Vědci studovali vliv pití šťávy z borůvek na mozek seniorů ve věku 65 až 77 let. U seniorů, kteří dostávali každý den po dobu 12 týdnů k pití koncentrovanou šťávu z borůvek, došlo proti kontrolní skupině ke zlepšení fungování mozku, ke zvýšení průtoku krve mozkem, a také ke větší aktivaci mozku při zpracování vyplňovaných testů. Stejně tak došlo i ke zlepšení paměti seniorů.

TIP: Jak nejlépe prožít aktivní stáří? V exoskeletu pro seniory

Jak je to možné? Borůvky obsahují množství flavonoidů, přírodních chemických látek, které mají antioxidační a protizánětlivé účinky. Jejich účinek na mozek je podle všeho blahodárný.

Pokud dnes chce někdo dostat náklad na oběžnou dráhu, potřebuje na to pořádnou raketu a hodně peněz. Soukromé společnosti, jako například SpaceX nebo Blue Origin usilují o snížení ceny za dopravu na oběžnou dráhu vývojem opakovaně použitelných nosných raket. Co kdyby to ale šlo ještě levněji?

Na zajímavém způsobu dopravy na oběžnou dráhu pracuje španělská společnost Zero2Infinity. Vyvíjí systém dopravy menších nákladů na oběžnou dráhu odpálením rakety z vysoko letícího balonu.

První start rakety z balonu

Před pár dny Zero2Infinity zaznamenali významný úspěch. Povedlo se jim jako prvním v historii vypustit raketu ze stratosférického balonu. Nejprve vypustili balon i s raketou z lodi u pobřeží Španělska. Když se balon dostal do výšky 25 kilometrů, zažehl se raketový pohon a raketa úspěšně odstartovala.

TIP: Čína úspěšně vyzkoušela svou zatím největší nosnou raketu Dlouhý pochod 5

Šlo o malý prototyp budoucí rakety, který po krátkém letu přistál na padáku do oceánu. Lidé ze společnosti Zero2Infinity ale doufají, že v dohledné budoucnosti s podobnou technologií vyšlou na oběžnou dráhu mikrosatelity a experimenty s malými finančními náklady.

Akce má více než 10letou tradici a podobné jízdy byly v minulosti k vidění ve zhruba 70 zemích světa. Původním poselstvím nahých jízd byla snaha upozornit na vzrůstající závislost lidí na ropě a ropných produktech a oslavit jedinečnost lidského těla. Postupem času se ale z Naked Bike Ride stal spíše happening na podporu městské cyklistiky.

Je zřejmé, že Paleček byl populární postavou, na níž se v lidové tradici „lepily“ příhody. Podobně nemůžeme věřit všemu, co říká takzvaný Budapešťský rukopis artikulů bratra Palečka, jenž vznikl na počátku 16. století v okruhu Jednoty bratrské a promítl do jeho postavy určitý mravní ideál.

Palečkovy příhody

Rukopis udává, že Paleček „jsa řádu a života rytířského, velmi šlechetného, králi velmi milý i vzáctný byl i každému dobrému (…)“. Byl to tedy nižší šlechtic a pocházel nejspíš ze vsi Páleček na Slánsku poblíž Velkého Pálče, rodiště někdejšího Husova druha Štěpána z Pálče, nebo na Kouřimsku poblíž Lipan. Krále oslovoval „bratře“ a sám byl velmi pravděpodobně členem Jednoty bratrské. Rukopis praví, že Paleček se často účastnil jednání královské rady a hodnotil počínání členů, takže ti na něj „velkou péči (zlost) mívali“.

Jindy útočil na kanovníky, až jeden Jiřího prosil: „Králi, prosím tebe, ať nám ten dobrej muž dá pokoj!“ Leč král měl svého šaška velmi rád a jak praví poslední artikul rukopisu, když roku 1470 nebo 1471 zemřel, „král Jiří velmi teskliv byl a nedlouho po něm živ byl“.

A v čem vlastně spočívalo Palečkovo šaškovství? Slyšte na závěr tuto, snad nejznámější příhodu: „Jednoho času v pátek šel mezi mládence do královské světnice, kterýž nemívali dobrých ryb na svém stole.

