Největším problémem větrné energetiky je jednoduše bezvětří. Když nefouká, tak větrné turbíny nevyrobí vůbec nic. Společnosti Max Bögl Wind AG a GE Renewable Energy nabízejí jako řešení kombinaci energie větru a vody. V roce 2018 chtějí spustit první větrnou hydroelektrárnu na světě.

Inovativní elektrárna bude dodávat elektřinu i během bezvětří. Součástí elektrárny budou doposud nejvyšší větrné turbíny na světě o výšce téměř 180 metrů.

TIP: Japonský inženýr navrhl větrnou turbínu pro získávání energie z tajfunu

Tato větrná elektrárna ale bude zároveň fungovat i jako přečerpávací vodní elektrárna. Vzhledem ke svému umístění na kopci z nich poteče voda směrem dolů, přičemž bude vyrábět elektrický proud. Vodu pak zase elektrárna přečerpá zpátky s využitím levné energie.

Málokteré kamenné hříčky přírody se odedávna těší takové pozornosti jako viklany – oblé bloky nebo balvany, spočívající na skalním podkladu jen malou ploškou. V pouštích je těchto útvarů zřejmě nejvíce, což je logický důsledek erozivní činnosti větru, který unáší zrnka písku a obrušuje jimi úpatí skal. Některé viklany se dají větší či menší silou rozkývat a v cestopisných reportážích, líčících vydatné pouštní bouře, byly dokonce popisovány kameny rozkývané poryvem větru.

Chráněné kameny z pekla

Několik zajímavých viklanů najdete i na území naší vlasti a blízko za státní hranicí. A protože zpravidla jde o útvary svým vzhledem neobvyklé až bizarní, není divu, že se k jejich vzniku nebo minulosti vztahují lidové pověsti. Většina z nich vypráví o nadpřirozeném původu a běžně se proto setkáte s jejich „pekelným“ pojmenováním – Čertova kolébka, Ďáblova kazatelna, Čertovo břemeno aj.

Vznik a původ našich viklanů je přitom samozřejmě mnohem prozaičtější. Vesměs jde o přírodní výtvory, modelované dlouhodobými zvětrávacími procesy, kdy balvany představují odolnější jádra horniny, která se na zemském povrchu objevila až po odnosu okolních zvětralin. Platí to i pro většinu našich žulových viklanů, z nichž mnohé byly právem vyhlášeny za chráněné přírodní památky.

Husův, nebo čertův?

Mezi chráněné útvary patří i jeden z nejdokonaleji vyvinutých viklanů na území naší vlasti, známý pod názvem Husova kazatelna. Tento asi pět metrů dlouhý a okolo tří metrů široký i vysoký balvan vystupuje na zalesněném návrší při silnici z Petrovic do Sedlčan a připomíná obří kolébku. Ještě počátkem minulého století prý býval mnohem méně stabilní a údajně se v něm s oblibou houpávaly děti. Vrcholek viklanu je snížen mísovitou prohlubní, která rovněž dráždila fantazii našich předků, ale stejně tak jako celý útvar je výsledkem postupného zvětrávání žuly. Podle pověsti na tomto kdysi odlesněném skalisku kázal mistr Jan Hus cestou na Kozí Hrádek. Ovšem Husovi odpůrci to viděli jinak a podivný kámen označili jako Čertovu kazatelnu.

TIP: Skalní útvary Česka aneb Hřiby, které se do košíku nevejdou

S přimhouřením oka lze za viklan označit i nedaleký Vrškámen neboli Čertův kámen při východním okraji Petrovic, ale zdejší poněkud vychýlený blok na podkladu přeci jen spočívá už větší plochou. Záseky i jiné stopy po nářadí svědčí o tom, že si na něj kdysi „brousili zuby“ místní kameníci. Jim zčásti neunikl další pěkný středočeský viklan Vindiš, položený při značené cestě od Krásné Lhoty k vltavské vodní nádrži Kamýk. Z tohoto kdysi dokonale oblého balvanu se zachovala už jen polovička a také pověst o čertovi, který jej tu upustil a navíc podupal kopyty.

