Jako „úžasné“ a „fascinující“, tak komentují vědci první data pořízená a odeslaná orbitální sondou TGO (Trace Gas Orbiter). Začátek mise evropské sondy TGO byl zpočátku zastíněn neúspěchem paralelní experimentální mise přistávacího modulu Schiaparelli, který minulý měsíc nezvládl přistání a kvůli chybě ovládacího softwaru se roztříštil o povrch Marsu. Mise TGO ale k velké spokojenosti vědců pokračuje úspěšně.

Skvělý start mise

Sonda se pohybuje po vysoce eliptické oběžné dráze. Během čtyř dnů se TGO zvládne přiblížit k povrchu Marsu na pouhých 250 kilometrů, aby se opět vzdálila na 100 tisíc kilometrů. Úspěšně zvládla i kalibrační testy svých vědeckých přístrojů a během svého prvního blízkého průletu pořídila 11 mimořádně vydařených snímků rudé planety.

Snímky zachycují osmikilometrové říční koryto Hebes Chasma a oblasti Arsia Mons a Noctis Labyrinthus. „Viděli jsme Hebes Chasma v rozlišení 2,8 metru na pixel. To je, jako kdybychom proletěli nad Bernem rychlostí 15 tisíc kilometrů za hodinu a současně pořídili ostré snímky aut v Curychu,“ komentoval úspěch Nicolas Thomas z univerzity v Bernu.

Výzkumníci také úspěšně vyzkoušeli senzory NOMAD a ACS, které budou měřit plyny v atmosféře Marsu a zjišťovat, zda se v něm nevyskytují stopy vodní páry, oxidů dusíku a síry a zejména metanu. Další senzorický nástroj FREND má zjišťovat přítomnost vodíku u povrchu planety.

Přestože hlavní část mise TGO má odstartovat až v příštím roce, první výstupy ukazují, že se rozhodně máme na co těšit. V příštích měsících sondu čeká úprava její trajektorie. Ta by ve finále měla být téměř kruhová, ve vzdálenosti okolo 400 kilometrů nad povrchem Marsu.

Lidská sexualita je velmi komplikovaná – existuje značné množství sexuálních preferencí, úchylek, odchylek a sexuálních příchutí. Stanovit tak „průměrné“ či „normální“ sexuální chování je téměř nemožné, často totiž chybí to základní – relevantní „tvrdá data“. Výzkumy v této oblasti probíhají takřka výhradně na základě průzkumů sexuálního chování, respondenti jsou ale často nespolehliví. Někteří své skutečné preference tají ze studu, jiní si naopak své odpovědi značně přibarvují. Jak tedy vypadá průměrné, či chcete-li většinové sexuální chování?

Čtyřprocentní menšina

O homosexuálech se často hovoří jako o „čtyřprocentní menšině“. Faktem ale je, že přesné číslo homosexuálně orientovaných lidí v populaci nikdo nezná – podle některých výzkumů je gayů a leseb zhruba 1 %, jiné výzkumy udávají až 15 %. Nezanedbatelná část populace ovšem nemá žádné sexuální tužby – odhady počtu asexuálů oscilují od 0,4 % do 3 %. 

Seznámit se s někým v baru a šupsnout s ním do postele? Podle vědců jde spíše o výjimku. Nadpoloviční většina (53 %) příležitostných sexuálních dobrodružství vzniká na základě dlouhodobé známosti a 12 % lidí uspokojuje své potřeby s „partnerem s výhodami“ – obvykle s dlouholetým známým či spolubydlícím, ovšem bez závazků tradičního vztahu. Jen 2 % lidí využívá pro své uspokojení služeb profesionálních společnic a společníků.

Jak častý je „průměrný sex“?

Přestože v rámci různých věkových kategorií existují poměrně velké rozdíly, data ukazují, že sex je relativně častou kratochvílí. Přibližně třetina (28 %) lidí má sex 1 až 2× do měsíce a 40 % respondentů uvedlo že si sexu užívají 1 až 3× za týden. 6,5 % lidí má sex dokonce častěji. Ze statistik také vyplývá, že 18 % lidí nemělo v posledním roce sexuální zkušenost s partnerem a 8 % mělo sex za poslední rok jen jednou. Výzkum, který zahrnoval 50 tisíc respondentů starších 18 let také ukázal, že sex rozhodně není jen zábavou mládí – 50 % respondentů ve skupině s průměrem 70 let uvedlo, že mají sex více než dvakrát v měsíci, 11 % pak každý týden.

