Již jen pár dnů zbývá do startu závěrečné části mise sondy Cassini. Během této etapy sonda zamíří k vnitřním okrajům prstenců Saturnu. Půjde o unikátní možnost pro vědecký výzkum, který nebylo možné realizovat nikdy v historii. NASA tuto část mise označuje jako „velké finále“ a vědci o ní hovoří jako o nové misi, která by mohla přinést ty největší objevy, které si Cassini připíše.

Studium atmosféry a detailní pohled na prstence

Na co se můžeme těšit? Bezesporu na úžasné fotky prstenců i oblačnosti pořízené z neuvěřitelné blízkosti. Sonda se také pokusí detailně zmapovat gravitační a magnetické pole Saturnu. To pomůže lépe pochopit, jakou má planeta vnitřní strukturu a možná zjistíme i něco o rychlosti otáčení jednotlivých vrstev. Závěrečné průlety mohou výrazným způsobem zlepšit naše chápání původu a složení Saturnových prstenců. Detektory na palubě Cassini budou také analyzovat částice z ledových prstenců, které jsou vtahovány do atmosféry masivním magnetickým polem planety.

TIP: Cassini pořídila doposud nejdetailnější snímek Saturnova měsíce

Závěrečná část mise odstartuje ráno 22. dubna, kdy sonda absolvuje svůj poslední, v pořadí již 126. průlet kolem Titanu. O čtyři dny později - 26. dubna krátce před polednem našeho času, sonda poprvé proletí vnitřní částí prstenců. V následujícím půlroce je naplánováno celkem 22 průletů v blízkosti Saturnova vnitřního prstence D.

15. září po poledni Cassini vstoupí do atmosféry Saturnu, odešle poslední data a její mise definitivně skončí.

Dvanáct stavitelů strávilo 2 měsíce prací na karavanu v životní velikosti – stavba si vyžádala tisíc hodin práce a celkem 215 158 kostiček lega. 3,6 metru dlouhý a 2,2 metru vysoký karavan je postavený na sériovém podvozku a je tak zcela funkční. Nechybí ani obvyklá výbava včetně vnitřních detailů. Více než tunu vážící karavan s elektrickými světly a tekoucí vodou, který si vysloužil zápis do Guinessovy knihy rekordů, je k vidění v National Motor Museum at Beaulieu v anglickém Hampshiru.

Nejmenovaný bristolský doktorand prováděl chemický pokus – a jako vedlejší produkt vyrobil triaceton triperoxid (TATP), tedy výbušninu, kterou v roce 2015 použili při útocích v Paříži sebevražední atentátníci.

TIP: Experiment, který se zvrtl: Studenti dostali omylem kofein jako ze 300 šálků kávy

Ačkoliv bylo možné podobné riziko docela dobře předpokládat, vyvolal vznik velmi nestabilní trhaviny poplach. Škola je každopádně na tyto situace připravena, tudíž evakuace budovy s chemickými laboratořemi i jejího bezprostředního okolí proběhla bez větších potíží. Na místo poté dorazila policejní pyrotechnická jednotka, která TATP zajistila. Nikomu se naštěstí nic nestalo.

Bylo čtvrteční ráno po Navštívení Panny Marie léta Páně tisícího čtyřstého třicátého šestého a na náměstí už byla pěkná tlačenice. Městští biřici však dohlíželi na to, aby prostor kolem trůnu a tribun zůstával volný. 

Přijíždí císař

Jaká to byla podívaná! Císař Zikmund seděl ve svém majestátu a na sobě měl oblečené slavnostní roucho. Společnost mu dělali jeho manželka Barbora Celská a zeť Albrecht Habsburský, vévoda rakouský a markrabí moravský. Přítomni byli i legáti koncilu zasedajícího v Basileji a celá řada českých a moravských pánů. Pražský měšťan Jan Velvar předal legátům listinu prohlašující, že husité jsou jednotní s římskou církví, kterou následně přečetl císařský protonotář Markvart.

