Vojáci z 6. polské roty mnohonárodnostní jednotky s oficiálním názvem No. 10 (Inter-Allied) Commando trénují střelbu s lehkým kulometem Bren (na snímku bez zásobníku) při výcviku ve Skotsku v roce 1943. Na rukávech nosili od roku 1942 nášivky commmandos.

Tato formace vznikla roku 1942, zahrnovala dobrovolníky z Francie, Belgie, Nizozemí, Norska, Dánska, Polska a Jugoslávie. Sestávala celkem z jedenácti rot. Působila v ní také skupina protihitlerovsky orientovaných německých a rakouských emigrantů. Muži z tohoto komanda sloužili ve Středomoří, Skandinávii, Barmě a Západní Evropě. Britové útvar rozpustili 4. září 1945.

Když 22. března 1995 vystupoval Valerij Poljakov z přistávací kabiny Sojuzu TM-20, všechny udivil. Po 437 dnech, 17 hodinách a 59 minutách ve stavu beztíže kráčel sám, jen s lehkou pomocí lékařů a vojáků. Všichni jeho kolegové, kteří dlouhodobě pobývali na stanici Mir a dříve i na Saljutech, se přitom neobešli bez výrazné podpory a některé museli odnášet na nosítkách. Ve stavu beztíže totiž ochabuje celý organismus, protože nemusí překonávat přitažlivost. Sovětští, respektive ruští specialisté, kteří se v přípravách dlouhodobých letů dostali nejdále, sice stanovili opatření pro omezení důsledků beztíže, ale mnozí kosmonauti se jimi z pohodlnosti neřídili.

Jako pán nebes

Poljakov byl ovšem nesmírně disciplinovaný. Všechna cvičení, jejichž sled spolu s dalšími specialisty předem připravil, také absolvoval. Pravidelně posiloval na běžeckém trenažéru a veloergometru, používal oblek Pinguin, který předchází atrofii, a vakuové kalhoty Čibis, jež zajistí podtlak a nuceně tak prokrví dolní končetiny. Přesto se i jeho organismus změnil. Na stanici ztratil velké množství červených krvinek, hustota jeho kostní tkáně klesla o 15 % a po návratu trvalo šest měsíců, než se jeho stav v tomto ohledu alespoň částečně zlepšil. „Moje kosti by vypadaly mnohem hůř, kdybych každý den na Miru dvě hodiny necvičil,“ připustil později. V pravidelném cvičení pokračoval i po skončení mise, tudíž se dokázal rychleji adaptovat na pozemskou přitažlivost. Žádný druh kosmického záření ho neohrozil – ostatně během jeho výpravy bylo Slunce poměrně klidné.

Na přednášce v houstonském centru NASA v prosinci 1997 Poljakov přiznal: „První tři týdny na oběžné dráze jsem nebyl schopen se na nic soustředit. Stejné pocity jsem zažíval i při svém premiérovém letu, od srpna 1988 do dubna 1989. A potom se takřka přes noc moje vnímavost a myšlení vrátily do normálu a já jsem se cítil jako pán nebes.“ Letecký lékař Josef Dvořák se domnívá: „Šlo o běžný efekt prvního pobytu. A během počátečních tří týdnů se kosmonaut adaptoval na nezvyklé prostředí.“

Kandidát pro Voschod

Valerij Vladimirovič Poljakov se narodil 27. dubna 1942 v úřednické rodině v Tule jižně od Moskvy. Rodiče se však rozvedli, načež se matka znovu vdala, takže chlapce vychovával otčím. Budoucí kosmonaut se původně jmenoval Valerij Ivanovič Koršunov, ale v roce 1957 přijal jméno svého adoptivního otce Vladimira Poljakova. Po maturitě odešel mladík do Moskvy na První lékařskou vysokou školu a později, na jaře roku 1965, nastoupil na rok do Ústavu lékařské parazitologie a tropické medicíny. Poté zakotvil v Ústavu sociální hygieny a organizace zdravotnictví.

Doktor Poljakov se toužil vydat „ke hvězdám“. Třebaže s tím generálové nesouhlasili, hlavní konstruktér kosmických strojů Sergej Koroljov v Kremlu prosadil, aby mohli do vesmíru startovat i neletci, specialisté různých oborů. První takovou posádku sestavovali na jaře roku 1964 pro tříčlennou loď Voschod a Poljakov se stal jedním z kandidátů z řad lékařů. Nakonec se však do kosmu vydal jeho kolega Boris Jegorov společně s letcem Vladimírem Komarovem a raketovým konstruktérem Konstantinem Feoktistovem. 

