Mohli bychom nechat proti sobě bojovat čarodějného mystika Přemysla, jenž oře s posvátnými voly a jeho hůl silou vůle vyraší zelenými lístky, s hrdinným maďarským náčelníkem stepních jezdců Arpádem, který pro ně dobyl novou vlast silou zbraní v čele ďábelsky rychlých vojů, před nimiž se doslova třásla celá Evropa?

Jenže takové zjednodušení by bylo příliš laciné. Dějiny nebývají tak snadno odůvodnitelné, i když to tak ve světle mýtů založených na symbolech a příkladných činech někdy může vypadat. Přemysl Oráč a maďarský náčelník Arpád byli mytickými zakladateli panovnických dynastií, které vládly dvěma zemím střední Evropy přes 400 let. Jeden z nich je postavou čistě legendární, druhý má velmi reálný historický podklad. Přesto obě legendy symbolicky reprezentují typické rysy dvou národů, jak si je předávaly generace jejich příslušníků. V obou legendách je položen symbolický základ středověké vlády, která svázala kdysi primitivní kmeny jistými pravidly, jež by se dala s nadsázkou nazvat „první ústavou“. Nemá nejmenší smysl nechávat bojovat Přemysla proti Arpádovi, ale určitě má smysl porovnat si jejich legendy. 

Přemysl Oráč 

Přemysl pocházel ze Stadic na břehu řeky Bíliny a zřejmě vůbec nepatřil ke kmeni Čechů. Přesto byl už nějakou dobu milencem české věštkyně Libuše, která k němu čas od času přijížděla na bílém koni. Možná mu ani neřekla, že se má stát českým knížetem. J

ednou se před ním při poklidné orbě náhle objevili čeští poslové a řekli: „Blažený muži a kníže, jenž od bohů nám jsi byl zrozen. … vypřáhni od pluhu voly, změň roucho a na koně vsedni!“ Přemysl je nejdřív odmítl a řekl: „Jděte tam, odkud jste přišli!” Při tom však vetkl do země svou hůl (otku) a pustil voly. „Ti, ještě než to dořekl, zmizeli z očí a nikdy víc se neobjevili. Ale líska, kterou do země vetkl, vyrazila tři velké ratolesti, a to, což jest ještě podivnější, i s listím a ořechy“. Pak Přemysl pozval ohromené hosty ke snídani a nechal se rychle přesvědčit, že by měl vládnout. 

I vydal se s nimi zpět k Libuši, kde došlo ke zmíněnému posvátnému sňatku, a pak vykonal zásadní čin, co správný vládce musí udělat: „Upoutal zákony tento bezuzdný kmen, nezkrocený lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství.” 

Náčelník Arpád 

Kněžna Emese, žena skytského krále, měla sen, že byla na příkaz boha obtěžkána ptákem Turulem (jestřábem nebo orlem). Ve snu jí bůh zvěstoval velevýznamný úkol jejího dosud nenarozeného syna. Měl se podobat řece ohně a vládnout dalekým zemím. Syn dostal jméno Almos (sen). Povstal v čele maďarského národa, aby dobyl zpět dědictví předků z rodu hunského krále Attily. Maďaři se totiž považovali za potomky Hunů a většina Evropy je tak i vnímala, i když s nimi ve skutečnosti neměli nic společného. Turul ukázal Almosovi cestu k horskému masivu Karpat. Almos odvedl tím směrem maďarské kmeny z jejich původního sídla někde na úpatí Uralu. Jenže při této dlouhé cestě zemřel a svůj úkol nesplnil. 

Významné úkoly knížat i králů však často přechází z otce na syna. Náčelníci maďarských kmenů zvolili do svého čela Almosova syna Arpáda a přísahali mu věrnost. Provedli při tom krvavý pohanský rituál: řízli se do ruky a nechali krev skanout do obětního kalicha, napili se z něj a přísahali, že budou volit svá knížata pouze z Arpádova rodu. Na oplátku ovšem kníže musel slíbit, že nově dobytou zemi rozdělí spravedlivě mezi 108 rodů a potomkům náčelníků sedmi uherských kmenů ponechá volnou ruku při jednání na jejich území. Tím vlastně založil podle historika Paula Ledvaie první maďarskou ústavu. 

Arpád byl skutečnou historickou postavou. Vedl maďarské nájezdníky koncem 9. století, tedy v čase vpádu maďarských kmenů do Evropy, a dobyl slavná vítězství. Píší o něm mnohé zahraniční kroniky a dostal se i do knih dvou byzantských císařů 10. století. Jenže zprávy jsou kusé a popisují hlavně jeho vojenské úspěchy. V té době se mniši v evropských klášterech často modlili: De sagittis Hungarorum libera nos, Domine! (Ochraňuj nás před šípy Uhrů, Pane!) 

Většina souvislejších příběhů o Arpádovi pochází z legend, které často záměrně zamlžují pravdu. Proto se tento legendární předek první uherské královské dynastie řadí po bok Přemysla Oráče. Patří více do říše mýtů. Našich dějin se dotýká především proto, že pod jeho vedením rozdrtili Maďaři na padrť dosud vzkvétající Velkomoravskou říši pod vládou rodu Mojmírovců. Arpád zemřel roku 907 chvíli poté, co Velká Morava navždy zmizela z mapy Evropy.

NASA potvrdila svůj plán vyslat na průzkum Saturnova měsíce Titanu sondu Dragonfly. Cesta k největšímu Saturnově měsíci má odstartovat v červenci 2028 a ke svému cíli má „vážka“ dorazit v roce 2034. Fascinující vědecká mise má vyjít na 3,35 miliardy dolarů (v přepočtu zhruba 77 miliard korun). Proti původním plánům jde o zhruba dvojnásobné navýšení rozpočtu a dvouletý posun startu. Aby NASA tuto časovou ztrátu kompenzovala, počítá s využitím těžkého nosiče, který má přeletovou dobu mise zkrátit – původní koncept počítal s osmiletou cestou.

