Vesmírný teleskop TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) pracuje ve vesmíru od roku 2018. Jeho hlavním úkolem je pátrání po tranzitujících exoplanetách, tedy takových, které na své oběžné dráze přecházejí z našeho pohledu přes kotouč své mateřské hvězdy. Během své doposud šestileté služby dokázal teleskop odhalit již více než 7 100 kandidátských objektů, přičemž ve 440 případech jde o potvrzené exoplanety. Kromě tranzitujících exoplanet už má TESS na svém kontě i vzácnější úlovky.

Tým amerických astronomů, který vedla Michelle Kunimotová z Massachusettského technologického institutu, dosáhl překvapivého objevu, když v datech teleskopu TESS objevil jeho první bludnou planetu. Objev je o to překvapivější, že se nejedná o tranzitující planetu, ale o objekt zachycený díky gravitačnímu mikročočkování, kdy gravitace procházející bludné planety mírně zkresluje obraz vzdálené hvězdy. Podrobnosti o objevu bludné planety vědci zveřejnili v doposud nerecenzované studii v časopisu arXiv.

Tuláci Mléčné dráhy

V posledních letech se objevuje stále více studií, které naznačují, že bludných planet by mohlo být v Mléčné dráze značné množství. Možná dokonce více než planet v planetárních systémech. Vědci předpokládají, že bludné planety terestrického typu jsou spíše „utečenci“ z planetárních systémů, zatímco bludní plynní obři mohou často vznikat přímo zhroucením molekulárního mračna, aniž by kdy poznali mateřskou hvězdu.

Pátrání po bludných planetách je ale nesmírně obtížné. Vzhledem k ohromující rozloze vesmírného prostoru jsou nepatrné a navíc téměř nezáří. Pro astronomy je to jako hledat mikroskopickou jehlu v hodně velké kupě sena. Pro konvenční pozorování jsou prakticky neviditelné a nejlepší možnost jak tyto objekty objevit, představuje právě gravitační mikročočkování.

V tomto konkrétním případě Kunimotová s kolegy zachytili gravitační čočkování obrazu hvězdy TIC-107150013, která je od nás vzdálená asi 10,4 světelných let. Parametry této události nejlépe odpovídají terestrické bludné planetě, která se pohybuje vesmírem relativně blízko Sluneční soustavě.

Heliodor Píka, syn vesnického koláře ze Štítné u Opavy, se narodil 3. července 1897. Vystudoval gymnázium v Opavě, ale do jeho dalších plánů na studium farmacie zasáhla 1. světová válka. Musel narukovat a bojoval na ruském území. Vstoupil do československých legií a zažil válečné operace také na západní frontě. Několikrát jej vyznamenali a ocenili za jeho statečnost a obětavost.

Kariéra v armádě a diplomacii

Do nově vzniklého Československa se vrátil až v lednu 1919 a pokračoval v armádní kariéře. V hodnosti poručíka jej povolali na česko-polské hranice, kde probíhaly boje o Těšínsko. Jako perspektivní voják a důstojník byl vyslán na další vojenská studia do Francie na tamní vojenskou akademii. Po skončení studií se sám stal učitelem na vojenské akademii v Hranicích.

S masarykovskými ideály státu souzněl, byl vlastencem a demokratické principy prosazoval nejen v životě, ale také v armádě. Z Hranic se dostal – už jako kapitán, na hlavní štáb branné moci. Po dalších studiích, opět v Paříži na Vysoké vojenské škole, nastoupil do služeb vojenské diplomacie. Novým působištěm se mu od roku 1932 stala Bukurešť. Proč ho poslali zrovna do Rumunska? Protože šlo o důležitého partnera ve spojenectví proti Německu. Právě v Bukurešti začala Píkova dráha vojenského diplomata. Na tamním československém velvyslanectví zastával funkci vojenského atašé do roku 1937. Poté se vrátil do Prahy na ministerstvo obrany a jmenovali ho plukovníkem.

Druhá válka

Píka se podobně jako jiní vlastenci a důstojníci armády rozhodl po okupaci Československa odejít do zahraničí a bojovat za svobodu své vlasti. Vydal se přes Francii do Velké Británie, kde se stal spolupracovníkem Jana Masaryka. Exilový prezident Beneš ho vyslal opět do Bukurešti – Píka si tu totiž vybudoval dobré vztahy, které chtěla exilová vláda udržovat dál. Jako vojenský vyslanec tedy Píka pomáhal československým a maďarským uprchlíkům z protektorátu až do doby, než se také Rumunsko stalo obětí fašistického puče. Jeho další mise ho zavedla do tureckého Istanbulu, kde se setkal s dalším naším významným vojákem – podplukovníkem Svobodou.

Když se pak po dalších jednáních začala v roce 1942 budovat československá vojenská jednotka v Sovětském svazu, stal se právě Heliodor Píka velitelem mise Československé armády v Moskvě. Z Buzuluku se pak v roce následujícím samostatná brigáda pod jeho velením přesunula do oblasti Kyjeva. Při osvobozování dalších území se Píka dostával do sporů s československými komunisty pobývajícími v Sovětském svazu – v čele s Klementem Gottwaldem. Souviselo to s pohledem nejen na tehdejší události, ale především snahou ovlivnit politiku poválečného Československa. 

