V přísně střeženém komplexu mohutných železobetonových bunkrů, známějším spíše jako Wolfsschanze – Vlčí doupě, spřádal své šílené plány a vedl agresivní válku do doby, než odtud 20. listopadu 1944 s podlomeným zdravím odjel vlakem, aby v úkrytu pod říšským kancléřstvím v Berlíně našel svůj hrob.

Velitelství pro válku se Sovětským svazem

Ve stejné době, kdy se zrodila myšlenka na napadení SSSR, vznikl záměr vybudovat v blízkosti budoucí východní fronty nové velitelské stanoviště. Rekognoskace probíhaly od léta 1940. Oblast Mazurských jezer byla více než výhodná – odlehlá, málo zalidněná a naopak hustě zalesněná, jezera představovala přirozenou ochrannou bariéru. Přitom sem vedla železniční trať a rovinatý terén umožňoval zbudování letišť. Vzdálenější přístupy chránily pevnosti v Lötzenu, Königsbergu, Memelu a Pillau.

Na podzim 1940 došlo k uzavření oblasti a organizace Todt nasadila na stavbu přes 20 000 pracovníků, pracujících pod zástěrkou budování chemické továrny Askania. Pojmenování Wolfsschanze – doslova vlčí hradba nebo val, vybral Hitler podle svého pseudonymu z dvacátých let „pan Wolf“. Stavba, rozšiřování a úpravy komplexu probíhaly ve třech fázích až do jeho zničení v roce 1945.

Tuny betonu

V letech 1940–1941 bylo postaveno asi deset přízemních železobetonových staveb s dvoumetrovými stěnami. Sloužily jako pracovny a protiletecké úkryty pro Hitlera a jeho nejvyšší politickou a vojenskou suitu. Svůj bunkr zde měl mimo jiné náčelník Vrchního velení Wehrmachtu Wilhelm Keitel, Hitlerův tajemník Martin Bormann nebo tiskový šéf Otto Dietrich. Ostatnímu personálu sloužily zděné nebo dřevěné stavby.

V letech 1942–1943 přibyla k protileteckým bunkrům nová křídla a v areálu dále rostly obytné a strážní prostory pro Luftwaffe, Kriegsmarine, ministerstvo zahraničí nebo styčné důstojníky SS. V rámci třetí etapy výstavby, která začala v únoru 1944, došlo zejména v reakci na zvýšené riziko leteckého bombardování k budování nových protileteckých krytů, již ve dvouplášťovém provedení. Jejich podobu přitom navrhl sám Hitler. Vzniklé stavby byly co do velikosti mimořádně impozantní, s mírně zešikmenými stěnami dosahovaly výšky až 25 m (při základech v hloubce 7 m) s půdorysem asi 50×30 m.

Měly celkovou sílu stropu 8,5 m a sílu stěn 6,5 m! Půlmetrová mezera mezi plášti vyplněná štěrkem sloužila jako tlumící vrstva. Obdobně došlo k dodatečnému zesilování již postavených objektů o další vrstvu železobetonu. K odolnosti přispívalo i zesílení vnější strany pláště mohutnými ocelovými nosníky. Do bunkrů se vstupovalo několika úzkými vchody uzavíratelnými tlakotěsnými dveřmi. Z obavy před použitím bojových chemických látek při leteckém útoku byla objednána filtroventilační souprava, jejíž vylepšená varianta se do Hitlerova bunkru montovala až na přelomu let 1944–45, kdy vůdce již Vlčí doupě dávno opustil.

Kryty měly dvě podlaží s množstvím malých místností vysokých ne více jak dva metry: v nadzemním patře se nacházely pracovny, konferenční místnosti, pokoje sekretářek, strážnice, kuchyně či spojovací ústředny, spodní patro ukrývalo technické zázemí – záložní elektrický agregát nebo strojovnu vzduchotechniky. Celkem tvořilo Vlčí doupě asi 80 hlavních železobetonových i zděných objektů různého provedení, k nimž dále patřila kotelna pro centrální vytápění, nádraží, požární nádrže, podzemní sklady potravin a dvě letiště. Mimo areál komplexu se v jeho blízkosti nacházely příslušné další týlové skladištní objekty, nemocnice a kasárna strážních oddílů SS a armády. Náklady na výstavbu dosáhly 36 milionů říšských marek.