Zpátky v čase

Saturnův měsíc Titan je bezpochyby nejzajímavější průvodce tohoto plynného obra. Je také druhým největším měsícem Sluneční soustavy, po Jupiterově Ganymedu, a jediným satelitem s hustou atmosférou. Jeho povrch halí vrstva oranžové mlhy, neproniknutelné pro viditelné světlo. Hlavní složky tamního ovzduší tvoří dusík a metan. Plynný metan přechází do kapalné fáze za teploty nižší než −170 °C, na povrchu se vypařuje a vzniká oblačnost, z níž vypadávají srážky. Po dosažení povrchu stéká kapalný metan po svažujícím se terénu do říčních koryt a putuje do níže položených míst, kde se formují jezera a moře. 

Probíhá tam tedy činnost, kterou na Zemi označujeme jako „koloběh vody v přírodě“, jen s tím rozdílem, že na Titanu místo H₂O cirkuluje metan. Zatímco na modré planetě se z nebe snášejí kapky deště o maximálním průměru 6,5 mm rychlostí asi 9,2 m/s, na zmíněném měsíci se jedná o kapky metanu s průměrem zhruba 9,5 mm a s odhadovanou rychlostí 1,6 m/s.

Důležitý rozdíl mezi atmosférami obou těles spočívá v kyslíku. Zatímco na Titanu uvedený plyn schází, na Zemi reprezentuje téměř 21 % ovzduší. Když ovšem naši planetu před 3,8–2,5 miliardy let ovládali mikrobi, také se na ní žádný kyslík nevyskytoval. Místo toho atmosféru zčásti tvořil metan produkovaný jednoduchými mikroorganismy. Podle některých vědců tehdy Zemi obklopoval oranžový plynný obal, podobně jako současný Titan. Ve skutečnosti mohl pomoct utvářet život udržováním teploty a ochranou před ultrafialovým zářením. Dle badatelů tak Saturnův měsíc představuje analog rané Země a může nám poskytnout vodítko k odhalení původu pozemského života. 

Po stopách života

Dragonfly nebude přistávací sondou jako její předchůdce Huygens, který na povrch Saturnova souputníka dosedl v lednu 2005. Půjde o stroj připomínající dron a na pozoruhodném vzdáleném světě má prozkoumat desítky lokalit. Dragonfly se díky tomu bude moct zaměřit na podobné procesy, jaké kdysi probíhaly na naší planetě. Má za úkol probádat desítky míst napříč Titanem, odebrat vzorky a měřit složení organického materiálu, aby bylo možné určit obyvatelnost prostředí a studovat prebiotickou chemii – přístroje na palubě budou mimo jiné zjišťovat, jak daleko se mohla vyvinout. Sonda má rovněž zkoumat atmosféru měsíce a vlastnosti (pod)povrchových rezervoárů kapalných uhlovodíků. Kromě toho bude pátrat po chemických důkazech minulého či současného života.

Podle původních plánů (které se budou v následujících měsících upřesňovat) by Dragonfly měla nejprve dosednout do lokality Shangri-La, kterou pokrývají velmi podobné duny, jaké známe z Namibie. Sonda region prozkoumá v rámci několika krátkých přeletů, jež se mohou prodloužit až na osmikilometrové výpravy. Závěrečný cíl představuje impaktní kráter Selk, odkud mají vědci důkazy dávné přítomnosti kapalné vody společně s organickými látkami.

Na Titanu má sonda využívat velmi příznivé podmínky k letu: čtyřikrát hustší atmosféru a pouze sedminovou gravitaci oproti Zemi. Jak bude vypadat finální harmonogram mise není v tuto chvíli jasné – původní koncept počítal s primární misí trvající 2,7 roku a nejméně 20 přesuny, během kterých měla sonda na Titanu překonat vzdálenost 175 km.

TIP: Překvapení z Titanu: Kraken Mare je zřejmě mnohem hlubší než jsme si mysleli

Aktuální rozhodnutí NASA umožňuje misi postoupit k dokončení konečného návrhu, po kterém bude následovat stavba a testování celé kosmické lodi a vědeckých přístrojů. Návrh a stavbu sondy má zastřešovat Johns Hopkins Applied Physics Laboratory (APL), která má pro NASA projekt spravovat. Hlavní řešitelkou je Elizabeth Turtle z APL. Tým mise tvoří klíčoví partneři z Goddardova střediska, Lockheed Martin, JPL, Ames Research Center, Langley Research Center, ale i například francouzské Národní centrum kosmického výzkumu CNES, Německé středisko pro letectví a kosmonautiku DLR nebo třeba japonská Národní agentura pro výzkum a vývoj v oblasti letectví a kosmonautiky JAXA.

Anna Maruščáková prý byla zajímavá, temperamentní, černovlasá mladá žena, která se líbila mužům. Podle pamětníků byla hodná, dobře vychovaná a měla ráda zamilované filmy. Možná ze všeho nejvíce snila o velké lásce. Narodila se v roce 1923 ve středočeských Kosmonosech. Rodiče pracovali na statku jako deputátníci – dostávali tedy část výplaty v naturáliích. A tak jakmile Anička skončila školu, musela také začít vydělávat. 

Místo si našla ve Slaném v továrně na výrobu baterií. Vlastnil ji úspěšný podnikatel a vynálezce Jaroslav Pála, který zároveň zastával post starosty města. Devatenáctiletá dívka se jednou náhodou seznámila s mladým zábavným mužem, který se jí představil jako Milan. Prý byl vtipný a měl odpověď na každou otázku. Možná se do něj Anička zamilovala a snila svůj sen o velké romantické lásce. Milana obklopovala řada tajemství a podobně se i domlouvali na dalších schůzkách. Milan jí posílal dopisy, ovšem Anička mu nedala adresu domů, ale do továrny Pála.