V oddílu budoucích kosmonautů

V létě roku 1967 začal Poljakov pracovat v oddělení kosmické medicíny ministerstva zdravotnictví a současně sloužil jako lékař záchranné služby. Nakonec se jeho základnou stal Ústav lékařsko-biologických problémů (IMBP), kam přišel na podzim roku 1971. Na zmíněném pracovišti se zkoumají možnosti dlouhodobého pobytu v extrémních situacích – ve vesmíru, v ponorkách, tropech a polárních oblastech. Poljakov se zaměřil na kosmickou medicínu. „Když jsem nastoupil, zjistil jsem, že je tam spousta materiálů o výpravě na Mars označených jako ‚přísně tajné‘,“ vzpomínal po mnoha letech. „Měl jsem k nim přístup. Pracoval jsem totiž na kandidátské dizertaci o zvláštnostech výměny látek u člověka při dlouhodobém letu. A takové zvláštnosti v beztíži skutečně existují – látková výměna se snižuje o třicet procent.“

Do oddílu budoucích kosmonautů-specialistů IMBP se dostal oklikou. Chtěl se jako pokusný subjekt podílet na jistém experimentu. Jeho šéf mu však řekl: „Jsi zdravý mládenec. Dej si raději přihlášku na kandidáta do oddílu kosmonautů.“ Z několika desítek zájemců nakonec vybrali kromě Poljakova ještě dva: lékaře Georgije Mačinského a fyzika Lva Smirenného. Oficiálně došlo k ustavení skupiny 5. května 1972. Trénovali pak ve Středisku pro přípravu kosmonautů ve Hvězdném Městečku, přitom ovšem neustále pracovali v ústavu.

Nebylo to jednoduché čekání. „Každé dva roky jsme museli absolvovat nové kvalifikační zkoušky,“ vzpomínal Poljakov při svých sedmdesátinách. Součást testů přitom tvořila kontrola zdravotního stavu či ověřování, zda organismus posádky odolá stavu beztíže, přetížení a jiným specifikům. Při první prověrce neuspěl kvůli zhoršenému zdraví Mačinskij. V roce 1976 se skupina budoucích kosmonautů rozšířila o další lékaře, později rovněž o lékařky. (Postupem času se počty různě měnily, až koncem roku 2010 samostatný oddíl zanikl převedením jediného kandidáta přímo do Hvězdného Městečka.)

První dědeček ve vesmíru

Koncem 70. let se počítalo s dlouhodobou výpravou lékaře na orbitální stanici Saljut 6. Poljakov zahájil přípravu pro Sojuz T-3 v prosinci 1979. Avšak v květnu 1980 bylo rozhodnuto poslat na stanici tři zkušené kosmonauty, kteří by opravili některé její systémy, zvláště pak aparaturu tepelné regulace. Poljakov působil v této posádce jako náhradník kosmonauta-výzkumníka. Základní trojice ovšem koncem listopadu odstartovala, načež zůstala na Saljutu dvanáct dní.

Výprava lékaře se začala znovu plánovat až po třech letech, v červnu 1983. Poljakova tentokrát zařadili do základní posádky a jeho náhradníkem se stal kardiolog Oleg Aťkov. Místo Saljutu 6, který už dosloužil, kroužila okolo Země modulová stanice Mir. Sojuz TM-6 odstartoval z Bajkonuru 29. srpna 1988. Velel mu Vladimír Ljachov a palubním inženýrem byl Abdul Ahad Mohmand z Afghánistánu. Na svou premiéru tedy Poljakov čekal devatenáct let – bylo mu už šestačtyřicet.

Stal se 66. sovětským kosmonautem a 210. člověkem ve vesmíru. Během expedice se mu narodila vnučka a ostatní si z něho dělali legraci: „Jsi první dědeček v kosmu.“ Zatímco jeho kolegové se po týdnu vrátili v Sojuzu TM-5, on zůstal na stanici s třetí směnou – Vladimírem Titovem a Musou Manarovem. V prosinci přiletěli Alexandr Volkov a Sergej Krikaljov, aby vystřídali Titova a Manarova. Poljakov však v misi pokračoval – sám se totiž přihlásil k dlouhodobému pobytu ve stavu beztíže, neboť ho jako lékař mohl nejlépe zhodnotit.

Měl za úkol sledovat a vyšetřovat oba své kolegy a podílel se i na údržbě stanice, ale výstupů do otevřeného vesmíru se neúčastnil – neměl pro ně výcvik. Vrátil se v Sojuzu TM-6 s Volkovem a Krikaljovem až 27. dubna 1989, po 240 dnech, 22 hodinách a 35 minutách. Čekala jej spousta vyznamenání včetně titulu hrdiny SSSR a také v ústavu povýšil – jmenovali ho zástupcem ředitele. Přitom nadále zůstával členem oddílu kosmonautů a působil rovněž ve Středisku řízení letů v Koroljovu jako zástupce vedoucího letu pro lékařské otázky.