Tehdy Paleček vzal sobě tu jednu plotku a přičinil ji k uchu a ptal se jí, ví-li co vo jeho bratru, potom druhé i třetí ptaje se na svého bratra. A ty mládenci dali se v smích, až se král voptal, co se to děje, a maršálek pověděl: ‚Bratr Paleček sedí mezi mládenci u stolu a mluví s rybami.‘ A král řekl: ‚Co tam činíš? Proč k nám k stolu nejdeš?‘ I řekl Paleček: ‚Bratře králi, povímť. Měl sem bratra rybáře: utopil se, a tak se těchto ryb ptám, vědí-li co vo něm.‘ A král jemu řekl: ‚Což voni tobě praví?‘ A Paleček řekl: ‚Tak praví, že sou oni velmi mladé a že o tom nic nevědí, než abych se ptal těch starejch, které sou na tvé míse.‘

A tak král kázal svému kraječi naklásti co největších ryb na talíř a donésti Palečkovi. A tak jest Paleček nakrmil ty mládence starejmi i dobrejmi rybami.“

Na první pohled přicházely kolapsy velkých civilizací rychle a nečekaně, ve skutečnosti je však předznamenávaly události, jež se odehrály dlouho před nimi. Překážkou k poznání skutečných příčin pádů impérií se v mnoha případech stává i hodnověrnost pramenů, které máme k dispozici. Řadu z nich totiž kronikáři, mniši či panovníci přizpůsobovali tak, aby vyhovovaly tehdejším politickým i kulturním poměrům – a tudíž nutně nemusejí být pravdivé.

V poslední době se ovšem před vědci v tomto směru otevírá i další oblast výzkumu: Díky pokročilým technologiím mohou například zkoumat tisíce let staré ostatky obyvatel jednotlivých říší, z nichž pomocí analýzy DNA dokážou zjistit překvapivě mnoho. Jsou tedy například schopni potvrdit či vyvrátit hypotézy o epidemiích a hladomorech, které mohly do značné míry přispět ke zdánlivě nečekaným kolapsům. Dějiny se tak ukazují v novém, a někdy i nečekaném světle. 

Zaniklá chlouba starověku

Římské impérium – obrovská oblast sahající svého času od Atlantského oceánu k řece Eufrat a od Británie až k saharské poušti – dodnes udivuje svou rozlehlostí, organizovaností a vyspělými technologiemi. I nejmohutnější politický útvar starověku a jeden z největších v dějinách vůbec však skončil v troskách. Roku 395 se za vlády císaře Theodosia I. říše nejprve rozdělila na západní a východní část, načež v roce 476 první zmíněná definitivně zanikla, když se území dnešní Itálie zmocnil germánský vůdce Odoakar. 

Badatele i milovníky historie a záhad nepřestává fascinovat, jak mohl ohromný organismus s výborně strukturovanou armádou, která dokázala dobýt Sýrii, Galii či Egypt, podlehnout nájezdům primitivních barbarů. Kolaps se pokoušejí vysvětlit celou řadou mnohdy značně rozdílných teorií. Většina odborníků se však shoduje, že pád římského impéria nenastal v důsledku jediné události, nýbrž že k němu došlo kvůli souhře hned několika faktorů. 

Když zdroje nestačí 

Mnozí historikové zmiňují v první řadě důvody ekonomické. K takovému názoru se přiklání i český archeolog a známý egyptolog Miroslav Bárta. Podle něj totiž fungování celé říše dlouho zásadně záviselo na dobývání nových území, jehož výsledky pak ovlivňovaly daňový systém obyvatel impéria. Když například v roce 130 př. n. l. dobyli Římané město Pergamon a získali poklad makedonského krále, umožnilo jim to vyhlásit roční daňové prázdniny pro římské občany. 

S vládou císaře Augusta, který se v prvních letech nového letopočtu soustředil na udržení obsazených území, se však politika začala měnit – a od dobývání se přešlo především ke spravování již získaných oblastí. S tím ovšem souvisely i zvýšené náklady na chod ohromného impéria: Státní pokladna musela vydávat ohromné sumy určené ke správě a k udržení míru v jednotlivých provinciích. Platy a příděly potravin pro armádu, náklady na úřednický aparát, školství i „sociální dávky“ – to vše bylo stále těžší pokrýt. 

Opravdová hospodářská krize ovšem v říši propukla až v letech 235–284. Vnější vpády podstatně narušily integritu území a především si vyžádaly značný nárůst stavů armády a úřednictva. Kvůli zvyšování daní pak drasticky klesla hodnota měny a začaly se hroutit také další oblasti: Upadala gramotnost a vzdělanost obyvatelstva, stejně jako důvěra v císařský úřad, jehož aparát stále víc podléhal vlivům různých zájmových skupin. Panovníci se na trůnu střídali častěji než kdy dřív, ale v jejich silách již nebylo konec odvrátit. Nikoliv náhodou se o zmíněném období hovoří jako o „krizi třetího století“. 

Opuštěná půda 

Na počátku 4. století se císař Dioklecián pokusil vyřešit problém s nájezdy barbarů tím, že decentralizoval a zdvojnásobil úřednický aparát. Poslední ránu však říši podle popisované teorie zasadila obrovská inflace, která vedla k vylidňování venkova. A právě zde tkvěla příčina konečné zkázy: Hospodářský systém Říma totiž z 90 % stavěl na zemědělství. S odchodem venkovanů do měst ovšem zůstávala půda ležet ladem, což mělo na říši katastrofální dopad. 

