Již v průběhu zkoušek pěchotního tanku A11 Matilda v roku 1935 se ukázalo, že tento stroj nebude schopen vypořádat se s nepřátelskými obrněnci a v případě útoku protitankového dělostřelectva dokáže odolat palbě ze zbraní do ráže maximálně 40 mm.

V září 1936 začal vývoj nového pěchotního tanku A12, kde původně plánovanou výzbroj dvou kulometů nahradil 40mm kanón. Dva plně funkční exempláře byly předány k vojskovým zkouškám v dubnu 1938 a přibližně o dva měsíce později objednala britská vláda prvních 140 kusů.

Africké úspěchy

Hlavní přednost Matildy II představovalo na svou dobu mohutné pancéřování, které se pohybovalo v rozmezí 55–78 mm, zatímco německý PzKpfw III měl pancíř o síle nanejvýš 70 mm. Těžké pancéřování spolu s málo výkonným motorem mohlo za nízkou rychlost, jež představovala hlavní nevýhodu stroje. V náročném terénu severoafrických pouští dosahoval stroj průměrné rychlosti 9,65 km/h, zatímco PzKpfw III byl dvakrát rychlejší.

Bojový křest absolvovaly A12 v květnu 1940 ve Francii, kdy se zapojily do bitvy o Arras; a jejich zpočátku úspěšný postup zastavila až nepřátelská 88mm děla FlaK 18. Němci ve Francii všechny Matildy II buď zničili v boji, nebo ukořistili. Legendou se stroj stal až v severní Africe. Jeho prvními protivníky zde byly slabě pancéřované italské tanky. Situace se změnila s příchodem Afrikakorpsu, nicméně v konfrontaci se Pzkpfw II a prvními Pzkpfw III vykazoval stroj slušné výsledky.

Také na severoafrickém válčišti se Němcům podařilo ukořistit několik tanků Matilda II, které opravili, a nejméně 12 kusů zařadili do výzbroje vlastních tankových jednotek. Jejich nasazení však komplikovalo nebezpečí záměny s bojovou technikou nepřítele. Nejnebezpečnější zbraní schopnou vyřadit Matildu II z boje byl i v Africe FlaK 18, který jen během prvního dne britské protiofenzivy v červnu 1941 zničil téměř 64 strojů A12. V polovině roku 1942 se v severní Africe objevily první PzKpfw III ve verzi Ausf. J, jejichž výkonný 50mm kanón představoval pro tanky Matilda II další vážnou hrozbu.

Britové zpočátku uvažovali o přezbrojení tanků Matilda II kanónem větší ráže. Ukázalo se, že by museli zvětšit věž, takže dali přednost zcela novému obrněnci – Valentine. Matildy II byly z hlavního severoafrického bojiště postupně stahovány, ale uplatnily se například v Řecku či na Maltě. Bitvy u El Alameinu v říjnu 1942 se již zúčastnilo jen zhruba 25 strojů (tzv. Matilda Scorpion), vybavených zařízením určeným k aktivaci min. Počátkem roku 1942 se Matildy II začaly dodávat také do SSSR. Rudá armáda zařadila do výzbroje 1 084 těchto tanků (dalších 166 skončilo na mořském dně po útocích na spojenecké konvoje).

TIP: Neúnavný tahoun s archaickým vzhledem: Britské tanky Churchill

První dodané A12 se zúčastnily bitvy u Moskvy v lednu 1942. Rusové nebyli tímto obrněncem nijak nadšeni. Stěžovali si, že pod pancířem kryjícím z boku pojezdové ústrojí se hromadí sníh a bláto, které po zmrznutí tank znehybní. Do konce roku 1943 byly tanky Matilda II dodané do SSSR „spotřebovány“ na frontě. Jediným bojištěm, kde si A12 udržela pozici nepřítelem respektované zbraně až do konce války, bylo Tichomoří.