Okupace

Období protektorátu a 2. světová válka krutě zasáhly do života všech lidí. Bývalí demokratičtí politikové, ale i mladí muži – vojáci a vlastenci, kteří chtěli bojovat proti nacistům, utíkali za hranice. Situace se čím dál víc komplikovala, protože protihitlerovská koalice se navíc domnívala, že Češi se v protektorátu brání méně, než by mohli. Že se smířili se začleněním do Třetí říše. Že kolaborují s nepřítelem. S tímto patem souvisely i úvahy o tom, zda bude možné Československo po skončení války obnovit. Němci ale Čechy za dostatečně podrobené nepovažovali. Když na podzim roku 1941 nastoupil nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, zahájil tvrdý teror. Mezi první kroky tohoto „milovníka hudby“ patřilo zatýkání, popravy a stanné právo. 

První dopis

Když se 3. června 1942 dostal továrníkovi Pálovi na stůl dopis adresovaný jeho zaměstnankyni Anně Maruščákové, otevřel jej spolu s další firemní korespondencí a přečetl si ho. Vždyť přišel do firmy a jméno zaměstnankyně uváděl až na druhém místě. Anička ten den navíc nebyla v práci, protože si před několika dny poranila prst a lékař jí vystavil pracovní neschopenku. Obsah listu se mu ale zdál dost podivný.

Začínal sice milostným oslovením „Drahá Aničko“, ovšem pokračoval slovy: „Co jsem chtěl udělat, také jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak již se neuvidíme.“ Továrník Pála se zalekl, zda se nejedná o nějakou provokaci. Před pár dny proběhl atentát na Reinharda Heydricha, nacisté běsnili a hledali jakékoliv spojení s parašutisty. Nikdo si nemohl být jistý vůbec ničím…

Kola se roztáčejí

Jaroslav Pála proto vzápětí telefonoval na četnickou stanici ve Slaném. Dopis měl v továrně vyzvednout strážmistr František Vybíral. Později tvrdil, jak se snažil továrníka přesvědčit, že se jedná pouze o milostný dopis. Ale znepokojený Pála se domníval, že autorem dopisu může být klidně i jeden z útočníků na Heydricha. Zpráva o dopisu se tak dostala na kladenské gestapo. Gestapáci si pro Aničku zajeli a odvezli na výslech. Při domovní prohlídce navíc objevili další dopisy od Milana. Anička už při prvním výslechu vypověděla, že ji její milý poprosil, aby vzkázala do Lidic, že „Pepi Horák je v Anglii a má se dobře“.

Nastalo další dějství tragédie. Nacisté věděli, že lidičtí rodáci Josef Horák a Josef Stříbrný působí v zahraniční armádě – nyní nabyli dojmu, že právě oni stojí za atentátem.

Ironií osudu ale ještě předtím zatkli i tajemného Milana – a ukázalo se, že místo s příslušníkem domácího odboje mají co do činění s užvaněným záletníkem Václavem Říhou, který se jen snažil vztah s Aničkou ukončit, protože měl doma manželku a malou dceru. Rozhodnutí vyhladit Lidice to ale nezměnilo – už dříve bylo v Berlíně rozhodnuto, že za atentát exemplárně zaplatí jedna z českých vesnic.

Hrůza jménem Lidice

Nákladní auta obklíčila Lidice 9. června 1942. Nacisté vyhnali všechny tamní obyvatele z domů a postupně zatkli. Zvlášť odvedli muže, zvlášť ženy a děti. Následující den okolo sedmé hodiny ráno začali s popravami. Bez slitování a bezdůvodně tehdy zemřelo 173 mužů, nejmladšímu ještě nebylo ani patnáct let. Nešlo ale o konečný počet, protože dalších dvacet šest mužů a žen popravili o něco později v Praze, na kobyliské střelnici. Lidické ženy byly postupně transportovány do koncentračních táborů. Lidické děti našly svou smrt v plynových komorách, jen některé byly umístěny „na převýchovu“ do německých rodin. Lidice byly vypáleny, srovnány se zemí a měly tím být také vymazány z historie. Životem zaplatila i mladičká Anna Maruščáková.

Image

Čtěte také

Beznaděj, utrpení a smrt: Před 80 lety byla vyhlazena obec Lidice

Komunistické praktiky

Podobně nešťastná shoda náhod se váže i k dalšímu nedoručenému dopisu. Jeho příběh se odehrával pouhých pár let po skončení 2. světové války. A i po něm zůstali mrtví a věznění. Dobový kontext byl ale zcela jiný, svět se rozdělil na Východ a Západ, zuřila studená válka a Československo patřilo od února 1948 mezi totalitní státy komunistického bloku. Hledal se vnitřní nepřítel – nejprve mezi těmi, kdo s komunistickými pořádky nesouhlasili, a poté i mezi samotnými komunisty. Tak to probíhalo v Sovětském svazu i v dalších komunistických státech. Usvědčení a potrestání prohlubovalo všeobecnou atmosféru strachu – a komunisté také mohli na tyto „zakuklené vlastizrádce“ svést hospodářské neúspěchy.

Agenti všude

Hned po únorovém převratu nastala velká vlna útěků na Západ. Někteří odbojáři se snažili i přes hranice napomoci likvidaci komunistů. Možná šlo o někdy až naivní akce, přispívala k nim ale atmosféra doby a šok demokratických států ze spuštění železné opony. Významnou roli v tomto období sehrávaly zpravodajské služby – jak komunistická Státní bezpečnost, tak i zahraniční rozvědky. Ovšem rozlišit, kdo kam ve skutečnosti patřil a jakými záměry či pohnutkami se řídil, nešlo vůbec snadno. Někteří se totiž stali agenty dvojitými, tedy pracovali jak pro západní zpravodajce, tak pro komunistické estébáky. 

Agent pošťákem

Dvojitý agent Rudolf Nevečeřal patřil mezi tzv. chodce, kteří byli vysíláni přes hranici se zásilkami či jinými úkoly. Pracoval pro skupinu bývalého československého zpravodajského esa Františka Moravce, který tou dobou působil v exilu a snažil se vybudovat tu síť protikomunistických zpravodajských skupin.

