„Sionistický holocaust židovského národa. Šedesát tři let vzpoury proti Bohu a Tóře.“ Řečeno jinými slovy – stát Izrael je ohavnost, která musí skončit. Nápisy, jež vyjadřují jasný postoj místních obyvatel, zdobí vývěsní štít houpající se před jedním z domů ve čtvrti Mea Šearim.

Zdejší obyvatelé – charedim – jsou ti „nej z nej“, nejkonzervativnější z ultraortodoxních Židů. Izraelští sekulární Židé jim občas s trochou sarkasmu v hlase říkají „tučňáci“. Pro některé jsou těmi pravými bohabojnými, pro jiné pouze příčinou mnoha sociálních a náboženských problémů. Pro cizince představují těžce proniknutelný jiný svět. Svět, který láká k prozkoumání.   

Zahalit se a ctít šabat 

U všech vchodů do Mea Šearim visí cedule žádající turisty o dodržování alespoň základních lokálních tradic. „Prosíme vás celým svým srdcem, nechoďte skrze naši čtvrť nevhodně oblečení.“ Jedná se především o ženský oděv – zahalená musí být kolena, výstřih i ramena. Stejně důležité je ovšem také dodržování pravidel šabatu. 

V Jeruzalémě mají všichni turisté ve zvyku ulovit obrázek nějakého toho „pána v černém a divném klobouku“. Nejčastějším místem těchto lovů se stává Zeď nářků nebo právě ultraortodoxní čtvrtě. Turisté přitom bohužel velice často zapomínají, kde jsou, a narušují tamní poklidnou atmosféru. Občas tak dochází k incidentům, které mohou vyústit až v házení kamením a následná zranění. 

O sto let zpátky 

Počátek výstavby čtvrti Mea Šearim lze datovat do roku 1874. Podnětem k jejímu vzniku se stala především reakce na špatné hygienické podmínky v centru Jeruzaléma. Již po šesti letech zde žilo přes sto domácností, jejichž počet se do konce století ztrojnásobil, a přibyla ještě pekárna či mlýn. Čtvrť střežila vysoká zeď s několika branami. Možná i ona, ale především touha místních udržovat tradice a sloužit Bohu dala tomuto místu jeho atmosféru. 

„Vždy se tu cítím jako o pár desítek let zpátky v minulosti,“ psala mi k informacím o Mea Šearim tamní fotografka Rotem Itzhari. Není se čemu divit – starožitné rolety obchodů, košer řeznictví a lidé oblečení jako ze starých filmů opravdu představují kouzlo počátku 20. století. „Mnoho lidí nemá ultraortodoxní Židy v lásce, myslí si, že jsou pro Izrael přítěží a způsobují jen potíže,“ píše Rotem k vysvětlení problematiky této izraelské minority. „Já se spíš domnívám, že je prostě nikdo pořádně nezná a všichni se jich tak trochu bojí. Oni dokážou být dost tajemní a nepřístupní.“ Skutečně, mnohé místní komunity do svého středu nikoho zvenčí nepustí a je nutné se v nich přímo narodit. Většina charedim nepracuje, věnují se studiu náboženských textů a žijí ze sociálních příspěvků státu či ze zahraničních darů.  

Jiný původ, jiné tradice 

Ultraortodoxní Židé nejsou jednolitou skupinou, jak by se mohlo na první pohled zdát – liší se původem, některými tradicemi či politickými názory. První část charedim se hlásí k aškenázským kořenům ze střední a východní Evropy. Ti se pak dále dělí na chasidim a mitnagdim. Některé chasidské skupiny izraelská veřejnost dobře zná, například Lubavické chasidy, kteří se dostali do povědomí svou „misijní“ činností mezi sekulárními i ortodoxními Židy. Braclavské chasidy naopak proslavila jejich veselost, pořádání koncertů nebo účast některých z nich na takových akcích, jako jsou techno párty. K charedim například patří i americký zpěvák reggae a alternativní hudby Matisyahu. Druhou skupinu tvoří Sefardé původem převážně ze Španělska, z Asie a Afriky.         

