Emisní Mlhovinu v Orionu, známou také jako M42, objevil v roce 1610 francouzský astronom Nicolas-Claude Fabri de Peiresc. První její snímek pochází z roku 1870 a jeho autorem je americký fyzik a astronom Henry Draper. Od té doby se tato mlhovina stala skutečnou celebritou a patří mezi nejfotografovanější objekty svého druhu vůbec. Mlhovina M42 tvoří jádro Orionova komplexu, ve kterém se nachází například i mlhovina Koňská hlava, Orionův molekulový oblak nebo Barnardova smyčka.

Jeden z nejnovějších pohledů na tento vesmírný skvost pořídil nedávno i Stéphane Guisard. Kromě samotné mlhoviny ale jeho snímek zachycuje i čtyři laserové paprsky. Ty bohudík nejsou záznamem mezigalaktického konfliktu, nýbrž procesu zcela civilního. Svazek těchto paprsků využívá pro zvýšení ostrosti obrazu systémem adaptivní optiky jeden z velkých dalekohledů chilské observatoře ESO Paranal. 

Paprsky jsou vidět z perspektivy, protože nižší hustá atmosféra Země několik prvních kilometrů nad observatoří rozptyluje laserové světlo. Čtyři krátké úseky za paprsky jsou excitované atomy sodíku, které laserové svazky nutí vyzařovat v horních vrstvách atmosféry. Tento postup využívají dalekohledy na Paranalu k vytváření umělých referenčních hvězd.

Baťův koncern, jeho architektura a důmyslný systém řízení zůstává dodnes středem zájmu odborníků. Následující příběh se místo toho pokusí nastínit jak vypadal běžný pracovní pohovor před nástupem do firmy.

Náš bezejmenný hrdina se právě ukládá do postele podnikové noclehárny. Kolik myšlenek, obrazů a snů se mu právě honí hlavou! Po mnoha měsících bez stabilního příjmu mu opět svitla naděje na nové zaměstnání.

Na pohovoru

V myšlenkách se musel stále vracet k dnešnímu přijímacímu pohovoru. Příliš nerozuměl důvodům, proč se ho „osobář“ ptal i na zaměstnání jeho sourozenců a rodičů, na jejich majetkové poměry a byl-li některý z nich zaměstnán u Bati. Netušil, že i toto jsou kritéria, podle nichž se vyhodnocuje perspektivnost zaměstnance pro podnik. Pak jej poslali na podivný test.

Říkali tomu psychotechnická zkouška. Jeden ze zkušenějších uchazečů mu vysvětlil, že se tím vedle všeobecné inteligence testuje schopnost vykonávání stejnorodé práce, přizpůsobivost k měnícím se úkonům, prostorová představivost, manuální zručnost a hbitost prstů. Výsledek by měl poukázat na mimořádné schopnosti uchazeče, změřit jeho nedostatky a naznačit, kam by ho měl případně osobní referent zařadit.

Bez svolení „osobáře“ si ostatně sám vybrat pozici nemůže. Jemu však test připadal jako dětská hra plná geometrických obrazců, slovních hříček a číselných příkladů, nehodná dospělého chlapa.

Uspěl! Vyplnili s ním osobní kartotéku, přičemž se ho opět ptali na nejrůznější detaily z jeho života jako na předchozí zaměstnání, na školy, které vychodil, na majetek, který vlastní. A zase došlo na otázky o rodičích i sourozencích. Polí má otec šest měřic, ale jakou cenu má to jejich doškami pokryté skrovné stavení, o tom doma nikdy nehovořili. „Osobář“ to nakonec odhadl na 15 tisíc, aby byly záznamy kompletní.

Pod drobnohledem lékařů

Pak jej poslali k zevrubné lékařské prohlídce. Podobnou zažil jen jednou, při vojenském odvodu. Ale ani tam mu dentista neprohlížel chrup.

