Vážky měly odjakživa v životě přírodních národů symbolický význam. V legendách indiánského kmene Zuni nalezneme příběh o chlapci, který stvořil vážku. Ve švédské mytologii byla vážka symbolem bohyně lásky Freyi. Zmínky o vážkách najdeme i ve slavném starověkém Eposu o Gilgamešovi. Zajímavé je, že jedním z nejstarších jmen japonských ostrovů je Akitsu-šima, což znamená Ostrov vážek. V Japonsku je dodnes vážka symbolem štěstí, odvahy, krásy a metamorfózy.

Skvělí lovci s ostrým zrakem

V hmyzím světě patří vážky k nejlepším letcům s nejdokonalejším zrakem. Po stranách hlavy mají velké složené oči, které jsou sestaveny až z 28 000 ommatidií (oček). Horní částí oka vážka vidí na dálku a spodní částí vnímá bližší předměty. Některé druhy dohlédnou až na několik metrů.

Všechny vážky i jejich larvy jsou dravci. Loví například mouchy, komáry, perloočky a další drobné živočichy. Na krátké vzdálenosti prý dokážou vyvinout rychlost až 56 km/h při průměrné frekvenci 30 úderů křídel za minutu. Za letu mohou stát na místě, umí letět kolmo nahoru i dolů, v tisícině sekundy mění směr letu a zvládnou dokonce i couvání.

Vážky se dělí na dvě velké skupiny – podřády: motýlice (Zygoptera), kam patří motýlice, šídlatky, šidélka atd. a šídla (Anisoptera), kam náleží šídla, vážky, lesknice, páskovci aj. Jednotlivé druhy se kromě vzhledu liší i způsobem lovu. Motýlice a šidélka číhají na vhodnou kořist na vegetaci v záloze; vážky a šídla se naopak zdržují ve vzduchu a patrolují. Kořist loví za letu, větší šídla svou kořist za letu i požírají.

Samci některých druhů mají svá teritoria, která brání proti vetřelcům vlastního i cizích druhů. Jiné samce agresivně zahánějí a podle specialistů prý k odhánění soků používají i zvukové signály – chrastění křídel.

Kámasútra podle vážek

Ve světě žije asi 5 000 druhů vážek, v Evropě 114 druhů a v našich krajinách 69–71 druhů. V životě každého druhu je zásadním obdobím čas páření. V případě vážek je tento akt velmi neobvyklý. Samci mají na druhém a třetím článku zadečku druhotný vnější pohlavní orgán, do něhož přenášejí sperma z pohlavních orgánů na devátém článku zadečku. Před pářením uchopí samec pomocí přívěsků na konci zadečku samici za hruď nebo hlavu. Páření probíhá tak, že samice ohne zadeček pod tělem směrem dopředu a spojí jej s druhotným orgánem samce. V závislosti na konkrétním druhu probíhá páření v klidu na vegetaci nebo za letu. Ale vždy před a po páření můžeme vidět vážky létat spojené v milostné „figuře.

Larvy vážek mají orgán, který by si určitě oblíbil temný básník a mistr hororu Edgar Allan Poe. Protažený pysk larev totiž tvoří „lapač“. Takzvanou masku dokáže larva rychle vymrštit a chytit kořist. Nymfa umí masku „vystřelit“ až do vzdálenosti jedné třetiny svého těla a kořist si pomocí ní přitáhne k lačným ústům.

Za vážkami můžete zamířit kamkoli k vodním nádržím, řekám, potokům a do mokřin. Ve vrcholném létě ovšem narazíme na vážky často i velmi daleko od vodních zdrojů.

Pořádání honů a výpravy za divokou zvěří vnímal císař nejen jako něco zcela samozřejmého, ale také jako velké vzrušení. Setkával se s nimi od dětství a sám se v doprovodu zkušených myslivců honů účastnil. Ti na něj dohlíželi a loveckému umění jej učili. V mládí lovil všechnu zvěř, později dával přednost vysoké. 

Ošuntělá garderoba 

František Josef I. si nikdy nepotrpěl na parádu a móda jej příliš nezajímala. Jeho dlouholetý věrný komorník Eugen Ketterl si v pamětech stěžuje, jakým problémem bylo přimět ho k nákupu nového kabátu nebo třeba jen kravaty. Avšak na loveckém oděvu panovníkovi velmi záleželo, a rád ho nosil. Ne náhodou je na většině dochovaných fotografií zachycen ve vojenské uniformě a pak v loveckém. 

Na lov chodil císař pán zásadně v oblečení, které běžně nosili myslivci ve Štýrsku. Tvořil je krátký šedý kabátek se zeleným stojáčkem, zelená vesta, krátké kožené kalhoty a šedé vlněné punčochy. Na hlavě měl šedý, někdy také zelený plstěný klobouk s kamzičí štětkou nebo tetřevím tatrčem. Boty byly důkladné, těžké, okované a osazené silnými hřeby, které mu umožňovaly bezpečnou chůzi i v horách a obtížném terénu. Císař trval na tom, aby boty, stejně jako kalhoty, byly co nejobnošenější. Komorník Ketterl píše, že nové kožené kalhoty „musely býti vydány na pospas větru a dešti, otírány o schody a vůbec pokud možno co nejvíce ošumělé, než je císař oblékl“.