Dokončení: Kosmický rekordman Valerij Poljakov strávil ve vesmíru 437 dní bez přerušení (2)

Ani úředník, ani pravoslavný kněz – jistý pár z Moskvy si jako oddávajícího pozval 133 kg vážícího medvěda. Novomanželé Denis a Nelja si netradičním obřadem splnili sen, a dokonce jim ani nevadilo, že je šelma s černým motýlkem poněkud zastínila. Většina svatebčanů chovala k medvědu Štěpánovi respekt, podle majitelů zvířete manželů Pantělejenkových však nebyl namístě: Chlupáč je prý velice přátelský a společnost lidí vítá. 

Gigantické erupce supervulkánů, katastrofická zemětřesení, rozsáhlé požáry zastiňující štiplavým kouřem sluneční svit nebo ničivé bouře a záplavy. To vše představuje pouhé drobné epizody ve srovnání s tím, co se na Zemi odehrálo zhruba před 3,8 miliardy let. Naše čerstvě zrozená planeta a její blízcí vesmírní sousedé tehdy prošli doslova ohnivým křtem. Jejich povrch bičovalo množství obřích kosmických projektilů, které se přiřítily ze vzdálenějších končin Sluneční soustavy. Jaké důsledky těžké bombardování přineslo a co jej vyvolalo?

Reset Měsíce

V roce 1974 publikovali geologové Fouad Tera, Dimitri Papanastassiou a Gerald Wasserburg z Kalifornského technologického institutu objev, který zásadně změnil naše nazírání na historii Sluneční soustavy. Když zmínění vědci určovali přesné stáří vzorků hornin, jež dovezly z Měsíce posádky misí Apollo, došli k překvapivému závěru: materiál z oblastí světlých lunárních pevnin prozradil, že před necelými čtyřmi miliardami let došlo na našem přirozeném satelitu k velmi prudkému nárůstu tzv. impaktů čili dopadů kosmických těles – a že tyto dopady doslova „zresetovaly“ jeho povrch. Dramatické období vývoje našeho nejbližšího souseda označili autoři zprávy jako „lunární kataklyzma“ a později se ujal termín „pozdní intenzivní bombardování“, který se používá dodnes.

Ne všichni odborníci se však s uvedenou myšlenkou ztotožnili. Námitky oponentů směřovaly k samotnému původu vzorků, na nichž se stáří impaktů zjišťovalo. Posádky expedic Apollo totiž veškerý materiál odebraly pouze na přivrácené straně Měsíce a, jak se později ukázalo, také z poměrně anomálních oblastí, které mohly výrazně ovlivnit výsledky datování. (Je to podobné, jako byste v lese stanovili stáří několika stromů na dvacet let, načež byste tvrdili, že všechny ostatní stromy na Zemi jsou stejně staré.) 

Zmíněnou námitku ovšem na přelomu 20. a 21. století vyvrátily analýzy nově nalezených meteoritů, které na Zemi prokazatelně dopadly z Měsíce. Ukázalo se totiž, že i tyto objekty nesou známky prudkého nárůstu počtu impaktních událostí asi před čtyřmi miliardami let. Velká výhoda lunárních meteoritů tkví navíc v tom, že nejspíš nebyly katapultovány pouze z přivrácené hemisféry našeho souputníka – tudíž nám poskytují představu, co se v minulosti odehrálo i na jeho odvrácené straně. 

Tím však měsíční svědectví o dávném bombardování nekončí. Zadíváte-li se na úplněk, jistě vaší pozornosti neunikne řada temných skvrn. Jedná se o lunární moře, tedy obří krátery neboli tzv. impaktní pánve, vyplněné tmavou lávou. A většina z nich vznikla při dopadu planetek právě před 3,9 miliardy let. Náhoda? Nikoliv. Spíš důkaz, že se v té době odehrálo něco zcela mimořádného! 

Kobercový nálet planetárních rozměrů

Intenzita bombardování, jemuž musel měsíční povrch před necelými čtyřmi miliardami let čelit, vědcům doslova vyrazila dech! Navíc, pokud taková katastrofa postihla náš přirozený satelit, jistě se nevyhnula ani okolním tělesům včetně Země. Důsledky musely být pro naši planetu dokonce ještě horší než v případě Měsíce: má totiž mnohem větší povrch a také na své okolí působí větší gravitační silou, takže k sobě přitáhla více kosmických projektilů. 

Podle počtu a velikosti kráterů zachovaných ze zmíněného období na lunárním povrchu již vědci odvodili, že na Zemi tehdy vzniklo přes 22 tisíc kráterů o velikosti přesahující 20 km, zhruba 40 gigantických impaktních pánví s průměrem kolem 1 000 km a několik pánví, jejichž rozměry dosahovaly 5 000 km. Kosmické projektily o velikosti planetek tak vyryly do povrchu naší planety stopy doslova kontinentálních rozměrů!