TIP: Všeho moc škodí: Studie ukázala, že častější sex neznamená více štěstí

A jaké sexuální formy jsou nejběžnější? 86 % žen a 80 % mužů uvedlo, že měli v poslední době alespoň jednou klasický pohlavní styk. 67 % žen a 80 % mužů volilo orální praktiky a 3,5 % žen a 9 % mužů přiznalo čerstvou zkušenost s análním sexem.

Průměrná doba trvání pohlavního styku je u heterosexuálních párů 15 až 30 minut. Navlas stejnou dobu udávají také homosexuální muži. Lesbické páry mají sex méně často než heterosexuální a gay páry, zato si jej umí více užít – průměrná délka lesbických hrátek je podle statistik 30 až 45 minut.

Představa, že jsou to pouze ženy, které předstírají orgasmus, je podle statistiků zcela mylná. Z analýzy dat vyplývá, že vedle poloviny žen svůj orgasmus někdy předstírala i celá čtvrtina mužů. Obě pohlaví udávají i podobnou motivaci – svou hereckou vsuvkou chtějí především potěšit svůj protějšek.

Astronomové Liverpool John Moores University objevili zbrusu novou skupinu hvězd, které se nacházejí v centru Mléčné dráhy. Jejich objev přispěl k pochopení zajímavé historie kulových hvězdokup a jejich podílu na formování samotné Mléčné dráhy.

K objevu došlo v rámci projektu APOGEE (Apache Point Observatory Galactic Evolution Experiment), který se zaměřuje na pozorování stovek tisíců hvězd Mléčné dráhy v infračervené oblasti spektra.

Dusíkové hvězdy vznikly ve hvězdokupách

Badatelé zjistili, že celá řada hvězd v oblasti centra Mléčné dráhy se svým chemickým složením výrazně odlišuje od hvězd v jejich okolí. Je pro ně charakteristický vysoký obsah dusíku.

Vedoucí výzkumného týmu Ricardo Schiavon a jeho kolegové se domnívají, že dusíkové hvězdy jsou pozůstatkem rozpadu kulových hvězdokup během bouřlivého mládí Mléčné dráhy. V té době v Mléčné dráze zřejmě existovalo asi 10 krát více kulových hvězdokup než dnes.

TIP: Jak hvězdokupa z trpasličí galaxie zlikvidovala kandidáty na temnou hmotu?

Pokud mají Schiavon a spol. pravdu, tak zřejmě podstatná část starých hvězd v oblasti centra Mléčné dráhy vlastně původně pochází z kulových hvězdokup, zničených během rané historie naší Galaxie.

Patříte-li k milovníkům masa s poctivě propečenou kůrkou, možná jste se už setkali s dobře míněným varováním, že takto upravená pochoutka může způsobit rakovinu. Mnohé vědecké studie zmíněné riziko skutečně potvrzují. Jeden z největších výzkumů na dané téma provedli badatelé z University of Minnesota, kteří sledovali stravovací návyky spojené s masem u více než 62 tisíc lidí po dobu devíti let. U pravidelných konzumentů poctivě propečeného, spáleného nebo zuhelnatělého masa zaznamenali o 60 % větší výskyt rakoviny slinivky břišní v porovnání s ostatními účastníky.

Se spáleným masem se spojují dva typy karcinogenů čili rakovinotvorných látek. První se nazývají heterocyklické aminy (HCA) a objevují se, pokud se zvířecí svalovina (z hovězího, vepřového, rybího či kuřecího masa) připravuje při vysokých teplotách. Druhou skupinu představují takzvané polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU). Vznikají nejčastěji během pečení, když se tuk odkapávající z masa dostane do ohně, na němž se pochoutka připravuje. Není bez zajímavosti, že se PAU vyskytují také v uzeninách.

Ve starověkém Egyptě mumifikovali lidi i zvířata. Když ale takové mumie pečlivě prozkoumáme, tak to může přinést překvapení.

Když badatelé proskenovali pomocí rentgenových paprsků počítačové tomografie ve vysokém rozlišení velkou krokodýlí mumii, nestačili se divit. Už od roku 1996 sice věděli, že třímetrová mumie obsahuje dva menší krokodýly, nyní se ale ukázalo, že v ní je i pět desítek krokodýlích mláďat.

TIP: Počítačová tomografie odhalila brutální zranění faraóna Ramesseho III.

Krokodýlí mumie je součástí Egyptské sbírky nizozemského národního archeologického muzea Rijksmuseum van Oudheden v Leidenu. Podle odborníků byli všichni krokodýli mumifikováni najednou, jako oběť pro staroegyptského krokodýlího boha Sobeka.

