Americká observatoř Chandra před časem pořídila rentgenový snímek ze zatím nejvzdálenější části vesmíru, který odborníci označují jako Chandra Deep Field-South (CDF-S). Chandra toto místo pozorovala mnohokrát a objevuje tam podivuhodné věci.

Vědci na snímcích observatoře Chandra vystopovali unikátní rentgenový zdroj CDF-S XT1, jemuž prozatím moc nerozumí. Před říjnem 2014 o tomto zdroji nikdo nevěděl. Pak se najednou rozsvítil a během několika hodin se jeho rentgenové záření zesílilo nejméně tisíckrát. Pak zhruba za další den zdroj CDF-S XT1 zeslábl natolik, že zmizel z dohledu Chandry.

Co to mohlo být? Badatelé věnovali tisíce hodin práce tomu, aby v datech Hublleho vesmírného teleskopu, a také Spitzerova vesmírného teleskopu zjistili, kde tento zdroj vlastně je.

Rentgenový zdroj z nenápadné galaxie

Prosívání dat bylo nakonec korunováno úspěchem. Objekt CDF-S XT1 se podle všeho nachází v malé a nepříliš zářivé galaxii, ve vzdálenosti 10,7 miliardy světelných let. Nicméně ale, tento objekt po dobu pár minut zářil tak silně, že tisíckrát předčil veškeré hvězdy ve zmíněné galaxii dohromady.

TIP: Družice Chandra zachytila jednu z největších erupcí od dob Velkého třesku

Zatím jsme prý nic podobného neviděli. Vědci se domnívají, že buď jde o rentgenový projev zdroje gama záblesku (GRB) anebo důsledek pohlcení bílého trpaslíka černou dírou střední velikosti. Od té doby už nic podobného nepozorovala ani observatoř Chandra, ani žádné jiné naše vesmírné či pozemní zařízení. Záhada tedy stále trvá.

ctihodní občané obmotávali zřejmě z hygienických důvodů kolem beder a mezi nohama. O něco později se objevily předchůdci pánských slipů. Góthové a Germáni totiž přivezli do Středomoří kalhoty i se zvykem nosit něco málo také pod nimi.

Kde se vzaly kalhotky?

Problémy se spodním prádlem řešily ve starověku zejména ženy v období menstruace. Místo spodních kalhotek používaly hadříky ovázané kolem klína a vystlané trávou nebo papyrem.

Ani ve středověku to se spodním prádlem ženy příliš neřešily. Ty urozenější používaly menstruační košile. „Prosté ženy nic takového neznaly. Sám fakt menstruace středověké ženy nijak nevyřazoval ze společnosti. Na rozdíl od Židovek, považovaných v judaismu za nečisté, pracovaly křesťanky tak, jako by se nic nestalo. Dokonce je ani církev nechránila před tělesným stykem. Zdá se naopak, že byl celkem obvyklý, jak potvrzuje soupis hříchů a předepsaných pokání, sestavený benediktinským mnichem někdy v 10. století. Za tělesný styk v době menstruace ukládá jen deset dní pokání, tedy mnohem méně než třeba za mužskou onanii,“ vysvětluje autor knihy Intimní historie Vladimír Vondruška.

TIP: Pas vosí, muka strašlivá: Dámy v korzetu stahovaly pas na 34 centimetrů!

S nástupem renesance se pak objevily první kalhotky – ty byly ovšem dlouhé až po kolena a ženy je používaly během své periody. Jindy kalhotky nenosily. Žádost o zavázání střevíčku pak muži umožnila výhled, který sliboval divokou noc. Žena tím dávala najevo, že je svolná. Ostatně až do 19. století platilo pro dámy přísné pravidlo sedět s koleny pevně přitisknutými k sobě. To proto, aby nebylo vidět vůbec nic, i když přes spodničky a dlouhé sukně bylo riziko odhalení intimních partií poměrně nízké.