Pokud na Zemi před érou pozdního intenzivního bombardování existovaly hory či oceány, nebo se zde dokonce vyskytoval život, všechno zaniklo. Extrémní žár a razance dopadů zapříčinily i roztavení velké části zemské kůry. Tím se také vysvětluje, proč geologové jen velmi obtížně nacházejí horniny starší než čtyři miliardy let: zatím nejstarší nálezy pocházejí z Grónska a datují se 3,85 miliardy roků do historie. 

Stopy po pozdním intenzivním bombardování však neobsahují pouze horniny z Měsíce či Země, ale také meteority z hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem a přímo z rudé planety. Meteorit Alan Hills 84001 potvrzuje, že před 3,92 miliardy let zažil i čtvrtý člen Sluneční soustavy prudký nárůst impaktů kosmických těles. 

Migrace obrů

Před objevem lunárního kataklyzmatu se astronomové domnívali, že zdaleka nejsilnější sprška materiálu se na planety a jejich měsíce snesla při jejich formování, načež bombardování ustávalo. Analýzy lunárních hornin ovšem ukázaly, že před čtyřmi miliardami let razance dopadů opět vzrostla. 

Příčiny pozdního intenzivního bombardování nejspíš souvisejí s migrací velkých plynných planet. Podle některých modelových výpočtů vznikl Jupiter dále od Slunce a v průběhu stovek milionů let se pomalu přemístil směrem do vnitřních částí solárního systému. Ocitl se tak ve specifickém postavení se Saturnem, což mělo za následek narušení drah planetek hlavního pásu a v důsledku posunu drah Uranu a Neptunu i narušení trajektorií těles Kuiperova pásu, jež se dostala na kolizní kurz s vnitřními planetami. 

Samotnou migraci Jupitera způsobila jeho opakovaná setkání s malými planetesimálami, kterých se v té době vyskytovalo v jeho okolí stále velké množství. Princip zmíněné migrace spočívá v mechanismu známém jako „gravitační prak“: při setkání se planetesimály urychlují na vzdálenější dráhy, ale díky zákonu zachování momentu hybnosti se Jupiter přesouvá blíže ke Slunci.

Tajemná planeta V

Nicméně možná bylo všechno jinak. Ramon Brasser a Alessandro Morbidelli ve své studii z roku 2011 tvrdí, že pozdní intenzivní bombardování mohla rozpoutat také dnes již neexistující kamenná planeta. Podle nich se pohybovala za dráhou Marsu a vlivem gravitačního působení dalších členů Sluneční soustavy se později přesunula do oblasti hlavního pásu asteroidů. Tento vetřelec dosahoval poloviční hmotnosti současného Marsu a často se označuje jako planeta V. Následně tedy narušil dráhy mnoha planetek, jež se pak zatoulaly do vnitřních částí našeho solárního systému a dokonaly dílo zkázy, zatímco planeta V zakončila svůj krátký chaotický život pádem do Slunce. 

Ať už byl důvod pozdního intenzivního bombardování jakýkoliv, zhruba před čtyřmi miliardami let se v centrálních oblastech Sluneční soustavy zcela jistě odehrálo něco zvláštního. Teprve další výzkum našich kosmických sousedů nám snad jednou odhalí, proč k tak dramatické kapitole v historii našeho planetárního systému došlo. A snad nás také ujistí, že se podobná apokalypsa nebude už nikdy opakovat.

Pacientce doktora Saurabha Sahy se po celém těle rozšířil vzácný typ nádoru. Zasáhl plíce i játra, kosti nohou a také pravé rameno. Právě tam, do tumoru v rameni, zavedl lékař jehlu injekční stříkačky s nezvyklým obsahem: Roztok obsahoval deset tisíc bakterií druhu Clostridium novyi, blízkých příbuzných zabijáka Clostridium botulinum, stojícího v pozadí otrav tzv. klobásovým jedem. 

Nadějný nepřítel

Clostridium novyi žije v půdě, vytváří vlastní sérii jedů a dokáže vyvolat vážná onemocnění. O bakteriích z laboratoře doktora Sahy v americké biotechnologické firmě BioMed Valley Discoveries to však neplatí. Genetičtí inženýři odstranili z dědičné informace tohoto klostridia všechny geny, kvůli nimž buňka produkuje toxiny. A nebezpečného mikroba tak proměnili v nadějného nepřítele rakovinných buněk. 

