Nové displeje ze švédské Chalmersovy techniky jsou pěkně ohebné a tenčí než jeden mikrometr. Říká se jim proto elektronický „papír“.

Vědci je vytvořili tak, že zkombinovali nanostruktury s vodivými polymery. Tím vznikl materiál, který je perfektní pro elektronické displeje, tenké jako papír. Experimenty potvrdily, že takový displej může zobrazit všechny barvy, jaké zvládne standardní LED displej.

Technologie zobrazování novým elektronickým „papírem“ je podobná té, jakou používají tablety Kindle. Není osvícený jako standardní displej, ale využívá odražené vnější světlo, takže velmi dobře funguje za jasného osvětlení.

TIP: Revoluce v displejích: Blíží se dramatické zlevnění chytrých telefonů?

Velkou výhodou elektronického papíru je i to, že ve srovnání s tablety Kindle spotřebuje asi jen desetinu energie. A tablety Kindle přitom využívají mnohem méně energie, nežli tablety s LED displejem.

Na jedné z „vlčích expedic“ jsme projížděli francouzským pohořím Jura. Zaparkovali jsme na příjemném odpočívadle s krásným výhledem, abychom se pokochali krajinou a zároveň vyvenčili aljašské malamuty. Kolem červeného Peugotu se procházel a pokuřoval sympatický bělovousý muž s bohatou kšticí hustých šedin. Jako pravý Francouz okamžitě s vlídným úsměvem obdivoval psy. „Odkud jste?“ zajímalo jej. „Z Česka.“ „Á, z Prahy?“ „Ne, z Brna.“ „Óóóó,“ protáhl pán, a vzápětí nadšeně zvolal: „Strrrranska skala!“ Z bělovousého chlapíka se vyklubal věhlasný francouzský paleontolog, který skalní vápencový útvar v Brně několikrát osobně navštívil …

Jedinečný vápencový lom

Na Stránské skále byl už na přelomu 12. a 13. století založen lom krinoidového vápence a těžilo se zde s různou intenzitou až do roku 1925. Na přechodnou dobu byla těžba obnovena dokonce ještě ve válečných letech 1940–1944. Odbornice na fosilie Růžena Gregorová o tomto místě říká: „Zájemcům o živou a neživou přírodu skýtá četné příležitosti studovat a poznávat na velmi malém prostoru řadu geologických a biologických zajímavostí, z nichž mnohé jsou jedinečné.“ Někteří vědci dokonce tvrdí, že ve střední Evropě neexistuje podobné místo takového významu, a to jak pro vědy přírodní, tak i historické.

Skvosty přírody mezi továrnami

Čím je vlastně Stránská skála tak výjimečná? Společně s Hády je v širším okolí Brna jedinou lokalitou s velkým množstvím živočišných fosilií jurského věku (tedy druhohor). Bylo zde rovněž objeveno nejbohatší naleziště pozůstatků pleistocénních savců, ptáků a plžů ve střední Evropě z období před jedním až půl miliónem let. A dál? Archeologická bomba: za Stránské skály pochází doklad nejstaršího používání ohně ve střední Evropě lidmi druhu Homo erectus z doby před 600 000 lety. Navíc tady bylo zjištěno sídliště lidí paleolitických kultur bohunicienu a aurignacienu, kteří využívali zdrojů místních jurských rohovců vhodných k výrobě kamenných nástrojů.

Tyto surovinové zdroje byly vyhledávány i později v pravěké kultuře s keramikou nálevkovitých pohárů. Stránská skála je také zaslíbeným ostrovem pokladů botaniků a entomologů: rostlinný pokryv je tvořen typickým stepním rostlinstvem a teplomilným hmyzem, jenž má ne ně vazbu. Například jen okřídleného hmyzu tady žije na 4 000 druhů. Přirovnání k ostrovu však sedí i v jiném rozměru. Přírodní skvost dnes totiž nemilosrdně tísní chmurné industriální zóny. Významná lokalita, která byla v roce 1978 vyhlášena Národní přírodní památkou na ploše pouhých 16,8 hektaru, leží mezi brněnskými čtvrtěmi Slatina a Líšeň. Vápencový útes na konci kopcovitého hřbetu (310 m. n. m.) se dnes vypíná nad rozsáhlým areálem podniku Zetor a na dohled brněnské spalovny a navíc jej obkličují ploty zahrádkářské kolonie.

