Společnost Tesla před pár dny oznámila, že její elektrické automobily Tesla X a Tesla S teď mají k dispozici veškeré zařízení, které budou potřebovat k autonomnímu provozu. Schopnost plně autonomního provozu přijde při nákupu nového vozu na 3 tisíce dolarů (téměř 75 tisíc Kč), starší teslu lze upravit za 4 tisíce dolarů (téměř 100 tisíc Kč).

Tesla zároveň upozorňuje, že autonomní tesly sice bude možné využívat k placené přepravě zákazníků, ale jedině v síti Tesla Network. Pokud někdo očekává, že autonomní tesly budou vozit zákazníky Uberu, Lyftu nebo jiné taxislužby, kterou nevlastní Tesla, tak se prý plete.

TIP: Tesla kontra Apple. Jaká nás čeká budoucnost s elektromobily?

Je to zřejmě první případ, kdy výrobce automobilů svým zákazníkům předem zakazuje automobil používat určitým způsobem. Zda je to nejlepší strategie k propagaci výrobku, a jak to chce Tesla zjišťovat a vynucovat, to ukáže až čas.

Ledňáček říční (Alcedo atthis) je velký asi jako vrabec a dosahuje hmotnosti zhruba od 30 do 50 gramů. Výrazným rysem tohoto opeřence je velká hlava s dýkovitým zobákem a krátký ocas. Peří je svrchu zářivě modrozelené, vespod rezavě hnědé. Samičky a samečky není téměř možné rozlišit a obdobně mláďata mají stejné vybarvení jako dospělí jedinci.

Pro schopnost neomylného odchytu ryb má ledňáček anglické pojmenování Kingfisher, tedy Král rybář. Kdo jej viděl při obstarávání potravy, ví, že nejde o lichotku. Ledňáček se posadí na větev nad vodou a pozorně sleduje dění pod sebou. V okamžiku, kdy má vyhlédnutou kořist, jako šíp sjede k vodní hladině a rozčísne ji namířeným zobákem. Díky průhledné membráně, která kryje ledňáčkovy oči, dokáže tento lovec s jistotou chytit kořist až v půlmetrové hloubce. Zpět na větev se i s kořistí dokáže vrátit dvě vteřiny nato, co se od ní odlepil.

St. Erik’s je jedním z předních švédských mikropivovarů. Firma vyrábí tradiční ležák, i speciální chmelená piva typu India Pale Ale, American Pale Ale nebo Stout. Historie tohoto stockholmského pivovaru sahá až do roku 1859. Kromě stálé nabídky firma každoročně připravuje exkluzivní, malosériové pivní speciály. Předevšík k těmto speciálům nyní firma připravila i originální doplněk - set nejdražších chipsů světa, které jsou dodávány ve speciálním balení, v limitované sérii 100 kusů. 

„Jsme tu pyšní na řemeslnou dovednost, se kterou děláme naše pivo. Zároveň nám ale k tomu pivu chyběl snack, který by měl stejný status,“ uvedl v prohlášení firmy brand manager Marcus Friari. „Prvotřídní pivo si zaslouží prvotřídní snack, a proto jsme věnovali velké úsilí tomu, abychom vytvořili nejexkluzivnější bramborové chipsy na světě,“ dodal.

Pět exkluzivních, ručně vyráběných chipsů, balených v pevné krabičce, firma nabízí v přepočtu za 1 400 Korun. Podle informací, které firma zveřejnila, byla celá série kompletně rozprodána.

Brambůrky jsou prý vyrobeny z těch nejlepších ingrediencí – čirůvek, mořských řas, jejichž chuť připomíná lanýže, nebo kopru ze švédského poloostrova Bjäre. Brambory rostly u obce Ammarnäs na svahu tak prudkém, že musely být sbírány ručně.

Za necelých 30 000 Kč si můžete pořídit tuto speciální kolébku, která vznikla za spolupráce pediatra Harveyho Karpa, švýcarského designéra Yvese Béhara a týmu z technického institutu univerzity v Massachusetts. Pokud zabudované monitory zachytí pláč miminka, začne se kolébka sama houpat a spustí zvuk, který napodobuje zvuk z dělohy. Ten má miminko uklidnit a ukolébat k spánku. Rodiče mohou i sami monitorovat a ovládat kolébku pomocí smartphonu a speciální aplikace.