V místě vpichu se pacientce nejprve udělal velký bolestivý vřed. Zdálo se, že komplikací spíš přibývá. Už po třech dnech se ovšem nádor výrazně zmenšil a stejný vývoj pokračoval ještě měsíc. Na vyléčení to nestačilo, ale jiskřička naděje byla zažehnuta. 

Bakteriální kamikadze

Metody molekulární genetiky dovolily posunout boj pomocí bakterií na novou úroveň. Tým vedený Jeffem Hastym z University of California v San Diegu se zaměřil na bakterii Salmonella enterica, jejíž některé kmeny mohou u člověka vyvolat břišní tyfus. Odborníci však salmonelu zbavili genů, které jí dodávají nebezpečné vlastnosti – a navíc vnesli do DNA mikroba novou genetickou informaci, jež mění mikroskopického původce tyfu na lék. 

Díky nové výbavě produkuje bakterie tři různé látky likvidující rakovinné buňky a zároveň si s sebou nese instrukce pro sebezničení. Jakmile počet salmonel přesáhne určitou mez, spustí se v jejich buňkách destrukční proces, který pak 90 % z nich zahubí. Do okolí se přitom uvolní velké množství léčivých látek, jež bakterie mezitím vyrobily. Zbylá desetina mikroorganismů založí novou populaci a ta se opět množí, dokud nedosáhne kritické hranice. Popsané „vzestupy a pády“ se pak mohou stále opakovat – a při každém poklesu se uvolní účinná látka. 

„Je to taková mise kamikadze,“ vysvětluje Jeff Hasty. Bakterie produkující „lék“ pronikají do nitra nádoru naprosto cíleně, protože tam nacházejí úkryt před kyslíkem (viz Bakteriím se v nádorech líbí). Účinné molekuly pak mikrobi vyrábějí tam, kde je jich nejvíc zapotřebí, a nevystavují jejich působení zdravou tkáň. Salmonely se pro roli „trojského koně“ dokonale hodí, protože v nitru tumorů chudém na kyslík prospívají. Autodestrukční pojistka pak zajistí, že se v organismu pacienta nebezpečně nepřemnoží. 

Hasty a jeho spolupracovníci nyní představili salmonelu upravenou pro boj s rakovinou ve studii publikované v předním vědeckém časopise Nature. Vědci názorně demonstrovali, že se modifikovaný mikroorganismus dokáže množit a ničit sám sebe v opakujících se cyklech. Testovali jej i na nádorech u laboratorních myší.

Otazníky přetrvávají

Vědci z Hastyho týmu podávali myším trpícím rakovinou jater upravenou salmonelu v krmivu. Bakterie se ze střeva dostávala do krevního oběhu a následně putovala do jater, kde se pak neomylně uchylovala do nitra nádorů: Opakovaně se tam množila, spouštěla autodestrukci a uvolňovala do okolí účinnou látku. Výsledek byl zcela zjevný – tumory přestaly růst! Pokud vědci podali myším zároveň se salmonelami i chemoterapeutikum, dosáhli razantního zmenšení nádorů a prodloužili zvířatům život o polovinu. Samotné chemoterapeutikum však myši před rakovinou nechránilo. 

Cesta od pokusů na laboratorních zvířatech k léčbě onkologických pacientů pomocí modifikované salmonely bude ještě dlouhá. Studii Jeffa Hastyho přesto mnoho expertů vítá jako výrazný pokrok. Odborníci mimo jiné oceňují, že mikroorganismus zajišťuje trvalý přísun účinné látky do nádoru. Na druhou stranu ovšem upozorňují na možné komplikace: Není například jasné, zda se bakterie nedostávají kromě tumorů i do zdravých tkání a nemohou tam škodit. Jistá míra skepse je namístě i proto, že řada velmi slibných studií uskutečněných na myších následně při ověřování na onkologických pacientech naprosto selhala. Organismus hlodavců se od lidského těla přece jen v mnoha ohledech dramaticky liší. 

I kdyby se pak salmonela stala novou zbraní v boji s rakovinou, je téměř jisté, že se nebude používat samostatně, ale v kombinaci se stávajícími způsoby léčby, například s chemoterapií (viz Konzervativní způsoby boje).

Virové bomby

Mnohem dál dospěla léčba rakoviny pomocí virů. Zatímco metoda využívající bakterie se nachází ve stadiu počátečních pokusů, „virový lék“ na zhoubný melanom povolil americký Úřad pro potraviny a léčiva k používání již koncem října 2015. Evropská léková agentura ho pak v zemích EU schválila loni v únoru. Nešlo přitom o první virový prostředek proti rakovině: Číňané začali pomocí virů léčit neoperovatelné nádory hlavy a krku už v roce 2006. Tamní preparát H101 vznikl důkladnou přestavbou adenoviru vyvolávajícího nachlazení.