Dědek s Bábou – čeští rekordmani

Poněkud odlehlý je jeden z našich „nejkývavějších“ viklanů, často poněkud familiárně nazývaný Dominik. Najdete jej v severovýchodní části Slavkovského lesa nad údolím Černého potoka, a to v dosahu modře značené cesty mezi obcemi Rybničná, Pila a Javorná. Tento oblý, téměř čtyři metry dlouhý a okolo dvou metrů vysoký žulový blok, spočívá na podkladu jen malou ploškou a kdysi prý k jeho rozkývání stačil i prudký poryv větru. Také Dominikův vrcholek je zahloubenou skalní mísou, a tak není divu, že jde o místo opředené dávnou pověstí o pohanském obětišti.

Žulové skalky s viklany a takzvanými obětišti najdete v Česku i na jiných místech. Například poblíž našeho nejmenšího města Rabštejna nad Střelou a sousední obce Žihle se v borovém lese skrývá malebné skalní městečko zvané U Viklanu. Je tady několik pozoruhodných a téměř „levitujících“ žokovitých útvarů. Poblíž vystupuje i pěkný Kamenný hřib, při pokračování turistické cesty do Žihle zase minete rekordmany mezi našimi žulovými balvany – téměř šest metrů vysokého Dědka a jen o trochu menší Bábu.

Železem podepřené kolébky

S několika pěknými viklany se potkáte také při toulkách po našich pohraničních horách. Například na Černostudnickém hřbetu v Jizerských horách k nim patří převislá skalka Kachňátko, podobné útvary se skrývají i na Středním hřebenu u Vlčího doupěte a na Zeleném vrchu. Při hraniční hřebenovce v sousedních Krkonoších je zase nepřehlédnutelný vrcholový blok Tvarožníku.

Z šumavských viklanů jsou patrně nejznámější ty, které míjí Medvědí stezka na Perníkovém vrchu, za „krajinu viklanů“ bychom mohli označit také rakouské podhůří Novohradských hor s přírodním parkem Blockheide v dosahu Českých Velenic. Zasloužené pozornosti se tam těší zejména Viklavý kámen (Wackelstein), doprovázený obrázkem s výjevem andělíčků, kolébajících v kamenné kolébce Jezulátko. Dnes by jim to už tak dobře nešlo, protože většina zdejších viklanů je zabezpečena ocelovou zarážkou proti nešetrnému rozkývání a následnému shození z původní polohy.

Napravení „neviklanu“ a hlava ve vývoji

I některé z našich viklanů doplatily ztrátou své „funkčnosti“ na projevy vandalství či rádoby siláckých pokusů. Příkladem je malý, ale pěkně tvarovaný Viklan u Petrohradu na Jesenicku či skalními mísami zbrázděný útvar Trkal na vrchu Kníže poblíž Kunžaku v České Kanadě. Naopak před časem byl technickým zákrokem „vyléčen“ – tedy navrácen na původní místo – asi třicetitunový Kadovský viklan při okraji obce Kadov poblíž jihočeské Blatné.

Pro úplnost je třeba připomenout, že viklany nejsou jen výsadou žulových oblastí. Několik obdobných útvarů vzniklo i v odlišných horninách, např. v krystalických břidlicích (třeba na úpatí Jeseníků) nebo v sopečných vyvřelinách. V nich se vytvořil i nejpůsobivější viklanovitý útvar našich východních sousedů – Čertova skála v údolí Hronu poblíž Zvolena. Skály zvané Viklan, Viklavec, Viklavá skála či Kolumbovo vejce možná vzbudí naši pozornost také při návštěvě známých pískovcových skalních měst, například poblíž Hřenska, v Tiských stěnách, na Hruboskalsku, v Maštalích a jinde. Ostatně, i „vznešenou hlavu“ známé Paní starostové uprostřed Adršpašských skal můžeme považovat za jedno z vývojových stadií mohutného viklanu.

Lavírující admirál Horthy se chystal vystoupit z války a pronesl 15. října rozhlasový projev, kterým oznámil ukončení spojenectví s Německem, ale Němci už měli připravený scénář, jak tento převrat překazit.