TIP: Rozhodující koncil v Basileji: Velké politické vítězství husitů

Legáti pak předali obdobnou listinu husitskému zástupci a s jejím obsahem seznámil shromážděný lid arcibiskup Rokycana. Po slavnostním Te Deum se císař se svým průvodem odebral do kostela sv. Jakuba a husité se za zpěvu chorálu Svatý Václave rozešli do svých obydlí. Po mši se císař vydal z kostela pěšky s průvodem do svého domu. Prý se už deset let nic podobného nestalo! Lidé ho spatřili, jak pláče radostí. Zvony bez přestání vyzváněly a všeobecné veselí stoupalo až do oblak.

Jedna z příčin, proč byly severské kmeny tak výbojné, tkví v nesmírné tvrdosti jejich země, jež nedokázala uživit tolik hladových krků. Nekvalitní, málo úrodná půda se stávala ještě méně dostupnou s tím, jak se rodilo příliš mnoho synů, kteří neměli co dědit. Odjet na výpravy patřilo k nemnoha řešením, jak se obohatit a nemuset se o rodinné dědictví rvát s bratry. Jenže výbojné choutky má mnoho společností a v Evropě se v té době našlo nemálo barbarů chtivých zlata. Pouze Vikingové z území dnešního Norska, Dánska a Švédska však dokázali okrádat velké, bohaté a civilizované státy, jaké vybudovali Britové a Frankové, i s jejich dobře vybavenými armádami. 

Úspěch zbraní samozřejmě vyvěral z kvality vikinských člunů, které pronikaly skrz ústí řek hluboko do vnitrozemí. Šel na vrub umění Vikingů navigovat na zrádných mořích a předpovídat počasí. Avšak tím hlavním, co umožnilo slavná vítězství, se stala schopnost bojovat – aktivita, jíž se Seveřanům bohatě dostávalo i v „mírových“ dobách. Vikinskou společností totiž prostupovalo násilí, oslava odvahy a také pohrdání snahou zachovat si život. 

Muž rovná se bojovník

Kdo byl bojovník a kdo ne? V praxi to nebylo možné rozlišit – být mužem znamenalo bojovat. Ten, kdo neuměl mávat sekerou, nebyl muž. Spolehlivě lze doložit, že staroseverští muži u sebe stále nosili několik zbraní, z nichž některé mohly sloužit i jako nástroje: nůž, sekeru, kopí, případně meč. Zbraně byly vyhrazeny pouze silnějšímu pohlaví; ženy se jich až na výjimky (například v sebeobraně) nesměly dotknout, a to pod pohrůžkou vyhnanství. Používání zbraní představovalo jistý rituální akt spojený se starými bohy, což je patrné z faktu, že jejich bušením nebo pozvednutím se stvrzovaly i výroky soudů. Proto nepřekvapí, že bezdůvodné tasení zbraně se severští soudci snažili přísně trestat.

Často prosazovaná představa, že Seveřané byli krvelační barbaři, pramení z velké části z písemností, jež nám zanechali křesťanští kronikáři. Při nájezdech Vikingů sice docházelo ke krveprolití, musíme si však uvědomit, že Seveřané přemýšleli především prakticky a nezabíjeli víc, než bylo nutné. Ostatně za mrtvolu nedostanete nic, zato živého otroka bylo možné velmi dobře zpeněžit. 

Krevní msty a vrazi 

Pokud můžeme věřit islandským rodovým ságám, téměř všechny bojové aktivity mezi Seveřany samotnými představovaly rodové msty a vyřizování účtů. Archetypálním bojovníkem těchto příběhů je často statkář, který se oblékl do svého nejlepšího oblečení, vydal se ke statku svého protivníka a po krátké výměně názorů jej zabil kopím, přičemž se k činu okamžitě doznal, jak kázal zákon. Přiznat se bylo důležité – v tu chvíli se totiž nejednalo o vraždu („mord“), ale o zabití („víg“). Na vrahy, kteří zaútočili v noci a ke svému skutku se nedoznali, pohlížela většinová společnost s odporem a mohli být beztrestně zabiti.