Vztahy mezi londýnským a moskevským exilem nabývaly na ostrosti, což si Píka dobře uvědomoval. Opakovaně prezidenta Beneše na riziko ideologického vlivu komunistů upozorňoval. A Gottwaldova suita si toho byla vědoma, takže proti jeho angažmá v Moskvě opakovaně protestovala.

Zatčení

Do Československa se Heliodor Píka vracel v hodnosti brigádního generála. V srpnu 1945 ho povýšili do funkce divizního generála a jmenovali náměstkem náčelníka generálního štábu armády. Jeho vojenské úspěchy se nedaly zpochybnit, požíval úcty a dočkal se dokonce i dvou sovětských vyznamenání. Poválečné republice se také hodily jeho mnohaleté diplomatické zkušenosti z vojenské oblasti. Působil jako člen československé delegace vyjednávající mírové smlouvy.

Když se po únorovém puči v roce 1948 zmocnila vlády komunistická strana, znamenalo to zásadní zlom také pro armádu. Jeden z prvních úderů vedli komunisté proti vojákům, kteří za sebou měli zkušenost z bojů na Západě. Heliodora Píku považovali také za „západního“, přestože působil i v Sovětském svazu. Hned 1. března jej odeslali na tzv. zdravotní dovolenou. Po pár týdnech, kdy se léčil po operaci žlučníku, jej přímo v nemocnici zatkli. V armádní konspirační vile ho poté podrobili tvrdým výslechům. Komunistům se totiž generál Píka coby přesvědčený demokrat nehodil. Viděli v něm nepřítele a nepohodlného svědka řady událostí 2. světové války. Navíc měl velmi dobré kontakty mezi vojenskými zpravodaji na Západě.

Ďábelský plán

Velmi rychle po zatčení se ovšem vyskytl problém: generála Píku neměli zač odsoudit. Tehdejší šéf vojenského zpravodajství a sovětský agent Bedřich Reicin se spojil s dalším sovětským agentem a komunistickým fanatikem Karlem Vašem. Vymysleli plán vskutku ďábelský: údajný důkaz zkrátka vyrobí. Ostatně Reicin nesnášel Píku už z dob války. Tehdy dokonce nařídil, aby ho sledovali a odposlouchávali jeho služební i soukromý telefon. Dokonce vydal příkaz, aby ho pracovníci Obranného vojenského zpravodajství sledovali i během jeho zahraničních cest.

Svědectví o celém absurdním plánu podal jeden z tehdejších pracovníků Obranného vojenského zpravodajství Nyč. Potvrdil, že žádné usvědčující doklady neexistovaly, a tak vznikla údajná agenturní zpráva, která se týkala Píkovy návštěvy u šéfa britské zpravodajské služby v roce 1946.  To potvrdila později také Reicinova sekretářka Ludmila Uhlířová: „Velmi přesně jsem znala původ tohoto pseudodokumentu. Pracovníci 5. oddělení ho sepsali česky a překlad do angličtiny dělala externí spolupracovnice.“

Sám Reicin měl ještě další „ďábelský plán“, který vězněnému generálovi předestřel přímo v cele: když dosvědčí, že prezident Edvard Beneš připravoval protikomunistický převrat, pustí ho na svobodu. Jak hluboce se Reicin mýlil, že by mohl Píku zviklat, jasně vyplývá z dalšího sledu událostí. Stejně tak se pletli i vyšetřovatelé – Píka se k něčemu, co nespáchal, odmítal přiznat.

Před soudem

V lednu 1949 se generál Heliodor Píka ocitl před soudem. Mohlo by to být absurdní divadlo, kdyby nešlo o lidský život. Nevinného a čestného člověka, velkého vlastence a demokrata se komunisté chtěli stůj co stůj zbavit. Hlavní roli v celém procesu hrál prokurátor Karel Vaš. Rozsudek komunisté předem schválili – advokáti dokonce ani nesměli klienty obhajovat. Generála Píku obvinili ze špio­náže ve prospěch Velké Británie a připočetli mu i další údajné velezrádné a vlastizrádné aktivity. Údajný znalecký posudek, který obviněnému přitížil, mnohé velmi překvapil. Vylhaný dokument zpracoval Reicinův podřízený plk. Zadina, který uvedl, že „osoby, s nimiž byl Píka v přímém styku, byly orgány cizí moci“. Zní to neuvěřitelně i po letech, protože právě v tom spočívala práce Heliodora Píky – tím ho pověřili v rámci vojenské diplomacie!

Politická vražda

Tehdejší justice, kterou tak jako všechno ovládli komunisté, měla zadání zcela jiná, než hledání a nacházení spravedlnosti. Paradoxně v Píkově případu využili, či spíše zneužili prvorepublikový zákon na ochranu republiky a 29. ledna 1949 vynesl soud rozsudek smrti. Generál Heliodor Píka se stal obětí komunistů a vykonstruovaného politického procesu. Žádosti o milost prezident Klement Gottwald nevyhověl a 21. června 1949 pak generála na dvoře plzeňské věznice Bory oběsili. Ironií je, že tehdejším ministrem národní obrany byl Píkův válečný spolubojovník generál Ludvík Svoboda. Ten ale mlčel a milost pro bývalého kolegu ani nenavrhl.

