Ať už šlo o londýnské Heathrow, letiště v Dubaji, Curychu, Los Angeles či Auclandu, všude si Mike našel příhodné místečko pro svůj fotoaparát a pak již jen fotil a fotil. Někde mu stačilo strávit pár hodin, na některých letištích musel strávit několik dnů a na některá místa se musel vracet opakovaně. Výsledkem jeho snažení je unikátní série Airportraits, dokumentující provoz na největších dopravních uzlech světa.

Budovu opery navrhl tehdy ještě málo známý dánský architekt Jørn Utzon. Původní rozpočet na stavbu byl 7 milionů australských dolarů, po neshodách architekta s investorem a v důsledku nedodržování plánů, se ale nakonec celková cena vyšplhala na závratných 102 milionů australských dolarů.

TIP: Pohlednice ze Sydney: město nejen s unikátní operou

Kromě nedodržení finančních plánů se nepodařilo dodržet ani harmonogram výstavby. Původní otevření bylo totiž plánováno o deset let dříve - 26. ledna 1963. V roce 2007 zapsalo UNESCO Operu v Sydney na seznam Světového kulturního dědictví. Jedná se tak o první stavbu zapsanou na tento seznam ještě za autorova života.

Zatímco včerejší vstup evropské družice Trace Gas Orbiter (TGO) na oběžnou dráhu Marsu proběhl podle všeho na výbornou, kolem úspěchu přistávacího modulu Schiaparelli EDM panují pochybnosti.

TIP: Evropský sen o Marsu: Podaří se nám přistát na rudé planetě a získat vzorky?

Modul na povrch planety přistál podle plánu krátce před 17. hodinou našeho času. Data ze sestupu potvrzují, že sestup proběhl hladce. Signál po přistání ale nezachytily ani pozemní radioteleskopy, sonda Mars Express a podle zveřejněných informací ani sonda Mars Reconnaissance Orbiter (MRO).

Rozuzlení osudu přistávacího modulu Schiaparelli EDM tak zřejmě přinese až noční analýza dat, jejíž výsledek by měla ESA zveřejnit během dnešního dopoledne.

Když se k pozemku Christine Downs Bradburyové z Kalifornie přišoural obrovský medvěd, vypadalo to na hodně nerovný souboj. Zahnat medvědího chlupáče se totiž pokoušela dvojice statečných psíků, vážících sotva pár kilogramů. Vytrvalý štěkot a odhodlání Bentleye a Tuckera, jak se oba stateční psi jmenují, ale slavilo úspěch. Po několika minutách medvěd další postup vzdal a odkráčel pryč.

Do hledáčku vědců se nyní dostali pozoruhodní draví vačnatci - ďáblové medvědovití, kteří dnes žijí už jenom na Tasmánii. Vědci zjistili, že mateřské mléko ďáblů obsahuje nikoliv jeden typ antimikrobiálního peptidu jako u lidí, ale nejméně šest různých.

Mláďata vačnatců se totiž rodí velmi málo vyvinutá, a do prostředí plného nepřátelsky naladěných mikrobů. Než si rozvinou vlastní imunitní systém, tak je musí ochránit mléko jejich matky.

TIP: Návrat ztraceného vačnatce: Kunovec tečkovaný se vrací do Austrálie

Když tyto peptidy vyzkoušeli proti vybraným mikroorganismům, včetně obávaných „masožroutských“ zlatých stafylokoků MRSA, tak se ukázalo, že si s nimi peptidy z mléka ďáblů poradí. Možná jsme tak na počátku objevu nové generace „ďábelských“ antibiotik.

Planina hrnců je oblast severního Laosu nedaleko Phonsavanu. Planinu pokrývá asi pět tisíc kamenných nádob o výšce až tři metry, a váze až šest tun.

Nádoby zdobí reliéfy a jejich stáří odborníci odhadují na 2 tisíce let. Účel těchto nádob ale není jasný. Mohly to být nádrže na dešťovou vodu, sýpky na úrodu obilí nebo třeba pohřební urny.

TIP: Pokročilá archeologie: Nový objev s pomocí satelitů, dronů a Google Earth

Zdejší území postihlo bombardování během války ve Vietnamu a výzkum planiny komplikuje nevybuchlá munice. Australští archeologové teď používají drony, aby s pomocí nové technologie mapování Cave2 vytvořili virtuální model Planiny hrnců. Pak bude možné planinu zkoumat, aniž by badatel riskoval explozi nevybuchlé pumy.

Zdevastovaný objekt Březinky v závěru roku 1989 pronajal od armády – která byla stále úředním vlastníkem, i když se o srub vůbec nestarala – Klub vojenské historie v Náchodě. Jeho záměrem bylo vytvoření expozice zaměřené na československé opevnění a armádu v období první republiky. Brzy se rozeběhly první práce a obětavost členů klubu výmluvně dokládá skutečnost, že je hradili víceméně z vlastní kapsy.