Podle pracovníků NASA je kosmická sonda Juno opět v plnohodnotném provozu připravená shromažďovat data o atmosféře Jupiteru. Uvedl to projektový manažer Rick Nybakken z JPL. Sonda přešla do neplánovaného nouzového režimu 19. října kvůli závadě na řídícím softwaru. Neabsolvovala tak původně naplánovaný sběr vědeckých dat.

Nešlo o první problémy sondy. Softwarové závadě předcházel problém s dvojicí ventilů, kvůli kterému sonda nemohla upravit svou trajektorii. Nakonec neuskutečněný sběr dat tak byl náhradním plánem. 

Podle Nybakkena sonda reaguje na řídící povely a veškerá data vypadají že je sonda v dokonalém pořádku. Vědci také pomocí zhruba půlhodinového zážehu jedné z menších trysek snížili rychlost sondy o 2,6 metrů za sekundu. Zda je sonda skutečně plně funkční ale ukáže až další průlet v blízkosti Jupitera, který je naplánován na 11. prosince.

Tycho Brahe pocházel z aristokratického rodu a v souladu s tradicí studoval nejprve filozofii a rétoriku, poté práva. Když roku 1565 zdědil velký majetek, mohl si dovolit věnovat se pouze astronomii. A aby měl v dané oblasti lepší možnosti práce, vystudoval ještě chemii. V dalších letech cestoval po Evropě, načež se ovšem talentovaného vědce rozhodl podpořit dánský král Frederik II. a nechal mu na ostrově Hven postavit hned dvě observatoře – Uranienborg a Stjerneborg. Tam pak Brahe strávil většinu svého profesního života.

Především systematik

Roku 1597 však nastoupil na trůn nový dánský král Christian IV., s nímž vedl učenec rozepře. Opustil proto rodnou zemi a opět cestoval po starém kontinentě. Ke konci života obdržel pozvání na dvůr císaře Rudolfa II. a později postavil novou observatoř v Benátkách na Jizerou. Není bez zajímavosti, že v posledních měsících astronomova života byl jeho asistentem neméně známý Johannes Kepler.

Brahe byl zejména vynikající pozorovatel a poslední z velikánů, kteří oblohu sledovali pouze očima, bez možnosti využít dalekohled. Přesto se jeho výsledky staly základem práce mnoha dalších, přičemž se je nepodařilo překonat ještě mnoho desítek let po objevu dalekohledu. Ani zmíněný přístroj totiž nemohl nahradit učencovy znalosti, ale předevšímvytrvalost a důslednost, s jakou svá pozorování a následné výpočty prováděl.

Tycho Brahe například velmi přesně změřil paralaxy komet, a dokázal tak, že stálice nepředstavují atmosférické úkazy, ale tělesa pohybující se daleko za oběžnou dráhou Měsíce. Slavný astronom rovněž exaktně proměřil a popsal polohy a trajektorie planet.

Nedosahoval však pouze úspěchů: jeho teorie o fungování Sluneční soustavy se ukázala jako mylná. Chtěl vytvořit koncept, který by překonal starou Ptolemaiovu představu, ale zároveň by nedráždil církev. Proto umístil do středu vesmíru Zemi, kolem níž obíhal pouze Měsíc se Sluncem, zatímco ostatní planety kroužily kolem naší hvězdy. Mimo jiné se věnoval také astrologii, kterou dnes ovšem nevnímáme jako vědu.

Vánoce přišly letos opravdu brzy. Na silnici nedaleko švédského města Mala se místnímu učiteli podařilo vyfotit krásného bílého soba. Nádherné zvíře vypadá, jako by se zatoulalo ze Santova spřežení.

Zbarvení sobů se liší podle ročního období - zimní srst je světle šedá až šedobílá, letní spíše šedohnědá až červenohnědá, obřitek je bílý a rovněž krk, s výraznou hřívou, mívá světlejší barvu než zbytek těla. Pravděpodobnost, že se sob narodí čistě bílý je zhruba jedna k deseti tisícům. Ačkoli by se mohlo zdát, že jde o albína, není tomu tak. Sob zachycený u Mala totiž nemá červené oči, což je jeden z typických znaků albínů.