Květy, šupiny i lovy v trávě

Na počátku jara zkrášlí Stránskou skálu fialové ostrůvky rozkvetlých konikleců velkokvětých (Pulsatilla grandis), oslnivě žluté mochny písečné (Potentilla arenaria) či žlutě kvetoucí keře dřínu (Cornus mas). Později v trávě najdete rozkvétají modré rozrazily, ve větru povlávají chlupaté osiny kavylu (Stipa capillata) a v trávě svítí bělozářka větvitá (Antherium ramosum). Botanici byli Stránskou skálou přitahováni jako můry k plameni – již v roce 1825 ji zkoumal G. F. Hochstetter a nejnovější shrnutí dosavadních poznatků pochází z roku 1996 z pera J. Čápa, R. Řepky a M. Vondrové. Je zajímavé, že přestože botanický výzkum probíhá již tak dlouho, stále ještě jsou objevovány nové rostliny.

Suchá stanoviště vápenců jsou bohatá i na zajímavé měkkýše. Velmi hojná je např. pásovka žíhaná (Cepaea vindobonensis), na stinnějších místech vás může zaujmout věžovitě vinutá závornatka malá (Clausilia parvula) a mnoho dalších.
Z obojživelníků a plazů je tady poměrně hojná rosnička zelená (Hyla arborea), která však většinou uniká lidské pozornosti – na rozdíl od rovněž hojné ropuchy obecné (Bufo bufo). Na suchých slunečných místech se daří ještěrce obecné (Lacerta agilis), ale ještěrka zelená (Lacerta viridis) tady s největší pravděpodobností již vymizela.

TIP: Pod zemí i na povrchu aneb Světoznámým územím Moravského krasu

Za vrcholícího léta narazíte i na dříve nevídaného hmyzího dravce. Přivandrovalcem z jihu je kudlanka nábožná (Mantis religiosa), která pořádá nelítostné lovy například na sarančata modrokřídlá (Oedipoda caerulescens) či sarančata černoskvrnná (Stenobothrus nigromaculatus).

Pro ptáky i bezdomovce

Mezi ptáky vyniká zejména cenné hnízdiště skřivanů polních (Alauda arvensis) a ještě vzácněji hnízdících ťuhýků obecných (Lanius collurio) a bramborníčků černohlavých (Saxicola torquata). V zimním období jsem zde několikrát zastihl vzácného severního hosta dřemlíka tundrového (Falco columbarius), malého dravce s šedomodrým hřbetem, jenž proháněl sýkorky, stehlíky a strnady. Bohužel odtud zmizeli chocholouši obecní (Galerida cristata), už tady nehnízdí (i když loví) poštolka obecná (Falco tinnunculus) a zmizela i raritní hnízdiště rorýsů obecných (Apus apus), která se nacházela ve skalních štěrbinách. Jejich zmizení mohlo způsobit i rušení horolezci, kteří často využívají Stránskou skálu ke svým adrenalinovým aktivitám.

Po německých okupantech (viz Historie podzemí i nad zemí) zbyly dvě štoly. Jedna je dlouhá 333 metrů, druhá 85 metrů. Přezimují v nich netopýři, zejména netopýr velký (Myotis myotis), ale také netopýr vodní (Eptesicus serotinus), netopýr ušatý (Plecotus auritus) a vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros). Štoly bohužel zvláště v zimních měsících slouží jako dočasná útočiště a úkryty bezdomovcům a narkomanům.

Poklady zakleté v kameni

Vápencové útesy Stránské skály jsou významným nalezištěm zkamenělin – schránek mořských bezobratlých (lilijic, ježovek, měkkýšů, korálů atd.). K nejvzácnějším patří nálezy zubů ichtyosaurů a žraloků.

