Zdálo se, že nejslavnější éru má Radecký  na sklonku 40. let za sebou. Nikdo netušil, že největší sláva ho teprve čeká! Horká půda Itálie se začala chvět. Radecký byl odvelen do funkce velitele rakouských vojsk v Lombardii a v severní Itálii. Zkušený muž k nelibosti důstojnického sboru i armády začal vojsko uvádět do stavu pohotovosti. V roce 1848 v souvislosti s evropskou revoluční vlnou vypuklo v Miláně povstání. Nato sardinský král vypověděl válku.

V žáru boje

I přes početní nevýhodu vybojoval dvě velké bitvy. Vítězil díky vojevůdcovskému umění, tak díky disciplinovanosti. Kvalita rakouských vojáků, které na válku připravil, byla rozhodující. Sardinský král rezignoval. Radecký byl jmenován guvernérem Lombardsko-Benátska. Pro vlastenecké Italy však představoval největší zlo. U nás se spor o Radeckého projevil v tahanicích o jeho památník na Malostranském náměstí v době okupace. O Radeckém je však známo, že to nebyl tupý řezník, který by si liboval v masakrech. Naopak jim všemožně bránil. Dokonce mnozí Italové o něm psali jako o člověku, který své řemeslo provozoval s noblesou a ohleduplností!

Radecký absolvoval za život sedmnáct polních výprav a získal všechny rakouské řády. S manželkou Františkou Kamillou ze Štrasolda měl osm dětí. Podřízení ho zbožňovali a nazývali otcem. Ve svých devadesáti jedna letech v rodinné milánské rezidenci uklouzl na voskovaných parketách. Zlomil si krček stehenní kosti. Nezničitelný maršálek následně podlehl banálnímu zranění a v požehnaném věku zemřel. 

Nový rekord nemusí podle čínských meteorologů vydržet dlouho. Dlouhodobé předpovědi varují před extrémní zimou jako důsledku působení fenoménu La Niña. Letošní zima má předčít i mimořádně chladnou zimu z roku 2012.

V absolutním žebříčku mrazivých rekordů patří čerstvý čínský zápis mezi ty nadprůměrné. V rámci asijského kontinentu byla nižší teplota naměřena v roce 1933 v ruském Verchojansku (−67.8 °C), v mongolském Züüngovi (−55,3 °C, 1976), v turecké provincii Ardahan (−50,3 °C, 1941) a v roce 1972 v íránském Saqqezu (−46 °C).

Český rekord drží již 87 let Litvínovice – v roce 1929 zde byla naměřena teplota −42,2 °C. Vůbec nejnižší teplotu na Zemi se podařilo naměřit v roce 1983 na ruské výzkumné stanici Vostok ve Východní Antarktidě. Teplota zde padla na −89,2 °C.

Niagarské vodopády jsou oblíbenou turistickou atrakcí, která každoročně přiláká statisíce návštěvníků. Zvláštní atmosféru nabízí vodopády zejména v noci. Poprvé se valící se proudy vody rozzářili již v roce 1860 u příležitosti návštěvy britského panovníka Eduard VII. Trvalého osvětlení se ale dočkaly až o 65 let později – v roce 1925. Od té doby je temnota pohlcuje jen během opravdu výjimečných časů – například během úsporných opatření za 2. světové války.

TIP: Niagarské ledopády: Pýcha USA a Kanady pod sněhem

Nyní se osvětlení dočkalo výrazného vylepšení – Niagarské vodopády nově rozzářilo 12 300 barevných LED diod, které nahradily 21 zastarávajících halogenových světel. Projekt, financovaný kanadskými a americkými úřady, který vyšel daňové poplatníky na 3 miliony dolarů, má návštěvníkům nabídnout ještě lepší podívanou. Obří panely s LED diodami umožní nasvícení v barvách a je i výrazně úspornější. Proti stávajícím halogenům spotřebují až o 60 % energie méně.

Celkem je k vidění okolo 150 exponátů dokumentujících kulturu významných říší Evropy, Asie, Afriky, Ameriky i Oceánie. Výstava „Korunovační klenoty v dějinách světa“ potrvá v Ostravském muzeu až do 5. března 2017.

Oblaka dokáží občas vykouzlit jen těžko uvěřitelnou podívanou. S lehkostí se transformují do podoby zvířat, věcí nebo i lidských tváří. Nad japonskou Fujisawou byl k vidění oblak v podobě takřka dokonalé koule. Podle morfologie šlo zřejmě o oblak typu Stratocumulus, který řadíme k oblakům nízkého patra. Vyskytuje se ve výškách od několika desítek nebo stovek metrů nad zemí až do výšky kolem dvou kilometrů. Obvykle má podobu kupovitých valounů nebo peřin, často šedé barvy. Tento oblak je většinou složený z vodních kapiček, někdy i s příměsí ledových krystalků.