Umělé stromy, mořská tráva a minová pole

Vlčí doupě bylo velmi přísně střeženo a bezpečnost zvyšovalo rozdělení na čtyři samostatné bezpečnostní okruhy. V prvním, s 32 objekty, měli své bunkry Hitler, Göring, Bormann, Keitel, Jodl a další. Stály zde kasina a čajovny, kino, sauna a ubikace pomocného kancelářského personálu. V druhém okruhu s 21 objekty sídlil operační štáb branné moci, spojaři, štáb obrany Vlčího doupěte, písaři a kurýři.

Ve třetím se nacházely budovy štábů letectva, námořnictva, ministra zahraničí, ubytovny stráží, sklady, hospodářské budovy a hotel. Patřilo sem i nádraží se třemi kolejemi, přičemž trať spojovala Vlčí doupě s nedalekým velitelstvím pozemní armády v Mamerkách. Poslední okruh byl určen pro pomocné objekty, jako například noclehárny, správu budov nebo požárníky, zároveň zde také stál Hitlerův zvláštní vlak „Brandenburg“. Během války pracovalo ve Vlčím doupěti na 2 150 osob, z toho 1 567 vojáků.

Přísně střežená zóna

Celý komplex měl rozlohu asi 8 km², okruh s Hitlerovým bunkrem zhruba 2,5 km². Vstup do vnějšího čtvrtého okruhu (v němž se nacházely ony tři první okruhy) byl možný jen třemi vchody, pochopitelně s platnými propustkami. Blízkou ochranu zajišťovala SS-Leibstandarte Adolf Hitler v síle motorizovaného pluku o 1 200 mužích, vůdce měl také vlastní tělesnou stráž. Vnější obvod komplexu obklopovala 1 520 m široká minová pole v celkové délce 10 km, jištěná 25 pohyblivými strážemi, po vnitřním obvodu šlo o 38 stráží.

Obranu dále zajišťovalo 25 kulometných stanovišť, 15 pozorovacích věží a řada protitankových postavení. Protiletadlová obrana byla organizována až do vzdálenosti 100 km, šlo především o hlásky, spojovací a radarová stanoviště a letiště stíhačů Luftwaffe. Uvnitř komplexu se nacházelo zhruba 30 lehkých protiletadlových děl ráže 20 až 37 mm, umístěných v mnoha případech na střechách protileteckých bunkrů. K leteckému napadení Vlčího doupěte však nikdy nedošlo. Pro každý případ ale mělo důkladné maskování. Velký díl vykonala sama příroda, protože objekty se nacházely ve vzrostlém lese.

K tomu byly navíc na jejich střechy vysázeny stromky a tráva. Hojně se užívaly i umělé stromy vyrobené z bakelitu, drátu a popínavých rostlin. Německou specialitu představovala cementová omítka, do které se přidávaly mořské řasy a piliny, která se pak navíc natírala maskovacími barvami. Nad cestami a průseky se vztyčovaly nosné konstrukce pro maskovací sítě s barevnými páskami, které se měnily podle ročních období.

Zdá se téměř nemožné, že by přes přísná bezpečnostní opatření mohl někdo nepozorovaně vniknout do centra Vlčího doupěte. Přesto lze připomenout dva nejznámější případy narušení. První měl na svědomí jistý plukovník jedoucí vlakem do velitelství armády v Mamerkách. Dotyčný (byl zde nový) vystoupil za Rastenburgem na první stanici, kde viděl spoustu vojenských uniforem, totiž přímo na nádraží ve Vlčím doupěti.