Stránská skála je i významným nalezištěm minerálů, zejména medově zbarvených kalcitů a rohovců s achátovou kresbou. Velkou vzácností jsou geody, o nichž geolog Josef Staněk říká: „Geody jsou složeny hlavně z křemene. Mají zhruba kulovitý tvar a charakteristicky silně vrásčitý povrch, ne nepodobný mozku. Výjimečně dosahují až velikosti dětské hlavy. Ve svém nitru často chovají dutinu, kterou vyplňují drobné krystaly křišťálu nebo ledvinité agregáty nažloutlého, případně nafialovělého chalcedonu či křídově bílého kašolongu. Jak rohovce, tak i geody sem zanesla v dřívější době řeka Svitava z jurských sedimentů v okolí Blanska.“ Kdo se domnívá, že v závěru předchozí věty je překlep, mýlí se. I když se to při pohledu na mapu zdá neuvěřitelné, řeka Svitava vskutku kdysi tekla přímo pod Stránskou skálou.

Velkolepá budoucnost?

Měl jsem příležitost pročíst urbanistickou studii, která má se Stránskou skálu ambiciózní plány. Kromě vybudování naučné stezky s informačními tabulemi existuje záměr vytvořit zde i archeopark, v němž by se návštěvníci seznámili s dějinami a nálezy této významné lokality. Plánuje se i zřízení příměstské farmy se stádečkem ovcí případně koz, aby byly zelené plochy udržovány přirozenou pastvou. Jako konzervativec se trochu děsím: další zastavěné plochy na tomto nepatrném přírodním ostrůvku? Parkoviště? Nájezdy turistů? Byl by to vůbec schopen maličký prostůrek obklíčený civilizací bez závažnější újmy přežít? Možná jsem ale jen nenapravitelný skeptik ...

Rady do batohu

K návštěvě vám poslouží obyčejná mapa města Brna, neboť místo je v dosahu městské hromadné dopravy. O Stránské skále se můžete dočíst v mnoha populárních i odborných publikacích, přičemž lze doporučit např. knihu Ladislava Kováře: Toulky Moravou. V roce 2001 vydalo Moravské zemské muzeum ve spolupráci se Sdružením pro ekologickou výchovu a ochrany přírody Rezekvítek zasvěcenou brožuru: Stránská skála – výjimečná lokalita. V roce 2006 vydal časopis Veronica 17. zvláštní vydání: Panonské stepní trávníky na Moravě, kde najdete i charakteristiku Stránské skály.

Historie podzemí i nad zemí

Stránská skála ukrývá ve své hrudi několik puklinových jeskyní i uměle vytvořených štol. V roce 1910 při odstřelu lomové stěny (Stránská skála byla tehdy lomem) se objevila nová prostora právě ve dnech, kdy tu hledal fosilie J. Woldřich, soukromý docent Karlovy univerzity. Nenápadná jeskyňka obsahovala nepřeberné množství velkých kostí. Unikátním nálezem byl především trhák šavlozubého tygra (tehdy první nález severně od Alp vůbec). Objeveny byly však i kosti lvů, hyen, medvědů, slonů, vlků, koní a turů a dokonce i ohniště a opálené kosti. Dnes již víme, že tyto předměty svědčící o přítomnosti člověka, pocházejí z meziledové doby (zvané cromer), jejíž počátek klademe do doby 790 000 let př. n. l. Ke konci tohoto období (asi před 600 000 lety) obývali jeskyni Stránské skály lidé rodu Homo erectus (předchůdci dnešních lidí).

Medvědí jeskyně

Za druhé světové války byla na území dnešního podniku Zetor německá továrna Flugmotorenwerke Ostmark produkující letecké motory. Při ražení štol ve Stránské skále, kam Němci chtěli z bezpečnostních důvodů přemístit část výroby, narazili dělníci na další jeskynní prostory. Tak byla objevena i jeskyně č. 10, později nazvaná Medvědí, která asi před 600 000 lety sloužila delší dobu jako úkryt medvědům druhu Ursus deningeri. Výzkum vedený v 80. letech 20. století odhalil vedle kostí medvědů také fosílie koní, turů a jelenů či šavlozubého tygra, popsaného jako nový druh – Homotherium moravicum.

