Odborníci už dlouho podezřívali rodící se hvězdnou soustavu L1448 IRS3B v souhvězdí Persea, že v ní dochází ke vzniku vícenásobného hvězdného systému. Teď jim to potvrdila nová pozorování soustav radioteleskopů Atakamská velká milimetrová anténní soustava (ALMA) v Chile a Karl G. Jansky Very Large Array (VLA) v Novém Mexiku.

Unikátní pozorování v prachovém disku

John Tobin z americké Oklahomské univerzity a nizozemské Leidenské observatoře a a jeho spolupracovníci poprvé v historii přímo zachytili proces tvorby vícenásobného systému hvězd v prachovém disku.

Soustava L1448 IRS3B je od nás vzdálená asi 750 světelných let. Vzniká zde dvojice hvězd, které jsou od sebe vzdálené 61 AU (astronomických jednotek, tj. násobek vzdálenosti Země-Slunce) a ještě třetí hvězda, vzdálená od centrálně postavené hvězdy 183 AU.

TIP: Nejdetailnější pohled na prachový disk kolem stárnoucí hvězdy

Na snímku ALMA je v prachovém disku, který obklopuje celou trojici hvězd, patrná spirální struktura. To podle odborníků svědčí o gravitační nestabilitě v disku. Celá soustava L1448 IRS3B je zřejmě mladší než 150 tisíc let, a vzdálenější z trojice hvězd vznikla asi před pouhými 10 až 20 tisíci let.

Čína by ráda dosáhla na jeden z prestižních světových rekordů. Jeden z největších výrobců vlaků světa, společnost China Railway Rolling Stock Corporation (CRRC), vyvíjí nový typ maglevu, který by měl jezdit rekordní rychlostí přes 600 kilometrů za hodinu.

Státní společnost CRRC už zahájila práce na novém typu vlaku. Teď to bude trvat tak asi jedno desetiletí, než ultrarychlý maglev představí veřejnosti. Pokud se jim to povede, měli by převzít rekord v rychlosti jízdy maglevu.

TIP: Nový rekord rychlovlaku! Japonský maglev pokořil hranici 600 km/h

Kromě tohoto rekordní maglevu vyvíjí společnost CRRC i dva další typy maglevu, které se budou pohybovat rychlostí 200 a 400 kilometrů za hodinu. Druhý maglev z této dvojice by přitom měl při svém provozu využívat o 10 procent energie méně, nežli vlaky, které už jezdí po Číně rychlostí 350 kilometrlů za hodinu.

V dobách hladu sloužily upravené hlízy bramboříků jako potravina. Účinné látky – triterpensaponiny (cyklamin) se zničily varem či sušením. Cyklamin je i v malých dávkách jedovatý pro ryby, a tak se hlízy některých druhů používaly na Sicílii a v Kalábrii k jejich omámení při lovu. Hlízy se navíc již ve starém Egyptě dávaly vykrmovaným domácím prasatům. I ve středověku se jim přidávaly do žrádla, protože zlepšují chuť k jídlu a prý také pomáhají ke snadnějšímu obřezání prasnic. Proto se brambořík nazýval svinský ořech. Dnes jsou bramboříky oblíbené jako okrasné rostliny. Menší druhy se pěstují jako skalničky, brambořík perský je oblíbená dárková pokojová rostlina.

TIP: Baobaby aneb Pozapomenutí králové sucha

Bramboříky jsou nízké, vytrvalé byliny, které mají v zemi kulovitou hlízu. Listy bývají dlouze řapíkaté a tuhé, často se stříbrnou kresbou. Květy jsou vonné a úhledné, pětičetné. Nazpět ohnuté korunní lístky jsou v poupěti šroubovitě stočené. Květy jsou opylovány včelami, ale časté je také samoopylení. Plodem je kulatá tobolka. Semena mají masíčko, které chutná mravencům a ti je proto rozšiřují po okolí. Rostliny klíčí pouze jednou dělohou.

Brambořík nachový (Cyclamen purpurascens)

Z vrcholu hlízy vyrůstá krátký vzpřímený oddenek, na jehož konci raší listy a květy. Listy jsou široce okrouhlé až ledvinovité, s dlouhým řapíkem, zespodu purpurové. Jsou zelené přes zimu, zatahují koncem jara.

Roste v listnatých lesích a křovinách, především na vápencích. Na Balkáně zasahuje na jih až do Bulharska, najdete jej v německé Juře a v Alpách, kde stoupá až do výšky 1 900 metrů. U nás je původní na jižní Moravě, jinde nejspíše zplanělý.