Z kontroly vyšel se závěrečným Béčkem. Jak jej lékař informoval, je to poslední kategorie, při které může být ještě přijat. Symbolem „AA“ se označuje bezvadný zdravotní stav, ale toho stupně dociluje jen málokdo. Symbolem „A“ se pak charakterizuje zdravotní stav dobrý. „C“ a „D“ jsou naopak kategorie pro lidi se střední až vážnou zdravotní poruchou, při které je již prakticky nemožné dosáhnout přijetí. Jeho Béčkem se označuje zdravotní stav za dobrý s nějakou drobnou zdravotní vadou. Bude muset chodit na pravidelné šestiměsíční kontroly.

Nejvíce ho při kontrole zradil chrup. Na osobní kartě musel vlastnoručně podepsat, že si jej do dvou měsíců od přijetí nechá spravit, jinak bude propuštěn. Bude ho to sice stát větší finanční hotovost, ale to již bude vydělávat. A když tak si vypůjčí v rodině.

Jednu z nejkrásnějších památek San Marina představuje Palazzo Pubblico (známý též jako Palazzo del Governo). Novogotická stavba vznikla koncem 19. století na místě dřívějšího paláce z 16. století. Uvnitř můžete obdivovat kongresový sál s 60 gotickými křesly nebo monumentální obraz zpodobňující založení města svatým Marinem, zatímco vstupní terasu zdobí působivá socha Svobody: Na hlavě má korunu ve tvaru tří věží, jež jsou i součástí státního znaku. 

Na hřebeni hory 

Naproti zmíněné budově stojí historická stavba zvaná La Parva Domus, jejíž dějiny se píšou od poloviny 14. století. Na jejím průčelí mimo jiné najdete desku se sanmarinskými mírami a délkami: Platily až do roku 1907, kdy byl přijat metrický systém. Jen o pár desítek metrů dál se tyčí k nebi Basilica di San Marino z počátku 19. století. Místní ovšem jejího zbudování tak trochu litují – nachází se totiž na místě kostela z 5. století, který musel novému svatostánku ustoupit. V opačném případě by dnes mohl představovat jednu z nejranějších křesťanských památek. 

Od baziliky vede cesta vzhůru na hřeben hory Monte Titano, kde z hradeb vystupují tři proslulé věže: La Guaita z 11. století, La Cesta z 13. století a Il Montale pravděpodobně ze 14. století. Vně hradeb se pak nachází kapucínský klášter s kostelem z poloviny 16. století. Mimochodem, právě někde v těchto místech získal kdysi Giuseppe Garibaldi silnou podporu při svém partyzánském tažení proti rakouské a francouzské armádě, které nakonec vedlo až ke sjednocení Itálie. 

Portrét Mao Ce-tunga, který se poprvé objevil ve spisku Rudá knížka, jehož autorem je sám Velký kormidelník, patří mezi kultovní obrazy 20. století a neméně kultovní je i sítotiskové zpracování mistra pop-artu Andyho Warhola. Ceněný obraz si mohli poslední březnový týden prohlédnout i návštěvníci hongkongské aukční síně Sotheby’s. Nyní se dílo přesune do sbírky neznámého kupce, který za Warholův obraz zaplatil 11 milionů dolarů (12,6 milionu $ vč. poplatků, v přepočtu zhruba 310 milionů korun).

TIP: Světová galerie hipsterů: Lenin, Mao, Che Guevara, Gándhí a další

Warholovy obrazy představují dobrou investici, předchozí majitel jej v roce 2014 pořídil za 9,4 amerických dolarů (230 milionů korun).

Americká agentura NASA obrací svou pozornost k Měsíci. V příští dekádě zde hodlá vybudovat vesmírnou ministanici, která má být dalším krokem na cestě k Marsu.

Nový nápad NASA nedávno zveřejnil Bill Gerstenmaier z oddělení NASA pro pilotovaný průzkum vesmíru. Stanice, jejíž má začít kolem roku 2023, by měla sloužit jako brána pro pilotované výpravy na Mars. Na Mars se NASA chce s lidmi vypravit o desetiletí později.

K čemu taková základna? Američané tam chtějí trénovat astronauty pro mise ve vzdáleném vesmíru. A také to bude výchozí bod, odkud budou se slávou vyrážet pilotované mise k rudé planetě.