Amatérský astronom objevil veliké skvrny na hvězdě, která je společníkem pulzaru. Přítomnost skvrn svědčí o existenci mimořádně silných magnetických polí. Jde o významný objev, který napomůže objasnit zatím ne zcela jasné chování pulzarů.

Ohromné skvrny na společníkovi pulzaru

Jihoafrický amatér André van Staden používá 30 centimetrový dalekohled, což je na amatéra velice slušná výbava. Van Staden dlouhodobě pozoroval systém MSP J1723-2837, což je těsná dvojhvězda pulzaru a hvězdy běžné velikosti.

Badatel pořizoval snímky MSP J1723-2837 déle než rok a všiml si, že jasnost tohoto systému kolísá s delší periodou, než jaká by odpovídala oběžné době obou společníků, která činí zhruba 15 hodin.

Podle van Stadena prochází hvězdný společník pulzaru změnami magnetické aktivity, které na hvězdě vytvářejí ohromné skvrny, mnohem větší než jaké známe například na Slunci. Je to poprvé, kdy astronomové spolehlivě detekovali magnetickou aktivitu na hvězdě ze systému s pulzarem. Odborníci jsou teď přesvědčeni, že rozhodně nebude poslední. Podobných systémů totiž existuje víc.

Britská vědecká stanice Halley VI se nachází na Bruntově ledovém šelfu ve Weddellově moři u pobřeží Antarktidy. Stojí na 150 metrů silném ledu a přesto má problém. Ledový šelf praská a jedna z prasklin, která se šíří několik kilometrů od základny, ji hrozí odříznutím od vnitrozemí. Základna by se pak ocitla izolovaná na malém kusu ledovce.

TIP: Kolaps Antarktického ledového příkrovu? Největší ledová masa světa se rozpadá

Stanici Halley VI proto čeká velký přesun. Jednotlivé moduly, z nichž se stanice skládá, jsou vybaveny lyžemi, takže je na nové místo mohou odtáhnut mohutné polární traktory.

Pokud vše půjde podle plánu, tak přesun skončí 6. dubna 2018 a stanice se ocitne o 23 kilometrů dále na východ, směrem do vnitrozemí.

Na jedné farmě v Ohiu vědci nedávno objevili nepěknou bakterii, která zabije jen v USA asi 600 lidí ročně. Tahle ale byla speciální.

Ukázalo se, že je rezistentní vůči karbapenemovým antibiotikům, která jsou pro mnoho různých infekcí antibiotikem posledních záchrany. Výskyt rezistentních bakterií na prasečí farmě znamená, že se rezistence může u bakterií dále šířit. Pro lékaře je přitom velmi obtížné tato antibiotika nahradit.

TIP: V Číně objevili geny rezistence proti antibiotikům poslední záchrany

Vědci přesně nevědí, odkud se tyto bakterie vzaly. Zřejmě se na farmu dostaly z okolního prostředí. Teď z toho mají všichni těžkou hlavu, protože podobná může být i situace na řadě dalších farem.

Když jsem poprvé uviděl vaše snímky, bylo to pro mne úplné zjevení. Jak dlouho se věnujete focení pod vodou?

Začal jsem poté, co jsem se tady v Irsku seznámil s přátelským delfínem skákavým. Byl to tak silný zážitek, že mě donutil koupit si všechno to drahé vybavení pro podvodní fotografii a začít zkoušet, co by se s ním dalo dělat.

Okouzlení mořem je určitě vlastní i mnoha jiným vnitrozemcům, ale stejně mi nejde do hlavy, jak se ‚kluk z Česka‘ dostal k focení pod hladinou moře v takové kvalitě a rozsahu...

Za to můžu poděkovat hlavně Irsku. Myslím, že cit a smysl pro krásu jsem měl vždy v sobě, ale příchodem na západní pobřeží jsem jakoby rozkvetl. Cítím se tady ohromně inspirován a mám tu vše, co přírodní fotograf potřebuje. Překrásnou krajinu, dramatické světlo, největší vlny světa a spoustu delfínů.

Přitom ale Irsko nebylo místem vašeho prvního setkání s oceánem. Žil jste delší dobu na Kanárských ostrovech, ale Irsko vás muselo oslovit výrazně víc, že?