Velikost: dorůstá 15 cm
Doba květu: VII–X
Květ: tmavě růžový, 1,5 cm velký
Pěstování: jako skalnička v humózní zemi v polostínu
Status: Ohrožený druh ČR, chráněný v Maďarsku. CITES b

Brambořík perský (Cyclamen persicum)

Velká diskovitá hlíza má korkovitě ztloustlou pokožku, která v době sucha brání vysychání. Z její horní části vyrůstají přímo jak listy, tak květní stvoly. Čepel listu je tvarově velice proměnlivá, na horní straně stříbrně znamenaná. Rostliny zatahují koncem jara.

Roste ve stálezelených středomořských křovinách v jižním Turecku, na řeckých ostrovech, na Blízkém východě a v severovýchodní Africe. Jde o rodičovský druh pokojových bramboříků, které jsou oblíbenými okrasnými rostlinami již od poloviny 17. století.

Velikost: až 30 cm 
Doba květu: X–III. 
Květ: bílý či růžový, 2 cm velký (u pěstovaných rostlin i více než 5 cm)
Pěstování: kvetoucí bramboříky pěstujeme v chladnu, při teplotě do 15o C, po zatažení na jaře udržujeme hlízy v suchu, začneme zalévat konce léta, kdy rostliny raší. 
Status: CITES b

Brambořík jarní (Cyclamen coum)

Listy a stvoly nesoucí květy vyrůstají z krátkého krku na vrcholu hlízy. Listy jsou ledvinovité, celokrajné a lesklé, obvykle mají stříbrnou kresbu a na spodní straně jsou purpurové.

Vyskytuje se v lesích a křovinatých porostech. Planě roste na tureckém pobřeží Černého moře odkud zasahuje na Balkán a směrem na východ na Kavkaz a do Íránu. Je popsána řada geografických odchylek. U nás byl nalezen zplanělý v okolí Prahy.

Velikost: 7 cm 
Doba květu: II–IV 
Květ: růžový, 1 cm v průměru 
Pěstování: jako skalnička v humózní zemi v polostínu 
Status: Chráněný Bernskou úmluvou, uveden v Červené knize Ruska. CITES b.

Vývoj a výroba Vesmírného dalekohledu Jamese Webba trvaly 20 let, do vesmíru by měl putovat během příštích dvou let. NASA to uvedla 2. listopadu na tiskové konferenci, kde oznámila dokončení přístroje. Výroba teleskopu se vyšplhala na 8,7 miliard dolarů (přes 200 miliard korun), původní rozpočet přitom počítal s částkou 5 miliard dolarů. Vyšší cena je z části dána technickými problémy a také celkovým zpožděním projektu; kvůli enormním nákladům mu dokonce v roce 2011 hrozilo zrušení.

TIP: Jak se převáží největší vesmírný dalekohled

Přestože je teleskop již hotový, čeká jej ještě řada testů. Z Goddardova střediska se JWST zanedlouho přesune do Johnsonova vesmírného střediska v Texasu, kde bude testováno jeho zaměřování. Poté již zamíří do Kalifornie, kde proběhne jeho finální montáž. Start dalekohledu je naplánován na říjen 2018, kdy jej z evropského kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně má do vesmíru vynést raketa Ariane 5.

JWST vs. Hubble

Ve spojitosti s teleskopem Jamese Webba se často hovoří o náhradě za dosluhující Hubbleův dalekohled. Není to ale úplně přesné - JWST se od Hubbla v mnohém liší.

Kromě velikosti (JWST je zhruba třikrát větší), jde především o světelné spektrum. Zatímco Hubble prováděl pozorování ve viditelném světle, JWST se zaměří na výzkum vesmíru v oboru tepelného infračerveného záření, které dokáže proniknout například skrz oblaka kosmického prachu, neprůhledná pro viditelné světlo. To umožní lépe studovat vzdálené mlhoviny, molekulární oblaka v místě rodících se hvězd, prachoplynné disky mladých hvězd se vznikajícími planetami, jádra aktivních galaxií apod.

JWST bude také schopný soustředit přibližně sedmkrát více světla než Hubble, což umožní astronomům nahlédnout zpět do minulosti vesmíru do doby, kdy se po Velkém třesku začaly formovat první galaxie. V porovnání s HST bude JWST schopen detekovat až 400× slabší tělesa.