Pouhé dvě hodiny po projevu budovu rozhlasu a další strategické body v Budapešti obsadili Němci a členové fašistických Šípových křížů. Kromě toho Skorzenyho komando uneslo admirálova syna a Němci tak dali Miklósi Horthymu na vybranou - buď zachrání syna Niklase, nebo se vzdá dobrovolně vlády ve prospěch strany Šípových křížů. Admirál nakonec jmenoval Ference Szálasiho premiérem, který Maďarsko udržel v táboře Osy.

Pokus o přistání evropského modulu Schiaparelli na povrchu Marsu skončil nezdarem. Ukázaly to snímky sondy Mars Reconnaissance Orbiter (MRO). Podle informací zveřejněných Evropskou vesmírnou agenturou (ESA) došlo během pokusu o přistání k tvrdému nárazu na povrch rudé planety. Modul Schiaparelli zřejmě nekontrolovaně dopadl na povrch Marsu z výšky 2 až 4 kilometrů, rychlostí vyšší než 300 kilometrů v hodině. Náraz s velkou pravděpodobností doprovodila i exploze palivových nádrží.

Tisíce odtajněných dokumentů pocházejí z rozmezí od padesátých let až do současnosti a kromě fotografií a kreseb přinášejí také nesčetná osobní pozorování. Nejvíce dokumentovaných případů pochází z let 1997 až 2005, protože většina starších dat byla jako objekt „dočasného zájmu“ skartována.

Invaze z vesmíru?

Kdo by hledal senzace typu Akta X, nedočká se. Většinu pozorování odepsaly komise ministerstva obrany jako halucinace, záměnu objektů za skutečná letadla nebo přímo vtípky. K nim patří také setkání z roku 1967. Vyděšení obyvatelé malého ostrova Sheppey na jihu Anglie tehdy zavolali na pomoc britské letectvo, protože objevili několik menších létajících talířů. Ty přistály v perfektně vyrovnané řadě, s blikajícími světly. Do nastalého rozruchu byla povolána také armáda a složky rozvědky se začaly připravovat na možnou „mimozemskou invazi“. Až když přivolaní pyrotechnici odpálili jeden z čekajících talířů, zjistili, že jde o makety. Jako recesi je připravili studenti Technické koleje ve Farnborough, kteří prý chtěli vydělat peníze na charitu.

TIP: Kanada pod útokem: Počet nahlášených případů UFO strmě stoupá

Podobně dopadl „únos“ muže z Londýna ze září roku 1998, který okolo půlnoci spatřil nad svojí zahradou neidentifikovaný objekt se dvěma jasnými světly vpředu a jedním kroužícím na jeho břiše. Po pozorování zvláštního objektu muž zjistil, že mysteriózně zmizela hodina času. Ministerstvo mu s typicky britskou odměřenou laskavostí sdělilo, že nejspíše šlo o nízko letící vzducholoď a hodina ubyla prostě proto, že se změnil čas z letního na zimní.

Méně vtipu, více pravdy

V britských dokumentech se ovšem můžeme dočíst i o méně vtipných setkáních popisovaných lidmi, kterým vojáci obvykle věří – protože jde o kolegy. Pozorování vojenských pilotů je věnována značná pozornost, neboť z povahy jejich práce jde o lidi inteligentní, střízlivé a technicky znalé.

Farnborough ještě jednou: Na místní letecké základně šel v roce 1950 testovací pilot Stan Hubbart podél startovací dráhy do své ubikace. Bylo jasné letní ráno. Hubbart zaslechl „podivný, hučivý zvuk“ připomínající velkou elektrárnu. Pak uviděl šedivý lesklý objekt asi tři sta metrů nad zemí, ženoucí se vysokou rychlostí. Okamžitě uvědomil nadřízené. Ti si s ním popovídali a obratem případ uzavřeli.

Ani ne o týden později se objekt ukázal znovu, tentokrát nejen Hubbartovi, ale také dalšímu tuctu lidí z personálu letiště. Naneštěstí nikdo neměl po ruce foťák. Ministerstvo oba případy označilo jako záměnu za letadlo nebo optickou iluzi. „Připadá nám nemožné uvěřit, že by objekt tak výjimečné rychlosti v tak hustě zabydlené oblasti jako Farnborough ušel pozornosti všech kromě jediného svědka,“ napsalo do zprávy. Následné skupinové pozorování pak prý bylo ovlivněno Hubbartovým vyprávěním. Ať to bylo jakkoli, incident podpořil vznik speciální vyšetřovací skupiny.