V praxi to znamenalo, že po přiznání se k vraždě zůstávaly zabijákovi určité právní jistoty a při zasedání soudu se mohlo začít „rozumně“ vyjednávat. Ačkoliv je to pro nás šokující, v mnoha archaických společenstvích fungovala spravedlnost jinak, než ji chápeme dnes. Zatímco my se nyní snažíme potrestat zločince za spáchaný čin, na pozůstalé se ohledy příliš neberou. V minulosti se ovšem postižení pokoušeli získat kompenzaci v dobytku či ve zlatě, což mohlo rodinu, jež zůstala bez živitele a ochránce, alespoň na čas zbavit existenčních starostí. Vraždy a následné platby se například na Islandu staly natolik rutinní záležitostí, že se v jisté sáze dokonce zachovalo přísloví: „Jeden by měl zabíjet jen tolik, na kolik lidí má peněz.“

Rozhořčená rodina mohla samozřejmě žádat i vrahovu smrt či exil, soudci však často dávali přednost smírným řešením v podobě pokut. Jinak se mohl konflikt vymknout kontrole a celé rody se zapletly do dlouhé a krvavé vendety, jež často končila kompletním vyhlazením jedné strany. 

Rovní s rovnými

Severská společnost byla nesmírně rovnostářská. Měla samozřejmě svůj „běžný lid“ (svobodné „karly“) a také šlechtu („jarly“), ovšem hlavní rozdíl mezi těmito dvěma skupinami spočíval v hromadění majetku, půdy a otroků. Neexistovaly přitom žádné právní bariéry, které by schopnému a ctižádostivému „karlovi“ zabránily, aby se vyšplhal až do privilegované vrstvy majetných a mocných, pokud se mu podařilo získat dostatečnou podporu. 

Dokonce ani králové, kteří na konci 10. století začali silou sjednocovat do té doby nezávislá území jarlů, se netěšili žádné posvátné úctě. Třímali v rukou moc a zasluhovali si při jednání respekt, každý svobodný muž s nimi však mohl mluvit jako rovný s rovným, bez veřejného ponižování. Sebeúcta, která se před nikým nesklání, byla pevně zakořeněnou součástí severské duše a stala se příslovečnou. Dochovala se nám v mnoha příbězích, z nichž ten nejvtipnější zaznamenal kronikář Dudo z opatství Svatý Quentin: Popsal v něm setkání franckého krále Karla III. s vikinským jarlem Rollem v roce 911. 

Líbat, prosím

Rollo a jeho muži už nějakou dobu pustošili Francii, a když zrovna neobléhali Paříž oni, dělali to jiní vikinští dobyvatelé. Neustále se opakující kolotoč rabování a požadavků výpalného se Karel III. pokusil vyřešit tím, že Rollovi nabídl rozsáhlá území výměnou za ochranu před ostatními nájezdníky. Šlo o oboustranně výhodnou dohodu a Viking souhlasil. Na znamení, že přijímá královu svrchovanost, byl poté vyzván, aby mu políbil nohu. Frank, byť urozený, viděl v panovníkovi posvátnou osobu pomazanou Boží vůlí – a políbit pozemskému vládci nohu znamenalo sklonit se před Bohem samotným. Ale Viking? 

Následovala tedy trapná situace, kdy se nezdálo, že by se chtěl kdokoliv kamkoliv sehnout. Rollo však nakonec vše vyřešil tak, že vyslal ke králi jednoho z členů své družiny. Ten k panovníkovi rázně přistoupil, místo očekávaného pokleknutí jej ovšem chytil za kotník a trhnutím ho zvedl, načež se Karel i s trůnem skácel naznak. Nyní mohl důstojně stojící Viking vykonat příkaz, aniž by se zesměšnil sám před sebou. Je téměř jisté, že se jednalo i o vítanou demonstraci skutečných vztahů krále a jeho nového „vazala“. 

Země Seveřanů

Francouzští králové ovšem nejspíš území věnovaného Seveřanům nelitovali. Vikingové se totiž ukázali být nejen agresivními barbary, ale také překvapivě dobrými obchodníky a správci. Teritoria, jež francký panovník Rollovi formálně daroval (protože v té době byla stejně pod vikinskou kontrolou), záhy proslula jako Normandie, země Seveřanů. 

