Ačkoliv si psy většinou spojujeme s veselým a hravým chováním, statistiky veterinářů naznačují, že deprese skutečně netrápí jen člověka, ale čím dál víc i jeho čtyřnohého přítele. Jako první se otázkou psích smutků zabýval Nicholas Dodman z Cummings School of Veterinary Medicine.

Chlupáči na práškách

Zmíněný lékař se významně zasadil o to, aby se zvířatům podávala stejná medikace jako lidem. Veterináři začali chlupáčům běžně předepisovat Prozac a podobné léky v 90. letech minulého století. V roce 2012 už podle průzkumu APPA National Pet Owners Survey podávalo psím mazlíčkům antidepresiva asi 2,8 milionu jejich amerických majitelů.

TIP: Zvířecí inteligence: Pozná pes psa?

Podle odborníků se léky předepisují například v situaci, kdy pes prožívá přehnanou úzkost z odloučení – typickým příkladem je odchod majitele do práce, po němž následuje neutišitelné vytí, ničení nábytku, škrábání na dveře apod. Medikace přichází na řadu i v případech, kdy mívají chlupáči strach z hlasitých zvuků, trhají si srst, donekonečna nahánějí vlastní ocas nebo jsou dezorientovaní v důsledku stárnutí.

Děti trávily od narození většinu času s matkou obklopené kojnou a chůvami a role otce nadcházela zpravidla teprve v době dospívání.

Mocný nástroj politiky

Tehdy se vlastní potomci stávali účinnou zbraní na poli sňatkové politiky a nejednou se stalo, že dítě bylo zasnoubeno již v útlém věku a posláno z domova na dvůr svého budoucího partnera. Tyto děti odloučené od domova se zpět do vlasti již nevrátily, nebo jen za zcela odlišných okolností v dospělosti.

Velmi vysoká byla rovněž úmrtnost. Většina narozených umírala v prvních několika letech života a dospělosti se dožily jen málokteré. Výjimkou nebyla ani ztráta matky. Ta v ideálním případě uléhala každým rokem k dalšímu a dalšímu porodu, až ji nakonec vysílení mohlo zabít. Manželky se tak mohly v rychlém sledu střídat a vztahy mezi dětmi a nevlastní matkou nebo mezi nevlastními sourozenci nebyly pravděpodobně ideální.

Osamělý Otec Vlasti

Zářným příkladem nelehkého dětství byl Karel IV. Po manželské roztržce mezi Janem Lucemburským a Eliškou Přemyslovnou byl malý Václav převezen do hlubokých hvozdů na hrad Křivoklát, kde strávil další čtyři roky svého života v otcově internaci. Teprve po roce 1323 nabylo jeho dětství mnohem světlejších rysů, když byl odeslán na francouzský dvůr, kde dospěl ve zcela výjimečnou osobnost. Prožitý stres z dobývání hradu vlastním otcem i z násilného odtržení od matky v tak útlém věku však pozdějšího Karla IV. hluboce poznamenalo. Přestože s otcem do jisté míry spolupracoval až do roku 1346, jejich vztah se již navždy vyznačoval vzájemným chladem a patrně i nedůvěrou. A svou matku již Karel IV. nikdy víc nespatřil. 

NASA tentokrát zacílila na hurikány. Výzkumné středisko NASA Langley Research Center v Hamptonu, stát Virginie připravuje soubor osmi malých satelitů, jejichž úkolem je vylepšit předpovídání počasí, hlavně pokud jde o nebezpečné hurikány a podobné bouře.

Dosavadní vesmírné mise nedokázaly přesně změřit větry, které burácí u hladiny oceánu v nitru hurikánu. Je to velice obtížné, protože takovému měření brání oblasti s intenzivními srážkami uvnitř hurikánu.

Projekt CYGNSS (Cyclone Global Navigation Satellite System) by to teď měl výrazně změnit. Tvoří jej osm relativně levných mikrosatelitů, které budou umístěny na nízké oběžné dráze Země. Pokud vše půjde podle plánu, tak je tam vynese jediná nosná raketa.