Zmizelé dokumenty

Odtajněné archivy přes všechnu otevřenost zanechávají nezodpovězené otázky. Jednou ze zásadních je takzvaný Redlesham Forest incident. Událost se stala poblíž letecké základny Woodbridge u Redlshamského lesa v roce 1980. V té době ji používalo americké letectvo.

V noci z 24. na 25. prosince zaznamenaly stráže světla pohybující se a blikající mezi stromy asi kilometr od základny. Co skupina vyslaných vojáků na místě našla, je předmětem dohadů. Ačkoli jeden z přítomných později prohlásil, že se dotkl stroje „neznámého původu“, jeho tvrzení se v průběhu let několikrát zásadně změnilo. Jiní účastníci vypověděli, že nenašli naprosto nic. Stopy navíc „obohatila“ policie, která byla na místo přivolána ve čtyři hodiny ráno. Skeptici tvrdí, že světla pocházela z majáku, který se nacházel kus za lesem na pobřeží. Vojáci vyjíždějící v noci byli na základnu čerstvě převeleni a neznali okolí. Mohli prosvítající světlo zaměnit za UFO?

TIP: Tajemství Oblasti číslo 51: Pitvali Američané mimozemšťany?

To se už asi nedozvíme. V odtajněné složce se totiž nacházejí pouze nedůležité informace. Závěry vyšetřování, rozhovory se svědky – to všechno chybí. Ministerstvo obrany si není jisté, kde se stala chyba. Je možné, že spis někdo odnesl domů k prostudování a už jej nevrátil. A nebo možná nikdy nevznikl, protože událost prostě nikdo nepovažoval za dost důležitou. Pravda zametená pod koberec? Kdo ví. Každopádně je zaděláno na další populární spikleneckou teorii.

Roušku jejich tajemství v roce 2012 poodhalili vědci z Masarykovy univerzity. Pomocí magnetické rezonance porovnávali velikost jednotlivých mozkových oblastí, respektive množství šedé hmoty, a to u jedinců, kteří déjà vu prožili, a u těch ostatních.

TIP: Život v permanentní časové smyčce: Jak se žije s déjà vu

Největší rozdíly přitom vykazoval hipokampus, tedy „sídlo“ naší paměti: lidé udávající pocit déjà vu měli v dané části mozku mnohem méně šedé hmoty než zbylí účastníci testu. Možná je tedy zmíněný pocit důsledkem chybného přenosu informace mezi neurony, které nejsou dostatečně propojeny. 

Blake Little je fotograf, jehož vášní je portrétní fotografie. Jeho klienty jsou nejrůznější celebrity a boháči všeho druhu, svá díla Blake vystavuje v nejprestižnějších uměleckých galeriích. V roce 2012 použil poprvé při fotografování med. Zvláštnost tohoto média ho okamžitě uchvátila a vznikla ta kompletní fotosérie nazvaná „Konzervace“. Objekty jeho medového umění jsou samozřejmě především lidé, došlo ale i na medová zvířata.

Jak vznikají medové portréty:

Významnou úlohu zde hrála migrace z venkova, protože noví příchozí i starousedlíci se navzájem ovlivňovali. Symbolem bydlení ve městě se staly činžovní domy, které byly stavěny ve velkém právě z důvodu značného nedostatku bytů. Problém často představovala výše nájemného, takže v mnoha případech docházelo k situaci, kdy žil v jediné místnosti velký počet lidí.

Předchozí část: Zlatý věk českého národa: Jak se žilo za časů monarchie (1.)

Byt pro tři rodiny

Typickým případem byla Praha, která nabízela nepříliš kvalitní, ale o to dražší bydlení. Ze společenského hlediska bylo přípustné bydlet pouze uvnitř původních hradeb Starého a Nového Města pražského, přestože ty se od sedmdesátých let 19. století začaly bourat. Až po roce 1900 začali lidé opouštět starou zástavbu a stěhovali se do pohodlnějších bytů za hradby. Hrozné podmínky panovaly především v pražské židovské čtvrti Josefově, kde v polovině 19. století žilo už jen 10 % Židů a většinu tvořily nejchudší vrstvy.

