáky nakonec s přestávkami trvala od 2. listopadu do 10. prosince a podle mírnějších odhadů při ní padlo 2 500 emu. Austrálie prohrála na celé čáře a navíc sklidila kritiku od zbytku světa. Přes neutuchající stížnosti farmářů již proto vláda na pštrosy znovu nevytáhla a raději vyhlásila systém odměn za zabité opeřence. Do věci se tak vložili profesionální lovci – a v roce 1934 bylo zaregistrováno na 57 tisíc mrtvých zvířat.