Uvedená otázka je spíš filozofická než fyzikální. Pojem „nekonečno“ v kosmologii značí, že vesmír nemá konečnou velikost ani objem – v principu se tedy prostírá do nekonečna v každém směru. Z hlediska praktických pozorování je však konečný, protože do detektorů našich přístrojů mohlo dosud v důsledku konečné rychlosti světla dorazit jen elektromagnetické záření z určité vzdálenosti: Konkrétně se jedná asi o 46 miliard světelných let.

Podle současných teorií je kosmos homogenní a izotropní, tzn. podobný v každém směru a v každém místě. Z daného předpokladu plyne, že jeho velikost by měla být v každém směru stejná a měla by být nekonečná. Je ovšem třeba zdůraznit, že se termín „nekonečno“ v kontextu kosmologie neshoduje s pojmem „neomezenost“: Vesmír může být nekonečný ve smyslu absence hranic, ale stále může mít určitá omezení v rámci jiných vlastností, jako jsou celková hmotnost či množství energie.

Antarktida je v dnešní době kontinentem v sevření ledu. To ale neznamená, že se tam nemohou dít velmi zajímavé věci. Pod ledovým příkrovem byly například objeveny desítky nebo spíše stovky sopek. Před časem vyšlo najevo, že ještě v průběhu nejmladší době ledové se v Antarktidě odehrávaly ohromující sopečné výbuchy, větší než známe z moderní historie.

Dnes jsou většinou vulkány v Antarktidě vyhaslé nebo dlouhodobě spící, ale 8 až 9 sopek v Antarktidě je považováno za aktivní. Jedním z nejbouřlivějších je stratovulkán Mount Erebus. Tato sopka se nachází na Rossově ostrově, kde se tyčí do výšky 3 794 metrů nad mořem. Jde o nejvyšší aktivní sopku Antarktidy a současně i nejjižnější aktivní sopku světa.

Zlatý vulkán

V kráteru Mount Erebus se minimálně od roku 1972 nachází trvalé lávové jezero, jedno z pěti na celém světě. Sopka pravidelně vypouští mračna plynů a páry, někdy také chrlí sopečné pumy, tedy částečně utuhlé, ale stále nesmírně žhavé kusy lávy, které létají do okolí vulkánu.

Asi nejvíce pozoruhodný je ale objev z počátku devadesátých let, kdy vyšlo najevo, že Mount Erebus nepřetržitě chrlí určité množství zlata. Jde o zlatý prach, tvořený nepatrnými krystaly o velikosti okolo 20 mikrometrů. Tyto nepatrné kousky zlata se přitom mohou s větrem dostat velmi daleko. Byly detekovány v ovzduší až 1 000 kilometrů od vulkánu. Denně sopka vychrlí asi 80 gramů zlata, jehož cena se v dnešní době pohybuje okolo šesti tisíc dolarů (asi 142 tisíc Kč).

Mount Erebus je známý i kvůli letecké katastrofě z 28. listopadu 1979, kdy letoun McDonnell Douglas DC-10 na vyhlídkovém letu Air New Zealand Flight 901 narazil do svahu sopky. Tehdy zahynulo všech 257 lidí na palubě, díky čemuž jde o nejvíce smrtící leteckou nehodu Antarktidy. Společnost Air New Zealand do té doby pořádala úspěšné poznávací lety z Nového Zélandu nad Antarktidu a zpět. Po katastrofě ale tyto lety ukončila.

Vznikli jsme jako společenský druh, pro který je přirozené žít v početných skupinách. Dnešní hektická doba ale kvalitnímu společenskému životu příliš nepřeje a čím dál více lidí žije velmi osaměle. Na první pohled to nevypadá jako zásadní problém, řada výzkumů z posledních let ale ukazuje, že osamělost má hmatatelný a někdy i závažný vliv na lidské zdraví.

Nebezpečná samota

Osamělí lidé se dožívají nižšího věku a čelí vyššímu riziku vzniku kardiovaskulárních a infekčních chorob a duševních nemocí, zejména deprese. Ze statistik vyplývá, že osamělost zkracuje život podobně jako kouření a dokonce více než obezita a nízká fyzická aktivita. Organismus člověka, který se cítí osamělý, prodělává celou řadu zásadních změn, které mají jeden společný rys – uvádějí tělo do stavu pohotovosti. Osamělí lidí mají například stažené stěny tepen. Takto vyvolané zúžení má za následek zvýšený krevní tlak. Srdce pak musí podávat vyšší výkon, což prohlubuje riziko vzniku kardiovaskulárních chorob.