Nikdo tehdy netušil, že Nevečeřal zároveň spolupracuje s StB. Před nějakou dobu ho totiž v Československu odsoudili za údajné protistátní řeči, které vedl v hostinci. Do vězení jít nechtěl, a tak na jaře utekl do západního Německa, kde se dostal k americkým zpravodajcům a začal svou dráhu agenta-chodce. Trvala zhruba dva měsíce. Při druhém přechodu se na naléhání manželky přihlásil na Státní bezpečnosti a podepsal spolupráci. A tak když v noci z 8. na 9. listopadu 1951 přešel znovu hranici do Československa, okamžitě svěřený dopis předal svému řídícímu důstojníkovi.

Dva adresáti

Za doručení měl být Nevečeřal na Západě královsky odměněn: mohl se dostat do USA a získat odměnu tisíc dolarů. Vypadalo to, že šlo o skutečně důležitou korespondenci. Psaní bylo určeno Daniele Kaňkovské – v přiložené obálce se však skrývala ještě další zpráva, kterou měla Kaňkovská předat dál. Adresátem byl tajemný muž nazývaný Velký metař. Estébáci si od Nevečeřala dopisy převzali, otevřeli a ofotili. Nevečeřal se s nimi poté vydal na adresu Daniely Kaňkovské.

Velký metař

Estébáci velmi přemýšleli, kdo může být oním Velkým metařem. Bylo jim jasné, že to musí být nějaký důležitý člověk, možná i soudruh z komunistické strany. Právě ten měl být prostřednictvím dopisu varován, že mu hrozí nebezpečí, a byla mu nabídnuta možnost útěku přes hranice. Veškeré další náležitosti domluvy pak nesly typické znaky práce zpravodajských složek. Smyčka se začala zatahovat 24. listopadu 1951. Ministr vnitra Kopřiva si zavolal osvědčené estébáky, jeden dokonce musel přerušit dovolenou, a sdělil jim, co je čeká. Velkým metařem se myslí muž č. 1 v komunistické hierarchii: Rudolf Slánský. StB prý získala dokument, který „nezvratně“ potvrzuje, že je nepřítelem komunistické strany.

Dopis důkazem

Když slavil 31. července 1951 Rudolf Slánský své 50. narozeniny, objevilo se několik podivností. Neuskutečnily se žádné velkolepé stranické oslavy, také komunistický tisk jeho jubileum nijak velkolepě nekomentoval. Nepřišla dokonce ani blahopřejná zdravice z Moskvy. Signály zcela zřejmě ukazovaly na to, že Slánského pozice se jaksi kymácí. 

Sovětští poradci na Slánského upozorňovali Klementa Gottwalda už dříve, a dokonce prý na něj v této záležitosti i různě tlačili. Ovšem Gottwald si nic nepřipouštěl. Možná nevěřil, že by Slánský mohl být tím vnitřním nepřítelem. Byl přece tak osvědčeným soudruhem už z dob první republiky a také v Moskvě během 2. světové války působili společně. Až když se objevil onen dopis, souhlasil Gottwald se zatčením Slánského. 

Rozkaz neprodleně vykonali a Slánského – spolu s dalšími jedenácti obviněnými – v listopadu 1952 odsoudili k trestu smrti. Popravili jej pak začátkem prosince. Dopis, který se k němu nikdy nedostal, se stal zásadním důkazem, který mu vystavil cestu na popraviště. Potrestali i Kaňkovskou – za to, že bezpečnostním orgánům sama vše ne­oznámila. Stanula před soudem, čekal ji kriminál a během věznění podepsala s StB spolupráci. 

Během archeologických prací, souvisejících s rekonstrukcí vodovodního, plynového a elektrického vedení v centru německých Cách, narazili odborníci na zdivo, které svým složením a formou připomíná stavby z časů Římské říše. Následný výzkum prokázal, že jde o zbytky 1 700 let starého opevnění, které mělo město chránit před nájezdy barbarů.

O existenci opevnění odborníci spekulují již nejméně 140 let, až doposud ale chyběly potřebné důkazy. „Během vykopávek byl odhalen základ mohutného zdiva, které vzhledem ke stavební technologii musí pocházet z římské doby,“ uvádí v tiskové zprávě archeoložka Dr. Donata Kyritzová.

Obrana proti barbarům

„Způsob, jakým byla zeď postavena, ukazuje, že jde o stavbu římského původu. Malta podobná betonu a výběr materiálu jsou pro římské období typické. Také rozměry a způsob založení zdiva se liší od technik používaných ve středověku,“ vysvětluje archeoložka.

Římané zeď podle vědců postavili pravděpodobně ve třetím století v souvislosti s množícími se nájezdy barbarů. Kolem roku 275 n. l. město barbaři zcela zničili, což Římany podnítilo k vybudování obranné pevnosti zvané castrum kolem městského tržiště.

„Víme, že castrum bylo postaveno jako reakce na nájezdy germánských kmenů kolem let 275 a 276 n. l.,“ potvrzuje archeolog Andreas Schaub, který se na vykopávkách podílí. „Nevíme, zda šlo o místo se stálou vojenskou posádkou, nebo zda se zdejší obyvatelé museli bránit sami. Víme ale, že opevnění fungovalo. Nemáme žádné indicie o tom, že by došlo k nějakému velkému ničení po jeho vybudování.“

Celková délka stavby zatím není známá. Odborníkům se doposud podařilo odhalit jen zhruba sedm metrů dlouhý a přibližně 90 centimetrů tlustý kus zdiva, části keramiky a zvířecí kosti. Podle archeologů se castrum skládalo z hradeb, věží a téměř 20 stop širokého příkopu. Opevnění zřejmě obklopovalo celé centrum města, dokud ho obyvatelé města ve 12. století nezbourali. Skutečnou velikost a další podrobnosti o dávném opevnění zřejmě potvrdí až probíhající výzkum.

Jupiterův měsíc Io je naprosto výjimečný svým vulkanismem. Ve skutečnosti jde o nejvíce soptící těleso Sluneční soustavy. Vědci o tom vědí už dlouho. Vulkanismus Io pohánějí gravitační vlivy Jupiteru, a také jeho dalších měsíců, především Ganymedu a Europy. Až doposud ale nebylo jasné, jak dlouho vlastně tento unikátní měsíc soptí.

