Výzkumní pracovníci tak mohou sledovat, jakým způsobem orli skalní (Aquila chrysaetos) využívají okolní krajinu. „Chtěli jsme v prvé řadě objevit jejich oblíbené lokality a podle toho určit, kde by se neměly stavět větrné farmy,“ vysvětluje Tim Hipkiss ze Švédské univerzity zemědělských věd. Větrné farmy totiž orlům zabírají cenná loviště, nehledě na to, že ptáci často narazí do rotorových listů a zraní se. Vědcům se zatím podařilo vybavit vysílači šest orlů. Cílem vědců je zvýšit toto číslo na dvacet dospělých jedinců z deseti teritorií, z nichž v pěti je plánována výstavba větrných farem. „Orli skalní nebyli ve Švédsku a pravděpodobně ani jinde v Evropě zatím nikdy odchytáváni. Jde o jedinečnou akci, jejíž úspěch považuje mnoho lidí za nemožný,“ říká Tim Hipkiss. Švédská univerzita zemědělských věd však požádala o pomoc experty z USA, kteří mají díky množství záchranných programů s odchytem dravců zkušenosti.

TIP: Sokolí zrak a síla orlů aneb Schopnosti dravých ptáků

Orli jsou nalákáni na mršinu umísťovanou pravidelně na vhodném místě. Když si zvyknou, že zde vždy najdou snadno dostupnou potravu, postaví si pracovníci poblíž úkryt a přichystají síťovou past. Pak musí trpělivě vyčkávat a když se hladový orel přiletí nasytit, zbývá jen ve správné chvíli uvolnit síť. Upevnění vysílače trvá asi půl hodiny a orlům při létání nijak nevadí. Mají jej na zádech jako pohodlný batůžek. Vysílače poskytnou vědcům důležité informace o počtu nalétaných kilometrů a způsobu pohybu orlů v terénu před a po výstavbě větrných farem. Současně mají ochránci přírody možnost ihned zasáhnout, pokud některý z orlů bude mít potíže a přestane létat. Navzdory nedostatku zkušeností švédského týmu je projekt zatím úspěšný a v budoucnu by měl přinést zlepšení podmínek pro tyto kriticky ohrožené dravce.

Třetí říše musela vést válku bez přístupu k mnoha strategickým surovinám, které nahradila vlastními vynálezy. K takovým výrobkům patřil syntetický kaučuk zvaný Buna, produkovaný ze styrenu a butadienu, či syntetický benzin Leuna získaný z uhlí.

Vyráběl je konglomerát šesti německých firem IG Farben (Interessen-Gemeinschaft Farbenindustrie: Zájmová společnost průmyslu barev). Neštítil se účasti na holocaustu, protože zneužíval pracovní sílu vězňů Osvětimi.

• NÁZEV: Buna-Werke und Leuna Werke (Interessen-Gemeinschaft Farbenindustrie AG)
• VZNIK: 1936 (Buna-Werke), 1925 (Leuna Werke), 1925 (IG Farben)
• ZAMĚŘENÍ: chemický průmysl
• HLAVNÍ SÍDLO: Frankfurt nad Mohanem
• DOBA PŮSOBENÍ: 1925–1945
• NÁSTUPCE: Agfa, BASF, Bayer

Vyráběl dokonce Zyklon B – tento kyanidový jed produkovala firma Degesch (Deutsche Gesellschaft für Schädlingsbekämpfung: Německá společnost pro potírání škůdců), kterou IG Farben ovládala 42% akciovým podílem. Ke stavbě obřích továren na výrobu syntetického kaučuku i benzinu si dceřiné společnosti IG Farben Buna-Werke a Leuna Werke vyhlédly polskou Osvětim. Na odlehlém místě tu fungoval obří komplex koncentračních a pracovních táborů, především Osvětim III Monowice, který poskytoval neomezené množství dělníků.

TIP: Cyklon B z Kolína: Smrtící jed se vyráběl i v Československu

Výstavba továrny skončila na podzim 1942, první syntetický benzin vyrobili zdejší vězni ve fabrice na počátku roku 1944 – jeho další produkce dosahovala zhruba 38 000 l denně. Manažeři IG Farben úzce spolupracovali i s takřka všemocnou organizací SS, která inkasovala za jednoho vězně 6 marek denně. Produkce pohonných hmot definitivně skončila počátkem roku 1945, kdy se k Osvětimi přiblížila Rudá armáda.