Předchozí část: Pěchotní srub N-S 82 Březinka: Příběh jednoho bunkru

Postupnými opravami se srub nakonec podařilo navrátit do stavu, v jakém byl na podzim roku 1938. K tomu bylo třeba odpracovat tisíce hodin a je takřka neuvěřitelné, co se z někdejší ruiny podařilo vybudovat. Dnešní návštěvník zde tak například může vidět původní funkční filtrovnu, studnu s originálním čerpadlem Royal, ubikace velitele i mužstva a především plně vybavené střelecké místnosti s hlavní atrakcí – originálem pevnostního kanónu vz. 36, který sem byl umístěn roku 2003 po převozu z Norska. Návštěva pěchotního srubu N-S 82 je tak zážitkem, který by si neměl nechat ujít žádný zájemce o vojenskou historii českých zemí. 

Osudy pevnostního kanónu

Protitanková zbraň vyvinutá Škodovými závody v Plzni byla zavedena do stavu čs. armády v roce 1936. Armáda si objednala celkem 741 exemplářů ve třech sériích, ale dostala vzhledem k politickému vývoji jen 268 kusů pocházejících z té první. Kanón na Březince měl výrobní číslo 173 a po Mnichovu byl v polovině roku 1938 montéry ze Škodovky rozebrán a převezen zpět do Plzně.

Odtud jej nacisté odvezli do pevnostního objektu na norském pobřeží a v 90. letech byl uložen v depozitáři Norského muzea ozbrojených sil. Za pomoci Okresního muzea v Náchodě a díky vstřícnému postoji norské strany se mohl v prosinci 2002 vrátit zpět na Březinku a byl kompletně rekonstruován. Slavnostní vernisáž proběhla 2. května 2003 a od té doby kanón tvoří jednu z hlavních atrakcí zdejší expozice.

Větší ze dvojice známých měsíců Marsu Phobos (řecky Děs) obestírají záhady. Jednu z nich představuje i poměrně velký kráter Stickney o průměru asi 9 kilometrů. Na Phobosu, který celý měří zhruba 22 kilometrů, samozřejmě nelze podobný útvar přehlédnout.

Jak ale takový kráter, který dává Phobosu vzhled podobný bitevním stanicím Death Star ze světa Hvězdných válek, mohl vzniknout? Jak mohl Phobos takovou srážku přežít?

Megan Bruck Syal z týmu planetární obrany laboratoří Lawrence Livermore National Laboratory se svými spolupracovníky vymysleli a simulacemi s detailním rozlišením ověřili postup, jakým by dnešní Phobos mohl vzniknout.

TIP: Záhada v blízkosti Marsu: Jak vznikly řetězce kráterů na měsíci Phobos?

Studie ukázala, že možných řešení je vlastně víc a liší se velikostí a rychlostí tělesa, které se srazilo s Phobosem. V jednom z možných scénářů do měsíce Phobos narazí objekt o průměru 250 metrů, který letí vesmírem rychlostí 6 kilometrů za sekundu. Kdyby se něco podobného srazilo s Zemí mělo by to nepochybně závažné důsledky.

Na našem území se můžete setkat s obrovskou rozmanitostí biotopů od suchých stepí až po podmáčené a květy poseté horské louky. Pro entomology jsou velmi zajímavým biotopem rozsáhlé borové lesy provoněné mízou. Starších a rozsáhlých borových lesů u nás však není mnoho. Pokud tedy toužíte poznat jejich typické šestinohé obyvatele, vydejte se do okolí Máchova jezera.

Umět se dívat

Asi každý, kdo se rozhodne hlouběji proniknout do podivuhodného světa bezobratlých, touží setkat se aspoň jednou za život s největšími zástupci hmyzí říše. Největším broukem se kterým se můžete setkat ve střední Evropě je roháč obecný (Lucanus cervus). I na našem území ale žijí jeho vzdálení bratranci, kteří si s roháčem co do velikosti v ničem nezadají. A právě za jedním z nich se můžete vypravit do rozsáhlých borových lesů, které ukrývají celou řadu velmi zajímavých hmyzích druhů svým životem úzce vázaných na borovici lesní.

TIP: Včely stále záhadné aneb Co se skrývá ve včelím úlu

Borový les začíná žít již v jarním období, ale to pravé broučí šílenství přichází na přelomu jara a léta. Při procházce prosvětleným borovým lesem se může chvilkami zdát, že příliš neoplývá životem, ale opak je pravdou. Důležité je umět se dívat a také mít trochu štěstí.

Drobní krasavci

Oblíbenou cílovou stanicí brouků vyvíjejících se v borovicích jsou čerstvé skládky borového dřeva. Již v dubnu naletují na čerstvě poražené kmeny a na pařezy kozlíčci dazule (Acanthocinus aedelis). Tito tesaříci se dokáží velmi dobře ukrýt a není snadné je najít. Zbarvení krovek dokonale koresponduje s barvou borové kůry a většinou je prozradí dlouhá tykadla, která jsou u samců až 3× delší než samotné tělo brouka. Tykadla samic jsou mnohem kratší – jen o málo delší tělo. Společně s nimi pobíhají po kůře pestrokrovečníci mravenčí (Thanasimus formicarius), ale pravou ozdobou naší přírody jsou krasci.

