Hvězdný (nebo též siderický) čas se odvozuje od rotace naší planety vzhledem ke vzdáleným stálicím. Jedná se v podstatě o jednu otočku Země o 360° – za tu dobu se konkrétní hvězda dostane do stejného místa na obloze. Takto určená rotační perioda činí 23 hodin, 56 minut a 4,091 sekundy.

„Běžný“ den má však přesně 24 hodin. V tomto případě se jedná o tzv. synodický den, jehož délka se rovněž odvozuje od rotace Země, ale tentokrát vůči blízkému Slunci. Navíc musíme vzít v úvahu, že se naše planeta posune za den po oběžné dráze kolem centrální hvězdy zhruba o 1° (asi o 2,6 milionu kilometrů). Proto je synodický den o necelé čtyři minuty delší.

Obdobou siderické periody rotace Země je její siderický oběh kolem Slunce. Délka siderického (též hvězdného) roku činí 365,25636 slunečního (synodického) dne, což odpovídá 365 dnům, 6 hodinám, 9 minutám a 9 sekundám. Jedná se o skutečnou dobu oběhu naší planety kolem Slunce o 360°; při pohledu z povrchu Země jde potom o dobu zdánlivého oběhu naší denní hvězdy po ekliptice vzhledem k ostatním stálicím – tedy o interval dělící dvě po sobě následující stejné polohy Slunce mezi hvězdami.

Různonožci rodu Phronima jsou malí hlubokomořští korýši, který obývají všechny světové oceány s výjimkou polárních oblastí. Tam, kde žijí, se téměř nelze ukrýt před věčně hladovými predátory.

Tito různonožci jsou proto prakticky průhlední, a jak vědci nedávno zjistili, mají rovněž k dispozici důmyslnou přírodní nanotechnologii, která je maskuje před nevítanými pohledy predátorů.

Těla a končetiny různonožců pokrývá protiodrazový povrch z perfektně kulatých nanosfér, které u různých druhů různonožců dosahují velikosti 50 až 300 nanometrů a jsou tedy menší než vlnová délka viditelného světla. Tento povrch snižuje odrazivost korýšů až 250 krát.

TIP: Transformerové perloočky si v přítomnosti dravce nechají narůst brnění

Když na takto vybaveného korýše posvítí nějaký hlubokomořský predátor svou bioluminiscenční svítilnou, tak může korýš díky svému maskování vyváznout. Ještě zajímavější je, že zmíněné maskování různonožců je možná živé – vše nasvědčuje tomu, že ho tvoří nějaké, doposud neznámé bakterie.

Australský dobytek nahánějí z rozlehlých pastvin do ohrad jezdci na koních, kterým při tom nezřídka ze vzduchu asistují malé helikoptéry. Leteckou taktiku praktikovali donedávna také na farmě Coen Cattle Station – 18. září se však situace dramaticky změnila. Pilot totiž klesl při nahánění zvířat příliš nízko, až zavadil ližinami o rohy zaběhnuté krávy. Kontakt stroj vychýlil z rovnováhy a následovala havárie: Pilot sice vyvázl bez úhony, ale vrak se nakonec vznítil a zbyly z něj pouze ohořelé trosky. Zvířeti se naštěstí rovněž nic nestalo – z místa nehody uteklo a strávilo spokojenou noc na svobodě. 

Fotografie zachycuje československý meziválečný tank LT-35, kterého se vyrobilo na 300 kusů. Na straně států Osy se osvědčil na celé řadě bojišť druhé světové války. Nasazen byl v polském tažení, při západní kampani, v bojích na Balkáně a také za operace Barbarossa. 