Populační síla

Přestože jsou charedim z větší části závislí na „darech“ majoritní společnosti a na svých zahraničních donátorech, k turistům i sekulárním Izraelcům se mnohdy chovají hrubě a odmítavě. Pořádně rozohnit se dokážou hlavně při zasahování světské moci do jejich vnitřních záležitostí nebo kvůli nedodržování pravidel šabatu. Se vší vervou se pouští dokonce do potyček s policií, které mnohdy končí zatčením či zraněnými na obou stranách. Občas se terčem útoků stávají také automobily projíždějící po jedné z hlavních jeruzalémských ulic Heit HaHandasa, jež se Mea Šearim těsně dotýká. 

Silně netolerantní chování charedim se stává pro sekulární Izraelce stále větším problémem. Jestliže v době založení státu Izrael bylo procento ultraortodoxních Židů zanedbatelné, v dnešní době se jejich počet v populaci pohybuje kolem deseti procent. A tato čísla se budou nadále zvyšovat. Sekulární židovské rodiny totiž přijaly spíše západní trend, a mívají tak jedno až dvě děti. Průměrná rodina charedim má ovšem kolem osmi potomků, přičemž výjimkou nejsou ani rodiny dvanácti- či čtrnáctičlenné. Ekonom jeruzalémské univerzity Omer Moav odhaduje, že do roku 2030 by charedim měli tvořit dvacet procent společnosti. 

Hrozba pro Izrael? 

Uzavřený prostor ultraortodoxních Židů se tedy rozšiřuje, ale neotvírá. Stále častěji se objevují incidenty, při kterých ultraortodoxní muži slovně napadají ženy a požadují od nich například, aby si přesedly do zadní části autobusu, kde je „jejich místo“. Stejně tak se stále více upravují kupříkladu pravidla reklamy na billboardech: zatímco v sekulární čtvrti Jeruzaléma se na plakátě z reklamy na telefon směje krásná dívka, v ortodoxní části města uvidíte na billboardu jenom mobil. 

Přestože to není na první pohled patrné, charedim mají silné zastoupení v izraelské politice, a tak dochází k ohrožení samotného demokratického systému židovského státu. Tento střet různých náboženských rovin jedné víry v posledních volbách dokonce zapříčinil krizi, díky níž letos premiér Neumin Netanjahu sestavil vládu na poslední chvíli a teprve poté, co do ní nepřijal náboženské strany. 

Pokud byste se na Libyi dívali shora, uvidíte obrovskou plochu rozdělenou dvěma barvami. Sever země tvoří uzoučký zelený pruh táhnoucí se po celé délce pobřeží, který představuje jediné místo s dostatkem vody. Zde se nachází téměř všechna města a žije tu většina obyvatel země. Zbytek celého území má žlutou barvu, barvu písku. Proto se Libyi někdy přezdívá Žlutá země. 

Zeptáte-li se Libyjců ze severu, jestli někdy navštívili jih země, budou vás mít za blázny. Do vyprahlé pouště se nikdo nevydá, pokud k tomu nemá pádný důvod: jako ti, kteří pracují v ropných vrtech a jsou nuceni strávit v poušti dlouhé měsíce, než vydělají dostatek peněz, aby se mohli vrátit do měst u moře. Podle obyvatel severu je na jihu země jen prázdno a smrt. Ačkoliv nejsou daleko od pravdy, na některých místech Sahary je paradoxně mnoho života díky vydatným zásobám podzemní vody. Oázy v poušti nejsou jen bídné chatrče postavené okolo jedné studny – může jít rovněž o velká města s datlovými plantážemi a letištěm. 