Samota výrazně zasahuje i do funkcí imunitního systému – její nositelé mají totiž zvýšenou aktivitu některých genů podílejících se na zánětlivých reakcích. Zároveň zrádné osamění potlačuje aktivitu genů, jež chrání organismus před virovými chorobami. Samotáři tak častěji onemocní rýmou, chřipkou ale i tak závažným virovým onemocněním, jakým je například AIDS. 

Jak ukazují nové výzkumy, nejdůležitější není skutečný počet známých a přátel, ale subjektivně vnímaná síla pocitu osamění. Strážce majáku se paradoxně může cítit méně osamělý než obyvatel rušného města. Podle amerického psychologa Johna Cacioppa z University of Chicago, který se negativními dopady osamění na lidské zdraví soustavně zabývá, „samota vůbec není to, zač ji lidé považují, a je mnohem důležitější, než si většina z nás myslí.“

Osamělí Američané

Na pocity osamělosti a jejich dopady na lidské zdraví se nedávno zaměřil i americký psycholog Frank Infurna. Společně se svými kolegy zmapoval údaje o duševním a fyzickém zdraví více než 53 000 dospělých ve věku 45 až 65 let, kteří pocházeli z USA a 13 evropských zemí. Na lidi této věkové kategorie se badatelé zaměřili cíleně, neboť jde o klíčovou součást pracovní síly a zároveň skupinu, která čelí zvýšeným nárokům svých dětí a současně i svých stárnoucích rodičů.

Z výsledků, zveřejněných odborným časopisem American Psychologist, vyplývá, že dnešní Američané středního věku jsou osamělejší než jejich protějšky v Evropě. Podle badatelů to těsně souvisí s nárůstem úmrtnost lidí této věkové kategorie, kterou Spojené státy zažívají. 

Od krize z let 2007 až 2009 se Američané středního věku cítí duševně i fyzicky hůře než stejně staří Američané v devadesátých letech. V porovnání s některými evropskými zeměmi mají Američané středního věku více depresí, a také více chronických nemocí, často spojených s bolestí a invaliditou. Osamělost v tom zřejmě hraje podstatnou roli. Zvyšuje zranitelnost lidí nemocemi, depresemi a dalšími psychickými obtížemi, chronickými chorobami a v neposlední řadě zvyšuje i riziko předčasného úmrtí.

Stanovení vítěze v kategorii nejjedovatějších tvorů bývá ošemetné, neboť různí živočichové uplatňují proti kořisti odlišné chemické látky. V oceánech by se o potenciální prvenství mohlo podělit hned několik obyvatel australských vod: Kardiotoxin medúzy čtyřhranky Fleckerovy (Chironex fleckeri) patří k nejsilnějším jedům planety a jediný exemplář uvedeného žahavce by dokázal usmrtit na šedesát osob. 

Podobně nebezpečná je i maličká medúza Irukandji, jejíž jed vyvolává smrtelně nebezpečný syndrom, doprovázený nesnesitelnými svalovými křečemi, silnou bolesti zad a ledvin, pocitem pálení kůže a obličeje, bolestí hlavy, nevolností a zvýšenou srdeční frekvencí a zvýšeným krevním tlakem. Příznaky otravy se projevují v průměru po 30 minutách a mohou trvat několik hodin až týdnů. 

Chobotnice kroužkovaná (Hapalochlaena lunulata) pro změnu spoléhá na neurotoxin známý jako TTX. Látka, proti níž neexistuje známý protijed, blokuje hladké svalstvo včetně bránice, takže zasažený člověk přestane během několika minut dýchat. Při včasné resuscitaci ovšem jed z těla postupně vyprchá a přežití je možné. Při požahání čtyřhrankou se pak v rámci rychlé první pomoci používá vinný ocet, nezbytné je však profesionální ošetření.