Škoda versus ČKD

V roce 1933 byl do výzbroje československé armády zaveden lehký tank LT-34 od firmy ČKD Praha, kterých se do roku 1938 vyrobilo na padesát. Tyto tanky měly své dětské nemoci hlavně co se týče mechaniky řízení, které vyžadovalo velkou fyzickou kondici řidiče a také se silně opotřebovávala pojezdová kola. Kromě toho tzv. traverza, která z boku chránila podvozek, v jízdě blátivým terénem zachycovala nečistotu a ta potom způsobovala poškození podvozku a pásů.

Na základě získaných zkušenosti s LT-34 vyhlásilo Ministerstvo národní obrany tendr na nový lehký tank. Monopol na výrobu tanků v Československu měla tehdy ČKD Praha. Škoda Plzeň měla o zakázku rovněž zájem, což pochopitelně vedlo k různým nekalostem a uplácení. Aby se tomu zamezilo, uzavřelo MNO mezi ČKD a Škodou kartelovou dohodu, že se soutěže zúčastní oba závody, přičemž každý bude mít za úkol vytvořit prototyp. MNO vybere zdařilejší návrh a oba podniky si rozdělí produkci vítězného typu na polovinu. V soutěži zvítězil v roce 1935 prototyp lehkého tanku firmy Škoda Š-IIa, který armáda přijala do výzbroje pod názvem Lehký tank-35 (LT-35). Prototyp byl předán do školy útočné vozby v Milovicích a následně jej armáda poslala na cvičiště do Vyškova ke zkouškám v terénu.

Dne 30. října 1935 objednalo MNO 298 tanků LT-35 s dodáním do konce července 1937. Během výroby stále probíhaly zkoušky tanků přijatých do výzbroje a některé staré stroje najely až 7 000 kilometrů, na kterých se postupem času odhalovaly a odstraňovaly nedostatky. Prvních 15 tanků LT-35 přišlo do stavu 1. pluku útočné vozby v Milovicích v prosinci 1935. 

Šarbat Gula se narodila jako etnická Paštunka ve východním Afghánistánu a její rodiče zemřeli během sovětského bombardování v roce 1980. Bylo jí tehdy asi šest let – svůj přesný věk si nepamatuje ani ona sama. Později spolu s babičkou a čtyřmi sourozenci utekla přes hory do Pákistánu, kde všichni skončili v uprchlickém táboře. V roce 1990 se Gula, tehdy již se svým manželem Rahmatem, vrátila do rodné vesnice v horách. Vdávala se zřejmě ve třinácti letech, i když podle jejího muže jí tehdy bylo už šestnáct.

Symbol utrpení uprchlíků 

Svoji slavnou fotku spatřila Gula poprvé až v roce 2002, kdy se opět setkala se Stevem McCurrym. V době setkání s fotografem byla Gula již matkou tří dcer, vychovávala je však sama – manžel si našel práci jako pekař v pákistánském Péšávaru, kam za ním Gula přijížděla pouze v zimě. Trpěla totiž silným astmatem, a tak ve velkoměstě zamořeném smogem nemohla žít trvale. Žena zůstala negramotná, pro svoje dcery si ovšem přála vzdělání, jež sama nemohla dokončit. 

Paradoxně největším problémem se pro Šarbat stala obyčejná pasová fotografie na pákistánskou národní identifikační kartu CNIC. Afghánští uprchlíci v Pákistánu na tyto karty totiž nemají oficiálně nárok. Zmíněné doklady si utečenci pořizují většinou proto, aby si v zemi mohli otevřít účet nebo koupit pozemek. Loni v srpnu byl Gulin průkaz zablokován a čtyři úředníky podezřelé z korupce suspendovali. V systému se prý našlo víc než 23 tisíc dalších karet nelegálně držených Afghánci.

Vyšetřování, které trvalo více než rok, nyní přineslo nepříjemné rozuzlení. Úřady nechaly Šarbat Gula kvůli nezákonnému pobytu v zemi a padělání dokladů zatknout. Podle odborníků na pákistánské právo jí hrozí 7 až 12 let vězení. Existuje ale i možnost, že jí trest bude prominut. Jestliže fotka Šarbat Guly z jejího dětství symbolizovala utrpení uprchlíků za války, její nový snímek vypovídá stejně silně o problémech, kterým musejí běženci v Pákistánu čelit i po třiceti letech.

