Toto úžasné video pořízené v Ultra HD vás vezme na prohlídku Mezinárodní kosmické stanice. Dobře zaostřené rybí oko s velkou hloubkou ostrosti poskytuje bezprostřední vizuální zkušenost z života na orbitální základně. Vyhlédněte ze oken Cupoly a prozkoumejte vnitřek obytných uzlů a modulů z perspektivy astronautů. 

Kadeřník Dasharath Kumar z indického Kalaburagi používá svérázný způsob, jak u svých zákazníků vykouzlit dokonalý sestřih. Místo nůžek používá tento osmadvacetiletý Ind plamen svíčky. Poté, co pomocí hřebenu a svíčky vlasy zkrátí do požadovaného střihu, je Dasharath umyje a ošetří, aby je zbavil nežádoucího zápachu. Jeho neortodoxní metoda je prý velmi žádaná, a jeho malé kadeřnictví si prý na nezájem zákazníků nemůže stěžovat.

Hrad Špilberk, stojící uprostřed stejnojmenného parku, založil Přemysl Otakar II. v době, kdy byl ještě moravským markrabětem. Přebýval tu mimo jiné i Karel IV. s Blankou z Valois. Po roce 1620 zde zřídili vězení pro zajatce z moravského stavovského povstání. Později hrad odolal tříměsíčnímu obléhání švédskými vojsky. A opět se naplnil vězni. Postupem času se stal dokonce nejobávanějším kriminálem v tehdejší Evropě.

Tamější kasematy byly doslova postrachem. Za habsburské monarchie si tu odpykávají tresty ti nejhorší rebelové a vyvrhelové. Zavřeni v tmavých kobkách, kde napůl stáli a napůl viseli připoutáni do železného opasku zakovaného do zdi. Ruce a nohy jim vězely v poutech a řetězy je spojovaly se železnou tyčí, která prý procházela všemi celami v patrech nad sebou. Šance na útěk ze Špilberku? Nulová! Všichni tu navíc trpěli silnou podvýživou. Celé týdny se prý střídaly jen dva druhy polévek: bramborová bez brambor a kroupová s pěti kroupami. Po té následovaly tři kousky masa velikosti hrachu s bramborovým příkrmem a večer obvykle vařená bílá řepa.

Prominentní vězeň

V pevnosti se také nacházela mučírna s nástroji jako palečnice, skřipec, kleště nebo pepřenka. O co šlo? Nádobka naplněná pepřem se vkládala mučeným do úst, aby nebylo slyšet jejich kvílení! Posledním vězněm se podle legendy stal sám císař Josef II. Na jedinou hodinu se nechal zavřít do dřevěné kobky určené pro nejtěžší zločince. Ihned potom, co vyšel ven, nechal tyto žaláře zrušit a přestěhovat vězně do jiných, o něco milosrdnějších cel.

Bývalý policejní náčelník Sean Canning a jeho žena Elizabeth však tvrdí, že jejich dcera odešla z domova zcela dobrovolně, protože se nechtěla podřídit přiměřeným domácím pravidlům. Odmítala prý otce i matku respektovat, dodržovat danou hodinu návratu a pomáhat v domácnosti. Mimo to nechtěla ukončit vztah s mladíkem, který na ni měl podle rodičů špatný vliv.

Rachel se následně rozhodla řešit svoji situaci soudně: požaduje, aby jí rodiče zaplatili poslední rok střední školy a financovali její studium na univerzitě. Soudce již zamítl její nároky na hrazení životních nákladů. Na rozhodnutí v ostatních bodech žaloby si však dívka musí ještě počkat. 

Polský umělec Paweł Kadysz se pokusil tyto otázky zodpovědět. Vytvořil sérii fotografií, zachycujících známého padoucha ze série Star Wars, v běžných denních situacích. Jak se zdá, i Darth Vader může zaspat do práce, zapomenout koupit mléko nebo si ukuchtit něco dobrého k snídani. Další fotografie jeho vtipné série najdete na adrese tookapic.com.

Invazní úsek s názvem Sword představoval nejvýchodnější sektor spojeneckého vylodění. Sestával (od východu na západ) ze čtyř taktických oblastí; jmenovitě Oboe, Peter, Queen a Roger. Útokem a samotným obsazením pláže byla pověřena 3. britská pěší divize generálmajora Thomase G. Rennieho, pro účel operace posílená o další útvary, zejména o obrněné a speciální jednotky commandos.