Letecké snímky odhalily devastující následky požáru, který na počátku března proměnil vrakoviště v čínském městě Chaj-kchou v hromadu popela. Na uhašení požáru pracovalo více než 230 hasičů a 40 hasičských vozů. Požár, během něhož nebyl jako zázrakem nikdo zraněný, trval podle čínských médií více než sedm hodin.

Chaj-kchou leží na severním břehu ostrovní provincie Chaj-nan, naproti z pevniny vybíhajícímu poloostrovu Lej-čou.

Osudovým zlomem pro kariéru sedmnáctileté konzervatoristky Jany Laškové, vystupující ovšem celý život pod pseudonymem Hana Vítová, je setkání s Osvobozeným divadlem. Krásná tvář s pomněnkovýma očima, úzkými rty a havraními vlasy uhranula Janu Werichovi i Jiřímu Voskovci. Randí s ní oba, ale ona se vášnivě zamiluje do ženatého Voskovce.

Já miluji jen vás a vaše oči šedé

I před filmovou kameru se Hana dostává díky milostným citům. Hudební skladatel Honza Borůvka alias John Gollwell pro ni složí píseň Já miluji jen vás a vaše oči šedé. Domluví jí také natáčení dobového klipu k této písni pro filmový týdeník. První zážitek s filmem není pro herečku nic extatického. Ani skladatel si ale nepřišel na své. Zbožňovanou Hanu totiž nevědomky poslal do náruče svého kamaráda, operního zpěváka Járy Pospíšila, a brzy se stanou manželi.

Kus Pospíšila a nemusíte sladit kafe

Jára Pospíšil chce v operetním žánru něco znamenat a odchází do Velké operety do Prahy. Jeho hvězda začíná prudce stoupat, užívá si slávu plnými doušky. Vlastní žena se však už Járovi, obleženém zástupem obdivovatelek, nevejde do života. Říká se tehdy dokonce: „Kus Pospíšila a nemusíte sladit kafe.“ Mladý zpěvák se opájí sám sebou a je nezdravě závislý na potlesku. Roku 1934 se mladé manželství definitivně rozpadá.

V protektorátním filmu hraje pod upraveným jménem Hana Witt. Na rozdíl od mnoha ostatních se ale po osvobození nestává terčem šikany. Přesto se musí v novém zřízení s filmovou kariérou rozloučit. Socialistický film jí příležitosti nedává. Po válce se smí objevit už jen v pěti filmech. Jednou z jejích posledních rolí zůstává Elén v parodii Martina Friče Pytlákova schovanka po boku Oldřicha Nového.

Elegantní zlo Bedřicha Rádla

V divadle se Hana roku 1940 seznámí s šéfredaktorem prestižního týdeníku Kinorevue a vyhlášeným pražským elegánem Bedřichem Rádlem. Rádl do roka opustí manželku a ožení se s Hanou. Hned nato přijde na svět dcera Bedřiška. Hana je slavná herečka, manželka váženého muže a teď dokonce šťastná matka. Ani narození dítěte ale problematický vztah nespasí. 

Haně se rozpadlo druhé manželství, ve filmu se nesmí objevovat, její přátelé a spolupracovníci jsou perzekvováni režimem. Trápí se, ale netuší, že ta nejstrašnější rána teprve přijde. Neutěšené poměry v manželství se zle podepsaly na psychice její dcery. Dobře ví, že Bedřiška je bezhlavě a nešťastně zamilovaná, ale nedokáže jí pomoci ani poradit. Jednoho večera přichází domů a nalézá pološílenou dívku bodající se pletacími jehlami do srdce. Než jí může zabránit, jediné dítě se jí před očima vrhá z okna na Rašínovo nábřeží. Těžce zraněná Bedřiška matce na chodníku umírá v náručí. Hana Vítová si tuto svou vinu nikdy neodpustí. Fotografii Bedřišky nosí stále u sebe a nevzdá se jí ani ve chvílích posledních.