Do první světové války se zapojilo přes 65 milionů vojáků, které do dosud největšího konfliktu dějin proti sobě vrhla Dohoda a Centrální mocnosti. Tentokrát zůstaneme čistě u řeči čísel a pomineme ekonomickou a technologickou základnu, rozmístění sil či jakékoliv jiné faktory. Tábor okolo Francie a jejích spojenců se v tomto ohledu těšil nezanedbatelné výhodě, když jeho armády celkově tvořilo zhruba 42 milionů vojáků, zatímco aliance Berlín–Vídeň–Sofie–Konstantinopol měla ve zbrani „pouhých“ 22 milionů.

Ztráty vs. padlí

Při následném měření sil tato čísla každým dnem klesala. Musíme si však uvědomit důležitou věc, která bývá často opomíjena. Pokud se v literatuře či jinde dočteme, že ta či ona armáda ztratila v bitvě tolik a tolik mužů, zpravidla to neznamená počet padlých. V této cifře jsou obvykle zahrnuti nejen vojáci, již zahynuli vlivem bojových akcí nepřítele, ale také ranění, nezvěstní (většinou zajatí), nemocní či jedinci, kteří dezertovali. Jedná se tedy o údaj udávající, o kolik příslušníků ta která strana přišla – ti se pak nemohli účastnit dalších bojových akcí.

Pokud se podíváme na celkové ztráty za první světové války, tisíce mužů jsou v těchto číslech započteni vícekrát, protože kupříkladu utržili zranění několikrát a pak ještě v závěru konfliktu padli. Dohoda vyčíslila celkové ztráty na zhruba 22 milionů mužů, z čehož téměř polovina připadla na Rusko. Centrální mocnosti takto „odepsaly“ na 15 milionů vojáků. 

Oběti války

Mnohem zásadnější je však kolonka „padlí“. V tomto případě se jedná o muže, již zemřeli v konkrétní bitvě či den. Někdy do tohoto čísla bývají započteni i vojáci, kteří utrpěli smrtelné zranění, ale skonali později. V souvislosti s konfliktem bývá ještě uváděno, kolik lidí zahynulo na následky válečných útrap či následnou epidemii španělské chřipky. Většina zdrojů však rozlišuje mezi ztrátami v důsledku vedení bojových operací a úmrtími v důsledku strádání či nemocí.

Ani tato čísla rozhodně nebyla zanedbatelná, přestože ne u všech států probíhala pečlivá evidence. Přesné záznamy vedly především západní státy. Příklad za všechny: USA vykázaly v letech 1917–1919 celkové ztráty ve výši 276 372 mužů. Z toho „jen“ asi 116 000 vojáků zemřelo, přičemž polovina čísla připadla na následky bojové činnosti. Další tisíce vojáků ze zámoří zemřely v důsledku nemocí – většina na španělskou chřipku. Cifra však zahrnuje pouze vojenské oběti, obětí pandemie mezi civilisty bylo mnohem víc.

Cena nejvyšší

Čísla v kolonce „padlí“ rostla prakticky neustále a snad nebyl jediný den, kdy by každá z armád neztratila ani jednoho muže. I v klidném období hrozil ojedinělý výstřel odstřelovače nebo dělostřelecký přepad. Černé křížky někdy přibývaly pomaleji, jindy naskakovaly po stovkách a tisících. Pro západní frontu a kampaň na poloostrově Gallipoli jsou dokonce k dispozici statistiky, z nichž lze vyčíst nejkrvavější den jednotlivých armád, tedy kdy padlo nejvíce mužů za celou válku. Tato čísla jsou o to zajímavější, když si spočítáme, kolik průměrně denně umíralo vojáků.

Musíme také zvážit, čeho jednotlivé strany za tuto krvavou cenu dosáhly. „Nejčernější den“ britské královské armády připadá na 1. červenec 1916, kdy se snažila poprvé prorazit na Sommě. Vojákům Jeho Veličenstva se frontu prolomit nepodařilo a za tento pokus zaplatili ztrátou zhruba 20 000 padlých a 40 000 raněných. 

To Němci si ve svůj „nejčernější den“ alespoň připsali (na poměry zákopové války) fenomenální úspěch. Na úvod takzvané císařské bitvy (21. březen 1918) sice zahynulo asi 10 800 mužů a dalších 28 000 utrpělo zranění, ale vilémovské síly prolomily západní frontu a téměř srazily protivníka na kolena.