Monarcha tedy chodil na hony oblečen velmi prostě a tomu se – s výjimkou německého císaře Viléma, který se vždy nastrojil do královské pruské uniformy – přizpůsobovali i jeho vznešení hosté, již se honů zúčastňovali. Proto byli často k nerozeznání od poddaných Františka Josefa I. V této souvislosti se v literatuře opakuje příhoda, která se údajně odehrála v lesích kolem Bad Ischlu. Jednou prý panovník se svými společníky ztratili cestu a nedokázali se zorientovat. Náhodou potkali vůz, tažený koňmi, a požádali jeho majitele, aby je do města odvezl. Sedlák jim vyhověl, ale Františka Josefa nepoznal. Ten z toho měl legraci, a když dorazili na kraj Bad Ischlu, řekl sedlákovi: „Víš, koho jsi vezl? Já jsem rakouský císař a tady ti představuji saského krále a toskánského velkovévodu.“ „To by mohl říct každý,“ smál se vozka na celé kolo a neuvěřil mu ani slovo. Když se následujícího dne potvrdilo, koho skutečně vezl, kroutil jen nevěřícně hlavou: „V takových šatech? A krom toho mi nedali spropitné!“ 

Myslivec musí mít holá kolena! 

K císařovu loveckému úboru se váže ještě jeden zásadní požadavek, byla jím holá kolena. František Josef chodil v krátkých kožených kalhotách v létě i v zimě a trval na tom, aby stejně oblečeni byli i ostatní. Pamětníci vzpomínají, že jednou v zimním čase dvorní vlak udělal plánovanou zastávku ve stanici Baumgartnerhaus, kde císaře čekalo slavnostní přivítání. Na peronu byli nastoupení lesníci, hudba hrála, císař vystoupil a spokojeně jim kynul. Pak se výraz jeho tváře změnil. Zakabonil se, beze slova se otočil a nastoupil do vlaku. „Nesnáším, když myslivci mají ke koženým kalhotám dlouhé spodky, to nemohu vystát! Myslivec musí mít nahá kolena!“ řekl otráveně hraběti Kielmanseggovi, který mu dělal doprovod. 

Nahá kolena vyžadoval nejen po lesnících, ale i po svých nejbližších, kteří se s ním honů účastnili. Ve sbírkách zámku Schönbrunn je uložena fotografie, kterou v lesích nedaleko Mukačeva pořídil 21. listopadu 1879 hrabě Wilczek. Zachycuje korunního prince Rudolfa, jak s puškou v ruce, v krátkých kožených kalhotách stojí uprostřed zasněžené krajiny nad mrtvým medvědem, kterého chvíli před tím složil. Ze snímku je zřejmé, jak tuhá zima panovala, a Rudolf měl přesto kolena nahá. 

Věrní společníci 

Když šel císař na lov, měl pokaždé k dispozici dvě pušky. Jednu si nesl sám, druhou měl připravenu jeho osobní myslivec. Panovník mohl samozřejmě využít více zbraní, oblíbil si jich však jen několik. V mládí to byly jednohlavňové, k ústí podpažbené malorážní ručnice se sklopnou hlavní systému Lancaster, které pocházely z dílny puškaře Leithnera z Bad Ischlu a vídeňského puškaře Springerse. Zejména si oblíbil kulovnici Wolfganga Leithnera, která byla vyrobena v roce 1856 a byla dlouhá 95 centimetrů. V devadesátých letech mu Johann Springers vyrobil dvouhlavňovou pušku o celkové délce 115 centimetrů. Právě tu nosil jeho osobní myslivec, nabíjel mu ji a připravenou podával k použití.

Ke stáří se Františku Josefovi kazil zrak, a proto měl pušku osazenou dalekohledem. Neužíval ho ale rád a dával přednost brýlím, byť jejich užívání nebylo zcela komfortní. Dne 26. září 1889 nespokojeně napsal své milence, herečce Kateřině Schrattové: „Předevčírem o půl čtvrté dorazil do Gödöllő můj zeť, bavorský princ Leopold, a už ve čtyři hodiny jsem s ním jel na lov, při němž se mu podařilo složit dva jeleny, zatímco já jsem dva minul, což připisuji svému stáří, slabému zraku a především brýlím, s nimiž vždycky mířím nízko.“ 

Na lov Jeho Veličenstvo skoro nikdy nevyráželo samo. Doprovázeli ho nejen myslivci, náhončí a další lesní personál, ale také mnozí vzácní a milí hosté, skoro by se chtělo říci císařovi přátelé, kdyby si mohl tento přepych dovolit. Stálými druhy mu byli oba zeťové – bavorský princ Leopold, muž jeho dcery Gisely, a arcivévoda František Salvátor, manžel Marie Valerie. Oba byli nejen skvělými střelci, ale také vynikajícími společníky, kteří se netajili úctou, již k panovníkovi chovali. Až do své smrti se občas otcových honů účastnil i korunní princ Rudolf, později císařovi vnuci, bavorští princové Georg a Konrád, a také manžel vnučky arcivévodkyně Alžběty, Otto princ Windischgrätz. Naopak nikdy mezi nimi nebyl císařův synovec arcivévoda František Ferdinand d’Este, jehož společnost monarcha opravdu nevyhledával, protože jej neměl příliš v lásce. 

Po stopách zvěře 

Na lovecké výpravy vyrážel panovník po důkladné přípravě. Večer odcházel na lůžko už ve 21 hodin, zatímco se jeho společníci ještě oddávali kulečníku. V 5 hodin ráno však museli být svěží a připravení do lesa. Císař si potrpěl, aby na loveckých túrách bylo vždy zajištěno něco dobrého na posílení. Dle panovníkových pokynů s sebou sloužící proto brali vydatnou domácí stravu: uzené maso s knedlíky, jelito s kyselým zelím, a jak prozradil Ketterl v dopisu z 30. listopadu 1904, také „lahvičku slivovice, několik jablek a studené maso nebo špek“. 