Egypťané považovali květy kosatců za oči nebes a kolem roku 1500 př. n. l. je zařadili mezi léčivé rostliny. Ve starověkém Řecku měly usnadnit pouť do podsvětí a získaly zde své vědecké jméno (Iris). Pochází od řeckého názvu pro duhu či jaro, přičemž Iris byla starořeckou bohyní duhy, poselkyní bohyně Héry.

Důležitou roli hrály i v raném středověku, kdy byly jedním ze symbolů panny Marie, heraldickým znakem franckých a později i francouzských králů. Fleur-de-lis totiž není lilie, jak se obecně traduje, ale i u nás rostoucí kosatec žlutý. Během Francouzské buržoazní revoluce mohl být ten, kdo na zahradě pěstoval kosatce, označen za roajalistu a gilotinován.

TIP: Bramboříky aneb Krásné i nebezpečně jedovaté svinské ořechy

Kosatce byly pěstovány především jako rostliny okrasné, ale z kořenů některých druhů se dodnes získávají vonné esence. Některé kosatce jsou léčivé a poskytují látky, jež usnadňují odkašlávání. Vlákna získaná z listů některých kosatců (např. Iris tenax) se používají na výrobu lan.

Bylo popsáno kolem 300 druhů, které rostou v mírném a subtropickém pásmu Severní polokoule. Najdeme mezi nimi drobné cibuloviny, jiné jsou trsnatě rostoucí byliny či rostliny se ztloustlými oddenky. Některé druhy jsou stálezelené, jiné zatahují buď v létě, v období sucha, nebo na podzim, aby se chránily před mrazem.

Kosatec japonský (Iris japonica)

Má tenké, plazivé oddenky, které při styku se zemí kořenují. Květy jsou světle modré, bíle skvrnité, ploché s lístky na okrajích zvlněnými. V přírodě roste jako podrost v lesích a na skalnatých křovinatých stráních. Pěstoval se v okolí hradů postavených na skalních výchozech. Vlhké a při poranění sliznaté rostliny jsou totiž kluzké a zpomalovaly postup útočících vojáků. Oddenky se v Japonsku vaří a jedí. Také se z nich získával škrob na výrobu pudru.

Velikost: až 50 cm
Doba květu: březen, duben
Průměr květu: 5 cm
Pěstování: ve studeném skleníku

Kosatec různobarvý (Iris variegata)

Jedná se snad o nejpestřeji zbarvený kosatec; základní barva květů je žlutá, vnější okvětní lístky jsou bílé fialově nebo červenohnědě žilkované. Roste ve stepích, na výslunných stráních, v lemech a na světlinách teplomilných doubrav. U nás je původní na jižní Moravě. Ve středověku byl pěstován jako okrasná, léčivá i magická rostlina. Zaháněl prý zlé duchy a kytice v ložnici podporovala mužnou sílu. V 19. století byl použit pro křížení moderních zahradních kosatců.

Velikost: kolem 50 cm
Doba květu: duben, květen
Květ: cca 7 cm v průměru
Pěstování: slunné či polostinné stanoviště, běžné zahradní podmínky
Status: silně ohrožený druh ČR, chráněný na Slovensku, Maďarsku a v Německu

Kosatec bradatý (Iris barbata)

Clusius sice v roce 1601 popisuje 16 různých zahradních kosatců, ale nejspíše se jednalo o původní botanické druhy nebo jejich přírodní hybridy. Šlechtění zahradních kartáčkatých kosatců vychází z kosatce bledého, který přinesl především modré barvy květů, kosatce pestrého, jenž přispěl barvou žlutou a hnědou a dalších druhů. První umělý hybrid byl získán v roce 1822 amatérským šlechtitelem de Bure. Teprve začátkem 20. století šlechtitelé začali v křížení využívat tetraploidní rostliny, které byly, jako staré kulturní rostliny pěstovány a místy zplaňovaly na Balkáně a v Turecku. Použití tetraploidů vedlo k výraznému zvětšení květů. Dnes je k dispozici několik desítek tisíc odrůd zahradního kosatce různé výšky a v nejrůznějších barvách květů.

Velikost: od 40 cm do 1 metru
Doba květu: květen, červen
Květ: i přes 10 cm v průměru
Pěstování: slunné stanoviště, lehká půda, sucho během léta
Status: zahradní rostlina

Postupné, k nebi jakoby se vypínající architektonické uspořádání hradu symbolicky odkazuje na Svatou horu ve městě Jeruzalém s chrámem na vrcholu. Proč? Jeruzalém byl ve středověku chápán jako střed světa, a tak pravověrný křesťan Karel IV. chtěl, aby se i Karlštejn stal pomyslným středem celé Svaté říše římské.