První kroky k tomu, aby byl generál očištěn a byla prokázána jeho nevina, proběhly během Pražského jara. Překvapivě se do nich zapojil také tehdejší prezident generál Ludvík Svoboda. Soud tehdy ale konstatoval, že Heliodor Píka byl nevinen a rozsudek zrušil. K plné rehabilitaci došlo až v 90. letech. V roce 1991 obdržel Heliodor Píka od prezidenta Václava Havla in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti během 2. světové války. Dnes jsou mu věnovány památníky a jmenují se po něm ulice. O jeho osudech vyšlo několik knih a vznikl také televizní dokument. 

Udává se, že oproti lidskému zraku je hmyzí schopnost vidět malé předměty několikanásobně (až dvacetinásobně) snížena. Pohled je také kvůli charakteru skládání obrazů z jednotlivých oček (ommatidií) mozaikovitý a třeba včelám proto unikají drobné detaily.

Hmyz také nedokáže vidět červenou barvu. Na druhou stranu ovšem vnímá ultrafialové světlo a díky tomu zaznamená například barevné vzory na opylovaných květech, jež jsou viditelné pouze v ultrafialovém pásmu a nám tak zůstávají skryty. Obdobně některé druhy motýlů mají na křídlech vzory, které je možné pozorovat výlučně v ultrafialovém pásmu a jejichž účelem je přilákání partnera.

I v dalších směrech jsou složené oči výhodné. Výborně například umožňují navigaci podle polarizovaného světla, které proniká skrz mraky i při zatažené obloze. K tomu je s nimi možné daleko lépe zaznamenat pohyb a díky rozmístění ommatidií na velké ploše hlavy neunikne například mouše ani útok, k němuž se schyluje za jejími zády. 

Při vaření saháme po pestré paletě koření, jejíž přítomnost v naší kuchyni dnes považujeme za samozřejmou. Avšak například ve starověku si Evropané museli vystačit jen s tím, co jim rostlo na zahrádce nebo co natrhali v přírodě – typicky s bylinkami, jako je majoránka či tymián. Situace se změnila až po dobyvačném tažení Alexandra Velikého, který ve 4. století př. n. l. doputoval do Indie. Pro starý kontinent tak „objevil“ exotická koření, jež následně výrazně obohatila evropský jídelníček: Zejména pepř si získal takovou oblibu, že se z něj postupem času stalo nejužívanější dochucovadlo světa a v současnosti reprezentuje pětinu veškerého prodávaného koření.

Jeho cesta na evropské stoly začala na trzích indických přístavů, kam místní pěstitelé sváželi své zboží. Významný uzel tvořil Kalikat, odkud vyrážely plně naložené karavany do Baktry neboli dnešního afghánského Balchu: Tehdy se totiž jednalo o významnou obchodní křižovatku, kudy procházela i hedvábná stezka. Poté koření putovalo dál na západ, až do přístavů Středozemního moře, jako byl Týr či Antiochie. Celkově tak zboží urazilo přes 6 200 kilometrů. 

Pro přepravu kupci využívali velbloudy, kteří sice ušli až 40 kilometrů denně, přesto jim vinou rozmarů počasí a dalších vlivů trvala cesta z Kalikatu do Středozemí zhruba půl roku. Souběžně se suchozemskou trasou fungovala i námořní alternativa kolem indického pobřeží přes Arabské moře a dál buď Perským zálivem, nebo Rudým mořem, odkud zboží opět po souši mířilo do zmíněných středomořských přístavů.

Konec monopolu

Italští kupci pak náklad převáželi hlavně do Benátek, načež putoval do dalších evropských měst s dostatkem bohatých zájemců. Dlouhá doba dodání i složitost obchodního řetězce totiž obrovsky navyšovaly cenu. Podle historika Michaela Pearsona stálo například balení pepře u pěstitele jeden až dva gramy stříbra, v Alexandrii už ovšem 10 až 14, v Benátkách 14 až 18, a koncovým spotřebitelům v Evropě se prodávalo dokonce za 20 až 30 gramů cenného kovu. Zdražení někdy bývalo i stonásobné a například 450 gramů muškátového oříšku neboli jedna libra měla v Evropě cenu srovnatelnou se sedmi vykrmenými voly. 

Až do 15. století si zisky z obchodu s kořením dělili arabští a italští obchodníci. Evropské námořní mocnosti si však také chtěly vydělat, a rozpoutaly proto o kontrolu nad lukrativním odvětvím boj. Monopol Arabů a Italů nakonec narušil portugalský mořeplavec Vasco da Gama, který roku 1498 obeplul Afriku a jako první Evropan zakotvil u Kalkaty. Od malabárského krále pak získal povolení obchodovat a okamžitě začal ve velkém skupovat skořici, hřebíček, zázvor a pepř. Aby dokázal naplnit podpalubí, bral i nekvalitní zboží a neváhal za něj zaplatit až dvojnásobek běžné ceny.

Místní prodejci se sice radovali, ale arabští obchodníci si na Portugalce stěžovali. Nakonec však Vasco da Gama kombinací diplomacie a vojenského umu všechny peripetie překonal a následujícího roku se vrátil domů. Za svou objevitelskou cestu obdržel od krále šlechtický titul, 20 tisíc cruzados, a navíc ještě deset centů pepře. Jeden cent přitom odpovídal 45 až 51 kilogramům… 

Všeho moc škodí

Portugalci tak získali nad obchodem s kořením kontrolu, protože po moři se dal převézt mnohem větší objem zboží než po souši. Ačkoliv plně naložený velbloud uvezl i 160 kilogramů, proti galeoně vezoucí až 300 tun nákladu zvířata skutečně neměla šanci. Navzdory nastupující dominanci lodní přepravy však ceny koření neklesly: Jednak Portugalci drželi monopol a dobře na něm vydělávali, jednak byla na vině i náročná plavba. Trasa měřila zhruba 11 tisíc kilometrů a mimo jiné ji prodražovaly celní poplatky v přístavech, kde lodě kotvily.