Pokračování: V polských lesích měl své doupě Himmler, Göring i Ribbentrop (vychází 21. března)

Nikým nepozorován se dostal až do prvního Hitlerova okruhu, kde si v kasinu objednal snídani. Až zde ho náhodně objevil Hitlerův námořní pobočník. Ve druhém případě šlo o polskou ženu pracující ve vsi v blízkosti Vlčího doupěte. Aby nemusela obcházet silniční zátarasy při zpáteční cestě do Rastenburgu, prošla po stejné železniční trati celým komplexem z východu na západ, než ji na konci zadržela hlídka.

Dokázali byste vyjmenovat alespoň pětici skutečně významných fotografů světové nebo domácí scény? Jména jako Drtikol, Saudek či Šibík jsou v Česku dostatečně známá. Mezi velikány světové fotografie bezesporu patří Ansel Adams, David Rubinger nebo Dorothea Langeová. Opravdoví fajnšmekři si vzpomenou na Václava Chocholu či Henri Cartier-Bressonna. Neměli bychom ale zapomínat ani na ty, kteří se fotografickému řemeslu věnovali ve vesmíru.

Neviditelný dům je dílem Douga Aitkena, úspěšného umělce, jehož díla se v minulosti objevila v mnoha uměleckých síních nejen ve Spojených státech ale i v Evropě. Aitken, který je držitelem několika prestižních ocenění, často pracuje s moderními výrazovými prostředky, zejména pak s velkoplošnými projekcemi, v nichž často hrají důležitou roli zrcadla. Ne jinak je tomu i v případě projektu Mirage, jehož součástí neviditelný dům je.

Neviditelný dům je z venku i zevnitř tvořený plochou zrcadel, které odrážejí a zároveň pohlcují okolní krajinu. Zvenčí tak dům nabízí desítky neopakovatelných pohledů, přičemž nabízený obraz se mění každým okamžikem – přes den zrcadlí okolní krajinu rozeklaného pohoří San Jacinto a údolí Coachella, v noci pak krásu hvězdné oblohy.

Nakoukneme do školy okny? Ta úzká komora, to je byt učitele. Ve druhé bydlí přespolní žáci. Učit se budeš v té velké místnosti zvané auditoř. U zdi stojí učitelská katedra, vypadá skoro jako kazatelna v kostele. V přihrádkách má kantor své knihy, u hlavy mu visí dvě černé tabule – jedna na psaní, druhá na noty. 

Guy Erlich je pokrokový izraelský farmář, ovšem nikoliv v tom smyslu, jak byste si asi představovali. Místo aby vyvíjel nové plodiny nebo výkonné biotechnologie, věnuje se projektu, který má oživit dávné dědictví a přinést zpět vzácné rostliny zmíněné v Bibli: kadidlo a myrhu. 

Na své farmě v kibucu Almog na západním břehu Jordánu, co by kamenem dohodil od palestinského Jericha a několik kilometrů od Mrtvého moře, pěstuje Guy rostliny, jež se kdysi používaly při výrobě svatých pomazání, parfémů a medicín. Kadidlo a myrha, společně se zlatem, jsou navždy spojeny s vánočním příběhem o třech králích a darech pro malého Ježíška. Betlém je vzdálený pouhých třicet kilometrů. 

Legendární balzám

Zatímco kadidlo přežilo, myrha po pádu římského impéria téměř úplně vymizela. Myrhovník, jehož extrakt se používal k výrobě exotických parfémů a balzamovacích olejů, se kdysi pěstoval na březích Mrtvého moře, kde bibličtí Hebrejci pracovali na polích a zahradách. Ačkoliv byly různé druhy této rostliny, vědecky známé jako Commiphora, roztroušeny po mnoha místech Blízkého východu, Asie, Afriky i obou Amerik, průmysl navázaný na myrhu ve Svaté zemi definitivně zanikl. 

To se však změnilo před devíti lety, kdy se Erlich dozvěděl o legendárním „balzámu z Gileadu“ (Commiphora gileadensis) – o druhu myrhy, který je aromatičtější než všechny ostatní. Kdysi byl v místě hojně rozšířen a sloužil k výrobě léků a k vykuřování v dobách, kdy ještě stával druhý židovský chrám, před dvěma tisíci lety. „Snažil jsem se najít nějaký obchodní projekt. A při jedné rodinné návštěvě u Mrtvého moře mi došlo, že tohle je přesně to, co hledám,“ svěřil se Erlich.