Tým geologů a planetárních vědců NASA a dalších amerických výzkumných institucí, který vedla Katherine de Kleerová z Caltechu, přinesl důkaz, že měsíc Io soptí vlastně nejdelší možnou dobu – tedy od svého vzniku na počátku Sluneční soustavy. Zjištění vychází z pozorování soustavou radioteleskopů ALMA v Chile.

Historie soptění Io

Vědci se zaměřili se na data, která se týkala izotopů chloru a izotopů síry. Ukázalo se, že molekuly s chlórem i se sírou jsou v atmosféře Io zastoupeny mnohem více, než v atmosférách jiných planet a měsíců Sluneční soustavy, což se dalo čekat vzhledem k vulkanické povaze pekelného měsíce.

Zároveň vědci analyzovali poměry izotopů chloru v molekulách chloridu sodného a chloridu draselného, společně s poměry izotopů síry v molekulách oxidu siřičitého a oxidu sirnatého. Z těchto analýz vyplynulo, že naprostá většina sloučenin síry i chlóru, uvolněných při vulkanických erupcích, zmizela do vesmíru.

Jak vyplývá ze studie, kterou uveřejnil vědecký časopis Science, podle výsledků analýz probíhá na měsíci Io nepřetržité soptění. Velmi pravděpodobně soptí prakticky po celou dobu, tedy přibližně 4,5 miliardy let. Vědci hodlají historii měsíce Io zkoumat dál. Zajímá je, zda před spuštěním nepřetržitého soptění měsíc Io neprošel krátkým chladným obdobím.

Člověk vděčí za svou výjimečnou inteligenci asi 100 miliardám neuronů uložených v mozku. Chobotnice vybavila příroda mnohem skromnější nervovou soustavou – vystačí se 130 miliony neuronů. I s touto spartánskou výbavou však dokážou úžasné kousky.

Chapadlo na cestách

Plné tři pětiny všech neuronů nemá chobotnice v centrální nervové uzlině plnící funkci mozku ale v chapadlech. Díky tomu mohou chapadla operovat víceméně samostatně. Nejsou závislá na ostatních chapadlech, ani na hlavním nervovém centru. Chobotnice se nedostane do problémů, dokonce ani tehdy, když o některé chapadlo přijde. Za ztracenou „končetinu“ jí doroste nová. Osud ztraceného údu názorně demonstruje samostatnost jednotlivých chapadel.

Chapadlo oddělené od těla pracuje ještě zhruba hodinu, jak bylo zvyklé. Pokud narazí na kořist, hbitě ji obemkne, přichytí se k ní přísavkami a podává ji do míst, kde si „pamatuje“ ústní otvor.

Leváci a praváci s osmi nohama

Úplně nezávislá však jednotlivá chapadla nejsou. Chobotnice je přeci jen do určité míry ovládá svou velkou nervovou uzlinou. Má mezi nimi své oblíbence. Ty používá přednostně a svěřuje jim nejnáročnější úkoly. Tak trochu to připomíná pravorukost či levorukost lidí.

Je s podivem, že se chobotnicím jejich částečně autonomní chapadla nezamotají. Jak si je uhlídají? Je to další důkaz nevšední inteligence těchto hlavonožců? Izraelští vědci tuhle záhadu vyřešili. Ve studii publikované vědeckým časopisem Current Biology prokázali, že se chobotnice proti zauzlení chapadel jistí jednoduchým trikem, při kterém své neurony nijak zvlášť nenamáhají.

Jak pozná sama sebe?

My lidé máme celkem jasnou představu o pohybu i poloze svého těla i končetin. Informace o jejich postavení sbírá nervový systém a předává je do mozku. Tam jsou porovnány se základní „mapou“ organismu. Díky tomu si uvědomujeme, jestli stojíme nebo ležíme, zda zvedáme ruku nebo nohu. Jde o poměrně náročný systém, ale člověk a spolu s ním i další obratlovci si ho mohou dovolit. Jejich nervový systém disponuje dostatečným výkonem a anatomická stavba kostí, šlach, vazů a svalů výrazně omezuje rejstřík poloh, jaké mohou naše tělo i končetiny zaujmout. Nedokážeme například bez vykloubení kolena ohnout nohu tak, abychom měli chodidlo před tělem.

Chobotnice si tenhle systém dovolit nemůže. Její nervový systém má omezenou kapacitu, ale chapadla naopak dokážou zaujmout prakticky jakoukoli pozici. I kdyby si chobotnice dokázala ve svých malých nervových uzlinách vytvořit „mapu“ organismu, pro její porovnání se skutečnou polohou všech osmi chapadel by se nabízelo nekonečné množství variant. Chobotnice si proto neudržuje přehled o tom, jak má chapadla rozprostřená a co všechno zrovna dělají.

Chemický odpuzovač

Tým biologů vedený Binyaminem Hochnerem z Hebrejské university v Jeruzalémě zjistil, že chapadla chobotnice se vzájemně dotýkají, ale přísavky se na jejich kůži nezachytí. Neulpí ani na kusu kůže chobotnice a jen velmi slabě přilnou k povrchu plastu natřeném sekretem z kůže.

Trik je zřejmě v tom, že přísavky slouží nejen jako končetiny, ale také jako chuťový a hmatový orgán. Na své kůži zjevně cítí molekuly, které jim prozradí, že se dotýkají vlastního těla a přísavka na ně reaguje ochabnutím. Chobotnice má ale i tuto reakci do určité míry pod kontrolou. Pokud některým ze svých chapadel narazí na chapadlo oddělené od těla, dokáže ho přísavkami uchopit. Jde jí to lépe, pokud chapadlo patřilo cizí chobotnici. Hochner a jeho spolupracovníci to považují za další důkaz o inteligenci chobotnic, protože rozlišují „moje“ a „cizí“.