Ani vysoká cena ovšem evropskou touhu po koření nezmírnila. Zejména na dvorech šlechticů a u bohatých měšťanů totiž tvořilo předmět společenské prestiže. Situace zašla dokonce tak daleko, že lékaři nabádali k umírněnosti. Například Jan Kopp z Raumenthalu napsal: „Není také dobře, aby člověk buď kořením, neb čímkoliv dělal a dával krmím rozličné chuti, neb mnoho chutí ponouká k přílišným a zbytečným krmím… Protož mne se to netoliko za nepotřebné, ale i velmi za škodlivé a nezdravé býti zdá, když zdravý člověk mnoho kořenatých krmí požívá, zvláště jestliže pak nato pije.“

Válka o hřebíček

Portugalský monopol nicméně přetrval jen několik desetiletí. Ostatní námořní mocnosti se v exotické oblasti začaly angažovat také, tudíž se politická situace v místech pěstování koření poměrně často měnila. Například v roce 1789 geograf Ladislav Bartolomeides popsal, že se v Indii nacházela následující koloniální panství: Angličané kontrolovali území s hlavním městem Madrás, Francouzi měli kolonii kolem Pondicherry, Holanďané byli u Kalikatu a Portugalci v Goa.

Nejrozšířenější koření představoval pepř, který rostl v Malabáru, na Cejlonu, na Malajském poloostrově i na Sundách a Filipínách. Není tedy divu, že byl ze všech dovážených dochucovadel nejlevnější, přesněji řečeno nejméně drahý. 

Jiná situace panovala u hřebíčku: V roce 1933 pokrýval více než tři čtvrtiny světové poptávky Zanzibar a dále se výrazné koření pěstovalo na Molukách, Sumatře, Madagaskaru a v Karibiku. Ještě v 17. století však rostlo pouze na Molukách, odkud Holanďané vypudili Portugalce a zničili téměř všechny tamní hřebíčkové háje. Cena hřebíčku proto v minulosti předčila i šafrán. Podobně se přitom Holanďané pokoušeli omezit pěstování muškátovníků, ale jejich snahu zmařili ptáci přenášející semena…

Voňavé léky

V Evropě se koření zpočátku prodávalo v lékárnách, neboť má kromě výrazné chuti a vůně i léčivé účinky, jež samozřejmě nezůstaly nepovšimnuty. Navíc se léky ve středověku připravovaly ze sušených rostlin, a lékárníci tak měli zkušenosti s uchováváním materiálu, vlastnili odpovídající dózy i prostory a také mlýnky či hmoždíře pro výrobu mletých směsí. Pokud si tedy lidé kupovali koření v lékárně, věděli, že bylo správně skladováno a nebude vyčichlé, napadené škůdci ani plísněmi. Nicméně jistotu prvotřídního zboží přesto neměli. 

I když totiž byly zisky z prodeje velmi vysoké, obchodníci stále hledali způsoby, jak vydělat ještě víc. Snaha zákazníka „oškubat“ začínala už u pěstitelů: Například hřebíček neboli poupata květů hřebíčkovce kořenného, která se trhají a suší, indičtí a arabští obchodníci před prodejem svlažovali, aby nabyla na váze, a posléze je prodávali za vyšší sumy.

Nekalé praktiky se nevyhnuly ani pepři. Renesanční učenec Giambattista della Porta popsal roku 1558 jeho padělání následovně: „Pokud někdo chce napodobit pepř, může sbírat čerstvá semena jalovce, která mají schopnost se zvrásnit, a poté je smíchat s pepřovými zrny. Jiní zase sbírají velkou černou čočku, vaří ji s pepřovým kořením, dokud lentilky nenabudou, a když se následně usuší, zmenší se a jejich povrch se zvrásní. Pokud je sníte, pálí v ústech víc než pepř.“ Falšování ostatních druhů koření bylo kvůli jejich tvaru složitější, ale nikoliv nemožné. A nepoctivci se nezastavili ani před praktikami poškozujícími zdraví. Kupříkladu v Rakousko-Uhersku docházelo při požití nepravého badyánu dokonce k otravám, takže se musel proti jeho falšování zavést speciální zákon.

Cihly a hlína

Zatímco padělat celé koření bylo docela problematické, spolu s mletím se podvodníkům otevřely netušené možnosti – odhalit pančování jinak než ochutnáním totiž nebylo až do moderní doby možné. Teprve v roce 1937 například ze zkoumání československé potravinářské inspekce vyplynulo, že drť velmi často obsahovala otruby, luštěniny, pokrutiny a žaludy. V mletém pepři se nezřídka nacházely slupky a stonky z pepřových bobulí, a někdy nechyběla ani kůra stromů či hlína. V paprice se dokonce objevoval prášek z cihel, který padělatelé využívali hlavně pro jeho vysokou hmotnost.