Řetězec dramatických událostí opět spustí vražda – tentokrát Langova bývalého kolegy ze CIA Dona Huffa, který psal knihu o nacistickém důstojníkovi Ottu Skorzenym – a opět následuje adrenalinová tour Evropou. 

Ta začíná v Seville a pokračuje přes Berlín a Řím až do Vatikánu. Právě tam se musí Lang utkat s Huffovými vrahy a odhalit, co spojuje Skorzenyho s římským císařem Juliánem a jeho ničivým vzkazem křesťanské víře.

Kdo má pocit, že autor románu Šifra mistra Leonarda Dan Brown píše zbytečně pomalu, má nyní možnost – díky Greggu Loomisovi – uspokojit svou touhu po odhalování historických záhad měrou vrchovatou. Navíc už v srpnu vyjde třetí Langův případ, Mise Sinaj. 

Mysteriózní thriller Akta Julián (stejně jako předchozí Případ Pegasus) si můžete pořídit se slevou 30 % v e-shopu nakladatelství Mystery Press.

Případ Pegasus

Lidoopové obvykle ujdou necelé tři kilometry denně, ale lidé jsou doslova úžasní dálkoví chodci. Například George Meegan nedávno pěšky absolvoval cestu z jižního cípu Jižní Ameriky až na nejsevernější místo Aljašky; v průměru přitom ušel třináct kilometrů za den. Přestože bylo Meeganovo putování neobvyklé, jeho denní průměr se ve skutečnosti velmi blížil tomu, kolik při zajišťování potravy urazí moderní lovci a sběrači – ženy ujdou zhruba devět kilometrů a muži patnáct.  

Dospělí jedinci druhu Homo erectus byli přibližně stejně velcí jako většina současných lovců a sběračů a žili v podobném prostředí – museli proto denně nachodit za potravou srovnatelné vzdálenosti v horkém, otevřeném prostředí. Toto dědičné putování se pak vtisklo do celé řady tělesných adaptací, které se objevily už u prvních příslušníků rodu Homo a přispěly k tomu, že lidé začali být v dálkovém chození ještě lepší než australopitékové. 

Horko a hlad

Tělo se při chůzi značně zahřívá, a většina zvířat v tropech včetně masožravců proto přes poledne odpočívá ve stínu. Jelikož dvounozí hominini (člověk a jeho nejbližší příbuzní) nepatří v porovnání se zvířaty zrovna mezi zdatné sprintery, schopnost chodit přes den na dlouhé vzdálenosti bez přehřátí byla zřejmě zásadní adaptací prvních lovců a sběračů v Africe. Umožnila jim totiž opatřovat si potravu v době, kdy existovala nejnižší pravděpodobnost, že je zabijí predátoři. 

Důležité však je, že na rozdíl od šelem chodíme vzpřímeně, a slunečnímu záření tedy čelí daleko menší část povrchu našeho těla – slunce nás zkrátka zahřívá méně. Další adaptaci druhu Homo erectus oproti australopitékům představovala vyšší tělesná schránka s delšími končetinami: Protáhlý tvar pomáhal ochlazovat se pocením. Proto se u lidských populací, jež se vyvinuly v horkých, vyprahlých prostředích, prosadily větší povrchové plochy ve vztahu k tělesné hmotnosti. Zůstává předmětem debat, jak štíhlý byl Homo erectus v pase, ale celkový tvar jeho těla mu musel pomáhat odvádět horko poledního slunce. 

Užitečné turbulence

Poslední, ale obzvlášť přitažlivou adaptací, kterou jsme kvůli ochlazování při putování zdědili od prvních příslušníků rodu Homo, se stal vystupující nos. Rekonstruované tváře australopitéků dokládají, že měli ploché nosy, podobně jako lidoopové nebo jiní savci. Ven zahnuté okraje nosní dutiny jedinců druhů Homo habilis a Homo erectus však ukazují na nos vyčnívající z obličeje. Nejenže je náš jedinečný zevní nos (pro nás) atraktivní, ale hraje také důležitou roli při termoregulaci, neboť ve vdechovaném vzduchu vytváří turbulence (viz Chaotické víření). 

Evoluce velkých zevních nosů u prvních příslušníků rodu Homo představuje silný důkaz přizpůsobení se chůzi na dlouhé vzdálenosti v horkých a suchých podmínkách, aniž by docházelo k dehydrataci. 