Půlrok hrůzy

Dalším významným rozdílem je umístění dalekohledu. Zatímco Hubble pracuje na oběžné dráze Země, kosmický dalekohled JWST bude po startu naveden do oblasti Lagrangeova libračního bodu L2 ve vzdálenosti přibližně 1,5 milionu kilometrů od Země. Tato vzdálenost bohužel zároveň znamená, že bude vyloučené, aby se k teleskopu vydávaly jakékoliv servisní mise. Délka jeho života tedy bude relativně omezená, NASA počítá s funkčností pět až deset let.

Start dalekohledu je naplánován na rok 2018, kdy jej má do vesmíru vynést raketa Ariane V. Rozvinutí všech jeho 18 zrcadel potrvá nejméně dva týdny a do plného provozu bude dalekohled uveden až šest měsíců poté, co opustí Zemi. Pokud se v souvislosti s přistáním roveru Curiosity hovořilo o 7 minutách hrůzy, v případě teleskopu Jamese Webba nás čeká opravdu strašidelný půlrok.

Istanbulská kočka Tombili se stala miláčkem celého internetu, když se ji neznámému kolemjdoucímu podařilo vyfotit ve zcela uvolněné a pohodářské pozici. Letos v srpnu zemřela a spustila lavinu smutku: V sousedství Kadıköy se šířily letáky, oplakávající „kočičí symbol ulice“ a na magistrátu města se sešlo přibližně 17 tisíc žádostí o zbudování památníku.

Takto masivní poptávka nemohla zůstat nevyslyšena. A tak v místech, kde byla Tombili vyfocena, od čtvrtého října stojí její bronzová socha. Slavnostní odhalení přilákalo stovky lidí, kteří skulpturu obklopili nejen svíčkami, ale také kočičími konzervami. Událost dokonce přenášela turecká televize.

Představte si, že při večeři usednete ke stolu se svým manželem, dětmi, matkou a… milencem. Všichni se dobře znají a pojí je přátelské vztahy. Po jídle dorazí manželova přítelkyně, s níž čas od času strávíte postelovou „trojku“. Nejde přitom o výmysl bláznivých sodomitů – jedná se o běžnou realitu lidí, kteří vyznávají životní styl zvaný polyamorie. 

Hlavně nic netajit 

Za jeho kolébku se považuje Washington, kde v roce 1996 vzniklo hnutí The Polyamory Society. Dnes podobná organizace – s názvem Poly Amores Netzwerk – existuje i v Německu a své příznivce si neobvyklý způsob života nachází také u nás. Příkladem je polyamorik Jan Matějek, který žije otevřeně ve vztahu se dvěma ženami a popisuje ho následovně: „My tři jsme spolu chodili všichni navzájem už asi před rokem. V současnosti chodím já s oběma přítelkyněmi, ale ony spolu již nechodí, tak se vídáme v této sestavě, jen když je třeba nějaká akce, kam chci vzít obě.“ 

Hlavní podmínkou je, aby o sobě všichni partneři navzájem věděli, přičemž o nich vědí i jejich nejbližší, tedy rodiče a děti – nic se nesmí tajit. Polyamorie prý navíc netkví primárně v sexu, ale v partnerství a partnerské lásce, kterou lze údajně cítit k více osobám najednou. „Je to podobné, jako byste se ptali, jak matka rozděluje cit mezi vlastní děti. Každý vztah je trochu jiný. S přítelkyní, s níž žiju, se známe velmi dlouho, vztah se časem prohluboval a je úplně odlišný než s druhou přítelkyní, se kterou chodím asi rok a půl,“ vysvětluje Matějek. 

Vítr v monogamním vztahu 

Když do dlouhodobého, třeba i spokojeného vztahu vtrhne zamilování jednoho z partnerů, monogamními vztahy to většinou od základů otřese: Buď se rozpadnou, nebo v sobě zamilovaný svůj cit potlačí za cenu vlastní frustrace. Vyznavači mnohonásobné lásky ovšem zmíněné situace řeší otevřeně – s novým objektem zájmu se svému protějšku svěří a ten se s tím většinou smíří. Polyamorici se shodují, že k radosti z faktu, že je partner s někým dalším, musí člověk dozrát. Musí v sobě potlačit potřebu druhého vlastnit a nesmí z jeho nového vztahu vyvozovat závěr, že on sám nestojí za nic. 