Na císařových honech většinou nebylo nic improvizovaného, před zahájením se František Josef sešel s hlavním lovčím, který mu předložil plán revíru s rozdělením střeleckých stanovišť, z nichž to nejlepší většinou připadlo panovníkovu zeti a nejmilejšímu hostu výpravy, bavorskému princi Leopoldovi. Monarcha při honech nevyžadoval žádné úlevy ani privilegia. Zatímco třeba František Ferdinand při lovu kamzíků byl pohodlný, nechtělo se mu šplhat po horách a nechal si zvířata sehnat dolů do údolí, kde je střílel, František Josef měl k lovu zcela jiný přístup. Zvířata si nahánět nenechal, naopak, v krátkých kalhotách, okovaných botách a s puškou na rameni lezl za nimi do hor. A nešlo jen o horská zvířata. Ketterl uvádí, že podobně se choval například i „(…) v Gödöllő, kde vyjížděl ve člunu na lov bažantů do bažin. Vždy byl poštípán komáry k nepoznání. Ale vydržel.“ Oblíbené revíry K uspokojení své lovecké vášně měl František Josef I.

Oblíbené revíry 

K uspokojení své lovecké vášně měl František Josef I. nespočet příležitostí, konečně lovit mohl na celém území monarchie. Císařské lesy sousedily se schönbrunnským parkem, lovecký revír se nacházel v blízkosti jeho milovaného Bad Ischlu, oblíbil si hluboké lesy v okolí Reichenau an der Rax a zejména si zamiloval revír nedaleko svého uherského sídla Gödöllő, který obsahoval 28 000 jiter lesa a bažin. Ketterl o posledně uvedeném prozrazuje: „Tento zámek byl darem zemí uherské koruny císařovi ke korunovaci v roce 1867. Císař, a zvláště císařovna měli pobyt v Gödöllő velmi rádi. V Gödöllő byl císař nejvíce přístupen a nejméně císařem.“ 

V tamních lesích žila divoká prasata, která František Josef I. rád lovil. Nebyl ovšem sám, komu se to zamlouvalo, o svolení zastřílet si na ně opakovaně žádal jeho zeť princ Leopold Bavorský. „Jdi si střílet srnce a jeleny,“ odbýval jej císař, „ale na svině mi nechoď!“ 

Jednou se prý však přece jen Leopoldovi podařilo umluvit dvorního lesníka Petteru, aby jej na svině do lesa vzal. Jako z udělání jeho výstřely František Josef uslyšel a chtěl vědět, co ulovili. „Byl jsem s princem Leopoldem na honbě, Vaše Veličenstvo, ale princ složil jen malé prase,“ odpověděl Pettera. „Tak?“, podivil se císař. „To bych chtěl vidět!“ A Petterovi nezbylo než úlovek ukázat. „No, to si můžete hledat službu jinde, Pettero, když nerozeznáte prase od divoké svině!“ prohlásil František Josef rozzlobeně. A trvalo dost dlouho, než hajnému odpustil. 

Vzdor své lovecké vášni nebyl panovník žádným vrahem zvířat. Uvědomoval si nezbytnost péče o své lesy a jejich zvířecí obyvatele a využíval svých možností, aby ji v dokonalé míře zajistil. A stejně tak pokládal za správné zvěř lovit. Lov chápal jako oprávněnou součást ušlechtilého, na etických základech spočívajícího mysliveckého řemesla, jehož kouzlu propadl tělem a duší a až do vysokého věku mu věnoval každou volnou chvíli.

Austrálci, původní obyvatelé Austrálie, osídlili toto území nejméně před 65 tisíci lety, hluboko v nejmladší době ledové. Vytvořili zde přinejmenším 250 jazykových skupin se stovkami dialektů a osvojili si celou dobu zajímavých nástrojů v čele s populárním bumerangem. Podle původních představ odborníků ale zůstávali na úrovni lovců a sběračů a před příchodem Evropanů se nedostali k pokročilejším vynálezům, jakým je například keramika.

Na ostrově Jiigurru (Lizard Island) u pobřeží australského Queenslandu nedávno došlo k významnému objevu, který podstatně mění tradiční představy o Austrálcích. Seann Ulm z australské Univerzity Jamese Cooka a jeho kolegové tam při archeologických vykopávkách narazili na keramiku, která vznikla mnohem dříve, než do Austrálie dorazili Evropané.

Keramika Austrálců

Archeologové na ostrově Jiigurru během dvouletého výzkumu vykopali šachtu, v níž hledali důkazy o dávném osídlení ostrova Austrálci. V tomto pátrání uspěli a našli pozůstatky škeblí a ryb, jimiž se lidé živili asi před 6 tisíci lety. Stejná šachta se stala místem i podstatně významnějšímu objevu.

„Méně než metr pod povrchem náš tým narazil na desítky keramických střepů, které jsou staré 2 až 3 tisíce let,“ popisuje Ulm. „Jde o objev daleko nejstarší keramiky v celé Austrálii.“ S podrobnostmi svého nálezu se vědci podělili v odborném časopisu Quaternary Science Reviews.

„Geologické analýzy materiálu, z něhož byla tato keramika vyrobena, ukazují, že šlo o lokální produkci z jílu a dalších přísad přímo z ostrova Jiigurru,“ vysvětluje Ulm. „Stáří této keramiky se překrývá s dobou, kdy lidé kmene Lapita na jihu Papui-Nové Guineje také prokazatelně vyráběli keramiku.“ Nový objev podle Ulma ukazuje, že dávní obyvatelé Austrálie se nevyhýbali kulturní výměně a nebyly jim cizí ani technologické inovace.