Noví vládci, kteří se v rámci svého „zcivilizování“ nechali pokřtít, povolali z oblastí dnešního středního Německa kněží a mnišské řády a začali budovat kláštery. Mnoho zdrojů směřovalo i na výstavbu rozlehlých hradů, jež měly zajistit, že si to francouzští králové s darovaným lénem nerozmyslí. Rozsáhlá stavební činnost si žádala vyškolení vynikajících architektů, kteří se nechali inspirovat mnoha místy, jež předtím Vikingové vyplenili nebo kde sloužili jako žoldnéři. Arabské a byzantské vlivy se tak propojily s příslovečnou severskou strohostí a jakoby zničehonic došlo k architektonické revoluci. Na západě se zrodil první ucelený stavební styl od pádu římského impéria – románská architektura, která následně proměnila tvář celé Evropy. 

Od francouzských kolegů si také Normané rychle osvojili umění vybírat daně, tedy poznání, že je lepší lidi jednou ročně obrat o malé množství peněz či zboží než jim občas vypálit domy a nechat je na holičkách. Do nově založeného vévodství si brzy našli cestu židovští kupci a Normané připravili podmínky pro slibný rozvoj řemesel místních Franků. Během několika generací se tak z Normandie stalo jedno z nejmocnějších vévodství v celé Evropě. 

Rodí se Kyjevská Rus

Ani zde však zakladatelské úspěchy nekončí. Zatímco dánští nájezdníci se pohodlně usídlili ve Francii a později založili fungující státy na severu a na západě Británie, nájezdníci z oblasti dnešního Švédska zamířili na východ – do zemí Slovanů.

Varjagové přinesli na Rus základy státního zřízení, zatímco do té doby tam sídlily pouze roztroušené slovanské kmeny. Takové tvrzení samozřejmě ruští nacionalističtí dějepisci v 19. století odmítli přijmout a ještě tvrději se této tezi bránili sovětští marxističtí historici ve 20. století. Podle posledních výzkumů se zdá, že pojmenování „Rus“ pochází od slova „rhos“, tedy někdejšího finského označení pro švédské veslaře. Slované jej převzali a říkali tak všem Germánům, kteří dorazili ze Švédska. 

Realita vzniku Kyjevské Rusi byla samozřejmě méně romantická než se píše v pověstech. Už v první polovině 9. století založili Švédové mezi slovanskými kmeny několik obchodních stanic, jež jim umožňovaly přepravovat zboží ze Skandinávie do bohaté Konstantinopole na jihu. Převážený náklad představovala hlavně kořist z dobyvačných nájezdů. Nejspíš ovšem nepocházela od slovanských kmenů, protože Slované byli jednoduše příliš chudí, než aby jim bylo co ukrást. Daleko výhodnější bylo usadit se v jejich blízkosti a vynutit si od nich placení nějaké daně v naturáliích – a přitom nerušeně provozovat svůj obchod s Byzancí.

Během několika generací se však severské a slovanské vlivy prolnuly a objevila se první slovanská šlechta „západního“ vzoru – slavná dynastie Rurikovců, která pak stála u zrodu moci velké Rusi. 

Pokud chcete v dnešní době prorazit, je třeba být „nej“ – největší, nejchytřejší, nejsilnější nebo nejlevnější. Sean Kristafor z Kapského Města vsadil na kávu, a protože prorazit rozhodně chtěl, vytvořil nejsilnější kávu na světě s příznačným názvem Black Insomnia.