Zatímco my se už celkem běžně koupeme v bahně, čokoládě nebo pivu, Japonci se nebojí sáhnout například po hroznech: pokud tedy ze sebe potřebujete smýt stres náročného pracovního dne, nic vám nebrání skočit do lázeňského bazénu napuštěného vlažným červeným vínem. 

Bojujete-li s únavou, můžete se „rochnit“ i v nádrži plné kávy – nesmíte se však nechat odradit faktem, že poněkud připomíná vodu po špinavém nádobí. A milovníky detoxikačních kúr jistě potěší bazén zeleného čaje. V Hakone Kowakien Yunessun si zkrátka vybere každý.

Jason Bourne vládne fenomenální pamětí, ocelovými nervy i bleskurychlou reakcí. Vzdoruje bolesti i vyčerpání. Je totiž produktem tajného vládního programu Treadstone. Pouze filmová fikce? Nikoliv – podobné programy skutečně existovaly - v USA, Německu, Číně, Japonsku a v Severní Koreji.

Historie pokusů v USA

Aby se prokázal účinek penicilinu při léčbě syfilidy a kapavky, nakazili v roce 1946 američtí lékaři těmito pohlavně přenosnými chorobami guatemalské vojáky bez jejich vědomí. Někteří byli následně léčeni antibiotiky, jiní nikoliv. Neléčení muži si nesli následky experimentu po zbytek života.

Předchozí část: Vojenské pokusy na lidech: Historie supertajného amerického projektu

V roce 1953 byli ve věznici Sing Sing někteří vězni úmyslně nakaženi syfilidou. Některým byla předtím podána experimentální očkovací látka. V newyorské škole Willowbrook byly v roce 1956 mentálně postižené děti záměrně nakaženy žloutenkou. V newyorské nemocnici Jewish Chronic Disease Hospital v roce 1963 vpíchli lékaři v rámci experimentu starým lidem bez jejich vědomí do těla rakovinné buňky. V roce 1973 byl po čtyřiceti letech v alabamském Tuskegee zastaven experiment, během něhož byly stovky Afroameričanů bez léčení nakaženy syfilidou.

Německo 

V koncentračním táboře Ravensbrück se odehrávaly pokusy s transplantací kostí a regenerací kostí, šlach a svalů při hledání nových způsobů léčby raněných. Mnohé zákroky a operace probíhaly při plném vědomí bez jakéhokoliv tišení bolesti, protože se lékaři obávali, aby narkóza neovlivnila výsledky pokusů. 

Němečtí piloti často umírali na podchlazení, když byly jejich letouny sestřeleny a vojáci se ocitli v ledové mořské vodě. Vězni v Dachau se proto podrobovali pokusům v nádržích s ledovou vodou – většina z nich nepřežila ani dvě hodiny. Po krachu zimní ofenzivy na východní frontě testovali němečtí lékaři mimo jiné na ruských zajatcích účinky mrazu na souši. Němce zajímalo, jestli nejsou Rusové díky dědičným vlohám k podchlazení více odolní. 

Severní Korea

Severokorejský „tábor 22“ funguje od roku 1959 na severu země jako internační tábor pro politické vězně, v němž komunistický režim drží své odpůrce i s jejich rodinami (odsouzení v politickém procesu jsou trestáni i s příbuznými ve třech generacích). Příslušné severokorejské úřady však existenci tábora popírají. Svět se tak o něm dozvídá jen výjimečně, když se některému z vězňů či strážců podaří uprchnout do zahraničí. 

Bývalí vězni popisují, že se v „táboře 22“ provádějí pokusy na lidech. Například při experimentech se smrtícím plynem byly prý celé rodiny zavřeny do utěsněné komory se skleněnými okny a plyn byl vpuštěn dovnitř. Tamní vědci pak sledovali jeho účinky a chování umírajících. Studenti medicíny přijíždějí údajně do „tábora 22“, aby si na vězních vyzkoušeli některé operace. 

Sovětský svaz 

Takzvanou laboratoř Komora založily tajné služby v Sovětském svazu záhy po bolševické revoluci v roce 1917. Jejím hlavním úkolem byl vývoj jedů a biologických zbraní hromadného ničení. Ve stalinském Rusku měl nejvyšší dohled nad laboratoří neblaze proslulý ředitel Lidového komisariátu vnitra (NKVD) Lavrentij Berija. V té době se jedy testovaly na vězních ze sibiřských internačních táborů známých jako gulagy. Tajné služby vyvíjely toxiny, které by vybraného člověka spolehlivě a nenápadně zabily, a přitom by se nedaly zjistit běžnými prostředky. Toxin C-2 vyvinutý v této laboratoři údajně splňoval všechny požadavky sovětských tajných služeb. 

