Japonská císařská armáda vycházela z naprosto odlišných kořenů a sázela také na úplně jinou doktrínu než ta americká. Coby centralizovaná síla vznikla teprve v 19. století a na počátku důvěřovala francouzským instruktorům, které ale později vystřídali Němci. Právě Německo se pak stalo největším vzorem, což se týkalo mimo jiné fungování generálního štábu, organizace útvarů, tvrdé disciplíny nebo přístupu ke zbraním. Rusko-japonská válka (1904–1905) ovšem nabídla zdroj nových zkušeností, ze kterých následně vyvodily poučení také další státy. 

Image

Čtěte také

Peklo na Nové Guineji (1): Duel pěšáků US Army a japonské císařské armády

Japonci se každopádně utvrdili v přesvědčení, že cestu k vítězství a nejdůležitější druh vojska představuje pěchota. Podobně tehdy smýšlely i jiné armády, ty ale vesměs získaly další zkušenosti během první světové války, které se Japonci zúčastnili jen omezeně, a tak jim chyběly důležité poznatky ze zákopových bitev západní fronty či z manévrových operací v rozsáhlých prostorech Ruska. 

Sázka na pěchotu

Císařští generálové tak opomíjeli význam technických novinek, popřípadě na ně hleděli přímo s pohrdáním. Zůstávali u názoru, že hlavní typ vojska tvoří perfektně vycvičená a disciplinovaná pěchota, která při obraně dokáže udržet pozice a v útoku najde a prolomí slabé místo nepřátelské linie. Tyto názory částečně potvrdily i boje vedené od roku 1937 v Číně, ale čínské vojsko bylo technicky značně zaostalé, takže když se pak Japonci střetli s daleko vyspělejší Rudou armádou, utrpěli porážky.

Navzdory tomu však císařští generálové odmítali změnit své přesvědčení a pořád podceňovali význam tanků a dělostřelectva. Nahrával tomu i fakt, že boje v Asii a Tichomoří zpravidla probíhaly ve složitém terénu, jenž umožňoval využívat předností skutečně excelentně vycvičených japonských pěšáků, v jejichž prospěch pracoval též moment překvapení. Japonci se zpočátku mohli chlubit také vysoce vzdělaným důstojnickým sborem a poměrně kvalitními poddůstojníky. Ty vesměs vybírali jejich nadřízení ze schopných vojáků a posílali je do speciálních poddůstojnických kursů.

Družstvo po vzoru Německa 

Japonské pěší divize bojující na Nové Guineji disponovaly stejně jako ty americké třemi pěšími pluky, tím ale podobnost končila. Ve většině císařských divizí se totiž nacházel jenom jeden prapor dělostřelectva, takže palebná síla celého uskupení byla podstatně nižší. Podobná situace panovala rovněž na úrovni jednotlivých pluků, z nichž každý měl podle tabulek 36 těžkých kulometů kalibru 7,7 mm, šest 37mm protitankových kanonů, stejný počet pěchotních děl ráže 70 mm a čtyři kanony ráže 75 mm. Těžké zbraně tedy obsluhovalo daleko méně vojáků než v US Army, a tudíž ze všech 3 800 mužů pluku připadalo na pěšáky zhruba 1 800 mužů, tedy téměř dvakrát tolik než v US Army. 

Japonské družstvo čítalo 13 vojáků a organizačně se podobalo německému, a proto bylo postaveno vlastně okolo lehkého kulometu Nambu ráže nejprve 6,5 mm a posléze 7,7 mm. Jeden voják pálil z kulometu a další působil jako jeho pomocník. Tento muž a zbývajících jedenáct pěšáků užívali opakovačky Arisaka, u nichž se ráže nábojů změnila podobně jako u kulometů. Kromě tří standardních družstev do každé čety spadalo ještě družstvo podpory s trojicí lehkých 50mm minometů, jež představovaly nejlepší japonské zbraně pro podporu pěchoty. 

Je však třeba zmínit, že na Nové Guineji bojovaly i japonské jednotky pocházející z jinak postavených, takzvaných zámořských divizí. Ty také čítaly tři pěší pluky, nicméně divizní dělostřelecká podpora byla přičleněna k jednotlivým plukům, jež proto představovaly samostatně fungující tělesa. Dva ze tří pluků byly určeny hlavně pro statickou obranu pozic na ostrovech, kdežto třetí byl vybaven prámy a měl provádět obojživelné útočné operace. Příležitostí k takovým akcím však rychle ubývalo s tím, jak slábnoucí japonské síly na Nové Guineji musely vzdorovat tlaku daleko početnějších a lépe zásobovaných Američanů.