Pánská vycpaná móda

Móda se ale podepsala i na mužském spodním prádle. Spodky měly vepředu otvor na tkaničku, aby se muži při ulevování nemuseli komplikovaně zbavovat celých nohavic. Tak vznikl dnešní poklopec. Čím byl přiléhavější, tím víc poutal pozornost. K dokonalosti tuhle módu dovedl Jindřich VIII., který ve svém poklopci nosil řadu rafinovaných vycpávek a stavěl tak svoji mužnost na odiv, aniž by cokoli odhalil. A říká se, že v poklopci míval tajné kapsičky na malé předměty, které neměl nikdo najít.

Kromě útočných děl pro podporu pěchoty se na přelomu 20. a 30. let objevila též myšlenka na stíhač tanků, respektive samohybný protitankový kanón. V němčině se takový prostředek označoval jako Panzerjäger. Na rozdíl od útočných děl, jimž se od začátku přikládala velká důležitost, se samohybné protitankové zbraně těšily výrazně menší podpoře.

Předchozí část: Útočná děla k podpoře pěšáků: Koncept vysoce mobilní Panzerwaffe

Zrození lovců tanků

Kromě toho je nutné si uvědomit, že se většina meziválečných protitankových kanónů vyznačovala vcelku malou ráží (typicky 37 či 47 mm). Na tanky Poláků a západních Spojenců to obvykle stačilo, ale po konfrontaci s daleko lépe pancéřovanými sovětskými vozidly nastal problém. Proto byl jako nepostačující hodnocen i první německý sériový stíhač tanků, který představovalo vozidlo s označením Panzerjäger I. Využívalo podvozek lehkého tanku PzKpfw I, na němž se nalézala otevřená nástavba s kořistním československým kanónem ráže 47 mm.

Jeho síla však na střední a těžké tanky Rudé armády zkrátka nestačila, a proto se Německo okamžitě pustilo do konstrukce vozidel s daleko výkonnější výzbrojí. Ta nesla společný název Marder a existovala v řadě variant, jež se lišily podvozky i zbraněmi. Marder I měl šasi z francouzských tahačů Lorraine, Hotchkiss a FCM, vozidlo Marder II využívalo podvozek PzKpfw II a model Marder III dostal šasi původně československého PzKpfw 38(t).

V nástavbě bylo vestavěno kořistní ruské 76,2mm dělo F-22, později se však přešlo na německé protitankové 75mm kanóny PaK 40. Nástavba byla podobně jako u prvních sturmpanzerů shora i zezadu otevřená, takže nabízela osádce jen omezenou ochranu. Totéž platilo i o nejvýkonnějším stíhači tanků první generace, který obdržel bojový název Hornisse, později Nashorn. Jeho podvozek zkombinoval prvky středních tanků PzKpfw III a IV a v otevřené nástavbě byl umístěný kanón PaK 43 ráže 88 mm, tedy modifi kace obávané protiletadlové zbraně.

Stíhače druhé generace

Zavedení samohybných protitankových kanónů ráže 75 mm znamenalo důležitý posun a do značné míry usnadnilo německý postup na jaře a v létě 1942. Současně se ale projevily i limity těchto zbraní – především nevýhoda otevřené nástavby. Navíc tehdy vycházelo najevo, že výborným ničitelem tanků je také obrněnec StuG III, původně zkonstruovaný k podpoře pěchoty. S využitím protipancéřové munice byl schopný účinně likvidovat i obrněnou techniku. Zrodila se tedy myšlenka na kvalitativně odlišný stíhač tanků, který bude disponovat dobře chráněnou a plně uzavřenou nástavbou.

Tato koncepce, pro niž se potom ustálilo jméno Jagdpanzer, se dočkala sériové realizace s typem Jagdpanzer IV. Základ vytvořil podvozek tanku PzKpfw IV a v nástavbě se objevil výkonný 75mm kanón PaK 39, později PaK 42 s dlouhou hlavní, který jinak tvořil hlavní výzbroj tanku Panther. První zmíněný typ kanónu následně konstruktéři zabudovali také do obdobně řešeného stíhače tanků Hetzer, jehož základ tvořil podvozek PzKpfw 38(t). Němci se ale nespokojili „jen“ s kanony ráže 75 mm a pracovali na stíhačích tanků nové generace, které měly nosit obávané „osmaosmdesátky“.