Satelity CYGNSS budou měřit rychlosti větru uvnitř hurikánů a silné deště by pro ně neměly být překážkou. K měření použijí technologii, která důmyslně využívá signály stávajících GPS satelitů.

TIP: Hurikány, bouře a tajfuny: Takhle vypadají největší pozemské superbouře z vesmíru

Start satelitů mise CYGNSS je plánován na letošní 12. prosinec. Z floridské Cape Canaveral Air Force Station by je měla na oběžnou dráhu vynést nosná raketa Pegasus XL společnosti Orbital ATK.

Neandertálci zřejmě zmizeli z historie asi před 30 tisíci let. Malá část jejich DNA ale přežila. Zůstala tu s námi, v lidské DNA. Geny neandertálců teď z našeho genomu postupně mizí.

Vědci odhalili, že existuje sice slabý, ale zato všudypřítomný tlak přírodního výběru, který vytrvale působí proti DNA neandertálců. Je to prý důsledek toho, že se velká lidská populace zkřížila s malou populací neandertálců.

Jde o to, že populace neandertálců byly historicky mnohem menší, nežli naše lidské populace. A v malých populacích se mohly udržet i ne zcela optimální geny. Když se ale neandertálci zkřížili s lidmi, tak se jejich geny najednou octly v mnohem větší populaci. A to byl jejich konec.

TIP: Muž z Altamury dárcem nejstaršího vzorku DNA neandertálců

Pokud by to tak nebylo a před 30 tisíci let by se bývaly střetly například zhruba stejně velké populaci lidí a neandertálců, tak by jejich geny byly v lidské DNA zastoupeny jiným způsobem.

Odborníci odhadují, že do roku 2050 budou prakticky všichni mořští ptáci plní plastu. Žerou ho jako smyslu zbavení. Je ale otázkou, proč?

Podle vědců Kalifornské univerzity v Davisu je problém nejspíš v tom, že plasty mořským ptákům neodolatelně voní. Viníkem přitom není samotný plast, nýbrž řasy, které tento plast v moři porůstají.

TIP: Oceán je plný odolného plastu. Co z něj vyrábět palivo?

Tyto řasy totiž uvolňují chemickou sloučeninu síry – dimetylsulfid. Stejnou látku uvolňují i řasy pojídané krilem a dalšími mořskými živočichy, kteří jsou potravou mořských ptáků. Nešťastnou souhrou okolností tedy plast voní ptákům jako jídlo. A to je pro mnohé z nich smrtící.

Pohoří Ahaggar, známé též pod názvem Hoggar, se nachází v centrální Sahaře na úrovni obratníku Raka. Tato oblast jižního Alžírska je převážně tvořena skalnatou a písečnou pouští, která, jak je vidět i na tomto snímku, může působit velmi malebně. Zdejší průměrná nadmořská výška je více než 900 metrů a nejvyšší vrchol Mount Tahal je dokonce 3 003 metrů vysoký. Z toho důvodu zde mohou noční zimní teploty spadnout pod bod mrazu.

TIP: Na pouštích Maroka aneb Živá poušť Erg Chebbi

Z nástěnných maleb se zdá usuzovat, že i v této nehostinné oblasti žili již v době před zhruba 8 000 lety lidé. Dnes je oblast pohoří Ahaggar a jižního Alžírska domovem nomádského národa Tuaregů.

Útěky k partyzánům nakonec Němci zastavili až 4. října 1944 odzbrojením zbylých vojáků, ze kterých vytvořili pracovní jednotky pod přísným dohledem.

Seriál Protektorátní vládní vojsko:

• Vlastenci, či kolaboranti? (vyšlo 2. listopadu)
• Německé obavy (vyšlo 5. listopadu)
• Působení v Itálii (vyšlo 8. listopadu)
• Poválečné odsudky (vyšlo 11. listopadu)

Po válce se na ty, kteří neutekli do hor, česká veřejnost dívala s odsudky, ale je třeba mít na vědomí, že některé útvary „vladařů“ působily v místech, kde se partyzánské jednotky vůbec nepohybovaly. Mnoho ženatých vládních vojáků, kteří měli děti, také váhalo kvůli obavě o své rodiny, protože jim nacisté nejednou jasně řekli, že za dezerce budou trestáni jejich blízcí.