Ke střetu s nepřítelem fakticky došlo pouze v oblasti Queen, která zahrnovala úzký pruh pobřeží o délce osm kilometrů a hloubce 800 m. Hlavní štáb tento úsek pro lepší orientaci rozdělil na podoblasti Green, White a Red, přičemž pro každou z nich vyčlenil jeden pěchotní prapor. Celkem se na pláži Sword vylodilo 28 845 mužů a v bojích jich padlo kolem 630.

Nejdřív tanky, pak pěchota

V brzkých ranních hodinách dne 6. června 1944 nařídil velitel útočného svazu S admirál Arthur G. Talbot zahalit námořní konvoj vezoucí invazní síly k pevnině kouřovou clonou. Stejně jako jiní velitelé se i on zcela oprávněně obával nepřátelského dělostřelectva, avšak naštěstí pro Spojence německé baterie byly silně paralyzovány předešlými nálety britského bombardovacího letectva. Jediné protiopatření, jaké Němci učinili pro zpomalení vylodění, představovalo vyslání několika rychlých torpédových člunů, jimiž pomocí taktiky „udeř a zmiz“ zničili norský torpédoborec Svenner.

Avšak Spojencům se podařilo všechny tyto „záškodníky“ do večera eliminovat, což jen dokresluje tristní situaci Kriegsmarine v létě 1944. Vylodění probíhalo víceméně podle plánu – protože měli Spojenci převahu jak na moři, tak ve vzduchu, invazní síly měly cestu k pláži relativně volnou. Strategicky důležité mosty přes řeku Orne a Caenský kanál navíc obsadili o několik hodin dříve muži britské 6. výsadkové divize, čímž znemožnili rychlý přísun německých posil. Menší nesnáze způsobovalo britským invazním jednotkám jen silné vlnobití, snížená viditelnost a nastražené překážky, případně miny.

Na Swordu se dokonce podařilo splnit stanovený plán přesunu z moře na pevninu, který zněl „první jdou tanky, až za nimi pěchota“. Tehdy došlo také k paradoxní situaci, kdy reálně hrozilo, že rychle plující invazní plavidla s pěšáky na palubách smetou pomalu se pohybující plovoucí DD tanky, což také dva z nich odnesly.

Co se týče vylodění samotného, díky masivní podpoře vzdušných sil i námořního dělostřelectva postupující pěchota velmi rychle překonala úzký pruh pláže a dále pokračovala v eliminaci německých postavení v prostoru písečných dun. Během hodiny zvládli Britové oblast dokonale vyčistit a zároveň zabezpečit tři průjezdy pro vlastní obrněnou techniku. Čelní jednotky přitom postupovaly stále vpřed a přibližně okolo půl desáté dopoledne se vesnice Hermanville-sur-Mer, ležící dva kilometry od pobřeží, nacházela v jejich rukou.

Problémy na východě

V sektoru Queen Red probíhaly o poznání těžší boje a britští vojáci zde utrpěli velké ztráty, prapor tu přišel dokonce o svého velitele. Velkou překážku pro útočící pěchotu představovala zejména dělostřelecká baterie dislokovaná na západním okraji vesnice Ouistreham. K její eliminaci vydatně přispěly oddíly commandos, které sestávaly mimo jiné i z vojáků francouzské národnosti.

Během dopoledne se však německé síly v tomto prostoru vzpamatovaly a pláže přeplněné lidmi i technikou teď z několika míst ostřelovaly těžké dělostřelecké baterie z vnitrozemí. K tomu se přidal silný vítr, který spolu s přílivovými vlnami komplikoval práci ženistům odstraňujícím překážky proti vylodění. Z tohoto důvodu zůstalo na pláži Sword mnoho vraků spojeneckých vozidel.

Aby toho nebylo málo, po poledni se postup Spojenců zpomalil a téměř zastavil, za což mohl především styl výcviku čelních jednotek. Velení původně předpokládalo, že boj o pobřeží bude dlouhý a tuhý. Nakonec se ukázal pravý opak – vojáci, kteří byli celou dobu cvičeni na předpokládanou situaci „masakru na pobřeží“, najednou nevěděli, co si počít. Místo aby tuto neočekávanou výhodu okamžitě využili, zastavili se a opatrně zvažovali další postup. Nepřítel tak získal drahocenný čas, aby mohl zkonsolidovat síly.