Vrcholem vývoje této kategorie obrněnců se tedy staly stíhače tanků Jagdpanther, které využívaly šasi pantherů a v jejichž nástavbě se objevil 88mm kanón PaK 43. Stejnou zbraň nesl i obrněnec Ferdinand (později Elefant), který vznikl na podvozku Tiger (P), tedy neúspěšném projektu tanku Tiger od profesora Porscheho. Vůbec největším německým stíhačem tanků se nakonec stal Jagdtiger, zkonstruovaný na šasi Tiger II a vyzbrojený monstrózním dělem ráže 128 mm. Obě tato těžkopádná monstra ale představovala spíše vývojovou slepou uličku, protože zdaleka nejvíce vyřazených nepřátelských tanků si připsaly jednak typy Jagdpanzer IV a Jagdpanther a jednak osvědčené víceúčelové obrněnce řady Sturmgeschütz.

Příliš mnoho typů

Některé samohybné dělostřelecké zbraně třetí říše byly nesporně povedené, ale kámen úrazu se nacházel v enormním počtu různých typů, jenž zákonitě vedl k plýtvání zdroji ve výrobě a k obrovské logistické náročnosti. Například vozidla řady Sturmgeschütz dokázala účinně fungovat i jako stíhače tanků – stačilo vlastně jen změnit palebný průměr ve prospěch průbojné munice. I tak vznikl další obrněnec Jagdpanzer IV na stejném podvozku, přestože by asi bylo logičtější upravit StuG IV pro výkonnější dělo.

Příkladů využití shodných konstrukcí pro různá děla bylo podstatně méně. Například šlo o dvojice Marder III a Grille či Nashorn a Hummel. Už roku 1942 si Němci tento problém uvědomili a začali pracovat na univerzálním nosiči, jenž by dokázal nést 88mm kanón i houfnice ráže 105 a 150 mm. Projekt nazvaný Waffenträger (nosič zbraní) nepochybně představoval správnou cestu, dostal se však jenom do fáze prototypů. Pro Německo již bylo příliš pozdě a ani široké spektrum samohybných děl nemohlo situaci zachránit.

Pohyblivá palebná přehrada

Samostatnou kategorii samohybných dělostřeleckých zbraní na podvozcích tanků pak tvořily typy, jež lze popsat jako samohybná děla v užším slova smyslu. Šlo tedy o samohybné houfnice pro „běžnou“ dělostřeleckou podporu. Také jejich vznik se plánoval již od začátku 30. let, avšak světlo světa spatřily až roku 1942, kdy vznikl první takový prostředek jménem Wespe.

TIP: Jak vzniklo 25 000 panzerů? Výroba německých tanků za 2. světové války

Jednalo se o podvozek tanku PzKpfw II, který dostal otevřenou nástavbu s lehkou polní houfnici leFH 18 ráže 105 mm. Navzdory spíše provizornímu charakteru se vozidlo Wespe (Vosa) osvědčilo a účinně spolupracovalo i s druhým typem této kategorie, jenž obdržel označení Hummel (Čmelák), popřípadě oficiálně Panzerfeldhaubitze. Jeho základ tvořila kombinace podvozků tanků PzKpfw III a IV s nástavbou, v níž se nacházela polní houfnice FH 18 ráže 150 mm.

Sotva patrné siluety velmi velkého dalekohledu (VLT, Very Large Telescope) na vrcholu Cerro Paranal v chilské poušti Atacama jsou poněkud v protikladu s jeho jménem. Díky své odlehlé poloze je obloha na Paranalu obvykle nádherně tmavá, bez rušících světel. Dokonce i točitá cesta, která vede pouští Atacama k observatoři, je osvětlena jen velmi málo, aby se zabránilo zbytečnému světelnému znečištění.

Poloha VLT byla velmi pečlivě vybrána. Je nesmírně důležité, aby vybrané místo bylo co nejsušší, protože vodní páry absorbují infračervené světlo a znehodnocují pozorování. Aby se co nejvíc zmenšil vliv zemské atmosféry na pozorování, stojí VLT v nadmořské výšce 2 600 metrů nad mořem, což zmenšuje množství atmosféry mezi dalekohledem a hvězdami.