Dne 25. února 1943 došlo ve Spojených státech amerických k založení 555. paradesantní pěší roty. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, neboť výsadkové jednotky v té době prožívaly bouřlivý rozvoj. Zmíněný útvar však měl jedno zásadní specifikum: tvořili jej totiž výhradně Afroameričané a v rámci segregované US Army šlo o vůbec první černošské paradesantní uskupení. Stejně jako v případě ostatních jednotek tohoto typu jej tvořili výhradně dobrovolníci.

Trojitý niklák

Jádro útvaru pocházelo z řad 92. pěší divize a rota byla oficiálně aktivována na základně Fort Benning 30. prosince 1943. Následovalo několik měsíců výcviku a posléze odvelení do prostoru Camp Mackall v Severní Karolíně, kde došlo k reorganizaci a rozšíření stávající roty na 555. paradesantní pěší prapor. Ten dostal přezdívku Triple Nickel, tedy trojitý niklák.

Útvar se však nikdy nedočkal bojového nasazení, neboť se nepodařilo zcela naplnit tabulkové stavy. Během německé ofenzivy v Ardenách sice velení paradesantních sil zvažovalo nasazení 555. praporu v roli zesílené roty, nicméně než k tomu mohlo dojít, podařilo se krizi zažehnat. Černošské výsadkáře tak nakonec čekal zcela jiný úkol, a to na západním pobřeží USA. 

Jejich počáteční úvahy o boji proti Japoncům se sice nenaplnily, nicméně budoucí nasazení v podobě tajné operace Firefly (světluška) mělo mít s válečným úsilím země vycházejícího slunce přímou spojitost. Císařství totiž ve snaze vyvolat ve Spojených státech paniku a chaos vypustilo na přelomu let 1944 a 1945 zhruba 9 300 bombardovacích balonů Fu-Go, které měly na americké území shazovat tříštivé i zápalné pumy. Výsledky těchto útoků sice zůstaly daleko za japonským očekáváním, americká vláda ale i tak dělala vše pro to, aby jednak zabránila možným škodám a zároveň aby hrozbu japonských balonů utajila před veřejností a předešla tak panice. 

Do akce na padácích

Příslušníci 555. paradesantního pěšího praporu se stali součástí většího kontingentu vojáků i civilních zaměstnanců, který měl na Západním pobřeží vyhledávat a likvidovat vzniklé požáry, ale i samotné balony či svržené bomby. Jelikož se často jednalo o akce v odlehlém a extrémně nepřístupném terénu, využili černošští výsadkáři naplno svůj výcvik. V období od dubna do října 1945 se podíleli na hašení celkem 28 požárů (některé zdroje udávají 36), přičemž v 15 případech se na místo snesli pod vrchlíky svých padáků. 

Tuto činnost v řadách 555. paradesantního pěšího praporu zaplatil životem pouze jeden muž, který měl 6. srpna nehodu při seskoku. Po kapitulaci Japonska se útvar mohl vrátit na Camp Mackall, odkud byl v říjnu 1945 převelen do Fort Bragg a tam podřízen slavné 82. výsadkové divizi. 

Když pak došlo 15. prosince 1947 k deaktivaci praporu, zformovali jeho příslušníci nově 3. prapor 505. paradesantního pěšího pluku 82. výsadkové divize. Krátce poté byli někteří černošští výsadkáři převeleni k jiným částem této elitní divize, která se tak stala jednou z prvních rasově integrovaných formací v US Army.

Na celém světě se používá 193 národních vlajek, nemluvě o stovkách dalších regionálních standart, přičemž většina z nich se pyšní i historií trvající už několik staletí. Za vůbec nejstarší však vexilologové označují vlajku Dánského království známou jako Dannebrog, s bílým skandinávským křížem na červeném pozadí.

První doklad o jejím použití se vztahuje k roku 1219 a o zrodu symbolu se traduje zajímává legenda: Vlajka prý v červnu uvedeného roku jednoduše spadla z nebe při bitvě u Lyndanisse, v níž se dánský král Valdemar II. střetl s pohanskými estonskými vojsky a porazil je. Požádal přitom o pomoc Boha, který mu seslal červený prapor s bílým křížem – a Dánové si jej pak na počest vítězství ponechali coby svůj znak.

Ještě starší zástavou je patrně Ondřejský či Svatoondřejský kříž, používaný na vlajce Skotska. Předpokládá se, že původ vlajky se datuje do 9. století, formálně byla ale přijata až na konci 14. století. Bílý diagonální kříž na modrém poli, který symbolizuje ukřižování svatého Ondřeje (patrona Skotska) je jedním z nejznámějších symbolů země a bývá spojován s bojem za její nezávislost. Dlouhou historií se ale mohou pochlubit také standarty Rakouska, Švýcarska, Lotyšska nebo třeba Albánie.

Svazek knížectví, vévodství, marek, říšských měst a arcibiskupství se v průběhu 13. století stále více rozvolňoval a tendence upevňovat jednotlivé zemičky pod panováním místního vládce nezávisle na dění v říši se čím dál častěji odrážela při volbách nových římských králů. Zatímco slavná jména typu Fridricha Barbarossy (vládl 1152–1190) nebo Fridricha II. Sicilského (vládl 1210–1250) pomalu a nenávratně upadala v zapomnění, říšské elity poznenáhlu, ale jistě mířily k volbě takového panovníka, který by nedisponoval dostatečnou mocí a za jehož vlády by tak jednotlivé státní útvary nerušeně vzkvétaly v relativní nezávislosti na říši jakožto celku. Panovník by byl v takové mocenské konstelaci pouhou nastrčenou figurkou, která si nemohla klást na úkor jednotlivých prospívajících zemí příliš vysoké cíle. 