Mezinárodní tým astronomů zkoumal plyn v okolí vzdálených aktivních galaxiích, které vědci označují jako kvasary. Jsou natolik vzdálené, že je pozorujeme tak, jak vypadaly méně než 2 miliardy let po velkém třesku. V centru každého kvasaru se nachází superhmotná černá díra, která rychle pohlcuje okolní hvězdy, plyn i další hmotu. Díky tomu vydávají značné množství energie a kvasary tak patří k nejzářivějším a nejaktivnějším objektům ve vesmíru.

Obří oblaka plynu 

V této studii vědci zkoumali 19 vybraných nejjasnějších kvasarů pozorovatelných pomocí přístroje MUSE. Již v minulosti se ukázalo, že asi 10 % kvasarů je obklopeno haly plynu, která sahají až do vzdálenosti 300 tisíc světelných let od jejich středu. Nová studie však přinesla překvapení – rozsáhlá hala byla detekována u všech devatenácti zkoumaných kvasarů. Přitom se předpokládalo, že budou nalezena maximálně dvě. 

„Je příliš brzy na to říct, jestli jde čistě o důsledek použití nové pozorovací techniky nebo o specifickou vlastnost námi vybraného vzorku kvasarů. Máme se stále co učit. Jsme na začátku nové éry objevů,“ říká vedoucí autorka studie Elena Borisova.

Nově nalezená hala přinesla však ještě další překvapení: jsou tvořena relativně chladným mezigalaktickým plynem o teplotě asi 10 000° C. Tento výsledek je ale v příkrém rozporu s dnes přijímanými teoriemi formování galaxií, které tvrdí, že plyn v takové blízkosti galaxií by měl mít teplotu až milionů stupňů.

Když se učí lidé, tak to dělají intuitivně, napodobováním druhých. Pokud jde o roboty, programování nových dovedností bývá dost obtížné, protože to robotům obvykle musíme popsat nějakým formálním jazykem. Co kdyby se ale roboti učili jako my, napodobováním?

Syn Davida Vogta z německé techniky Technische Universität Bergakademie Freiberg miluje LEGO. A Vogta napadlo, že by mohl naučit robota stavět z této stavebnice, tak jako to naučil i svého syna.

TIP: Jak učit roboty poznávat svět? Stejně jako lidské děti

Vogt a jeho kolegové si pořídili průmyslového robota s paží, kterého vybavili kamerou. Robot nejprve pozoroval dva zkušené stavitele se stavebnicí. Po první lekci už robot dokázal spolupracovat s lidským partnerem a postavit z kostek LEGO raketu. 

Nobelovu cenu za fyziku před pěti lety získali vědci, kteří pozorováním vzdálených supernov typu IA zjistili, že se rozpínání našeho vesmíru zrychluje. Kvůli tomu se odborníci domnívají, že ve vesmíru existuje temná energie, která je za zrychlování rozpínání vesmíru zodpovědná.

Subir Sarkar z Oxfordu a jeho kolegové teď ovšem tvrdí, že se rozpínání vesmíru vlastně nezrychluje. Prostudovali celkem 740 supernov typu IA, což je desetkrát více, nežli v předchozích studiích.

Na základě svých výsledků sice nemohou vyloučit zrychlování rozpínání vesmíru, stejně dobře se prý ale vesmír může rozpínat konstantní rychlostí. V takovém případě bychom žádnou temnou energii k vysvětlení fungování vesmíru nepotřebovali.

TIP: Opravdu existuje temná energie?