Od královské pokladnice ke sprostému skladišti

Ke konci 15. století se hrad dočkal hned několika gotických přestaveb, aby ho později  majitelé obohatili o řadu v té době moderních renesančních prvků. Tím ale jeho zlatá éra bohužel skončila. V roce 1619 byly korunovační klenoty odvezeny do Vídně a stavba začala chátrat. Poklad se sice v roce 1867 vrátil, ale na původní místo. Svatováclavská koruna byla totiž za Karla IV. uložena ve svatovítské katedrále na Pražském hradě.

Paradoxně byl hrad věnován k užívání právě českým královnám. Jenže už manželka Habsburka Ferdinanda II., císařovna Eleonora, Karlštejn „pronajala“ coby zástavu jednomu z českých šlechticů. Ten rozprodal i to poslední, co zbylo. Ve druhé polovině 17. století už byly některé části na spadnutí. Stavba začala sloužit jako sýpka a skladiště!

TIP: Známý neznámý Karlštejn: Hrad utkaný z polopravd a mýtů

Těžko říct, jak by Karlštejn dopadl, kdyby nepřišlo období romantismu. O chátrající historickou stavbu s nezaměnitelnou atmosférou projevili zájem umělci. Snad na jejich popud navštívil už téměř ruinu císař František I. Na rekonstrukci si ovšem hrad musel ještě počkat. Celých sedmdesát čtyři let! Zahájil ji roku 1886 architekt Josef Mocker. Snažil se obnovit původní gotický vzhled hradu, jenže – v zápalu boje zavrhl i všechny renesanční přestavby a úpravy. Karlštejn tak dostal nové střechy a s nimi i dnešní charakteristický ráz, který z něj činí jeden z nejkrásnějších hradů naší země. 

Jedenáctého září 2001 došlo k únosu čtyř civilních letadel, přičemž tři z nich následně zasáhly významné objekty v USA. Tato událost zásadně ovlivnila nejen bezpečnostní situaci, ale veškeré klíčové dění ve světě. Následovala a dodnes pokračuje celá řada politických, vojenských i ekonomických akcí jako součást „války proti terorismu“. U nás jen několik dní po útoku nastartovali motory čtyř obrněných transportérů v hodonínských kasárnách. Letité stroje typu OT-64 měly působit coby jakési mobilními zátarasy u sídla Rádia Svobodná Evropa. To tehdy sídlilo v bývalé budově Federálního shromáždění a patřilo k nejrizikovějším objektům z hlediska potenciální teroristické aktivity v naší zemi.

Takovýto přesun čtyř obrněnců měl představovat hlavně demonstraci síly a odhodlání, ale nakonec se změnil ve frašku, kdy dva vozy nedokázaly ani dojet na místo. Celá událost nakonec jen zdůraznila zastaralost tohoto typu. K vyřazení a případnému odprodeji zbývajících obrněnců došlo v letech 2004 až 2005 souběžně s intenzivním hledáním vhodné náhrady. Po mnoha peripetiích (viz časová osa) převzala AČR koncem září 2009 první stroje Pandur II.

Pohon přizpůsobený terénu

Nový obrněný transportér v porovnání se svým starším sourozencem Pandur I povyrostl a navíc mu přibyla jedna náprava. Respektive, ačkoli výrobce nabízí „dvojku“ ve verzi 6×6 i 8×8, veškeré doposud vyprodukované sériové stroje zařazené do výzbroje portugalské a české armády reprezentovala výhradně osmikolová varianta. Všechny nápravy jsou pochopitelně poháněné a vozidlo disponuje centrálním dohušťováním pneumatik, přičemž podle potřeb lze měnit jejich tlak například v závislosti na terénu. Pandur II by měl dokázat pokračovat v jízdě i přes ztrátu jednoho kola, což zvyšuje jeho bojeschopnost.

Horkou novinku představuje aplikace automatického řízení pohonného ústrojí (ADM, Automatic Drivetrain Management). Tento systém v roce 1991 vyvinula rakouská firma Steyr-Daimler-Puch. Dnes v jeho vývoji pro užitková vozidla dále pokračuje světoznámý německý výrobce podvozkových skupin ZF, který technologii získal díky odkupu divize pohonů právě od rakouského koncernu. Úkol ADM spočívá v rozdělování výkonu z motoru na jednotlivá kola na základě snímání jejich otáček. To pak vede ke zlepšení jízdních vlastností a snížení spotřeby paliva i opotřebení podvozkových skupin.