V borových lesích kolem Máchova jezera se setkáme s několika druhy, z nichž krasec měďák (Chalcopora mariana) může dorůstat velikosti kolem tří centimetrů a je tak jedním z největších evropských krasců. Jeho vývoj probíhá ve starších borových pařezech a dospělí brouci bleskurychle naletují na čerstvě poražené borové klády a pařezy. Dalšími krasci se kterými se zde můžete setkat jsou zástupci rodu Phaenops a Buprestis. Především krasec osmiskvrnný (Buprestis octoguttata) je opravdový krasavec a i přesto, že svou velikostí kolem jednoho centimetru nepatří mezi obry, určitě jej nepřehlédnete díky jeho atraktivnímu vzhledu. Pozorovat krasce však není vůbec snadné. Jsou to velmi dobří letci a při sebemenším vyrušení okamžitě odlétají. S největší pravděpodobností je můžete vidět za slunečného a teplého počasí, kdy velmi čile pobíhají po dřevě.

Lovy s baterkou

V době letních prázdnin se objevují další zajímaví obyvatelé borových lesů. Stejně jako již zmíněné brouky, i další druhy nejčastěji najdete v okolí čerstvě poražených kmenů a pařezů. Po kmenech s oblibou pobíhají kozlíčci sosnoví (Monochamus galloprovincialis pistor), kteří upoutají svými jemně mramorovanými krovkami a dlouhými tykadly.

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů aneb Mravenci na válečné stezce

Když padne tma, objevují se na kládách druhy, které ve dne téměř nespatříte. Stačí vzít baterku a velmi pozorně prohlížet metrové dříví, pařezy, ale i stojící suché borovice. Velmi nápadný a tesaříka nepříliš připomínající je tesařík borový (Spondilis buprestoides), který díky velmi silným a neuvěřitelně ostrým kusadlům dokáže velmi snadno prokousnout kůži. Poměrně vzácným obyvatelem borových lesů je kovařík červený (Stenagostus rufus), který je přes den ukryt pod borovými kládami, nebo pod kůrou a svůj úkryt opouští až v noci.

Největší z malých

Noc je i doba, kdy svůj úkryt opouští náš největší tesařík a zároveň jeden z největších brouků Evropy. Tesařík zavalitý (Ergates faber), který dorůstá velikosti až kolem šesti centimetrů, patří mezi piluny, tedy brouky mezi nimiž najdeme i ty největší na světě. Vůbec největším je tesařík největší (Titanus giganteus) žijící v tropické Jižní Americe a dorůstající velikosti kolem 16 cm. Ale zpět k našemu tesaříkovi. Samičky jsou obvykle větší než samci, kteří mají oproti samičkám delší tykadla a silnější a delší přední nohy. Tesaříci zavalití jsou odvážní bojovníci a pokud se na některého z nich pokusíte sáhnout, ihned se otočí proti ruce a snaží se kousnout.

Larvy tohoto druhu dospívají nejčastěji v borových pařezech. Jsou známé případy, že se larvy vyvinuly například v telegrafních sloupech, které byly vyrobeny z borového dřeva. Délka vývoje je závislá na úživných podmínkách, tedy na kvalitě dřeva, jeho stupni rozkladu a vlhkosti. Jedná se však o několik let. Ke konci svého vývoje larva dosahuje velikosti kolem osmi centimetrů.

Přestože jde o jednoho z největších zástupců svého řádu, potkat tohoto brouka v přírodě vůbec není snadné. Žije skrytě a svůj úkryt opouští pouze v hluboké noci. Přes den je ukryt pod kusy dřeva, nebo velmi často ve vlastních výletových otvorech. Na našem území se vyskytuje velmi vzácně. Hojnější je jen u našich východních sousedů v okolí Malacek. Tesařík zavalitý patří mezi chráněné druhy a tak je jeho odchyt a manipulace s ním bez příslušné výjimky zakázána.

Před deseti lety šťastlivec ve snaze zajistit loď před bouří vyhodil kotvu. Když ji však chtěl opět vytáhnout, zahákla se o obrovskou škebli. Lastura rybáři učarovala natolik, že ji vylovil a doma si ji na památku schoval pod postel.

Po pozdějším požáru se ovšem musel přestěhovat, a když svůj talisman pro štěstí ukázal ostatním, senzace byla na světě. Ve skutečnosti totiž nešlo o škebli, nýbrž zřejmě o obrovskou, obdobně tvarovanou perlu: Váží 34 kg, na délku měří 66 cm a na šířku 30 cm.

Odhadovaná cena pokladu, který čeká na ověření pravosti, se přitom pohybuje okolo 2,4 miliardy korun. Dosavadní rekordman – Alláhova perla – má hodnotu „pouhých“ 847 milionů korun a váží 6,4 kg.