Ostatní vědci považují Sarkarův výzkum za velmi kontroverzní a se závěry jejich týmu nesouhlasí. Nemohou to ale jen tak smést ze stolu, takže se nejspíš staneme svědky další vášnivé vědecké debaty. V případě temné energie by to nebylo poprvé. Budí rozruch už od samotného počátku.

Neznámý německý voják do Vídně 6. prosince 1941 napsal: „Generál Zima nás ledovou rukou zastavil. Pohyb vpřed je velice obtížný. Mráz již dosáhl čtyřiatřiceti stupňů. Každý den nás naplňuje úzkostí. Rusové jsou západně od nás – to je opravdu paradox. Také jsme měli mnoho případů omrzlin druhého a třetího stupně.“ Jeho dopis domů nikdy nedorazil a sám pisatel pravděpodobně padl v průběhu sovětské protiofenzivy, která se v těchto dnech naplno rozjížděla.

Vzhledem k převládajícímu západnímu proudění vzduchu na severní polokouli měli Němci výhodu v oblasti předpovídání počasí. Tlakové výše i níže se nad jimi ovládané území zkrátka dostaly dříve než nad Sovětský svaz, a tak měli dříve údaje potřebné k vytvoření meteorologické předpovědi. I přesto ale patřili na počátku čtyřicátých let Sověti ke špičce na poli předpovídání počasí.

Obě strany využívaly také dlouhodobé statistiky. Ty nedávaly důvod myslet si, že by silné sněžení a extrémní teploty měly přijít už před půlkou prosince. Sovětské záznamy uvádějí pro oblast kolem Moskvy k prosinci 1941 průměrnou teplotu –28,6 °C. Sověti ale věděli mnohem lépe, co ruská zima dokáže, a tak se dokázali náležitě připravit.

Nefungující technika

Německé přístroje většinou přestávaly fungovat při dvacetistupňovém mrazu. Tehdy začala zamrzat mazací kapalina u děl a protitankových zbraní. Jakmile klesla teplota o další dva stupně, začínaly se lámat úderníky. Kvůli zamrzlému mazivu a antikoroznímu oleji a také vysrážené vlhkosti v pohyblivých součástkách přestával fungovat i jindy spolehlivý kulomet MG 34. Mimořádně obtížné se ukázalo nastartování automobilů a letadel. Proto raději Němci nechávali motory stále běžet. To ovšem způsobovalo zvýšenou spotřebu pohonných hmot.

I tank, který se nepohyboval, spálil za dva dny tolik paliva jako obrněnec v plném nasazení za jeden den. Když dopravní prostředky nefungovaly, museli si útočníci pomoci jinak. Po cestách se tak brzy začaly prohánět koňmi tažené saně, které převážely důstojníky nebo tolik potřebný materiál. Je nabíledni, že to ale nemohlo stačit k pokrytí potřeb velké moderní armády.

V půlce listopadu tak například 167. pěší divizi chyběly teplé košile, krém na obuv, vlněné ponožky, vysoké boty a hlavně vlněné kalhoty. Muži 112. pěší divize si zase zajistili ruské kabáty a kožešinové čepice. Od sovětských vojáků tak mohli být rozeznáni jen podle výložek. Na přelomu listopadu a prosince už pěchota v těchto těžkých podmínkách zvládla urazit pouze pět až deset kilometrů denně. Jednotky se prakticky ztrácely před očima a Němci museli denně ošetřit obrovské množství omrzlin.

Na domácí půdě

Sovětské stroje fungovaly i v extrémních podmínkách. Tank T–34 měl spouštěč motoru na stlačený vzduch, který spolehlivě fungoval i v mrazivém počasí. Tento typ tanku navíc disponoval nezvykle širokými pásy, což jeho hmotnost rozložilo na mnohem větší plochu. Díky tomu se tolik nebořil do sněhu a snáze překonával zasypané prohlubně a příkopy.