Japonsko

Za druhé světové války prováděli Japonci pokusy na válečných zajatcích. Jen smutně proslulé „jednotce 731“, které velel Shiro Ishii, je přičítáno tři tisíce mrtvých. Celkem byl ale počet obětí mnohonásobně vyšší – pesimistické odhady hovoří dokonce o 580 tisících. Nikdo z lékařů jednotky 731 nebyl po válce souzen – udává se, že vyměnili shovívavost spojeneckých vojsk za výsledky svých experimentů. 

K intenzivně zkoumaným tématům patřily amputace omrzlých končetin. Zajatci stáli venku na mrazu a Japonci jim polévali ruku nebo nohu vodou. Následně pak končetinu amputovali bez umrtvení. Na čínských zajatcích zase testovali účinky nákazy morem, cholerou, antraxem a dalšími infekčními onemocněními. 

Divočina u Atlantiku

Název: Peneda-Gerês
Rozloha: 703 km² 

Horské hřebeny bičované divokými větry vanoucími od Atlantiku, obří žulové balvany i hluboké lesy s porosty mechů a lišejníků. Národní park Peneda-Gerês v nejsevernějším cípu Portugalska představuje snad jednu z nejodlehlejších oblastí západní Evropy a zdá se, jako by vzdoroval času. Nabízí především ohromující rostlinnou rozmanitost: Rašeliniště, vzácné kapradiny a narcisy se tam vyskytují v blízkosti bohatých dubových a jehličnatých lesů – posledních zbytků přirozeného lesního porostu v zemi. K nejznámějším tamním ohroženým obyvatelům patří orel skalní, výr a včelojed lesní, lze se však setkat i s hranostajem, zmijí či vlkem. Podél úzkých cest vinoucích se různorodou krajinou je navíc možné obdivovat zbytky původních římských silnic, stejně jako ruiny keltských staveb a středověkých hradů. 

Na tisíci ostrovech

Název: Saaristomeren
Rozloha: 500 km² 

Národní park Saaristomeren se rozkládá na území Finska v Baltském moři. Pokrývá celkem dva tisíce malých skalnatých ostrůvků, které navíc tvoří jádro biosférické rezervace – jedné z největších svého druhu na světě. Na ostrovních skalách se lze běžně setkat s koloniemi tuleňů šedých a kroužkovaných, jak se líně vyhřívají na slunci. Hlavním symbolem a chloubou parku se ovšem stal největší ptačí dravec Evropy – orel mořský: Váží až 7 kg a jeho rozpětí křídel dosahuje až 2,5 metru. Krajina poskytuje domov více než 131 ptačím druhům, mezi nimiž najdeme například rybáka dlouhoocasého, racka mořského nebo alkouna obecného. 

Nedotčená krajina buků

Název: Centralen Balkan
Rozloha: 720 km² 

Téměř svislé horské stěny, srázy, hluboké kaňony s vodopády, jeskyně s vzácnými druhy netopýrů, to vše zasazeno do kouzelné scenérie prastarých bukových lesů: Národní park Centralen Balkan se nachází v srdci Bulharska, v nejvyšší části pohoří Stara planina, a patří k nejrozsáhlejším a nejcennějším svého druhu v Evropě. Bukový porost pokrývá téměř polovinu chráněného území a spolu s přilehlými oblastmi tvoří největší bukový les starého kontinentu.

Plodná matka hor

Název: Majella
Rozloha: 628 km² 

Pouhé dvě hodiny jízdy z Říma se v srdci národního parku Majella nachází stejnojmenný horský masiv, jemuž místní přiléhavě přezdívají „matka hor“. Tamní krajina totiž poskytuje domov téměř polovině všech savčích druhů žijících na území Itálie a více než dvěma tisícům druhů rostlin. Navíc oblast leží z větší části v nadmořské výšce přes 2 000 m a téměř ze 40 % ji pokrývá lesní porost. Zatímco na horských vrcholech vládnou apeninští kamzíci, lesy hojně obývají vlci, divoké kočky i medvědi a tamní údolí se stala ideálním útočištěm orlů královských.