TIP: Olympus BA 2100: Sedmdesátitunový nafukovací megamodul Bigelow Aerospace

Vybudování minizákladny bude vyžadovat celkem tři lety připravované nosné rakety NASA Space Launch System (SLS). První z těchto raket dopraví do blízkosti Měsíce modul se zdrojem energie a pohonným systémem, s nímž přiletí posádka 4 astronautů na několikadenní misi. Se druhou nosnou raketou a druhou posádkou se k Měsíci dostane obytný modul ministanice a třetí raketa tam dopraví logistický modul, který bude sloužit k vysílání posádek na Mars. 

Ve Velké Británii je v neradostné situaci celá řada druhů rostlin a živočichů. Teď se na jejich záchraně bude podílet i výtěžek loterie National Lotery, který činí celkem 4,6 milionu liber (přes 145 milionů Kč).

Odborníci vybrali 20 druhů, které si zaslouží okamžitý a důrazný zásah. To by mělo zabránit jejich vymření ve Velké Británii. Prostředky získané britskou loterií pomohou i dalším 200 ohroženým druhům.

TIP: Kriticky ohroženého tchoře černonohého zachraňuje zmražené sperma

Finance z loterie podpoří snahy ochrany přírody ve 150 klíčových lokalitách. Poslouží i k zaplacení a vyškolení více než 5 500 dobrovolníků, kteří budou pátrat po vytipovaných druzích a studovat je. Součástí projektu je i znovuosídlení Anglie vzácným motýlem soumračníkem jilmovým, který zde vymřel v roce 1975.

Jsme komplikovaní. A počítače nám rozumějí jen s velikými obtížemi. Doposud to příliš nevadilo, teď ale umělé inteligence začínají řídit auta, lodě i letadla. Budou se setkávat s lidmi neustále.

Pro vizuální systémy počítačů jsou ale lidské pohyby a konání dost nepředvídatelné. Naše akce jim nedávají smysl a prozatím neumějí odhadnout, co člověk udělá v příštím okamžiku.

Virtuální lidé na trénování umělých inteligencí

Vědci se nyní snaží naučit počítače jak lidé reagují. Umělé inteligence dostanou k dispozici snímky a videa lidských těl za chůze, tance nebo třeba při dělání hvězdy, které předtím vygeneroval počítač. Na nich se pak učí chápat lidské pohyby a zvláštnosti.

TIP: Nelehký úkol: Jak naučit roboty a automobily rozeznávat okolí?

Právě pochopení okolní situace a správné dešifrování vizuálních snímků je podle odborníků v této chvíli jednou z největších brzd rozvoje autonomních vozidel. Virtuální lidé by to mohli zlepšit.

Sedm let jste strávil na cestách kolem celého světa. Ačkoli váš zájem nebyl primárně určen zvířatům, určitě jste se zástupci fauny zažil mnohá setkání …

To máte pravdu. Prioritou se postupně stala cesta samotná, ale příroda v ní hrála velkou roli. Návštěvy národních parků, rezervací a volné přírody byly mnohdy plánované právě kvůli kontaktu s divočinou. Třeba na japonském ostrově Hokkaidó jsem mohl pozorovat medvědy, kteří v řece lovili táhnoucí lososy a v Austrálii jsem se dostal do bezprostřední blízkosti krokodýlů. S Borneem se mi bude navždy pojit setkání se slonicí a jejím mládětem a při představě Nového Zélandu vidím tučňáky, lachtany, mrože nebo albatrosy … Podobných setkáních bylo hodně a vždy to bylo krásné, protože mezi námi nebyla žádná bariéra ani mříž.

Stávalo se vám i to, že zvířata přišla spíše za vámi, než že byste je vyhledával?