Běh o život

Chůze na dlouhé vzdálenosti je zásadním předpokladem života ve stylu lovců a sběračů, ale někdy lidé zkrátka musejí i běhat. Silnou motivací pro úprk na strom nebo do jiného úkrytu může být například nevítaná pozornost predátora. 

První zástupci rodu Homo museli být stejně jako my žalostnými sprintery, a jejich vyděšený úprk tedy až příliš často končil neúspěchem. Existuje však spousta důkazů, že si už Homo erectus vypěstoval výjimečnou schopnost běhat přiměřeně rychle v horkých podmínkách na dlouhé vzdálenosti. Adaptace, na nichž tyto dovednosti stojí, zásadně pomohly transformovat lidské tělo a vysvětlují, proč i amatérští sportovci patří mezi nejlepší vytrvalostní běžce ve světě savců. 

Maso za odměnu

Dnes běháme na dlouhé vzdálenosti, abychom se udrželi v kondici, abychom včas dorazili do práce, nebo jen čistě pro zábavu – ale prapůvodem vytrvalostního běhu je boj o maso. Jde o logický závěr, zkusíte-li si představit, jak asi první lidé před dvěma miliony let mohli lovit nebo hledat potravu. 

Většina masožravců zabíjí s využitím kombinace rychlosti a síly. Velcí predátoři jako lvi a leopardi svou kořist pronásledují nebo se na ni vrhnou a pak ji usmrtí – dokážou při tom vyvinout rychlost až 70 km/h. Hyeny či šakalové také musejí umět běhat a bojovat, protože o mršiny bývá velký zájem. K nejnebezpečnějším zbraním prvních lovců a sběračů přitom patřily přiostřené dřevěné klacky, kyje a kameny. Pro pomalé, drobné a neozbrojené homininy muselo být tedy nesmírně riskantní a složité postavit své přežití na pojídání jiných zvířat. Důležité řešení pro ně představoval právě vytrvalostní běh.

Pomalu, ale jistě

Dnešní lovci a sběrači se například snaží zahlédnout na obloze kroužící supy a odhadnout tak polohu mršiny. Poté ke kořisti běží a odvážně odhánějí lvy a jiné masožravce, aby si sami pochutnali na tom, co zbylo. Další strategie tkví v soustředěném naslouchání zvukům, jež vydávají při nočním lovu lvi: Pak stačí za zabitým zvířetem vyběhnout brzy z rána, než dorazí mrchožrouti. 

Obě tyto taktiky lovců a sběračů vyžadují běh na dlouhé vzdálenosti. Jakmile navíc hominini získali maso, dost možná se jim hodilo utéct s tím, co dokázali pobrat, aby se pak najedli v bezpečí, daleko od ostatních konkurentů z živočišné říše. 

Vytrvalostní lov

Ačkoliv se však lovci a sběrači živí mršinami miliony roků, existují archeologické důkazy, že už před 1,9 milionu let lovili první lidé velká zvířata, například pakoně či antilopy. Byl-li běh významný pro získávání již mrtvé kořisti, představte si jeho význam pro první lovce, kteří byli pomalí a špatně ozbrojení. Kdybyste museli zabít velké zvíře jako zebru nebo antilopu jen kyjem či dřevěným oštěpem, bylo by rozumnější zůstat vegetariánem. 

První příslušníci rodu Homo určitě nebyli tak rychlí, aby se ke své kořisti dostali na patřičnou vzdálenost. A i kdyby se jim podařilo připlížit se do těsné blízkosti, riskovali by kopnutí nebo bodnutí rohy. Autor těchto řádků spolu se svými kolegy Davidem Carrierem a Dennisem Bramblem spatřuje řešení uvedeného problému v pradávné metodě lovu založené na vytrvalostním běhu. Při tzv. vytrvalostním lovu se uplatňují dvě základní charakteristiky lidského běhu: Za prvé – lidé zvládají urazit dlouhou vzdálenost rychlostí, která nutí čtyřnožce přejít z poklusu do trysku. Za druhé – běžící člověk se ochlazuje pocením, ale čtyřnohé zvíře potřebuje za stejným účelem hluboce oddechovat, což při běhu tryskem nemůže. 