Na dohled od Caen

Generálmajor Rennie si byl moc dobře vědom, že pokud jeho muži neobsadí ještě téhož dne další klíčové body severně od pláží (zejména výšina Périers Rise a opevněné body s kódovými názvy Morris a Hillman), mohou je s příchodem německých posil čekat perné chvilky. Proto zariskoval a pověřil 185. brigádu, aby neprodleně zahájila nový útok směrem na Biéville.

Učinil tak i přesto, že zpočátku postrádala dostatečnou podporu těžké techniky. Ta se z valné většiny nacházela stále na pláži nebo v jejím okolí. Odvážné rozhodnutí se ale nakonec vyplatilo. Město ležící pouhých pět kilometrů od severního okraje Caen Spojenci definitivně opanovali pozdě odpoledne. V jeho okolí navíc zničili 13 německých obrněnců při ztrátě jednoho vlastního, což německému veliteli 21. tankové divize generálmajoru Edgaru Feuchtingerovi přidělalo další vrásky na čele. Britům zde také nesmírně pomáhala efektivní vzdušná podpora, která dočasnou absenci tanků na čele útoku do jisté míry kompenzovala.

Za všechny jeden příklad; když se předsunuté oddíly 12. tankové divize SS Hitlerjugend objevily ve večerních hodinách na dohled od města, jejich nádrže už zely prázdnotou. Tankisté proto museli zastavit u nejbližšího skladu, aby doplnili pohonné hmoty. Jaké však bylo jejich překvapení, když místo nádrží s drahocenným palivem spatřili jen doutnající trosky, pozůstatek úspěšné akce spojeneckého letectva.

Výsledek útoku

Během prvních dnů Britové udrželi své předmostí a postoupili na linii vedoucí asi na polovině cesty mezi pobřežím a největším městem v oblasti. Kromě toho zvládli úspěšně navázat spojení s výsadkáři kontrolujícími přístupové mosty na západě. Vytyčeným cílem 3. pěší divize se stalo rychlé dobytí Caen.

TIP: Jak vypadalo opevnění na jednotlivých plážích?

Jednalo se o důležitou dopravní křižovatku, která měla pro obě strany strategický význam a navíc představovala výchozí bod k dalšímu postupu do francouzského vnitrozemí. Tohoto ambiciózního cíle však Spojenci nedosáhli a oproti očekávání hlavního štábu se podařilo město obsadit po dlouhých bojích až o celé dva měsíce později.

V předchozí části článku jsme opustili historii průletu okolo planet u sondy Deep Space, která měla minout cílovou planetu (9969) Braille jen o 240 metrů. Jenže kvůli chybě se dostala jen na vzdálenost 26 km, což bylo velké zklamání.

Paličatá sonda

V únoru 1996 zamířila do vesmíru sonda NEAR (Near Earth Asteroid Rendezvous), která byla jako první v historii určena k průzkumu planetek a jako první se také měla stát jejich umělou družicí. Hlavní cíl průzkumu pomocí šestice přístrojů představoval (433) Eros, nicméně na cestě k němu proletěla NEAR v červnu 1997 ve vzdálenosti 1 212 km od asteroidu (253) Mathilde (vzájemná rychlost 9,93 km/s, pořízeno 144 snímků).

Dvacátého prosince 1998 se měl zažehnout hlavní motor sondy, aby mohla o několik dní později přejít na oběžnou dráhu kolem Erosu. Jenže hlavní počítač už na počátku celého manévru zjistil nesrovnalosti, proto činnost motoru ukončil a přešel do bezpečnostního režimu. Tři dny nato pak NEAR kolem Erosu pouze proletěl, a to ve vzdálenosti 3 827 km.

Tým na Zemi se však nevzdával: sonda se totiž pohybovala po takové dráze, že se v únoru 2000 dostala k planetce znovu! Zajímavé je, že se při návrhu projektu počítalo nejprve s „průzkumným“ průletem a teprve poté s vytvořením umělé družice, nicméně z časových a finančních důvodů se od uvedeného plánu upustilo. Sonda se tedy nyní „sama“ rozhodla původně zvažovaný scénář realizovat.

Druhý pokus se vydařil a NEAR začal vítězoslavně kroužit kolem Erosu. Mise byla nesmírně úspěšná – včetně samotného závěru: Ačkoliv k tomu sonda původně nebyla určena, rozhodli se s ní vědci na asteroidu přistát – přestože pravděpodobnost úspěchu vyčíslili zhruba na jedno procento. Těžko soudit, zda šlo o alibismus s cílem zdůraznit vlastní úspěch, nebo o skutečně velké štěstí – nicméně přistání se 12. února 2001 opravdu podařilo. Sonda dosedla na podstavu, naklonila se a „opřela“ se o konce slunečních baterií.