Irsko určitě nemá nejideálnější podmínky pro podvodní fotografii, ale o to je vše těžší a snímky se stávají výjimečnějšími. K tomu je to velice tradiční země, plná pohodových lidí, dobré hudby a nálady. To vše vytváří pro fotografa skvělé zázemí. A když se cítím dobře, je to vidět i na fotografiích.

Jste nejen fotograf podvodních živočichů a vln, ale fotíte i pobřeží a krajinu. Dají se vůbec dva takto rozdílné živly, voda a vzduch, z pohledu fotografa porovnat?

Myslím si, že k podvodním fotografiím se musí přistupovat se stejným citem jako k těm nad vodou. Není rozdíl, kde fotíte. I když je pravda, že fotografování krajin ze stativu nedoprovází takový nával adrenalinu, jako když plavete mezi desetimetrovými vlnami s fotoaparátem v pouzdře.

Potápíte se jen s maskou a šnorchlem, nebo máte i kyslíkové lahve a další vybavení? Dá se říct, zda je obecně lepší být ‚na lehko‘?

Dávám přednost freedivingu pro jeho lehkost a pohyblivost. Při focení mořských savců na širokoúhlý objektiv je to výhoda.

Dávali jsme spolu dohromady reportáže o focení buřňáků a potom o vorvaních. Mám pocit, že v obou případech jde o vaše oblíbené živočichy. Je to tak?

Určitě, proto jsem s nimi začal.

Fotíte vůbec nějaká zvířata, která vám nejsou až tak sympatická?

Líbí se mi všechna zvířata, i ta jakoby nevzhledná mají v sobě nějakou krásu. Třeba galapážští draci jsou tak oškliví, až jsou vlastně krásní. Největší sympaťák je ovšem delfín. Je dokonalý.

Fotil jste velryby, delfíny, vorvaně … Dá se z těch mnoha zážitků vybrat nějaké to nej? Myslím tím buď pořízení mimořádného záběru, okolnosti focení či povahu a chování focených zvířat?

Těch neuvěřitelných zážitků je mnoho. Velryby jsou opravdový odvaz, ale to samé mohu říct o setkání delfínů s buřnáky, když spolu nahánějí obrovská hejna ryb. Jste uprostřed oceánského banketu, kde se kolem vás s obrovskou rychlostí prohánějí tři druhy zvířat. To je ohromující.

Zažil jste kromě pozitivních setkání se zvířaty v oceánu taky nějaké opravdu ožehavé chvilky?

Na ostrově Blasket Islands jsem byl ve vodě mezi tuleni. Jeden obrovský samec se na mě přilepil a pronásledoval mě úplně všude. Vůbec nevypadal na to, že si chce hrát. Pamatuju si, že byl obrovský, měl alespoň dva a půl metru a vážil určitě kolem půl tuny. Jedno oko měl rozbité, takže to vypadalo, že je pěkný rváč. Když jsme se dostali do menší hloubky, naplaval si pode mne, což bylo to nejhorší, protože mě měl maximálně pod kontrolou. Měl jsem tenkrát docela nahnáno a nezbylo nic jiného než přemýšlet, jestli mu pro případný útok nastavit břicho, nebo zadek. Vše nakonec dobře dopadlo a já vylezl z vody bez kousanců.

Dá se říct, která z vám důvěrně známých zvířat jsou nejtrpělivější modelové a kdo je objektivem naopak prakticky nepolapitelný?

Lachtani jsou neuvěřitelně fotogeničtí pod vodou i nad vodou. Jsou to takové modelky. Nepolapitelní jsou plejtváci myšoci, jsou strašně rychlí. To, že mám jejich fotky, je jen náhoda.

Podařilo se vám už mnoho nádherných záběrů, ale určitě máte další cíle. Můžete jmenovat nějaké vytoužené zvíře či záběr, který byste rád pořídil?

Můj sen je vyfotografovat velrybu pod hladinou v irských vodách, to se ještě nikomu nepodařilo. Z dalších cílů pak můžu na předních místech jmenovat říční delfíny v Amazonii a keporkaky v jižním Pacifiku. Rád bych bez klece vyfotil žraloka bílého v jižní Africe, modrou velrybu na Azorech nebo tah sardinek v jižní Africe. Ten seznam je ale mnohem delší.

Snažíte se svými snímky něco vědomě vyjádřit? Myslím kromě snahy zachytit krásu světa kolem nás...

Každý objekt, který fotografuji, má za sebou nějaká přídavná jména, která musí být na mých snímcích viditelná. Tak například, když fotím vlnu, chci, aby se na fotce lámala do tunelu, což vyjadřuje její nespoutanou sílu, sluneční světlo by mělo prosvítat skrze lámající se hřeben a dodávat tak smaragdovou barvu, která vyjadřuje čistotu a krásu oceánu. Chci, aby lidé, kteří se dívají na mé fotografie, jasně viděli, že fotografuji s láskou.