Před soudem

Skutečných kolaborantů v řadách vládního vojska byla jen malá hrstka, což dokazuje i poválečný vývoj. Nejprve padl cejch kolaboranta na deset důstojníků a rotmistrů a později došlo k sestavení seznamu dalších 40 důstojníků a rotmistrů, které čekalo stejné obvinění. Celkově tedy pouhých pět desítek mužů z takřka sedmitisícového sboru. Pouze tři z obviněných se pak ocitli před soudem.

Za nejodpornějšího kolaboranta mezi „vladaři“ lze považovat velkého obdivovatele nacistického režimu, generála Jana Obručníka, který nechal svého syna v době zákazu českých vysokých škol studovat v Německu a proslul výrokem: „Teď konečně jsem šťasten a rád na světě a na vojně.“ Spolu s ním a generálem Liborem Vítězem se však zcela nesmyslně a absurdně ocitl před soudem i velitel vládního vojska generál Jaroslav Eminger.

Naštěstí pro něj před tribunálem vypovídalo v jeho prospěch mnoho morálně nezpochybnitelných osobností i účastníků protinacistického odboje. Ze soudních spisů stojí za zmínku alespoň jedno z těchto svědectví. Štábní kapitán Josef Dobeš, který dezertoval z řad vládního vojska v Itálii v roce 1944 přes Švýcarsko k čs. zahraniční armádě, vypověděl, že se v roce 1943 zeptal generála, jak má reagovat na nové německé instrukce o možném využití vládního vojska proti parašutistickým výsadkům.

Generál mu s jeho typickou noblesou chladnokrevně odpověděl: „Bude-li jich málo, nenajdete je. Bude-li jich mnoho, přidáte se k nim!“ Hlavní přelíčení před Národním soudem v Praze 26. dubna 1947 nakonec skončilo pro Emingera jistou morální satisfakcí, protože jej soud zprostil všech obvinění a konstatoval navíc, že „dospěl k nevyvratitelnému přesvědčení, že obžalovaný byl věrný Čech a statečný muž, a proto byla obžaloba shledána neudržitelnou, bezpodstatnou a pravdě neodpovídající...“.

To generálové Libor Vítěz a Jan Obručník dopadli mnohem hůře. Kariérista Vítěz byl za své aktivistické postoje ve prospěch hitlerovského režimu, především v letech 1940–1941, kdy svou publicistickou činností a vystoupeními v rozhlase oslavoval tehdejší německé vojenské úspěchy, odsouzen ke čtyřem rokům vězení a ztrátě hodnosti a poloviny majetku. Obručník dostal dokonce doživotní trest, který mu pozdější prezident Zápotocký snížil na 20 let odnětí svobody.

Vládní vojsko mělo ve svém vývoji okamžiky ze smutné operety, chvíle potupné i heroické, Bylo prakticky stejné jako celý český národ. Spolu s ním prožívalo jeho silné i slabé okamžiky a nikdy se mu nepostavilo zády. Je třeba si jednoznačně říci, že pouhý fakt příslušnosti k uniformě vládního vojska nenaplňuje statut kolaboranta s nacistickým režimem.

Partyzány a skutečné odbojáře z řad bývalých vládních vojáků musíme brát jako hrdiny bez jakýchkoliv „ale“ či zlehčujících poznámek. Výše řečené mohou potvrdit slova výrazné morální autority české společnosti, literárního historika profesora Václava Černého, který ve svých pamětech napsal: „Dlužno říci hned, že vládní vojsko nebylo nikdy sídlem kolaborace s Němci a že jak důstojnictvo, tak mužstvo byli většinou lidé politicky a národnostně bezúhonní.“

Když před třemi lety ztratil 82letý muž z německého Bad Münstereifelu svůj snubní prsten, myslel si, že je nadobro pryč. Neuvěřitelná náhoda mu jej ale přihrála zpět. Když sklízel plody své zahradnické práce, nalezl zlatý prsten zarostlý do jedné z mrkví. O svůj nález se tak mohl podělit se svou manželkou, která prý celou dobu věřila, že se prsten jednoho dne objeví.