Vzhledem k tomu, že jsem na cestách nevyužíval téměř žádné hostely a ubytovny, ale spával pod otevřeným nebem, nebyly vzácné ani noční návštěvy zvířat. Když člověka ze spánku probudí zvědavé opice nebo kolem stanu čmuchající possumové, rozhodně vás to neukolébá. Jednou mne ze spánku probudily blížící se zvuky praskajících větviček. Ležel jsem ve vyšlapané stezce v hustém porostu a proti mně se blížil velbloud. Kdybych se včas neprobudil, asi by to byl až příliš silný zážitek …

Noc je přitom pro pozorování zvířat ideální. Počkal jste si někde po setmění, abyste mohl sledovat nějaké živočichy?

Ano, třeba na pobřeží Jižního ostrova Nového Zélandu jsem se od místních dověděl o malé pláži, kde hnízdí tučňák nejmenší, jemuž se anglicky říká „malý modrý tučňák“. Tito skutečně nejmenší tučňáci jsou velice plaší a na pobřeží se z rybolovu vracejí až za šera. Vybudoval jsem si z větviček pozorovací hnízdo a čekal. Nejprve se vynořili dva „strážci“. Při sebemenším podezření by se vrátili zpět do vody a znovu by vyčkávali. Když je jim zdálo být vše v pořádku, začali na pobřeží postupně vyplouvat všichni členové kolonie. A celá ta armáda kolébajících se postaviček se šikovala přímo na mne. Aniž bych to věděl, seděl jsem v hlavním tahu, kudy chodili ke svým vyhloubeným hnízdům a mé nohy jim byly v cestě. Přišli ke mně a koukali na boty. Pak zvedli hlavu ke mně. Ani jsem nedýchal. Chvíli uvažovali a pak začali jeden vedle druhého procházet okolo mne. Někteří se ani neobtěžovali mě obejít a packali mi o nohy … Byl to jeden z nejkrásnějších dotyků divočiny.

To zní krásně. Setkání s jinými zvířecími druhy by každopádně takto idylicky dopadnout nemuselo ...

To, že nejsem jako pán tvorstva vítanou návštěvou, mi bylo dáno najevo při jednom výšlapu do džungle v oblasti horního toku řeky Kinabatangan na Borneu. Ocitl jsem se v teritoriu orangutanů. Zaregistrovali mne z vysokých stromů a spustili poplach. Byl jsem narušitel, kterého chtěli zastavit, zastrašit, zahnat. Z lián a korun „pořvávali“ a lámali větve, které shazovali dolů. Bylo to celkem velké a dramatické projevení nelibosti a neúcty. Ale byl jsem rád, že se nepřišli s návštěvou „pozdravit“ dolů na zem…

Na druhou stranu jste měl štěstí, že jste orangutany v divoké přírodě viděl.

To je fakt, většina lidí má možnost prohlédnout si je jen v rehabilitační stanici Sepilok, kde se kontrolovaným dokrmováním snaží zdomácnělé orangutany vrátit do přírody. Počin nesporně dobrý. Jenže kulisy celého projektu dávají tušit, že krom zájmu orangutanů se zde jedná i o zájmy turistické. Místními lidmi je tato lokalita přezdívána „monkey corner“. Poblíž je totiž další chlupaté lákadlo. Či přesněji nosaté. Na Borneu se vyskytuje vzácný endemický druh opice, kahau nosatý. Jeho hruškovitý nos je dominantou celého obličeje. Zlé jazyky tvrdí, že časový sled dokrmování s orangutany, sousedská lokalita a vůbec samotná opodstatněnost tyto opice dokrmovat, je dána jen hojnou přítomností návštěvníků.

Pojďme ještě zpět k přímému kontaktu se zvířaty. Dostal jste se s nějakým živočichem do takové situace, kterou byste opakoval opravdu jen nerad?