Přestože dnes již koření dávno není luxusním zbožím, falšuje se bohužel dál. Drahý šafrán výrobci zaměňují za levnější kurkumu, i dnes přidávají do mletých směsí zeminu, prach nebo písek, používají nekvalitní suroviny… Až tedy zas někdy otevřete sáček s kořením a bude se vám zdát, že má jaksi mdlou barvu, vůni či chuť, může vás hřát alespoň vědomí, že jste za podvrh oproti středověkým předkům zaplatili výrazně méně. 

Neobvyklá podívaná se během neděle naskytla řidičům na dálnici u městečka North Bend nedaleko amerického Seattlu. Rušnou silnici zablokovala na několik hodin čtveřice uprchlých zeber.

Afričtí lichokopytníci uprchli své majitelce z přívěsu u dálničního sjezdu. Kristine Keltgenová převážela čtyři zebry do své soukromé zoologické zahrady v Anacondě v západní Montaně. Když si během jízdy všimla uvolněné západky přívěsu, rozhodla se zastavit a převozní box znovu uzavřít. Její pruhovaní pasažéři měli ale zjevně jiné plány a jakmile auto zastavilo, vyrazili za svobodou.

Trojici uprchlíků se později podařilo s přispěním několika přivolaných policejních hlídek, civilistů a jednoho krotitele divoké zvěře nahnat na koňskou farmu. Čtvrté zebře se náhončím podařilo vyhnout a ještě během pondělka si užívala nově nabyté svobody. Městečko North Bend, kde se celá událost odehrála, proslavil televizní seriál Davida Lynche Twin Peaks, který se zde částečně natáčel. 

Japonské císařství vstoupilo do druhé světové války především kvůli nutnosti zajistit si zdroje surovin, zejména ropy, kaučuku a dřeva. Část těchto zdrojů se nalézala i na Nové Guineji, byť hlavní význam tohoto ostrova tkvěl v jeho geografické poloze – ten, kdo jej měl pod kontrolou, mohl daleko efektivněji vést operace v jižním Pacifiku. V případě Japonska šlo mimo jiné o záměr provést invazi do Austrálie, a tak právě australská armáda musela od začátku vést boje na Nové Guineji, jelikož tím de facto bránila vlastní zemi. Už záhy však dorazily i posily z druhé strany Tichého oceánu. Počty amerických vojáků neustále vzrůstaly a jejich drtivá palebná síla se v roce 1944 stala na tomto bojišti určujícím faktorem.

Z Národní gardy do armády

Běžně se tvrdí, že americká armáda byla v okamžiku zapojení Spojených států do druhé světové války až směšně slabá. Do jisté míry je to pravda, často se ale zapomíná, že USA disponovaly nejen obrovským mobilizačním potenciálem, ale rovněž početnými zálohami. Do těch náležely jednak armádní záložní útvary v užším smyslu a jednak Národní garda (National Guard), která se formovala v každém státě USA samostatně, avšak v případě války přecházela pod federální velení, respektive začleňovala se do US Army. 

Většinu amerických sil, které bojovaly na Nové Guineji, přitom tvořily právě útvary postavené původně v rámci Národní gardy a následně „federalizované“ coby jednotky armádní. Celkově tak US Army získala 18 pěších divizí, které měly vesměs po čtyřech pěších plucích, avšak na počátku roku 1942 proběhla reorganizace, po níž každá z divizí zahrnovala jen tři pěší pluky, zatímco ty poslední „nadpočetné“ posloužily k postavení nových divizí, popřípadě působily samostatně nebo byly rozpuštěny. 

Vedle pěších pluků spadaly do každé divize také další útvary, zejména čtyři dělostřelecké prapory (tři se 105mm houfnicemi a jeden se 155mm houfnicemi) a jeden prapor ženistů. Jestliže vyvstala potřeba jiné síly, například tanků nebo protiletadlového dělostřelectva, přičleňovaly se k divizi podle aktuální situace. To odpovídalo základní myšlence americké armádní doktríny, která sázela na spolupráci různých druhů vojsk, mezi nimiž měla hlavní úloha připadat obrněným vozidlům a dělostřelectvu.

Počty a čísla

Tyto „válečné stroje“, jak se jim leckdy říkalo, měly svou obrovskou palebnou silou rozdrtit nepřátelskou obranu, aby potom pěšáci vyčistili zbytky odporu a obsadili území. Američané takto využívali svou materiální převahu, která jim umožňovala nasadit velké počty zbraní a obrovské objemy munice, což někdy pozorovatelé z jiných zemí považovali takřka za plýtvání. Z pohledu samotných Američanů se však jednalo především o efektivní metodu, jak maximálně šetřit životy vlastních vojáků.

Vysvětluje se tím i zdánlivě paradoxní skutečnost, že tabulkový stav amerického pěšího pluku činil 3 100 vojáků, nicméně jenom 972 z nich připadalo na pěší družstva. Více než tisíc vojáků z každého pluku obsluhovalo podpůrné zbraně, jejichž spektrum zahrnovalo 68 těžkých kulometů ráže 7,62 a 12,7 mm, 45 minometů kalibru 60 a 81 mm, 103 přenosných raketometů M1 (alias bazooka), osmnáct protitankových kanonů ráže 57 mm a šest lehkých houfnic M3 ráže 105 mm. Ještě jednou je nutné zdůraznit, že jde o seznam podpůrné výzbroje pěšího pluku, což samo o sobě poskytuje dost výmluvný obrázek o tom, že americké jednotky disponovaly vskutku enormní palebnou silou.