Základ amerického přípravku Imlygic od firmy Amgen tvoří geneticky modifikovaný herpesvirus. Zmíněný typ viru vyvolává řadu onemocnění, ale odborníci jej pro účely léčby upravili tak, aby byl z hlediska možné nákazy zcela bezpečný. Pozměněný mikroorganismus navíc přitahuje k nádorům pozornost pacientova imunitního systému. Zhoubný melanom patří ke krajně agresivním druhům rakoviny a jeho léčba je velmi komplikovaná. Buňky melanomu si často vytvoří k léčebným metodám odolnost a používaná látka se musí nahradit jinou. Imlygic tak představuje pouze jednu z mnoha zbraní, jimiž se lékaři snaží postup zhoubného nádoru zastavit, či alespoň zpomalit. 

Kroniky a historické prameny popisují bohaté a významné. Chudí lidé ze středověku jsou pro nás obvykle zcela anonymní. Britští vědci se to rozhodli změnit a vzkřísili podobu muže, který žil ve 13. století.

Dnes je tento muž známý jako kostra Context 958. Byl pohřben se stovkami dalších lidí na hřbitově, nad nímž stojí budova Old Divinity School, která je součástí St. John's College Univerzity v Cambridgi.

TIP: V Anglii objevili unikátní hrob ženy Bodiky ze starověkého Říma

Badatelé se rozhodli prozkoumat jeho kostru, sestavit jeho tvář a dozvědět tak něco víc o životě chudých středověkých Angličanů. Zatím víme, že muž zemřel ve věku 40 let, těžce pracoval, a pravděpodobně trpěl chronickou bolestí zad. Vědce zaujalo, že přes chudý původ často jedl maso nebo ryby.

V ložnici mladých manželů se nic nekonalo nejen o svatební noci, ale ani později. Starosti si nedělala jen Marie Antoinetta, ale i celá Francie a také matka ve Vídni. Její rady Antoinetta nebrala rozhodně na lehkou váhu, ani když se po čtyřech letech stala královnou.

Zachránce manželství? Josef!

Celých sedm let však musela čekat, než se těžkopádný Ludvík odhodlal k drobné operaci, která jeho problémy, fimózu, což je zúžení předkožky, vyřešila. Stalo se tak díky konzultaci s Mariiným bratrem Josefem. Ten přijel inkognito do Paříže a svému švagrovi s úspěchem domluvil. Bylo na čase!

Během těch sedmi let se Antoinetta oddávala nezřízenému životu. Libovala si v módních výstřelcích, pořádala nákladné hostiny, chodila na plesy do Opery, navštěvovala divadla a dostihy. Také se oddávala hazardu a prohrávala vysoké částky. Potrpěla si na veselou společnost. Její přátelé ji zbožňovali. Byla totižlaskavá a nekonfliktní. Pro ženy byla módní ikonou, napodobovaly její šaty, šperky, účesy. I muži ji obdivovali.

Obyčejní Francouzi ji ale viděli jinak. Pro ně byla nenáviděnou Rakušankou, která docela slušně „luxovala“ státní pokladnu. Titulovali ji Madame Deficit. Nutno říci, že k tomuto „mediálnímu“ obrazu svým stylem života významně přispěla. 

Mlhoviny představují obecně vesmírné útvary tvořené převážně plynem a prachem. Tento materiál sám o sobě nezáří – tedy přinejmenším ve viditelné oblasti spektra. Obvykle jde o chladné objekty, které lze pozorovat v infračerveném spektru. Situace se však změní, je-li nablízku hvězda, nebo dokonce kupa hvězd. Prach v mlhovině pak buď rozptyluje záření stálic (mlhoviny reflexní), nebo blízké hvězdy ohřejí mlhovinný plyn a přinutí jej zářit (mlhoviny emisní). 

Rozlehlé mlhoviny účinně stíní záření stálic, jež se z pohledu pozorovatele nacházejí „za nimi“. Takové mlhoviny si snadno všimnete, neboť na hvězdném pozadí vytváří tmavou strukturu – proto si zmíněné objekty vysloužily přívlastek „temné“. Temné mlhoviny jsou patrné zejména proti hustým hvězdným polím, například proti pásu Mléčné dráhy. V létě i nezkušený pozorovatel zaregistruje, že se naše Galaxie v souhvězdí Labutě dělí na dva pásy. Astronomové tento útvar označují jako Velkou trhlinu: Její fyzikální podstatou přitom není opravdové roztržení Mléčné dráhy, ale právě prach v temných mlhovinách před hvězdným pozadím.

Propast Macocha sice nepatří do čela světových žebříčků nejhlubších vertikál, ale půdorysné rozměry 174×76 metrů z ní činí monstrózní přírodní výtvor. Každoročně se zde vystřídají statitisíce návštěvníků, kteří přicházejí obdivovat přírodní útvary zdánlivě dávno prozkoumané. Propast přitom skrývá několik neznámých, které mnoha českým speleologům nedávají spát.