Perla pouště

Vydáte-li se do pouště, první zastávkou by rozhodně měla být oáza Gadameš u tuniských hranic, která je pro svou jedinečnou architekturu zapsána také na seznamu UNESCO. V úzkých uličkách této „Perly pouště“ pocítíte mezi domy z nepálené hlíny příjemný chládek i přesto, že je venku 40 ˚C. Uvnitř se pak můžete kochat tradičními berberskými dekoracemi. Střechy všech domů jsou rovné ve stylu teras a propojené, aby ženy mohly nerušeně přecházet a navštěvovat sousedky, aniž by je spatřily zvědavé pohledy mužů. 

Aby libyjská vláda ochránila oázu před zničením či pomalou degradací, přesunula její obyvatele do nově postavené čtvrti hned vedle. Tady mají lidé k dispozici moderní domy, obchody, asfaltové silnice a prostornou mešitu. Zažité zvyky se ale jen těžko vytěsňují, a tak každé léto utíkají lidé zpět do svých starých hliněných domů, aby tam přečkali úmorné horko. 

Dávná koryta řek

Cesta na jih je pro Evropany vzrušujícím zážitkem. Kdo si myslí, že poušť tvoří jen nekonečné hromady písku, toho různorodá Sahara velmi rychle vyvede z omylu. Nejen ráz krajiny, ale i její barvy se mění s každým kilometrem. Rozsáhlé plošiny poseté kamením střídají zlaté duny přecházející v hornaté území hnědé nebo černé barvy. Tu a tam se povalují zkamenělé kmeny stromů, které zůstaly po miliony let ležet na místech zaniklých tropických lesů. 

Pro Saharu jsou typická koryta dávno vyschlých řek a na mnoha místech uvidíte znatelné stopy po pradávných jezerech, kde lze najít i pozůstatky sladkovodních mušlí. I dnes se v této vyprahlé krajině nachází vodní plochy, i když jen velmi vzácně. Například v oblasti Ubari narazíte přímo mezi dunami na několik slaných jezer obklopených palmami a divokým obilím.

Sahara plná života

Jednou z nejzajímavějších oblastí libyjské Sahary je její jižní část u alžírských hranic. Zde se nachází pohoří Akákus, měsíční krajina fantastických skalních útvarů připomínajících lidské a zvířecí postavy či obrovské mosty. Akákus je však jedinečný i pro svá archeologická naleziště světového významu.

Před deseti tisíci lety, kdy na Sahaře panovalo vlhké období s dostatkem dešťů po celý rok, obývali tyto hory lovci s tmavou pletí. Žili ve skalních přístřešcích, které si pohodlně „zařizovali“ v pravěkém stylu – zídky z kamení je chránily před větrem, matrace ze suché trávy sloužily jako postele a jámy vydlabané do kamenné podlahy jako zásobníky na vodu či potraviny. Kultura těchto lovců byla na vysoké úrovni, jak dokazují jejich malby a rytiny na skalních stěnách. Zachycovali především zvířata, avšak pouze ta, která hrála důležitou roli v jejich duchovním životě. Malby a rytiny těchto druhů, jako například žiraf, slonů či muflonů, se proto opakují stále dokola, zatímco ostatní zvířata byla v umění zcela ignorována. 

Živoucí tradice Afriky

Zhruba před sedmi tisíci lety zažila Sahara událost, která navždy změnila její dějiny. Z dnešního Egypta sem přišli pastevci s domácím skotem a ekonomika založená na lovu tím byla odsouzena k rychlému zániku. Většina obyvatel přijala domestikaci za svůj nový styl života, což je patrné ze skalního umění, které znázorňuje lidi s jejich stády.

Období hojnosti skončilo na Sahaře asi před třemi tisíci lety, kdy území definitivně pokryla poušť. Někteří lidé se stáhli do míst s podzemní vodou, ze kterých postupně vznikly oázy; jiní emigrovali na jih do Subsaharské Afriky nebo k pobřeží na sever a na východ kontinentu. Jejich kultura ovšem nezmizela, naopak – tradice a některé rituály dnešních Afričanů jsou hluboce zakořeněny v pravěké době, kdy se formovaly u jejich saharských předků.