Kaňony pod křídly supů

Název: Küre
Rozloha: 378 km² 

Hned na první pohled vás ohromí unikátní systém kaňonů, které se zformovaly už v období jury a lemují celé turecké pohoří Küre. Největší z nich – Valla – dosahuje délky 10 km a propadá se až do kilometrové hloubky. Velkolepou krásu národního parku založeného teprve v roce 2000 dokresluje členitá struktura horských masivů, křižovaných řekami a vodopády a „provrtaných“ více než stovkou jeskyní. Celkem šest hlavních ekosystémů poskytuje domov řadě savců, mezi nimiž nechybějí divoké kočky, vydry, medvědi hnědí či jeleni.

Mystická země bažin

Název: Soomaa
Rozloha: 359 km² 

Tajemnou scenérii estonského národního parku Soomaa vytvářejí nejen husté lesy, kterými se za tmavých večerů line charakteristické vlčí vytí, ale především všudypřítomné mokřady, kvůli nimž se oblasti přezdívá „země bažin“. Jde o jedno z mála míst na světě, kde lze zažít tzv. pátou sezonu, jež nastává při jarním tání. Tehdy řeky nezvládnou pojmout masy vody valící se z vrchoviny Sakala a dochází k záplavám, které neušetří ani tamní pastviny a přilehlé vesnice: Voda během několika dnů vystoupá až o pět metrů. Lokalita se stala domovem řady ptáků, jimž dominují jeřábi, orli skalní, tetřevi a čápové. Husté lesy zas obývají losi a divočáci a v místních vodách se prohání spousta sladkovodních ryb, především štik, cejnů a okounů. 

Slovo kvazar působí jako zaklínadlo v mnoha vědecko-fantastických filmech i seriálech, včetně jejich parodií. Vzpomeňme na Arnolda J. Rimmera, třetího technika na lodi Jupiterské důlní společnosti Červený trpaslík, jak se připravuje na astronavigační zkoušky. Přitom samotné slovo kvazar představuje akronym z QUASi StellAR radio source, což bychom volně přeložili jako „rádiový zdroj vypadající jako hvězda“. 

Dnes víme, že se jedná o aktivní jádro velmi staré galaxie nacházející se v obrovských kosmologických vzdálenostech. V samotném jádře takovéto galaxie spočívá černá veledíra (v češtině též supermasivní černá díra) obklopená plynným akrečním diskem, z nějž do jejího nitra spiráluje materiál, který se při tom značně zahřívá, a také v něm intenzivně probíhají netermální procesy. Proto představuje okolí černé veledíry ve středu kvazaru zdroj intenzivního rentgenového i rádiového záření. Vzhledem k tomu, že množství pohlcované látky se v čase mění, mění se rovněž intenzita vyzařování, a kvazary proto patří k vysoce proměnným objektům. 

Díky automatickým přehlídkám známe dnes na 200 tisíc kvazarů, přičemž ten nejjasnější, 3C-273 v souhvězdí Panny, lze teoreticky pozorovat již amatérským dalekohledem – má totiž zdánlivou vizuální jasnost 12,8 magnitudy. Nachází se však od nás téměř 2,5 miliardy světelných let, musí tedy být ohromně jasný. Kdyby jeho vzdálenost činila 33 světelných let, tedy asi o čtvrtinu více než v případě Vegy ze souhvězdí Lyry, byl by stejně jasný jako Slunce na denní obloze. Zářivé výkony kvazarů přesahují běžně o dva řády celkové zářivé výkony velkých galaxií, jakou je například naše Mléčná dráha. Aby si kvazary udržely takto vysokou svítivost, musejí černé veledíry v jejich centrech zkonzumovat neuvěřitelné množství hmoty: přinejmenším ekvivalent deseti hvězd velikosti Slunce za rok, ty nejzářivější pak až ekvivalent 600 Zemí za minutu. 

TIP: Hypotetické objekty: 10+1 vesmírných objektů, které nejspíš neexistují

Kvazary jsou pro astronomy ovšem také užitečné. Jelikož se nacházejí daleko, jejich vlastní pohyby nelze při pohledu ze Země prakticky měřit. Pozice stovek kvazarů se zjišťují interferometricky s neobvyklou přesností a tvoří základ absolutního souřadnicového systému ve vesmíru – Mezinárodního nebeského souřadnicového systému (ICRS, International Celestial Reference System). K němu se pak přesně vztahují ostatní souřadnicové systémy, přičemž slouží rovněž například ke studiu změn rotační osy naší planety při velkých zemětřeseních. 

