Velmi originální způsob, jak požádat svou přítelkyni o ruku, zvolil Malajsijec Keow Wee Loong. Mladík, který je známý svými divokými výlety, mezi které patří například jízda na prkně po svazích sopky, či návštěva uzavřené oblasti ve Fukušimě, požádal svou snoubenku o ruku z vrcholku nejvyššího mostu na světě. Výstup na mostní konstrukci vinoucí se 565 metrů na hladinou řeky Beipan, mu trval 40 minut. Jak na takový výkon asi odpoví jeho vytoužená Marta Sibielak?

Antarktický ledový příkrov je největší samostatná masa ledu na Zemi. Pokrývá plochu o velikosti téměř 14 milionů km² a obsahuje 30 milionů km³ ledu. V ledových příkrovech je zadržováno kolo 90 % sladké vody z celého zemského povrchu. Pokud by roztály, mořská hladina by stoupla o 58 metrů.

Nyní se zdá, že se nezadržitelně blíží doba, kdy se část této obří ledové masy rozpadne. Vědci v Antarktickém ledovém příkrovu objevili přes 30 kilometrů dlouhou prasklinu. Situace je o to horší, že prasklina se neobjevila v okrajových částech, nýbrž hluboko ve vnitrozemí – v oblasti mateřského ledovce Pine Island Glacier. Podle vědců může jít o začátek kolapsu západního Antarktického ledového příkrovu. K destabilizaci ledovce dochází vlivem stoupající teploty vody.

Nejde o první případ takto dramatických změn v ledovém příkrovu. V loňském roce se od něj odlomila část o rozloze 580 km². „Otázka není, zda se ledovec rozpadne, ale kdy se tak stane,“ okomentoval současný stav Ian Howat, profesor Ohijské státní univerzity a vedoucí autor nejnovější studie o aktivitě ledovce.

Na výrobu tohoto úžasného téměř dvoumetrového modelu padlo 240 vajec, 216 kilogramů polevy, 30 kilogramů másla a stejné množství cukru. Slavná předloha stojí v údolí Aylesbury a spravuje ji organizace National Trust. Dům, ve kterém pobýval i Winston Churchill, dnes slouží jako památkový archiv a výstavní galerie. Mimo jiné se zde nachází i 15 000 lahví vína z rothschidovských vinic.

Chleba, pivo, víno nebo jogurt mají společného jmenovatele. Vznikají díky důmyslnému procesu, na němž se podílejí miliardové armády kvasinek. Ke svému životu potřebují cukry – když je během kvašení neboli fermentace spořádají, vzniká alkohol, kyselina mléčná nebo octová a oxid uhličitý. To všechno mají lidé rádi. A v dnešní době stále víc. 

Na otázku, kde se vzala nová vlna zájmu o kvašení, odpovídá kuchař a publicista Michal Hromas: „Přišla vlna péče o zdraví, o svoje tělo, „leštění“ tlustých střev vlákninou, používání vitamínů, drhnutí se mořskou houbou. A s tím vším lidé znovu objevili přírodní fermentaci, která tady ale vlastně vždycky byla.“

Chleba, odleželý pod spacákem

Hromas umí s nadsázkou uvařit prakticky kdekoli cokoli. Ve své dodávce, v níž vaří a peče, přičemž hojně využívá proces přírodní fermentace, vozí tolik náčiní, že ho nepřekvapí žádné přání. 

K jeho specialitám patří například chléb upečený pod širým nebem. Kvásek, ze kterého těsto zadělává, má dvacet let starý rodokmen. Pochází ze Španělska a jmenuje se gaia. Těsto na chleba se prý sroluje jako spacák a poté se nechá odpočívat přes noc. Následně se půlkilový bochník peče zhruba čtyřicet minut. Lidé si domácí chléb zrozený pod širým nebem pochvalují pro vynikající chuť. 

Inspirace z Kavkazu 

Kvašení se hojně uplatňuje také u nakládání zeleniny. Zatímco v našich končinách se tak zachází především se zelím či okurkami, například na Kavkazu plní sklenice mnohem pestřejším obsahem.

V nakládané zeleninové směsi jménem torši najdeme tuřín, řepu, mrkev, cibuli, česnek, květák, zázvor a rozinky. Právě posledně zmíněná ingredience pomáhá odstartovat celý kvasný proces díky tomu, že obsahuje kmeny divokých kvasinek. Do sklenice ještě patří sůl a převařená voda. 