Povýšení pro osvědčené muže

Zmíněných 972 pěšáků bylo rozděleno do celkem 81 družstev po dvanácti mužích, z nichž jedenáct používalo samonabíjecí pušky M1 Garand a ten poslední nesl lehký kulomet M1918 BAR. V tom ovšem tkvěla jedna ze slabin US Army, jež preferovala palebnou sílu podpůrných zbraní na úkor pěšího družstva – zbraň BAR (Browning Automatic Rifle) totiž nedokázala konkurovat tehdejším univerzálním kulometům z hlediska rychlosti střelby a zásoby munice. Američané na začátku zaostávali i z hlediska kvality svých poddůstojníků a důstojníků, protože sice dokázali mobilizovat a poměrně rychle vycvičit obrovské počty vojáků, ovšem příprava kvalitních velitelů trvala výrazně delší dobu. Navíc platilo, že schopnější vojáky si přednostně vybíraly jiné druhy vojsk, kdežto pěchota musela pracovat s těmi, kteří zbyli.

To však paradoxně přispívalo k její flexibilitě a umění improvizovat, což se odráželo například v ochotě rychle povyšovat schopnější vojáky na poddůstojníky. Americká armáda totiž vůbec neměla poddůstojnické školy, takže prakticky sázela jen na výběr a výcvik prostřednictvím reálných zkušeností. Důstojníky připravovala ve školách OCS (Oficer Candidate School), i v jejich případě však platilo, že do těchto kursů se obvykle posílali vybraní osvědčení poddůstojníci.

Dokončení: Peklo na Nové Guineji (2): Duel pěšáků US Army a japonské císařské armády (vychází v úterý 7. května)

NASA pozastavila vědeckou činnost Hubbleova vesmírného dalekohledu poté, co jeden z jeho tří gyroskopů odeslal řídícímu středisku chybné údaje.

Hubbleův vesmírný dalekohled získal během údržbářské mise v roce 2009 šest nových gyroskopů. V rámci maximální přesnosti používá aparát souběžně tři gyroskopy, které slouží k udržování jeho orientace ve vesmíru. Zařízení měří změny v úhlové rychlosti a pomáhají dalekohledu udržovat správný směr a orientaci. V současné době jsou v provozu tři gyroskopy.

V úterý 23. dubna vykázal jeden z aktivních gyroskopů chybová data, načež dalekohled přešel do nouzového režimu, ve kterém je jeho vědecká činnost pozastavena. Odborníci v řídícím středisku nyní pracují na identifikaci možných řešení. Aktuální závada se týká gyroskopu, který měl podobné problémy již v loni v listopadu.

Přestože jde o relativně velkou nepříjemnost, nejedná se podle NASA o fatální problém. V případě potřeby lze Hubbleův dalekohled překonfigurovat tak, aby fungoval s jedním gyroskopem s tím, že druhý zbývající by sloužil jako záloha. Dalekohled jako takový je podle zástupců NASA v dobré kondici a nic tak nebrání jeho dalšímu využití.

V hrabství Wicklow na východě Irska se nachází skupina pěti monumentálních struktur z období neolitu. Tyto struktury se v latině označují jako cursus podle výrazu pro římské dráhy vozatajských závodů. Obvykle jde o dvojici příkopů nebo linií vytvořených z dřevěných klád. Typicky mají délku 100 až 350 metrů, jsou ale známé i struktury o délce 10 kilometrů. Podle několika nalezených artefaktů zřejmě vznikly v období mezi lety 3400 a 3000 před naším letopočtem. 

Zatímco na území Anglie jsou podobné struktury vcelku běžné, v Irsku jsou naopak velmi vzácné. Nacházejí se u řady významných neolitických monumentů včetně Stonehenge, jejich původní smysl ale není příliš jasný. Jednu z mála těchto neolitických struktur v Irsku objevili badatelé v roce 2022 díky leteckému průzkumu nedaleko městečka Baltinglass v hrabství Wicklow. 

Záhadné neolitické linie

Jak vysvětluje irský archeolog James O'Driscoll z Univerzity v Aberdeenu, vzhledem k absenci většího počtu artefaktů nebo nějakých vnitřních prvků, patří cursusy k nejzáhadnějším prehistorickým monumentům této části světa.

Podle O'Driscollovy studie, kterou v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Antiquity, má skupina cursusů u Baltinglassu rysy, které do jisté míry umožňují odhadnout jejich funkci. Čtyři z pěti cursusů souvisejí s významnými astronomickými momenty, jako je východ slunce o letním slunovratu nebo východ slunce během podzimní rovnodennosti. Tři cursusy jsou zase propojené s významnými pohřebními komplexy, přičemž je toto propojení patrné teprve po opuštění cursusu.

O'Driscoll se proto domnívá, že podél cursusů mohly kráčet pohřební průvody a tyto liniové struktury, přinejmenším ty u Baltinglassu, mohly představovat fyzické vyjádření cesty člověka k místu jeho posledního odpočinku. Napojení na slunce by podle O'Driscolla mohlo představovat symbolické znázornění putování duše ze světa živých do říše předků, nacházející se za horizontem.