Tábory oddělené tisíci let

Jak bylo řečeno výše, Homo erectus osídlil Stránskou skálu již před 600 000 lety. Nálezy opracovaných kamenných nástrojů z mladého paleolitu (před 35 000 lety), ale také archeologické nálezy z neolitu a eneolitu, dokazují, že lidé si území oblíbili a považovali je při kočovném způsobu života za svůj dočasný domov. Archeolog Jiří Svoboda shrnul význam Stránské skály pro osídlení pravěkého člověka těmito slovy: „Celkově je na Stránské skále nápadná nepravidelná dynamika osídlovacích procesů. Osídlení zde vrcholí v určitých etapách – ať už člověka přilákala strategická poloha tohoto nápadného útvaru, zdroje rohovců ve zdejších vápencích, či obojí. V těchto etapách sehrála Stránská skála výjimečnou a nezastupitelnou roli v moravském a evropském pravěku. Oddělují je však celá tisíciletí, kdy osídlení mizí (či nebylo archeologicky prokázáno) a přenáší se do jiných moravských regionů, jako je např. Moravský kras nebo Pavlovské vrchy.“

V Evropě panovala tzv. malá doba ledová, tedy byla přibližně o 2 °C nižší teplota než dnes. Tehdejší vytápění silných hradních místností nebylo příliš efektivní. I tak je velký počet oděvních vrstev poněkud překvapující. Bylo však vyzkoušeno, že pokud si dnešní člověk na sebe ráno obleče podobný šat a po celý den jej nesundá, ani v parném létě netrpí o nic více než v plavkách. Tělo si vytvoří své vlastní mikroklima. 

Hygiena a kosmetika

Když Spojené státy vstupovaly do druhé světové války, panovala v jejich ozbrojených silách stále striktní rasová segregace. Bariéry pomohly bořit mimo jiné hrdinské činy vojáků tmavé pleti, jako tomu bylo například v případě Dorise Millera (1919–1943). K americkému námořnictvu se přidal v roce 1939 a sloužil jako Mess Attendant (člen posádky zajišťující úklid, stravu a další záležitosti běžného provozu) na bitevní lodi West Virginia.

Útok na Pearl Harbor zastihl Millera při sběru špinavého prádla. Mladý námořník projevil neobyčejnou pohotovost, když vyběhl na palubu a okamžitě se zapojil do obrany. Dostal rozkaz pomoci dvěma důstojníkům s obsluhou protiletadlových kulometů. S ohledem na jeho nezkušenost se očekávalo, že bude pouze podávat munici. Miller si ale k úžasu obou nadřízených sám zprovoznil kulomet a začal pálit na útočící letadla. Sám to později komentoval slovy:

„Nebylo to těžké. Prostě jsem zamířil, stiskl spoušť a začal střílet. Díval jsem se, jak to dělají ostatní. Střílel jsem okolo patnácti minut. Myslím, že jsem jedno z těch japonských letadel dostal.“ Ačkoliv se Miller domníval, že minimálně jeden letoun se mu podařilo sestřelit, propaganda mu připsala čtyři sestřely. Dnes se historikové domnívají, že zřejmě netrefil nic.

Po bitvě se zvěst o jeho statečnosti brzy roznesla a chopily se jí organizace bojující za práva Afroameričanů v USA i oficiální americká propaganda. Na jaře 1942 byl Doris Miller jako první Afroameričan v US NAVY vyznamenán Námořním křížem za chrabrost v boji. I nadále sloužil u námořnictva, avšak kariéru Dorise „Dorrie“ Millera ukončilo 20. listopadu torpédo japonské ponorky I-175, které potopilo eskortní letadlovou loď Liscombe Bay, na které sloužil. 

Podle Emersona Speyerera z Arizonské státní univerzity a jeho spolupracovníků teď budeme muset změnit odhady rizik pro budoucí astronauty a obyvatele měsíčních základen. Kromě toho se změní i naše odhady stáří míst na povrchu Měsíce, protože je odborníci odvozují právě z počtu vytvořených meteoritických kráterů. Vzhledem k většímu počtu zásahu Měsíce meteority bude řada míst na povrchu Měsíce ještě mladších, než jsme si zatím mysleli.