TIP: Nová studie ukazuje, jak pití kávy ovlivňuje spánkový režim

Kávu Black Insomnia (Černá nespavost) uvedl Sean na trh teprve v červnu loňského roku. První dva měsíce ji prodával jen v domovském Kapském městě. Velmi rychle ale zjistil, že má jeho supersilná káva obrovský úspěch. „Už po dvou měsících jsme prodávali o 3 tuny více kávy než okolní pražírny,“ popisuje raketový start Sean Kristafor. „V říjnu jsme Insomnii prodávali již ve 22 zemích celého světa a v březnu ji začal distribuovat v USA Amazon.“

Insomnia obsahuje 702 miligramů kofeinu na hrnek (350 ml), což z ní dělá nejsilnější kávu na světě. Nejde jen o reklamní slogan, tvrzení potvrzují i laboratorní testy, které si Sean Kristafor nechal zpracovat. V jediném kilogramu kávy Black Insomnia je podle laboratoře SGS 17,5 gramů čistého kofeinu! Doposud se titulem „nejsilnější“ pyšnila káva Death Wish Coffee s obsahem 13,2 gramů kofeinu na kilogram.

TIP: Kde se vzala káva a odkdy ji pijeme v Česku?

A jaké množství kofeinu je vlastně životu nebezpečné? Denní maximální dávka kofeinu by podle četných doporučení neměla překročit 400 mg – což je množství 2 až 4 správně udělaných šálků espresso z arabiky. V případě kávy Black Insomnia jde o jeden jediný šálek denně.

Rudá planeta je dnes mrazivou pustinou s velmi řídkou atmosférou, jejíž hustota odpovídá asi 1 procentu pozemské atmosféry. Většina vody Marsu zamrzla do polárních čepiček. Planetární vědci ale nevěří, že tomu tak bylo vždy. V některých oblastech Marsu jsou minerály, které na Zemi vznikají působením vody.

Na povrchu Marsu prokazatelně existují úvary, které nesou stopy po působení stojaté i tekoucí vody. Pokud tedy v minulosti na Marsu existovala kapalná voda, musela mít planeta mnohem hustší atmosféru.

MAVEN a osud atmosféry Marsu

Odkrýt osud atmosféry Marsu bylo hlavním úkolem americké sondy MAVEN (Mars Atmosphere and Volatile Evolution), která je již ro a půl na oběžné dráze Marsu. Sonda měla mimo jiné zjistit, zda oxid uhličitý na Marsu zamrzl do polárních čepiček, navázal se do hornin anebo jestli zmizel do vesmíru.

TIP: Nová teorie: Byl dávný Mars obyvatelný díky výtryskům metanu?

Sonda měřila obsah dvou izotopů argonu, argonu-36 a argonu-38 a vědci zjištěné hodnoty porovnali s výchozím stavem ve Sluneční soustavě. Z toho pak následně odvodili, že kolem 90 % oxidu uhličitého zmizelo z atmosféry Marsu do vesmíru. Stalo se to před 4,1 miliardami let, když Mars přišel o svůj magnetický štít. Dalších pár set milionů let pak stačilo, aby oxid uhličitý z atmosféry rudé planety zmizel.

Jací byli naši velmi blízcí příbuzní neandertálci? Neotesaní hrubiáni anebo spíše jen trochu ramenatější lidé s vystouplými nadočnicovými oblouky?

Odpověď na tuhle otázku možná přiblíží havraní kost z naleziště neandertálců na Krymu, o stáří 38 až 43 tisíc let. Na kosti je několik zářezů, které zřejmě původně vytvářely pravidelný vzor.

TIP: Důkazy z jeskyní mluví jasně: Neandertálci byli kanibalové

Podle odborníků je tato havraní kost zatím nejpřesvědčivějším důkazem, že neandertálci měli smysl pro estetiku a umění. Ze zářezů je prý jasné, že nejde o stopy opracování kosti při jídle, ale o cílevědomou činnost. Neandertálci nám asi byli doopravdy blízcí.

Ne všichni živočichové jsou stejně přitažliví pro ochranu přírody. Gorily, tygři anebo pandy jsou velká, vzácná a velmi charizmatická stvoření, která se dobře vyjímají na logu kampaně za ochranu přírody.

TIP: Pandám se blýská na lepší časy: Už nepatří mezi kriticky ohrožené druhy

Jenže často jsou běžné, malé a nepříliš atraktivní druhy ve skutečnosti pro ochranu přírody mnohem důležitější. Charles Darwin tohle rozeznal u žížal, které si oblíbil a studoval je téměř 40 let.