Ohrožené stromy

Během let, kdy rostlinu neúnavně hledal, jej někteří označovali za blázna. Potom Guy zjistil, že jistý botanik propašoval jeden kus balzámu z Gileadu ze Saúdské Arábie a vzorek se nějak dostal do jeruzalémských botanických zahrad. V chladném městském vzduchu se však stromu nedařilo. Odeslali jej tedy do Institutu environmentálních studií v Aravě, v pouštní oblasti na jihu Izraele. A tam se ho pokusila oživit Elaine Soloweyová, vedoucí Ústavu ekologického zemědělství a expertka na biblické rostliny. 

„Tyto stromy byly kdysi tak důležité, že se zde zastavovaly karavany, aby nakoupily produkty, jež se z nich vyráběly – ať už olej, nebo surovou pryskyřici,“ vysvětlila doktorka Soloweyová. „Zmíněné rostliny se kdysi velmi intenzivně využívaly v lékařství, a vlastně se používají dodnes. Například kadidlo má silné protizánětlivé účinky a pomáhá při léčbě rakoviny.“

Dnes jsou ovšem tyto stromy ohroženy. V zemích jako Jemen a Somálsko, kde rostou ve velkých počtech, je farmáři vytěžují příliš a o jejich obnovu se moc nestarají. Rostliny však mají jen omezenou schopnost zaklíčit samovolně a bez pomoci člověka se obnovovat nedokážou. Jak uvádí doktorka Soloweyová: „Guy tyto rostliny zase oživuje a rozšiřuje, a my tak můžeme znovu zkoumat prastaré formy léků, ke kterým neexistuje vhodná moderní alternativa.“ 

Jedna jediná rostlina

Když se Erlich se Soloweyovou před devíti lety spojil, dala mu jen jedinou malou rostlinku. Ta se ovšem stala zárodečnou buňkou jeho současného byznysu. Dnes má Guy asi tisíc stromů myrhy a k tomu další druhy: například blízce příbuzný kadidlovník, který se – jak název napovídá – užívá k výrobě kadidla. Na jeho rozlehlé farmě však najdete i další biblické rostliny.

Erlichova půda na okraji kibucu leží ve vlhkém a prašném údolí Jordánu, velmi nízko pod úrovní mořské hladiny. Země je tam písčitá a slaná právě kvůli vlivu Mrtvého moře. Guy pracuje sám, námezdní síla je prý příliš drahá. Pokud nepočítáme místo, které pojmenoval Kadidlová hora, je jeho plantáž zatím osázená spíš řídce. Před dvěma lety vysadil stovky kadidlovníků a myrhovníků, kterým se nyní daří. 

Erlich v kibucu provozuje také turistické centrum, kde prezentuje svoje pokroky. Když provádí reportéry okolo rostlin, mluví o nich jako o „svém týmu“. Padá z něj záplava botanických termínů a názvů, zatímco vysvětluje, které rostliny přivezl z Mexika a které z Ománu, Jemenu, Indie či Somálska. 

Ačkoliv jsou kadidlo a myrha příbuzné, jejich podoba se liší. Myrhovník má plno ostnů a kožnaté listy a vytéká z něj čistá míza, jež následně utváří načervenalé krystaly. Kadidlovník se víc podobá stromu, jeho míza je mléčně zabarvená a po zaschnutí tvoří bílé „perly“. Při pálení vydávají obě rostliny silnou vůni, jež může přecházet od pižma až po citrusy. 

Tisíce let tradice

Původním Erlichovým záměrem bylo sice vydělat peníze, ale nyní své pěstitelské úsilí vidí spíš jako snahu o sjednocování lidí. „Tyto rostliny jsou posvátné pro židy, křesťany i muslimy,“ vysvětluje. Někteří prý věří, že myrha popsaná v příběhu o třech králích byla ve skutečnosti posvátným olejem používaným nejvyššími židovskými kněžími k pomazání vládců Izraele. A jak Guy doplňuje, muslimové produkty těchto rostlin stále používají k léčení.