TIP: Jak vypadal poštovní systém v Rakouském císařství v roce 1826

V jednom malém bytě se někdy mačkaly tři rodiny, o jeden suchý záchod se dělili nájemníci z až deseti bytů, což představovalo zhruba třicet rodin. K lepšímu se vše začalo měnit až na přelomu 19. a 20. století, kdy se objevily osvětové příručky. Ty obsahovaly doporučení, že každá rodina by měla mít pro sebe dvě až tři místnosti.

Krize živitelů společnosti

Zásadní změny zaznamenal i venkovský život, který byl silně ovlivněn panujícím způsobem hospodaření. Až do poloviny 19. století přetrvával na polích tříletý sled – ozim, jař a úhor. Veškerá půda se dělila do tří dílů: na dva z nich se zasel ozim a jař a třetí sloužil jako pastvina. V průběhu druhé poloviny 19. století se rozšířilo střídání plodin v promyšlených čtyřletých cyklech už bez úhoru. Technický pokrok přinesl první secí a žací stroje, sekačky, mlátičky a samovazy. To ovšem nemohlo nijak ovlivnit různé agrární krize. Negativně dopadla na zemědělství také první světová válka. 

Pláž s označením Gold spojenečtí plánovači vytyčili přesně uprostřed vyloďovací zóny mezi východněji položenou Juno a západnější Omahou. Úkolem zde útočících britských sil mělo být především zajištění prostoru mezi městečkem Arromanches-les-Bains, kde byl plánován vznik umělého přístavu, a Vers-sur-Mer. Po dobytí tohoto předmostí měli britští vojáci proniknout na jih k silnici spojující Caen s Bayeux a obsadit druhé ze zmíněných měst. Jednotky operující na západních a východních křídlech poté dostaly za úkol probojovat se k americkým a kanadským vojákům útočícím na sousedních plážích.

Celkem 8 km dlouhá Gold byla rozdělena na čtyři menší hlavní sektory pojmenované (od západu na východ): How, Item, Jig a King, z nichž Spojenci pro samotné vylodění využili pouze poslední tři. Britové vyslali na pláž Gold vojáky z 50. pěší northumbrijské divize pod velením generálmajora Douglase A. Grahama, doplněné o útvary z 8. tankové brigády, 56. pěší brigády a další specializované jednotky. Celkem Spojenci vrhli do akce na této pláži bezmála 25 000 vojáků.

Útok se soustředil především na pláže mezi vesničkami Asnelles-sur-Mer, respektive Le Hamel a L a Rivière, v nichž se (umístěny v betonových pevnůstkách) nacházely silné německé posádky, a ve vnitrozemí u východní části pláže také početné dělostřelecké baterie. U západního okraje pláže, nedaleko vesnice Longues-sur-Mer, se na vysokém a příkrém útesu nacházela také dobře opevněná čtveřice děl ráže 155 mm.

Střední sektor Jig bránily jednotky vybavené kulomety a lehčími děly ráže 50 mm a 75 mm v zákopech a betonových krytech. Obranu pláže obecně tvořili především němečtí a ruští vojáci ze 716. pěchotní divize a části 352. pěchotní divize. Hlouběji ve vnitrozemí, v Bayeux, byla umístěna mechanizovaná záložní jednotka 352. divize, jež měla v případě invaze provést protiútok na vyloďovací pláže.

Palebná příprava

Vlastnímu vylodění předcházelo v noci na 6. června masivní letecké bombardování německých pozic. Okolo páté hodiny ranní se připojily i spojenecké lodě, přičemž celkem se do ostřelování německých obranných linií zapojilo přes 130 různých plavidel. Hlavním cílem se stal zmíněný dělostřelecký bunkr nedaleko Longues-sur-Mer a jeho navigační stanoviště. I přes těžké ostřelování se ale Spojencům dlouho nedařilo vyřadit je z provozu.