Bez lana až na dno

První člověk, který dle písemných záznamů sestoupil na dno Macochy, byl roku 1723 brněnský minorita Lazarus Schopper. Z místa dnešního dolního můstku se nechal spustit po konopných lanech a podal zevrubný popis dna. Byl však skutečně první? Je zde totiž zpráva, která naznačuje, že dříve bylo možné dostat se na dno propasti mnohem snadněji a bez lan.

TIP: Národní park Podyjí aneb Přírodní unikát zachráněný železnou oponou

Roku 1857 napsal Jan Nepomuk Soukop v časopise Živa: „Za dna Macochy k severovýchodu vystupuje znenáhla skalní chodba až na 60 sáhů (113 metrů) vysoko zdobená krápníkem nevídané velikosti a krásy. Podobá se, že tato chodba před časy vedla z Macochy, vzhůru, až na bílý den a že toliko náplavou později zanesena jest a snadno by se dala prokopati, což bezpochyby se stane, tím více, an teprv před časem zemřel stařeček, který slýchával, kterak před časy vedla svrchu cesta až na dno Macochy.“

Zasypaná cesta?

Soukop má patrně na mysli dnes známou Erichovu jeskyni, jejíž mohutný portál je vyklenut těsně nade dnem propasti a návštěvníci Punkevních jeskyní ji mohou spatřit při vstupu do Macochy vpravo. Touto jeskyní se podrobně zabýval už profesor Karel Absolon, když ještě nebyly známy Punkevní jeskyně. Považoval ji totiž za jednu z možností, jak do jeskyní, jejichž existenci předpokládal, proniknout. Absolon zjistil, že podstatnou část jeskyně tvoří stoupající chodba o délce přes 80 metrů, jejíž koncové místo je ve výšce téměř 60 metrů nad úrovní Dolního jezírka. To je téměř polovina suché hloubky propasti.

O konci Erichovy jeskyně profesor Absolon píše: „Lezení vzhůru není zrovna snadné, ježto celá půda je pokryta kluzkými, víceméně volně ležícími kameny. Po břichu se můžeme plazit mezi balvany, které místy sahají až ke stropu. Tu je chodba zřícenými a vápenitou usedlinou stmelenými balvany naprosto uzavřena. Prodral jsem se s Klusákem poctivě až do nejtěsnějších konců. Zde jsme se snažili balvany rozdrtit a volnou cestu získat, leč marně.“

Skutečnost potvrzuje domněnku

Zmínka o existenci tajemné chodby z povrchu až na dno Macochy může být výmyslem, ale je možné, že je v ní obsaženo zrnko pravdy. Rozhodl jsem se Erichovu jeskyni projít s Absolonovou mapou až do konečných míst. Nutno poznamenat, že stoupající chodba Erichovy jeskyně je nádherně modelovaná. Zpočátku je až tři metry široká a pět metrů vysoká, na konci se profil zužuje i snižuje přesně dle Absolonova popisu. Posledních asi sedm metrů je nutné plazit se šikmo vzhůru v nepříjemném bahně mezi zaklíněnými balvany a na úplném konci mizí stěna kolmo vzhůru. Dalšímu postupu brání sbor balvanů.

Od Absolonových dob však došlo k zajímavé změně. Při současném ohledání nebyly balvany stmeleny vápenitou usedlinou, jak profesor popisuje, a mezi jednotlivými bloky se otevřely malé průhledy do volné prostory. Patrně došlo k lokálnímu vyplavení usazenin. To, že těsně za závalem je volná prostora, kterou Absolon určitě neregistroval, bylo hlavním impulsem pro další akci s pokusem o průnik. Společně s kamarádem, zkušeným speleologem, který často řeší komplikované situace v jeskyních, se nám podařilo rozvolnit a odhrnout několik balvanů a proniknout dál. Dostali jsme se do síňky s rozměry 4×1×2 metry. Její strop tvoří obří zaklíněný balvan, ale prostor má ve směru celého tahu Erichovy jeskyně zjevné pokračování, i když zatím neprůlezné. Je zřejmě jen otázkou času, kdy se podaří plně zabezpečit přístup do síňky, odstranit několik nebezpečných kamenů a proniknout dál. Naděje, že kdysi skutečně existovala chodba z povrchu na dno Macochy tak stále žije.

Jak je Macocha hluboká?

Nerovné dno propasti Macocha prořezává koryto řeky Punkvy, která přitéká z nejdelšího jeskynního systému České republiky – Amatérské jeskyně – a opět mizí v Dolním jezírku. Hladina jezírka je nejnižším místem suché hloubky Macochy, která od úrovně Horního můstku činí 138,5 metru. Propast ovšem pokračuje i pod vodou a to do dimenzí, které nejsou zanedbatelné.