Také co do výstroje vojáků na tom byla Rudá armáda lépe než její protivník. Na frontu nastupovaly většinou jednotky vybavené kvalitním zimním oblečením. Generál Žukov později vzpomínal, že již v polovině listopadu měli všichni sovětští vojáci teplé oblečení. Obzvláště dobrou výstrojí disponovali muži z divizí přisunutých z Dálného východu.

Kromě nutnosti vybavit dobře vojáky na tuhou sibiřskou zimu zde hrála roli i skutečnost, že tyto formace nemuselo sovětské velení nově tvořit, na rozdíl od jednotek, které Rudá armáda narychlo formovala po obrovských ztrátách v letních a podzimních bojích.

V těžkých podmínkách

Počasí v létě německý postup nijak výrazně nebrzdilo. Již tehdy ale mnozí věděli, že tomu tak nebude navždy. První sníh napadl už v noci z 6. na 7. října. Sice rychle roztál, ale pro Němce to bylo první varování. Velitel 2. obrněné skupiny Guderian zopakoval už dříve podanou žádost o dodání zimního oblečení pro své jednotky. Z velitelství se mu dostalo pouze ujištění, že vše dorazí včas a že má přestat se zbytečnými upomínkami. V roce 1941 ovšem žádné zimní uniformy pro své muže nedostal, a tak si museli vystačit s tím, co ukořistili nepříteli. 

Z vybavení scházely hlavně vysoké boty, košile a ponožky. Dodávky jednotlivým divizím klesly z 900 t zásob denně na pouhých 20 t. Tankům chyběly řetězové nástavce na pásy, takže německé obrněnce nemohly jezdit nahoru po zamrzlých svazích. Dvanáctého listopadu klesla teplota na –15 °C a následujícího dne ještě o sedm stupňů níže. V této souvislosti působí komicky fakt, že toho samého dne vydala konference generálů velících skupině armád Střed „Rozkaz pro podzimní ofenzivu 1941“.

Ani extrémní teploty však neodradily všudypřítomné „přátele“ frontového vojáka – vši. Čtvrtého prosince naměřili meteorologové na úseku německé 2. tankové armády –35 °C. Pro vojáky zvyklé na slunné Bavorsko nebo mírné podnebí na Baltu nastalo pravé peklo. Vítr hnal po pláních sníh, který zarovnal téměř každou terénní nerovnost. Muži si připadali jako na severním pólu. Během noci ze 4. na 5. prosince ztratil jeden německý pluk pouze kvůli omrzlinám více než 300 mužů.

Sovětská výhoda

Velení Rudé armády počítalo s obtížemi nepřítele v ruské zimě. Maršál Timošenko se k tomu vyjádřil: „Velké nebezpečí pro německé velení je, že první velká změna počasí vyřadí všechno jejich motorizované vybavení. Musíme se držet tak dlouho, jak to jen bude možné, ale okamžitě přejít do útoku, jakmile prvních pár dní zimy zlomí páteř německých sil. Tato páteř sestává z tanků a motorizované artilerie, které se stanou nepoužitelné, jakmile teplota klesne na dvacet stupňů pod nulou.“

TIP: Když poručí generál zima: Jaké počasí čekalo na Wehrmacht na východní frontě?

Wehrmacht tedy vpadl do Ruska nepřipraven na tuhou zimu, což dávalo Rudé armádě výhodu, která sice o úspěchu při obraně Moskvy sama o sobě nerozhodla, ale výrazně k němu přispěla. 

Gigantický val Apenin, protínající napříč celou italskou „holínku“ je spletitým labyrintem hor. Jsou zde desítky mnohdy tajuplných horských hřebenů, soutěsek, krasových planin, strmých skalnatých štítů a nekonečných hlubokých lesů. To vše beze zbytku platí i o masivu Velino-Sirente, který je neprávem opomíjenou součástí těchto evropských velehor.