A dál? Nezbývá než čekat – při pokojové teplotě by nakládaná zelenina měla být za týden hotová. Během fermentace je třeba nechat pootevřené víčko a také počítat s tím, že voda může občas vybublat ven. Fermentaci zastaví až lednice, ve které pak zelenina vydrží i celou zimu. 

Od cideru po kombuchu 

Jednoduše lze připravit třeba i tradiční britský cider, což je zkvašený jablečný nápoj s obsahem alkoholu. Stačí udělat jablečný mošt a pár dnů jej nechat na lince. „Lahev se nechává nejdříve otevřená – právě proto, aby se dovnitř dostaly kvasinky,“ vysvětluje Hromas. „Teprve potom si upravíme speciální kvasnou zátku, která nám umožní unikání oxidu uhličitého, ale zároveň i to, aby se už dovnitř nedostával vzduch.“ 

Tomáš Křemenák a Martin Hůla patří k vyhlášeným brněnským barmanům. Také oni již stačili podlehnout kouzlu kvašení: před časem ochutnali fermentované drinky v Paříži a rozhodli se něco takového zkusit i v tuzemsku. Martin teď hodně času tráví v barové laboratoři. Mimo jiné mu v ní v poslední době kvasí čaj s kombuchou a kokosová voda s kefírem.

„Není nic jednoduššího než vzít oblíbený druh ovoce, dát ho na pár dnů nakrájené do vody a pak už jen čekat, co se stane. Když mi chuť přijde zajímavá, mohu to třeba svařit nebo vytvořit zajímavý sirup, dolévat vodou a vyrábět tak třeba úžasné letní limonády,“ dodává Martin Hůla. Jednoduše lze podle něj připravit i fermentované ovesné vločky. Kdybychom je nechali pouze nabobtnat ve vodě, získali bychom ovesnou kaši. Když je ale rozmixujeme, nabudeme tak třeba originální přísadu pro vynikající koktejly.

Středověké divadlo se tedy od svého někdejšího předchůdce velmi vzdálilo. Starým hrám nejslavnějších dramatiků odzvonilo a nad lidovou zábavou dřívější společnosti se na několik století uzavřela voda.

Z divadla do kostela

Teprve od 9. století se divadelní múza začala pomalu probouzet. Představení však tentokrát nesloužila divákům, ale církvi, která obrozující se divadlo pojala jako vlastní propagandu. Čas, kdy myšlenka na kázání v národních jazycích ještě zaváněla kacířstvím a kdy jediným povoleným liturgickým jazykem západního křesťanstva byla latina, byl pro valnou část raně středověké společnosti dobou nepochopení. Nevzdělaní lidé, z velké většiny prostí zemědělci, patrně neměli z pravidelných kázání příliš velký užitek a jejich smysl jim nutně musel unikat. To však svádělo k uchýlení se ke starým pohanským obyčejům. Kněží a církevní představitelé brzy pochopili, jak svízelně se katolická církev dostává k nejširším masám, a rozhodli se využít divadla k přiblížení legend a křesťanských příběhů i těm nejnechápavějším. Během velikonočních oslav se tak po dlouhé době rozezvučely hlasy herců, kteří předváděli některý z dramatických výjevů křesťanské historie. Namísto přeplněných divadel se však nové inscenace přesídlily do středověkých kostelů.

Zrod šaška

Přes neutuchající snahy církve však divadlo záhy znovu objevilo svůj potenciál v oblasti lidové zábavy, kterou církev již déle nemohla zakazovat. Vedle pohyblivých obrazů uvnitř kostelů se tak objevili první herci a kejklíři také na veřejných prostranstvích. Vůbec první profesionální skupiny bavičů se prý objevily v Byzanci, jejich obliba se rychlostí blesku rozšířila po celé Evropě a novodobí divadelníci se brzy usadili na návsích nebo na velmožských dvorech.

NASA a společnost Bigelow Aerospace od letošního května na Mezinárodní vesmírné stanici ISS testují úplně nový typ technologie pro stavbu kosmických stanic. Jde o nafukovací modul BEAM (Bigelow Expandable Activity Module).

Společnost Bigelow Aerospace má s touto technologií velké plány. V dohledné době by rádi na oběžné dráze postavili celé nafukovací hotely, snad už kolem roku 2020. Podobné technologie by se mohly uplatnit při stavbě základen na Marsu i jinde ve vesmíru.