Jak již bylo uvedeno, podobné statistické „lahůdky“ bohužel chybějí pro všechny ostatní fronty. Na vině může být pokulhávající evidence u dotčených mocností v případě jednotlivých bitev. Úřady mnohdy zaznamenávaly pouze celkové ztráty, navíc v závěrečné fázi konfliktu, kdy se některé státy ocitly na pokraji zhroucení, se úsilí armády napínalo jinam. Příkladem může být Rusko, které se od roku 1917 potýkalo s takovým chaosem, že houfně dezertující a vzdávající se vojáky už nikdo nepočítal.

Systém HD 148937 se nachází asi 3 800 světelných let od Země směrem k souhvězdí Pravítka. Tvoří ho dvě hvězdy mnohem hmotnější než Slunce a obklopuje ho nádherná mlhovina – oblak plynu a prachu přezdívaný Dračí vejce. Mlhovina obklopující dvě masivní hvězdy je přitom raritou.

Při pohledu na hvězdný pár v srdci úchvatného oblaku plynu a prachu astronomy čekalo překvapení. Hvězdné páry jsou si obvykle velmi podobné, jako dvojčata, ale v případě HD 148937 se jedna hvězda zdá být mladší a na rozdíl od druhé je magnetická. Nová data Evropské jižní observatoře (ESO) naznačují, že v systému byly původně hvězdy tři, dokud se dvě z nich nesrazily a nesplynuly. Tato bouřlivá událost vytvořila mrak, který systém obklopuje, a navždy změnila jeho osud.

„Po podrobné analýze jsme zjistili, že hmotnější hvězda vypadá mnohem mladší než její souputník, což nedává smysl, protože by měly vzniknout ve stejnou dobu,“ říká astronomka Abigail Frostová. Tento věkový rozdíl – jedna hvězda se zdá být nejméně o 1,5 milionu let mladší než druhá – naznačuje, že hmotnější hvězdu muselo něco omladit.

Magnetická pole masivních hvězd

Dalším dílem skládačky je mlhovina obklopující hvězdy, známá jako NGC 6164/6165. Je stará 7 500 let, tedy několiksetkrát mladší než obě hvězdy, a obsahuje vysoké množství dusíku, uhlíku a kyslíku. To je překvapivé, protože tyto prvky se obvykle nachází hluboko uvnitř hvězd, nikoliv vně; jako by je snad uvolnila nějaká bouřlivá událost.

Aby vědci tuto záhadu rozluštili, shromáždili data naměřená během devíti let přístroji PIONIER a GRAVITY, které jsou umístěny na ESO dalekohledu VLTI (Very Large Telescope Interferometer) v chilské poušti Atacama a využili také archivní data z přístroje FEROS z observatoře La Silla.

„Domníváme se, že se tento systém původně skládal z nejméně tří hvězd; dvě z nich musely být v určitém bodě dráhy blízko sebe, zatímco další byla mnohem dále,“ vysvětluje Hugues Sana, profesor na Katolické univerzitě v belgické Lovani a hlavní řešitel pozorování. „Dvě bližší hvězdy se spojily, vytvořily magnetickou hvězdu a vyvrhly část materiálu, který vytvořil mlhovinu. Vzdálenější hvězda se dostala na novou oběžnou dráhu s nově sloučenou, nyní magnetickou hvězdou, čímž vznikla dvojhvězda, kterou dnes vidíme v jádru mlhoviny.“

Teorie mimo jiné vysvětluje, proč je jedna z hvězd v systému magnetická a druhá ne. Zároveň pomáhá objasnit dlouholetou záhadu v astronomii: jak masivní hvězdy získávají svá magnetická pole. Zatímco magnetická pole jsou běžnou vlastností hvězd s nízkou hmotností, jako je naše Slunce, hmotnější hvězdy si magnetické pole stejným způsobem udržet nemohou. Přesto ale takové hvězdy nacházíme.

Astronomové již delší dobu předpokládali, že masivní hvězdy mohou získat magnetické pole při splynutí dvou hvězd. V případě HD 148937 ale poprvé nalezli přímý důkaz, že se tak děje. „Předpokládá se, že magnetismus u masivních hvězd netrvá příliš dlouho v porovnání s jejich dobou života, takže se zdá, že jsme tuto vzácnou událost pozorovali velmi brzy poté, co k ní došlo,“ dodává Frostová.