Květákové ucho, známé také jako boxerské, představuje deformaci způsobenou tupým poraněním ušního boltce. Nejprve se v něm nahromadí krev a vznikne výron pod vazivovým a výživovým obalem neboli perichondriem, jež také boltec zpevňuje, aby lépe držel tvar. Pokud se poranění neléčí, vazivo se v průběhu hojení zmnoží (hovoříme o tzv. fibróze) a narušená chrupavka se zpevní, aby odolala dalšímu poranění. Podobný jev lze pozorovat při tvorbě jizvy, kdy je zahojená tkáň pevnější a tlustší než okolní zdravá.

Zápasníci, judisté, boxeři nebo i hráči rugby trpí popsaným úrazem často – během kariéry dojdou totiž jejich boltce úhony obvykle hned několikrát. Následkem pak bývají právě boxerské uši, jak pro web ČOV potvrzuje i dvojnásobný olympijský vítěz v judu Lukáš Krpálek: „Uši trpí hodně. Judisté je mají nateklé. Když se řežeme, je to šílenej masakr. Buď člověk dostane ránu, nebo se muchlají při rvaní na zemi.“

Za Zeptej se vědce odpovídá Mgr. Helena Štrbová, BIOCEV

V Chetumalském zálivu Karibského moře, o který se společně dělí Mexiko a Belize, se nachází podivuhodná „modrá díra“ Taam Ja'. V mayštině její pojmenování znamená „hluboká voda“ a jde o velmi trefné pojmenování. Obří závrt o průměru 152 metry byl objeven před 20 lety a již tehdy bylo jasné, že jde o výjimečný útvar. 

V loňském roce byla Taam Ja' formálně popsána a byla prohlášena za druhou nejhlubší „modrou díru“ na světě, po Dračí díře u pobřeží Číny, jejíž hloubka je 301 metr. Byl v tom ale háček – sonograf tehdy naměřil hloubku minimálně 274 metry, hlouběji se ale nedostal. Vzhledem k vlastnostem závrtu se v něm nemohou vhodným způsobem šířit zvukové vlny, které přístroj k měření využívá. Skutečná hloubka závrtu Taam Ja' tak zůstala neznámá.

Bezedná modrá díra

Badatelský tým, který vedl Juan Carlos Alcérreca-Huerta z výzkumného centra El Colegio de la Frontera Sur (ECOSUR) mexické agentury Consejo Nacional de Humanidades, Ciencias y Tecnologías (CONAHCYT), nedávno závrt Taam Ja' znovu prozkoumal a dospěl k překvapivým závěrům.

Vědci použili zařízení, které měří tlak vody, teplotu a její vodivost. Když ale použili veškerých 500 metrů kabelu, stále ještě nedosáhli dna. Stěny závrtu nejsou úplně rovné, takže se přístroj zastavil v hloubce 420 metrů pod mořskou hladinou. Ze shromážděných dat je ale zřejmé, že Taam Ja' je o více než 100 metrů hlubší než čínská Dračí díra a právem jí náleží jí titul nejhlubší modré díry světa. Podrobnosti o výzkumu mořského závrtu zveřejnil odborný časopis Frontiers in Marine Science.

TIP: Do nitra Pekelné studny: Jeskyňáři prozkoumali mýty opředený závrt v Jemenu

Modrá díra Taam Ja' je závrt krasového původu, který vznikl geologickými procesy. Oblast Yucatánu je podobnými útvary pověstná a zdejší pevnina i mořské dno jsou zde proděravělé jako ementál. Podle odhadů se v této oblasti nachází okolo 10 000 závrtů nejrůznějších velikostí. Vzhledem k relativní blízkosti slavného kráteru Chicxulub odborníci spekulují, že by podoba zdejší krajiny mohla souviset s dopadem planetky, která před před 66 miliony lety ukončila geologické období druhohor.