Jelikož nikdo na Zemi nepředpokládal možnost komunikovat se zařízením na povrchu asteroidu, měl palubní počítač příkaz – v případě přežití přistávacího manévru – „odstartovat“ po devíti hodinách do výšky 200–1 000 m a zjištěné informace odvysílat (než sonda znovu a definitivně dopadne na planetku). Nakonec však uvedený manévr nebyl nutný, protože NEAR z povrchu vysílal – a to až do konce února 2001, kdy pozemní středisko komunikaci ukončilo. Sonda odeslala 160 tisíc snímků a získala desetkrát více vědeckých dat, než odborníci plánovali.

Opravdu miniaturní vzorky

Japonská sonda Hajabusa (Sokol) musela na cestě k asteroidu (25143) Itokawa a zpět na Zemi se vzorky hornin na palubě překonat tolik technických problémů, že by to vystačilo na deset misí. Dokonce i odpověď na otázku, zda se v návratovém pouzdře skutečně nacházejí vzorky z asteroidu, přišla až po mnoha měsících – podařilo se jich totiž odebrat opravdu jen velmi malé množství. Zachycená zrníčka prachu dosahovala v průměru necelých 10 µm (mikrometrů), tedy 5–10× méně, než činí tloušťka lidského vlasu. 

Díky úspěchu jedničky nachystalo Japonsko start modernizované sondy Hajabusa 2, která vzlétla na konci roku 2014 na raketě H-IIA a zamířila k planetce s nepoetickým názvem (162173) Ryugu. Dorazí k ní v roce 2018, přičemž bude v její bezprostřední blízkosti pracovat 1,5 roku. K odběru vzorků horniny se tentokrát použije projektil se 4,5 kg plastické trhaviny. Před výbuchem se sonda ukryje na odvrácené straně asteroidu a pak zamíří ke vzniklému kráteru odebrat horninu. V prosinci 2019 Hajabusa 2 od planetky odletí a o rok později přistane návratový modul na Zemi.

Neplánovaně blízký průlet

Když v říjnu 2010 startovala do vesmíru čínská sonda Čchang-e 2, nikdo nevěděl, kde vlastně skončí. Jednalo se o stejnou konstrukci jako u předchozí Čchang-e 1, přičemž její tvůrci pochopitelně chtěli nechat hardware projít nějakou zatěžkávací zkouškou. Před startem proto naplnili palivové nádrže na maximum s tím, že cíl mise zvolí až „za chodu“. Sonda měla primárně zkoumat Měsíc a později by se pokusila přistát na jeho povrchu, vrátila by se k Zemi, zamířila k Marsu apod. – velké rezervy paliva zkrátka umožňovaly popustit uzdu fantazii.

Nakonec padla volba na sérii manévrů: v červnu 2011 opustila Čchang-e 2 náš přirozený satelit a vydala se nejprve do oblasti libračního bodu L2, odkud pak v dubnu 2012 pokračovala po heliocentrické dráze, až v prosinci 2012 proletěla ve vzdálenosti 3,2 km (!) od asteroidu Toutatis. Jak se později ukázalo, rekordní přiblížení způsobila navigační chyba, protože podle plánu mělo dojít k průletu ve vzdálenosti 15 km. To ovšem nic nemění na úspěchu sondy, která pracuje dodnes: čínští odborníci na ní testují komunikaci na velké vzdálenosti (nyní se nachází cca 200 milionů kilometrů od Země) a získávají tak zkušenosti pro budoucí výpravy.

Na hranici možností

Americká sonda OSIRIS-REx (Origins-Spectral Interpretation-Resource Identification-Security-Regolith Explorer) patří k tomu nejambicióznějšímu, co se v kosmických letech chystá. V září tohoto roku se vydala k asteroidu (101955) Bennu o průměru 0,5 km, jejž má zkoumat asi 1,5 roku ze vzdálenosti necelých 5 km. V průběhu mise se k němu přiblíží a pomocí mechanického manipulátoru odebere nejméně 60 g, ale možná až 2 kg horniny. V roce 2023 pak návratový modul s cenným vzorkem opět přistane na Zemi. Celý postup působí jednoduše, ovšem ve skutečnosti se stane výprava OSIRIS-REx vrcholem našich technologických možností.