Inspirace pro roboty

Zatím není jasné, jakou látku chobotnice používají k identifikaci vlastního povrchu těla. Nejspíš půjde o směs několika látek a jednotlivé chobotnice se budou lišit jejich poměrem. To by vysvětlovalo, proč chobotnice respektuje vlastní chapadla, ale cizí „končetiny“ umí uchopit.

Po chemikálii, jež nedovolí chobotnici využít přísavky, by možná rádi sáhli potápěči z dobrodružných románů, kteří se pod mořskou hladinou potýkají s obřími hlavonožci. V reálném životě ale takové situace nenastávají. Přesto zřejmě najde objev izraelských vědců praktické uplatnění. Zaujal konstruktéry „měkkých“ robotů určených k pronikání stísněnými prostorami. Také tito roboti se potýkají s potřebou odlišit „své“ od „cizího“. Mohli by nést na povrchu chemické, mechanické nebo elektronické „značky“ a ty by jim spolehlivě prozradily, jestli se dotýkají předmětů v okolí nebo některé z částí vlastního „těla“.

Klimatology ve Spojených státech čeká každým rokem velmi důležitý úkol – předpověď sezóny hurikánů. Taková předpověď samozřejmě nemůže být úplně detailní, a ne vždy vyjde, protože pozemské klima je opravdu hodně složitý systém. Přesto jsou ale takové předpovědi významné pro celou řadu odvětví v Severní Americe.

Každoročně se takových předpovědí objeví vícero a postupně dochází k jejich průběžnému zpřesňování. Nedávno zveřejněná předpověď letošní hurikánové sezóny příliš optimistická není. Podle odborníků Coloradské státní univerzity lze pro letošní rok očekávat extrémně aktivní hurikánovou sezónu, kterou budou pohánět rekordní teploty povrchu oceánu v tropické a subtropické oblasti Atlantiku.

Teplá voda živí hurikány

Podle předpovědi by velmi teplá voda v Atlantiku měla přinést nadprůměrné běsnění hurikánů. Právě teplá mořská voda je totiž základním zdrojem při vzniku hurikánů. Zároveň také způsobuje obecně nižší atmosférický tlak a méně stabilní atmosféru, což jsou další dva faktory, které přispívají k větší aktivitě hurikánů.

Vědci rovněž očekávají, že ačkoliv je tropický Pacifik momentálně pod vlivem globálního klimatického jevu El Niño, během vrcholu hurikánové sezóny v Atlantiku, tedy v srpnu až v říjnu, by mělo dojít k „přepnutí“ klimatických podmínek do situace, kterou klimatologové označují jako La Niña.

Pokud k tomu dojde, La Niña povede k oslabování větrů ve větších výškách v oblasti tropického Atlantiku. To zase bude mít za následek oslabení vertikálního střihu větru, tedy změn rychlosti nebo směru větru při změně výšky. Také tento vývoj situace přispěje k posílení vzniku i intenzity hurikánů v Atlantiku. Pokud se uvedené scénáře opravdu naplní, mají se ve Střední a Severní Americe „na co těšit“.

Dlouho se předpokládalo, že Charles Darwin vlastnil „pouze“ 1 480 knih a uchovával je doma a na svém působišti na univerzitě v Cambridgi. Historik John van Wyhe z Národní univerzity v Singapuru, který vede projekt digitalizace Darwinovy knihovny, však zjistil, že dané tituly tvoří jen 11 % všech tištěných materiálů z jeho majetku. Vědci se proto pustili do náročného úkolu – dát dohromady veškeré neúplné záznamy a vyplnit mezery. Čerpali přitom z rozmanitých zdrojů, včetně účtenek, dopisů, záznamů z aukcí, osobních seznamů četby a deníků biologovy manželky a zároveň sestřenice Emmy.

„Bylo to jako pět tisíc malých detektivek – pokoušet se zjistit, kterého autora nebo článek Darwin zaznamenal. Je vždycky radost narazit na zlatý hřeb a najít přesný zdroj, na nějž se odvolával,“ citoval Johna van Wyheho deník CNN. „Dokazuje to, s jakým odhodláním se snažil zjistit, co publikovali jiní vědci, a získat informace důležité pro své teorie,“ dodal.

Epileptická morčata

Biolog vlastnil přes třináct tisíc knih, časopisů, brožur a dalších materiálů a téměř 9 500 z nich se již podařilo digitalizovat, takže si je zájemci mohou prohlédnout i v online formě. Autor evoluční teorie se podle všeho zajímal o celé spektrum témat a oborů, jež mnohdy nijak nesouvisely s přírodovědou: Prohlídka jeho knihovny odhalila tituly pojednávající mimo jiné o investicích, cestování, zemědělství či filozofii, nechyběly však ani zeměpisné atlasy nebo stati o lécích na chronické choroby.

Ve volném čase Darwin patrně s oblibou listoval novinami a vystřihoval si články, které ho zaujaly. Dochovaly se tak texty s titulky jako „Anatomie čtyřnohého kuřete“, „Epileptická morčata“ nebo „Pozorování slepých ryb z mamutí jeskyně“. Badatel dokonce získal v aukci článek proslulého ornitologa Johna Jamese Audubona, nazvaný „Popis zvyků kondora krocanovitého (Vultura aura), zejména s cílem vyvrátit obecně rozšířený názor o jeho mimořádné čichové schopnosti“.

Houby z roku 1870

Mezi nejstarší díla nově zpřístupněné knihovny patří podle deníku Guardian učebnice zeměpisu z roku 1818 a kniha Olivera Goldsmithe Dějiny Anglie, vydaná v roce 1821, kterou Darwin získal jako cenu. Většina sbírky je psaná anglicky, ale objevují se v ní i publikace německé, francouzské, italské, španělské, nizozemské a dánské. Stovky stran pak zdobí pozoruhodný vizuální materiál, včetně první známé fotografie bakterií, náčrtu kostry vyhynulého lenochoda obrovského a ilustrací hub z roku 1870. 