Vláda se rozhodla situaci řešit neúměrným zvýšením daní, což však u řady obyvatel vyvolalo odpor – a v některých případech dokonce touhu po tom, aby je barbaři neúnosného břemene zbavili. V polovině 5. století se pak celý systém definitivně zhroutil. 

Děsivá epidemie?

Zajímavou hypotézu zániku říše představil již na počátku 20. století britský historik William H. S. Jones. Scénář úpadku byl podle něj následovný: V období po vpádu kartaginského generála Hannibala na Apeninský poloostrov v letech 218–204 př. n. l. se na území dnešní Itálie rozšířila malárie a následná epidemie oslabila impérium natolik, že se ze zmíněných ztrát již nikdy nevzpamatovalo. V roce 2011 pak uvedenou myšlenku oživil americký archeolog David Soren. Přivedl jej k tomu pozoruhodný objev největšího dětského hřbitova z římské éry v severoitalském Lignanu. 

Nález nasvědčoval, že děti zemřely velmi rychle po sobě na nějaké infekční onemocnění, které muselo vesničany vyděsit. Ačkoliv v té době již vyznávali křesťanství, pohřbili potomky podle starých pohanských zvyklostí, včetně zvířecích obětí. Soren se přitom domníval, že děsivou nemocí byla právě malárie – ostatně o „moru“, jenž oblast zachvátil, se zmiňují i dobové prameny. Většina badatelů však k jeho hypotéze zaujala skeptický postoj. 

Důkaz z kostní dřeně 

Jenže pak přišel rok 2016 a poněkud neobvyklou teorii se díky nejmodernějším technologiím podařilo potvrdit. Vědci podrobili analýze dva tisíce let staré ostatky římských obyvatel, přičemž zkoumali části DNA z jejich zubní dřeně – a u některých pak skutečně našli známky prodělané malárie. Podle odborníků se přitom nemoc nevyskytovala pouze na pobřeží, kam mířili přistěhovalci z Afriky, nýbrž i hluboko ve vnitrozemí a na venkově. Do impéria se infekce zřejmě dostala s cestujícími na lodích, u nichž se choroba ještě nemusela projevit. Komáří larvy mohly navíc nerušeně přežít i ve vodě převážené na palubách. 

Existuje celá řada dalších teorií o příčinách zániku starého Říma – počínaje špatnou správou či rozkoly mezi rolníky a aristokracií přes všeobecný úpadek bojového ducha a plýtvání cennými kovy na luxus až po poněkud mystické vysvětlení německého filozofa a spisovatele Oswalda Spenglera. Podle něj prodělávají civilizace, podobně jako rostliny, různé etapy života. Nakonec je však čeká nevyhnutelná smrt, která přichází, když je „národ opotřebovaný a v tvůrčím ohledu vyčerpaný“.

Žvýkání znaly také mnohé další kultury a v ústech našich předků se převalovalo leccos – od stromové pryskyřice a ztuhlého kaučukového mléka přes různé druhy trávy až po listy, větvičky a vosky.

Historie moderní žvýkačky se ovšem spojuje s Amerikou, konkrétně s územím Nové Anglie nedaleko kanadských hranic. Tamní indiáni žvýkali pro zahnání žízně i osvěžení dechu tuhou smrkovou mízu zvanou „chicle“. Zvyk od nich pak převzali kolonisté a v roce 1848 obchodník John B. Curtis vyrobil a prodal první komerční žvýkačku, pod názvem „Čistá smrková guma ze státu Maine“. Krátce nato již žvýkací hmota vznikala i uměle – konkrétně z parafínu.

První patent obdržel zubař William F. Semple z Ohia roku 1869: Speciální gumu chtěl využít především k procvičení čelistí a stimulaci dásní. Nešlo přitom právě o pochoutku – vyráběla se mimo jiné z křídy či drcených kořenů.

Mezinárodní park míru Waterton Glacier vznikl roku 1932 splynutím národního parku Waterton Lakes ležícího v Albertě s národním parkem Glacier v Montaně. Spojení menšího, kanadského a devětkrát rozlehlejšího amerického parku iniciovali členové klubu rotariánů – společenství sdružujícího vůdčí osobnosti a obchodníky, kteří se věnují humanitárním projektům. Chtěli tak stvrdit dlouhodobé přátelství USA a Kanady. 