Až několik minut po svítání dvě střely vypálené z křižníku HMS Ajax zasáhly interiér dvou pevnůstek a fatálně poškodily jejich vnitřní vybavení. Krátce po svítání se daly do pohybu invazní jednotky a zároveň udeřila další vlna spojeneckých bombardérů, především amerických B-17.

Na rozdíl od dřívějších útoků, jež měly za cíl spíše obranné pozice ve vnitrozemí, se Američané zaměřili přímo na obranu pláže. Právě zde se ukázala velká slabina německých obranných zařízení, která nebyla proti úderu ze vzduchu dobře chráněna, a řada z nich, především na východním okraji pláže v sektoru King, tak byla zničena ještě před samotnou invazí.

Několik desítek minut před hlavními britskými silami připluly k vyloďovací pláži speciální jednotky potápěčů. Jejich úkolem bylo především označit a případně odstranit podmořské nástrahy a vytvořit tak bezpečnou cestu pro vyloďovací plavidla. Kvůli německé palbě a neklidnému moři ale nedokázaly svůj úkol dokončit. Některá minová pole u pláží tak zůstala neodhalena a způsobila jedny z prvních britských ztrát toho dne.

Úspěchy i zádrhely

První britské jednotky se na pláži Gold vylodily v 7.25 ve východním sektoru King. Jednalo se především o obojživelné a různě jinak modifi kované tanky (například tanky Churchill vybavené plamenomety, či shermany upravené pro překonávání zátarasů), které oproti původnímu plánu sjely z přepravních plavidel až u samotné pláže. V sektoru King se povedlo naplnit původní plány asi nejlépe, neboť díky snadno rozpoznatelným orientačním bodům se jednotlivé jednotky vylodily včas a prakticky přesně na určených místech.

Dokázaly tak rychle využít momentu překvapení a zaskočit předchozím bombardováním otřesené Němce. Během dvou hodin Britové zajistili celý sektor a mohli soustředit své síly k útoku na vesnici La Rivière, jejíž obránci se tváří v tvář přesile vzdali již krátce po jedenácté. Vylodění ve středním sektoru Jig bylo o poznání komplikovanější. Německá obranná zařízení zde přestála spojenecké bombardování v mnohem lepší kondici a Britové zároveň nedokázali kvůli logistickým problémům a silnému větru zkoordinovat rychlé vylodění všech svých jednotek. První vojáci se tak dostali na pláž se zpožděním deseti minut a o více než kilometr dále na východ, než bylo plánováno.

Mimo jejich dosah tak zůstala německá pevnůstka uprostřed pláže, která způsobila útočícím jednotkám těžké ztráty, stejně jako neodstraněné miny a podmořské nástrahy skryté pod hladinou rozbouřeného moře. Situace se začala stabilizovat až okolo 9.30, kdy se díky odvaze britských vojáků povedlo část pláže zajistit a vytvořit podmínky pro příchod posil. Okolo jedenácté hodiny Britové dokázali díky vylodění samohybných děl zneškodnit i poslední zbývající německou pevnůstku. Zbytek německých obránců pak paralyzovalo ostřelování z britských plavidel.

Nejdéle se německý odpor v tomto sektoru udržel ve vesničce Le Hamel a okolo zbytků opevněných obranných linií nad samotnou pláží, které Britové dobyli až v šest hodin večer. Nejpozději se vylodila britská speciální komanda v sektoru Item. Na rozdíl od svých kolegů se tyto jednotky neměly zdržovat s dlouhým zajišťováním pláže, ale pokusit se o rychlý průnik na západ k Arromanches-les-Bains, zajistit místní přístav a spojit se s Američany. 

Tento plán však zmařil silný německý odpor, jenž se konsolidoval okolo pevnůstky na útesu u Longues-sur-Mer. Britové, přečíslení v poměru 4:1, byli nuceni zde se zakopat a ke svému cíli v Port-en-Bessin se probojovali až během následujících dnů. Britský vojenský historik Julian Thompson nicméně o jejich postupu proti dobře opevněné přesile později napsal, že se jednalo o jeden z největších výkonů jakékoli britské jednotky v celé druhé světové válce.