Rána v boku Apenin

Gole di Celano je impozantní vstupní bránou do hor od jihu. Už pohled zdálky napoví, že nejde o zcela běžnou soutěsku. Nalezení správné cesty ovšem není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Přístupová cesta není označená, a tak je v duchu rčení „líná huba - holé neštěstí“ nutné zapojit do akce domorodce z městečka Celano, odkud se do hor nejsnáze dostanete. Místní obyvatelé mají, bůhvíproč, pověst prchlivých grobiánů, beroucích nezřídka spravedlnost do svých rukou, což však rozhodně nelze při bližším kontaktu potvrdit (historce o pověšení rozhodčího po prohraném fotbalovém mači jsme nemohli při sebelepší vůli věřit). Spíš naopak – ochota a vstřícnost jdou ruku v ruce s rytmickou italštinou a výraznou gestikulací. Žádné bloudění se tedy nekoná a po chvíli stojíme na úpatí hor.

Po pravdě řečeno jsem při plánování cesty v případě kaňonu Celano nečekal žádný zázrak a nebyl jsem připraven na tuto otevřenou ránu v krajině. Skutečnost překonala všechna očekávání. Zpočátku nevidíte nic zvláštního. Jen pár nevysokých vápencových stěn a pěšinu, která po dni skalnatého údolí kličkuje mezi bujnou vegetací. Pak to ale přijde. Cestička se nejprve doslova „nacpe“ do kamenného hrdla soutěsky, překoná několik kamenných sesuvů a pak se dostává do samotného srdce kaňonu. Díky kolmým skálám vysokým přes sto metrů a vzdálených od sebe v nejužším místě sotva tři metry se jedná o nečekaně působivé místo.

Pro vodu medvědí soutěskou

Tvůrcem Gole di Celano, jednoho z nejkrásnějších přírodních útvarů masivu Sirente, je říčka Foce, která si však po celou dobu pochodu roklinou s námi hraje na schovávanou. Jako klasický krasový tok se v několika úsecích objevuje na povrchu, jinde se ztrácí pod nakupenými kameny. Tento stav však platí pouze pro letní a podzimní období, na jaře se jedná o mohutnou dravou řeku, která přechod soutěskou zcela znemožňuje.

TIP: Tilicho Lake a Dhaulagiri aneb Přes nejvyšší jezero světa

Horní část Gole di Celano je již tvořena hustým smíšeným lesem a je velmi nesnadno přístupná. A právě zde můžete narazit na zástupce největší italské šelmy – medvěda hnědého, jehož stopa se dostala i do loga regionálního parku Velino-Sirente. Podle informací správy parku žije na území parku asi pět medvědích jedinců, ovšem spatřit alespoň jednoho z nich je úkolem takřka nadlidským. Ostatně k tomu ani nebudeme mít příležitost, neboť jediná stezka vedoucí kaňonem na jeho konci soutěsku opouští a po velmi prudkém výstupu vyjde na travnaté planině Arano. Mimo informační tabule o výskytu medvědů nás zde čeká vydatný pramen vody. Ta je ostatně alfou i omegou dalšího putování, neboť hory jsou až na pár slabých pramenů zcela bezvodé.

Dvě tváře jednoho pohoří

Monte Sirente je nejen názvem pohoří, ale také jeho nejvyššího vrcholu (2 348 m). Zároveň jde o asi jediný vysoký kopec celého masivu. Monte Sirente je totiž poměrně zvláštní pohoří. Zatímco ze strany gigantické pláně Ficino se jedná o jen pozvolna stoupající, mnoha krasovými poli a závrty zvrásněný svah, na severovýchodě se naopak hory prezentují jako kolmá, skalnatá a nepřekročitelná bariéra.