Ačkoliv mají obyvatelé pouštních oáz archeologické skvosty přímo po ruce, nejeví o ně žádný zájem. Do hor se vydávají pouze muži, kteří jsou najímáni jako průvodci zahraničních turistů, nebo ti, kdo sem jezdí za nelegálním lovem chráněných antilop a muflonů. Ostatní žijí ve světě pevně ohraničeném oázou, kde se většinou odehrává celý jejich život.

Manželka nad zlato 

Tradiční kultura se v poušti stále dědí z generace na generaci a jediný dosud akceptovaný vzor života mladých lidí je sňatek, pořízení vlastního domu a pak co nejvíce potomků. Není ničím výjimečným, když dceři vyberou ženicha rodiče, přičemž se často jedná o jejího bratrance nebo vzdáleného příbuzného. Budoucí manžel však musí dokázat, že je nevěsty hoden, a to tak, že jí věnem přinese zlato. Hodně zlata. A to je jeden z největších problémů mladé generace, neboť mnoho mladých mužů nemůže najít práci a nároky na svatební věno jsou stále velmi vysoké. Věk, kdy se muži žení, se tak neustále zvyšuje a mnozí si mohou dovolit manželku až dlouho po svých čtyřicátých narozeninách.

Sňatky z lásky nejsou příliš časté, a pokud muž nenabídne dostatek zlata, svatba se nekoná. Dívky věno vyžadují, protože je pro ně často jediným vlastním majetkem. Velmi málo pracovních míst, která jsou v oázách k mání, totiž obsadí muži. Navíc je pro ženy nevhodné pracovat na veřejnosti, a některá povolání jsou dokonce nepřípustná – jako například dělat servírku v restauraci.

Pod taktovkou islámu

Životní styl lidí ve městech se více podobá tomu našemu, i když některé věci jsou pro nás těžko pochopitelné. Jste-li například pozváni k Libyjcům domů a jste muž, hostitel vám nepředstaví ani neukáže svoji manželku a dospělé dcery, i když jsou v domě. Musíte se spokojit jen s mužskou společností a dívky uvidíte maximálně desetileté, to znamená ty, které jsou ještě dětmi a nemusí se zahalovat. 

Tyto zvyky jsou typické hlavně pro starší generaci, která důsledně dbá na zásady islámu. Mladí lidé, byť též muslimové, jsou již ovlivněni moderní kulturou ze Západu. Mnozí chlapci odjíždějí studovat do Evropy nebo do Ameriky, kde poznají věci v Libyi dosud nepředstavitelné, třeba volný přístup k alkoholu, polonahé dívky v minisukních či obecně volnost tamních žen. V Libyi jsou však nezahalené ženy výjimkou a po setmění smí vyjít z domu pouze v doprovodu manžela nebo pokrevního příbuzného. Libye je jednoduše zemí s téměř neposkvrněnou islámskou kulturou.

Moderní mezinárodní letiště v hlavním městě Teheránu je pro cestovatele první ukázkou toho, jak Írán poměrně rychle přebírá všechny technické vynálezy. Ani v oblasti lidských práv ale tato země nezaspala. V období vlády Šácha Rézy Pahlavího v 70. letech 20. století byl Írán v mnohém srovnatelný s tehdejším Československem. A možná, že v problematice zastoupení žen ve veřejném životě byl tehdy ještě pokrokovější. Pak ale přišel převrat roku 1979 a s ním i mnohá zákonná přikázání, která se snesla na hlavy žen. Některá jsou dokonce vymáhána veřejnými hlídkami mužů, zejména „nová povinnost“ nosit zahalené vlasy. Tomuto zvyku totiž předchozí generace již odvykla a vynucené zahalování tak některé ženy dodnes vnímají jako omezení svobody oblékání. Zejména v ulicích měst je dnes proto často vidět velmi symbolicky umístěný šátek halící jen polovinu havraních vlasů – jen aby se neřeklo a naplnila se litera zákona, jehož respektování je bez výjimky vyžadováno i po všech cizinkách.