Nemilá hrozba autority

Trend vyloučení všech možných silných kandidátů, kteří by se mohli prosadit na římský panovnický stolec, postihl i českého krále Přemysla Otakara II. (vládl 1253–1278). Schopný panovník v čele bohatého a mocného království totiž představoval pro říšské pány nevítanou hrozbu v podobě moci a autority, s níž by Přemyslovec mohl nemile zasahovat do dění v říši. Kolegium voličů proto raději upřednostnilo neznámého Rudolfa z rodu dosud spíše méně mocných Habsburků. 

Podobná praxe se uplatnila i při výběru římského krále na konci první dekády 14. století, kdy do čela konglomerátu zemí usedl neznámý Jindřich VII. Lucemburský (římským králem 1308 až 1313). Ani pečlivá snaha vybírat nepříliš mocné kandidáty ale občas nezabránila dosednutí skutečně vlivného panovníka, který, alespoň nakrátko, scelil říši a upravil stávající poměry. K takové volbě došlo například v osobnosti Karla IV., za jehož vlády se Svatá říše římská opět povznesla nad dosavadní obraz nestálého, řevnivého a rozdrobeného svazku. 

Druhou sílící tendencí říšské domácí politiky, která šla ruku v ruce s volbou co možná nejslabšího kandidáta, bylo časté volení takzvaných vzdorokrálů jako za Jindřicha IV. (vládl 1056–1105). Vybraní volitelé se mnohdy neshodli na konkrétním jméně a povolali na říšský trůn hned dva právoplatně vybrané panovníky. Říše se za takových situací, které se opakovaly s železnou pravidelností, zmítala v bratrovražedných šarvátkách, jejichž konce se zdály být v nedohlednu. Sváry a vojenská střetnutí těžce decimovala prosté obyvatele a navíc demoralizovala zbývající říšské pány, jimž mohl titul římského krále v takových okamžicích připadat jako přežitek. Římský král, potažmo císař, si ve druhé polovině 13. století mohl jen těžko nárokovat roli univerzalistického vládce tak, jak to činil třeba Fridrich Barbarossa. 

Sedm kurfiřtů 

Na rozdíl od dřívějších dob se spolu s poměry v říši změnila rovněž volební praxe. Zatímco v minulosti se tohoto závažného aktu účastnila celá řada německých feudálů, po roce 1257 bylo volební právo svěřeno do rukou pouhých sedmi mužů. Byla to čtyři světská knížata: vévoda saský, markrabě braniborský, falckrabě rýnský, král český. Vedle nich pak tři duchovní hodnostáři: arcibiskupové trevírský, kolínský a mohučský. 

Těchto sedm osob se rázem stalo nejmocnějšími činiteli v celé říši, neboť možnost přímo se podílet na výběru vhodného kandidáta v sobě skrývala dosud netušené výhody. Nejenže mohli kurfiřti ovlivňovat říšskou politiku, ale hlavně si díky svým prodejným hlasům mohli snadno rozšířit državy a posílit rodový majetek. Prostě nabídli novému kandidátovi na římského krále, že ho podpoří, když jim udělí nějaká území do dědičné držby. Ani se s touhle zjevnou korupcí moc netajili. Stávali se ovšem nejen cílem uplácení a manipulace, ale v horším případě mohli být i terčem nevítaného nátlaku ze strany kandidátů na trůn. V případě, že se volitel s novým a později skutečně zvoleným panovníkem včas a řádně dohodl, čekala jej za jeho hlas tučná odměna. 

Sedm kurfiřtů zastávalo mimo jiné rovněž výsadní říšské úřady. Mohučský arcibiskup byl nejvyšším německým kancléřem, trevírský arcibiskup kancléřem italským a zbývající prelát z Kolína nad Rýnem držel hodnost kancléře burgundského. Duchovní otcové se tak podělili o správu nad třemi oblastmi, z nichž ve středověku sestávala Svatá říše římská. Z významných říšských úřadů však nebylo vyloučeno ani světské kolegium volitelů. Český král se honosil úřadem arcičíšníka, rýnský falckrabě zastával postavení stolníka. Saský vévoda se pyšnil titulem nejvyššího maršálka a markrabě braniborský zase hodností nejvyššího komorníka říše. 

Praxe uvedená do zákona 

Přestože v praxi volilo římského krále sedm kurfiřtů již od poloviny 13. století, k právnímu zakotvení celého aktu došlo teprve o sto let později Zlatou bulou císaře Karla IV. v roce 1356. Ta také rozhodla o pořadí hlasování. Prvním volitelem se stal trevírský arcibiskup, teprve po něm přišli na řadu arcibiskupové kolínský a mohučský. Ze čtyř světských pánů měl privilegované postavení český král, protože na rozdíl od zbylých volitelů zastával „pomazaný úřad“. Přestože falckrabě rýnský, saský vévoda a braniborský markrabě s výsadním právem českého volitele nesouhlasili, jediný neněmecký hlas si své privilegium obhájil. 

Českému králi byla navíc Zlatou bulou Karla IV. udělena ještě další, po právní stránce vskutku nezanedbatelná výhoda. Český stát se totiž vyhnul běžnému postupu, kdy po vymření té které dynastie spadla země disponující kurfiřtským hlasem zpět do rukou vrchního lenního pána, tedy římského krále. Jen na jeho blahovůli později záviselo, jaký další rod bude pověřen správou takto významného léna, k němuž se vázal mocný kurfi řtský hlas. Český panovník byl navzdory této praxi volen domácím sněmem a do jeho nástupnictví nemohl římský král zasahovat. Zatímco se tedy právo kurfiřtského hlasu vztahovalo jen na daná panství, představitel českého státu jej třímal osobně. 