Přechod celého pohoří je poměrně jednoznačnou záležitostí – výstup některou z mnoha cest na vrchol nejvyšší a pak sestup po hraně takřka osm kilometrů dlouhého srázu do podhůří. Mimo namáhavých tras vedoucí západními svahy jsou všechny výstupy snadné a pohodlné. Přes takřka nulovou návštěvnost je celý masiv velmi dobře vyznačen množstvím turistických tras. Pro poznání skutečné tváře Sirente je pak ideální celkový přechod spojený s úvodním překonáním soutěsky Celano. Jedině tak si plně vychutnáme krajinné kontrasty, které pohoří nabízí. A pokud hory navštívíte na jaře, připravte se na skutečně frontální útok barev a vůní. Na území parku Velino-Sirente totiž najdete stovky druhů rostlin, které díky vápencovému podkladu doslova rozsvítí tuto jinak spíše nehostinnou pustinu. Na zběžné, ale dostatečné poznání nijak rozsáhlého pohoří budete potřebovat minimálně dva dny, ale skuteční vytrvalci a nezničitelní šlapači to zvládnout i za jeden.

Pohled z vrcholu měsíčních hor

Monte Velino – to je jiné kafe. Divoce rozeklané pusté hory, připomínající povrch Měsíce. Celkem jednoduchá struktura hlavního hřebene je narušena dvěmi impozantními jizvami – dolinami Teve a Maiellana, které svým vzhledem připomenou úchvatné kaňony španělských Pyrenejí. Ze samotného celku Velino se na východě odděluje samostatný hřeben Monte Magnola. Tomu byste se měli mimo zimní období vyhnout, neboť právě zde byl vybudován lyžařský komplex, který tvář pohoří výrazně poškodil.

Nejvyšší a zároveň nejatraktivnější patro hor je naštěstí člověkem nedotčeno, a tak si zde skutečně můžete užívat divokých krás centrálních Apenin. Snad nejkomplexnější pohled na pohoří poskytne přechod po ose východ – západ. Vstupem do hor je rozsáhlá krasová deprese Piano di Pezza, odkud se snadno vyšplháte na hřeben Rotondo, který je jakousi předsunutou baštou nejvyšší části hor. Na hřebeni také najdete jedinou funkční chatu pohoří – Rifugio Sebastiani (chaty Sevice a Magrini jsou uzavřené). Od chaty Sebastiani pokračuje k vrcholu krásný členitý spojovací hřeben, rozdělující od sebe doliny Teve a Maiellana. Takto vyjdete nejprve do blízkosti vrcholu Cafornia (2 424 m), odkud se místy velmi ostrým hřbetem dostanete ke kříži a soše Madony na vrchol nejvyšší – samotné Monte Velino (2 487 m). Pokud k vám budou apeninští bohové milostiví, pak přehlédnete díky izolované poloze vrcholu a značné nadmořské výšce skutečně slušný krajíc z bochníku hor, vyplňujících prostor střední Itálie.

Pusté a přece živé

Regionální park Velino-Sirente vyhlášený roku 1989 je díky značným výškovým rozdílům (více jak 1 500 metrů mezi nejnižším a nejvyšším bodem chráněného území) neobyčejně biologicky cenným prostorem. Ve čtyřech výškových patrech najdete rozmanitou vegetaci čítající 1 570 druhů, a to včetně několika endemitů – například skalnička Adonis distorta či Astragalus aquilanus Anzalone patří k nejvzácnějším druhům v Evropě.

Monte Velino s profilem vyprahlé vápencové pouště není příliš šťastným místem pro život, ale společně s vegetačně přece jen o něco bohatším masivem Sirente tvoří dvojici, kde je bohatě zastoupena i fauna, o čemž svědčí i několik výmluvných čísel – 216 druhů obratlovců, 149 druhů ptáků, 13 druhů plazů a 11 druhů obojživelníků. To vše činí z toho nevelkého chráněného horského celku o rozloze 52 250 ha cíl velmi zajímavý nejen pro turisty, také pro milovníky přírody.

Rady do batohu - Masiv Velino-Sirente

Jak se tam dostat

Doprava do hor Velino-Sirente je snadná. Výchozí body na jihu oblasti (Avezzano, Celano) leží na železniční/silniční trase Řím–Pescara.