Než se ale nafukovací moduly prosadí na různých místech Sluneční soustavy, tak musejí obstát v testech na palubě ISS. A podle všeho se to modulu BEAM daří.

TIP: V útrobách BEAM: Astronauté poprvé vstoupili do nafukovacího modulu

Modul BEAM teď sice neobývají astronauté, je ale vybavený rozmanitými senzory, které monitorují teplotu, radiaci a další parametry prostředí v modulu. Žádný ze senzorů modulu zatím nezjistil nic problematického, včetně toho, který monitoruje nárazy mikrometeoritů. S nafukovacími moduly to zatím vypadá velmi slibně.

Věda a náboženství konečně nalezli něco společného – lidský mozek. Neurovědci nedávno zjistili, že intenzivní náboženské zážitky zpracovávají stejné oblasti mozku, jaké jsou spojené i se zamilovaností, sexem, posloucháním hudby nebo s užíváním drog.

Badatelé zkoumali mozky 19 zbožných mormonů, vesměs bývalých misionářů, s pomocí zobrazování funkční magnetickou rezonancí. Dobrovolníci si během výzkumu přivodili silné náboženské zážitky pomocí obvyklých technik, jako například čtením posvátných textů nebo sledováním videí s biblickými výjevy.

TIP: Je lidský mozek mozaikou mužských a ženských rysů?

Funkční magnetická rezonance prozradila, že intenzivní náboženské stavy věřící prožívají v oblasti mozku zvané nucleus accumbens. O této oblasti je přitom známo, že hraje stěžejní roli v mechanismech odměny, potěšení, závislosti, strachu nebo třeba placebo efektu.

Letouny na solární pohon už přeletěly Alpy a dokonce už i obletěly celý svět. Tým projektu SolarStratos teď ale míří ještě dál. Na samotnou hranici vesmíru.

SolarStratos plánuje vyslat letoun poháněný solární energií do výšky přes 24 kilometrů. Z té výšky už je patrné zakřivení naší planety a jsou tam vidět hvězdy i za dne. Tento letoun s rozpětím křídel 24,9 metru a váhou 450 kg postavila společnost PC-Aero a jeho solární systémy vyvinuli v centru Swiss Center for Electronics and Microtechnology.

Stroj je vybavený solární panely o celkové ploše 22 čtverečních metrů a také dobíjecí lithium-iontovou baterií. Je to vůbec první dvoumístný solární letoun, a také je první, který se dostane do stratosféry.

TIP: Solar Impulse 2 uskutečnil první solární přelet Atlantiku v historii

Kvůli ušetření hmotnosti letoun nemá přetlakovou kabinu. Namísto toho pilot poletí ve skafandru, podobně jako astronauti. SolarStratos zamíří do stratosféry v roce 2018.

„Incredible India! – Neuvěřitelná Indie!“ čte a vidí cestovatel v této zemi na každém kroku. Je to dvojsečné označení, které se dá vykládat jako poklona i výraz zděšení. Tato země skutečně vyvolává smíšené pocity, které pochopí jedině ten, kdo Indii zažil. Vstřícnost se střetává s přísnými až dětinsky naivními pravidly, což může být někdy velmi na obtíž.

Když jsem v Národním parku Sariska zahlédl varana, okamžitě jsem chtěl vyskočit z džípu a pořídit co nejlepší snímky. Můj řidič a průvodce mne ovšem chytil za ruku a s omluvou jasně zdůraznil, že na něco takového tu není zvyklý. Mé zklamání bylo stejně silné, jako přesvědčení mého „ochránce“, který se snažil vše vynahradit mnoha vyprávěním, omluvami a zdvořilými úsměvy. Ze svého ale nepolevil. Stejně jako já – takové situace si přece nemohu nechat ujít a už vůbec ne tam, kde v řídkém podrostu vzácně zašustí i tělo překrásné kobry indické (Naja naja).

Antilopa hinduistům posvátná

Množství nejatraktivnějších indických parků má po dlouhou dobu roku své brány zavřeny. Probíhají zde totiž sčítání zvěře, výzkumy nebo jsou zrovna některé cesty nesjízdné kvůli monzunovým dešťům. Hlavní sezonou je tedy období přibližně od října do dubna. Naproti tomu NP Sariska, který patří k nejzajímavějším na severu Indie, má otevřeno po celý rok. I zde ale platí, že nejvhodnější dobou k návštěvě je období od listopadu do března.