Pikniky u posvátných hrobů

Zřejmě nikdo z návštěvníků nezapochybuje, že Írán je zemí náboženských tradic. Moderní zástavba velkých měst kontrastuje s posvátnou a starobylou úctou k mrtvým a jejich hrobkám a prakticky každé město je posvátné. Největší úctě se těší Mashhad s monumentální hrobkou mučedníka Immáma Rézy a město Quom s hrobkou jeho sestry. Nádherné mešity nebo monumentální památníky nad hroby jsou však i na dalších místech a všechna jezdí navštěvovat davy Íránců.

Zcela běžně se rodiny vydávají na víkend do některého vybraného posvátného místa, opatřeny moderními stany a kempinkovým vybavením. Na vhodných místech okolo mešit nebo na předměstích se tak člověk setkává s pestrobarevnými stanovými městečky, kde lidé debatují o všedních věcech během přípravy a konzumování pokrmů. Ve správný okamžik pak celá rodinka navštíví i posvátný hrob nebo mešitu. A může u té příležitosti vzpomenout na básníky Háfezu a Sa´adího v Šírázu, na starozákonního proroka Daniela v dnešním Šůš (starověké Sůzy) nebo na učence a lékaře Abu Ali ibn Sína (Avicenna) v Hamadánu, kam míří i Židé celého světa k hrobce královny Ester a jejího strýce Mordechaje. Poněkud megalomanským poutním místem se již dnes stala rozestavěná hrobka-mešita Immáma Chomejního na pokraji Teheránu, kde končí jedna z linek místního metra.

Ceny pro cizince?

Cestou k hrobkám a mešitám lidé často procházejí kilometry dlouhými krytými bazary. Například v pohádkovém městě Esfahan je síť krytých bazarů rozhodně větší a velkolepější než slavný Velký bazar v Istanbulu. Tato centra obchodu mají v zemi dodnes funkci obchodních domů. Kupující a prohlížející zde naleznou vše, co se vyskytuje v obchodních centrech u Prahy. Všechno vlastně ne, protože zejména styl oblečení je odlišný. Muži již sice běžně chodí „po evropsku“, ale ženy si na evropský styl oděvu přehazují delší kabát nebo tmavý hábit. Mnoho lidí je také asi o hlavu menší než je běžné v Evropě a tomu odpovídá i nabídka velikostí.

Neznalému návštěvníkovi může pěkně zamotat hlavu podivný systém cen. V zemi se platí íránskými riály. Cenovky s místními perskými číslicemi (naše „arabské“ číslice se v této zemi neužívají) ovšem obchodníci obvykle doprovodí slovy, že částka je napsána v tzv. tomanech, tedy hodnotě desetkrát vyšší. Cena je tedy většinou 10× vyšší než zájemce na první pohled předpokládá. Tento systém platí po celé zemi, kde tištěné bankovky tomanů samozřejmě neexistují. Ani po opakovaném pozorování různých obchodních jednání si nejsem jistá, zda je systém tomanů určen jen pro těch několik málo cizinců, nebo je pravidlem i pro místní.

Země dávných učenců

Setkání s cizincem, natož s cizinkou, bývá pro Íránce mimořádná událost, zejména mimo velká města. Mnohokrát mě nějaká rodina požádala, zda bych se s nimi mohla vyfotit na památku. Mé napůl evropské a napůl místní oblečení jim muselo připadat mimořádně exotické a určitě zkreslilo jejich představy o evropských ženách. Íránci totiž obvykle nemají šanci dostat se za hranice země. O zahraničí se však živě zajímají a přestože mají do určité míry cenzurovaný internet (jak jsem se přesvědčila), relativně vysoká vzdělanost a zvídavost z nich činí slušně informované partnery do diskuze.