Vhodná dobu pro návštěvu

Masivy Sirente a Velino jsou dostupné celoročně. V zimě zde můžete lyžovat ve střediscích Magnola a Campo Felice, případně můžete oba masivy přejít na sněžnicích (fantastický zážitek, osobně odzkoušeno, vřele doporučuji). Pro milovníky přírody jsou hory nejkrásnější na jaře, tedy od května do června. Léta jsou zde horká s množstvím prudkých lokálních bouří. Pro skutečné fajnšmekry je ideálním obdobím podzim (od září až do listopadu). Díky bohatým listnatým lesům hory doslova hoří barvami.

Co byste měli vědět

Oblast Abruzzi jsou seizmicky docela aktivní částí Itálie. Poslední zemětřesení zde bylo v roce 2009 a např. město Celano, jež je dobrým výchozím bodem do hor, bylo v roce 1915 takřka srovnáno se zemí. Takže o nějaké to „zatřepání“ zde skutečně není nouze.

Jak tam cestovat

Cesta vlakem z  Říma trvá cca 2 hodiny (cena 7 eur), autobusem o něco méně (a dráže). Do Říma dnes létá z ČR hned několik levných leteckých linek. Apeniny se díky tomu staly jak časově, tak finančně snadno dostupným cílem a to i v rámci prodloužených víkendů (cca 4 dny pro základní poznání hor stačí). V horách samotných je dostatek turisticky značených tras, ovšem dobré mapy (1:25 000 a 1:50 000) v podhůří jen tak snadno nekoupíte (slušný výběr je např. v horském městečku Ovindoli, ležící mezi masivy Sirente a Velino). Volnému táboření není bráněno.

Pohled na návštěvu z nebes

Na severní straně hor Sirente najdete místo, jaké nemá široko daleko konkurenci. Na travnaté pláni Prati del Sirente leží takřka dokonale kruhové jezírko, nazvané lakonicky Il Lago (Jezero). Kromě tvaru je zvláštní zejména jeho původ. Právě zde totiž dopadl někdy na přelomu 4. a 5. století našeho letopočtu meteorit o průměru asi 10 metrů! Má se za to, že tento „podivuhodný úkaz na nebesích“ sehrál důležitou roli u zrodu šíření křesťanské víry ve sjednocené římské říši. Ačkoli samotné kráterové jezírko o průměru cca 140 metrů, které dnes slouží hlavně jako napajedlo zvěře, můžete snadno navštívit, nejlepší pohled na něj poskytuje právě hrana hřebene Sirente (cca půl hodiny pochodu SZ směrem od nejvyššího vrcholu).

Drobnější apeninští medvědi

Medvěd hnědý je největší italskou šelmou. Jeho apeninskou modifikaci Ursus arctos marsicanus pojmenoval a popsal jako první lékař a zoolog Giuseppe Altobello, který fauně regionu Abruzzo věnoval takřka celý život (popsal také místní formu vlka Canis lupus italicus). Apeninské medvědy najdete hned v několika pohořích (La Maiella, Monti della Laga, Velino-Sirente), jejich skutečným domovem je však NP Abruzzo, kde dnes žije kolem stovky kusů. Oproti „našim“ karpatským medvědům se jedná o poměrně menší zvíře, dosahující ve vztyčené poloze výšky cca 1,9 metru a s hmotností, která nepřesahuje 150 kg. S výjimkou parku Abruzzo, kde je vedena dokonce naučná stezka přímo za medvědy, je setkání s tímto vládcem Apenin jen velmi vzácné. Čas od času sice proběhne tiskem zpráva, co kde medvědi napáchali (např. zdemolované kurníky či včelí úly), ale na „naše“, tedy spíše slovenské, „popelnicové borce“ tito medvídci rozhodně nemají.