Znepříjemnit život dokáží i malí tvorové. Třeba na Borneu na mne při treku v džungli nalezly velmi nepříjemné pijavice a ještě po týdnu jsem cítil svědivé ranky. Obdobně nepříjemné bylo pobodání malými muškami. Bezprostřední kousnutí se skoro nedalo zaregistrovat, ale v místech štípanců se po pár hodinách začaly tvořit vodnaté puchýře velikosti knoflíků. Pálilo to jak čert a i po několika dnech vypadaly fialové fleky na nohách jako závažná kožní choroba. Asi nejnebezpečnější ale bylo uštknutí zmijí na Srí Lance. V noci jsem si pod stromem připravoval spaní, když mne něco štíplo do ruky… Na batohu mi seděla zmije. Ruku jsem zaškrtil a spěchal do města hledat nemocnici. Ruka začala opuchávat a já znervózňovat. Byl jsem sanitkou zavezen do nemocnice větší, kde jsem na fotografiích identifikoval viníka. Ruka už byla nafouknutá jako gumová rukavice … Po dvou dnech jsem byl propuštěný. Nevím, jestli jsem měl štěstí na méně jedovatého hada nebo se díky letmému skusu dostalo do těla jen malé množství jedu, každopádně jsem byl rád, že jsem tehdy byl docela blízko civilizace.

Vím, že jste měl příležitost dostat se i k ošetřování divokého slona. Jak tato akce probíhala?

To bylo také na Srí Lance. Díky stopu jsem se seznámil s veterinářem, který má na starosti zvířata národních parků a rezervací v severovýchodní části ostrova. Domluvili jsme se, že bych s ním vyrazil na nějaký výjezd. Měl jsem štěstí, protože se vyjíždělo právě za nemocným slonem. Ten se během dne zdržoval v jezeře poblíž farmářské vesnice. Tak blízko a v takovou denní dobu se sloni lidem nepřibližují, takže Dr. Suhada usoudil, že slon má horečku a proto se chladí ve vodě. K takovýmto případům má s sebou ještě dva lidi. Střelce. Jednoho pro aplikaci antibiotik a druhý je pro případ, že by se něco vymklo z kontroly ... Pokud má slon dojem, že je v ohrožení života, dokáže zaútočit i zabít. Největší problém je v tom, že farmáři si zřizují pole v místech, kde po staletí sloni migrují. V době sklizně hladoví sloni lehce překonají bariéry a farmáři se je pak snaží zaplašit dělobuchy a výstřely. Rozzuřený a splašený obr se v tu chvíli mění v zabijáka. Přestože slon je na Srí Lance chráněným druhem, každoročně jsou zaznamenány ztráty na životech. A to na obou stranách. To jen k nastínění situace …

Šlo tedy o potenciálně nebezpečnou situaci, kdy jste zřejmě navíc museli nastoupit na loď, že?

Ano, náš nemocný slon byl ve vodě a my museli do dvou loděk. Veterinář připravil pár „střel“. Chtěl jsem být s foťákem v první linii. Ale doktor mne raději posadil do loďky druhé, kde byl připravený odstřelovač. Drželi jsme se opodál. První loďka se přiblížila asi na dvacet metrů, aby mohl být bezpečně vystřelen projektil. Jenže slon se rozzuřil a vyrazil za loďkou. Hoši nestačili pádlovat a slon se k nim blížil velice rychle. Lapil chobotem vahadlo a bylo zle. Všichni se museli zachránit skokem do vody a uplavat pryč. Slon v zuřivosti celou loď rozlámal …

Měl jste při tom strach? A pozoroval jste nějaké obavy na lidech, kteří takové zákroky provádějí denně?

Strach jsme měli chvíli o střelce, který se dlouho nevynořil. Veterinář věděl, že taková situace může nastat a na loď mne nechtěl pustit. Nakonec se mne zeptal, jestli umím plavat. Bral jsem to spíše jako škádlení a reakci na to, že do lodi beru drahý foťák. Slona se pak podařilo zahnat na břeh, kde mu byla aplikována další dávka. Po nějaké době jej pak doktor jel znovu zkontrolovat.

Jedni zvířatům v divočině pomáhají, jiní se je snaží čím dál častěji využívat jako dobré zboží. A to nemyslím na pytláky. Máte sám zkušenost s takovými případy?