Žížaly jsou klíčové

Odborníci řadí žížaly mezi nejvlivnější živočichy této planety. Patří mezi takzvané klíčové druhy (anglicky keystone species), na jejichž přítomnosti závisí celé ekosystémy. Žížaly totiž svým neúnavným vrtáním velmi silně ovlivňují fyzikální, chemické a biologické vlastnosti půd. Zároveň jsou také významným zdrojem potravy pro řadu větších živočichů.

Na cesmínách je zajímavé, že zaujaly významné místo v magii – a to nezávisle na sobě hned na třech kontinentech. Jednotlivé druhy byly využívány jak starověkými národy v Evropě, tak i Indiány v Americe a jako léčivé rostliny se pěstovaly i ve východní Asii.

Indiáni věřili, že cesmíny pomáhají dosáhnout vítězství v bitvách. Sušili jejich plody tak, aby se zachovala červená barva a nosili je jako korálky. Druidové byli přesvědčeni, že slunce nikdy neopouští cesmínové keře, a proto je považovali za svaté. Cesmína se používala pro dekorace i v průběhu starořímských Saturnálií a k uvítání nového roku v Číně. Ve středověku se jimi zapuzoval od obydlí ďábel, čarodějnice a zlí duchové. Když byly vysázeny kolem domu, měly působit jako obrana proti zlým čárám. S cesmínami v roli domácí dekorace se v zimě dodnes můžete setkat.

TIP: Vodní rostlina viktorie královská aneb Prchavá krása vodní královny

Cesmína ostrolistá (Ilex aquifolium)

Keř nebo strom se střídavými, tuhými, kožovitými listy, které jsou trnitě zubaté a lesklé na horní straně. Jde o nejčastěji pěstovanou zahradní cesmínu, k dispozici je ale celá řada zahradních kultivarů, jež se liší tvarem listů či barvou plodů. Některé odrůdy jsou velmi známé a pěstují se již od středověku.
Kůra se používala v Anglii proti kašli, pivo s vývarem z cesmínového listí se doporučovalo proti kolikovým bolestem.

Velikost: keř či strom až 20 metrů vysoký
Ekologie: obvykle v podrostu listnatých lesů
Květy: čtyřčetné
Rozšíření: Západní a jižní Evropa, Britské ostrovy, západním pobřeží Skandinávie, severní Afrika a Turecko

Cesmína přeslenatá (Ilex verticillata)

Opadavý keř se střídavými listy, které jsou na okrajích pilovité a na podzim barví. Květy jsou drobné. Zářivě červené plody vydrží na keřích dlouho do zimy a jsou proto oblíbeným materiálem při zimních vazbách. V Severní Americe jsou rozsáhlé plantáže, na kterých se tento druh a jeho kříženci s jinými opadavými druhy ve velkém pěstují právě pro plody ozdobené větve. Indiáni jí používali jako léčivou rostlinu.

Velikost: keř vysoký až 4 metry
Ekologie: bažinatá stanoviště, vzácněji písečné duny
Květy: obvykle pětičetné
Rozšíření: USA a jihovýchod Kanady od New Foundlandu po Alabamu

Cesmína paraguayská (Ilex paraguayensis, synonymum: I. paraguariensis)

Strom se střídavými stálezelenými listy, které jsou na okrajích vroubkované. Sušené a rozdrcené listy cesmíny jsou známé jako maté. Pití této alternativy čaje nebo kávy se u nás příliš nerozšířilo. Udává se však, že pijáci maté v některých státech Jižní Ameriky zkonzumují až 10 kilo sušených listů ročně. Nápoj má pro vysoký obsah xanthinových alkaloidů (kofein,  theobromin a theophyllin) povzbuzující účinky. Listy se sklízí jednou za 3–4 roky tak, že se ořezávají celé větve. Původně se nechávaly zavadnout v kouři nad ohněm, a poté otrhaly a sušily. Dnes se obvykle zpracovávají průmyslově.

Velikost: strom 15–20 metrů vysoký
Ekologie: podhorské stálezelené lesy a břehy potoků
Květy: čtyřčetné
Rozšíření: jižní Brazílie, Uruguay, Paraguay, severní Argentina