Když se řekne „tur domácí“, mnohým z nás se jako první vybaví dvě věci: mléko a hovězí. Z celkové hmotnosti poražené krávy jde přitom na maso pouze 60 %. Co se tedy následně děje s vnitřnostmi, kostmi, kůží či kopyty? Můžeme si je s ohledem na nákladnost a značnou škodlivost chovu skotu dovolit vyhazovat?

Krávy patří mezi hlavní zdroje oteplování planety. Z jejich trávicího traktu uniká při zpracování potravy metan, který reprezentuje 16 % veškerých vypouštěných skleníkových plynů a je přibližně čtyřicetkrát účinnější v zadržování tepla než CO₂. Zatímco tedy vědci vyvíjejí vylepšené směsi píce, díky nimž by se vypouštění metanu minimalizovalo, zůstává tur domácí příliš významným činitelem globálního oteplování na to, abychom si ho mohli dovolit chovat pouze na maso a mléko. Světový průmysl se proto musel naučit s těly poražených krav pracovat tak, aby je dokázal vytěžit do posledního gramu.

Vnitřnosti na kurtu

Až do konce 80. let 20. století tvořily krávy obvykle spolu s prasaty jediný zdroj inzulinu, který hraje klíčovou roli pro pacienty trpící některou z forem diabetu. Inzulin zmíněných zvířat se totiž tomu lidskému velmi podobá a po úpravách, jež zaručují, že nevyvolá alergickou reakci, jej dokáže plně nahradit. Dnes je již kravský inzulin na ústupu a vystřídala ho syntetická verze, i když v některých zemích zůstává k dostání na předpis. Slinivky krav nicméně tvoří i zdroj chymotrypsinu pro léčbu popálenin a jiných zranění, dále pancreatinu, který usnadňuje trávení, či glukagonu na pomoc s hypoglykemií a nízkými hodnotami cukru v krvi. Z jater se naopak získává heparin pomáhající se srážlivostí krve či vitamin B12.

Vnitřnosti krav se uplatní rovněž ve sportu – obzvlášť tenké střevo, z něhož dodnes vznikají výplety tenisových raket. Pro potřeby tenistů se však nevyužívá celé: Zásadní je pouze blána zvaná seróza, která se vyjme a nařeže na tenké stužky, jež poté procházejí očistnými lázněmi obsahujícími různé soli a chemikálie. Až osmnáct stužek se posléze splete dohromady, vyleští se do hladka a speciálně ošetří, aby se do nich nemohla vrátit vlhkost. Popsaným způsobem vznikne jedno výpletové vlákno. 

Jde tedy o manuálně i časově velmi náročný proces, nemluvě o tom, že ačkoliv tenké střevo krávy měří v průměru 36 metrů, na jednu raketu padnou hned tři. Cena zmíněného vlákna proto bývá výrazně vyšší než v případě umělých alternativ. Řada sportovců na něj ovšem nedá dopustit pro jeho unikátní vlastnosti: Působí měkce, ale je velmi pružné a pevné, přičemž drží napětí.

Míče, pásky, štětce…

Produkty pocházející z krav nicméně nacházejí uplatnění i v dalších sportech. Například z kůže jediného tura může vzniknout i dvacet míčů pro ragby či americký fotbal. V USA se jich přitom ročně vyrobí až 700 tisíc. Vedle tradičních ragbyových šišek se z kůže dělají také další herní pomůcky: Jedna kráva „vydá“ na 12 basketbalových míčů, respektive na 144 baseballových, 18 volejbalových či fotbalových, případně na 12 baseballových rukavic. Tím navíc využití kůží nekončí a v různých formách zpracování z nich vzniká vše od cestovních zavazadel přes boty, rukavice a pásky až po bundy apod. Celosvětově dodají chovatelé zpracovatelskému průmyslu asi osm milionů tun kravských kůží ročně.

Ze srsti zmíněných živočichů se pak dělají třeba štětce: Přírodní vlákna mají totiž jiné vlastnosti než syntetická a dodávají barvám velmi specifickou strukturu, která se hodí například při krajinomalbě. Kravské chlupy přitom nezřídka najdeme i ve štětcích, o nichž prodejci tvrdí, že pocházejí ze srsti velbloudů – v daném případě se jedná o nejjemnější ochlupení z tuřích ocasů či uší…

Tur v každé tabletě

Z jednotlivých částí kravských těl každopádně vzniká i řada dalších, méně nápadných produktů. Kosti se například spalují, melou a přimíchávají do tzv. kostního porcelánu, jenž je díky tomu nejen průsvitnější, ale rovněž pevnější. Alternativně se kosti při pyrolýze neboli tepelném rozkladu měnily na živočišné uhlí, které se dlouhá léta používalo k léčbě průjmu. Dnes jeho funkci převzalo uhlí aktivní, vyráběné z rostlin. Živočišné uhlí se však ukrývá také ve filtrech k čištění cukru, které z něj vysávají nečistoty, čímž se zajišťuje jeho bílá barva.

Kůže, kosti i pojivová tkáň pak hrají roli při výrobě želatiny: V podstatě jde o velmi jemný klíh, který vzniká vyvařením částí těla bohatých na kolagen, a najdeme ho mimo jiné v gumových medvídcích, žužu a dalších cukrovinkách. Zapomínat nesmíme ani na léčiva dodávaná v želatinových tobolkách, jež se v trávicím traktu snadno rozpouštějí. Kolagen také přispívá k pružnosti obvazů či lepidel na tapety.