Jak skutečně hluboký je závrt Taam Ja' by mohl ukázat příští výzkum, do kterého vědci hodlají zapojit podmořské roboty. Měření mexických vědců naznačuje, že by dokonce mohl být spojený podzemním tunelem s Karibským mořem.

Evropská sonda Solar Orbiter od listopadu 2021 zkoumá Slunce z bezprostřední blízkosti. Díky tomu může pořizovat doposud nevídané snímky a videa, které znázorňují naši hvězdu v ohromujícím detailu. Povedlo se jí to i loni v září, kdy sonda natočila videozáběry spodní části sluneční koróny.

Zmíněné záběry pořídila kamera Extreme Ultraviolet Imager (EUI), která je na palubě Solar Orbiteru. Sonda v té době byla ve vzdálenosti od Slunce, která odpovídá asi třetině vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí. V tu chvíli se blížila k bodu, v němž byla Slunci při aktuálním oběhu nejblíže – asi 43 milionů kilometrů. Zmíněného bodu sonda dosáhla ho 7. října.

Video ze sluneční koróny

Video sondy Solar Orbiter zachycuje oblast, kde relativně chladná sluneční chromosféra přechází do neuvěřitelně žhavé sluneční koróny. Ve chromosféře, jejíž tloušťka je jen pár tisíc kilometrů, panují teploty zhruba v rozmezí 3 800 až 20 000 kelvinů. Prostředí koróny je absolutně odlišné.

Sluneční koróna je obrovská. Táhne se do vzdálenosti asi 8 milionů kilometrů od povrchu Slunce a současně je závratně horká. Teplota plazmatu v ní dosahuje přes milion kelvinů, v některých částech až 6 milionů kelvinů. Extrémní teploty těsně souvisejí s tím, že plazma v koróně má velice nízkou hustotu, jen asi 1 až 10 miliard částic na centimetr krychlový. Takto řídký materiál lze snadno ohřát.

TIP: Solar Orbiter poslal domů snímky a data z prvního přiblížení ke Slunci

Na videu sondy Solar Orbiter jsou dobře patrné jemné struktury na Slunci, které se nacházejí v oblasti mezi chromosférou a korónou. Působí křehce, ale jejich reálná velikost je samozřejmě obrovská. Kolem 30. sekundy je na videu zřetelný „koronální „déšť,“ který je oproti koróně nesmírně chladný. Jeho teplota je zřejmě nižší než 10 tisíc stupňů Celsia. Tento bizarní déšť vytvářejí hustší kusy plazmatu, které vlivem gravitace „prší“ zpátky na Slunce.

Slavné vítězství Viléma Dobyvatele u Hastings přímo volalo po zvěčnění pro budoucí generace. Příběh o dobytí Anglie byl zachycen na monumentálním díle, které je téměř sedmdesát metrů dlouhé a půl metru vysoké a jedná se o výšivku. Ve skutečnosti to tudíž žádná tapiserie není. 

Jehla místo meče 

Dílo s největší pravděpodobností objednal Odo, biskup z Bayeux a Vilémův nevlastní bratr. První dochovaná písemná zpráva o výšivce pochází sice z roku 1476, kdy je uváděna jako součást inventáře katedrály v Bayeux, avšak dílo samotné je o celých 400 let starší. Zakladatelem svatostánku byl právě biskup Odo, o němž se můžeme oprávněně domnívat, že nechal zhotovit i tapiserii a vystavil ji při příležitosti vysvěcení roku 1077. Mocný muž se navíc v díle objevuje hned několikrát a vystupují tu i jeho nástupci v úřadu biskupa. Unikátní počin ovšem nevznikl ve Francii, jak uvádí některé teorie, ale v Anglii, odkud v té době pocházely velmi kvalitní výšivky, takzvané Opus anglicanum, známé v celé Evropě. 

Plachta na povoz 

Mistrně vyobrazený příběh normanské invaze lze rozdělit do třinácti samostatných navazujících obrazů, které se dále dělí na celkem třicet dva scén. Nutno ovšem poznamenat, že se dva díly nedochovaly. Šlo o výjev podrobení Londýna a Vilémovu korunovaci o Vánocích roku 1066. (Scény byly ve stejném provedení rekonstruovány ve 20. století.) I po téměř tisícovce let je tapiserie uložena v Bayeux. Fakt, že výšivka, ač je z poměrně křehkého materiálu, přečkala bezmála tisíc let téměř bez úhony, se rovná zázraku. Párkrát však chybělo opravdu málo. 