Před 2,5 milionu let se na území dnešní Tanzanie nacházel gigantický vulkán srovnatelný s Kilimandžárem, jehož homole se po masivní erupci propadla dovnitř a zanechala po sobě kráter hluboký přes 600 metrů a široký víc než 22 kilometrů. Jde o součást geologického zlomu známého jako Velká příkopová propadlina, který se táhne v délce šesti tisíc kilometrů od Sýrie až po Mosambik. Přírodní rezervace nazvaná Ngorongoro se tak dnes rozkládá v okolí stejnojmenného kráteru, na ploše přesahující osm tisíc kilometrů čtverečních.

Dar života

Oblast v současnosti poskytuje domov třiceti tisícům velkých savců včetně proslulé „velké pětky“, tedy buvolů, levhartů, slonů, nosorožců a lvů. Jde o místo s nejhustší koncentrací volně žijících zvířat na celém černém kontinentu, jemuž domorodci říkají „Dar života“ a v turistických průvodcích se o něm lze dočíst jako o osmém divu světa. Milovníci ptactva tam mají možnost spatřit na 500 druhů opeřenců, nicméně vzhledem k charakteru krajiny a nedostatku některých druhů stromů nežijí v rezervaci žirafy ani antilopy impaly.

Narušená harmonie

Krajinný půvab a jedinečnost tamní fauny a flóry se staly impulzem pro vytvoření chráněné oblasti, jež by naplnila potřeby divoké přírody a zároveň přilákala turisty. Od roku 1959, kdy se rezervace Ngorongoro oddělila od národního parku Serengeti, se však dá o harmonii mluvit jen stěží. Před dvaceti lety navštívilo region čtvrt milionu lidí, zatímco loni už jich byl téměř dvojnásobek. Turisté zatěžují ekosystém a nadměrné množství vozidel i nelegální těžba dřeva vytlačují zvířata z jejich původních teritorií a migračních tras.

Maďarsko se po roce 1945 dostalo do sovětské sféry vlivu a tamní komunistická strana se stala v zemi rozhodující silou. Po sloučení se sociální demokracií se v roce 1948 přejmenovala na Maďarskou stranu pracujících (MSP) a zcela ovládla politickou scénu. Obdobně jako v dalších středoevropských zemích znamenalo vítězství komunismu aplikaci sovětských modelů, což zahrnovalo vládu jedné strany, neomezenou moc tajné policie (Státní ochranný úřad – ÁVH) i zavedení kultu osobnosti. 

Nezpochybnitelným vůdcem země se stal Mátyás Rákosi, jehož moc se odvíjela od podpory, kterou měl z Moskvy. Na území Maďarska byly navíc rozmístěny sovětské armádní útvary tvořící od roku 1955 a vzniku Varšavské smlouvy takzvaný Zvláštní sbor, zahrnující 2. a 17. gardovou mechanizovanou divizi, 195. gardovou stíhací divizi a 177. gardovou bombardovací divizi. Velitelem sboru byl generálporučík Pjotr Laščenko.

Naděje na změnu 

Mocenský monopol Rákosiho se otřásl v létě 1953, když první vlna destalinizace vyvolala rozkol uvnitř MSP, z něhož vyšel vítězně Imre Nagy. Ten ve funkci premiéra zahájil reformní politiku takzvaného Nového kursu, vedoucí k odstranění teroru ÁVH, propuštění politických vězňů, úpravě hospodářské politiky země a podobně. Reformy ale vedly ke zpochybnění samotného pokračování socialismu, což posílilo stranické konzervativce, kteří Nagye v roce 1955 sesadili, a do čela země se navrátil Rákosi. Staronový předseda vlády se pokusil obnovit původní stalinistický režim, což se ale setkalo s odporem maďarské veřejnosti, povzbuzené Nagyho reformami. 