Půda všude kolem nás je plná bakterií. Podle vědců by nebylo špatné přinutit je pracovat v náš prospěch. Britští badatelé nejprve umístili bakterie do experimentální půdy, a pak je vystavili tlaku, který odpovídal desetinásobku běžného tlaku u hladiny moře. Přitom sledovali, které bakteriální geny reagují na zvýšený tlak.

V průběhu experimentu odhalili celkem 122 bakteriálních genů, jejichž aktivita se kvůli většímu tlaku minimálně třikrát zvýšila. K jednomu z těchto genů připojili výrobu světélkujícího proteinu, takže bakterie teď při zvýšeném tlaku v půdě světélkují.

TIP: Světélkující bakterie mořských hlavonožců by mohly rozsvítit noční ulice

Vědci plánují, že v budoucnu nahradí světélkující protein jinými proteiny, které mohou vytvořit biocement. Takové bakterie by pak byly součástí „chytré zeminy“, která by se v případě vyšších tlaků sama zpevnila.

Kdo má menší mozek, toho s větší pravděpodobností dostanou lovci. Alespoň pokud jde o ptáky, jak vědci zjistili v novém výzkumu.

Badatelé se dostali k velmi zajímavému souboru dat o celkem 3 781 ptácích, které mezi lety 1960 a 2015 vycpávali dánští taxidermisté. Tito ptáci náležejí k 197 různým druhům a během vycpávání jim byly zváženy mozky.

Z těchto ptáků bylo 299 zabito lovci, zbytek zahynul z jiných příčin. Vědci nalezli velmi jasný vztah mezi velikostí mozku a šancí, že pták bude uloven. Ptáci s malým mozkem měli oproti ptákům s velkým mozkem téměř třicetkrát větší šanci, že ho dostanou lovci.

TIP: Šimpanzice loví s nástroji častěji než šimpanzi

Možných vysvětlení je celá řada, autoři tohoto výzkumu se domnívají, že ptáci s menšími mozky jsou prostě hloupější a nerozeznají v lidech s puškou smrtelné nebezpečí.

Ráno 8. listopadu 1620 se k Bílé hoře přiblížil předvoj vojska Katolické ligy. Za úsvitu se ligisté zastavili u Hostivic, kde generál Tilly obdržel zprávu, že se čelo jeho armády dostalo do styku s nepřítelem. Poslal proto dopředu dvě stovky jezdců, aby svůj předvoj posílil. Sám se pak rozjel prozkoumat terén. Viděl před sebou Litovecký potok, který se v těch místech rozléval a vytvářel mokřiny. Přejít ho bylo možné po jediném mostě, přes který běžela od Prahy karlovarská silnice. Hájil ho oddíl českých pěšáků, kteří se však po krátké přestřelce stáhli.

Promarněná šance

Srážka u mostu přesvědčila Tillyho, že má před sebou celou českou stavovskou armádu. Rozhodl se proto přejít potok i s ostatním vojskem. Nemohl však využít jinou cestu než přes most, což bylo riskantní, a Tilly mohl mluvit o štěstí, že krajinu kryla mlha. Tak se stalo, že české vojsko nevyužilo možnosti napadnout bavorského vojevůdce v této choulostivé situaci. Kritický stav trval pro ligisty i poté, co přešli most a seřadili se pod kopcem. V dohledu totiž zatím nebyli císařští pod generálem Buquoyem, kteří si jako obvykle dávali na čas a nakonec dorazili s více než hodinovým zpožděním. Buquoy trápený zraněním, které utrpěl při srážce u Rakovníka, je čekal ve svém kočáře u Hostivic a s velkým znepokojením sledoval, jak se zvětšovala mezera mezi rychle postupujícími bojechtivými ligisty a jeho vlastními oddíly.

Jakmile přešel most, stočil Tilly své pluky doleva a uvolnil tak císařským prostor po svém pravém boku. Když okolo deváté hodiny ranní rozptýlilo studené listopadové slunce mlhu, mohli velitelé českého stavovského vojska spatřit, že pod Bílou horou nastupuje celá spojená katolická armáda. 