Nejkritičtějším okamžikem byl rok 1792, kdy se stala veřejným majetkem a našla využití jako plachta na vojenský povoz. Před zničením ji zachránil místní právník. Po roce 1803 posloužila jako účelný exponát Napoleonova muzea v Paříži, kde byla součástí propagandy při přípravě na invazi do Británie. Když „malý kaprál“ své plány opustil, vrátila se tapiserie do Bayeux. Roku 1944 chyběly čtyři dny a výšivka by se na Himmlerův rozkaz vydala do Berlína. Naštěstí se tak nestalo.

Zeptejte se kohokoliv ve Spojených státech, které město by chtěl navštívit – ať už poprvé, či znovu – a jako odpověď skoro vždy zazní ona pověstná The Lady by the Bay neboli „dáma v zálivu“, jak se kalifornské metropoli přezdívá. San Francisco vyrostlo zhruba na čtyřicítce kopců u pobřeží Pacifiku a žádná jiná aglomerace v celých USA se mu nepodobá. Mezi jeho esa v rukávu patří nejslavnější most světa, nejznámější vězení a také nejatraktivnější tramvaje, které mnohdy připomínají spíš lanovku. Město je natolik kouzelné, že proniklo snad do každé oblasti kultury. A jakmile se tam jednou octnete, možná se neubráníte pocitu, že už jste ho navštívili někdy dřív…

Během mexicko-americké války v letech 1846–1848 se ospalá mexická obec Yerba Buena stala součástí amerického území. A roku 1847 se její název na popud dosazeného starosty Washingtona Allona Bartletta změnil na San Francisco, doslova „svatý František“. O tři roky později se Kalifornie připojila k unii, přičemž se tam v té době již odehrávala nevídaná zlatá horečka. Zprávy o nálezu cenných valounů v Sieře Nevadě se rozšířily po celém světě a přilákaly hledače štěstí i desperáty. Populace města prudce vzrostla, nicméně lehce získané bohatství několika šťastlivců šlo ruku v ruce s kriminalitou a prostitucí. 

Vše nové je vítáno

Horečka za pár let skončila, nicméně město se z turbulentní éry vzpamatovávalo ještě dlouho. K jeho rozvoji posléze roku 1869 přispěla transkontinentální železnice, jež propojila „staré“ kolonie na východě země s nově nabytými územími na západě. Rozmach pak nezhatila ani ničivá zemětřesení, zapříčiněná tektonickým zlomem San Andreas, jenž probíhá přímo pod zástavbou. Město neustále platilo za lákadlo západního pobřeží a přitahovalo myslitele i podnikatele.

Od 50. let 19. století tam Levi Strauss, židovský emigrant z Německa, začal budovat své džínsové impérium. O sto let později se San Francisco stalo útočištěm umělců patřících k beatnickému hnutí (viz Beatníci na vzestupu), zatímco v dalším desetiletí se proměnilo v domov „květinové generace“: Ve městě s tolerantním a svobodomyslným klimatem se tehdejší hippies cítili stejně dobře jako současní příslušníci LGBT komunity, kteří tvoří asi 6 % tamních obyvatel. 

Celá aglomerace se prezentuje jako živoucí směsice subkultury i zavedené kultury a představuje přizpůsobivé, na budoucnost orientované centrum zájmu otevřené všem novým trendům. Významně k tomu přispívají také renomované univerzity v Berkeley a ve Stanfordu, řada kulturních institucí či srdce počítačového a technologického průmyslu v Silicon Valley, které leží asi hodinu jízdy na jih.

Tramvaj, nebo lanovka?

Velká výhoda San Franciska spočívá v tom, že se dá obejít pěšky. Nejlepší je vyrazit z centrálního náměstí Union Square, v jehož blízkosti se rozkládá malebná čínská čtvrť. O pár kroků dál, na křižovatce Powell Street a Market Street, narazíte na konečnou proslulé tramvaje Cable Car, s kořeny sahajícími až do konce 19. století. Z původních osmi tras zůstaly v provozu tři a na zmíněné křižovatce najdete nejatraktivnější linku číslo 60 Powell–Hide. Konečná stanice přitom funguje jako točna, kde se šestitunový vůz nadzvedne do vzduchu a otočí se do protisměru. Není divu, že si netradiční podívanou fotí snad každý turista.