Troufnul byste si odhadnout, kolik času a námahy stojí za jedním záběrem, který byste sám označil za dokonalý?

Myslím si, že za dokonalým záběrem, stojí perfektní příprava, předvídavost a především štěstí. Někdy cestuji přes půl světa, honím se za velrybami od rána do večera a po čtrnácti dnech takového úsilí končím jen s průměrnými záběry a macatým účtem za loď a kapitána. O dva měsíce později jedu autem kolem místa, kde se láme dobrá vlna pro surfování asi jenom patnáct kilometrů od mého domu. Všimnul jsem si tam delfína, který si hrál se surfaři na vlně. Rychle jsem se převlékl do neoprenu, nastavil foťák a za půl hodiny jsem měl fotografii, která vyhrála v soutěži Natures Best, jedné z nejprestižnějších fotografických soutěží na světě. Celkové náklady 10 eur za benzín.

Sám se označujete za nováčka v oboru, ale přece jen se v oceánech už nějakou dobu pohybujete. Změnil se podmořský svět od té doby, co jste se s ním seznámil?

To opravdu nemůžu posoudit za tak krátkou dobu, ale každý ví o vraždění žraloků pro jejich ploutve do asijské polévky. Každý ví o nadměrném rybolovu a znečišťování moře. Stoupající teplota v oceánech narušuje citlivý ekosystém naší planety. Na toto téma bychom mohli popsat mnoho stránek, neboť je to jeden z nejožehavějších problémů, se kterým se lidstvo v současnosti potýká.

Ovlivňuje pohyb v oceánu vaše přemýšlení o globálních přírodních jevech a problémech?

Někdy až moc. Čím déle žiji oddaný přírodě, tím méně snáším civilizaci a její denní návyky. Vidím v ní lidi, kteří jsou uvězněni za hradbami betonových džunglí a přes svou zaslepenost kariérou, materialismem a penězi už dávno zapomněli na to, co nám dává život a přináší každodenní štěstí. Snažím se napomáhat při různých projektech pro WWF nebo v rámci antivelrybářských kampaní, v neposlední řadě jsem se stal vyslancem organizace Blue Climate.

Chtěl byste něco vzkázat lidem, kteří mají pocit, že problémy světového klimatu a úpadku ekosystémů se jich netýkají?

Myslet si, že zde na planetě zemi, je vše v pořádku a náš život jsou jen každodenní radosti a strasti, by bylo velice úzkoprsé. Lidská inteligence a vynálezy nám dopomohly ulehčit si práci a díky přírodním zdrojům můžeme pohodlně cestovat a užívat si života tak, jak se nám nikdy nesnilo. Všemi těmito činy si ovšem podkopáváme půdu pod nohama a čím rychleji jako civilizace rosteme, tím rychleji se blížíme pádu. Člověk je jediným zvířecím druhem na této planetě, který si zní bere více, než potřebuje. Dnes ve 21. století si konečně uvědomujeme naše činy a je na čase začít šetřit a ochraňovat naši planetu. Je třeba využít naší inteligence, sebeuvědomění a vynálezů, abychom jí začaly vracet to, co si  již po staletí nekontrolovatelně bereme. Možná by se každý měl na chvilku zastavit a vrátit se ke svým kořenům. Možná by se měl Homo Sapiens znovu začít učit od zvířat, ty by si nikdy nezpustošily místo, na kterém žijí.

Operace Dynamo pokračovala ve čtvrtek 30. května. Nepříznivé počasí vzdušné boje omezovalo a RAF za celý den ohlásilo jen dva sestřelené dva poškozené dvoumotorové Do 17. Podobná situace nastala i následujícího dne. Zvedl se vítr a vysoké vlny znemožnily naloďování z pláží. Ve vzduchu bylo rušno hlavně odpoledne, kdy Němci provedli tři těžké nálety.

Image

Čtěte také

Vzdušné boje u Dunkerque 1940: Obloha nad hořícím přístavem (1)

Evakuace vrcholí

Velení Královského letectva už nasazovalo své stíhací perutě nejméně po třech, někdy i po čtyřech. Ten den excelovaly opět defianty. „Dvěstěšedesátčtyřka“ šla do akce dvakrát. Kolem čtrnácté hodiny vedl major Philip Hunter jednotku nad Dunkerque, kde se střela se skupinou Bf 109 z III/JG 26. Jeden stroj byl sestřelen a další dva se v zápalu boje srazily.