Asi třicet kilometrů severně od irského Dublinu, nedaleko řeky Boyne, leží v hrabství Meath na první pohled nenápadný kopec. Ve skutečnosti zde však více než pět tisíc let nerušeně odpočívá jedna z nejstarších staveb světa, neolitická hrobka Newgrange. Závěry archeologů hovoří jasně: kruhový Newgrange pochází z doby kolem roku 3200 př. n. l., a je tak o celých tisíc let starší než jeho slavnější kolega Stonehenge.

Paprsky v Newgrange

Výjimečnost kopcovitého pahorku byla odhalena již v roce 1699. Tehdejší vědci však odmítali připustit, že monument postavili prapředci irských obyvatel, a vznik neobvyklé stavby tak připisovali například Egypťanům, Féničanům, nebo dokonce indiánům. Světlo do celé záhady vnesl až irský archeolog Michael J. O’Kelly, který na nalezišti bádal v letech 1962–1975. Definitivně tehdy potvrdil, že se jedná o neolitickou stavbu vybudovanou s použitím kamenů z nedaleké skály a řeky.

Neolitický „bochník“

Shora se nenápadný Newgrange jeví jako kopcovitý útvar o kruhové základně s průměrem 76 m, který je zanořen do země a rozkládá se na ploše asi 4 500 m2. U vchodu leží rozměrný pětitunový kamenný balvan vyzdobený spirálami, jenž otevírá vstup do zhruba 19 m dlouhé chodby. Na jejím konci se nacházejí tři místnosti, kde se pravděpodobně uskutečňovaly pohřební nebo jiné duchovní rituály.

Hned u vstupu do stavby narazíte na jedno z nejzáhadnějších míst – pravoúhlou štěrbinu nad vchodem. Postupem času se zjistilo, že tímto otvorem proudí za zimního slunovratu do chodby úzký pruh slunečního světla, který od 19. do 23. prosince dramaticky osvětluje chodbu i centrální komnatu. Mnoho badatelů proto účel stavby jako hrobky zpochybňuje a domnívá se, že v ní spíše probíhaly rituály k oslavě slunovratu. Pravdu však dnes zjistíme už jen těžko.

„Bezhlavé“ pyramidy

Ať již to bylo horší přístupností, politickou situací v Súdánu nebo překážkou v podobě dosud nerozluštěného původního písma, zůstávaly núbijské pyramidy po dlouhá desetiletí ve stínu svých slavnějších sester z egyptské Gízy. Po celém Súdánu se přitom nachází na 220 pyramid. Největší a nejkrásnější z nich ukrývá núbijská poušť v oblasti někdejšího města Meroe.

Ustřelené špičky

„Ježatá“ nekropole Meroe, nacházející se asi sto kilometrů severně od hlavního súdánského města Chartúmu, doslova vyrůstá z vyprahlé pouště. V dávných dobách se v těchto místech rozprostírala Kušská říše, jejíž počátky sahají až do doby kolem roku 3100 př. n. l. Několikrát byla připojena k Egyptu a egyptský styl se zpětně promítl i do výstavby zdejších pyramid.

V Meroe se nachází přibližně padesát královských hrobek z doby 800 př. n. l. až 350 n. l. Pyramidy jsou vystavěny na kamenných pískovcových blocích se základnou do 8 m a sahají do výšky 6–30 m. Jsou tak vyšší a zkosenější než jejich egyptské „sestry“ a celkově mají spíše jehlanovitý tvar. Uvnitř pak byly nalezeny pohřební komory s pozůstatky spálených nebo zahrabaných těl, která však nebyla mumifikována.

Ne vždy ale lidé hrobkám prokazovali úctu. Například v roce 1834 neváhal italský badatel Giuseppe Ferlini v honbě za pokladem odstřelovat pyramidám špičky trhavinou. Dnes stavby naštěstí patří ke kulturnímu dědictví UNESCO.

Núbie – kolébka Afriky?