Žárlivost se prý u polyamoriků vyskytuje velmi zřídka. A když k ní přece jen dojde, eliminuje se tím, že se o problému otevřeně mluví. „Myslím si, že žárlivost je většinou znakem něčeho jiného. Třeba mám pocit, že žárlím, ale ve skutečnosti to znamená, že bych se s partnerem chtěla vídat častěji. Nebo bych chtěla, aby mi řekl, že jsem pro něj důležitá a proč,“ vysvětluje polyamorička Fronéma Virglerová.

Nevěra čili porušení pravidel 

Naopak se však u polyamoriků překvapivě hodně řeší nevěra, i když má jinou podstatu, než jsme běžně zvyklí. Neznamená totiž spát či chodit s někým jiným, ale porušit určitá pravidla, která si partneři nastavili. Zahrnuje to například situaci, kdy si partner najde další lásku, ale ani jí, ani stávající přítelkyni o tom, že má více závazků, neřekne. 

Polyamorici často sdílejí elektronické diáře, ve kterých si dávají vědět, kdy má kdo čas. Riziko přenosu pohlavních chorob snižují chráněným stykem, nepodnikají promiskuitní akce a do svého společenství pouštějí jen některé. „K jistým rizikům patří, že když jsme v blízkém kontaktu s více lidmi, můžeme častěji zažívat také ztrátu, ať už rozchod, nebo i úmrtí. Zároveň však paradoxně být s více lidmi znamená i výhodu: Například po bolestivém rozchodu nezůstáváme sami,“ vysvětluje psycholog z Centra psychologicko-sociálního poradenství Středočeského kraje a polyamorik Jiří Procházka.

Původní knížecí volba probíhala zpravidla na Pražském hradě, v jehož středu stál jakýsi dávný kamenný stolec nazývaný Žiži. Právě k němu byl kandidát na trůn přiveden a za hromadného pokřiku velmožské skupiny slavnostně dosazen.

Výsada volby

Prastarý trůn českých knížat byl umístěn na nejvyšším bodě návrší, přibližně v místech dnešního západního průčelí Svatovítské katedrály. Jeho zvláštní název má hned dvě možná vysvětlení. Ze staroslověnštiny známe slovo „sieža“, které znamená usednout a napovídalo by ceremoniálnímu dosednutí nově zvoleného panovníka na stolec. Stejně tak je ale možné i vysvětlení pomocí slova „žhnouti“, které odkazuje ke kultovnímu místu na vršku pahorku.

Vlastní ceremonie popisovaná dávnými učenými kronikáři však nemohla stačit k rozřešení otázky, kdo se vlastně má onoho nastolování zúčastnit. České panstvo patrně řešilo stejný problém, a tak se záhy po smrti Václava III. ponořilo do starých spisů a listin, aby vyneslo na světlo světa dokument nebývalého významu. Zlatá bula sicilská, kterou vydal již Fridrich II. pro tehdejšího českého krále Přemysla Otakara I. v roce 1212, totiž pravila, že má-li být v Českém království někdo zvolen, přisuzuje tento akt všem Čechům. V dnešní době bychom patrně chápali tento výrok doslovně, na počátku 14. století však mezi tyto Čechy patřila především a pouze zemská elita. A právě tuto úzce vymezenou skupinu tvořili čeští páni, kteří díky bezmála sto let starému dokumentu získali mocný nástroj politického vlivu.

V roce 1999 se z hlubin internetu vynořila teorie, že čáry za letadly na nebi jsou jedovaté chemikálie, kterými nás vláda tajně sprchuje. Cílem tzv. chemtrails (chemical trails – chemické stopy) je prý sterilizace populace. Popisované bílé čáry ve skutečnosti tvoří drobné kapky vody či ledové krystalky, jež vznikají v důsledku rozdílných teplot okolního vzduchu a vzduchu proudícího z leteckých motorů.

V běžné cestovní výšce dopravních letadel, okolo 10 000 až 11 000 metrů, klesá teplota vzduchu k −50 °C. Spaliny vycházející z motorů jsou však o několik stovek stupňů teplejší. A právě tento rozdíl může za to, že se na nebi utvářejí z kapek či krystalků čáry neboli kondenzační stopy.

Platí přitom, že čím větší teplotní rozdíl, tím výraznější stopa. Ve zmíněných letových hladinách se pohybují převážně dopravní a vojenská letadla; zaručená identifikace soukromého, dopravního, či vojenského stroje na základě jeho kondenzačních stop však bohužel možná není.