5. listopadu 2013 odstartovala z indického kosmodromu Satish Dawan sonda Mangalján s pomocí upravené rakety Polar Satellite Launch Vehicle C-25. Cílem mise je průzkum atmosféry Marsu. Sonda má hmotnost 1350 kg a k Marsu měla podle původních propočtů doletět 14. září 2014.

Koncem listopadu 2013 se sonda po oddělení od rakety vydala na cestu k Marsu. K začátku srpna 2014 měla za sebou sonda více jak 85 % své cesty a sonda nevykazovala žádné chyby. 24. září byla sonda úspěšně navedena na oběžnou dráhu Marsu, přibližně dva dny po příletu družice MAVEN od NASA.

Průmyslová revoluce změnila městečka jako Birmingham, Manchester a Glasgow o deseti tisících obyvatel v milionové metropole. V roce 1850 se Británie stala první zemí světa, kde žilo víc lidí ve městech než na venkově. Radikální proměna však měla i stinnou tvář: Většina nově příchozích přežívala ve špinavých brlozích, kde nebyla nouze o epidemie. Splachovací toalety, mýdla a prací přípravky, jež měly stav zlepšit, jej naopak ještě zhoršily – staré výlevky a žumpy totiž dvojnásobnou spotřebu vody nezvládaly. Následovala kontaminace zdrojů pitné vody a časté vlny nemoci.

Podivná teorie

Když Sarah Lewisová z londýnské čtvrti Soho vylila 29. srpna 1854 na Broad Street 40 do výlevky vodu, v níž vyprala oblečení své dcery trpící cholerou, netušila, že tak způsobí epidemii. Lékař John Snow se později jako jeden z mála odvážil do zamořené oblasti vydat, aby ověřil svou „podivnou“ teorii o šíření nemoci prostřednictvím vody. Tehdejší vědci totiž mechanismu propukání epidemií přesně nerozuměli a jako řešení doporučovali zasažené lokality neprodyšně uzavírat, než nákaza odezní.

TIP: Ignác Filip Semmelweis: Nesnesitelný průkopník hygieny v medicíně

Ve snaze najít, co oběti spojuje, a odhalit tak příčinu onemocnění začal doktor Snow sestavovat seznam všech postižených osob. A poté doložil, že každá z 632 obětí pila vodu ze studny, kterou kontaminovala propouštějící odpadní jímka v Broad Street 40. Osm dní po vypuknutí nákazy pak se značným úsilím přesvědčil úřady, aby byla z pumpy odmontována klika. Ačkoliv mnozí označovali podobné opatření za zbytečné, další běh událostí dal vědci za pravdu – šíření nákazy se zastavilo. Jednalo se o skutečný průlom v medicíně, uvážíme-li navíc fakt, že k němu došlo celých třicet let před objevem bakterie cholery.

Zdraví čili čistá voda 

Čtyři roky po Snowově výzkumu započala radikální asanace britských měst s cílem vybudovat zásobárny nezávadné vody. V Londýně vznikla pod vedením inženýra Josepha Bazalgetteho dodnes fungující kanalizační síť, na niž se spotřebovalo 318 milionů cihel: Měří celkem 2 100 km a její tunely vejčitého průřezu zajišťují, že se uvnitř neusazují nánosy a nečistoty. 

Typicky britským odkazem na přelomový objev se stala hospoda v Soho nesoucí Snowovo jméno, vedle níž se nachází ona pumpa s odmontovanou klikou. V roce 2003 zvolili čtenáři časopisu Hospital Doctor neúnavného badatele největším lékařem všech dob – až na druhém místě jej následoval Hippokrates.