V hrobkách se našla řada nástěnných reliéfů a stél s nápisy v dosud nerozluštěném jazyce meroe. Množství dalších předmětů, jako jsou dřevěné nádoby, barvené sklo nebo kovová platidla, pak dokládá starověké prolínání egyptské, řecké, římské a núbijské kultury. Plánovaná výstavba přehrady Meroe – afrického vodního monstra, které má ležet asi 350 km severně od Chartúmu – zájem o zdejší památky značně zesílila. Některé nové archeologické nálezy z této oblasti starší než osm tisíc let by dokonce mohly podpořit kontroverzní teorii amerického archeologa Timothyho Kendalla, podle níž núbijská civilizace tu egyptskou nejen předčila, ale existovala už tisíce let před ní.

Když si 67letý Michael Funk namočil nohu ve slané vodě u svého domu v marylandském Ocean City, nejspíš netušil, že jeho dny už jsou prakticky sečteny. Do čerstvé rány na noze se dostaly bakterie Vibrio vulnificus, blízce příbuzní původci cholery.

V infikované noze se brzy ozvala pronikavá bolest a Funk se ocitl v nemocnici, kde přišel nejprve o kůži na noze, pak o celou nohu, a po čtyřech dnech i o život.

Bakterie Vibrio vulnificus žijí v teplých pobřežních vodách, kde jich je nejvíce mezi květnem a říjnem. Lidé se mohou nakazit nedostatečně upravenými mořskými plody, což vede k nevolnosti a průjmu anebo otevřeným zraněním přímo do krve. Právě ve druhém případě může infekce těmito bakteriemi vyvolat život ohrožující stavy, včetně septického šoku.

TIP: Smrtící bakterie: Americký Wisconsin čelí epidemii se 17 mrtvými

Úmrtnost v takovém případě dosahuje kolem 50 procent. Podobné infekce ale naštěstí nejsou příliš časté a postihují nejčastěji lidi s oslabeným imunitním systémem. V USA zabijí bakterie Vibrio vulnificus asi 100 lidí ročně. 

Plynné planety Sluneční soustavy „si potrpí“ na množství měsíců. Jupiter jich má 67, Saturn 62 a Uran nejméně 27. Nyní se ale ukazuje, že to nejspíš nebudou definitivní počty.

Planetární vědci Rob Chancia a Matthew Hedman z Univerzity Idaho v americkém Moscow nedávno znovu zpracovali data meziplanetární sondy Voyager 2 a objevili zvláštní vlnovité uspořádání hmoty ve 2 ze 13 rozlišovaných prstenců Uranu – v prstencích Alfa a Beta.

Podle vědců jde o projev dvou doposud neobjevených měsíců, nebo spíše měsíčků planety Uran, které obíhají blíže k planetě, než doposud známé měsíce. Pokud existují, tak by měly mít velikosti mezi 4 a 14 kilometry. V takovém případě by šlo o nejmenší měsíce Uranu, planetu Saturn obíhají ale nejméně čtyři ještě menší měsíčky.

TIP: Fakta o měsících Uranu: 216 let hledání a nových objevů

Chancia s Hedmanem se domnívají, že tyto měsíce budou tmavé. Tmavé jsou totiž i prstence Uranu, stejně jako jeho známé měsíce v této oblasti. Vědci se teď budou snažit potvrdit existenci měsíců pozorováním s Hubbleovým vesmírným dalekohledem.

V Národním parku Sequoia, proslaveném lesy sekvojovců obrovských, který se rozkládá v kalifornském pohoří Sierra Nevada, před časem probíhal velký průzkum jeskyní.

V jeskyni Lange během tohoto průzkumu objevili zvláštní mnohonožku. Měří sice jenom asi 2 centimetry, ale přesto má 414 nohou. Vzhledem ke 4 „penisům“, strukturám vytvořených z končetin k přenosu spermií, si vědci byli jistí, že jde o samce. Snažili se ale objevit další jedince tohoto druhu, aby měli k dispozici více materiálu.