Kopyty pevně na zemi

Zvláštní kapitolu v případě vedlejších produktů z kravských těl tvoří automobilový průmysl. Pomineme-li zjevné využití kůže například u sedadel, volantů či palubních desek, plní významnou úlohu kravský tuk. Obsahuje totiž kyselinu stearovou, sloužící coby příměs při úpravě gumy pro pneumatiky. Mnoho prvků ve vozech se lepí sloučeninami vyrobenými z kravských bílkovin a stopy sudokopytníků najdeme i v leštidlech kapot. Tuk se uplatňuje rovněž při výrobě brzdové kapaliny a v neposlední řadě jde o nedílnou součást pojiva přimíchávaného do asfaltu. 

V uplynulých patnácti letech se pak začal přidávat do biopaliv, především leteckých. Řečeno s trochou nadsázky se tedy díky krávám mohou naše auta bezpečně přemisťovat a zároveň mají po čem jezdit.

Kopyta pro změnu obsahují vysoký podíl bílkoviny zvané keratin. Běžně ji známe třeba z reklam na kosmetické produkty, jež mají napomáhat lesku, pružnosti i pevnosti vlasů. Zároveň se ovšem jedná o pojivo nerozpustné ve vodě, má vláknitou strukturu a coby součást speciální směsi dovede vytvářet pevnou neprodyšnou vrstvu. Na bázi kravského keratinu tak vznikají pěnové hasicí přístroje využívané tam, kde by si standardní metody hašení s plameny neporadily: Stříkaná pěna na hořících předmětech ulpí a zabrání přísunu vzduchu, takže oheň uhasne.

Třetí největší národ

Přestože všechny výše vyjmenované produkty představují pouhou špičku ledovce, zůstává pravdou, že je populace tura domácího pro potřeby lidstva a blaho planety příliš velká: Skromnější odhady zmiňovaly v roce 2022 zhruba miliardu kusů, zatímco odvážnější predikce přidávaly dalších pět set milionů. Klimatická reportérka Sarah Kaplanová dokonce tvrdí, že „kdyby všechny krávy žily spolu jako jeden národ, staly by se třetím největším producentem skleníkových plynů na světě“, hned po Číně a Spojených státech. Kvůli pastvinám se také často kácejí lesní porosty – nejenže tedy mizí stromy, jež pomáhají klimatickou krizi mírnit, ale zároveň přibývá dobytka, který ji skrze metan zhoršuje.

Pro budoucnost naší planety by proto bylo výrazně lepší, kdyby se počet krav snižoval. A přestože lze nabýt dojmu, že naše životy na výrobcích pocházejících z jejich těl závisejí, opak je pravdou. V řadě odvětví již dlouhá léta probíhá výzkum, který živočišné produkty nahrazuje rostlinnými či syntetickými – od štětců až po aktivní uhlí. Zároveň dokážeme stejné látky zčásti získávat z méně „škodlivých“ zvířat, například z prasat. Kdyby se tedy náš jídelníček pozvolna odklonil od nadměrné konzumace hovězího, mohla by chovaná stáda postupně řídnout, aniž by se „zhroutil svět“. 

V mladších třetihorách, asi před 12 až 5 miliony let žil na pacifickém pobřeží Severní Ameriky a Japonska ohromný losos Oncorhynchus rastrosus. Šlo o blízkého příbuzného dnešních lososů a pstruhů ze stejného rodu Oncorhynchus. Zatímco dnešní lososi dorůstají délky okolo metru, rozměry jejich dávného příbuzného by dnešní rybáře rozhodně ohromily. Losos Oncorhynchus rastrosus měřil na délku až 2,7 metru a jeho váha se pohybovala kolem 200 kilogramů. Podle toho, co víme, šlo o největšího lososa všech dob. 

Kly namísto tesáků

Když tohoto prehistorického lososa paleontologové v roce 1972 poprvé popsali na základě fosilií nalezených v Oregonu, nemohli přehlédnout dva velké a ostré zuby. Zuby tehdy badatelé objevili samostatně a domnívali se proto, že je lososi měli umístěné v tlamě podobně jako šavlozubé kočky, což vedlo k jejich označení „šavlozubí lososi“. Nový výzkum ale ukazuje, že šlo o politováníhodný omyl.

Anatomka Kerin Claesonová z soukromé lékařské školy Philadelphia College of Osteopathic Medicine (PCOM) a její spolupracovníci pořídili snímky fosilií vyhynulého lososa výpočetní tomografií a analyzovali i novější fosilie, na nichž jsou velké zuby připojené k lebce lososa.

Ukázalo se, že obří losos Oncorhynchus rastrosus nevypadal jako rybí verze šavlozubé kočky, ale spíše jako rybí veze prasete bradavičnatého. Jeho velké zuby mu trčely z horní části tlamy do stran, podobně jako prasečí kly. 

K čemu podobná výbava lososům sloužila není úplně jasné. Určitě to nebylo k lovu kořisti. Podle stavby těla se tito monstrózní lososi živili planktonem. Podle vědců je mohli používat k obraně proti predátorům nebo při soubojích s příslušníky vlastního duhu. Mohli je ale také používat k hloubení úkrytů v říčních korytech, během svých cest proti proudu. Možná právě proto mají sladkovodní fosilie kly větší než ty mořské.