Sonda NASA Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) nafotila asi milion snímků povrhu Měsíce s vysokým rozlišením. Jen malá část z nich ale zachycuje stejná místa v různou dobu, na snímcích za stejných světelných podmínek.

TIP: NASA znovu obrací svůj pohled k Měsíci. Plánuje výcvikové kempy a kolonie

Speyerer a jeho tým použili důmyslný software, který automaticky analyzoval více než 14 tisíc takových snímků a snažil se nalézt rozdíly mezi snímky z různé doby. Tímto způsobem objevili 222 nově vzniklých kráterů. Rozmístění kráterů je náhodné a jejich průměr činí 2 až 43 metrů.

Meziplanetární sonda Juno již od července krouží okolo Jupitera. Doba jednoho jejího oběhu nyní trvá 53,5 dne. Ve středu 19. října mělo dojít ke korekci oběžné dráhy, jejímž výsledkem mělo být zkrácení doby oběhu na 14 dnů. Manévr ovšem vědci musejí odložit.

TIP: Fakta o misi Juno: Miliarda dolarů, miliardy kilometrů i nejrychlejší sonda v dějinách

Podle zpráv NASA je problém ve dvojici ventilů, které hrají důležitou roli v plánovaném brzdícím manévru. Ventily, které by se měly otevřít jen na několik sekund, zůstávají otevřené několik minut. Nesprávná doba otevření ventilů by mohla znamenat přechod na jinou než plánovanou trajektorii, což by mohlo mít fatální následky pro celou misi. Vědci se proto rozhodli manévr odložit. Neplánovanou změnu v programu Juno využije ke sběru vědeckých dat. 

Sonda Juno by měla svůj motor zažehnout při příštím dosažení nejnižšího bodu své dráhy 11. prosince. Závada podle NASA nemá podstatný vliv na vědeckou činnost sondy.

Některé neutronové hvězdy (viz předchozí část článku) jsou samy o sobě velmi zajímavé a původ jejich vlastností bychom měli hledat ve vlastnostech stálic, z nichž se zformovaly. Hvězdy totiž obvykle rotují a mnohými z nich prostupují magnetická pole. Během rychlé gravitační kontrakce na neutronovou hvězdu stále platí zákony zachování momentu hybnosti a celkového magnetického toku. V důsledku zachování momentu hybnosti musí se zmenšujícím se poloměrem narůstat rychlost rotace, a to proporčně. Zmenší-li se tedy stálice během gravitačního kolapsu tisíckrát, musí se také tisíckrát zrychlit její rotace. Neutronové hvězdy tudíž obvykle rychle rotují: mnohé z nich vykonají za jedinou sekundu i tisíc otáček!

Až tisíckrát za sekundu 

Zachování celkového magnetického toku povrchem zcela analogicky zesiluje povrchová magnetická pole s tím rozdílem, že zde platí kvadratická závislost na měnícím se poloměru objektu. Zmenší-li se tedy hvězda tisíckrát, vzroste intenzita povrchových magnetických polí milionkrát. Obvyklé intenzity povrchových magnetických polí neutronových hvězd se pohybují do 10⁸ T (tesla). V důsledku procesů v silných magnetických polích některých neutronových hvězd pak dochází k vyzařování energie tohoto pole převážně do dvou kuželů kolem magnetické osy. 

Magnetická a rotační osa obvykle nebývají totožné (ve vesmíru nejde o nic zvláštního, i v případě Země svírají úhel asi 5°). Může se tedy stát, že se pozorovatel na Zemi v důsledku rotace neutronové hvězdy ocitá střídavě v kuželu jejího rádiového záření a pozoruje tak periodické změny její jasnosti v rádiovém oboru neboli pulzy rádiového záření – proto mluvíme o pulzarech. Perioda zmíněných pulzů odpovídá rotační periodě neutronové hvězdy, a často se tudíž pohybuje v úrovni tisíciny sekundy. 