Průnik do vnitrozemí

Během prvního dne vylodění tak Spojenci na pláži Gold zaznamenali významný úspěch. Ve všech sektorech se podařilo, byť za cenu občasných tvrdých bojů a čtyř stovek mrtvých, zajistit vyloďovací pláže. Následně dokázaly britské jednotky obsadit předmostí o více než 70 čtverečních kilometrech a vytvořit zde podmínky pro další průnik do vnitrozemí. Zároveň došlo ještě během odpoledne i ke spojení s kanadskými jednotkami z pláže Juno.

Na druhou stranu, i když Britové postoupili do půlnoci 6. června o zhruba 10 km do vnitrozemí, oproti ideálnímu plánovanému stavu stále o několik kilometrů zaostávali. Německá záložní bojová skupina Meyer umístěná v Bayeux nedokázala na vylodění a jeho počáteční problémy efektivně zareagovat. Hlavní zásluhu na tom měli američtí parašutisté, kteří seskočili na různá místa ve vnitrozemí nedaleko invazních pláží a zmátli nacistické záložní jednotky.

TIP: Jak vypadalo opevnění na jednotlivých plážích?

Ty tak místo rychlého protiútoku na pláže a posílení tamních obránců vyrazily do oblasti, kde se nacházel jen malý počet rozptýlených spojeneckých vojáků. Britové tím dostali dost prostoru ke konsolidaci svých sil, vylodění zbytku materiálu a během 7. června začali bez výraznějšího odporu postupovat směrem ke Caen a Bayeux. 

ATV (Automated Transfer Vehicle)

Největší zásobovací loď pro ISS: uveze až 9 t nákladu (jak hermetizovaného, tak pohonných látek). Na ISS dopravuje i palivo, může u ní zůstat dlouhodobě zakotvena a upravovat její oběžnou dráhu. Družice ATV se dokáže ke stanici samostatně připojit a opět se od ní odpojit. Dosud bylo vypuštěno pět exemplářů a jejich počet je konečný. ATV se však stalo součástí obytného modulu nové lodě NASA, Orionu.

Progress

Prověřená ruská zásobovací loď (poprvé použita v roce 1978), schopná přivézt až 2 350 kg nákladu – „suchého“ i pohonných látek. Progress se dokáže ke stanici samostatně připojit a opět se od ní odpoutat. K letěl už více než 60×, dva starty skončily havárií. Aktuální roční frekvence činí čtyři až pět misí.

HTV (H-II Transfer Vehicle) alias Kounotori (Bílý čáp)

Japonská zásobovací loď s kapacitou až 6 t nákladu – maximálně 5 200 kg hermetizovaného a 1 500 kg nehermetizovaného. Nemůže vozit palivo ani se k ISS autonomně připojit: kosmonauti ji musejí zachytit pomocí robotického manipulátoru. Dosud startovala pětkrát, další tři až čtyři vzlety jsou v plánu.

Dragon

Zásobovací loď společnosti SpaceX vynášená raketou Falcon 9, schopná nést až 3 300 kg nákladu – jak v hermetizované části, tak v nehermetizovaném servisním modulu. Jako jediné dnešní plavidlo má také dopravní kapacitu zpět na Zemi (kromě pilotovaného Sojuzu, u nějž se však jedná o zanedbatelných 50 kg): uveze až 2 500 kg materiálu. Dragon se nedokáže autonomně připojit k ISS, musejí jej zachytit kosmonauti. Firma SpaceX navíc vyvíjí pilotovanou verzi Dragon v2 (Dragon Rider) se zamýšleným prvním startem v roce 2017.

Cygnus 

Jedná se o zásobovací loď společnosti Orbital Sciences Corp. vynášenou raketou Antares, jež v pokročilé verzi (od roku 2015) vozí až 2 700 kg hermetizovaného nákladu (dříve jen 2 000 kg). Cygnus se neumí k ISS připojit samostatně, musejí ho zachytit kosmonauti. Dosud absolvoval sedm letů (poslední start se uskutečnil 17. října), přičemž jeden z nich (2014) skončil havárií. Další čtyři lety jsou v plánu.