Jenže už samotné umístění jeho farmy – na palestinských územích okupovaných izraelskou armádou, kde se jakékoliv budování považuje podle mezinárodního práva za ilegální – jeho snu o míru mezi Židy a Palestinci příliš nepřeje. Jeho práce přitahuje pozornost lidí, kteří se snaží znovu vybudovat třetí chrám v místě, kde stávaly dva předchozí, rozbořené. Dnes se tam však nachází mešita al-Aksá, považovaná za třetí nejposvátnější místo islámu. Právě zastánci vzniku nového židovského chrámu prý silně pošilhávají po Erlichově balzámu z Gileadu. 

Rabín Chaim Richman, ředitel Chrámového institutu, který se propagaci výstavby věnuje, objasnil hodnotu zmíněné rostliny: Podle něj byl balzám téměř jistě jednou z ingrediencí, jež se kdysi pálily na posvátném místě. A právě vykuřování chrámu považuje židovská tradice za nejcennější část služby Bohu. Erlich přiznává: „Nejsem zbožný člověk, ale jsem rád, že můžu přinést něco z minulosti. Tisíce lidí užívaly tuto rostlinu po tisíce let. Něco na ní být musí.“ 

Nové plastové libry mají svůj první rekord. Za polymerovou bankovku v hodnotě pěti liber (155 korun) zaplatil zájemce v aukci přes 1,86 milionu korun (přes 60 tisíc liber). Sběratelský kousek z bankovky udělalo její výjimečné sériové číslo – AA01 444444.

Polymerové bankovky v Anglii platí od loňského roku a pětilibrovka byla první, která byla na trh uvedena. Bankovku s pořadovým číslem AA01 000001 získala od centrální banky darem královna Alžběta. Do veřejného oběhu se dostala bankovka s nejnižším sériovým číslem AA01 000017. 

V roce 2011 došlo v japonské jaderné elektrárně Fukušima I k havárii následkem zatopení vlnami tsunami po mimořádně silném zemětřesení. Vyčištění elektrárny, které přijde asi na 35 miliard dolarů, ale nejde snadno.

Jaderná elektrárna se postupně mění ve hřbitov dálkově ovládaných robotů, kteří v prostorech kolem reaktorů elektrárny opakovaně selhávají.

Společnost TEPCO (Tokyo Electric Power Company) se stále pokouší nalézt a odstranit asi 544 tun roztavených palivových tyčí z reaktorů, které jsou někde mezi radioaktivními ruinami.

TIP: Pozdě ale přece. Robot pro průzkum vnitřku elektrárny ve Fukušimě

Jenže roboti vysílaní k reaktorům přestávají fungovat. Pro Fukušimu je to závažný problém. Odborníci volají po co nejrychlejším vývoji nové generace robotů – nejen pro Fukušimu, ale i pro podobné budoucí krize.

Ve světě nemá asi 660 milionů lidí přístup k pitné vodě. Stávající metody čištění vody ale bývají náročné, drahé a trvají dlouho. Nový vynález z Univerzity ve Stanfordu tohle všechno řeší.

TIP: Odsolování mořské vody jako po másle s nanopórovou grafenovou membránou

Připomíná malý obdelník černého skla, ve skutečnosti jde ale o důmyslný materiál s nanostrukturami ze sulfidu molybdeničitého. Když jej vložíte do vody a ponecháte ho na Slunci, začnou v něm probíhat intenzivní chemické reakce.

Černý obdélník svým působením vytváří množství peroxidu vodíku a dalších chemikálií, které působí proti bakteriím. Chemikálie poté rychle vyprchají a za 20 minut je k dispozici krystalicky čistá pitná voda.