Vzdělání má v Íránu vysokou společenskou hodnotu. Vždyť Írán, po staletí známý spíše jako Persie, umožnil vyrůst významným matematikům, lékařům, architektům i filosofům dávno před tím, než v Evropě vznikly první školy.

Menší platy žen? K smíchu ...

Velmi mě zaujalo, že ze všech studujících na místních univerzitách je dle mezinárodně prezentovaných statistik 66 % žen. Místní dívka mi to vysvětlovala tím, že muži jsou mnohem více tlačeni k tomu, aby si brzy našli práci a vydělávali peníze. To se od žen příliš neočekává a tak je jim paradoxně v mládí povoleno studovat. A pozor – vzdělaná žena je považována za velmi vhodnou manželku!

Širší rodina však do značné míry také určuje, zda žena bude moci jít po vystudování univerzity také do zaměstnání. V posledních letech však ženy údajně prosazují úmysl mít placené zaměstnání stále více, třeba i přes určitý odpor rodiny. Pokud pracují, tak dostávají za stejnou práci naprosto stejný plat jako kolegové, což prý je zcela samozřejmé a má otázka na rozdílnost platů vyvolala jen údiv. Ženy, které znají smutné výkazy Českého statistického úřadu ohledně vztahu výše mzdy, pohlaví a vzdělání v ČR, by tedy mohly v několika věcech íránským ženám závidět.

Technický div stále v provozu

Výsledkem poměrně dobrého vzdělání je také povědomí o historii země a rozšířená znalost angličtiny u mladých lidí. Tedy více u žen a dívek. Přesvědčila jsem se během cesty, že oslovené ženy obvykle na angličtinu reagovaly. Kamarád, který oslovil muže, nepochodil mnohem častěji. Rodiny i skupinky Íránců jsme potkávali na všemožných památných místech země. To minimum zahraničních turistů se zcela ztratilo mezi zástupy Íránců na pohádkově modrém Immámově náměstí a přilehlých mešitách v Esfahanu, na majestátné terase starověké Persepole, pod Behistůnským nápisem krále Dareia i před nesčetnými starověkými skalními reliéfy po celé zemi. O něco méně bylo návštěvníků u mohutné hrobky staroperského krále Kýra Velikého v troskách jeho sídelního města Pasargada.

Potkávali jsme lidi i v muzeu vodovodu v prastarém pouštním městě Yazd, což byl technický div údajně několik tisíc let starý. Zde podzemní kanály přivádí dodnes vodu ze vzdálených hor do ulic a domů ve městě. Podzemní bazény a nádrže ochlazují domy a jsou spojeny i s nadzemními věžemi, které dodnes zvlhčují a ochlazují vzduch v ulicích a na náměstích na snesitelnou úroveň. Bez elektrické energie.

Atrakce mimo ohnisko zájmu

Íránci se do zahraničí téměř nedostanou, ale po vlastní zemi cestují opravdu hodně – třeba i do vybraných horských vesnic. Například do hliněné vísky Abyaneh při úpatí hory Karkas (3 899 m), kde vesničané dávají všem návštěvníkům na odiv své pestrobarevné oblečení žen a přeširoké tradiční kalhoty mužů. A íránští turisté rádi nakupují na památku místní výrobky. Připomnělo mi to náš rožnovský skanzen… 

Na některých opravdu pozoruhodných místech jsme ovšem turisty-Íránce nepotkali. Jednalo se například o nejzachovalejší zikkurat na světě, dnes nazývaný Choqua Zambil poblíž biblických Sůs. Cihlová stavba v mezopotámské nížině je 3 500 let stará a na půdorysu 100×100 metrů se dodnes tyčí do výšky asi 20 metrů. Takhle podobně vypadala Babylónská věž, po níž zbyly jen základy. Po bývalém městě se pak zachovaly jen zbytky rozsáhlého vodovodního systému. Ani hradní zříceniny zřejmě Íránci neshledávají jako hodny pozornosti. Zcela osamocení jsme tak mohli prolézat vrcholky skal v pohoří Alborz, kde se ve středověku zabydlela asketická sekta Assassinů.