Trasa linky 60 vede na sever do přístavní čtvrti Fisherman’s Wharf, další oblíbené destinace cestovatelů. Kromě pouličních umělců tam na slavném molu 39 najdete také množství restaurací a obchodů se suvenýry. Speciální atrakci nejen pro děti pak představují lachtani, kteří si zabrali několik pontonů, na nichž odpočívají nebo dovádějí.

Návštěva u Caponeho

Ze sousedního mola se vyráží lodí k největší místní atrakci, vězení Alcatraz. Někdejší vojenská pevnost na skalnatém, asi osmihektarovém ostrově se začátkem 20. století proměnila ve věznici. Žádná z cel o rozměru 3 × 1,5 metru se přitom nedotýkala vnější stěny stavby a zabezpečení bylo natolik vysoké, že se v Alcatrazu ocitali ti nejhorší zločinci. Nejznámějším z nich se stal nepochybně Al Capone, jehož bývalá cela se dodnes těší velkému zájmu turistů. 

Z ostrova se prakticky nedalo uniknout: I kdyby se některému z vězňů podařilo dostat k moři, zastavila by ho ledová voda a nevyzpytatelné proudy zálivu. Svému účelu přestal komplex sloužit v roce 1963, načež se po pokusu o zábor indiánskými aktivisty o deset let později zařadil mezi historické památky a dnes tam zavítá až milion návštěvníků ročně. Zájem o cestu do nápravného zařízení přitom bývá natolik velký, že určitě neuděláte chybu, pokud si vstupenky objednáte předem.

Jako na dlani

Být v San Francisku, a nepřejet či nepřejít pěšky Golden Gate Bridge znamená takřka hřích. Ikonický most vznikal mezi roky 1933 a 1937 a rozpočet na stavbu činil tehdejších 35 milionů dolarů, tedy víc než dnešních 590 milionů. Na konstrukci se pak podílelo zhruba patnáct set dělníků. Po dokončení si „zlatá brána“ třicet let podržela titul nejdelšího zavěšeného mostu na světě a dodnes vzdoruje zemětřesením, nepřízni počasí i slanému vzduchu. Pod nápory větru se vychyluje až o osm metrů, nosné pylony jsou vysoké 227 metrů a tři kilometry dlouhá vozovka se díky nim vznáší 67 metrů nad hladinou moře. Žádné lodi proto nečiní potíže Golden Gate podeplout.

Jestliže po návratu do městského centra vyjedete do 27. poschodí slavného mrakodrapu Transamerica Pyramid, budete se moct pokochat úžasným panoramatem metropole. Pokud by vám ovšem stačil komornější výhled, určitě navštivte pozoruhodnou věž Coit Tower na Telegraph Hill, která vyrostla v roce 1933 na počest hasičů. Lillie Hitchcock Coitová tehdy odkázala svůj majetek městu pod podmínkou, že peníze poslouží k jeho zvelebování. A protože šlo o velkou podporovatelku místních hasičských sborů, spojilo se ušlechtilé s užitečným.

Vyznavači moderního umění by zas rozhodně neměli vynechat fascinující Museum of Modern Art, kde jsou zastoupeni nejen stěžejní tvůrci 19. a 20. století, od Henriho Matisse přes Andyho Warhola po Jacksona Pollocka. V San Francisku si zkrátka přijde na své každý – ať už milovník abstraktních obrazů, monumentální architektury, nádherných výhledů, nebo ikonických pamětihodností. 

Oficiální ideologie sice hovořila o jiných etnických oblastech s pohrdáním, skutečnost ale byla často jiná. Egypťané vnímali zahraničí prizmatem potenciálního zisku. Bažili po cenných surovinách, kterých bylo v samotné zemi málo. 

Cesta podél pobřeží 

Hlouběji do afrického vnitrozemí se Egypťané většinou nepouštěli. Překážkou jim bylo nepokojné, i když zčásti egyptianizované černošské obyvatelstvo, obtížný pohyb po horním toku i drsné podnebí Sahary. Určitou výjimku představuje právě slavná výprava královny Hatšepsut do záhadné země Punt. Aby se Egypťané vyhnuli všem nástrahám pouště, podnikli cestu na lodích podél pobřeží Rudého moře. I když si nejsme zcela jisti, do jakých míst vlastně dorazili, víme, že je tam vlídně přivítali místní hodnostáři v čele s místním náčelníkem Perehuem a jeho rozložitou chotí Iti. 