Jen stěží lze dnes na světě najít místo, které by nějakým způsobem nebylo ovlivněno člověkem. Dopadů lidské činnosti nezůstanou ušetřeny ani oceánské hlubiny či antarktické ledovce a původní příroda se scvrkává do mozaiky izolovaných chráněných území. Proto se zdá téměř jako zázrak, že se některé druhy živočichů do přírody vracejí. Obzvlášť, pokud jde o návrat do člověkem tak pozměněné a kultivované krajiny, jaká nám zůstala v západní a střední Evropě.

Šelmy pouze v pohádkách

Do evropské krajiny se nevracejí pouze druhy drobné a přehlížené, kterým se z nějakého důvodu zlepšily životní podmínky. Přelidněná a pozměněná evropská krajina je dnes dějištěm návratu, či spíše snahy o návrat velkých predátorů. Medvěd, vlk a rys byli ve většině zemí střední Evropy vyhubeni již v první polovině 19. století a na jejich vymizení se podílelo hned několik negativních faktorů současně. Nejzávažnější bylo přímé pronásledování pro škody, které způsobovali na zvěři, hospodářských zvířatech a majetku lidí. Klesající počty ulovených vlků a rysů v loveckých záznamech jednotlivých panství smutně dokumentují proces vymírání těchto šelem.

Mizení velkých šelem pak urychlilo odlesňování spojené s industrializací a s tím spojené ubývání jejich přirozené potravy. Důsledkem bylo úplné vymizení velkých predátorů na většině území Evropy. Poslední baštou jejich výskytu v rámci Evropy byl oblouk Karpat, balkánská pohoří a sever Skandinávie. Střední Evropa byla velkých predátorů na více než jedno století „zbavena“ a několik generací znalo rysa, vlka či medvěda pouze jako postavy z pohádek a bajek. Přerušilo se tak jakési kontinuum schopnosti žít v blízkosti těchto šelem.

Zpátky v českých lesích

Rys ostrovid je největší kočkovitou šelmou evropských lesů a bývá proto s trochou nadsázky označován za „evropského tygra“. Na více než jedno století ve většině střední Evropy vymizel. Stal se obětí pronásledování a neřízeného lovu, na většině území ztratil vhodné biotopy vlivem odlesňování a nenacházel dostatek přirozené potravy.

V průběhu 20. století se na mnoha územích začal zvyšovat podíl lesů a zvýšily se i stavy spárkaté zvěře. Do popředí se dostal i zájem o ochranu přírody a s ním spojené projekty ochrany ohrožených druhů živočichů. V několika západoevropských zemích došlo i k reintrodukci rysa do vhodných chráněných území a lidé se znovu museli učit akceptovat jeho přítomnost. K těmto reintrodukcím byli využiti rysové odchycení ve volné přírodě na Slovensku a roli zprostředkovatele a karanténní stanice v té době sehrála Zoo Ostrava. Karpatští rysové ze Slovenska se tak stali základem dnes prosperujících populací rysů ve Francii, Itálii, Švýcarsku a Německu.

V naší přírodě v té době žila nevelká populace rysů v Beskydech, která navazovala na slovenskou rysí populaci. Do oblasti Šumavy se k nám sporadicky zatoulala zvířata pocházející z reintrodukcí v Bavorsku. V letech 1982–89 však bylo na Šumavě postupně vypuštěno 17 rysů, kteří posílili vznikající populaci. Šelmě se v šumavských lesích vedlo dobře a její početnost narůstala do několika desítek jedinců. Mladí rysové migrovali do dalších vhodných oblastí a objevovali se v Českém lese, Brdech, na Vysočině a dokonce i v Labských Pískovcích. Tento pozitivní vývoj však netrval dlouho…

Tisíciletí trvající konflikt

Již v dobách, kdy se předchůdce člověka napřímil v savanách východní Afriky, soupeřil s predátory o určitý díl své potravy. Tenkrát to byla mršina antilopy, kterou musel obhajovat proti hyenám a lvům. Dnes jde v docela jiné rovině o pomyslný srnčí steak v mrazícím boxu. Doba jiná, princip problému stejný. Predátor se nám pokouší urvat něco z talíře a z toho plyne jeho všeobecná neoblíbenost. Naše myšlení se od dávných dob příliš nezměnilo. I kdybychom přistoupili na tuto srovnávací bázi, museli bychom konstatovat, že rys svojí trvalou přítomností v revíru sníží početnost srnčí zvěře, která je jeho hlavní kořistí, o pouhých 10 %. Naproti tomu autoprovoz má na svědomí až 80 % celkové úmrtnosti srnčí zvěře. V případě rysa jde navíc o zcela přirozenou regulaci slabších kusů a díky jeho přítomnosti v revíru například prospívají výhonky mladých stromů, které jinak nerušené srny s oblibou likvidují.