Obě posádky naštěstí vyvázly a peruť nárokovala čtyři sestřely. V podvečer vedl major Hunter čtveřici defiantů na další hlídku. Letěli společně s hurricany 111. a se spitfiry ze 609. perutě. Když pod sebou spatřili formaci bombardérů He 111 od KG 27, využili výškové převahy, přešli do střemhlavého letu a zaútočili. Celkem bylo posádkám defiantů přiznáno šest sestřelů a dva letouny poškozené, což německé záznamy skutečně potvrzují. Dva He 111 šly k zemi a všichni muži na jejich palubách padli. Jeden stroj havaroval při nouzovém přistání a další tři byly těžce poškozeny.

Bohužel se však do Anglie nevrátila ani nejúspěšnější posádka defiantu - kapitán Nicholas Cooke a četař Albert Lippett, která měla na kontě už 12 sestřelů.

Skvělých výsledků ale dosahovali i němečtí „Experten“ (výraz, který Luftwaffe používala pro svá esa). Poručík Joachim Müncheberg z JG 26 ten den odpoledne v rozmezí deseti minut ohlásil sestřelení pozorovacího lysanderu a dvou hurricanů. Před setměním vyrazil nad hořící přístav znovu a sestřelil ještě jeden Spitfire.

Velké finále

První červnový den Němci podnikli další velké nálety. Ochranu bombardérů zajišťovaly také těžké dvoumotorové Messerschmitty Bf 110. Jejich piloti nechtěli zůstat pozadu a výrazný úspěch zaznamenal například poručík Eduard Tratt od I/ZG 1. Pozdější největší eso na Bf 110 právě během 1. června ohlásilo sestřelení hned tří hurricanů. V těchto dnech se ale také naplno projevilo, že Bf 110 nejsou schopné vést manévrové souboje proti jednomotorovým stíhačkám.

U stejné jednotky sloužící nadporučík Victor Mölders (bratr jednoho z nejslavnějších německých stíhačů) k tomu uvedl: „Bf 110 nebyly obratné a jejich řízení bylo příliš těžké. V utažených zatáčkách sklouzávaly a padaly z oblohy jako list ze stromu. Po našem prvním střetnutí s britskými stíhačkami bylo jasné, že nám prázdniny skončily a v boji s nebezpečným nepřítelem půjde o život.“

Evakuace ten den dosáhla vrcholu a lodě vzaly na palubu 64 0000 vojáků. Luftwaffe ale dokázala 17 lodí poslat ke dnu, takže další plavby probíhaly jen v noci. Královské námořnictvo se bohužel nestihlo do rána dostatečně vzdálit, takže Luftwaffe opět udeřila. Na odpor se postavily především spitfiry od 92. perutě. Ta v 7.15 svedla těžký boj s Heinkely He 111 a nárokovala 12 sestřelů. Exceloval brzy už slavný kapitán Robert Tuck, který ohlásil čtyři vítězství. Šlo o poslední den velkých bojů nad Dunkerque. Už 3. června totiž zahájili Němci útok směrem na Paříž a boje se přenesly do vnitrozemí.

Armáda je zachráněna

Do 4. června se přes Kanál dostalo 367 262 osob. Jednalo se o dobře vycvičené vojáky s bojovými zkušenosti, kteří měli pro další průběh války obrovský význam. Spojenci ale ztratili veškerou výzbroj. Dodnes není zcela jasné, proč Hitler rozkázal zastavit postup. Göring mu sice slíbil, že Brity zničí samotná Luftwaffe, ale to nebylo v jejích silách, už pro zuřivý odpor RAF.

Údaje o ztrátách obou stran se liší. Podle některých zdrojů muselo Královské letectvo odepsat 106 strojů a Němci 135. Jiní historici uvádí 177 britských a 240 německých letadel. Tak jako tak Luftwaffe poprvé narazila na rozhodný a organizovaný odpor. Samotní britští pěšáci však nadšením nad výkony svého letectva zrovna neoplývali. Panovalo rozčarování z toho, že je nedokáže ochránit.

Už zmiňovaný nadporučík Deere, který byl nad přístavem sestřelen, vzpomínal na to, jak se pokoušel zachránit: „Major, který řídil naloďování, na mne začal řvát, ať se nikam necpu a počkám, až jestli na mne dojde řada. Řekl jsem mu, že jsem důstojník letectva z perutě, která nad nimi operuje a že se k ní snažím dostat zpět. Major na to jen agresivně zamručel, že na to jak jsme my letci tam nahoře užiteční, tak můžeme klidně zůstat na zemi.“