První pokus o změření hloubky Dolního jezírka byl učiněn v roce 1856 při vědecké expedici, kterou vedl Dr. Jindřich Wankel. Pomocí olovnice badatelé naměřili hloubku dvanáct metrů. Později bylo jezírko prozkoumáno do hloubky 30 metrů a v posledních letech se podařilo proniknout až do hloubky přes 50 metrů. Ani tato hloubka ale pravděpodobně není konečná, stejně jako rozsah podvodních prostor. Potápěčské průzkumy však komplikuje špatná viditelnost způsobená bahnitými nánosy a také těsné prostory v těchto nejhůře dostupných nejnižších úrovních. Podaří se někdy celkovou hloubku Macochy 190 metrů ještě překonat?

Dobře utajený komplex

Pokud byste si prohlíželi půdorysnou mapu Macochy a uspořádání hlavních jeskyní, s nimiž souvisí, patrně byste si všimli jednoho výrazného rysu. Zatímco samotná propast je výrazně protažena ve směru východ–západ, podzemní systémy Amatérské jeskyně a Punkevních jeskyní jsou vytvořeny od severu k jihu, tedy kolmo na ni.

Dnes je známo, že současné odvodňování Punkvy patří z hlediska vývoje Moravského krasu k nejmladším, avšak Macocha se utvářela v dobách, kdy podzemní vody plynuly úplně jinými cestami. Je proto velmi pravděpodobné, že dnes existují již suché jeskynní úrovně táhnoucí se ve směrech dřívějšího odvodňování. Relikty těchto systémů nacházíme v krasu na mnoha místech, ale hlavní komplex dosud nebyl nalezen. Jeho významné části jsou dnes zřejmě zaplněny sutí nebo sedimenty a právě Macocha by mohla být jedním z klíčů k průniku do nich.

Starší než Punkevní jeskyně

Ve východním koutu Macochy se nachází vstup do jeskyně Pasovského. Jako první do ní pronikli badatelé pod vedením profesora Absolona roku 1903. Za velmi dramatických okolností, kdy museli nejprve překonat příkrý suťový svah a poté proniknout mezi obrovskými balvany, objevili propasťovité ústí jeskyně. Objevená síň byla 15 metrů dlouhá, 12 metrů vysoká, uprostřed dva metry a na obou koncích 4,6 metru široká. Dozadu se zužovala a na konci byla úplně zatarasena balvany. Absolon do Pasovského jeskyně sestoupil ještě mnohokrát a jednoho dne údajně slyšel někde za stěnami šum tekoucí vody. Jeho úsilí pak ale směřovalo k objevu a zpřístupnění Punkevních jeskyní a Pasovského jeskyně upadla v zapomnění. Vzhledem k tomu, že chodba Pasovského jeskyně směřuje východním směrem, mohla by skutečně vést zcela mimo oblast současného průběhu podzemního toku Punkvy, tedy do prostor, které jsou součástí dosud neznámé, patrně starší podzemní soustavy.

Jak je patrné, bílá místa na mapě nacházíme i v těsném okolí tolik známé a probádané Macochy. A možná, že těch tajemství ukrývá naše nejznámější propast ještě daleko víc.

Kam vedou Podmůstkové jeskyně?

Pod dolním vyhlídkovým můstkem lze ze dna Macochy vystoupat po obrovském suťovém kuželu až do výšky padesáti metrů. V těchto místech byly již koncem 18. století popsány Podmůstkové jeskyně, které později plně prozkoumal Karel Absolon. Zjistil souvislost s jeskyní Trámovou a celé soustavě přikládal velkou důležitost. Předpokládal totiž, že by tyto prostory mohly ústit za dnes známý Předmacošský sifon, na jehož druhém konci je Amatérská jeskyně. Otázkou však je, zda by se mu tam skutečně podařilo proniknout, kdyby zahájil intenzivní průkopové práce. Systém Amatérské jeskyně se nachází od Macochy na sever, zatímco spleť prostor Podmůstkových jeskyní směřuje k severozápadu až západu k jeskyni Zazděné. Její prostory objevil Absolon ve 30. letech 20. století, když prokopal 300 metrů chodeb, než narazil na volné dutiny s překrásnou krápníkovou výzdobou. Jeskyně Zazděná byla kdysi hlavním vývěrem Punkvy a patrně komunikuje s prostorami Amatérské jeskyně. Může však být také napojena na hypotetický systém vedoucí od Macochy z Podmůstkových jeskyní. Právě největší prostora jeskyně Zazděné se nachází přesně ve směru hlavního protažení Macochy.