Zvěř je opravdu využívána velmi sofistikovanými způsoby. Pod rouškou „eko-turistiky“ jsou třeba v Indii v téměř nelimitovaném množství vydávány licence pro „wild-life watching“. Zvěř je štvaná, pronásledovaná a stresovaná. Populace tygrů v rezervacích také kvůli tomu klesá. A nejsou to jen tygři, kteří jsou na mušce turistického průmyslu. V západní Austrálii letadly pronásledují žraloka velrybího. Tento největší zástupce paryb se živí hlavně planktonem a malými rybkami. Protože člověku není nebezpečný, „využilo“ se toho k dalšímu „eko“ produktu - „šnorchlování s největším žralokem“. Rychlé lodě, se senzacechtivou a zážitkulačnou posádkou na palubě, čekají, až bude z malého letadla nějaká oběť lokalizována, aby jí pak mohly dělat celý den „společnost“.

To zcela jistě ovlivní i zvyky a návyky zvířat ...

Ano, výmluvným příkladem může být známý turistický resort Monkey Mia na západním pobřeží Austrálie. Tam už čtyři desetiletí připlouvají delfíni přímo k pobřeží, kde jsou dokrmování. V osmdesátých letech se však situace vymkla z kontroly a delfíni ztráceli schopnost sami si ulovit potravu. Začali být na dokrmování závislí a objevily se i případy agresivního chování vůči lidem. Dnes už se však přesně monitoruje kolik potravy jedinec přijme, aby byl nucen si zbytek ulovit sám.

Kdo je Roman Vehovský (1976)

Pochází ze Štěpánkovic u Opavy. Původní profesí telekomunikační technik se na sedm let stal profesionálním autostopařem a amatérským fotografem.

Více se o jeho dobrodružstvích, zážitcích z cest a zajímavých setkání s cizími kulturami se můžete dočíst v autobiografické knize Cestou osudu a náhody, kterou autor nedávno vydal vlastním nákladem. Další informace o Romanu Vehovském a jeho publikaci najdete na cestouosuduanahody.cz

Od dob první světové války, kdy byl tank pohyblivou pevností sloužící k prolomení nepřátelských zákopových linií, se zcela změnila strategie a tím i organizace obrněných jednotek. Hlavní důraz se nově kladl na pohyblivost a pružnou taktiku při postupu vpřed. Žádný plán nemohl postihnout všechny varianty útoku, a proto měli u Wehrmachtu i nižší důstojníci takový výcvik a pravomoci, jež byly v jiných armádách nevídané.

Každý velitel musel dokázat dočasně řídit i jednotku o stupeň vyšší, než mu byla přidělena, a ovládat koordinaci podpůrných jednotek, což se bohatě vyplatilo v případě ztráty spojení s vyšším velitelstvím. Z taktického hlediska se zdálo jako nejvýhodnější velet jednotlivým rotám, které měly dostatečnou palebnou sílu, a zároveň je důstojník dokázal udržet na dohled při selhání spojení.

Udeřit plnou silou

Před útokem musel divizní zpravodajský oddíl zajistit dostatek map a informací o terénu, jímž se měly tanky přesouvat vpřed, protože jakékoli zdržení mohlo dát čas obráncům k přisunutí posil. Velitelé si v předstihu nastudovali záložní osu postupu, předpokládaná ohniska odporu a postupové cíle. Velkou roli hrálo také načasování jednotlivých částí operace, protože útok často podporovaly střemhlavé bombardéry a těžké dělostřelectvo. Velitel tankové roty, pod jehož velení spadalo asi dvacet tanků, obdržel vypracovaný plán postupu od nadřízeného štábu, ale bylo již jen na něm, aby udržel obrněnce v chodu tak, aby celá útočná linie postupovala plynule.

Tankisté si dobře uvědomovali, že jejich stroje jsou nejzranitelnější z boků a zezadu, a pokud by některé jednotky postupovaly rychleji, mohl by je nepřítel likvidovat postupně jednu po druhé. Koncentrace veškeré síly také umožňovala dosáhnout lokální palebné převahy a tím si zajistit vítězství. Ostatně heslem generála Heinze Guderiana bylo: „Udeřit plnou silou.“ Před útokem vyčkávaly tankové roty do poslední chvíle zamaskovány. Jakmile nadešel čas úderu, vyrazily obrněnce dopředu a zároveň začala i palebná příprava těžkého dělostřelectva, která měla oslabit obranu v určené oblasti.