Park se rozprostírá na území o rozloze 880 km² v oblasti spletité bujné zeleně, jež kontrastuje s místní charakteristickou červenou půdou. Přes bránu se dostávám do jiného světa, a to i přesto, že je dnes jeden z chaotických dnů, kdy sem Indové míří navštívit Hanumanův chrám. Husté porosty akácií, dháků Butea monosperma a keřů Adhatoda vasica mne nutí pozorně sledovat okolí a již po pár metrech vidím první větší tvory – „Nilgai“, tedy nepravé antilopy Boselaphus tragocamelus, které patří do podčeledi Bovinae. Tento býložravec se v Indii vyskytuje stále v hojném počtu a to i přesto, že s ním místní vesničané svádějí neustálý boj o úrodu. Podobně jako krávy je však hinduisty považována za posvátnou. Jedná se o největší antilopu Asie. Obzvláště samci s výškou kolem 1,5 metru, délkou až 2 m a váhou okolo 120–240 kg působí impozantně.

Jejich stanovištěm je zejména otevřená rovinatá krajina s nízkou vegetací, ale jako úkryt preferují houští lesa. V angličtině se jim říká „Blue Bull“. Tuto modrou přezdívku si vysloužily díky šedo-modrému zabarvení jež samci získávají v období dospívání. Indické označení „Nilgai“ pochází ze slov „nil“ což v místním jazyce znamená modrý a „gai“ což označuje krávu, respektive tury obecně. Mezi další nepravé antilopy patří i v Sarisce vzácná antilopa čtyřrohá (Tetracerus quadricornis).

Oblíbená kořist levhartů a tygrů

Zvířata je v Sarisce možné nejsnadněji pozorovat v okolí vyhlídkové trasy, kde jsou přikrmována a je zde systém uměle vytvořených nebo rozšířených vodních rezervoárů. Můžete tam uvidět i dalšího výrazného sudokopytníka – jelena indického (Axis axis, neboli „čital“). Tento daňkovi podobný druh je o něco menší jako nilgau a váží 75–100 kilo.

Pohybují se v otevřeném travnatém terénu, ale také v houští monzunového lesa. Žijí poblíž řek nebo vodních nádrží a velmi dobře plavou. Vytváří velká stáda (30–50 samic a několik samců, někdy až 100 kusů), která vede samec s výrazným plsťovitým parožím. V Sarisce se rovněž vyskytuje další druh rodu Axis a to drobný 20–30 kg vážící Axis porcinus.

Čitalové jsou častou kořistí zejména levhartů, a proto jsou stále ve střehu. Naproti tomu sambary indické (Cervus unicolor), největší zástupci čeledi jelenovitých v jižní Asii, na mne působily spíš neopatrně. Samci mají až 350 kilo a paroží o délce 60 až 120 cm a pasou se většinou samostatně. Mají velmi dobrý sluch a čich a dobře plavou.

Pozoruhodný je styl jejich komunikace a upozorňování na nebezpečí – pod ocasem mají světlé místo, které se při zvednutí ocasu odkryje a upozorní tak pohyby další jedince na nebezpečí. Jedná se z části také o nočního tvora. Samci jsou samotáři, ale samice s mláďaty vytvářejí menší skupiny. Sambar je nejoblíbenější kořistí zdejších tygrů. V minulosti místní populaci sambarů velice oslabila zdejší epidemie a tak se dnes vyskytuje spíše v jádru parku, jejich stavy se však údajně zvyšují.

Z dalších zástupců jelenovitých můžete v Sarisce vzácně pozorovat také muntžaky červené (Muntiacus muntjak). Jde o drobný druh, jehož samci mají sotva 15 cm dlouhé paroží.

Chráněný a vybitý tygr

Nejběžnějšími zdejšími savci jsou dva druhy primátů. Předně je to hulman (Semnopithecus dussumieri) a pak typický druh makaka (Macaca mulatta) jež je na rozdíl od vegetariánského hulmana všežravcem. Pro místní jsou to opice posvátné a najdete je v tlupách například okolo zdejších chrámů.

Největší atrakcí jsou však šelmy, především tygr indický (Panthera tigris tigris), jehož zdejší stavy jsou poněkud nejasné. Mně můj průvodce sdělil, že v celém parku mají již jen tři tygry! A to i přesto, že se v Sarisce na ochranu druhu soustředili v rámci „Projektu tygr“ a park patří mezi 18 vybraných území sloužících k záchraně tygří populace.