Unikátní reportáž 

Výpravu zachycuje jedinečný soubor polychromovaných reliéfů ze střední kolonády Hatšepsutina zádušního chrámu v Dér el-Bahrí. Doprovázejí je hieroglyfické nápisy, které objasňují jejich obsah. Je to vlastně reportáž z cesty. Scény svědčí o mimořádném pozorovacím talentu starých Egypťanů a jsou obdivuhodným dokladem fascinace vším neznámým a exotickým. 

Podle egyptologa Kenta R. Weekse je možné, že si sami účastníci výpravy na místě zaznamenávali pozoruhodné detaily z rostlinné a živočišné říše, aby je potom sochaři vyobrazili na zdech chrámu. Kromě krásných štíhlých plachetnic s veslaři se tu setkáme s malebnými výjevy vesnice v Puntu. Vidíme kónické rákosové chatrče domorodců postavené na kůlech mezi datlovými palmami, pasoucí se skot, ale také exotické žirafy nebo levharty. Na rozdíl od núbijských černochů mají muži na vyobrazeních jemné rysy a tmavě červenou pleť. Egypťané jim nabízejí kovové sekyry, dýky i různé šperky a výměnou si odnáší vytoužené exotické komodity. Vidíme námořníky, kteří nakládají na loď celé myrhovníky i s kořenovým balem, které budou zasazeny v Dér el-Bahrí. 

Rozsáhlý seznam uvádí vedle zlata také skořicové dřevo, líčidlo na oči, opice, levhartí kůže a různé druhy kadidla, které bylo nesmírně důležitou položkou pro kultický provoz egyptských chrámů. Výprava, kterou královna vyslala, znamenala poprvé po mnoha letech přímý kontakt s neznámou, vzdálenou oblastí a egyptské elity tento kontakt udržovaly až do konce Nové říše.

Předtím, než na Zemi začalo období kambria a s ním i celé období prvohor, obývali naši planetu zvláštní organismy ediakarské fauny. Ediakarské období, které trvalo přibližně před 635 až 541 miliony let, bylo klíčovým obdobím v historii Země. Předznamenalo transformační období, během něhož se objevily složité mnohobuněčné organismy a připravily půdu pro explozi života. Jak se však tento prudký rozvoj života odehrál a jaké faktory na Zemi k němu mohly přispět? Zajímavou odpověď nabízí ve studii, publikované vědeckým časopisem Communications Earth & Environment, profesor fyziky a astronomie John Tarduno z americké Rochesterské univerzity.

Magnetické pole na volnoběh

Tarduno se svými kolegy prozkoumal paleomagnetická data z prastarých hornin. Ukázalo se, že zhruba před 591 až 565 miliony let došlo ke dramatickému zeslabení magnetického pole Země. Bylo asi třicetkrát slabší, než je dnes. Tento stav podle vědců trval nejméně 26 milionů let.

Slabé magnetické pole většinou nevěstí pro život nic dobrého. Tarduno je ale přesvědčený, že oslabené magnetické pole mohlo odstartovat explozivní rozvoj života na počátku prvohor. Při slabém magnetickém poli dochází snadněji k tomu, že kosmické záření „vytrhává“ ze zemské atmosféry lehké atomy, jako je třeba vodík. V důsledku toho je pak v atmosféře více kyslíku, protože nemůže reagovat s vodíkem a vytvářet vodu. Vyšší obsah kyslíku podle vědců podpořil evoluci větších organismů v ediakaře.

„Dřív se uvažovalo o tom, že za vznikem fascinující ediakarské fauny stojí nějaké genetické či ekologické faktory,“ vysvětluje Tarduno. „Podle nás ale těsně souvisí s extrémním ztlumením magnetického pole planety. Zároveň měl pozemský život velké štěstí, že se magnetické pole Země později opět rozjelo na velký výkon. Kdyby k tomu nedošlo, ze Země se mohl stát vyprahlý svět.“ Stačilo málo a Země by nejspíš vypadala podobně jako dnešní Mars.