Jezera, mokřady, lesy 

Krajinu kanadské části charakterizují rozeklané drsné vrcholy, horské lesy, jezera a mokřady, na východě se pak částečně rozkládá i prérie. Pohoří Kordillery na západě utváří v chráněné oblasti podmínky pro život unikátních rostlinných společenstev i živočišných druhů. Mezi obyvateli území rozprostírajícího se v nadmořské výšce 1 290–2 910 m byste našli například medvěda grizzlyho, pumu, losa, kojota či vlka a v horských lokalitách i kamzíka běláka nebo ovci tlustorohou. 

Ledovce téměř zmizelé 

Americké části parku dominuje hřeben deseti vrcholů Skalnatých hor ležících ve výškách 2 600–3 390 m n. m. Na jejich strmých a nepřístupných svazích panuje drsné klima, jež se vyznačuje častými srážkami. Zatímco v zimě tam napadne až pět metrů sněhu, léto charakterizuje vlhké počasí a mlha. Také v této lokalitě žije řada živočišných druhů, z nichž mnohé – jako horský karibu, kamzík bělák či medvěd grizzly – patří mezi ohrožené. Mezi tamní rostlinné poklady se zase řadí monumentální staré cedry a jedlovce. 

Z ledovců, které daly parku název, bohužel mnoho nezbylo. Zatímco ještě v polovině 19. století jich badatelé v místě napočítali 150, dnes jich zůstalo asi jen 35. Vědci navíc odhadují, že při současném klimatickém vývoji nevydrží do roku 2030 žádný.

Cokoliv uděláš, to já zvládnu mnohem lépe. To si asi mezi sebou říkají šéf společnosti Blue Origin Jeff Bezos se šéfem SpaceX Elonem Muskem. Jejich aktivity ve vesmíru i jejich technologie jsou si totiž velmi podobné.

Bezos před pár dny představil opakovaně použitelné nosné rakety New Glenn, která je v řadě věcí podobná nosným raketám Falcon 9 Elona Muska. Včetně toho, že první stupeň nosné rakety New Glenn bude přistávat na robotické plovoucí plošině, přesně jako rakety SpaceX.

Kdo má lepší raketu?

Raketa New Glenn by měla vynést na nízkou oběžnou dráhu asi 45 tun nákladu. Tím asi dvojnásobně překoná možnosti rakety Falcon 9. SpaceX už ale připravují těžkou nosnou raketu Falcon Heavy, která dostane na nízkou oběžnou dráhu asi 54 tun. Musk nedávno ohlásil, že v roce 2018 pošle astronauty na cestu kolem Měsíce a Bezos hned na to přisadil, že pošle na Měsíc přistávací moduly s nákladem.

TIP: Velké plány: Jeff Bezos z Amazonu se chce pustit do dobývání Měsíce

Je to podobné, jako v minulém století velmoci soupeřily ve vesmírném závodě, a předháněly se, kdo kam dřív pošle sondu nebo dokonce lidskou posádku. Tak jako tehdy, budou i dnes takové závody ohromným přínosem pro lety do vesmíru i celé lidstvo.

Čína bere ochranu přírody vážně. Nový ambiciózní plán počítá s vybudováním národního parku, jehož cílem bude záchrana ohrožených šelem – tygra ussurijského a levharta mandžuského.

Nový park bude v severovýchodní Číně, na hranicích s Ruskem a Severní Koreou. Jeho rozloha by měla být 14,6 tisíc kilometrů čtverečních, čímž tento park předčí slavný americký Yellowstone.

TIP: Pod národním parkem Virunga v Kongu objevili ropné pole

V oblasti dnes žije asi 30 tygrů ussurijských a asi 60 levhartů mandžuských. Pro ně by národní park znamenal ohromnou pomoc. Brzy by měl vzniknout i další národní park, v čínské provincii S’-čchuan, který bude pro pandy velké. Čínské úřady kvůli tomu přestěhují 170 tisíc lidí.

Je to jeden z nejzáludnějších triků, jaký kdy vznikl v přírodě během evoluce. Někteří brouci drabčíci změnili tvar těla tak, že více než brouky připomínají mravence. Dokonce mají i stejný pach a pohybují se jako mravenci. Bez problémů se vmísí mezi obávané mravence nájezdníky (anglicky army ants) a požírají jejich mladé.

Podle nového výzkumu je taková strategie zřejmě velmi úspěšná, protože během historie vznikla u drabčíků nejméně dvanáctkrát. Drabčíci vždy nejprve lovili mravence nájezdníky na jejich výpravách, a pak se u nich vyvinula schopnost žít v převleku mezi mravenci.

TIP: Přijde invaze mravenců? Kolonie etiopských mravenců mohou zaplavit svět

Výzkum to byl velmi náročný a vyžadoval odolné a vytrvalé vědce. Mravenci nájezdníci jsou agresivní a obvykle je mezi tak 1 drabčík na 5 tisíc mravenců. Objevit drabčíky mezi mravenci a získat jejich DNA pro výzkum tudíž nebylo vůbec snadné.