TIP: Návraty tygra indického: Král je mrtev, kéž žije král

V roce 2005 se však park dostal negativně do popředí kvůli zprávě, že tygr zde byl pravděpodobně vyhuben následkem organizovaného pytláctví. Přesto, že se na jeho ochraně pracovalo od roku 1979, během pěti let zde údaje postříleli na 13 tygrů!

Po tomto debaklu byla roku 2006 učiněna některá opatření k navrácení tygrů do Sarisky (přesídlení několika vesnic, kompenzace, omezení návštěvnosti chrámů, monitoring apod.) a v listopadu roku 2007 pak byli z nedalekého NP Ranthambhore reintrodukováni dva tygři do Sarisky. Můj průvodce mi hrdě vyprávěl, že to byla vůbec první reintrodukce tygra na světě. Dnes je na ochranu tygra kladen velký důraz, jak se ale opatření osvědčí, to ukáže až čas.

Ostražití levharti, nebezpeční dikobrazi

Pytláci se postarali rovněž o úbytek levhartů (Panthera pardus fusca), kterých zde bylo například v první polovině 90 let upytlačeno nejméně 30 kusů. I tak jsou levharti v Sarisce mnohem běžnější, ale kvůli jejich ostražitosti pravděpodobně zahlédnete jen stopy vyskytující se okolo vodních nádrží.

Spíše se setkáte s jinými šelmami jako karakalem (Caracal caracal), kočkou bažinnou (Felis chaus), šakalem obecným (Canis aureus), poddruhem lišky obecné (Vulpes vulpes griffithi) či liškou džunglovou (Vulpes bengalensis). Vyskytují se zde ale také hyeny žíhané (Hyaena hyaena) či zajímaví, vzácní a spíše neznámí vlci Cuon alpinus. A co by to byla za Indie bez promyk (Herpestes edwardsii a H. smithii) proslavených mimo jiné lovy jedovatých hadů.

Z dalších savců zmiňme alespoň sympatické všudypřítomné veverky pětipásé (Funambulus pennantii), které pobíhají po místní vegetaci a hledají potravu, nebo noční tvory dikobrazy indické (Hystrix indica) hloubící si rozlehlé nory i v okolí místní komunikace. Dikobrazi dokážou údajně svými ostny způsobit těžká zranění, nebo i usmrtit levharty či dokonce tygry a jiné útočníky. V Sarisce se však vyskytuje mnohem více savců a jenom velkých druhů je zde okolo třicítky.

Krokodýli bahenní – věřte, nebo ne

V Sarisce bylo pozorováno i 183 ptačích druhů, jako typičtí pávi korunkatí (Pavo cristatus), orel královský (Aquila heliaca), supi Gyps indicus, nebo Gyps bengalensis. Běžní jsou například papoušci alexandři (Psittacula krameri a P. eupatria), opatrné brodivé čejky černoprsé (Vanellus indicus), zajímavá je také běžná a na prostředí nenáročná majna obecná (Acridotheres tristis), která nevybíravost potvrdila při hledání potravy na jednom zdejším smetišti. Tento druh je poněkud invazivní a dnes je hlášen i z Japonska, Austrálie, jižní Afriky, Madagaskaru, Blízkého Východu a dokonce z Floridy. V Sarisce se ale vyskytují také ledňáčci, lelci, sýčci a mnohé další druhy.

Mně nejbližší jsou ovšem obojživelníci a plazi, kterých zde rovněž není málo. Mezi nejnápadnější ale vzácné plazy patří bezpochyby krokodýli bahenní (Crocodylus palustris) žijící v Sarisce v uměle vytvořené nádrži Siliser na severu parku. Dnes tam ale návštěvníky nevozí a nezbývá než spokojit se s informací, že zde opravdu žijí. Další plazy ale jistě uvidíte.

Fakta a báchorky

Nejběžnějšími plazy jsou varani bengálští (Varanus bengalensis), kteří se hojně vyskytují okolo vodních nádrží, v okolí cest a svým typickým houpavým pohybem a neustále kmitajícím jazykem prohledávají okolí. Běžní jsou až 1,5 metru dlouzí dospělí jedinci, kteří se klidně sluní v bezprostřední blízkosti člověka.