Noční oblohou na obrázku se táhne pás plný hvězd, podobný dýmu stoupajícímu z nebeského krbu. Je to naše domovská galaxie, Mléčná dráha. V horní části obrázku je patrná jasnější a širší část – to je galaktická výduť plná hvězd, která obklopuje srdce Mléčné dráhy.

Francouzský umělec Abraham Poincheval se v pařížském muzeu Palais de Tokyo nechal zavřít do skleněné krychle o rozměrech zhruba 2 × 2 metry. V prosklené kabince sedí na židli a pod ní je nádoba s desítkou vajec. Poincheval je zahřívá svým tělesným teplem a speciální dekou, kterou má přes sebe přehozenou. Snaží se vysedět ptačí vejce.

Poincheval má v kabince stravu i vodu. Na záchod pak bude chodit do krabice, kterou má v prosklené vitríně. Za celý den bude mít celkově jen třicet minut, aby se občas postavil, protáhl a najedl se. 

Excentrický umělec má za sebou už několik takto podivných experimentů, v minulosti se například nechal na několik dní zavřít do kamene. Před třemi lety taky strávil 13 dní ve vycpaném medvědovi, vloni strávil tři dny na miniaturní plošině 20 metrů nad zemí, o rok dříve strávil několik dnů v šestimetrové skleněné láhvi.

Sledujte nejnovější Poinchevalův experiment v živém vysílání:

Slizouni jsou pěkné malé rybky ze západního Pacifiku a Indického oceánu. Řada z nich si dokonce našla cestu do mořských akvárií. Skrývají ale nebezpečnou zbraň. Zvětšené duté zuby s připojenou jedovou žlázou.

Vědci analyzovali vzorky jedu ze zubů slizounů a zjistili, že jde o chemický koktejl s opioidními bílkovinami. Tyto bílkoviny účinkují na protivníka zasaženého jedem podobně, jako morfium nebo heroin. Zpomalí ho a uvede ve zmatek.

TIP: Nečekaně bystré ryby: Stříkouni skvěle rozeznávají lidské tváře

Slizouni užívají svůj jed výhradně k obraně, což je velmi neobvyklé. Ale rozhodně to funguje. Vědci pozorovali slizouny, jak si poradili s přesilou větších ryb. My bychom mohli látky z jejich jedu použít k vývoji nových léků proti bolesti.

Jaro nezadržitelně klepe na dveře a teploty stoupají i na mrazivém kanadském Yukonu. Ještě než ovšem ledy roztají, pořádá tamní rekreační resort Takhini Hot Pools pro své návštěvníky soutěž v „omrzlinách“, přičemž na vítěze čeká v přepočtu bezmála 18 000 Kč. Vyhrává ten, komu na hlavě co nejefektněji omrznou vlasy, případně vousy. 

Resort dokonce účastníkům nabízí návod, jak co nejkrásnějšího zamrzání docílit: Ideální je údajně naložit se do jednoho z horkých pramenů v době, kdy venkovní teplota klesne alespoň k −30 °C. Následně si soutěžící musí řádně namočit hlavu a pak už jen sledovat, jak mu ji pokrývá led: Jakmile začnou vlasy tuhnout, lze je navíc upravovat do nejpodivnějších tvarů. 

Kdo byl prvním Čechem na chicagské půdě nevíme. Jisté je jen to, že město navštívilo několik pionýrů přinejmenším ve čtyřicátých letech 19. století. Za nejstaršího známého usedlíka je považován Vojtěch Šklíba, který přišel do Chicaga roku 1846 jako dvanáctiletý chlapec. Vyučil se sedlářem a založil si prosperující povoznictví.

Chicagská Pilsen

Češi se pak soustředili především ve čtvrti Plzeň (Pilsen) na jihozápadě města. V době okolo první světové války činil jejich počet více než 100 000, což byla necelá šestina z celkového počtu českých vystěhovalců a jejich dětí. V Chicagu kvetl spolkový život, rostly české kostely a farnosti, divadla i tělocvičny Sokola a dalších organizací. Působil zde veleúspěšný nakladatelský dům Augusta Geringera a vycházela zde řada krajanských novin a časopisů, měsíčníků, týdeníků i deníků.