Doprava skvělá i podivná

Neustálé cestování Íránců je umožněno rozsáhlým a propracovaným systémem veřejné dopravy vlaků, autobusů a státních i soukromých taxíků, které jezdí na pravidelných i nepravidelných linkách. Dostat se dá do každé vesničky, jen je někdy nutné počkat. Soukromá auta jezdí ve všech městech ve stále větším množství, což dělá z moderních velkoměst v Íránu i po celé Asii zamořená, zaprášená a hlučná neobyvatelná sídla. Pohybovat se po takových ulicích je opravdu za trest. Mimo ulice zamořené auty jsou však v Íránu veřejná prostranství udržovaná a čistá. A pokud to jen trochu jde, jsou zkrášlena zelení, v ideálním případě doplněná kašnou. Parky lidé milují a velmi rádi na trávě pořádají rodinné pikniky.

Systém veřejné dopravy bohužel bývá pro cizince stěží proniknutelný, protože jen někde se objevují plánky nebo tištěné informace. Kromě metra. Teheránské metro je prakticky stejné jako to pražské. Vypadá zhruba stejně a má několik „barevných“ tras. Jen má každá souprava vagón určený výhradně pro ženy. Ale ouha, některé stanice vyznačené na pláncích ještě ve skutečnosti neexistují! Místní to samozřejmě vědí, ale cizinec nemá šanci. Je tak vehnán do náruče lupičů taxikářského cechu.

Osamocený obr

Naštěstí se nám dařilo vyhýbat se taxikářům. Pomohla i angličtina a komunikativnost místních žen. Jen oprava silnice při cestě k moři nás dostala a museli jsme bohužel využít taxislužeb. Alespoň se nám tak na severu země naskytl neobyčejný zážitek – jízda rychlými auty horskými sedly pohoří Alborz ve výšce asi 3 000 metrů nad mořem. Odtud jsme pak sjížděli hustě zalesněnými svahy do turistického letoviska Chalus při Kaspickém moři.

Podle naší zkušenosti na tomto místě u největšího jezera světa téměř pořád prší. Ale procházka v dešti po černých plážích je pro místní mládež potěšením. Rozhodně z ní mají větší radost než ze současné politické situace, kterou v naší přítomnosti někteří mladí lidé beze strachu kritizovali. Jejich snem se zdá být demokracie, konzumní život, možnost vydělat si peníze a žít s přáteli a s rodinou. Rozhodně odmítali jakékoliv násilí. Zdálo se mi, že se tito mladí Íránci cítí tak trochu v pasti. Připadali mi během hovoru spíše smutní než bojovní. Budoucnost země vidí skepticky, do zahraničí nemohou a nemuslimský svět je asi ani nechce.

Dalším paradoxem je, že i v rámci muslimského světa je Írán tak trochu osamocený. Devadesátiprocentní většina zdejších muslimů jsou totiž šíité – takové majoritní zastoupení nemají v žádném jiném státě světa. A ten muslimský svět – to jsou v naprosté většině případů sunnité. Jaká je tedy budoucnost této ohromné země, která rozlohou převyšuje například Mongolsko a má více obyvatel než Francie? To zatím nikdo neví, ale člověku, který alespoň částečně Írán poznal, se nechce věřit, že by v jejím určování mělo hlavní roli hrát násilí a náboženská nesnášenlivost.