Stačí prostá většina 

Zásadní nedostatek volby římského krále spočíval v tom, že ke zvolení bylo potřeba souhlasu všech sedmi kurfiřtů. Jeden každý z nich tak mohl zamezit právoplatné volbě. Tahle nešťastná praxe vedla často k nepříjemnému nešvaru, volbě dvou panovníků současně, kteří pak mezi sebou bojovali. Zápasil s tím zpočátku i sám Karel IV., který byl nejprve zvolen jen pěti kurfiřty a teprve po smrti svého soupeře Ludvíka Bavorského dosáhl plného uznání. Proto chtěl ve Zlaté bule takovým situacím zabránit a uzákonil, že napříště bude stačit volba prostou většinou hlasů (tedy čtyř ze sedmi).

Zlatá bula Karla IV. vešla v platnost roku 1356 a závazně platila až do zrušení Svaté říše římské v roce 1806. To ovšem neznamenalo, že by v průběhu století nedošlo k zásadním změnám. Tou nejvýznamnější bylo patrně odebrání kurfiřtského hlasu Falci a jeho předání Bavorsku v roce 1623. 

Navzdory neúnavné snaze Karla IV. o udržení říše v pevném svazku pokračovalo po jeho smrti další a další rozvolňování, které vedlo až ke krizi Svaté říše římské. Hašení věčných konfliktů mezi představiteli jednotlivých panství bylo příliš složité a snaha o centralizaci moci se zde setkávala jen s malým pochopením. Na počátku 15. století byl již konglomerát zemí zcela volným svazkem svébytných státečků, z nichž se některé později přerodily v mocné činitele středoevropské politiky.

Poslední únorový den roku 2021 zazářila nad anglickým hrabstvím Gloucestershire zelenkavá ohnivá koule. Do zemské atmosféry vstoupil 4,6 miliardy let starý meteorit pocházející z pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Díky pozorovací síti U.K. Fireball Alliance a řadě amatérských astronomů se podařilo dopadnuvší materiál velmi rychle nalézt a prozkoumat jej, aniž by došlo k jeho významné kontaminaci. Šlo o vzácný nález – od roku 1991 teprve druhý na území Velké Británie. Celkem se vědcům podařilo shromáždit 602 gramy vzácných vesmírných úlomků.

Nedávná analýza meteoritu ukázala, že má za sebou pohnutou minulost – podle vědců byl v na své pouti vesmírem několikrát rozbit, znovu reformován a pozměněn kapalnou vodou.

Vesmírná skládačka

Rozbor pomocí pokročilých technik, jinak uplatňovaných takřka výhradně na materiály pocházející z misí mapujících vzorky z asteroidů ukázal, že úlomky jsou tvořeny brekcií – hrubozrnnou sedimentární horninou, která se skládá z ostrohranných úlomků minerálů a hornin, spojených kataklastickou směsí. Z hlediska složení se jedná o uhlíkatý chondrit ze skupiny CM, což je kamenitá hornina bohatá na uhlík (obvykle 0,6 až 2,9 %) a vodu. Jedná se o nejstarší známý materiál ve Sluneční soustavě, pro který jsou typické tzv. chondrule – kulovité částečky tvořené minerály jako olivín či pyroxen. Analýza v nanometrovém měřítku dále ukázala, že brekcie Winchcombkého meteoritu vznikla z osmi různých typů chondritů.

To podle vědců naznačuje, že mateřské těleso, z něhož meteorit pochází, bylo několikrát rozbito a přetvořeno, pravděpodobně po srážkách s jinými vesmírnými tělesy na počátku historie Sluneční soustavy.

Úlomky meteoritu navíc jasně ukazují, že byly před rozbitím chemicky změněny kapalnou vodou. V některých případech byla zrna změněná vodou nalezena hned vedle nezměněných zrn. Nečekaně vysoký byl také výskyt karbonátových materiálů, jako je aragonit, kalcit a dolomit. Jedná se o minerály na bázi uhlíku, z čehož vyplývá, že mateřské těleso obsahovalo velké množství ledu na bázi oxidu uhličitého.

Přítomnost vody na mateřském tělese by mohla přinést odpověď na otázku, odkud se vzala voda na Zemi. Podle v současnosti nejpřijímanější teorie ji na Zemi dopravily dopady komet nebo jiných vesmírných těles – třeba právě uhlíkatých chondritů, jakým je i Winchcombský meteorit. V rámci dalšího výzkumu se proto vědci hodlají zaměřit na to, zda poměr deuteria a vodíku z odpovídá poměru vody na Zemi.

Kopčem. Veverčák. Rváč. Huňáč. Ďarga. Jména hrdinů a padouchů románu Eduarda Štorcha Lovci mamutů si nejspíše vybaví mnozí z nás. A kdo knihu nečetl, určitě si alespoň vybaví ilustrace Zdeňka Buriana. Poněkud spoře, v kůžích oděné postavy s výrazným čelem a ustupující bradou se dnešnímu člověku zrovna nepodobaly… 

Po stopách pravěké tlupy 

Když Eduard Štorch své nejznámější dílo psal, vycházel ze svého nejlepšího svědomí a snažil se je aktualizovat i o nové poznatky. Mezi úplně první verzí knihy nazvanou Člověk diluviální z roku 1907 a románem z roku 1937 je třicet let objevů a změn, které se udály jak ve vědě, tak v Štorchovi samotném. Proč je napsal tak, jak je napsal? V Lovcích mamutů se pokusil zaznamenat historii nejlépe, jak jí rozuměl. I děj zasazoval do lokalit, které důkladně znal: cesta titulní tlupy nevede od břehů Dyje do dnešní Libně náhodou.