Definitivní ránu Rákosimu zasadil XX. sjezd Komunistické stran Sovětského svazu (14. až 25. února 1956), na němž pronesl první tajemník strany Nikita Chruščov referát odsuzující kult osobnosti i některé zločiny spáchané za Stalinovy vlády. Ačkoliv se jednalo o tajný projev, jeho znění se rychle rozšířilo a v Maďarsku způsobilo kolaps renovovaného stalinismu a sám Rákosi byl donucen k rezignaci. Společnost ale požadovala dalekosáhlé reformy a nástup neoblíbeného a tvrdého Ernő Gerőho do čela komunistické strany v červenci 1956 ji nijak neuklidnil, naopak požadovala pokračování Nagyho reforem a také rehabilitaci obětí politických procesů, především někdejšího ministra vnitra a zahraničí László Rajka, obviněného v roce 1949 ze zrady a špionáže a po zinscenovaném procesu popraveného.

První nepokoje

Atmosféra v Maďarsku na podzim rychle houstla, jelikož společnost lačnila po rozhodných reformách. Navíc v Polsku se podařilo novému vůdci Władysławu Gomulkovi obhájit svou cestu k socialismu, což vyvolalo v Maďarech naději, že obdobný kurs bude Kreml akceptovat i v jejich případě. V říjnu vystoupili studenti univerzit s řadou požadavků (mezi nimi například svobodné volby či odchod sovětských vojsk ze země) a 23. října se v Budapešti odehrála několikasettisícová demonstrace, která zcela zaskočila režim, jenž na ni nebyl schopen reagovat. 

Protestující nespokojení s neústupností vedení země začali ničit symboly režimu a obsazovat státní instituce. Také se domáhali, aby studentské požadavky odvysílal rozhlas, což ale režim odmítal. U rozhlasu se večer shromáždění proměnilo v povstání, když ÁVH zahájila palbu do demonstrantů a ti na budovu zaútočili. Zbraně získali od vojáků z Bemových kasáren, kteří se přidali na jejich stranu. 

Zásah Moskvy

Vedení MSP vyděšené výbuchem násilí nebylo schopné události v zemi zvládnout a Ernő Gerő požádal velvyslance Jurije Andropova, aby zasáhla sovětská armáda. Politbyro ÚV KSSS při nočním jednání intervenci schválilo a téže noci se vojska Zvláštního sboru vydala na cestu do Budapešti a za úsvitu 24. října průzkumné jednotky 37. gardového tankového pluku bez boje obsadily klíčová místa v metropoli. Souběžně proběhla politická jednání, která měla uklidnit situaci, ale revoluční nálady se šířily do dalších měst, kde živelně probíhal proces demokratizace, při němž vznikaly dělnické rady přebírající moc v továrnách, a revoluční výbory, nahrazující dosavadní správní orgány.

Střelba do demonstrantů

Aby Moskva získala přehled o situaci v Maďarsku, přicestovali do Budapešti předseda KGB Ivan Serov s emisary politbyra Anastasem Mikojanem a Michailem Suslovem. Ti ovšem došli k mylnému závěru, že situace není tak dramatická, jak líčili Andropov a Gerő. Ve skutečnosti se dění vládě zcela vymklo z rukou, jelikož se nemohla spolehnout na armádu, a s výjimkou několika málo loajálních oddílů ministerstva vnitra byla zcela odkázána na sovětské jednotky. Ty začaly 24. a 25. října v Budapešti vytlačovat demonstranty z vládních budov a z rozhlasu, což přerostlo v několik menších střetů. Napětí eskalovalo 25. října, když při poklidné demonstraci před budovou parlamentu byli střelbou napadeni hlídkující sovětští vojáci, kteří opětovali palbu do davu.

Tato provokace ÁVH si vyžádala asi sto mrtvých a raněných a výrazně vyostřila situaci v metropoli. Tu ještě zhoršil incident u budovy ÚV MSP, kde Sověti pobili deset maďarských vojáků, o nichž se mylně domnívali, že se jedná o povstalce. Zmíněné incidenty rozdmýchaly násilí po celém městě, a přestože povstalci neměli žádné protitankové zbraně, dokázali s Molotovovými koktejly a lehkými zbraněmi v nepřehledné spleti ulic způsobit Sovětům ztráty. Ti tak rychle zjistili, že pouhá demonstrace síly k potlačení revolty nebude stačit, a bylo rozhodnuto posílit Zvláštní sbor o 11. a 33. gardovou mechanizovanou divizi a 128. gardovou střeleckou divizi. Po příchodu posil čítaly sovětské síly v Maďarsku 31 000 vojáků s 1 130 tanky a samohybnými děly a asi 380 obrněnými transportéry a ty dokázaly do 28. října vytlačit nevycvičené a špatně vyzbrojené povstalce z řady obsazených lokalit.