TIP: Draci z temnoty. V čínských jeskyních objevili šest nových dračích mnohonožek

Pátrání, které trvalo dlouhých 10 let, bylo ale neúspěšné. Žádnou další takovou mnohonožku už badatelé nenašli. Nakonec se odhodlali popsat nový druh i podle jediného známého exempláře. Mnohonožka se jmenuje Illacme tobini a je blízce příbuzná mnohonožce Illacme plenipenis, která je se 750 nohama nejnohatějším živočichem světa.

Za objev podivuhodné spolupráce spermií vděčíme kocourovi profesora Harryho Moorea. Chlupatý „objevitel“ položil jednoho dne roku 2002 na koberec před svého pána čerstvě uloveného samečka myšice křovinné (Apodemus sylvaticus). Moore, který se na severoanglické Sheffieldské univerzitě zabývá výzkumem spermií, zabalil kocourův dar do aktovky a vyrazil s ním do práce. Tam izoloval z varlat mrtvého samce spermie a pustil se do jejich pozorování pod mikroskopem. Nabídl se mu neuvěřitelný pohled. Spermie se po určité době začaly sdružovat do „vláčků“.

Taktika cyklistických šampionů

Spermie myšice křovinné mají na hlavičce zvláštní háček, kterým se zachytí kolem bičíku jiné spermie. Nápadně se to podobá „cvaknutí“ horolezeckého lana do karabiny. Vláček tvořený stovkami nebo i tisíci spermií se pohybuje mnohem rychleji než jednotlivá spermie. Spolupracující spermie tak mají lepší vyhlídky na oplození vajíčka nacházejícího se daleko před nimi ve vejcovodu samice.
Před samotným oplozením se vláček musí rozpojit, což spermie myšice křovinné provedou zhruba po 90 minutách společné jízdy. Stačí k tomu maličkost – většina z nich předčasně spustí proces nezbytný pro průnik do nitra vajíčka.

Při tzv. akrozomální reakci je v přední části hlavičky otevřen váček s enzymy a ty zajistí spermii, aby se „proleptala“ do nitra vajíčka. Předčasná akrozomální reakce vede k tomu, že spermie vypálí svůj enzymatický arzenál naprázdno a k vajíčku už dorazí „bezzubá“. Definitivně se tím vzdají možnosti, že by samy oplodnily vajíčko. Z jejich strany jde o akt sebeobětování. Schopnost oplození si udrží jen spermie ze špice vláčku, které s přípravou na průnik do vajíčka posečkají. Tak trochu to připomíná taktiku profesionálních cyklistických týmů, kde „nosiči vody“ odvádějí černou práci po většinu etapy, zatímco hvězda typu Lance Armstronga šetří síly na závěrečný finiš.

Výhoda pomalejšího vláčku

To, co se v roce 2002 zdálo jako zvláštnost myšice křovinné, se o pět let později ukázalo být pravidlem, jenž platí pro celou řadu hlodavců. Také jejich spermie nesou na hlavičce různé háčky. Málokterý druh má sice tak dobrou „karabinu“ jako spermie myšice křovinné, ale přesto jsou i jiné spermie schopny vytvářet spolupracující vláčky. Ty vznikají dokonce i u laboratorních potkanů a myší. Jsou méně početné (obsahují do 30 spermií) a nemají delšího trvání (spojení trvá do deseti minut), ale o jejich existenci nemůže být pochyb.

TIP: Překvapivý objev aneb Orchestr pod křídly pipulky kadeřavokřídlé

Tisíce vědců už zřejmě v dávnější i zcela nedávné minulosti pozorovaly vláčky myších a potkaních spermií při nesčetných příležitostech. Nikomu však nedošlo, na co se vlastně dívá a jak může být shlukování důležité. Vláček myších spermií je výjimečný v tom, že se pohybuje pomaleji než jednotlivé myší spermie. Má však zřejmě schopnost lépe pronikat například hustým hlenem v pohlavních orgánech samice.