Lovci mamutů? 

Štorchovy hrdiny můžeme zařadit mezi příslušníky pavlovienské či o něco pozdější willendorf-kostěnkienské kultury. Ta první nese jméno podle nálezů v obci Pavlov a v přilehlých Pavlovských kopcích. Štorch se názvem své knihy skutečně trefil. Jestli je v něčem pavlovienská kultura unikátní, tak je to vztah k mamutům. Ti sice nepředstavovali hlavní zdroj potravy, ale byli klíčovým zdrojem všeho, co tehdejší člověk potřeboval. 

Mamuta pavlovienci dokázali využít dokonale. Kůže a kožešina posloužily jako oděv i část obydlí, kosti jako stavební materiál, tuk jako palivo. Kly se měnily na sošky, jehly, hroty šípů i oštěpů. Nikde jinde na světě nedošlo k tak úzkému propojení lidí a mamutů, o čemž svědčí i nálezy obrovských sbírek mamutích kostí poblíž lidských sídlišť. Lidem toto propojení svědčilo. Podle stavu zubů dnes odvozujeme, že nikdy netrpěli hladem.

Chytací jámy? 

Ano, podle nejnovějších poznatků pavlovienská komunita sice skutečně mamuty lovila, ale zdaleka to nebyla hlavní součást jejich jídelníčku. Tu představovali spíše vlci, zajíci, sobi a lišky. Nově také víme, že tito lidé nepohrdli ani rostlinnou potravou. Mylná je i oblíbená představa o lovu mamuta do nachystané jámy. Tu dřívější badatelé odvodili ze způsobu, jakým afričtí lovci loví slony na úzkých pralesních stezkách. 

Pro lov na pravěké Pálavě by tento způsob nebyl úplně nejvhodnější. Mamuti měli výrazně větší volnost pohybu – mohli kráčet kamkoli a náročně hloubená jáma na jediném místě z mnoha možných by tak byla k ničemu. A hlavně: kvůli blízkosti ledovce byla země zcela promrzlá. Kopat bez náležitých nástrojů do permafrostu je obtížné až nemožné. K lovu mamutů pavlovienci často využívali terénu – nejjednodušší bylo mamuta zabít z výšky – útokem na hlavu. Zvlněná Pálava k těmto přepadením poskytovala dostatek příležitostí. 

Divoši v kůžích? 

Zcela mylná je také představa spoře oděných „opičáků“. Tehdejší člověk je nám sice vzdálen asi 26 000 let, ale v davu bychom si ho velmi pravděpodobně ani nepovšimli. Na základě nálezů lebek máme přibližné představy o tvářích mužů i žen. Ještě přesnější představu pak máme o tom, jak se oblékali – jak z nálezů, tak i z dochovaných sošek a dalších portrétů. Oděv samozřejmě musel v první řadě plnit ryze praktickou funkci – chránit svého nositele před krutým pravěkým podnebím. 

Užitná hodnota ale nebyla to jediné, co příslušníky takzvané pavlovské kultury zajímalo. Svůj šat zdobili našíváním různých ozdob či pásků, které měly pouze dekorativní funkci. Na jejich oděvech nacházíme tisíce mušliček a jiných drobných dekorací. Praktické i krásné byly různé varianty kožešin: nejčastěji liščích. Elegantní pokrývky hlavy se nám dochovaly i na soškách. Sofistikovaností překvapí i úprava vlasů. Hlavy skutečných lovců mamutů zdobily komplikované copy, drdoly a kratší i delší sestřihy.

Bezvěrci? 

Na celém Štorchově díle se jasně podepsaly i jeho názory. Kritizoval vliv katolické církve na školní vyučování. Tyto názory se promítly i do Lovců mamutů. Nenajdeme v nich jediného duchovního, jediného šamana. Přitom by se dalo čekat, že toto téma Štorcha jako autora spisu Původ náboženství zajímalo. Vypuštění celé duchovní a v podstatě i kulturní roviny života hrdinů je závažným prohřeškem, byť pro dobrodružný román snad pochopitelným. O tom, čemu tehdejší lidé věřili, nic přesného nevíme, ale sošky lidí i zvířat, barevné pigmenty v hrobech tehdejších nebožtíků, rytiny v kosti i hudební nástroje naznačují, že tehdejší lidé měli zájem i o víc než jen o stravu a bydlení.

V duchovních představách pavlovienců hráli nejspíš důležitou úlohu i mamuti. Zda je ale zbožšťovali, či zda se šaman svým oděvem symbolicky do těchto zvířat „převtěloval“, aby přivolal jejich stáda blíže táborům, to jistě nevíme.

Primitivní zbraně? 

Základem úspěšného lovu byla schopnost zvíře vystopovat a následně se k němu nepozorovaně přiblížit. Když se lovec dostal k lišce nebo vlkovi dostatečně blízko, zasáhl ho šípem s pečlivě upraveným prořezávacím hrotem vyrobeným z řady drobných kamínků, případně i s pilkovou úpravou. Ani pokud zvíře přežilo prvotní útok, nemusel lovec nikam chvátat. Zvíře se na útěku samo dále zraňovalo o ostří – lovci stačilo se od něj nenechat poranit. Pro individuální lov menší zvěře tak byl luk naprosto ideální. 

Samozřejmě, vůči mamutovi by taková taktika nestačila, luk a šípy by nedostačovaly. Ke slovu přicházela až nečekaně pokročilá technologie: pavlovienci dokázali nejspíš velmi dlouho vylepšovanými postupy narovnat mamutí kly a vytvořit z nich dlouhé a nebezpečné hroty. Z těch pak připravili oštěpy, kterými na kolos útočili. 