Většina chicagských Čechů se stala takzvanými svobodomyslníky, kteří se rozešli s tradičními církvemi. Náboženský konflikt panoval především mezi svobodomyslníky a katolíky, a nebyla v něm nouze o občasné rvačky ani soudní pře. Obě strany si vybudovaly vlastní sítě spolků, ale také hřbitovy.

Všechna města se vyvíjí, a platí to i o chicagské Plzni. Od čtyřicátých let 20. století se česká komunita začala neodvratně rozpadat. Jednotlivé rodiny se stěhovaly do nových rodinných domů, spolkový život odumíral kvůli rozšíření nových forem zábavy jako je film a televize, a mladší generace se amerikanizovala. 

Skutečně znovupoužitelnou raketou se dnes může pochlubit jen Blue Origin jehož New Shepard dokázal opakovaně odstartovat a znovu přistát. Dnes v noci se o totéž pokusí i SpaceX s „dospělou“ raketou Falcon 9.

Součástí Falconu 9 připraveného v plné parádě na floridské rampě 39A je i první stupeň, který 8. dubna dosedl na autonomní mořskou plošinu ASDS OCISLY (Of Course I Still Love You). Půjde tak o první pokus o start s již použitým prvním stupněm.

Milionová sleva

Zákazníkem SpaceX je telekomunikační společnost SES, jejíž satelit SES-10 má Falcon 9 dopravit na přechodovou dráhu ke geosynchronní dráze (GTO). Souhlas s využitím již jednou použitého prvního stupně společnost oznámila již loni v létě.

Hlavním důvodem je pochopitelně cena, neboť boostery jsou obvykle nejdražší komponentou vícestupňových raket. SES by podle nepotvrzených informací mohla ušetřit až 30 % z částky, kterou si SpaceX za dopravu účtuje. Nejde přitom o nijak malou částku – jeden start Falconu 9 vychází na 62 milionů dolarů (1,5 miliardy korun).

Start Falconu 9 je naplánován na dnešní noc (z 30. března na 31. března). Dvě a půl hodiny dlouhé startovní okno se otevře v pátek v 0:27 našeho času, přičemž meteorologové zatím slibují 70% pravděpodobnost dobrého počasí.

Když se Elizabeth Handyové a Bilalu Walkovi v roce 2015 narodila dcera, rozhodli se, že ji pojmenují ZalyKha Graceful Lorraina Allah. Slovo „Allah“, které se v arabštině používá pro označení Boha jim přišlo pro dcerku dostatečně vznešené. Úřady v americké Georgii jsou ale proti a dívka tak již 22 měsíců žije bez rodného listu.

TIP: Trolebuzina, Dazdraperma, Perkosraka: Bizarní křestní jména sovětského socialismu

Úředníci argumentují, že jméno dítěte by mělo vycházet z jména jednoho z rodičů, případně z kombinace obou. Podle Americké unie občanských práv (ACLU) ale žádný takový předpis neexistuje, a pokud není jméno urážlivé či nesmyslné, není důvod je rodičům zakazovat. Ostatně starší bratr „bezejmenné“ dívky se jmenuje Masterful Mosirah Aly Allah a úřady s jeho jménem neměly žádný problém. Celý spor nakonec zřejmě bude muset rozhodnout až soud, na který se rodiče obrátili.

V Česku podle pravidel

Na rozdíl od zahraničí, kde je mnohdy možné jako jméno zapsat prakticky cokoli, platí v Česku pro pojmenování dětí poměrně přesná pravidla. Musí jít o základní spisovnou podobu, oficiálně pravopisně existující v nějakém jazyce, nikoli třeba zdrobnělý, zkomolený či vymyšlený tvar. Pokud má matrikářka pochybnosti o zvoleném jméně, odkáže žadatele na soudního znalce či Ústav pro jazyk český, který ověří, zda zvolené jméno splňuje zákonné podmínky pro zápis jména do matriky.