Těchto skutečností si bohužel většina lidí není vědoma, a proto byl vývoj rysí populace na našem území velice kolísavý. Zpočátku byl vnímán veřejností jako vzácná šelma, právě vrácená do ekosystému Národního parku Šumava, zpravidla vybavena vysílači na dálkové sledování. Později však změny, které přinesla doba do naší myslivosti, vedly až k nerespektování zákonů, ilegálnímu lovu a výraznému poklesu početního stavu této šelmy. Rysovi znovu hrozí, že z našich lesů zmizí.

Zkušenosti z jiných částí Evropy však ukazují, že existuje cesta, jak zajistit trvalou existenci velkých šelem. Nemusí jít pouze o úplnou ochranu v rámci velkoplošných chráněných území, jak je tomu v národních parcích Švýcarska, Itálie či Francie. Rozumným řešením se zdá být i šetrné lovecké využívání, které myslivce motivuje k zachování dobrých početních stavů. Tak situaci řeší v Pobaltí a ve Skandinávii.

Studovat a pochopit

Abychom mohli jakýkoliv živočišný druh úspěšně chránit, musíme se o něm co nejvíce dozvědět a snažit se pochopit jeho životní potřeby. Studiem šumavské populace rysa se již řadu let zabývá skupina odborníků z Národního parku Šumava, Akademie věd a vysokých škol. Několik rysů bylo odchyceno a opatřeno vysílači k telemetrickému sledování a dlouhodobě monitorováno. Bylo získáno množství dat o jejich teritoriích, sociální struktuře a loveckém chování. Telemetrie bohužel potvrdila i častý ilegální odstřel. Na základě získaných dat a vědomostí mohl být sestaven a legislativně uznán dokument, s jehož pomocí by měla být zajištěna trvalá existence tohoto druhu v naší přírodě.

TIP: Výzva vlčího návratu: Jak probíhá vlčí comeback na Lužicko

Významnou součástí programu „seznamování rysa s veřejností“ je vzdělávací a výchovná činnost zaměřená nejen na cílové skupiny jako je myslivecká veřejnost, vlastníci pozemků či správci lesů ale především na mladou generaci. Dnešní děti lze účinně oslovit prostřednictvím internetu a televize. Jako malý příspěvek ke kampani na ochranu rysa vznikl ve spolupráci tvůrce dětských pořadů Václava Chaloupka a České televize také seriál příběhů rysa a štěněte, který ČT uvedla a reprízovala pod názvem Madla a Ťap. Můžeme jen doufat, že i tento článek přispěje svým skromným dílem k tomu, aby se jediná volně žijící kočkovitá šelma (výskyt kočky divoké u nás není v poslední době spolehlivě prokázán) opět stala nedílnou součástí naší přírody.

První vozidla zavedená do služby nesla označení Strv 103 A ještě neměla radlici a chybělo jim skládací zařízení pro plavbu. Většina vyrobených kusů odpovídala verzi B a kromě radlice či plováků dostaly ještě jednoduchý systém nočního vidění. Na tento standard u Boforsu upravili také všechna vyrobená áčka.