První pulzar objevila v roce 1967 astronomka Jocelyn Bellová Burnellová, přičemž první předpovědi existence takových objektů se v odborné literatuře objevily jen o několik měsíců dříve. 

Erupce na magnetaru

Je-li magnetické pole kolabující hvězdy obzvláště silné, zesílí se výsledné magnetické pole neutronové hvězdy až na hodnoty 10¹¹ T – a v takovém případě má již vliv na stavbu jejího nitra. Astrofyzikové hovoří o novém typu objektu – tzv. magnetaru, jenž ve srovnání s pulzary obvykle rotuje pomaleji, jednou za 1–10 sekund. Silné magnetické pole způsobuje pnutí v povrchové kůře magnetaru, přičemž obdobu zmíněného procesu představuje pnutí v tektonických deskách Země, jež následně vyvolává zemětřesení. I v kůře magnetaru dochází k podobným procesům – k hvězdotřesení, při němž se prudce mění konfigurace magnetického pole a nahromaděná energie se uvolňuje ve formě tvrdého elektromagnetického záření. Od magnetarů registrujeme na Zemi opakované mohutné rentgenové a gama záblesky, které pozorovatelé znají pod označením SGR (Soft Gamma Repeater). 

Život magnetaru je relativně krátký. Energie uvolňovaná při hvězdotřeseních zpomaluje rotaci pulzaru a oslabuje jeho magnetické pole, takže se odhaduje, že přibližně po deseti tisících letech záblesky utichnou. Z magnetaru se stane anomální pulzar (neboť bude mít přebytek záření v rentgenovém oboru spektra, jež má původ v přestavbách slábnoucího magnetického pole) a po další desítce tisíc let se i tento objekt promění v běžný pulzar. 

Život v okolí magnetaru by nebyl možný. Kromě toho, že by hvězdotřesení pravidelně zaplavovala okolí sterilizujícím rentgenovým zářením, dokáže samotná síla magnetického pole změnit strukturu atomů (deformovat je na dlouhé válce). Do vzdálenosti několika tisíc kilometrů od magnetaru by tudíž žádný živý organismus nemohl existovat. 

Nádrže umístěné na samotných vrcholcích budov nabízejí příjemnou relaxaci i výhled jako potěchu pro oko a pro mnoho hotelů představují také jedno z hlavních lákadel pro turisty. K nejzajímavějším ukázkám na tomto poli patří bazén na střeše hotelu Hanging Gardens v centrálním Bali, který již tradičně figuruje v žebříčcích nejkrásnějších na světě. 

Celá architektonická myšlenka je přitom jednoduchá – vodní plocha nacházející se ve dvou patrech organicky splývá s okolní krajinou. Obloukovité zakončení střechy i provedení v tlumených barvách navíc přispívá k optické iluzi: Voda jako by měla každou chvíli přetéct přes stěny hotelu. Návštěvníci však nejvíc oceňují výhled do okolní krajiny, ať již do samotného srdce džungle, v níž hotelový komplex stojí, na nedalekou hinduistickou svatyni, či do údolí řeky Ayung. 

Společnost DeepMind, která teď vyvíjí umělé inteligence v barvách Google, se blýskla s novou inteligencí Differentiable Neural Computer (DNC). Dovede najít cestu londýnským metrem, aniž by ji k tomu naprogramovali. Naučí se to.

Systém Differentiable Neural Computer (DNC) v sobě kombinuje neurální sítě, které jsou dobré v učení, ale ne až tak dobré v ukládání dat, s externí pamětí. Tahle paměť umožňuje získávat data v pořadí, v jakém byla do paměti uložena. Zní to jednoduše, je to ale zásadní inovace, která umožňuje systému Differentiable Neural Computer zpracovávat komplikovaná data.

Inteligence hledá cestu metrem

Odborníci DeepMind teď svůj systém učí na různých úlohách, včetně zadání, aby inteligence našla nejkratší možnou cestu mezi dvěma stanicemi v komplikovaném londýnském metru. Podle dostupných informací si zatím Differentiable Neural Computer vede skvěle a prakticky ve všech úlohách poráží předešlou inteligenci DeepMind s externí pamětí, která nese jméno Neural Turing Machine.