Pokud to terén dovolil, postupovaly tanky vpřed v linii s rozestupy 50–100 metrů co nejvyšší rychlostí, aby využily moment překvapení. Těsně za nimi následovala pěchota na obrněných transportérech, které jí poskytovaly ochranu až do doby těsně před závěrečnou ztečí. Pokud nebyla k dispozici obrněná vozidla, vyrážela pěchota na nákladních vozidlech a až s větším odstupem. Přesto většinou dorazila na místo zasazení dostatečně rychle.

Na dosah nepřítele

Jakmile se tanky dostaly k nepřátelské obranné linii na dostřel vlastních děl, vyžádal si mobilní předsunutý pozorovatel zastavení palby vlastního dělostřelectva. Artilerie se také začala okamžitě přesouvat kupředu, aby poté mohla nadále podporovat postupující tanky. Před válkou byla většina dělostřelectva hipomobilní, což značně omezovalo jeho efektivitu při rychlých útocích. Než se podařilo přivést tažné koně, připojit kolesny a zorganizovat pochodový proud, uplynulo příliš mnoho času na to, aby děla ještě mohla podporovat mobilní svazy, vzdálené většinou už několik kilometrů.

Německá armáda proto šla cestou zavádění dělostřeleckých tahačů, které přepravovaly obsluhy i menší množství munice. Vycvičeným vojákům pak trvalo mnohem kratší dobu připravit děla k přesunu, jehož rychlost byla srovnatelná s postupujícími tanky. Pokud narazil útočný proud tanků na odpor, jenž se nepodařil prolomit z chodu, hledali velitelé rot možnosti obejití nepřátelského postavení, nebo jeho napadení z jiného směru.

V zásadě platilo, že se tanky nesměly nikdy zastavit a měly neustále udržovat kinetickou energii útoku. Typickým příkladem mohlo být malé městečko nebo neprůjezdný les. Vyšší velitel většinou nařídil tankovým rotám obejít tento uzel z obou stran a pokračovat dál k cíli útoku a buď nechal zatím obránce být, nebo na ně nasměroval druhosledové mobilní pěší jednotky a dělostřelectvo. Jakmile tanky dosáhly hlavního cíle, začalo čištění těchto odříznutých enkláv, kde museli obránci zaujmout kruhovou obranu, nebo se vzdát. Tanky byly příliš cenné na to, aby je velitelé nasazovali k vyčišťovacím bojům, byť během války se tato doktrína zvláště na východní frontě postupně měnila.

Německé předpisy počítaly s tím, že tankové jednotky půjdou do boje nejméně po rotách, většinou se však představoval nejmenší samostatnou útočnou jednotku prapor, podporovaný několika rotami pěchoty, ženijní rotou a samohybnými děly. Podle původní doktríny se neměly útočící tanky pouštět do boje s nepřátelskými obrněnými svazky, což měl být úkol především divizního protitankového dělostřelectva. Základní zbraní těchto jednotek byl tažený 37mm kanón, jenž byl sice lehký (jen asi 450 kg) a přesný, ale málokdy stačil na nepřátelské obrněnce.

Němečtí konstruktéři proto začali pracovat na stíhačích tanků, pro něž se často používaly podvozky z ukořistěných tanků. Tyto stroje byly slabě pancéřované, ale dokázaly rychle manévrovat, a tím mohly útočit na nepřátelské tanky i z boku a zezadu. Během války se navíc tankové kanóny dočkaly postupného vylepšování, takže jejich výkony umožnily boj s jakými koliv nepřátelskými stroji. Po bitvě u Kurska se protitankový boj stával hlavní činností německých tankových jednotek, které se v něm brzy velmi zdokonalily.

Image

Čtěte také

Německá tanková rota v boji: Jak překonat vodní překážku