Jestliže pro armády jako celek znamenal příchod tanků zejména revoluční kombinaci pohyblivosti, palebné síly a pancéřové ochrany, pak konkrétně ženistům přinesla obrněná pásová vozidla příležitost umístit své nástroje na mobilní a odolné platformy. Navíc se poté objevily i kvalitativně zcela nové prostředky pro likvidaci rozmanitých překážek i jiných objektů na bojišti. Do této kategorie spadají i dálkově ovládaná pásová vozidla přepravující výbušné nálože.

Inspirace u nepřítele 

Pád Francie v červnu 1940 přinesl německé armádě mimo jiné kořist v podobě mnoha vojenských vozidel, z nichž některá (například dělostřelecké tahače) německou techniku evidentně převyšovala. K tomu vůbec nejzajímavějšímu, co Němci dostali do rukou, patřilo i pásové vozidlo, jež zkonstruoval Adolphe Kégresse coby prostředek pro ničení překážek na bojišti. Označovalo se jako Engin K a ovládalo se dálkově prostřednictvím kabelu. 

Sériová produkce měla běžet u firmy Citroën a francouzská armáda si stačila objednat 12 000 kusů. Rychlá porážka země galského kohouta ovšem způsobila, že se tento velmi zajímavý stroj do služby vůbec nedostal. Zato posloužil coby inspirace pro Němce, kteří v té době testovali podobná vozidla určená především pro zneškodňování minových polí. Ukazovala se však jako zbytečně velká a v terénu poněkud nemotorná, tudíž německá armáda projevila zájem o něco menšího. 

Nízká priorita 

Nově vyvíjený prostředek měl fungovat speciálně jako nosič nálože (Ladungsträger). Ta tvořila jeho integrální součást, takže její exploze znamenala zničení celého prostředku. Ve specifikacích se objevil také požadavek, aby vozidlo mělo pancéřovou ochranu přinejmenším proti střelivu z pěchotních zbraní, jelikož Němci předpokládali, že se bude pod palbou přibližovat k nepřátelským pevnůstkám a kulometným hnízdům. Kromě ničení statických objektů se zvažovalo, že by mohlo jít také o prostředek protitankového boje. Vojáci od vozidla požadovali schopnost přepravy 50 kg výbušnin a rychlost 10 km/h. 

Konstrukční práce dostala na starost společnost Borgward z Brém, jež pro německou armádu dodávala již zmíněná starší dálkově ovládaná vozidla. Vývojové práce začaly na konci roku 1940, ale projekt neměl příliš velkou prioritu, a tak prvních 15 prototypů spatřilo světlo světa až v dubnu 1942. Konstrukčně se jednalo o 1,5 m dlouhé obrněnce, jejichž boční silueta se shodovala s tvarem napnutých pásů, což způsobilo, že prostředek trochu připomínal britské tanky z první světové války. Progresivním prvkem byl pohon, který zajišťovaly dva elektromotory.

Moderní elektromobilita 

Vozidlo mělo pár hnacích ozubených kol vpředu, čtyři páry velkých pojezdových kol, jeden pár zadních napínacích kol a jednu dvojici malých nosných kladek nahoře. Sériové kusy se ale od prototypů odlišovaly, jelikož pojezdová kola se výrazně zmenšila a přibyly dva páry horních kladek. Díky tomu vznikl volný prostor, který pojal baterie pro dvojici elektromotorů. Díky jejich přesunutí se uvolnilo místo uvnitř korby, což umožnilo zvětšení výbušné nálože. Ta tak u sériových kusů vážila 60 kg. Elektromotory typu Bosch MM/RQL dodávaly celkový výkon 5 kW (6,8 koní), převodovka měla pouze jeden stupeň pro jízdu vpřed a druhý pro couvání. Skutečně pancéřovaná byla jen čelní strana, o níž se předpokládalo, že bude vystavena přímé palbě. Sestávala proto z plátů pancéřové oceli o síle 5 mm; zbytek korby vozidla byl vyroben z obyčejných ocelových plechů.

Pokud jde o ovládání, to se dělo pomocí kabelu, jenž obsahoval tři vinutí, a to dvě pro řízení směru jízdy (de facto pro levý a pravý pás) a jedno pro odpálení nálože umístěné v přední části vozidla. Za ní se nacházel prostor dvojice elektromotorů a konečně v zadní části stroje byl buben se svinutým ovládacím kabelem o maximální délce 650 m (údaje se však ve zdrojích liší). Každý z pásů o šířce 16 cm sestával ze 48 článků.

V této podobě se nový stroj dostal také do sériové produkce, a to pod oficiálním armádním názvem Leichte Ladungsträger SdKfz 302 E-Motor, kromě toho byl však označován i krycím jménem Gerät 67, zdaleka nejčastěji se mu ale říkalo Goliath (Goliáš). To byla nejspíše ironická narážka na malé rozměry, ačkoliv svou úlohu mohl sehrát i fakt, že se tak jmenuje jeden z největších brouků světa. Druhému vysvětlení snad trochu nahrává skutečnost, že vojáci západních armád používali pro „goliáše“ přezdívku Beetle, tedy brouk. Bez ohledu na původ názvu je však jisté, že v květnu 1942 se rozběhla sériová produkce.

První jednotkou vybavenou vozidly Goliath se stala 3. rota tankového oddílu (FL) 300, přičemž písmena FL představovala zkratku pro Funkleit neboli rádiové navádění. Poprvé zasáhla do reálného boje v červnu 1942, a sice během obléhání Sevastopolu, kde se goliáše uplatnily jako nástroje k ničení pevností.

Během podzimu 1942 pak byly formovány další jednotky, označované Panzer Pionier Kompanien (tedy tankové ženijní roty), nesoucí čísla od 811 do 814. Každý takový útvar měl coby své základní vybavení 162 samotných goliathů a 22 polopásových ženijních vozidel SdKfz 251/7 převážejících také ovládací pulty. Na místo určení se goliath dostal na malém dvoukolovém přívěsu koncipovaném tak, aby ho mohli bez problémů táhnout dva vojáci.