TIP: Jako malé děti: Umělá inteligence Facebooku se učí fyziku hrou s kostkami

Inteligence Differentiable Neural Computer by mohla najít velmi rozmanité uplatnění, například ve vývoji robotického vidění.

Operace začala 6. června ve 3.45 ráno. Americký útočný svaz O kontradmirála J. L. Halla začal spouštět na hladinu výsadkové čluny, do kterých se naloďovaly úderné jednotky.

Z obavy před německými děly se tak stalo už 20 km od pobřeží, což byla chyba. Vál totiž silný vítr a vlny dosahovaly výšky dva metry, takže během tříhodinové plavby dostala polovina vojáků mořskou nemoc.

Vylodění začíná

Německá obranná postavení se mezitím stala tečem útoků letectva a námořnictva, ale s chabými výsledky. Když se výsadkové čluny přiblížily asi kilometr k pobřeží, spustili Němci hustou palbu. Jeden americký voják později popsal situaci takto:

„Jak jsme sklopili rampu, přiletěla střela z osmaosmdesátky a zabila na místě skoro polovinu našich mužů, první z nich byl náš důstojník. (…) Pak už si na všechno vzpomínám jen matně. Pamatuji se, že šéf chtěl převzít velení, ale pak přišla nová trefa a bylo to. Připadalo mi, že mi rvou tělo na kusy. Když jsem se probral, viděl jsem velkou díru v lodi mezi seržantem a mnou. Byl mrtev, muselo to být na místě. Byl jsem samá krev od hlavy k patě, ale v tu chvíli jsem to nevěděl. Později jsem našel šrapnel, který jsem dostal do levé nohy a do paže.“

Z člunů se měly vyloďovat i plovoucí DD tanky. Dva důstojníci 741. tankového praporu ale trvali na dodržení časového plánu a rozhodli vylodit tanky v sektoru Easy Red až pět kilometrů od pobřeží. Výsledkem bylo, že 21 strojů se ve velkých vlnách potopilo a zahynulo přitom 33 mužů. Další se srazil s výsadkovým člunem a jiné zničili němečtí dělostřelci. Pouze pět tanků z původních 32 tak dosáhlo břehu.

Masakr na pláži

Absence tanků těsně po vylodění znamenala další komplikace. Nejenže byli Američané oslabení mořskou nemocí, promočení od hlavy k patě a prochladlí, ale nyní ještě zůstali bez podpory tolik potřebných obrněnců. Selhalo i nasazení obojživelných vozidel DUKW, která měla na břeh dopravit děla. Celkem 22 z 30 houfnic šlo v rozbouřených vlnách ke dnu a nutná dělostřelecká podpora pak také pochopitelně scházela.

První údernou vlnu tvořilo 1 450 mužů, kteří si museli razit cestu ke břehu obtíženi výstrojí někdy až po krk ve vodě, což také vyčerpávalo. Nešťastné vojáky přitom ještě hustě kropila německá palba. Ti šťastnější, kteří vyvázli bez zranění, pak na břehu hledali nějaké útočiště před nepřátelskými děly a kulomety. V úseku Dog Red vojákům pomohl hustý dým z trávy zapálené námořním ostřelováním, ale jinde už tolik štěstí neměli.

Dvě roty v úseku Dog Green se po vylodění neměly kde krýt a během krátké doby byla polovina mužstva zabita nebo zraněna. První prapor 116. pěšího pluku přišel o tři ze čtyř velitelů rot a 16 důstojníků ještě předtím, než se dostal na pobřeží. Mezi Američany vládl zmatek i proto, že silný proud zanesl mnoho výsadkových člunů daleko od plánovaných cílů a řada jednotek přistála jinde. O mnoho lépe než pěšáci na tom nebyly ani demoliční čety. Například četa 11 se vylodila při rokli u St. Laurent, a když její příslušníci vytahovali na břeh gumové čluny s trhavinami, explodovalo zde několik německých granátů, což nikdo nepřežil.