Uštvat k smrti

Přestože jsou tedy zebry a pakoně rychlejší než kterýkoliv sprintující člověk, dokážou lidé tato hbitější stvoření uštvat a zabít, protože je donutí běžet delší dobu v horku. 

Lovec či skupina lovců si obvykle vyberou velkého savce a začnou ho honit v poledne, kdy slunce pálí. Zvíře nejprve uniká do stínu, kde se ukrývá a ochlazuje zrychleným dechem. Lidé ho však rychlou chůzí stopují a poté jej opět poklusem nahánějí. Vyděšený tvor tak znovu vyráží tryskem dřív, než se stihl pořádně ochladit. Nakonec po mnoha cyklech střídavého stopování a nahánění tělesná teplota zvířete stoupne na smrtelnou úroveň, takže se kořist zhroutí. A tehdy ji lovec může snadno a bezpečně zabít i bez zvláštních zbraní či nástrojů. 

Proti přehřátí organismu

K nejdůležitějším adaptacím člověka pro běh patří zmíněná schopnost ochlazovat se pocením, a nikoliv zrychleným dechem, za niž vděčíme milionům potních žláz a absenci husté srsti. Většina savců má potní žlázy pouze na dlaních, ale u lidoopů a opic se vyskytují i na jiných částech těla. U člověka pak v určitém okamžiku evoluce vzrostl jejich počet na 5–10 milionů. 

Pokud se zahřejeme, vylučují potní žlázy převážně vodu. Jak se pot odpařuje, ochlazuje se pokožka, krev a následně i celé tělo. Lidé dokážou vypotit víc než litr tekutiny za hodinu, což na ochlazení při ostrém běhu v horku stačí. Podobný výkon by však nepodal žádný jiný savec, neboť nemá dostatečný počet potních žláz, a navíc jeho tělo pravděpodobně pokrývá srst. 

Kyvadlová chůze

Kožešina skvěle odráží sluneční záření, chrání pokožku a přitahuje partnery, brání však proudění vzduchu, takže se pot nemůže odpařovat. Člověk má ve skutečnosti stejně hustý tělesný porost jako šimpanz, ale většina jeho chloupků je velmi jemná. Nevíme s jistotou, kdy se u lidí vyvinulo takové množství potních žláz a kdy ztratili srst, ale podle autora těchto řádků se zmíněné adaptace poprvé objevily buď u rodu Homo, nebo u rodu Australopithecus, načež se u jedinců Homo dále rozvinuly. 

Srst a potní žlázy sice nefosilizují, takže konkrétní důkazy o jejich změnách nemáme; v našich svalech a kostech však najdeme desítky dalších adaptací pro vytrvalostní běh, jejichž stopy se poprvé objevují u fosilií Homo erectus. Mnohé z těchto rysů nám umožňují používat nohy jako obrovské pružiny: Můžeme tak efektivně skákat z končetiny na končetinu způsobem, který se naprosto odlišuje od chůze, při níž se nohy pohybují jako kyvadla. Jakmile se dolní končetina při běhu dotkne země, kyčle, kolena a kotníky se v první polovině postoje ohnou, těžiště těla poklesne a dojde k protažení mnoha svalů a vazů v nohách. Když se tyto tkáně protáhnou, uloží se v nich elastická energie, kterou pak zase uvolní při odrazu ve druhé polovině postoje, a pomohou nám tak vyskočit do vzduchu. 

Lidské pružiny

Naše nohy ukládají a uvolňují energii natolik efektivně, že je vytrvalostní běh jen o 30–50 % energeticky náročnější než chůze. „Pružiny“ jsou navíc účinné do té míry, že výdej na vytrvalostní běh (nikoliv ovšem sprint) nezávisí na rychlosti: Na uběhnutí 10 km tempem 4 minuty a 30 sekund na kilometr spotřebujeme stejné množství kalorií jako při 6 minutách na kilometr, což zdánlivě nedává smysl. 

Jednou z klíčových pružin, jejichž pomocí jsme se vytrvalostnímu běhu přizpůsobili, je kupolovitě tvarovaná nožní klenba: Vyvíjí se podle toho, jak vazy a svaly vážou nožní kůstky, když děti začínají chodit a běhat. Již australopiték měl sice částečnou klenbu, která mu pomáhala zpevňovat nohu při chůzi – zřejmě ovšem nebyla tak vyklenutá ani natolik stabilní jako ta naše, a proto nemohla efektivně fungovat coby pružina. 