Předchozí části:

Švédský Stridsvagn 103: O zrodu jediného bezvěžového tanku rozhodla statistika

Švédský Stridsvagn 103: Bezvěžový tank, který uměl i plavat

V roce 1986 pak začala rozsáhlejší modernizace přece jen zastarávajícího typu. Strv 103 C se mohl pochlubit systémem palby doplněným o balistický počítač, laserový dálkoměr (měl zvýšit pravděpodobnost zásahu cíle prvním výstřelem) i pasivními noktovizory. Úprav doznal též pohon, když motor K60 nahradil vznětový Detroit 6V53T o výkonu 216 kW. Dále konstruktéři nainstalovali novou převodovku a zvětšili palivové nádrže. Přibylo též přídavné pancéřování chránící stroj proti kumulativním střelám a dvojice vrhačů světlic Lyran pro osvětlování cílů v nočním boji.

Konec kariéry i designu

Přes úspěšnou modernizaci začala švédská armáda v 80. letech uvažovat o nástupci bezvěžového S-tanku. Nový koncept nesl název Strv 2000 a měl královským tankistům poskytnout supervýkonný obrněnec čtvrté generace. Konstruktéři tentokrát upustili od kasematového uložení kanónu a prototyp se vyznačoval relativně konvenční konstrukcí s malou otočnou věží. Nesl extrémně silnou výzbroj v podobě 140mm kanónu a 40mm rychlopalného kanónu proti slabě pancéřovaným cílům.

Bezkonkurenční pancéřování mělo ze Strv 2000 učinit nejlépe chráněný tank všech dob, avšak vynikající výkony znamenaly také neúměrný nárůst nákladů na vývoj a výrobu. Začátkem 90. let vláda smetla projekt ze stolu a dala přednost nákupu tanků ze zahraničí. Ve výběrovém řízení nakonec zvítězil německý Leopard 2, jenž do švédských služeb vstoupil pod označením Stridsvagn 122. Kontroverzní stotrojka tak dodnes zůstává jediným bezvěžovým tankem, který se dočkal masové výroby i dlouhé aktivní služby. 

Přežil by S-tank v boji?

Stridsvagn 103 nikdy nezasáhl do boje a experti se dodnes přou, zda by se neotřelá konstrukce ukázala jako úspěšná. Mnohé však napovídají výsledky testů a cvičení, které s S-tankem absolvovaly armády různých států NATO.

Norská armáda provedla v roce 1967 porovnávací test švédského obrněnce s Leopardem I. Zjistila, že pokud tanky bojovaly se zavřenými poklopy, osádky S-tanků spatřily včas více cílů a vypálily na ně rychleji než tankisté v leopardech. Pokud ovšem šly obrněnce do akce s otevřenými poklopy, situace se obrátila.

Stridsvagn 103

• Délka: 7,04 m (8,99 m včetně kanónu)
• Šířka: 3,62 m
• Výška: 1,90 m (po střechu), 2,14 m (po velitelskou věžičku)
• Hmotnost: 39,7 t (verze B), 42,5 t (verze C)
• Síla Pancéřování: čelní 192–337 mm, boční 40–70 mm
• Max. rychlost: 50 km/h  (na silnici)
• Dojezd: 390 km
• Max. úhel stoupání: 60 %
• Max. úhel bočního náklonu: 40 %
• Překročitelnost příkopu: 2,3 m
• Brodivost bez plováků: 1,5 m
• Osádka: 3 muži
• Výzbroj: kanón Bofors L74 (105 mm), 3× kulomet KSP 58 (7,62 mm)

Během roku 1968 testovala dvojici strojů britská tanková škola v Bovingtonu a závěrečná zpráva konstatovala, že „bezvěžové uspořádání vykazuje značnou výhodu oproti věžovým tankům“.

V roce 1972 testovaly S-tanky i britské jednotky dislokované v západním Německu. Britské osádky absolvovaly šestitýdenní výcvik a následovalo devítidenní cvičení, při němž švédské stroje „bojovaly“ po boku výkonnějších chieftainů. Dle závěrečné zprávy přesto „nebylo možné prokázat žádnou nevýhodu plynoucí z neschopnosti švédského tanku střílet za jízdy“. O dva roky později se dvojice strojů přestěhovala až za oceán, když je americká armáda zkoušela ve Fort Knox. Cvičné střelby prokázaly, že střílí přesněji než M60, avšak v průměru asi o půl vteřiny pomaleji.