Dlouhé, ostré hroty sice pronikly do těla na relativně malém prostoru, to skutečně důležité se ale dělo uvnitř. Jakmile hrot pronikl dovnitř, převážilo ho ratiště tak, že se hrot začal působením gravitace uvnitř zvířete hýbat a způsobovat rozsáhlá vnitřní zranění. Roztrhané vnitřnosti, vnitřní krvácení, zhroucené plíce... Další pohyb zvířete jen zvětšoval poškození a mamut se tak dostával do situace, ze které nebylo úniku.

Někteří lovci se při slavnostních nebo jinak prestižních lovech mamutů „předváděli“. Aby demonstrovali svou odvahu před všemi přítomnými, lehali si před umírající mamuty. Samozřejmě, podobný risk se nehodil pro každý den, ale z dochovaných vyobrazení lovu soudíme, že už tehdy šlo o záměrně vykonávanou činnost, která měla odvážlivcům přinést vytouženou slávu. 

Šimpanzi bonobové (Pan paniscus), kteří jsou spolu se šimpanzi učenlivými (Pan troglodytes) našimi nejbližšími zvířecími příbuznými, mají pověst prostopášných lidoopů, kteří se místo konfliktů raději věnují zábavě a „volné lásce“. Nový výzkum ale ukazuje, že jsme si do chování bonobů spíše promítali své představy, které tak úplně neodpovídají skutečnosti. Nedávné pozorování obou šimpanzích druhů totiž ukázalo, že bonobům je agrese mnohem bližší, než jsme se domnívali.

Antropoložka Maud Mouginotová z francouzské University v Toulouse a její spolupracovníci sledovali tři skupiny bonobů, které žijí v rezervaci Kokolopori v Konžské demokratické republice a dvě skupiny šimpanzů z národního parku Gombe v Tanzanii. Soustředili na 12 bonobů a 14 šimpanzů z těchto skupin a detailně je sledovali celé dny, především pokud šlo o jejich střety s ostatními.

Agresivní lidoopi

Badatelé sledovali, jak často vybraní bonobové a šimpanzi vyvolávají agresi a s kým. Také si všímali, zda agresivní střet zahrnoval šťouchance či rvačku, anebo zda proběhl bez fyzického kontaktu. Výsledky výzkumu agresivity primátů v těchto dnech uveřejnil vědecký časopis Current Biology.

Mouginotová s kolegy s překvapením zjistili, že samci bonobů jsou ve skutečnosti agresivnější než šimpanzi. Bonobové se zúčastnili agresivních střetů 2,8krát častěji než šimpanzi a třikrát častěji střetů, v nichž došlo na fyzický kontakt. Bylo to jak v případě konfliktů mezi samci, i pokud jde o agresi samic vůči samcům. Jen agrese samců vůči samicím jsou častější u šimpanzů. Neznamená to, že by bonobové byli násilnická monstra, pozorování ale ukazuje, že naše představy o jejich naprosté mírumilovnosti byly přinejmenším přehnané.

Proč jsme vlastně považovali bonoby za mnohem méně agresivní než šimpanze? Podle badatelů je to zřejmě minimálně z části kvůli tomu, že šimpanzi tvoří koalice, v nichž jsou pak agresivní na ostatní. Dalším pozoruhodným výstupem výzkumu týmu Mouginotové je, že u bonobů i u šimpanzů jsou reprodukčně úspěšnější agresivní samci. Samci s nejvyšší mírou kontaktní agrese zplodili zhruba 80 procent potomků. 

Solární plachetnice představují pozoruhodnou technologii pasivního pohonu, kdy je kosmická sonda poháněná tlakem záření dopadajícího na plachtu napnutou ve vzduchoprázdnu kosmického prostoru. Na 24. dubna 2024 je plánovaný start solární plachetnice Advanced Composite Solar Sail System, která představuje novou generaci těchto kosmických sond. NASA tentokrát vsadila na nosnou raketu Electron společnosti Rocket Lab, která by se měla vznést z novozélandského kosmodromu Rocket Lab Launch Complex 1 na poloostrově Mahia.

Nová plachetnice kosmického moře

Advanced Composite Solar Sail System je technologický demonstrátor, který využívá cubesat sestavený ze 12 jednotek, zkonstruovaný společností NanoAvionics. Měl by testovat nová „ráhna“ z kompozitního materiálu, vyrobeného z flexibilního polymeru a uhlíkových vláken. 

Primárním cílem mise je rozvinutí nové konstrukce plachty. Jakmile se sonda dostane na heliosynchronní oběžnou dráhu ve výšce 1 000 kilometrů nad zemským povrchem, měla by rozvinout ráhna s polymerovou plachtou. Ráhna, která se ve složené podobě vejdou do jedné ruky, se roztáhnou do délky asi sedmi metrů. Po zhruba 25 minutách by se měla plachta s konstrukcí plně rozložit. V této podobě zabere plochu asi 80 metrů čtverečních.

TIP: Objekty Sluneční soustavy by mohla zkoumat hejna solárních plachetnic

Celý proces budou pečlivě sledovat kamery na palubě sondy, aby odborníci mohli analyzovat, zda nová konstrukce funguje podle předpokladů. Pozorovatelé noční oblohy se mohou těšit na novou hvězdu. Až bude nová solární plachta plně rozložená a ve vhodné pozici vůči zemskému povrchu, měl by vysoce odrazivý materiál, z něhož je vyrobená, zářit tak jasně, že solární plachetnice bude viditelná na obloze zhruba jako Sírius.