Z hlediska účinků se dá tato technologie přirovnat k systému ASR (Anti-Slip Regulation), jenž zabraňuje protáčení hnacích kol v osobních vozech. Také v případě pohonné jednotky došlo oproti Panduru I k výraznému nárůstu výkonu. Místo původního koncernového motoru Steyer 260 (194 kW) se o pohon více jak dvacet tun těžké „dvojky“ stará kapalinou chlazený naftový šestiválec ISC 350 (335 kW) renovovaného amerického výrobce dieselových agregátů Cummins. Šestistupňovou automatickou převodovku firmy ZF s označením 6HP 602C doplňuje rozdělovací dvoustupňová převodovka, použitelná i během jízdy. Pandur II se jako obojživelný může pohybovat i ve vodě, kde ho ženou vpřed až rychlostí 10 km dvě vodní trysky.

Hranice odolnosti proti střelám a minám

Ačkoliv některé oficiální prameny uvádějí, že české verze Panduru II mají dno ve tvaru V, opak je pravda. Nicméně pro zlepšení ochrany spodku vozidla proti minám či improvizovaným nástražným systémům (IED) disponuje stroj dvojitou podlahou. Navíc sedadla osádky konstruktéři záměrně zavěsili na strop, takže se dnem vozidla nemají kontakt. Na druhou stranu, ani přes tyto konstrukční úpravy nemůže nový obrněnec z hlediska odolnosti spodku korby stroje soutěžit se specializovanými „protiminovými“ vozidly, známými pod zkratkou MRAP (Mine-Resistant Ambush Protected).

Právě ona se vyznačují výše umístěným, Pandur II by měl dokázat pokračovat do podoby písmene V tvarovaným dnem, které při případném výbuchu odvádí část tlakové vlny mimo vozidlo. Konstrukce „dvojky“ je samonosná, svařená z tepelně upravených ocelových plátů. Vnitřek korby chrání navíc protistřepinové obložení. Ve standardním provedení bez přídavného pancéřování by měl stroj odolat zbraním do ráže 7,62 mm a při vzdálenosti od místa střelby vyšší jak sto metrů až do ráže 14,5 mm.

K nástupu a výstupu vezeného mužstva slouží zadní rampa, dveře nebo průlezy. Za samozřejmost se dnes dá považovat topení, protipožární zařízení i filtroventilační zařízení, které při detekci nebezpečných látek v okolním vzduchu přetlakuje hermeticky uzavřený prostor uvnitř, aby ochránilo osádku proti účinkům zbraní hromadného ničení.

Když v loňském roce objevila sonda Kepler planetární systém K2, jednalo se o první systém tří planet kroužících kolem jedné hvězdy. Nyní poutá tento zajímavý svět zájem vědců znovu – mohl by totiž hostit život.

Vědci z japonské Národní astronomické observatoře (NAOJ) prozkoumali pomocí teleskopů 150 světelných let vzdálenou exoplanetu, nesoucí označení K2-3d. Planeta o hmotnosti 1,5násobku Země, která svou mateřskou hvězdu oběhne jednou za 45 dnů, byl podle nich mohla mít příhodné podmínky pro vznik života. Výpočty vědců naznačují, že by na jejím povrchu mohlo panovat podnebí jaké známe ze Země včetně přítomnosti tekoucí vody.

Podle dřívějších výpočtů se K2-3d nachází na vnitřním okraji obyvatelné zóny. Pravděpodobně jde ale o svět, který je ke své mateřské hvězdě připoután stále stejnou stranou. Teploty na přivrácené straně by tak teoreticky mohly dosahovat 127 až 227 °C.

Nyní se na K2-3d zaměří další teleskopy – ve svém hledáčku ji má havajský TMT (Thirty Meter Telescope), který se pokusí rozluštit z čeho se skládá atmosféra planety.

Amanda Hvilshj Funch z Dánska strávila 460 hodin skládáním největšího komerčně dostupného puzzle na světě. Výsledný obraz se skládá z 40 320 kousků puzzle a zachycuje deset kultovních momentů disneyovských příběhů. Amandina obří skládačka měří 6,8 metru × 1,92 metru a vysloužila si záznam v Guinessově knize rekordů. Absolutním rekordem ve skládání puzzle se honosí studenti z Ho Či Minova Města. Ti v roce 2011 seskládali 551 232 dílků puzzle o rozměru 15 × 23 metrů.