Závody v oplodnění

Vznik vláčků a spolupráce spermií je tedy obecnější fenomén a souvisí s průběhem námluv u jednotlivých druhů hlodavců. Pokud se s jednou samicí páří hned několik různých samců, dochází k závodům spermií. Samci využívají ke zdolání konkurentů hned několik různých strategií, přičemž jednou z nich je množství spermatu. Čím větší je u samice tlačenice, tím více spermií se snaží každý samec nasadit do soutěže. Samce těchto druhů poznáme podle toho, že mají v poměru k velikosti těla nápadně mohutná varlata. Například varlata samců myšice křovinné tvoří 2,2 % jejich celkové hmotnosti. Pokud bychom si to převedli na lidské poměry, pak by osmdesátikilový muž musel mít pohlavní žlázy 1,75 kilo těžké.

Další trik spočívá v načasování reakce, která připraví spermie k oplození vajíčka. Ve vyhrocené konkurenci je výhodnější, aby v kritickém okamžiku vsadily spermie vše na jednu kartu a k oplození se jich připravilo co nejvíce. U druhů, kde se samec nemusí tolik bát soků, se osvědčila strategie, kdy se na oplození postupně připraví vždy jen malá část spermií. Pak stojí vždy něco málo spermií „na stráži“ a pojistí samci oplození vajíčka na delší dobu. Například u člověka je průběžně připraveno k oplození jen 5 % všech spermií. U myši panonské (Mus spicilegus), jejíž samice se páří s mnoha samci, se najednou připraví k oplození vajíčka více než polovina všech spermií.

Záhada vybíravých spermií

Adaptací na rallye mezi spermiemi je zřejmě i tvorba vláčků. Dokazuje to nedávný objev Heidi Fischerové a Hopi Hoekstrové z americké Harvardské univerzity. Obě bioložky se zaměřily na život amerických křečků z rodu Peromyscus. Vybraly si druhy, jejichž pohlavní život se diametrálně liší. Samice křečka druhu Peromyscus polionotus se obvykle páří jen s jedním samcem. Naopak samice křečka dlouhoocasého (Peromyscus maniculatus) jsou „dámy širšího srdce“ a páří se s mnoha nápadníky. V jejich děloze a vejcovodech závodí spermie potenciálních tatínků na plný plyn. Spermie obou druhů křečků tvoří vláčky, ale při jejich formování jsou různě vybíravé.

Fischerová a Hoekstrová využily toho, že spermie lze obarvit různými fluorescenčními barvami bez toho, že by to nějak narušilo jejich aktivity. Bioložky tak mohly spermie jednoho křečka nabarvit na červeno a spermie jiného samce na zeleno. Z barvy spermií ve vláčku pod mikroskopem pak snadno zjistily, jak moc jsou spermie jednoho jedince tolerantní k vetřelcům. Spermie křečků Peromyscus polionotus, kteří nejsou nuceni čelit konkurenci cizích samců, jsou „velkorysé“ a do svých vláčků ochotně přibírají vetřelce. Nejenže pustí do vláčku spermie cizího samce, ale nevzpírají se přibrat dokonce ani spermie cizího druhu (např. křečka dlouhoocasého).

U křečka dlouhoocasého se vytvářejí vláčky převážně jen ze spermií jednoho samce. Vlak se zdráhá přijmout nejen spermie cizího druhu, ale odmítá se spřáhnout i se spermiemi příslušníků druhu vlastního. Spermie křečka dlouhoocasého nechtějí spolupracovat dokonce ani se spermiemi pokrevních bratrů. Cyklistický nosič vody pozná příslušníka vlastního týmu bez potíží i na druhém konci pelotonu podle pestrobarevného dresu. Podle čeho se ale poznávají spermie jednotlivých křečků dlouhoocasých zůstává prozatím záhadou.

Dobové unikátní záběry zachycují piloty jedné z československých stíhacích perutích, jež působily za druhé světové války v rámci britské RAF. Můžeme tak v jedné minutě nahlédnout do každodennosti československých pilotů.