Dokončení: Revoluce utopená v krvi (2): Potlačení maďarského povstání v roce 1956 (vychází ve čtvrtek 18. dubna)

Naši předkové využívali kamenné nástroje přinejmenším před třemi miliony let. Víme to díky nálezům, které známe z té doby. S velkou mírou pravděpodobnosti lze předpokládat, že tito naši předchůdci využívali i mnoho dřevěných nástrojů. Dřevo bylo po ruce, a pokud dokázali vyrobit nástroje z kamene, nejspíš pro ně zpracování dřeva nepředstavovalo neřešitelný problém.

Dřevo je bohužel mnohem méně odolné než kámen. Nálezy starých dřevěných nástrojů a zbraní jsou proto nesmírně vzácné a pro vědce ohromně cenné. Jedním z mimořádně cenných nalezišť je například německý Schöningen v Dolním Sasku. Od roku 1994 tam bylo objeveno celkem 187 dřevěných artefaktů starších 300 tisíc let. Odpovídá to době, kdy v Evropě první neandertálci nahrazovali člověka heidelberského (Homo heidelbergensis).

Neandertálci a dřevo

Dirk Leder z Úřadu Dolního Saska pro kulturní dědictví a jeho spolupracovníci tyto dřevěné nástroje detailně prozkoumali a získali mnoho poznatků o životě prvních neandertálců. Byly mezi nimi lovecké zbraně, nástroje ke zpracování zvířecích kůží, především koňských, a také některé nástroje s nejasným účelem. Výsledky výzkumu německého týmu  zveřejnil vědecký časopis PNAS.

Vědci zjistili, že neandertálci používali k výrobě dřevěných nástrojů hlavně smrk, v menší míře také vrbu a borovici. Ostatní druhy dřeva zřejmě nijak cíleně nevyužívali. Pro smrk a borovici přitom museli podnikat výpravy nejméně několik kilometrů daleko od místa kde žili.

Kromě identifikace materiálů vědci dokázali popsat i dva způsoby zpracování dřeva. Z pokácených smrků a borovic neandertálci odstraňovali větve a kůru a z kmene vyráběli kopí nebo vrhací hole. Některé takto vyrobené nástroje dokázali později recyklovat a využívat je i jiným způsobem. Druhým způsobem zpracování byla výroba štípaného smrkového dříví. Takto zpracované dřevo neandertálci zřejmě využívali v domácnosti.

Ohledně přidávání mléka do kávy existuje spousta mýtů, přičemž valná většina je nepodložená. Jednoduchá odpověď zní, že je to stejné jako pít mléko a kávu zvlášť. Zmíněné dva nápoje spolu nijak výrazně neinteragují a není potřeba se obávat vzniku škodlivin. Zároveň ovšem nelze říct, že by byl přídavek mléka zcela bez důsledků. 

Obsažené bílkoviny a tuk totiž mohou ovlivnit vstřebávání některých bioaktivních složek kávy: Zkoumá se hlavně vliv na kávové antioxidanty, tedy především na kyselinu chlorogenovou alias CGA, které mohou být efektivně vázány mléčnými proteiny lactalbuminy a kaseiny. Nevíme však, zda je popsaná vazba z hlediska vstřebávání a biologické aktivity kávových polyfenolů – neboli látek s antioxidačním účinkem – „prospěšná“, či nikoliv.

Závěry souvisejících vědeckých studií nevyznívají jednoznačně: Objevily se jak výsledky naznačující negativní efekt mléka na vstřebávání různých látek z kávy, tak rezultáty hovořící pro jeho zlepšení. Navíc může biologickou dostupnost prospěšných složek ovlivňovat i styl přípravy nápoje, kvalita zrn či stupeň jejich pražení. Mléko si tedy do kávy přidávejte podle libosti, protože škodlivé to rozhodně není. Přinejhorším z ní získáte méně zdravých látek.

Za Zeptej se vědce odpovídá RNDr. Adam Obr, Ph.D., Ústav hematologie a krevní transfuze, Praha