Anhaltovy chyby

Česká královská armáda (říkejme jí tak, třebaže v jejích řadách bojovala skoro polovina Evropy) disponovala celkem asi 21 000 muži. Nejvyšší velitel Kristián z Anhaltu dal sešikovat své vojsko do tří sledů podle zásad nizozemské taktiky. Vznikla tak dlouhá a nepříliš hluboká sestava. Anhaltovo rozhodnutí bylo problematické, protože nizozemská taktika vyžadovala velmi dobrou souhru mezi formacemi a zvlášť velkou odolnost proti nepřátelskému útoku, který mohl být veden na libovolný úsek fronty.

Pravé křídlo opřel Anhalt o úžlabí při zdi obory u letohrádku Hvězda. Celá fronta pak pokračovala k jihozápadu, překřížila karlovarskou silnici a levým křídlem sahala až k srázu nad Motolem. V prvním a druhém sledu se střídaly pěší útvary s jezdeckými. Asi 200 kroků před prvním šikem v pravé části fronty se rozestavily v otevřeném poli čtyři kornety rejtarů Anhaltova pluku. Ještě během dopoledne došlo k několika přesunům, jejichž cílem bylo posílit levé křídlo. Kromě jednotek rozmístěných na bělohorské pláni stálo asi 1800 mužů, mezi nimi oddíl tělesné gardy Fridricha Falckého, uvnitř obory, kde měli vyčkat dalších rozkazů… 

Vojsko se dává na útěk

Bitva začala až krátce po poledni. Na krajním pravém křídle císařského vojska vyrazily kupředu dva valonské pěší pluky sražené do jedné tercie. Pochodující tercie působila jako tank, zadní řady pěšáků tlačily za pochodu na ty před nimi a dávaly celé formaci obrovskou razanci. Kníže Anhalt, který jejich pochod sledoval z návrší, doufal, že se za rychlého pochodu tercie uvolní a snad se její řady spletou. Pak by byl protivník snadným terčem stavovské pěchoty – v daném případě Thurnova pěšího pluku.

Než se však oba valonské pluky dostaly do kontaktu s českým vojskem, předjeli je císařští rejtaři. Proti nim se vyřítilo devět kornet české jízdy vedených samotným hrabětem Thurnem a zahnaly je na ústup. Panika prchajících císařských kyrysníků se přenesla do prvních řad valonské tercie. Nejvyšší polní strážmistr Tiefenbach viděl tuto nebezpečnou situaci a vyslal kyrysníkům na pomoc císařské jezdectvo z druhého sledu. Těm už čeští jezdci neodolali a stáhli se, avšak neopustili bojiště.V tu chvíli dostalo šest kompanií Thurnova českého pěšího pluku rozkaz zaútočit. Tisíc tři sta českých pěšáků odhodlaně vykročilo, ale nějakých 300 metrů před nepřítelem náhle zastavilo. Část se obrátila na útěk a část jich vystřelila do vzduchu. Pak všichni zcela nečekaně odhodili zbraně a dali se na útěk. Celé české levé křídlo tak bylo uvedeno ve zmatek a začalo se hroutit.

Stále ještě nebylo vše ztraceno. Anhalt, který se zděšením pozoroval útěk Thurnova pluku, sledoval, jak teď do boje zasáhla před frontu předsunutá formace, tvořená čtyřmi kornetami jeho vlastního jezdeckého pluku. Tomuto malému předvoji velel podplukovník Streif. Jeho jezdci se vrhli v karakole proti postupující valonské tercii pravého křídla císařských. Karakola však jen odpálila své zbraně a dala se na útěk. Z celého levého křídla českého vojska se nyní držely pouze čtyři kompanie Thurnova pluku pod Thurnovým synem Františkem Bernardem. Ze středu fronty českého vojska sem byly narychlo převeleny jeden pěší a jeden jezdecký pluk, aby vyplnily mezeru vzniklou po útěku vojáků levého křídla. Po několika výstřelech se však v panice rozprchli. Od této chvíle ztrácelo velení české stavovské armády kontrolu nad bojovými operacemi.

Vítězové versus poražení

Vítězství katolické armády bylo rychlé a nečekané. Bitva byla nejen srážkou dvou znepřátelených konfesí a měřením sil dvou rozdílných politických principů, ale v tomto případě také střetnutím dvou vojenských doktrín, dvou válečných škol.

Paradoxní je, že na Bílé hoře podlehla progresivnější nizozemská taktika (zajisté nevhodně a nedůsledně uplatněná) zastaralejší a v té době už překonané taktice španělské. Rozdíl však nespočíval v míře uplatnění teoretických pouček. Ve skutečnosti zvítězila na Bílé hoře profesionalita nad dezorganizací a fušérstvím.