Přes Horní Rakousko vede jedna z nejznámějších evropských cyklostezek – Dunajská. Ročně si její kouzlo užije na 660 tisíc cyklistů. Osmdesát procent její trasy je bez aut, zbývající část vede po málo frekventovaných silnicích. Příjemná projížďka s mírným sklonem nabízí v Horním Rakousku řadu zajímavostí. Příznivce historie upoutá klášter Engelszell založený ve 13. století. Ten je jediným trapistickým klášterem v Rakousku a proslul díky výrobě svých likérů. Za návštěvu určitě stojí i vrcholně barokní klášter sv. Floriana, nejstarší město celého Rakouska Enns a vorařské městečko Grein. Krásu Podunají lze navíc od roku 2010 objevovat nejen na kole, ale i pěšky. Dunajská turistická stezka spojující Pasov a Grein měří 450 kma vine se po obou březích veletoku.

Od průmyslu ke kultuře 

Jedním z největších lákadel na Dunajské cyklostezce je hlavní město Horního Rakouska Linec (Linz). Místo, kde žije téměř dvě stě tisíc obyvatel, se v roce 2009 stalo hlavním kulturním městem Evropy. Průmysl, který byl v minulosti jediným zdejším tahounem, se tak propojuje s kulturou, architekturou a vědou. S moderní tvorbou se lze seznámit v Muzeu umění Lentos a ve Veřejném kulturním domě Rakouska OK. Svět techniky a přírody odhaluje zámecké muzeum a Ars Electronica Center. Toto muzeum budoucnosti bylo otevřeno v roce 1996 a jeho průvodkyně Renata Aigner prozrazuje: „Podnětem k založení byl stejnojmenný festival elektronického umění, který se v Linci každoročně koná.“

Lidské oko v e-mailu

V roce 2009 bylo netradiční Ars Electronica Center za dvacet milionů eur podstatně rozšířeno. Na ploše 3 000 m² (přičemž část nově vybudovaných expozic se nachází pod hladinou Dunaje) si lze „zabádat“ ve čtyřech laboratořích. BrainLab poskytne pohled do anatomie lidského těla – můžete si třeba nechat poslat e-mailem sítnici svého oka. BioLab slouží k výzkumu mikrokosmu a genetických technologií. Ve FabLabu si zase vytvoříte svůj vlastní umělecký 3D objekt. A laboratoř RoboLab prezentuje využití robotů, ať se jedná o hračky, pomocníky v domácnosti, nebo nejvyspělejší technologie v oblasti protéz.

Jedinečný zážitek na vás čeká také v místnosti nazvané Deep Space. „Promítáme na velké plátno i podlahu a s pomocí 3D brýlí si lidé mohou trojrozměrně prohlédnout vesmír nebo si sjet prudkou sjezdovku,“ přibližuje průvodkyně. Unikátní muzeum si můžete projít sami nebo při organizovaných prohlídkách, které jsou možné i v češtině.

A také skvosty Šumavy…

Dalším místem jako dělaným pro cyklisty je příhraniční oblast Šumavy. Dobrý výchozí bod pro cyklotoulky představuje městečko Aigen, od něhož budete mít jen kousek k premonstrátskému klášteru Schlägl (Drkolná). Byl založen na začátku 13. století, uchovává cennou novobarokní knihovnu, kryptu, klenotnici a také rozsáhlou sbírku obrazů a dodnes je tak duchovním a kulturním centrem oblasti. Klášter zaměstnává kolem dvou set lidí a už více než čtyři sta let vaří pivo.

Nedaleko Aigenu vede cyklostezka kolem Schwarzenberského plavebního kanálu, který na konci 18. století vytvořil Joseph Rosenauer, lesní inženýr ve službách knížete Schwarzenberga. Celé dílo měří 44 km a bylo vybudováno pro splavování polenového dříví z nepřístupných šumavských hvozdů na české straně hranice k řece Grosse Mühl, odkud putovalo po Dunaji až do císařského hlavního města. V letech 1793–1891 tak bylo do Vídně splaveno téměř osm milionů metrů krychlových dřeva.