Achillova šlacha

Přestože se nezachovala žádná celá noha prvních zástupců rodu Homo, z objevených otisků a fragmentů vyplývá, že měl Homo erectus zcela lidskou klenbu. Pro chůzi není plně vyvinutá pružná klenba nezbytná (zeptejte se kohokoliv s plochýma nohama), ale energetický výdej na běh pomáhá její pružinovité chování snižovat zhruba o 17 %. 

Další zásadní, inovativní pružinou lidské nohy je Achillova šlacha. U šimpanzů či goril neměří ani centimetr, nicméně lidé ji mají zpravidla delší než 10 cm a velmi silnou. Při běhu – nikoliv však při chůzi – pak ukládá a uvolňuje téměř 35 % mechanické energie. Ani šlachy bohužel nefosilizují, ale malá velikost úponu achilovky na patních kostech australopitéků naznačuje, že ji měli stejně drobnou jako velké africké opice a že se poprvé zvětšila až u rodu Homo. 

Nová pozorování naznačují, že v nejvýznamnějším období vzniku galaxií – před deseti miliardami let – byly hmotné galaxie s aktivními procesy formování hvězd dominantně tvořeny běžnou (baryonovou) hmotou. To je však v příkrém kontrastu se současnými galaxiemi, u kterých pozorujeme mnohem významnější vliv temné hmoty.

Běžnou hmotu pozorujeme v podobě jasně svítících hvězd, zářícího plynu a oblaků prachu. Ale nepolapitelná temná hmota nevyzařuje, nepohlcuje ani neodráží elektromagnetické záření. Její existenci tak pouze odvozujeme z jejího gravitačního působení. Přítomností temné hmoty je možné vysvětlit například rychlost rotace vnějších částí spirálních galaxií, která je vyšší, než by odpovídalo pozorovanému rozložení běžné hmoty.

Reinhard Genzel z Institutu Maxe Plancka a mezinárodní tým jeho spolupracovníků využili přístroje KMOS a SINFONI pracující ve spojení s dalekohledem VLT k měření rotace šesti hmotných galaxií s probíhající hvězdotvorbou ve vzdáleném vesmíru.

Temná chyba v rotaci

Výsledky pozorování vědce překvapily: Na rozdíl od spirálních galaxií v současném vesmíru rotují vnější okraje těchto vzdálených galaxií pomaleji než oblasti blíže středu, což by mohlo naznačovat, že je v nich přítomno méně temné hmoty.

Disky spirálních galaxií se otáčejí s periodou v řádu stovek milionů let. V jádrech galaxií je vysoká koncentrace hvězd, která ale klesá směrem k okrajům. Pokud by hmota v galaxii byla tvořena pouze běžnou hmotou, pak by řidší vnější oblasti měly rotovat mnohem pomaleji než husté vnitřní oblasti. Pozorování nedalekých galaxií však ukazují, že jejich vnitřní i vnější oblasti ve skutečnosti rotují prakticky stejnou rychlostí. Tyto takzvané „ploché rotační křivky“ ukazují, že spirální galaxie musí obsahovat velké množství nezářící látky, která obklopuje disk galaxie.

Tento nový výsledek nezpochybňuje potřebu temné hmoty jako základní součásti vesmíru nebo její celkové množství. Spíše naznačuje, že temná hmota byla v okolí diskových galaxií v minulosti rozložena jinak, než je tomu v současnosti.

„Rychlost otáčení překvapivě není konstantní, ale u těchto galaxií klesá se vzdáleností od středu,“ říká Reinhard Genzel, hlavní autor článku v časopise Nature. „A jsou pro to pravděpodobně dvě příčiny. Jednak je většina těchto mladých galaxií dominantně tvořena běžnou hmotou a temná hmota zde tím pádem hraje mnohem méně zásadní úlohu než v současnosti. A za druhé, tyto mladé diskové galaxie byly mnohem bouřlivějším prostředím než spirální galaxie, které pozorujeme dnes v našem kosmickém okolí.“

Evoluce temné hmoty

Oba efekty se zdají být tím nápadnější, čím hlouběji se astronomové dívají do minulosti raného vesmíru. Zdá se tedy, že v období asi 3 až 4 miliardy let po velkém třesku již došlo k dostatečnému zhuštění plynu do podoby plochého rotujícího disku, zatímco okolní halo temné hmoty bylo mnohem větší a více rozptýlené. Temné hmotě tedy zřejmě zhuštění trvalo o miliardy let déle, a proto je její dominantní efekt na rotační křivky galaxií pozorovatelný až v současnosti.