V písku i sněhu

Po zformování výše zmíněných rot a jejich vybavení technikou následovalo bojové nasazení dálkově řiditelných náloží takřka na všech válečných frontách, takže goliathy se objevily v severní Africe nebo během bitvy u Kurska. Kromě speciálních útvarů byly tyto stroje posléze přidělovány i některým běžným ženijním praporům. V roce 1942 vzniklo 835 nosičů náloží Goliath, v následujícím roce získala německá armáda 1 731 kusů a na počátku roku 1944 ještě dalších 69, ale pak již produkce této verze skončila. Od samého počátku totiž bylo evidentní, že vozidlo s elektrickým agregátem, ačkoli jistě představuje progresivní řešení, není zcela optimálním prostředkem.

Elektromotory byly drahé, takže jeden goliáš stál okolo 3 000 říšských marek (pro srovnání asi třikrát více než státem dotovaný automobil Volkswagen Brouk), kromě toho elektromotory v bojových podmínkách mnohdy selhávaly a poměrně složitě se opravovaly. Objevily se také stížnosti, že stroj má příliš malý dojezd. Proto padlo rozhodnutí, že má firma Borgward vyrobit novou verzi se spalovacím motorem, což by zmíněné nedostatky vyřešilo. Do vývoje této varianty se zapojily též společnosti Zündapp a Zachert a výsledkem jejich snažení se stal stroj, jenž následně obdržel název Leichte Ladungsträger SdKfz 303 V-Motor. První prototyp byl představen na jaře 1943 a zanedlouho odstartovala sériová výroba.

Větší dojezd

Nová varianta nosiče náloží Goliath se dala již na první pohled rozeznat podle odlišného tvaru. Zatímco původní verze byla při bočním pohledu téměř symetrická, respektive její přední část vypadala téměř shodně jako zadní, stroj se spalovacím motorem vyhlížel z boku zhruba jako kosočtverec, a tudíž ještě více připomínal britské obrněnce z první světové války. Vozidlo mělo jeden pár ozubených hnacích kol vpředu, dále pět dvojic malých pojezdových kol, jeden pár zadních napínacích kol a konečně dva páry horních kladek. 

O pohon se staral dvoudobý motor Zündapp S27 se dvěma válci, objemem 703 cm3 a výkonem zhruba 9,3 kW (13 koní). Převodovka měla tři stupně, z toho dva pro jízdu vpřed; o něco vzrostla maximální rychlost, nejvíce však německé vojáky jistě potěšil dramatický nárůst dojezdu, jenž činil u elektrické verze jen 1,5 km, kdežto nová podoba se mohla (díky benzinové nádrži o objemu 6 l) pochlubit dojezdem 12 km. Zvětšila se též síla pancíře, a to na 10 mm.

Proti varšavským povstalcům

Goliath se spalovacím motorem navíc existoval ve dvou provedeních; tvarově se obě víceméně shodovala, ačkoliv druhé bylo rozměrově o něco málo větší. První se označovalo SdKfz 303a a neslo nálož trhaviny o hmotnosti 75 kg, zatímco u druhého zvaného SdKfz 303b činila hmotnost trhaviny dokonce 100 kg. V roce 1943 bylo zhotoveno 2 112 kusů benzinových goliathů, v následujícím roce 2 694 a v posledním roce války 123, ovšem drtivou většinu tvořily stroje provedení SdKfz 303a, jelikož větších SdKfz 303b vzniklo pouze 325 exemplářů. Celková výroba nosičů náloží Goliath tedy činila něco kolem 7 500 kusů. 

Bojové nasazení pokračovalo až do konce války, ve větším měřítku k němu došlo mimo jiné při obraně proti vylodění spojenců u Anzia a v Normandii, zřejmě nejvíce se však goliáše uplatnily při potlačování povstání ve Varšavě, kde ničily hlavně barikády. Při kapitulaci Německa bylo ve službě stále kolem 2 500 kusů, tedy asi třetina vyrobeného počtu.

Světová zdravotnická organizace WHO vyjádřila vážné znepokojení nad narůstající rychlostí šíření ptačí chřipky H5N1 na nové druhy, včetně člověka. Stále přitom platí, že lidé mají při onemocnění tímto typem chřipky výjimečně vysokou úmrtnost. Podle vedoucího výzkumu WHO Jeremyho Farrara tato choroba vyvolává ohromné obavy.

Současná vlna ptačí chřipky, která začala v roce 2020, má na svém kontě již desítky milionů kusů drůbeže. Infekci podléhají i volně žijící ptáci mnoha druhů, stejně jako suchozemští i mořští savci. Letos v březnu došlo i na ovce a kozy. Experty to překvapilo, protože si mysleli, že ovce s kozami nejsou tímto typem chřipky zranitelné.

Mezidruhová pandemie

„Jsme svědky toho, že se ptačí chřipka H5N1 stává globální zoonotickou pandemií mezi mnoha druhy zvířat,“ uvádí Farrar. „Nejvíce se obáváme toho, že se virus intenzivně vyvíjí a mohl by získat schopnost snadno infikovat lidi. Nejhorší by bylo, kdyby se začal šířit mezi lidmi navzájem.“

Doposud neexistuje spolehlivý důkaz, že by ptačí chřipka zvládla přenos mezi lidmi. Jak ale uvádí Farrar, úmrtnost lidí s nakažených tímto kmenem chřipky je opravdu vysoká. Podle údajů WHO se touto nemocí od roku 2003 do 1. dubna 2024 infikovalo 889 lidí v celkem 23 zemích světa. 463 z nich zemřelo, což znamená úmrtnost cca 52 procent.

Zásadním důvodem velkého znepokojení WHO je případ ze začátku letošního dubna, kdy se člověk v Texasu nakazil ptačí chřipkou od krávy. Jde totiž o první případ, kdy se člověk nakazil virem chřipky H5N1 od jiného nakaženého savce. Ukazuje to, že evoluce viru H5N1 pokročila a vše bohužel nasvědčuje tomu, že chřipka H5N1 intenzivně hledá nové hostitele.