Průvodce se mne snažil přesvědčit, že jsou smrtelně jedovatí, čemuž zdejší lidé opravdu věří a na Srí Lance se traduje, že jedovatý je i jejich dech, což je nesmysl. Na druhou stranu byly u několika druhů varanů ze slin izolovány bakterie se septickými patogenními účinky a v minulém roce byla dokonce ve spodní čelisti varana komodského (Varanus komodoensis) popsána jedová žláza s několika druhy toxických proteinů. Takže můj průvodce nebyl v tomto případě až tak daleko od pravdy. Snažil se mne však přesvědčit i o dalších zajímavých „faktech“, jako např. o zdejším výskytu kobry královské (Ophiophagus hannah) – nejdelšího jedovatého hada světa – jejíž hranice rozšíření je od hranic NP Sariska velmi daleko.

Pozor na jed

Na rozdíl od kobry královské se v parku nesporně vyskytují jiní jedovatí hadi. Především kobra indická (Naja naja) a vedle ní další korálovcovitý had Bungarus caeruleus, případně Bungarus fasciatus, kteří jako noční lovci působí ve dne velice neohrabaně. Zdání však klame a i když jsou většinou klidní, dokáží nečekaně bleskurychle uštknout.

TIP: Poodhalená plazí tajemství: Jak hadi přišli ke svému jedu?

Zajímaví a krásní jsou i zástupci čeledi Viperidae – předně velká a poněkud vznětlivá zmije řetízková (Daboia russelli). Tento had s typickým řetízkovým vzorem na hřbetě je v Indii relativně běžným a opravdu obávaným tvorem a spolu s další zmijí Echis carinatus způsobují na subkontintě ročně tisíce uštknutí s často fatálními následky. Obě tyto zmije se zároveň vyskytují i v NP Sariska, ale bohužel se mi ani jednoho z těchto úchvatných hadů nepodařilo během krátkého pobytu pozorovat.

Příslib dalšího deště

Z dalších plazů můžete v Sarisce vzácně vidět krajty Python molorus, hroznýšky Gongylophis conicus nebo podzemně žijící hady Ramphotyphlops bramius. Z ještěrů jsou ke spatření ještě nápadní a všude přítomní lepoještěři Calotes versicolor.

Ne všechna zvířata ale spatříte ve dne. Zejména obojživelníci nemají na rozpálených pláních Radžastánu jednoduchý život a před slunečními paprsky a vysokými teplotami se dobře kryjí. Při posledním již klasicky dusném v terénu stráveném večeru, kdy se rychle přikrádá tropická tma, pozoruji v dáli po nebi se rozbíhající blesky. V mělkých kalužích poskakují hojné ropuchy Duttaphrynus melanostictus a v dáli doplňují zvuky bohatého noční života svým krátkým skřehotáním velcí skokani rodu Hoplobatrachus. Také téměř průhlední gekoni rodu Hemidactylus pobíhají v početných skupinách po místních budovách a ve slabém světle žárovek loví nejrůznější hmyz. Noční kulisu života pak už jen dotváří hlasitě poletující kaloni indičtí (Pteropus giganteus) slídící po sladkých plodech a nektaru. Ráno opouštím Sarisku, následně i Indii. Právě včas, další vlna monzunů totiž přichází.

V srpnu 1969 zvítězil v soutěži (vyhlášené za účelem nahrazení stárnoucího stroje S-2 Tracker) projekt firmy Lockheed, prototyp letounu S-3 Viking vzlétl v lednu 1972, sériová výroba běžela v letech 1974–1978. Celkem vzniklo 187 kusů základní verze S-3A. Letoun je koncipován jako hornoplošník poháněný dvěma proudovými motory zavěšenými na pylonech pod křídly.

Hlavní inovační prvek u letounu Viking představuje mimořádně vysoký stupeň integrace jednotlivých elektronických systémů. Údaje všech senzorů shromažďuje hlavní počítač a každý člen posádky má svůj vlastní displej. Veliteli to poskytuje možnost efektivně rozdělit úkoly a tím lépe zvládat pracovní zátěž. Výkonnost čtyřčlenné posádky je tak srovnatelná s jedenáctičlennou posádkou letounu Orion.

Lockheed S-3 Viking

Výzbroj se umísťuje na dva závěsníky pod křídly (mohou nést řízené střely, ale také přídavné nádrže nebo přepravní schránky) a do trupové pumovnice. Kromě konvenčních bomb, hlubinných náloží, min a torpéd může viking přepravovat také jaderné zbraně, konkrétně pumy B57 nebo B61. Na zádi stroje se nachází vypouštěcí zařízení pro šedesát hydroakustických bójí. Počínaje rokem 1991 byla část strojů modernizována na standard S-3B, k jejich definitivnímu vyřazení došlo počátkem roku 2009.