Toto vysvětlení je ve shodě s dalšími pozorováními, která ukazují, že mladé galaxie byly mnohem bohatší na plyn a byly také kompaktnější než ty současné.

Vědci se to nebojí přiznat. Exoplaneta HD 106906b je prostě záhada. Podle nových pozorování vznikla v místech, kde podle veškerých našich představ o vzniku planet nemůže být.

Dotyčná exoplaneta je plynný obr, jedenáctkrát hmotnější než Jupiter, v soustavě vzdálené asi 300 světelných let. Háček je v tom, že je od své hvězdy asi 650 krát dál, nežli Země od Slunce. A to je podle astronomů zásadní problém.

Plynný obr mimo disk

Tak velká vzdálenost planety od hvězdy totiž znamená, že gigantická exoplaneta musela vzniknout mimo protoplanetární disk této soustavy. Přitom jde o velmi mladou soustavu, která se neobjevila déle než před 13 miliony let. Mladičkou hvězdu stále ještě obklopuje protoplanetární disk kosmického plynu, prachu a kamení.

TIP: Překvapení v planetárním systému: Obří planeta u příliš mladé hvězdy

Vznik planety HD 106906b pro nás v tuto chvíli zůstává záhadou, za to ale můžeme velmi dobře pozorovat, co její přítomnost dělá se zmíněným protoplanetárním diskem. HD 106906b obíhá po velmi eliptické dráze a její gravitace výrazně ovlivnila tvar disku.

Představte si, že by existoval lék, jehož užíváním by bylo možné léčit nebo předcházet hned celé řadě chorob spojených se stářím. Prozatím je to science-fiction, ale vědcům se pomalu rýsuje cíl, na který by takový lék působil. Jsou to takzvané zestárlé buňky (anglicky senescent cells).

Zombie v těle

Když dojde k poškození buňky v těle stářím nebo jiným způsobem, tak se může sama zničit. Někdy to ale taková buňka neudělá a zůstane na svém místě. Stane se z ní zestárlá, neboli zombie buňka.

TIP: Potvrzeno: Pití borůvkové šťávy vylepšuje fungování mozku u seniorů

Zombifikované buňky už nefungují, jak by měly, ale naopak škodí okolním buňkám. Právě zestárlé zombie buňky zřejmě úzce souvisejí s rozvojem kardiovaskulárních onemocnění, cukrovky 2. typu, osteoartritidy nebo řady typů rakoviny. Takové buňky nejsou pořádně mrtvé ani pořádně živé, přesně jako zombie. Pokud by se vědcům podařilo vymyslet léčbu, která v těle tyto zombie buňky zlikviduje, tak by to lidem značně vylepšilo kvalitu života ve stáří.

Kdo by neznal svérázné průvodce hlavního hrdiny filmů Happy Feet a Happy Feet 2 – tlupu kompaňéros. Jsou to tučňáci kroužkoví, a po nových výsledcích sčítání v Antarktidě mohou být ještě veselejší.

Vědci totiž zjistili, že těchto tučňáků je o miliony více, než si mysleli. Původní odhady jejich početnosti ve Východní Antarktidě hovořily o 2,3 milionech tučňáků, kdežto teď odhadují, že jich tam je nejméně 5,9 milionů.

TIP: Nečekaně bystří: Ptáci z Antarktidy rozpoznají jednotlivé lidi

Ke zlepšení odhadů počtu tučňáků kroužkových v extrémním prostředí Antarktidy přispěly pozemní i vzdušné průzkumy, a také automatické kamery, které sledovaly tučňáky po několik hnízdních sezón. Vědci teď také poprvé započítali tučňáky, kteří se nerozmnožují, a které je tím pádem obtížnější pozorovat.