„Medvědi grizzly jsou novým prvkem na scéně, konkurence a potenciální predátoři polárních medvědů žijících v této oblasti,“ říká Robert Rockwell z City University v New Yorku. „Poprvé jsme medvěda grizzly zahlédli v srpnu roku 2008, když jsme letěli nad kanadským národním parkem Wapusk a počítali liščí nory.“

Rockwellův tým pak procházel záznamy o výskytu těchto medvědů v národním parku a zjistil, že zatímco do roku 1996 tu nebyl grizzly spatřen ani jednou, v letech 1996 až 2008 bylo potvrzeno devět výskytů a v létě roku 2009 další tři. Pro lední medvědy je to špatná zpráva. Je totiž pravděpodobné, že medvědi grizzly budou mít tendence přezimovat na jejich území, a když se na jaře probudí, mohou zabíjet jejich mláďata.

TIP: Jihoamerický drtič lebek aneb Jaguár, mohutný milovník vody

Až doposud se vědci domnívali, že neúrodná krajina severně od Hudsonova zálivu je pro grizzlyho nepřekonatelným úsekem, protože mu neposkytuje dostatek potravy. Někteří jedinci se však zjevně dokázali dostat ze Skalistých hor dál, a to pravděpodobně díky příjmu smíšené potravy zahrnující vše od bobulí až po maso.

„Zatím ještě nevíme, jestli jen procházejí, nebo se tu hodlají usadit. Důkaz přinese až objev brlohů či mláďat. Teď, když tu našli zdroj potravy, však budou asi chtít zůstat,“ říká Rockwell. Nevyřešenou otázkou zůstává, jak si s novými obyvateli národního parku jeho správci poradí.

Jak grizzly tak lední medvěd patří k chráněným druhům, v Manitobě je lední medvěd uveden dokonce jako ohrožený druh, zatímco grizzly má status druhu vyhubeného. Který z nich bude upřednostněn, zatím nikdo netuší.

Vláda Františka Josefa I. bývá označována jako zlatý věk, a někdy i jako zlatý věk českého národa. Je pravdou, že doba na přelomu 19. a 20. století byla z mnoha hledisek pozoruhodná. Na jedné straně zde přetrvávaly „staré pořádky“, na straně druhé však byl život lidí ovlivňován různými novinkami, které stále nabývaly na významu. 

Zastaralá elita

Stále významnou roli ve společnosti měla i starobylá šlechta, která ovšem prošla zásadní proměnou. V revolučních letech 1848–1849 totiž ztratila své výsady v oblasti soudnictví a správy. Zrušením poddanství se vymanili z dosavadní závislosti na šlechtě rolníci. Ti se stali plnoprávnými občany monarchie a platila pro ně rovnost před zákonem stejně jako pro všechny ostatní obyvatele říše. Šlechta tedy definitivně přestala být onou klasickou „vrchností“ a z jejích příslušníků se stali vlastně jen obyčejní majitelé velkostatků.

Aristokratické rody vyšší šlechty byly nicméně nadále jakousi zvláštní uzavřenou kastou, která se od ostatních lidí výrazně odlišovala. Stále zde platila zásada rovnorodého sňatku, což znamenalo, že příslušníci těchto rodin vstupovali do manželství pouze s osobami ze stejně vznešených a starobylých rodů. Tímto způsobem se vlastně sami vyčleňovali z okolní společnosti a dostávali se do izolace, což bylo ve druhé polovině 19. století stále více patrné. Členové starobylých rodů měli také nadále výhradní právo zastávat funkce u císařského dvora. 

Králové průmyslu

Druhá polovina 19. století se nesla ve znamení bouřlivé industrializace. A byly to právě české země, které se v tomto ohledu staly v celém Rakousku-Uhersku nejdůležitější oblastí.

Panovaly zde totiž příhodné podmínky, které rozvoji průmyslového podnikání příznivě nahrávaly. Šlo zejména o poměrně velkou hustotu obyvatelstva a na svou dobu solidní komunikační síť, která byla dále vylepšována budováním nových železničních tratí.

Dokončení: Zlatý věk českého národa: Jak se žilo za časů monarchie (2.)

Význam mělo také nerostné bohatství, zejména ložiska černého uhlí na Ostravsku, Kladensku i jinde. Dynamický rozvoj nazvaný později průmyslovou revolucí vytvářel různé příležitosti a v mnoha případech umožnil prosadit se i osobám, které začínaly takříkajíc „od píky“. Je pochopitelné, že mohutný rozvoj průmyslu a zakládání nových továren s sebou přinesly i značný nárůst počtu dělníků, kteří se právě v 19. století stali novou společenskou vrstvou.