Průnik do vnitrozemí

Po sedmé hodině ranní začal příliv a mnozí těžce zranění vojáci ležící u překážek na pobřeží se utopili. Druhá úderná vlna se potom vyloďovala za podobných komplikací jako ta první. Přesto však několik tanků M4 prorazilo v úseku Dog Red německou první obrannou linii a také vedlejší úsek Dog White se začal plnit americkými vojáky. Ty přišel podpořit i zástupce velitele 29. divize brig. gen. Norman Cota, který se vylodil bez ohledu na nebezpečí a povzbuzoval své muže.

Podařilo se také vytvořit průchod ostnatými dráty, načež skupina vojáků ze 116. pěšího pluku obešla pod jeho velením německé kulometné pozice a obsadila opěrný bod WN 70. Muži z 5. pluku Rangers pak prorazili další čtyři. Když se pak na pobřeží objevili muži 3. praporu 116. pluku, bylo v této části rozhodnuto. Asi 600 vojákům se podařilo proniknout za útesy a pomalu postupovat jižním směrem. Několik tanků 741. tankového praporu mezitím zaměstnalo nepřátelskou obranu v úseku Easy Red a také zde byl brzy vytvořen průchod.

Postupně se vyloďovaly další roty 116. pluku a kromě kulometů už Američané nasadili do bojů i 60mm minomety. Na několika místech německé obrany se tedy průnik podařil, ale vyhráno ještě zdaleka nebylo. To si uvědomovali i velitelé amerických torpédoborců USS McCook, USS Carmick, USS Doyle a USS Emmons, které připluly blíž a zasypaly německé pozice granáty.

Zlepšování situace

Chaotické zprávy o vylodění Američanů mezitím přicházely na velitelství genpor. Kraiße. Informace zatím potvrzovaly, že se Němci na Omaze drží. Generálovi proto dělal mnohem větší starosti vývoj na vedlejším pobřeží Gold, kde se Britům brzy po vylodění podařilo proniknout německou obranou. V oblasti Omahy sice zatím vojáci 916. granátnického pluku drželi své pozice, ale situace Němců se přece jen pomalu, ale jistě zhoršovala. Američanům přicházely nové posily a v odpoledních hodinách se podařilo upevnit čtyři průchody dunami do vnitrozemí.

Spojenecké lodě devastovaly palbou německé obranné pozice a vojákům Wehrmachtu také začala docházet munice. Museli proto omezit střelbu a Američané navíc svým protivníkům připravili další nemilé překvapení, když vypálili čtyři salvy z těžkých děl bitevní lodě USS Texas na zbývající německé bunkry v rokli u Vierville. Ohlušující exploze vzaly několika desítkám obránců chuť k dalšímu odporu a vzdali se. Ženisté pak začali odstraňovat nejnebezpečnější překážky z pláže, likvidovat minová pole a ve 14.00 vytvořili velkou trhlinu v protitankové zdi. Tím byla cesta na Vierville otevřená. Také v ostatních úsecích se situace pomalu zlepšovala a do večera zvládli ženisté vyčistit 13 z 16 průchodů, které měla podle původního plánu uvolnit už první vlna.

Cena za úspěch

Krvavé boje se posléze rozpoutaly také o vesnice Vierville, St. Laurent a zejména Colleville, kde Američané odrazili protiútok II. praporu 915. granátnického pluku. Na konci 6. června drželo něco přes 34 000 vojáků předmostí o maximální šířce šest a hloubce 2,5 km, což bylo mnohem méně, než spojenecké velení očekávalo. Americké pozice se nadále nacházely pod palbou nepřátelského dělostřelectva a některé opěrné body stále kladly odpor.

TIP: Jak vypadalo opevnění na jednotlivých plážích?

Kdyby se Němcům podařilo během následujících dvou dnů podniknout dobře naplánovaný protiútok s dostatečnými silami, znamenalo by to pro Američany katastrofu, avšak k něčemu takovému nedošlo. Pokud jde o ztráty, přišly jednotky V. sboru za jediný den o více než 2 000 mrtvých a zraněných. Není proto divu, že vojáci později označili pláž jako „krvavá Omaha“.